26 C 224/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Šárkou Henzlovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o: omluvu a zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím (Centrální registr oznámení) takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobce na úhradu částky 30.000 Kč, poskytnutí omluvy, která by měla být doručena žalobci, podepsána oprávněnou osobou jednat za žalovanou ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující centrální registr oznámení se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jeho práva na porušení soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, ve znění pozdějších předpisů.“.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Odůvodnění 1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 30 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále vydání omluvy ve znění dle výroku I. tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalobkyně je starostkou obce Praha 5, tedy veřejnýi funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů a v souladu s tímto zákonem žalobce podával oznámení o svém majetku, ačkoliv se zveřejňováním oznámení o majetku dlouhodobě nesouhlasí, když je považuje za citlivé a soukromé. Žalovaná vede a spravuje Centrální registr oznámení, ve kterém byla oznámení žalobce zveřejňována. Žalobce je přesvědčen, že plošným zveřejňováním majetkových přiznání došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na respekt k jeho soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jeho soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách. Žalobce dále poukázal na to, že Ústavní soud ČR nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne [datum] zrušil předmětná ustanovení tohoto zákona, neboť byla v rozporu s ústavně zaručeným právem na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, tj. i v rozporu s právy žalobce, uplynutím [datum] ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobci domáhají výše uvedených nároků žalobou na náhradu nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb.. Žalobci vznikla újma na jeho právech garantovaných na ústavní úrovni, neboť takovéto plošné zveřejnění oznámení o majetkových poměrech porušuje právě ústavně garantované právo na ochranu soukromí, přičemž o protiústavnosti plošného přímého zveřejňování podaných oznámení rozhodl Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány i osoby. I v případě odložené vykonatelnosti má takovýto derogační nález bezprostřední aplikační dopad. V daném případě tak došlo k porušení ústavně zaručených práv, žalovaná byla na to opakovaně upozorňována, tento stav trvá delší dobu, začal ještě před zrušením předmětného zákonného ustanovení v září 2017 a trval do listopadu 2020. Informace byly všeobecně veřejně dostupné na jednom místě a kdokoliv k nim mohl přistupovat bez jakékoliv identifikace své osoby. Žalobce se stal mimo jiné terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek. Žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla nemajetková újma, kterou žádá odčinit v žalobě uvedenou formou zadostiučinění.

2. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Dále žalovaná namítla, že pokud se žalobce domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 215/2006. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala.

3. Dalším podáním žalobce doplnil, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobců či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobce uvedl, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo [datum], tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Žalobce dále uvedl, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen„ zákon“) není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobce nesouhlasí se žalovanou, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalobce odkázal na přímou aplikovatelnost Listiny a Úmluvy a odkázal na rozhodnutí ESLP.

4. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované a žalovaná vydala po předběžném projednání nároku žalobce zamítavé stanovisko.

5. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, soud zjistil, že tento byl vyhlášen dne [datum] a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum]. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. [příjmení] účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

6. Z článku na serveru [webová adresa] ze dne [datum] s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení,“ soud zjistil, že ke dni [datum] byl omezen Ministerstvem spravedlnosti přístup k oznámením o majetku politicky veřejných funkcionářů tak, že tento přístup již nadále není možný v neomezeném rozsahu anonymně, ale pouze na základě předchozí, individualizované žádosti s tím, že rozsah zpřístupňovaných údajů se nijak nemění.

7. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., a to uplynutím dne [datum]. Soud má dále za zjištěné, že žalobci byli v rámci komunální politiky činní, jakožto politicky veřejní funkcionáři, ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobci tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných oznámení.

8. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem.

9. Zákonem [číslo] 2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 10. Zákonem [číslo] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 11. Žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění a omluvy za újmu, která mu měla být způsobena na jeho právech neomezeným zveřejňováním oznámení a umožněním nelimitovaného anonymního přístupu k nim, a to oznámení, která jako veřejný funkcionář podával podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů.

12. Žalobce se tak domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, Rc 125/2011, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb.).

13. Závěr soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených:„ Protože i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad zákona [číslo] Sb., podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 ([číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)).“ 14. Soud tak uzavírá, že žalobou uplatněný nárok je nutné posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli dle obecných předpisů občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrana osobnosti). S odkazem na výše citované závěry Ústavního soudu se žalobci nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů na nárok na odškodnění žalobce a naopak je toto třeba právě posuzovat pohledem odškodňovacího zákona a jím definovaných podmínek odškodnění, včetně vymezení možných odpovědnostních titulů.

15. Při určení organizační složky, příslušné za stát jednat, pak soud postupoval podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona ve spojení s § 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy [obec] socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy (slovy zákona č. 2/1969 Sb.) pro střet zájmů. Protože ke vzniku nemajetkové újmy mělo dojít v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva spravedlnosti, dokonce přímo jeho postupem, je Ministerstvo spravedlnosti i organizační složkou příslušnou za stát v soudním řízení jednat ve smyslu § 6 odst. 6 zákona a § 21a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

16. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými.

17. Jak již bylo uvedeno výše, žalobci se domáhají odškodnění nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že žalovaná postupovala při zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v souladu s § 14b odst. 1, písm. a), b), c), a jak v období před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tj. před jeho vyhlášením dne [datum], tak v době po jeho vyhlášení do [datum], když sice byla odložena účinnost tohoto derogačního nálezu do [datum], avšak bylo již zřejmým, že způsob zveřejňování takto poskytnutých informací byl shledán Ústavním soudem za nesouladný s ústavními předpisy.

18. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k zákonu č. 82/1998 Sb. ([příjmení], P., [příjmení], V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (sem patří celá škála případů s konkrétním obsahem, počínaje například posuzováním podmínek pro vydání rozhodnutí ve stavebním řízení, konče shromažďováním podkladů v trestním řízení, které skončilo odložením věci). Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne [datum], sp. zn. Plsf [číslo], publikované pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; viz k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod [číslo]). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (viz teze rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

19. Soud se proto nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě. Odškodňovací zákon zná dva druhy odpovědnostních titulů, přičemž v daném případě přichází v úvahu pouze posouzení žalobcem tvrzených pochybení jakožto nesprávného úředního postupu, neboť nebylo tvrzeno, že by došlo k vydání vykonatelného rozhodnutí, které by bylo zrušeno, či změněno pro jeho nezákonnost.

20. Pokud jde o tvrzení žalobce, že nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že žalovaná zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů dle § 14b odst. 1, písm. a), b), c) v době od účinnosti novely, která toto ustanovení do zákona o střetu zájmů zakotvila, tj. od [datum], resp. v doplněném znění od [datum] do [datum], kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak soud uzavírá, že v tomto nesprávný úřední postup shledávat nelze. Žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je třeba činit právě rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým výslovně Ústava v čl. 95 odst. 2 dává možnost, resp. povinnost posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, resp. povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Takovéto povinnosti, či oprávnění orgány moci výkonné však nemají a je tak naopak zcela správným úředním postupem, pokud se řídí platnou a účinnou právní úpravou. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Ad 173/2020-32 pak vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné, a to právě s odkazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy a z něj plynoucí povinnosti soudů posuzovat v rámci své činnosti i případný rozpor zákonů s předpisy ústavními. Takovéto postavení však žalovaná neměla, tedy v situaci, kdy zveřejňovala oznámení v Centrálním registru oznámení v době do vydání derogačního nálezu ([datum]) tak postupovala plně dle platné a účinné právní úpravy (nezpochybněné) a její postup tak byl řádným a nenaplňuje odpovědnostní titul nesprávného úředního postupu.

21. Pokud jde o tvrzení ohledně nesprávného úředního postupu na straně žalované, tj. konkrétně postup žalované, která zveřejňovala oznámení dle zákona o střetu zájmů v Centrálním registru těchto oznámení v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum] do [datum], kdy žalovaná s tímto fakticky přestala, když oznámení nadále zveřejňovala až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud nesprávný úřední postup neshledal. Soud v tomto směru vychází zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] ve kterém Ústavní soud dovodil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení nikoliv od počátku, tedy nikoliv ex tunc, nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí, a pokud by tak neučinil, pak až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Tedy ke zrušení právního předpisu dochází s účinky ex nunc, tedy od stanoveného okamžiku. Ústavní soud přitom má možnost, za situace, kdy má za to, že derogační nález je natolik zásadním pro ochranu ústavnosti, zajistit jeho vykonatelnost ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů, což však musí výslovně do svého rozhodnutí zakotvit. Ústavní soud pak uzavřel, že zrušení právního předpisu pro futuro se projevuje právě i tím, že v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti svého nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Ústavní soud poté v tomto směru ještě zdůraznil, že zrušení určité právní úpravy, jakožto protiústavní, ještě neznamená revizi individuálních právních aktů, která byla založena právě na aplikaci neústavního předpisu.

22. V kontextu posuzované věci je tak zřejmým, že pokud Ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k žalobci i v době po [datum], kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupovalo dle § 14b odst. 1, písm. a) b) a c) zákona o střetu zájmů a oznámení v Centrálním registru nadále zveřejňovalo dle tohoto ustanovení v neomezeném rozsahu umožňujícím anonymní přístup, pak byl postup Ministerstva spravedlnosti řádným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 38/17 ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]), a rovněž by se možnost odkladu vykonatelnosti derogačních nálezů stala nadbytečnou, pokud by orgány moci výkonné měly povinnost podle těchto nálezů postupovat ještě před datem jejich účinnosti.

23. V této souvislosti je pak třeba vyjít nejen z argumentace obsažené v odůvodnění citovaných rozhodnutí a stanovisek Ústavního soudu, ale např. i z argumentace, obsažené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9 As 173/2020. Z těchto se pak především podává, že v posuzovaném případě dochází ke střetu dvou zájmů, konkrétně zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů a zájmu na ochraně jimi poskytovaných informací. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, že je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který je oprávněn posuzovat soulad zákonů s ústavními předpisy a právě Ústavní soud při vyhodnocení kolize těchto dvou zájmů dospěl k závěru, že pro ochranu Ústavou garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum].

24. Nelze pak tedy nesprávný úřední postup na straně Ministerstva spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, spatřovat v tom, že nešel ve svém chování ještě nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotil jinak než Ústavní soud, konkrétně ve prospěch ochrany informací veřejných funkcionářů, a to tím, že by aplikoval účinky derogačního nálezu ještě před Ústavním soudem stanovenou vykonatelností.

25. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. ode dne [datum] do [datum], fakticky řídil platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů i za situace, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k [datum].

26. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení zdejšího soudu je to, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což jak uvedeno do [datum] možné bylo. To, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před tímto datem, samo nemůže založit závěr o tom, že dosavadní postup žalované byl nesprávným, když zejména z tiskové zprávy se podává, že žalovaná k tomuto přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo k zveřejňování oznámení, neboť jinak by s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by tato fakticky nemuseli podávat. Za dané situace se v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9As 173/2020 jeví tento postup žalované k [datum] rovněž jako řádným a neodůvodňuje závěr o tom, že dosavadní postup by byl postupem nesprávným.

27. Co se týče judikatorních odkazů žalobce, soud poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum] a z něj cituje následující: „ Nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se zabývá odpovědnosti za škodu, způsobenou činností osoby, která zastává státní funkci (v daném případě funkci prezidenta republiky) z toho hlediska, zda měla předmětná činnost přímou souvislost s výkonem státní funkce. Újma v daném případě vznikla v důsledku nepravdivé informace, která byla způsobilá poškodit dobré jméno stěžovatele, což jsou skutkové okolnosti zcela odlišné od projednávané věci. Plenární nález Ústavního soudu ze dne Pl. ÚS 24/10 řešil shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu. Dospěl k závěrům, vyjádřeným v právních větách:„ Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti) právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny“. A dále„ Právo na informační sebeurčení je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu, právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají prakticky neexistujícími a iluzorními“. Řešil podmínky uchování informací (data retention) pro účely trestního řízení:„ Zejména je nezbytné, aby s ohledem na závažnost a míru zásahu do základního práva jednotlivců na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny), jejž použití uchovávaných údajů představuje, zákonodárce omezil možnost použití uchovávaných údajů jen pro účely trestních řízení vedených pro zvlášť závažné trestné činy a jen pro případ, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Takto ostatně předpokládá nejen citovaná Směrnice o data retention, ale i ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu upravující podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu („ je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin“), od níž se právní úprava ustanovení § 88a trestního řádu jako celek zcela bezdůvodně odchyluje a normuje úpravu, která je ve zřetelném rozporu s názory Ústavního soudu. Nezbytnost disponovat takovými zárukami se přitom v posuzovaném případě plošného a preventivního sběru a uchovávání údajů v rámci elektronické komunikace stává pro jednotlivce naléhavější právě v dnešní době, kdy díky enormnímu rozvoji a výskytu nových a komplikovanějších informačních technologií, systémů a komunikačních prostředků nevyhnutelně dochází k plynulému posunu hranice mezi privátním a veřejným prostorem, a to ve prospěch veřejné sféry, neboť ve virtuálním prostoru informačních technologií a elektronické komunikace (v tzv. kyberprostoru) jsou, zejména díky rozvoji internetu a mobilní komunikace, každou minutou zaznamenávány, shromažďovány a fakticky zpřístupněny tisíce, ba miliony dat, údajů a informací, které zasahují i do soukromé (osobnostní) sféry každého jednotlivce, ačkoliv on sám do ní vědomě nikoho vpustit nechtěl.“ Nález řeší jinou oblast práva a jinou skupinu jednotlivců, do jejichž práva na soukromí se v daném případě zasahuje, avšak princip, že k zásahu podle zákona, ve veřejném zájmu a v nezbytném rozsahu může dojít, je i v této věci obdobný. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1022/21, ten řešil narušení práva shromažďovacího a v té souvislosti také práva na soukromí. V odst. 32 nálezu se uvádí:„ Ačkoliv Listina výslovně neuvádí, kdy a jak lze právo na soukromí a na informační sebeurčení ve smyslu jejího čl. 10 omezit (na rozdíl od práva pokojně se shromažďovat, srov. bod 16 tohoto nálezu), nelze ani toto právo považovat za neomezitelné. Právo na soukromí a na informační sebeurčení lze nicméně omezit pouze za účelem ochrany jiných základních práv či ústavně aprobovaných veřejných zájmů (výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10)“. Tento závěr podporuje způsob, jakým o projednávané věci soud I. stupně rozhodl. V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018 Nejvyšší správní soud řešil poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. orgánem, který k tomu nebyl kompetentní. V odst. (21) odůvodnění NSS skutečně dospěl k citovanému závěru, že„ informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného soukromí dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), resp. konvenčního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) a jiných obdobných ustanovení mezinárodních smluv. Pokud zákon o střetu zájmů, za deklarovaným účelem posílení veřejné kontroly veřejných funkcionářů a prohloubení důvěry veřejnosti v politiku (srov. důvodovou zprávu k zákonu o střetu zájmů, sněmovní tisk č [číslo], 4. volební období, [webová adresa]), uložil osobám podílejícím se na rozhodování o veřejných záležitostech povinnost poskytovat státním orgánům o sobě takové detailní informace o soukromém majetku, jde bezpochyby o masivní zásah do jejich ústavně garantovaného práva na soukromí, respektive, v nejširším smyslu, svobody být veřejnou mocí ponechán sám sobě. Vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí (srov. čl. 10 Listiny a contrario, čl. 44 Listiny a contrario). Pokud navíc státní orgány takové informace poskytují třetím osobám nebo je dokonce zpřístupňují veřejnosti, již tak vysoká intenzita zásahu do práva na soukromí se dále prohlubuje. V daném segmentu se potom soukromá povaha takových údajů zcela stírá a majetkové poměry dané osoby se stávají věcí veřejnou, a to nejen k naplnění zmíněného účelu zákona o střetu zájmů, ale i k využití nebo dokonce zneužití v souvislosti s konkurenčními zájmy soukromými“. Tento závěr však nelze vytrhnout ze souvislosti, v následujícím odstavci (22) NSS uvádí, že„ Aniž by soud v tuto chvíli ověřoval splnění požadavku proporcionality takového zásahu do ústavně garantovaného základního práva, resp. vážil legitimnost deklarovaného cíle takového zásahu, je zřejmé, že naprosto neoddiskutovatelnou podmínkou pro jeho ústavnost (resp. pro přistoupení k navazujícím krokům testování ústavnosti zásahu) je požadavek, aby se důsledně opíral o srozumitelné, jasné, a tedy i předvídatelné ustanovení zákona“. S těmito závěry není rozhodnutí soudu I. stupně v rozporu, neboť postup žalované při správě registru oznámení se o takové ustanovení zákona opíral. K argumentaci žalobců judikaturou ESLP odvolací soud uvádí, že v ní nenalezl inspiraci pro vyhovění žalobě. Dále uvedené rozsudky jsou dostupné na webu [webová adresa]. V rozsudku ze dne [datum] ve věci č. stížnosti [číslo] Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku Velký senát ESLP dospěl k závěru, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života. Skutkové okolnosti případu se od projednávané věci značně odlišují. Stížnost kritizovala odmítnutí anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu. Dle Soudu převažuje zájem na tom, aby byly informace dostupné pro archivaci nedávné historie. Navíc mají novináři i veřejnost právo takové informace sdílet a přijímat. Soud zdůraznil, že ochrana osobnosti není bezbřehá a že je třeba za pomoci řady kritérií toto právo vyvažovat s jinými protichůdnými zájmy. Stěžovatelé se dožadovali příkazu médiím, aby na svých internetových stránkách neuchovávala dokumenty obsahující jejich plná jména spolu s informacemi o jejich trestním řízení. Článek 8 je však podle Soudu použitelný pouze tehdy, pokud zásah do osobní pověsti dosáhne určité míry závažnosti a došlo k němu způsobem, kterým je dotčeno užívání práva na soukromý život; nelze se dovolávat poškození dobrého jména, které by předvídatelně vyplynulo z vlastního předchozího chování jednotlivce, například ze spáchání trestného činu ([jméno] Springer AG proti Německu, [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum], § 83). Projednání stížnost vyžadovalo nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatelů na respektování soukromého života podle článku 8 a svobodou projevu médií a souvisejícím právem veřejnosti šířené informace přijímat chráněnými v článku 10 Úmluvy. Velmi obdobně je odůvodněn další případ, který se také skutkové blíží věci bratrů Oy proti Finsku, ESLP v něm rozsudkem ze dne [datum] ve věcech [číslo] – M. L. a W. W. proti Německu rozhodl, že odmítnutím anonymizovat jména stěžovatelů v reportážích umístěných v archivech internetových zpravodajských webů o jejich trestním řízení, kterým byli před řadou let odsouzeni za vraždu, nedošlo k porušení práva na soukromý život podle článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy totiž nepřekročily prostor pro uvážení, dostatečně zvážily soupeřící zájmy s ohledem na nezpochybněnou zákonnost uveřejněných článků i chování stěžovatelů k médiím. Popsané případy se týkají novinářského zveřejnění informací o odsouzených osobách, informací pravdivých a z hlediska práva veřejnosti na informace také potřebných a žádaných. Ačkoli nebyly zveřejněny a uchovávány se souhlasem stěžovatelů, ESLP porušení čl. 8 Úmluvy neshledal. V rozsudku ze dne [datum] ve věci Rotaru proti Rumunsku, číslo stížnosti: [číslo] řešil ESLP případ, kdy rumunská zpravodajská služba SRI vedla o stěžovateli tajný spis, který obsahoval nepravdivé údaje o jeho legionářské minulosti, a to i poté, kdy rumunský soud v listopadu 1997 konstatoval, že údaje obsažené v dopise z prosince 1990, týkající se údajné legionářské minulosti stěžovatele, jsou nepravdivé, jelikož se pravděpodobně vztahují k jiné osobě téhož jména, a prohlásil je za neplatné. Dále stěžovatel namítal, že nemá přístup ke svému tajnému spisu, který je nejen uchováván, ale i používán SRI. ESLP konstatuje, že dopis SRI z prosince 1990 obsahoval různé informace o stěžovatelově životě, především o jeho stadiu, politických aktivitách a trestním rejstříku, z nichž část byla shromážděna před více než padesáti lety. Podle názoru Soudu takové informace, jsou-li systematicky shromažďovány a ukládány v záznamu, který je v držení státních zaměstnanců, spadají do "soukromého života" ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Je tomu tak tím spíše, že některé z informací byly prohlášeny za nepravdivé a mohly by ohrozit pověst dotyčného. Čl. 8 je proto na projednávaný případ aplikovatelný. ESLP připomněl, že jak uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce státními orgány, tak jejich používání a neposkytnutí možnosti je vyvrátit, představují zasahování do práva na respektování soukromého života zaručeného čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Soud konstatuje, že zmíněný zákon opravňuje SRI ke shromažďování, ukládání a používání údajů souvisejících s národní bezpečností. Soud vyjadřuje pochybnosti o relevanci informací uchovávaných o stěžovateli pro národní bezpečnost. Připomíná nicméně, že na prvním místě náleží vnitrostátním orgánům, a obzvláště soudům, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz [příjmení]). V tomto ohledu konstatuje, že odvolací soud v Bukurešti v rozsudku z listopadu 1997 potvrdil, že SRI má tyto informace v držení zákonně, jakožto depozitář archivů bývalých bezpečnostních orgánů. Soud proto může vyslovit závěr, že ukládání údajů o soukromém životě stěžovatele mělo podklad v rumunském právu. Za situace, kdy vnitrostátní soudy se odmítly zabývat žádostí stěžovatele o odškodnění a proplacení nákladů řízení stěžovateli, považuje ESLP vnitrostátní prostředek nápravy za neúčinný. Stěžovatelova žádost o přiznání odškodnění za morální újmu a o proplacení nákladů řízení měla povahu občanského práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rumunský soud byl příslušný k tomu, aby se jí zabýval. Závěrem ESLP rozhodl, že ve věci stěžovatele byl porušen čl. 8 čl. 13 čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznal mu peněžité odškodnění a náhradu nákladů řízení. K otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy ESLP v rozsudku uvedl: Čl. 13 zaručuje existenci prostředku nápravy ve vnitrostátním právu, kterým je možno se domáhat práv a svobod, která jsou zakotvena v Úmluvě. Toto ustanovení tedy vyžaduje vnitrostátní prostředek nápravy zmocňující příslušný "národní orgán", aby se zabýval obsahem stížnosti založené na Úmluvě a nabídl vhodnou nápravu, i když smluvní státy mají určitý posuzovací prostor, pokud jde o způsob, jakým se podrobí povinnostem, které jim toto ustanovení ukládá. Případ Rotaru je v dalších rozhodnutích týkajících se porušení čl. 8 Úmluvy hojně citován. [příjmení] projednávané věci se podstatně liší v tom, že zveřejněné údaje byly nepravdivé, poškozující jeho pověst. V několika bodech projednávané věci ESLP zdůraznil, že je ve věci zásadní vnitrostátní právo, upravující – sledování zpravodajskou službou, vedení tajného spisu, uchovávání údajů o soukromém životě. Vnitrostátní úprava však byla shledána ESLP nepřehlednou a nesystematickou. Ve věci však bylo podstatné související porušení čl. 13 Úmluvy, když vnitrostátní prostředek nápravy byl stěžovateli odepřen. Na rozdíl od tohoto případu, kromě dalších důležitých odlišností, dochází ve věci žalobců k řádnému projednání nároku žalobců v občanskoprávním řízení, kde se dodržení zákonnosti při shromažďování a zveřejnění jimi sdělených soukromých informací podle jasné a přehledné právní úpravy zkoumá a podrobuje se náležitému uvážení. Rozsudkem ze dne [datum] ve věci [číslo] – L. B. proti Maďarsku rozhodl Velký senát ESLP, že uveřejněním osobních údajů stěžovatele na webových stránkách Národní daňové a celní správy z důvodu neplnění jeho daňových povinností nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy. Projednávaná věc se týká uveřejnění osobních údajů stěžovatele na webu Národní daňové a celní správy, nikoli jejich opětovného uvedení na "mapě neplatičů" třetí osobou a s tím spojené dostupnosti těchto údajů ve výsledcích vyhledávání na internetu. Soud konstatoval, že uveřejnění nebo užití informací týkajících se soukromého života orgánem veřejné moci představuje zásah do práv zaručených článkem 8 Úmluvy. K napadenému jednání došlo na základě zákona, přičemž Soud připustil, že jeho cílem bylo zlepšení daňové kázně, a tudíž ochrana hospodářského blahobytu země, jakož i ochrana zájmů třetích osob ve vztahu k informacím o finanční situaci daňových dlužníků. Napadené jednání tedy sledovalo legitimní cíl ochrany práv a svobod jiných. Soud shledal, že při posuzování přiměřenosti obecně platného opatření není jeho úkolem zkoumat, zda mohla být přijata mírnější opatření, ale zda zákonodárce při přijímání opatření a hledání rovnováhy dodržel poskytnutý prostor pro uvážení. Napadené opatření bylo jasně vymezeno svým cílem, zákonodárce omezil negativní účinky daného opatření na ty osoby, jejichž chování nejvíce poškozovalo veřejný rozpočet; osobní údaje dotčených osob byly z webu odstraněny, jakmile tyto svou daňovou povinnost splnily. Soud poznamenal, že seznam neplatičů daní a daňových podvodníků by postrádal smysl, pokud by na jeho základě nebylo možné takové osoby dostatečně určitě identifikovat, přičemž uvedení pouze jména a příjmení by takový účel zjevně nesplnilo a zákonodárce nelze kritizovat za to, že jako další identifikační údaj zvolil právě bydliště. Vzhledem k tomu, že umožnění širokého přístupu veřejnosti k těmto údajům odpovídá právu každého na informace o osobách, jež dluží peníze státnímu rozpočtu, a tedy celé komunitě, údaje byly uveřejněny na webu určenému úzkému okruhu čtenářů a stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem mělo opatření zasáhnout do jeho soukromého života, Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. I tento případ se od projednávané věci skutkově značně liší. Lze však využít úvahu ESLP, že narušení práva na soukromí mělo legitimní cíl a ten měl původ v činnosti stěžovatele. V daném případě v jeho aktivitách, které vedly k dluhu na daních. V projednávané věci jde o aktivitu, kterou se žalobci stali veřejnými funkcionáři a tím na sebe vzali větší díl odpovědnosti vůči společnosti. Rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] Benedit proti Slovinsku. Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že právní úprava, o níž se vnitrostátní orgány opřely při zjištění identity stěžovatele jakožto uživatele určité dynamické IP adresy, byla nejasná a neobsahovala dostatečné záruky proti svévoli, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Skutkové okolnosti případu byly následující: V průběhu roku 2006 sledovala švýcarská policie skupinu lidí, u nichž měla podezření, že prostřednictvím peerto-peer sítě sdílí soubory obsahující dětskou pornografii. Na základě takto získaných informací požádala slovinská policie slovinského poskytovatele připojení k internetu, o sdělení, jakému uživateli byla ve specifikovaný čas přidělena určitá dynamická IP adresa. Svou žádost opřela o ustanovení trestního řádu, které provozovatelům elektronických komunikačních síti ukládalo povinnost sdělit policii informace o vlastnících či uživatelích konkrétního komunikačního prostředku, jež nebyly známy z veřejně dostupných databází. Hledaný uživatel byl identifikován jako otec stěžovatele. Na základě získané informace byla v domě otce stěžovatele, kde bydlel i stěžovatel, provedena domovní prohlídka. Během ní bylo nalezeno 630 fotografií a 200 videí obsahujících dětskou pornografii. Stěžovatel byl následně identifikován jako uživatel předmětných počítačů a obžalován z držení a šíření dětské pornografie. V průběhu trestního řízení stěžovatel mj. namítal, že jeho identita jako uživatele specifické dynamické IP adresy byla policií získána v rozporu s právními předpisy, jelikož k tomuto úkonu nedal souhlas soud. Soud konstatoval, že okolnost, zda při určité činnosti jednotlivec může rozumně očekávat, že jeho soukromí bude respektováno a chráněno, je významným, nikoli však rozhodujícím faktorem při určení, zda je článek 8 Úmluvy použitelný. Informace o uživateli internetu nepochybně obsahují osobní údaje, informace spjaté s dynamickou IP adresou navíc nejsou veřejně přístup é. Ztotožnění osoby, které byla určitá dynamická IP adresa přidělena, se proto nepochybně týká soukromého života dotčené osoby. Odhalení stěžovatelovy identity mělo základ ve vnitrostátním právu, aby však zásah mohl být považován za zákonný ve smyslu článku 8 Úmluvy, vnitrostátní právo musí být předvídatelné a musí obsahovat adekvátní a účinné záruky proti zneužití. V projednávané věci ustanovení trestního řádu, o něž se policie opřela, neobsahovalo specifická pravidla o zjištění identity uživatele určité dynamické IP adresy. Článek 37 ústavy stanovil, že jakýkoli zásah do soukromí korespondence vyžaduje příkaz soudu. Zákon o elektronické komunikaci v rozhodné době neumožňoval, aby byla data o provozu uživatelů internetu poskytnuta pro účely trestního řízení. Soud dovodil při posouzení použitelnosti článku 8 Úmluvy, že stěžovatel mohl rozumně a legitimně očekávat, že jeho předmětná online aktivita bude soukromá. Za této situace tedy byl dle ústavy k odhalení jeho identity nutný příkaz soudu. Policii ostatně nic nebránilo si takový příkaz obstarat. Proto dospěl k závěru, že k porušení čl. 8 Úmluvy došlo. Popsaný případ se vyznačuje tím, že zásah do práva na soukromí byl nezákonný, postrádal rozhodnutí soudu, které se k získání neveřejného údaje o uživateli dynamické IP adresy vyžaduje. Na rozdíl od tohoto případu ve věci žalobce došlo ke zveřejnění informací o žalobci na základě zákonného zmocnění, které bylo zcela jednoznačné a předvídatelné.“ 28. Jelikož v dané věci soud neshledal existenci nesprávného úředního postupu, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona, a proto soud žalobu jako zcela nedůvodnou ve výroku I. a II. zamítl, aniž by se zabýval otázkou opodstatněnosti žalobcem požadované částky jakožto finančního zadostiučinění a omluvy a otázkou existence příčinné souvislosti.

29. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 900 Kč za tři úkony, každý po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava k jednání a účast na jednání soudu [datum]).

30. Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce tří dnů.