62 Co 169/2022- 102

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové [anonymizováno] věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] za nějž jedná [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o omluvu a o [částka] k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka].

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na úhradu částky [částka] a poskytnutí omluvy, která by měla být doručena žalobkyni, podepsána oprávněnou osobou jednat za žalovaného [anonymizováno] znění:„ [stát. instituce], jednající za [anonymizována dvě slova] jakožto orgán spravující centrální registr [anonymizováno] se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na porušení soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmu, [anonymizováno] znění pozdějších předpisů.“ (výrokem I/). Současně rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení [anonymizováno] výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrokem II/).

2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku [částka] představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále vydání omluvy [anonymizováno] znění dle výroku I/ napadeného rozsudku s odůvodněním, že žalobkyně je starostkou obce Praha 5, tedy veřejným funkcionářem [anonymizováno] smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ ZSZ“) a v souladu s tímto zákonem podávala [anonymizováno] o svém majetku do [anonymizována tři slova] („ dále jen„ [anonymizováno]“), který je veden a spravován žalovaným, ačkoliv se zveřejňováním [anonymizováno] o majetku dlouhodobě nesouhlasí, když je považuje za citlivé a soukromé. Žalobkyně akcentovala závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ zrušující nález ÚS“), který zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) ZSZ jako rozporné s ústavně zaručeným právem na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Protože žalovaný nebyl oprávněn postupovat podle zákona, resp. ustanovení ZSZ, která byla zrušena, domáhá se žalobkyně výše uvedených nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále též„ OdpŠk“ nebo„ zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť jí vznikla újma na jejích právech garantovaných na ústavní úrovni, přičemž i přes upozornění žalobkyně trval tento nezákonný stav od září 2017 do [anonymizováno] [rok].

3. Žalovaný neuznal žalobou uplatněné nároky [anonymizováno] absenci odpovědnostního titulu. Akcentoval, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) ZSZ byla zrušena zrušujícím nálezem ÚS, vyhlášeným dne [datum], uplynutím dne [datum]. Nemohlo tak dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizováno], když zrušení předmětné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Argumentoval stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. Nad uvedené zdůraznil, že pokud se žalobkyně domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkázal v tomto směru na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

4. Žalobkyně doplnila, že žalovaný zveřejňoval informace až do [anonymizováno] [rok] v [anonymizováno], přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobkyně a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobkyně či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Uvedla, že žalovaný ignoroval jak před vydáním zrušujícího nálezu ÚS, tak po něm protiústavnost svého jednání. Odmítla závěr žalovaného o tom, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem.

5. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobkyně uplatnila u žalovaného předběžně svůj nárok, přičemž od žalovaného obdržela zamítavé stanovisko. Dále provedl soud I. stupně dokazování zrušujícím nálezem ÚS a článkem na serveru [webová adresa] ze dne [datum] a dospěl k závěru, že dne [datum] byl vyhlášen zrušující nález ÚS, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) ZSZ, a to uplynutím dne [datum]. Dále, že žalobkyně byla v rámci komunální politiky činná, jakožto politicky veřejný funkcionář, [anonymizováno] smyslu ZSZ a [anonymizováno] činěná žalobkyní tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v [anonymizováno] způsobem, který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou [anonymizováno] přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž zrušujícím nálezem ÚS nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných [anonymizováno].

6. Po právní stránce soud I. stupně subsumoval věc pod ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1 a § 26 OdpŠk. Akcentoval též, že zákonem č. 14/2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] ZSZ. Taktéž poukázal na následnou novelu ZSZ provedenou zákonem č. 112/2018 Sb.

7. Uzavřel, že nárok žalobkyně je nutno podřadit pod ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., když se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení [anonymizováno]. Odmítl, že by nárok žalobkyně bylo lze podřadit pod předpisy občanskoprávní úpravy. Dále poukázal na to, že předpoklady [anonymizováno] vznik odpovědnosti [anonymizováno] za škodu podle OdpŠk jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými. V jednání žalovaného při vedení a správě [anonymizováno] však soud I. stupně nesprávný úřední postup nehledal. Konstatoval, že žalovaný, jakožto subjekt spravující [anonymizováno] vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupoval beze všech pochybností dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) ZSZ. Akcentoval, že v tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalovaném, jakožto orgánu moci výkonné je nutno požadovat, aby postupoval v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěl k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sám nepostupoval. Ohledně postupu žalovaného tj. konkrétně toho, že zveřejňoval [anonymizováno] dle ZSZ v [anonymizováno] těchto [anonymizováno] v době od vyhlášení derogačního nálezu, tj. od [datum] do [datum], kdy žalovaný s tímto fakticky přestal, když [anonymizováno] nadále zveřejňoval až na základě předchozí individuální žádosti, nikoliv anonymně, nelimitovaně, jako tomu bylo do té doby, pak ani v tomto postupu soud I. stupně nesprávný úřední postup neshledal. Zdůraznil, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení vždy ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí. Pokud tedy žalovaný i v době po [datum], kdy došlo k vyhlášení derogačního nálezu, nadále postupoval podle § 14b odst. 1 a), b) a c) ZSZ, pak byl jeho postup správným, neboť jakožto orgán moci výkonné nebylo ministerstvo oprávněno samo dospět k závěru, že bude předčasně aplikovat právní důsledky zrušujícího nálezu ÚS ještě před datem [datum], k němuž byla tato účinnost samotným Ústavním soudem zrušena. Soud I. stupně naznal, že opačný závěr by byl v rozporu se závěry Ústavního soudu přijatými v tomto nálezu i výše citovaném stanovisku (sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]).

8. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani pokud se i v době od vyhlášení zrušujícího nálezu ÚS, tj. ode dne [datum] do [datum], fakticky řídil platnou a účinnou úpravou § 14b odst. 1, písm. a), b), c) ZSZ, kdy toto ustanovení bylo již zrušeno, avšak až s účinky k [datum].

9. Soud I. stupně se dále vypořádal s judikaturnímu odkazy žalobkyně a uzavřel, že v těchto (jakkoli zahrnovaly i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nenašel inspiraci [anonymizováno] vyhovění žalobě. Judikaturu ESLP pak obsáhle citoval.

10. Soud I. stupně tedy neshledal [anonymizováno] věci existenci nesprávného úředního postupu, tudíž nebyl splněn základní předpoklad [anonymizováno] vznik odpovědnosti [anonymizováno] za škodu podle OdpŠk. Žalobu proto, jako nedůvodnou zamítl.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 142 odst. 1, když plně úspěšnému žalovanému přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, a to [anonymizováno] výši [částka], podle § 151 odst. 3 o. s. ř. [anonymizováno] spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

12. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Namítla, že rozhodnutí soudu I. stupně fakticky vypíná ústavně zaručená práva, jich se žalobkyně dovolává [anonymizováno] své žalobě a zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Připomněla, že od okamžiku nabytí účinnosti novely ZSZ [číslo] 2017 Sb. až do vydání zrušujícího nálezu ÚS došlo k zásadní legislativní změně, když stát zřídil [anonymizováno], v němž plošně zveřejňoval informace soukromé povahy, které povinné osoby musely do [anonymizováno] vkládat. Tato změna umožnila anonymní přístup do [anonymizováno] podaným oznámením, které obsahují vysoce privátní informace o soukromí, [anonymizováno] poměrech a jejich šíření stát nijak neomezoval. Dané přineslo masivní odpor vůči postupu [anonymizováno] a z komunálních funkcí houfně odcházeli místostarostové či členové obecních rad.

13. Žalobkyně akcentovala body 117, 114 a 158 zrušujícího nálezu ÚS a dále závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a uzavřela, že bylo a je důležité, aby s podanými oznámeními do [anonymizováno] stát nakládal při respektování práva na ochranu soukromí, když však daného žalovaný nedostál a tudíž se žalobkyně musela bránit žalobou na ochranu svého ústavně zaručeného práva.

14. Za nepřípustnou označila žalobkyně skutečnost, že na webovém portálu žalovaného byly i po vydání zrušujícího nálezu ÚS zveřejňovány citlivé osobní údaje žalobkyně, které si mohl kdokoli anonymně prohlížet a stáhnout. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na server [anonymizována dvě slova] a další. Tuto praxi zastavil až [anonymizována dvě slova] ochranu osobních údajů. Zdůraznila, že pokud by z plošného zveřejňování citlivých informací neměly plynout žádná újma, jistě by nevedla Ústavní soud k vydání zrušujícího nálezu ÚS. Žalobkyně má za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto pokládá za opodstatněné, že stát nese odpovědnost. Akcentovala, že v návaznosti na její předžalobní výzvu změnil žalovaný praxi plošného zveřejňování podaných [anonymizováno] a ještě před [datum] přestal podaná [anonymizováno] tímto způsobem automaticky zveřejňovat.

15. Žalobkyně dále akcentovala, že cílem Listiny základních práv a svobod, ale i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je ochrana práv, která nejsou teoretická a iluzorní, nýbrž praktická a účinná. Není přitom možné, aby porušování ústavně zaručeného práva bylo podmíněno, limitováno či jinak dále svázáno s předpisem práva jednoduchého. Pokud pak stát takový postup poruší, stíhá jej, podle přesvědčení žalobkyně odpovědnost jako jakýkoli jiný subjekt. Poukázala na to, že stát hromadným způsobem porušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení a plošným a přímým způsobem zveřejňoval citlivé informace soukromé povahy, přičemž obě ústavně zaručená práva (respekt k soukromí a nepřípustnost mučení) jsou zakotveny [anonymizováno] stejné oddílu Listiny základních práv a svobod a nepřipouští se zákonné omezení těchto práv.

16. Odmítla argumentaci soudu I. stupně spočívající v odložené vykonatelnosti zrušujícího nálezu ÚS, když je přesvědčena, že odložení účinnosti bylo stanoveno [anonymizována dvě slova], aby protiústavní úpravu nahradil [anonymizováno] lhůtě poskytnuté mu Ústavním soudem, nikoli [anonymizováno] úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Odkázala v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a konstatovala, že [anonymizováno] poskytnutou dobu nevyužil a žádnou ústavně konformní úpravu nepřijal. Uvedla, že žalovaná se za odloženou vykonatelnost zrušujícího nálezu ÚS pouze schovává.

17. Žalobkyně odmítla interpretaci soudu I. stupně o tom, že věc je nutno podřadit toliko pod režim zákona č. 82/1998 Sb. a též to, že újma vznikl při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, když stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem.

18. Žalobkyně závěrem setrvala v přesvědčení, že žalovaný musí přijmout odpovědnost za protiústavní a plošné zveřejňování podaných [anonymizováno] v [anonymizováno], žalobkyni se musí omluvit a poskytnout jí náležité peněžité zadostiučinění. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovanému uloží povinnost k náhradě nákladů řízení, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

19. K odvolání žalobkyně se vyjádřil žalovaný podáním ze dne [datum]. Namítl, že soud I. stupně posoudil věc zcela v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaný při vedení [anonymizováno] vystupoval [anonymizováno] vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Odmítl též, že by nárok spadal pod režim občanskoprávních předpisů a odkázal v této souvislosti na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod [číslo] [rok] Sb. rozh., podle něhož zákon č. 82/1998 Sb. je speciální úpravou oblasti ochrany osobnosti tam, kde do těchto práv bylo zasaženo při výkonu veřejné moci. Připomněl tři základní veličiny, které musí být prokázány, aby zde byla odpovědnost [anonymizováno] za škodu a přitakal závěru soudu I. stupně o tom, že zde nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a není tak dán odpovědnostní titul.

20. Dále zdůraznil, že žalovaný je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů a je vázán zákonem, pokud je platný a účinný a žalovanému není dovoleno posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a [anonymizováno] případ, že dospěje k závěru o protiústavnosti, zákon neaplikovat. Pokud se žalovaný při své činnosti řídil platnou a účinnou právní úpravou, pak se nepochybně vždy jednalo o správný úřední postup. Žalovaný se v pozici orgánu moci výkonné nemohl dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením zrušujícího nálezu ÚS postupoval zcela v intencích tehdy platné a účinného ZSZ, kdy tak činil s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Od doby vyhlášení stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo] se pak řídil tímto stanoviskem.

21. Pokud žalobkyně odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu, pak žalovaný tyto označil na věc zcela nepřiléhavé. Taktéž namítl, že dne [datum], tedy v době odložené vykonatelnosti zrušujícího nálezu ÚS, omezil dálkový přístup do [anonymizováno]. Tento postup byl jednoznačně motivován tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] (dále také jen„ rozsudek NSS“) byla [anonymizováno] veřejných funkcionářů i nadále podávána a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly veřejných funkcionářů. Odmítl též závěr žalobkyně o tom, že nárok na poskytnutí omluvy a finančního zadostiučinění vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Závěr soudu I. stupně v tomto směru označil za správný a podložený závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20.

22. Znovu poukázal na to, že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Nad uvedené akcentoval, že testem proporcionality neprošlo pouze zveřejňování vybraných informací prostřednictvím internetu. Zrušující nález ÚS tedy nijak neomezil povinnost podávat [anonymizováno], neomezil okruh povinných osob, rozsah oznamovaných skutečností, rozsah zveřejňovaných skutečností ani okruh osob oprávněných nahlížet do [anonymizováno].

23. Zdůraznil, že soud I. stupně rozhodl správně a navrhl, aby tento rozsudek odvolací soud jako věcně správný potvrdil.

24. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

25. Zásadní procesní pochybení dosavadního řízení odvolací soud neshledal (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Neshledal ani, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí [anonymizováno] věci (§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Soud prvního stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení a proto z něj vycházel i odvolací soud. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy i jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.

26. Z obsahu podaného odvolání je zřejmé, že žalobkyně soudu I. stupně vytkla právě nesprávné právní posouzení věci / § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, příp. aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží, popř. neaplikuje adekvátní právní normu.

27. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“) nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

28. Podle čl. čl. 10 odst. 3 LZPS každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

29. Podle čl. 8 Úmluvy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odst. 2).

30. Zákonem [číslo] 2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

31. Zákonem [číslo] [rok] Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou [anonymizováno] výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy, místostarosty [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy, kteří nejsou [anonymizováno] výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy, místostarosty [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, [anonymizována dvě slova] nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, [anonymizována dvě slova] hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

32. Jak bylo již opakovaně uvedeno, citované novelizace byly zrušeny k [datum] nálezem Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého:„ I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové [anonymizováno] podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího„ věcí veřejnou“, tedy se stanou součástí veřejně přístupného [anonymizováno] oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do [anonymizováno] prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací [anonymizováno] účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z [anonymizováno] na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z [anonymizována dvě slova] a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr [anonymizováno], a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat.“.

33. Dle soudem I. stupně zjištěného - a účastníky řízení nesporného skutkového stavu věci - žalobkyně plnila povinnost jí uloženou zákonem o střetu zájmů podáním [anonymizováno] přiznání, ke kterým byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jejího soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní s tím, že vykonatelnost nálezu nastala uplynutím dne [datum]. Plošným zveřejňováním [anonymizováno] o majetku, která byla u žalobkyně zveřejněna do [datum] za roky [rok] a [rok], došlo dle nálezu k porušení práva na její soukromí. Plošné zveřejnění [anonymizováno] se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaný postupoval podle znění zákona [účinnost]. Ústavně nekonformní způsob zveřejňování [anonymizováno] v podobě dálkového a ničím neomezeného přístupu žalovaný omezil dne [datum] v bezprostřední reakci na rozsudek NSS, aby zamezil situaci, kdy nedodržení povinnosti podat [anonymizováno] o majetku nestíhala možnost uložení sankce, čímž by se právní úprava stala imperfektní.

34. V poměrech projednávané věci je pak jednoznačné, že žalobkyně v souladu se svým dispozičním oprávněním vystavěla žalobu na tvrzení o zásahu do práva na soukromí a informační sebeurčení chráněných čl. 7 a čl. 10 odst. 2 LZPS, když jí pojí s aplikací právního předpisu – zákona, na základě kterého došlo k plošnému zveřejňování [anonymizováno] o majetku žalobkyně žalovaným do [datum], kdy v době od [datum] do [datum] se tak navíc dělo s vědomím protiústavnosti zákona, který byl nadále žalovaným aplikován.

35. Podle čl. 36 LZPS každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4).

36. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody stanoví v souladu s čl. 36 odst. 4 LZPS zákon, jímž je v současnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, a to uzavřeným katalogem skutkových podstat.

37. Odpšk je třeba vnímat jako předpis umožňující odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného [anonymizováno] specifické situaci, tj. došlo-li ke vzniku újmy v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Státním orgánem se má na mysli orgán moci výkonné nebo soudní. Patří sem i orgán moci zákonodárné, ale jak bude uvedeno níže, zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup ani rozhodnutí, a proto za újmu způsobenou legislativní činností stát neodpovídá s výjimkou porušení práva Evropské unie nebo zřetelného zásahu do základních práv.

38. Jakkoliv byla v minulosti odpovědnost [anonymizováno] za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném [anonymizováno] Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník [rok] pod [číslo] [rok] na str. [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti [anonymizováno] za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

39. Jak bylo dále správně uvedeno soudem I. stupně, obecně platí, že zákonodárná činnost není úředním postupem, a proto pochybení v jejím rámci nezakládá odpovědnost [anonymizováno] za jím vzniklou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný [anonymizováno] Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 1 ročník 2008 pod [číslo] 2008 na str. 63, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). V případě činnosti moci zákonodárné, stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc (takovou situací může být například správní činnost související se zákonodárnou pravomocí, například otázka vyhlášení nesprávné verze právního předpisu, jak Ústavní soud dovodil v nálezu I. ÚS 245/98). Odpovědnost [anonymizováno] za pochybení legislativního orgánu je proto možné dovodit pouze tam, kde tento orgán nevystupuje jako zákonodárce (například [anonymizováno] pochybení administrativního aparátu [anonymizována dvě slova] při dodání podkladů [anonymizováno] zveřejnění zákona [anonymizováno] Sbírce – I. ÚS 245/98).

40. Pokud však jde o vlastní normotvornou pravomoc, Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (jejich základem bylo sjednocující stanovisko pléna Pl. ÚS-st. [číslo], v němž se Ústavní soud zabýval odpovědností [anonymizováno] za neústavní regulaci nájemného, resp. nečinnost parlamentu v odstranění neústavního stavu, a dospěl k závěru, že tento případ nelze řešit odpovědností za škodu, ale nárokem na náhradu za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 LZPS) traktoval, že normativní činnost či nečinnost parlamentu nespadá pod tento typ odpovědnosti (konkrétně za nesprávný úřední postup). Základ odpovědnosti však Ústavní soud nehledal v tom, že by nečinnost parlamentu byla nesprávným úředním postupem, ale v tom, že došlo k nucenému omezení vlastnických práv pronajímatelů, za což jim náleží náhrada (aplikoval čl. 11 odst. 4 LZPS). Učinil tak zjevně pod hrozbou náhrad, které by [anonymizováno] hrozily uložit ESLP jako v případě Polska [anonymizováno] věci [anonymizováno] - [anonymizováno] (rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne [datum]). V druhé situaci, kdy došlo k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy a stěžovateli byl přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v souvislosti se způsobeným nezákonným omezením osobní svobody, bylo rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud do třetice potvrdil i [anonymizováno] poměry České republiky obecné zásady odpovědnosti [anonymizováno] za vznik újmy v případě porušení unijního práva v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. Z výše uvedené je zřejmé, že odpovědnost [anonymizováno] byla shledána i v případech výkonu veřejné moci, na které nedoléhala skutková podstata OdpŠk.

41. Odvolací soud jinak sdílí přiléhavé závěry prvostupňového soudu, kdy vysvětlil, proč nelze v postupu žalovaného, který aplikoval postup daný účinnou právní normou, shledat nezákonný postup dle § 13 OdpŠk (bod 20 a násl. odůvodnění rozsudku). Na jeho odůvodnění může odvolací soud odkázat a nemělo by významu, aby jen jinými slovy opisoval to, což již přesvědčivě vyložil soud I. stupně. Jím nastíněné závěry mají plné zastání i v recentní judikatuře (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] a stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. [číslo] ze dne 14. 12 2010).

42. Proto se odvolací soud [anonymizováno] světle shora uvedeného zabýval tím, zda zásah veřejné moci v daném konkrétním případě umožňuje přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 LZPS, příp. čl. 8 Úmluvy. Zabýval se tak především mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona žalovaným.

43. Nutno zopakovat, že zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem funkce starosty s tím, že cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona je důraz na kontrolu obsahu podaných [anonymizováno] evidenčním orgánem. Jinými slovy pokud by neměla veřejnost k dispozici shromážděná data, byl by kruciální význam jejich přijímání evidenčním orgánem nenaplněn. Přijetím novely zákona o střetu zájmů č. 14/2017 Sb. a 112/ [rok] Sb. došlo k nediferencovanému elektronickému zpřístupnění údajů v [anonymizováno], lapidárně lze říci, že účel světil prostředky. Ústavní soud v nálezu neshledal protiústavní povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu veřejnými funkcionáři v rámci výkonu samosprávy (což bylo ostatně také navrhováno), protiústavním byl shledán„ toliko“ způsob, jakým k zveřejnění shromážděných dat došlo. [anonymizováno] posouzení ústavnosti zásahu do základních práv pak Ústavní soud standardně vyžaduje, aby zásah sledoval legitimní cíl a zároveň byl vůči tomuto sledovanému cíli proporcionální. Ústavní soud [anonymizováno] vztahu k činěnému [anonymizováno] v nálezu uvedl, že jde o prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze [anonymizováno] stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Uvedený prostředek nelze shledat ani jako nepřiměřený, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními, které s sebou veřejná funkce, resp. povinnost a odpovědnost s ní spojená, přináší. Ohledně plošného způsobu zveřejňování Ústavní soud neshledal zvolený prostředek jako potřebný [anonymizováno] dosažení sledovaného cíle; tedy uzavřel, že sledovaného cíle lze dosáhnout i šetrnějším způsobem. Klíčovým je však samotné zveřejnění [anonymizována dvě slova], jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. Okolnost, že tato [anonymizováno] nejsou přístupná anonymně, nýbrž jen na základě příslušné žádosti, jejíž podání a splnění formálních zákonných podmínek se nejeví jako a priori znemožňující získat požadované informace, je přitom daleko šetrnější z hlediska základního práva na informační sebeurčení.

44. K tomu odvolací soud uvádí, že je zřejmé, že postupoval-li žalovaný při zveřejňování citlivých údajů o veřejných funkcionářích v rámci protiústavní zákonné úpravy od [datum] do [datum], zasáhl tím do jejich práva na soukromí a informačního sebeurčení. Otázka je, zda takový zásah je postačující [anonymizováno] přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 LZPS, příp. čl. 8 Úmluvy tak, že bylo lze na základě jejich přímé aplikace dovodit odpovědnost [anonymizováno] za vzniklou újmu. Dle odvolacího soudu je míra intenzity tohoto zásahu značně limitována (snižována) mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá imanentní kontrola jeho [anonymizováno] poměrů veřejností. Každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (jeli poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Stále platí, že citlivé informace na základě zákona o střetu zájmů, se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – tj. zda anonymně či adresně je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nic méně z hlediska výsledku – tj. přijetí požadovaných informací - je stejný. Lze si však představit, že aplikací protiústavního zákona došlo u konkrétní osoby (zde žalobkyně na pozici starostky), ke vzniku újmy, která souvisela s plošným zveřejněním citlivých informací a která se následně promítla např. do zhoršených sociálních vztahů (v rodině, mezi přáteli, známými, v komunitě apod.). Žalobkyně však vyjádřila v žalobě svou újmu, která nemůže být bez dalších tvrzených skutečností presumována, obecným způsobem spojeným s negativním pocitem spojeným se způsobem zveřejnění svých [anonymizováno] poměrů. To je sice lidsky pochopitelné, avšak mírou intenzity zásahu [anonymizováno] spojení s klíčovým významem podaných [anonymizováno] nepostačující k závěru, že stát odpovídá [anonymizováno] porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalovaného aplikujícího účinnou právní normu vznikla. Odvolací soud nemůže nezmínit, že žalobkyně kandidovala na pozici starosty [anonymizována dvě slova] [obec] - [část obce] do volebního období ([rok] – 2022) s vědomím, že zákon o střetu zájmů od [datum] umožňuje plošně každému nahlížet do [anonymizována dvě slova]. Žalobkyni se již přiměřené satisfakce od [anonymizováno] dostalo tím, že došlo ke zrušení ústavně nekonformních zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů, kdy její ústavně garantovaná práva jsou napříště šetřena.

45. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu I. stupně o tom, že nárok žalobce na požadovanou omluvu a peněžitou náhradu v částce [částka] je neopodstatněným, je správný. Jak je rozebráno výše, právní posouzení věci tak, jak jej soud I. stupně učinil, je správné; odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

46. Žalovaný byl zcela úspěšný v daném odvolacím řízení, má proto právo na plnou náhradu nákladů v jeho průběhu vzniklých (§ 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení tvoří paušální náhrada nákladů za 1 úkon po [částka] / § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k odvolání.

Poučení