26 C 224/2021-126

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Ivetou Nedozrálovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 54 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 45 333 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku ve výši 8 667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. z této částky od [datum] do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 8,25% p.a. z částky 45 333 Kč od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 161 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu [datum] se žalobce domáhá na soudu vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 54 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v řízení, jež žalobci vznikla v řízení, které bylo zahájeno výzvou Finančního úřadu pro [územní celek] ze dne [datum] k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], kterou uložil žalobci zpracovat a předložit prohlášení o majetku dle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Proti této výzvě žalobce brojil podáním, které Finanční úřad pro [anonymizována tři slova] posoudil jako námitku podle § 159 daňového řádu a zamítl ji rozhodnutím ze dne 6.10.2016 č.j. 7319644/16/2000-11450-105418. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu ze dne [datum] k Městskému soudu v Praze, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 5 Af 74/2016 a skončilo rozsudkem ze dne 22.6.2020 č.j. 5 Af 74/2016-27, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek by zástupci žalobce doručen dne [datum]. Celková délka řízení trvala 4 roky a 20 dnů, přičemž do celkové délky řízení se započítává i délka řízení před správním orgánem. [ulice] řízení neprobíhalo dokazování, šlo jen o řešení právních otázek, žalobce nijak k průtahům v řízení nepřispěl. Řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, proto žalobce požádal žádostí ze dne [datum] žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Průtahy v řízení zapříčinil zejména Městský soud v Praze, který je nedostatečně personálně obsazen. Žalobce hodnotí význam předmětu pro něj jako běžný a proto žádá zadostiučinění z nejnižších možných částek, kdy za první dva roky řízení požaduje 15 000 Kč a za další dva roky požaduje 2 x 15 000 Kč. Takto vypočtené odškodnění ve výši 45 000 Kč požaduje zvýšit o 20 %, protože na základě ustálené rozhodovací praxe je přesvědčen, že řízení před městským soudem bylo opakovaně zatíženo mimořádným průtahem a prodlouženo v důsledku nepřezkoumatelnosti rozsudku sp. zn. 6 Af 4/2015 [ulice] lhůta pro vyřízení žaloby činí podle názoru Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až 1 rok. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, dále uvedl, že šlo o zásadní zásah do jeho práva na informační sebeurčení, protože byl nucen daňovým orgánům vyjevit celé své majetkové poměry pod hrozbou trestního stíhání, i když bylo přezkumné rozhodnutí nepřezkoumatelné. Další zvýšený význam žalobce spatřoval v tom, že pobírá mzdu ve výši 15 000 Kč měsíčně, je existenčně na tomto příjmu závislý a správce daně se tento příjem snažil obstavit. Celé daňové řízení včetně soudního řízení tvoří jeden celek, protože jde o jednu věc, a to o prohlášení o majetku žalobce a jde o správní řízení, které je podřazeno čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen„ Úmluva“). Ústavní soud nálezem ze dne [datum] sp. zn. II ÚS 570/20 přiznává právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také jen„ Listina“) s tím, že při porušení tohoto práva nepřiměřenou délkou řízení pak dotčenému jedinci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvedený nález Ústavního soudu se opírá o argumentaci, proč obecné soudy nemohou při posuzování nároků na náhradu škody vůči státu odhlížet od ústavního zakotvení základních práv zaručených v rámci vnitrostátního ústavního pořádku, zejm. na základě Listiny. Proto pokud toto právo na projednání věci v přiměřené lhůtě svědčí základnímu právu na informace dle čl. 17 Listiny, mělo by svědčit stejným způsobem též jiným základním právům podle Listiny, např. základnímu právu na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Pod ochranu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. pod ochranu základního práva na vlastnictví, spadá též řízení o ukládání a vymáhání daní za účelem naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny. V řízení o ukládání a vymáhání daní, včetně jejího příslušenství jako v případě žalobce totiž vždy dochází ke konfrontaci základního práva vlastnit zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny s oprávněním státu ukládat zákonem daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 Listiny. Tedy v případě práva na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny z titulu neprojednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny je nezbytné nahlížet na daňové řízení o kontrole, ukládání a vymáhání daní, jakož i na případné navazující řízení, z ústavněprávního hlediska jako na řízení jediné. Za nesprávný úřední postup je tak třeba považovat i porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jakožto součásti práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se vztahuje i na daňová řízení v daňovém řízení o kontrole, ukládání a vymáhání daní. I v těchto řízeních se uplatňuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož porušení je nesprávným úředním postupem. Dojde-li k porušení tohoto práva, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Na předběžnou žádost žalovaná nijak nereagovala.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že nárok žalobce neuznává a navrhuje jeho zamítnutí. Finanční úřad pro [územní celek] (dále také jen„ správce daně“) vydal dne [datum] výzvu k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], žalobci, resp. jeho zástupci doručena dne [datum]. Žalobce na výzvu správce daně reagoval podáním ze dne [datum], doručeným dne [datum]. Žalobce označil výzvu za nezákonnou,„ protože daňový subjekt nemá žádné nedoplatky, které by správce daně mohl exekuovat“. Dne [datum] zaslal žalobce správci daně doplnění odpovědi na výzvu, kde uvedl, že„ opomněl, že vlastní drobný obchodní podíl odpovídající vkladu ve výši 1 000 Kč v korporaci [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO]“. Správce daně vyhodnotil podání žalobce způsobem, že na jejich základě došlo ke splnění povinnosti uložené mu výzvou k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], neboť uvedl informace o svých majetkových poměrech. Správce daně současně podání žalobce ze dne [datum] posoudil s ohledem k ustanovení § 70 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, jako námitku proti výzvě k podání prohlášení o majetku a rozhodl o ni tak, že ji rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 6. 10. 2016 zamítl. Žalobce výše uvedené rozhodnutí správce daně napadl žalobou ze dne [datum] u Městského soudu v Praze, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 5 Af 74/2016 Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 5 Af 74/2016-27 ze dne 22. 6. 2020 napadené rozhodnutí [číslo jednací] zrušil a věc vrátil správci daně k dalšímu řízení. Ke zrušení rozhodnut soud přistoupil z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pro úplnost žalovaná uvedla, že evidovaný nedoplatek na dani z nemovitých věcí ve výši 106 879,90 Kč byl uhrazen dne [datum]. U nedoplatku na dani z převodu nemovitostí došlo k odpisu, a to z důvodu prekluze nedoplatků ke dni [datum] v celkové výši 3 369 891,80 Kč. Žalovaná však nesouhlasí s názorem žalobce, že veškeré postupy a řízení vedené orgány finanční správy automaticky, bez dalšího spadají pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. [příjmení] řízení je správní řízení sui generis, na které ovšem nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (viz. § 262 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). [příjmení] kontrola není (daňovým) řízením vůbec (viz legální definice daňového řízení a taxativní výčet jeho dílčích řízení v § 134 daňového řádu). [příjmení] kontrola je postupem správce daně, jehož účelem je zjistit nebo prověřit základ daně nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně. [příjmení] kontrola je zahájena doručením oznámení o zahájení daňové kontroly, ve kterém je vymezen předmět a rozsah daňové kontroly; ukončena je sepsáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole. Zprávu o daňové kontrole charakterizoval Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 334/02 tak, že ji nelze pokládat za rozhodnutí (což je obecně definiční znak řízení), neboť na jejím základě nejsou daňovému subjektu ukládány povinnosti nebo přiznáváno právo, ale za pouhý podklad pro případné vydání rozhodnutí v následném daňovém řízení (tj. platebního výměru nebo dodatečného platebního výměru). [příjmení] kontrola je svou povahou procesem kontrolním, a nikoliv rozhodovacím a má tedy podobnou povahu jako kontrola podle zák. č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) – jedná se o postup bez přímé vazby na správní řízení, resp. před event. zahájením správního řízení v případě zjištění, že daň nebyla přiznána či stanovena ve správné výši. Kontrola a správní řízení (resp. daňová kontrola a daňové řízení) jsou tedy dva zcela samostatné procesní instituty, které, byť se doplňují a existují mezi nimi určité spojitosti, slouží každý jinému cíli, což výslovně potvrdila i soudní judikatura. Otázka, zda v daňovém řízení (nikoliv během daňové kontroly) může dojít k zásahu do základních práv a svobod, je otázka, která nebyla dosud judikaturou vyřešena. Dle žalované je nutné vnímat daňové řízení nebo daňovou kontrolu jako legitimní činnost orgánu státu, která sama o sobě nenaplňuje parametry nezákonného postupu nebo zásahu (což v tomto případě prokazatelně nenastalo). Dále žalovaná uvedla, že její podnět ke sjednocení judikatury Nejvyššímu soudu, který iniciovala, bohužel (prozatím) nedošel svému naplnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v de facto totožné věci vyjadřují odlišné, resp. přímo protikladné závěry (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020) byla napadena ústavní stížností, a JUDr. [jméno] [jméno], Ph.D., předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, v odpovědi uvedl, že je vhodné vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu. Usnesením Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II ÚS 3185/21 byla ústavní stížnost žalované odmítnuta, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 3922/2020-181 bylo rozhodnuto tak, že toto usnesení sice bylo zrušeno, nicméně nebyla uvedena žádná konkrétní vodítka, která by připadal v úvahu pro posuzovanou věc. Žalovaná má za to, že žalobci by při splnění zákonných podmínek příslušelo právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění pouze za jednotlivé vzniklé průtahy v řízení, nikoli právo na odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení. Žalobce by měl tedy tvrdit a prokázat jednotlivé průtahy v řízení. Dále žalovaná uvedla, že navrhuje řízení přerušit do doby, než bude rozhodnuto ve věci podaného dovolání v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 55/2015, neboť v této věci vydal Nejvyšší soud dne 31.8.2021 rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, který je však zcela protikladný k rozhodnutí téhož soudu ze dne 14.5.2021 sp. zn. 30 Cdo 3922/2020-181. V obou případech se 30. senát Nejvyššího soudu zabýval otázkou, zda je či není daňové řízení v obecné rovině řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Výsledkem úvah téhož senátu Nejvyššího soudu jsou však dva zcela protichůdné závěry, přestože byla posuzována stejná právní otázka.

3. Žalobce s návrhem žalované na přerušení řízení nesouhlasil, dále uvedl, že řízení není dosud pravomocně skončené, o námitce žalobce proti výzvě k podání prohlášení o majetku bylo správním orgánem rozhodnuto dne [datum] a žalobce proti tomuto rozhodnutí podal správní žalobu.

4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

5. Z výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že tento den Finanční úřad pro [územní celek], Územní pracoviště pro [část Prahy] výzvu k podání prohlášení o majetku [číslo jednací], kterou žalobce vyzval k podání prohlášení o majetku včetně majetku patřícího do společného jmění manželů, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy, s odůvodněním, že správce daně eviduje u dlužníka (žalobce) vykonatelné nedoplatky. Z doručenky bylo zjištěno, že tato výzva byla zástupci žalobce doručena dne [datum].

6. Z podání žalobce ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce na výzvu uvedla, že je nezákonná, neboť daňový subjekt nemá žádné nedoplatky, které by správce daně mohl exekuovat. K výzvě samé uvedl, že nemá nic, vyjma toho, co nepodléhá výkonu rozhodnutí, nedisponuje bankovním účtem, plátcem mzdy je [právnická osoba], a.s., doklady o tom jsou přílohou. Z doručenky bylo zjištěno, že podání žalobce bylo doručeno správnímu orgánu dne [datum].

7. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem jako zaměstnancem a [právnická osoba], s.r.o., na dobu neurčitou, základní mzda je ve výši 15 000 Kč.

8. Z rozhodnutí o námitce bylo zjištěno, že Finanční úřad pro [územní celek] rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 6. 10. 2016 námitky žalobce proti výzvě k podání prohlášení o majetku vydané Finančním úřadem pro [anonymizováno] [část Prahy] pracovištěm pro [část Prahy] dne [datum], zamítl, neboť výzva byla vydána v souladu se zákonem. Z doručenky bylo zjištěno, že toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne [datum].

9. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Af 74/2016 bylo zjištěno, že [datum] podal žalobce proti žalovanému [příjmení] úřadu pro [územní celek] žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.10.2016 [číslo jednací] a výzvy ze dne 6.6.2016 [číslo jednací]. Rozsudkem Městského soude v Praze ze dne 22.6.2020 č.j. 5 Af 74/2016-28 bylo výše uvedené rozhodnutí ze dne [datum] zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum], když téhož dne byl doručen zástupci žalobce.

10. Z dopisu žalobce ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované ([stát. instituce]).

11. Z dopisu žalované (organizační složky [stát. instituce]) ze dne [datum] bylo zjištěno, že potvrdila předběžné uplatnění nároku žalobce podáním, jež bylo žalované doručeno dne [datum].

12. Z dopisu žalované (organizační složky [stát. instituce]) ze dne [datum] bylo zjištěno, že postoupila žádost žalobce k vyřízení. K soudnímu řízení uvedla, že soudní řízení trvalo 3 roky a 8 měsíců a tuto délku lze hodnotit jako nepřiměřenou, neboť bylo vydáno pouze jedno meritorní rozhodnutí. Soudní řízení bylo do určité míry složité, určitou právní složitost lze dovodit z odůvodnění rozsudku.

13. Z dalšího rozhodnutí o námitce bylo zjištěno, že Finanční úřad pro [územní celek] rozhodnutím [číslo jednací] dne 22. 9. 2022 námitky žalobce proti výzvě k podání prohlášení o majetku vydané Finančním úřadem pro [anonymizováno] [část Prahy] pracovištěm pro [část Prahy] dne [datum], zamítl, neboť výzva byla vydána v souladu se zákonem.

14. Z žaloby ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce podal k Městskému soudu v Praze proti žalovanému [příjmení] úřadu pro hl. m. Prahu žalobu, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí Finanční úřad pro [územní celek] rozhodnutím [číslo jednací] dne 22. 9. 2022. Z doručenky bylo zjištěno, že žaloba byla doručena soudu dne [datum].

15. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí v dané věci. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené. Další dokazování soud již neprováděl, proto zamítl návrh na realizaci důkazu rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2022 č.j. 6 Afs 28/2021-36, ústavní stížností žalované, podnětem k předložení věci velkému senátu Nejvyššímu soudu, stanoviskem Nejvyššího soudu k tomuto podnětu, rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3185/21, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2022 sp. zn. 30Cdo 1291/2022-275, dovoláním žalované ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 26 C 55/2015, neboť těmito důkazy by nebyly zjištěny žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.

16. Předmětem posuzování dané věci je správní a na něj navazující soudní řízení, v němž byl žalobce výzvou ze dne [datum] vyzván finančním úřadem k podání prohlášení o svém majetku. Toto řízení bylo zahájeno dne [datum], přičemž výzva byla žalobci, resp. jeho zástupci doručena dne [datum] a řízení není dosud pravomocně skončené, neboť žalobce proti dalšímu rozhodnutí správního orgánu o námitce podal správní žalobu. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy za období od [datum] do [datum].

17. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Konkrétně vyšel z jeho § 13 odst. 1, dle kterého stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31 odst. 1 náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31a odst. 1 bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. S přihlédnutím k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v rozsudku čj. 30 Cdo 3118/2020-250 ze dne 31.8.2021 a ke Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum] (dále také jen„ stanovisko“), soud nejprve zvažoval, zda se ve vztahu k předmětnému správnímu řízení a na něj navazujícímu soudnímu řízení lze zabývat otázkou přiměřenosti jeho (celkové) délky, nebo-li zda na ně dopadají články 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („ Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („ Listina“) garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ve svém rozsudku čj. 30 Cdo 3118/2020-250 ze dne 31.8.2021 Nejvyšší soud uvedl, že„ Jinými slovy, státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. V podmínkách materiálního právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoliv způsobem, nýbrž je třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci co nejvíce respektoval ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též shora uvedená tzv. informační autonomie jednotlivce (srov. obdobně nález IV. ÚS 29/05, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 37, nález [číslo] str. 463). Z těchto ústavněprávních hledisek se daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Tento ústavněprávní rozměr má ostatně svůj odraz přímo v normách jednoduchého práva, a to v § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož jednají správci daně v řízení o daních tak, že chrání zájmy státu, avšak dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Je přesto povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Pokud správce daně tyto ústavněprávní a vlastně též zákonné mantinely nerespektuje, je ústavní povinností správních soudů, aby jednotlivci poskytly ochranu jeho základnímu právu (čl. 4 Ústavy ČR). Jedním z procesních oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. Lze konstatovat, že daňové řízení jako celek má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby realizoval zájem státu na zajištění toho, co ‚jeho jest‘, tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce. [příjmení] kontrola je z tohoto pohledu specifická v tom, že ‚vyšetřovací‘ charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. [příjmení] kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce (zákon o správě daní a poplatků ukládá v průběhu daňové kontroly daňovému subjektu řadu povinností od poskytování vhodného místa a prostředí k provádění kontrolních úkonů, přes umožnění vstupu pracovníka správce daně do všech provozních budov, místností, obydlí, dopravních prostředků, až po povinnost vydat pracovníku správce daně všechny požadované doklady, písemnosti atd.). Byť určité závěry právě citovaného nálezu byly následně překonány stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], výše citovaná východiska Ústavní soud v tomto stanovisku naopak aproboval (srov. odst. 7 a 8 stanoviska). Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“ V daném správním řízení byl žalobce vyzván finančním úřadem k podání prohlášení o svém majetku s odůvodněním, že správce daně za žalobcem eviduje vykonatelné nedoplatky. Jedná se tedy o řízení, které zasahuje do vlastnického práva žalobce a s ohledem na aktuální judikaturu se jedná o řízení, u nějž má žalobce právo přiměřenou délku řízení. Předmětné správní řízení bylo zahájeno dne [datum], žalobce se o zahájení řízení dozvěděl dne [datum], kdy mu byla výzva k podání prohlášení o svém majetku byla doručena a toto řízení není dosud pravomocně skončeno, když vydané rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou. Uvedené správní řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny a je tedy možné aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Uplatní se tedy závěry uvedené ve stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Po provedeném dokazování je soud toho názoru, že celková délka řízení 4 roky a 8 dnů (za období od [datum], kdy se žalobce o zahájení řízení dozvěděl, do [datum]) je zcela zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat, když řízení není ani ke dni rozhodnutí tohoto soudu skončené. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Podle shora uvedeného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum] nepřiměřená doba řízení zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, kterou žalobce tvrdil, se v případě řízení, na která dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, presumuje a netřeba ji prokazovat. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je namístě poškozenému žalobci poskytnout zadostiučinění. Při stanovení výše finanční kompenzace soud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Za přiměřenou částku soud považuje částku 45 333 Kč. Při výpočtu této částky soud vycházel ze základní částky výše zadostiučinění, která činí 15 000 Kč za každý rok řízení, resp. 1 250 Kč za každý měsíc či 333 Kč za den řízení. Po zohlednění skutečnosti, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, první dva roky řízení soud ohodnotil částkou poloviční, tj. částkou 7 500 Kč 1 rok. Správní a na něj navazující soudní řízení trvalo 4 roky a 8 dnů, základní částka přiměřeného zadostiučinění tedy činí 45 333 Kč (2 x 7 500 Kč, 2 x 15 000 Kč a 8 x 41,66 Kč). S ohledem na celkovou dobu řízení, kdy se v podstatě mělo jednat o běžné řízení, jež je náplní orgánů finanční správy, soud tuto částku navýšil o 20 %. S ohledem na složitost řízení soud základní částku ponížil o 30 % s ohledem na skutečnost, že řízení probíhalo jak před správními orgány, tak před soudem. K délce řízení žalobce nijak nepřispěl, z tohoto důvodu soud v tomto směru základní částku nijak nemodifikoval. Pokud jde o postup správního orgánu, zde soud základní částku modifikoval a zvýšil o 10 %, neboť správní orgán nepostupoval důsledně tak, aby bylo řízení skončeno v rozumné lhůtě. Pokud jde o význam soudního řízení pro žalobce, zde soud rovněž nijak základní částku nemodifikoval, neboť význam řízení pro žalobce byl běžný, jednalo se v této fázi řízení toliko o výzvu k prohlášení o majetku.

19. Po zhodnocení všech kritérií je soud toho názoru, že k nápravě nemajetkové újmy vzhledem k okolnostem daného případu je částka 45 333 Kč adekvátní a plně odpovídající okolnostem daného případu. Z tohoto důvodu soud žalobě co do částky 45 333 Kč včetně zákonného úroku z prodlení od [datum] do zaplacení vyhověl (neboť od [datum] je žalovaná v prodlení, jelikož žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila podáním ze dne [datum] a zákonná šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku uplynula až dnem [datum]). Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost soud uvádí, že návrh žalované na přerušení řízení soud neshledal důvodným a toto řízení nepřerušil, neboť vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce sice ve věci neměl plný úspěch, když žaloba byla zčásti zamítnuta, výše zadostiučinění však závisela na úvaze soudu. Soud proto žalobci přiznal plnou náhradu nákladů, sestávající se ze zaplacených soudních poplatků a z odměny a náhrad jeho zástupce, a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Jedná se o zaplacené soudní poplatky v celkové výši 6 000 Kč a o odměnu advokáta za 6 úkonů právní služby po 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu), za 2 úkony právní služby po 1 550 Kč, celkem 21 700 Kč. Za každý z těchto úkonů náleží dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada ve výši 300 Kč, celkem 2 400 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH (vyjma soudních poplatků) ve výši 5 061 Kč Celkem náklady řízení činí částku 35 161 Kč.

Poučení