26 C 257/2022 - 204

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] zastoupený opatrovníkem [Jméno opatrovníka A] sídlem [Adresa opatrovníka A] o zaplacení částky 61 870,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 138,03 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 732,86 Kč, úroku ve výši 6 884,07 Kč a 22,68 % ročně z částky 61 870,89 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 61 870,89 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalovaného se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 7 910 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 5 156 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení v částce 2 754 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně ([Anonymizováno] [právnická osoba]) s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky v celkové výši 96 527,03 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však nehradil řádně a včas (uhradil celkem částku 50 389 Kč). Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatky, smluvní pokutu, úrok a úrok z prodlení.

3. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

4. Žalovaný namítl, že soud nemá pravomoc k projednání věci (není mezinárodně příslušný). Dodal, že úvěr nebyl poskytnut a že poskytovatelem úvěru nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného.

5. Soud předem dalšího posouzení ověřil, že mezinárodní příslušnost soudu je v projednávané věci dána. Ze spisu plyne, že žalovaný neměl v době zahájení řízení (ani v jeho dalším průběhu) bydliště ani evidovaný pobyt v České republice. Soudu byla (až do vyhlášení rozsudku, viz též bod 55 níže) známa pouze adresa evidovaného pobytu žalovaného ve Slovenské republice ([adresa], [Anonymizováno]) (viz též čl. 63 a 64), na níž se přes opakované pokusy nedařilo žalovanému doručovat (viz čl. 109 a 110, a čl. 122). Nicméně před zahájením řízení žalovaný v České republice bydlel (viz čl. 63 a 64). Za této situace je soud příslušný k projednání věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011; z 26. 7. 2018, sp. zn. 30 Nd 186/2018, nebo z 30. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2911/2023; srov. též čl. 32 až 35). V této souvislosti soud zdůrazňuje, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací. Obsah a kvalita argumentace stran do značné míry předurčuje nejen předmět projednávané věci, ale i obsah rozhodnutí soudu. Je odpovědností stran, aby specifikovaly skutkové (popř. i právní) důvody, které jim mohou být ku prospěchu. Na obecnou argumentaci (obecné námitky) žalovaného proto reaguje i soud obecným způsobem.

6. Soud dále zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru a žalovaný peněžní prostředky čerpal (viz smlouva o úvěru a přehled transakcí). I zde platí, že na obecnou argumentaci (obecné námitky) žalovaného reaguje i soud jen obecným způsobem (viz bod 5 výše).

7. Soud nakonec úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z [datum], včetně příloh). Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z [datum], včetně dokladu o odeslání).

8. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

12. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

13. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

14. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

15. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

16. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

17. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

18. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

19. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

20. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného v projednávané věci žalobkyně uvedla, že (její právní předchůdkyně) vycházela z údajů sdělených žalovaným, podle nichž jeho měsíční příjem činil [částka] a jeho měsíční výdaje [částka] (odkázala na žádost o úvěr). Dále doplnila, že vycházela z informací z databází (BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku) a ze statistických dat.

21. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 95), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 183). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a (především) žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z [datum]).

22. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

23. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z tvrzení žalovaného, že jeho měsíční příjem činil [částka] a jeho měsíční výdaje [částka]. Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba blíže specifikovat a (především) podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

24. Jelikož žalobkyně v tomto ohledu nic bližšího neuvedla (další konkrétní okolnosti týkající se tvrzené výše, popř. i dalších relevantních okolností ohledně finanční a majetkové situace žalované) a (především) ani na podporu tvrzení o výši měsíčních příjmů a výdajů žalovaného nic nedoložila, nemohla být v tomto směru (s touto) argumentací ve věci úspěšná.

25. To platí tím spíše, že vycházela z tvrzení žalovaného, podle něhož jeho celkové měsíční výdaje (včetně výdajů na bydlení v ubytovnách, kolejích či hotelech) činily [částka]. Je notorietou, že takováto výše výdajů neodpovídá ekonomické realitě.

26. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala na informace z registrů (BRKI, NRKI, SOLUS a insolvenčního rejstříku). I pokud by soud pominul, že výpisy z některých z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto registrech evidován, pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá ke zjištění a ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

27. Podobně soud nepřehlédl zmínku žalobkyně, že vycházela ze statistických dat. I pokud by soud pominul, že tuto úvahu nijak blíže nerozvedla, soud předně (ve stručnosti) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných příjmech a výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

28. Nakonec soud pro úplnost (stručně) uvádí, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

29. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

30. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

32. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

33. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

34. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

35. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

36. Soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce [částka] (viz smlouva o úvěru). Žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši [částka] a na dluh uhradil celkem částku ve výši [částka] (viz přehled transakcí).

37. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

38. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než [částka]. Žalovaný tedy dluží částku [částka] (96 527,03 - 50 389).

39. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Soud nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným poměrům žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru: nejsou totiž aktuální a (a to především) žalobkyně je neprokázala (viz body 23 až 29 výše). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

40. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 39 výše).

41. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně v tomto směru na svou podporu ani přes výzvu soudu (viz čl. 174) nic neuvedla, nemohla tak být (již proto) ani v této rovině úspěšná (i zde platí závěry učiněné v bodě 21 výše).

42. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že i pokud by na projednávaný případ dopadal § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je i podle tohoto ustanovení třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. I soud musí přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

43. Z výše uvedených důvodů (viz body 40 až 42) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96, bod 14; nebo z 23. 1. 2025, č. j. 8 Co 2025/2024-66, body 11 až 14).

44. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

45. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 46 138,03 Kč. Žalovaný byl úspěšný co do částky 86 348,29 Kč. V této souvislosti soud dodává, že žalobu zamítl v částce 15 732,86 Kč a 70 615,43 Kč [tj. úroku (6 884,07 + 41 981,62) a úroku z prodlení (21 749,74) do dne vyhlášení rozsudku]; pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně tedy byla úspěšná z 34,82 % a žalovaný z 65,18 %. Žalobkyně uspěla pouze v menším rozsahu. Žalovanému, který uspěl ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

47. Žalovanému byl ustanoven advokát jako opatrovník (viz usnesení z 15. 10. 2024, č. j. 26 C 257/2022-127, ve spojení s usnesením z 27. 11. 2024, č. j. 26 C 257/2022-184). Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§ 140 odst. 2 věta první o. s. ř.).

48. Opatrovník učinil v řízení dva úkony právní služby, kterými jsou: i. vyjádření k žalobě z [datum] [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a ii. účast na jednání před soudem [datum] [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 580 Kč [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (za první zmíněný úkon, viz § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 450 Kč (za druhý zmíněný úkon, viz § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025). Opatrovník není plátcem DPH (viz protokol o jednání z [datum]).

49. Opatrovníku se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 7 910 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam).

50. Pro úplnost soud dodává, že soud nepřiznal opatrovníku žalovaného odměnu za zastupování a náhrada hotových, pokud jde o úkon první porada s klientem včetně převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]. Opatrovník totiž nejen nedoložil konání první porady, ale nebyl ani nahlížet do soudního spisu (viz protokol o jednání z [datum]; srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 3. 2022, č. j. 8 Ads 220/2020-50, bod 19).

51. O náhradě nákladů řízení, které platí Česká republika (stát) z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích, rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 148 odst. 1 o. s. ř.

52. Soudem byla opatrovníkovi zaplacena odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 7 910 Kč (viz výrok IV.).

53. Každý z účastníků je povinen nahradit státu náklady řízení v míře jeho neúspěchu. Žalobkyně byla neúspěšná z 65,18 % a žalovaný z 34,82 % (viz bod 46 výše). Žalobkyně je proto povinna nahradit náklady v částce 5 156 Kč (tj. 65,18 % z částky 7 910 Kč) a žalovaný je povinen nahradit náklady v částce 2 754 Kč (tj. 34,82 % z částky 7 910 Kč).

54. Lhůta k plnění byla stanovena třicetidenní (§ 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam).

55. Nad rámec projednávané věci soud poznamenává, že dne 18. 2. 2025 obdržel od Okresního soudu v [Anonymizováno] potvrzení o doručení písemností žalovanému na adrese [Anonymizováno], [adresa], Slovenská republika (čl. 198 a 199). Byť to nic nemění na tom, že pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav, který zde byl ke dni vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), žalovanému na zmíněnou adresu rozsudek již zaslal.

Poučení