26 C 29/2023

Rubrum

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]´ [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 7. 2015 do zaplacení a částky 10 720 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 13. 12. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně – [právnická osoba], IČO [IČO] (dále jen „společnost [Anonymizováno]“), s žalovaným dne 20. 11. 2006 uzavřela Smlouvu o půjčce č. [tel. číslo], na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které převzal v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit společnosti [Anonymizováno] tuto půjčku částkou v celkové výši 33 920 Kč, kterou tvořila jistina půjčky (20 000 Kč) a souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, a to celkem [hodnota] týdenními splátkami. V případě řádného splácení úvěru by jeho konečná splatnost nastala dne 26. 11. 2007. Žalovaný však své závazky vůči společnosti [Anonymizováno] neplnil řádně a včas a zaplatil jí toliko (v součtu) částku 3 200 Kč, která byla započtena na souhrnný poplatek. Žalovaný tudíž zůstal společnosti [Anonymizováno] dlužen celou jistinu a část souhrnného poplatku ve výši 10 720 Kč. Předmětnou pohledávku společnost [Anonymizováno] postoupila společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. (smlouvou ze dne 19. 6. 2015), což žalovanému písemně oznámila přípisem ze dne 25. 6. 2015. Poté pohledávku od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno]. nabyla žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018, o čemž byl žalovaný také informován (přípisem ze dne 1. 10. 2018). Vedle jistiny a neuhrazené části souhrnného poplatku uplatnila žalobkyně na žalovaném zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné jistiny za dobu od 2. 7. 2015 do zaplacení.

2. Soud věc projednal při jednání dne 21. 8. 2023 v nepřítomnosti žalobkyně, která se k jednání nedostavila, svou neúčast však omluvila a požádala o jednání v její nepřítomnosti /srov. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)/. Při jednání dne 22. 8. 2023 soud, v nepřítomnosti účastníků, toliko vyhlásil rozsudek.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil při jednání. Žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznal a uvedl, že předmětnou smlouvu se společností [Anonymizováno] sice uzavřel, nicméně dluh splatil. Zaplatil částku 3 200 Kč a poté se přestěhoval do [Anonymizováno]. Společnost [Anonymizováno] mu neposkytla žádnou kontaktní osobu k hotovostnímu placení úvěru a požadovala bezhotovostní splácení. Protože žalovaný kvůli práci nestíhal bankovní úřední hodiny, dluh za něj platila jeho matka (peníze předávala zástupcům společnosti [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [adresa]). Zaplatila celkem 7 000 Kč, k čemuž dohledala doklady. Po návratu z [Anonymizováno], v průběhu července 2007, dluh doplatil, ale není schopen to prokázat, neboť se mu po takové době nepodařilo najít příslušná potvrzení.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Ze Smlouvy o půjčce č. [tel. číslo] uzavřené dne 20. 11. 2006 vyplývá, že společnost [Anonymizováno] žalovanému, který je ve smlouvě identifikován jménem, rodným číslem a adresou bydliště, tohoto dne poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč, a to celkem 53 týdenními splátkami ve výši 640 Kč, z nichž první byla splatná 7. kalendářní den od uzavření smlouvy, tj. 27. 11. 2006. Ve smlouvě je uvedeno, že se řídí (mj.) zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., v tehdy platném a účinném znění. Splátky byl žalovaný povinen platit v hotovosti k rukám zástupce společnosti [Anonymizováno]. Součástí obsahu smlouvy byly (formou odkazu) učiněny Smluvní podmínky Smlouvy o půjčce, které podrobněji upravují další obsah právního vztahu mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným, a rovněž odkazují na relevantní občanskoprávní úpravu (občanský zákoník a zákon č. 321/2001 Sb.). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a její přílohy (seznamu pohledávek) vyplývá, že společnost [Anonymizováno] předmětnou pohledávku postoupila společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno], za úplatu stanovenou s přihlédnutím k výslovně deklarované skutečnosti, že jde o pohledávky promlčené. Dopisem ze dne 25. 6. 2015 oznámila společnost [Anonymizováno] žalovanému, že pohledávku postoupila společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].l[Anonymizováno], která zmocnila společnost [právnická osoba], aby pohledávky spravovala. Z podacího archu je zřejmé, že dne 24. 7. 2015 odeslala společnost [právnická osoba] žalovanému doporučenou poštovní zásilku na adresu jeho bydliště uvedenou v předmětné smlouvě ([adresa]); u odesílatele je uvedena poznámka „[Anonymizováno]“. Z dopisu ze dne 1. 10. 2018 je zřejmé, že společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno] oznámila žalovanému, že pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou ze dne 24. 8. 2018. Dopisem ze dne 18. 11. 2022 žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce (advokáta), žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu vyčísleného v částce 30 720 Kč ve lhůtě do 29. 11. 2022; zároveň ho upozornila, že jinak přistoupí k zahájení soudního řízení; poštovní zásilku odeslal zástupce žalobkyně žalovanému dne 23. 11. 2022 (rovněž na adresu uvedenou ve smlouvě), což je zřejmé z podacího archu. Z výpisu z obchodního rejstříku [Anonymizováno] [Anonymizováno] (č. reg. [Anonymizováno] [Anonymizováno]) soud ověřil existenci (právní osobnost) zahraniční obchodní společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno] a dále zjistil její předmětem činnosti (podnikání) – sekuritizační transakce, mj. nabývání a prodej pohledávek jakéhokoliv druhu a povahy. Z výpisu z obchodního rejstříku [Anonymizováno] [Anonymizováno] (reg. č. [hodnota]) soud ověřil existenci žalobkyně. Co se týče společnosti [Anonymizováno] a předmětu jejího podnikání (mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru), tyto skutečnosti jsou soudu známy z úřední činnosti.

6. Soud na tomto místě konstatuje, že při jednání neprovedl žalobkyní označený (avšak k žalobě nepřipojený) důkaz, a to smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018. S ohledem na důvody přijatého rozhodnutí se však toto opomenutí neodrazilo na rozhodnutí věci samé. V daných souvislostech soud uvádí alespoň to, že je mu obsah této postupní smlouvy znám z úřední činnosti, protože je u soudu založena ve správním deníku ([spisová značka]) a byl jí prováděn důkaz v jiných věcech, a že z této smlouvy vyplývá, že i žalobkyně od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. tyto – promlčené – pohledávky nabyla za úplatu (která byla předmětem samostatné dohody).

7. Soud provedl důkaz žalovaným (při jednání) předloženými listinami, z nichž má vyplývat, že v průběhu roku 2007 zaplatila jeho matka společnosti [Anonymizováno] na úhradu dluhu dalších nejméně 7 000 Kč (ve dnech 12. 3., 16. 4., 10. 5., 10. [právnická osoba]. 9.). Jednotlivá potvrzení jsou vepsána do formuláře se záhlavím společnosti [Anonymizováno], je v nich uvedena příslušná částka, datum úhrady a její původ od dlužníka označeného „[právnická osoba] jsou opatřena (podle tvrzení žalovaného) i podpisem zástupce společnosti [Anonymizováno]. Žalobkyně neměla prostor se k těmto důkazům vyjádřit, avšak – s ohledem na důvody přijatého rozhodnutí a zásadu hospodárnosti řízení – soud nepovažoval za nutné blíže objasňovat, kolik přesně žalovaný na úhradu dluhu zaplatil (nad rámec žalobních tvrzení) a kdy se tak stalo, a tudíž ani nebylo třeba v tomto směru provádět dokazování ohledně pravosti a správnosti předložených listin (a umožnit žalobkyni se k jejich obsahu vyjádřit).

8. Jak vyplývá z procesního stanoviska žalovaného, mezi účastníky nebylo sporné, že společnost [Anonymizováno] a žalovaný předmětnou smlouvu uzavřeli, žalovaný sjednanou částku (půjčku) v hotovosti převzal a na úhradu dluhu plnil (zda částečně, jak uvádí žalobkyně, anebo úplně, jak tvrdil žalovaný, sporné zůstalo).

9. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke skutečnostem, které mezi účastníky nebyly sporné a které jsou soudu známy z úřední činnosti (§ 120 odst. 3 a § 121 o. s. ř.), soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Dne 20. 11. 2006 uzavřela společnost [Anonymizováno] a žalovaný písemnou smlouvu, kterou se společnost [Anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, což téhož dne učinila, a žalovaný se oproti tomu zavázal převzaté prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit jí také souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, to vše celkem v 53 týdenních splátkách ve výši 640 Kč, z nichž první byla splatná dne 27. 11. 2006 a poslední (53.) měla být splatná dne 26. 11. 2007. Žalovaný společnosti [Anonymizováno] za účelem splnění tohoto svého závazku uhradil částku 3 200 Kč (což mezi stranami nebylo sporné) a zřejmě i dalších 7 000 Kč (jak žalovaný tvrdil a prokazoval, avšak v řízení nebylo postaveno najisto). Při uzavírání smlouvy jednala společnost [Anonymizováno] (poskytovatel půjčky) v rámci své podnikatelské (obchodní) činnosti, žalovaný při tom nejednal v rámci obchodní (podnikatelské) činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání. V červnu roku 2015 společnost [Anonymizováno] předmětnou pohledávku (spolu s dalšími) postoupila společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno]l[Anonymizováno] (s upozorněním, že pohledávky jsou promlčené, a za úplatu) a tato společnosti ji následně, v srpnu roku 2018, postoupila žalobkyni (rovněž za úplatu).

10. Při právním posouzení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

11. Podle § 2 písm. a) věty první zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o půjčce (tj. 20. 11. 2006), se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit.

12. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy, tj. 20. 11.2006, (dále jen „ObčZ“) jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

13. Podle § 657 ObčZ smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

14. Podle § 658 odst. 1 ObčZ lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.

15. Podle § 100 odst. 1 ObčZ se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

16. Podle § 100 odst. 2 věty první ObčZ se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

17. Podle § 101 ObčZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

18. Podle § 517 odst. 1 věty první ObčZ je dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, v prodlení.

19. Podle § 563 ObčZ, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

20. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) soukromé právo spočívá zejména na zásadách, (mj.) že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých /písm. c)/ a daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny /písm. d)/.

21. Podle § 3 odst. 3 OZ soukromé právo vyvěrá i z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

22. Podle § 4 odst. 1 OZ se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

23. Podle § 6 odst. 1 OZ má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

24. Podle § 8 OZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

25. Podle § 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

26. Podle § 420 odst. 1 OZ, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

27. Podle § 433 odst. 1 OZ, kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

28. Podle § 1 o. s. ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

29. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

30. Podle § 3 věty první o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva.

31. Podle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

32. Podle § 118a odst. 4 o. s. ř. při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

33. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jakož i citovaných zákonných ustanovení, soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

34. Po právní stránce soud právní vztah vzniklý mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným posoudil jako smlouvu o půjčce dle § 657 ObčZ a příslušných ustanovení zákona č. 321/2001 Sb. v tehdy platném a účinném znění (ve vztahu k § 3028 odst. 3 OZ), na jejímž základě společnost [Anonymizováno] (věřitel) přenechala žalovanému (dlužníkovi) věci určené podle druhu (peníze) a žalovaný se zavázal vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu, a to s dohodnutým úrokem podle § 658 odst. 1 ObčZ (ve smlouvě byl úrok součástí sjednaného souhrnného poplatku). Žalovaný převzal půjčené peníze v hotovosti dne 20. 11. 2006 a byl povinen je dohodnutým způsobem vrátit nejdéle do 26. 11. 2007, kdy nastala splatnost poslední splátky (srov. § 563 ObčZ). Do prodlení se zaplacením (zůstatku) dluhu se dostal nejpozději dne 27. 11. 2007 (viz § 517 odst. 1 věta první ObčZ). Pohledávku nabyla žalobkyně v roce 2018 postoupením podle § 1879 a násl. OZ od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., která ji předtím (v roce 2015) nabyla od původního věřitele.

35. Žalobkyně je zahraniční právnickou osobou (obchodní společností), zapsanou v obchodním rejstříku [Anonymizováno], a do její (podnikatelské) činnosti – jak je zřejmé z provedeného dokazování a soudu je známo i z úřední činnosti – náleží hromadné nabývání pohledávek vzniklých jiným osobám a jejich následné vymáhání (včetně vymáhání soudního), přičemž tak činí soustavně, na vlastní účet a odpovědnost, a za účelem dosažení zisku. Tato její činnost naplňuje všechny definiční znaky podnikání podle § 420 odst. 1 OZ. V tomto konkrétním obchodním případě, který realizovala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018, žalobkyně nabyla za úplatu množství pohledávek od společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., která je předtím (v roce 2015) nabyla (též za úplatu) od původního věřitele, a to již jako promlčené. Původní věřitel se zjevně rozhodl pohledávky nevymáhat v soudním řízení, jelikož v případě uplatněné námitky promlčení by soud žalobu zamítl a nadto dlužníku přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Takto nakonec postupovala i společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. Až žalobkyně tyto pohledávky, nehledě na jejich promlčení, uplatnila u soudu (u zdejšího soudu např. i v řízeních vedených pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

36. Konkrétně v této věci uplatnila žalobkyně proti žalovanému (dne 13. 12. 2022) pohledávku splatnou nejpozději dne 26. 11. 2007, přičemž tříletá promlčecí doba, jejíž běh započal dne 27. 11. 2007, uplynula dne 27. 11. 2010, tj. více než 12 let před podáním žaloby (srov. § 100 odst. 1, 2, § 101 ObčZ).

37. Pokud by žalobkyně (osoby jednající jejím jménem) k úvahám o koupi portfolia promlčených pohledávek a jejich soudním uplatnění přistupovala s respektem k obecné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře /v tuzemském právu vyjádřené kupř. v § 159 odst. 1 OZ a § 51 odst. 1, § 52 a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů/, s respektem k východiskům, resp. presumpcím, na nichž stojí platná právní úprava (viz zejména § 4 odst. 1 OZ), a dbala přitom i ostatních principů a zásad soukromého práva (zejména principu poctivosti, zákazu zneužití práva a ochrany spotřebitele, resp. zásady ochrany slabší strany) a nikoliv výhradně těch, které podle ní svědčí v její prospěch (zásad pacta sunt servanda a vigilantibus iura scripta sunt), k realizaci takového záměru by nepřistoupila, a tudíž by ani nepodala žalobu v této věci.

38. Úvahy žalobkyně se odvíjely diametrálně odlišným směrem, který nelze hodnotit jako právem aprobovaný, a jemuž v podmínkách demokratického právního státu nenáleží právní ochrana.

39. Žalobkyně vycházela z předpokladu, že dlužníci původního věřitele, tj. osoby (spotřebitelé dle § 52 odst. 3 ObčZ, § 419 OZ), kterým společnost [Anonymizováno] poskytla spotřebitelský úvěr, v převážné většině nepatří mezi osoby, které budou (jsou schopny) náležitě hájit svá práva a oprávněné zájmy, a budou v průběhu soudního řízení buď pasivní, tedy neuplatní námitku promlčení, anebo budou do jisté míry aktivní, avšak jejich procesní aktivita se omezí jen na přítomnost u případného soudního jednání a eventuální žádost o splátky dluhu, a tedy ani za této situace neuplatní námitku promlčení (protože nevědí, že ji mohou – a mají – uplatnit, aby žaloba byla zamítnuta). Skutečnost, že se takovým způsobem pravidelně chovají dlužníci v případě dluhů ze spotřebitelských úvěrů, popř. z jízd bez platného jízdního dokladu, dluhů na pojistném či energiích, lze považovat za obecně známou, a to zvláště v širším justičním prostředí a u osob, které s pohledávkami obchodují a vymáhají je.

40. Žalobkyně zároveň spoléhá na to, že soud nesmí žalovaného poučit o hmotném právu, např. o promlčení práva, možné námitce promlčení a procesních důsledcích takové námitky (srov. § 5 a § 118a odst. 4 o. s. ř. a contrario).

41. Dlužník, jenž by odpovídal konceptu průměrně rozumného a opatrného člověka ve smyslu § 4 odst. 1 OZ, by si jistě přebíral poštovní zásilky na adrese svého bydliště, tj. byl kontaktní pro věřitele i orgány veřejné moci. Jistě by se dostavil k jednání před soudem ve vlastní věci nebo by svou účast (ochranu svých práv a zájmů) zajistil jinak, např. přes advokáta. Průměrně rozumný a opatrný člověk by v soudním řízení, ve kterém je vůči němu uplatňována zjevně promlčená pohledávka, namítl promlčení. Ať již by k tomu využil vlastní znalost práva, anebo by jej (průměrné) právní povědomí a opatrnost alespoň přiměly obrátit se na osobu s vyšší znalostí práva a dotázat se, zda je možné, aby věřitel soudně uplatnil pohledávku po uplynutí tak dlouhé doby od její splatnosti (v tom případě by mu tato osoba bez hlubší analýzy případu poskytla jednoznačnou radu – namítnout promlčení práva).

42. Pokud by se žalobkyně v jakémkoliv soudním řízení, v němž vymáhá promlčené dluhy, utkala s osobou mající kvality presumované § 4 odst. 1 OZ, nebyla by ve věci úspěšná. Kdyby tedy předpokládala totéž, co objektivní právo, zjevně promlčené pohledávky by soudně neuplatnila a pravděpodobně by je od jiných osob nenabyla (natož za úplatu).

43. Žalobkyně však ví, že se s takovou osobou v absolutní většině případů neutká, protože proti ní bude stát osoba nedbalá (a)nebo neznalá, tzn. osoba slabší, a současně ví, že soud tuto faktickou nerovnost nemůže eliminovat jednoduchým poučením o hmotném právu, a tudíž ví, že „díky“ těmto okolnostem bude při soudním uplatnění (i zjevně) promlčeného práva pravděpodobně úspěšná.

44. Sociální a právní skupinou, vůči které žalobkyně tyto své podnikatelské aktivity směřuje, jsou spotřebitelé, tj. objektivním právem zvláště chráněná skupina dlužníků (slabší strana určitého typu právních vztahů), a to – v případě nebankovních spotřebitelských úvěrů – zpravidla spotřebitelé pocházející z nižších sociálních vrstev, jejichž intelektuální (a volní) schopnosti bývají podprůměrné.

45. Podnikatelskou činnost od základu vybudovanou na těchto předpokladech – dle přesvědčení soudu – nelze považovat za poctivou (čestnou), protože žalobkyně, jako podnikatel a osoba znalá právní úpravy i praxe, takto zamýšlí generovat zisk (generuje zisk), přičemž spoléhá výhradně na slabost jiných, na jejich nevědomost (neznalost), na jejich pasivitu (neschopnost náležitě hájit svá práva, ať již je její příčinou cokoliv) a současně na „bezzubost“ soudu, který (z formálního hlediska) nedisponuje právními nástroji, jimiž by na danou situaci mohl účinně reagovat.

46. Popsaný mechanismus ilustruje průběh jednání před soudem v této věci, k němuž se žalovaný osobně dostavil a pokusil se náležitě hájit svá práva (což nebývá pravidlem). Ovšem – jelikož neodpovídá konceptu průměrně rozumného (znalého) a opatrného člověka podle § 4 odst. 1 OZ – s nikým znalejším se o věci neradil, nesjednal si advokátní zastoupení a sám netušil o existenci institutu promlčení práva, jenž mu nabízel jednoduchou možnost, jak se ubránit podané žalobě. Důsledek plynutí času žalovaný pocítil (a zhodnotil) pouze tak, že s odstupem tolika let se mu již nepodařilo dohledat další doklady o splácení dluhu.

47. V této věci, jak je patrné z uvedeného, se střetávají dvě skupiny soukromoprávních principů a zásad, z nichž jedna svědčí (spíše) žalobkyni a druhá (spíše) žalovanému, a soud musel zvážit, které z nich se prosadí, aby rozhodnutí věci nedůvodně nezvýhodňovalo jednu stranu a bylo rozumné a spravedlivé.

48. Ochrana spotřebitele je jedním z projevů soukromoprávní zásady ochrany slabší strany /viz kupř. § 3 odst. 2 písm. c), odst. 3, § 433 odst. 2 OZ/, je jednou z vůdčích zásad uplatňujících se ve spotřebitelských vztazích a vyplývá z práva komunitárního (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008) i práva vnitrostátního. Právní úprava ČR, odvíjející se od té komunitární, se kontinuálně vyvíjí od vzniku předmětného právního vztahu mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným až do současnosti, přičemž standard ochrany spotřebitele se zvyšuje (viz např. tehdy účinný zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, dále od 1. 11. 2011 účinný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a nyní – od 1. 12. 2016 – účinný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

49. Příkladem aplikace zvýšené ochrany spotřebitele, projevující se v korekci handicapu v podobě neznalosti objektivního práva, je rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, jímž deklaroval, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, na základě níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v přiměřené době jeho možnostem, uplatní jen za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě (jak stanovila a byla převážně aplikována právní úprava obsažená v zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022). Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti.

50. Na spotřebitelském charakteru předmětného právního vztahu nic nemění, že společnost [Anonymizováno] pohledávku postoupila jiné osobě, resp. že ji u soudu uplatňuje žalobkyně, jejímž předmětem podnikání není poskytování spotřebitelského úvěru (alespoň ne na území ČR). Postoupením pohledávky totiž nemůže být prolomen či snížen standard objektivním právem poskytované ochrany spotřebitele, jehož postavení se nemůže zhoršit. Rozhodnutí soudu v této věci by bylo stejné, kdyby společnost [Anonymizováno] pohledávky nepostoupila jiné osobě a zjevně promlčené je u soudu sama uplatnila. Koneckonců také žalobkyně ve vztahu k žalovanému vystupuje jako podnikatel. Nejenom proto, že je singulárním právním nástupcem společnosti [Anonymizováno], ale i proto, že nabytí pohledávek a jejich vymáhání je obsahovou náplní její (podnikatelské) činnosti (viz § 420 odst. 1 a § 433 OZ).

51. Princip poctivosti je jedním z nejširších právních principů, který prostupuje celým právním řádem. Vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Uplatňuje se v soukromém právu hmotném (viz zejména § 6 až § 8 OZ) i procesním (viz § 1 až 3 o. s. ř.) a byl součástí právního řádu již před účinností OZ, jakkoliv byl výslovně kodifikován až v § 6 OZ, s účinností od 1. 1. 2014. Každý soukromoprávní vztah tudíž lze (a je namístě) poměřovat principem poctivosti. Ten plní (mj.) funkci korigující (limitující), neboť usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo uvedenému standardu poctivosti, což platí nejenom při uzavírání smlouvy, ale také po celou dobu trvání právního vztahu, a to jak pro plnění povinností, tak i pro výkon či uplatňování práv. Korigující funkci principu poctivosti ztělesňuje – krom dalších případů – institut zákazu zneužití práv zakotvený v § 8 OZ. Užitím tohoto institutu má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu anebo smlouvě, avšak jenž je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Též zákaz zneužití práv je institut, který se uplatňuje v právu hmotném i procesním. K principu poctivosti a zákazu zneužití práv blíže srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 44 – 50, 56–61.

52. Princip poctivosti nalézá uplatnění o to naléhavěji v právních vztazích, v nichž se současně uplatňuje zásada ochrany slabší strany. Konkrétně ve spotřebitelských vztazích lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ze kterého lze v daných souvislostech citovat následující: „Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Dále autoři (pozn.: Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 197 s., ISBN 978-802-1050-631, s. 115 a s. 120n.) uvádějí, že ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (například vztah podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném. … Princip autonomie vůle a princip rovnosti jsou doplňovány a korigovány principem ekvity či spravedlnosti. …a v pojetí nového občanského zákoníku je tento pojem obsažen v imperativu „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“ (srov. § 6 nového občanského zákoníku a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). … Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku).“ 53. Zásadu pacta sunt servanda (smlouvy mají být plněny), kodifikovanou v § 3 odst. 2 písm. d) OZ, objektivní právo modifikuje institutem promlčení, resp. zásadou vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). V případě promlčeného dluhu je jen na vůli dlužníka, zda bude plnit, či namítne promlčení (a plnění odepře). Neplnění promlčeného dluhu tudíž nelze považovat za rozporné se zásadou pacta sunt servanda a nelze je považovat ani za jednání nečestné, příčící se zásadě poctivosti (snad až na zcela výjimečné případy, v nichž judikatura dovodila možný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy – což by však nepřicházelo v úvahu v této věci, pokud by žalovaný promlčení namítl).

54. Z toho je zřejmé, že ani jedna z uvedených zásad, jež jsou jinak ve skupině svědčících v této věci spíše pro žalobkyni, jí nesvědčí silně (a)nebo výlučně. Zásada, podle níž práva náležejí bdělým, zde dopadá na obě strany. Primárně to ale byla společnost [Anonymizováno], kdo se touto zásadou neřídil, když svá subjektivní práva, vyplývající z předmětné smlouvy o půjčce, včas nebránila a nechala je promlčet, což jde k tíži i jejím právním nástupcům. A jde-li o žalovaného, mohl (a měl) namítnout promlčení, což neučinil (z důvodů shora vysvětlených). Nicméně dopad této zásady na žalovaného nutně koriguje zásada ochrany slabší strany (spotřebitele), jejíž slabost je dána (mj.) právě významně nižší mírou právních znalostí a zkušeností. Zásada pacta sunt servanda svědčí sice jen žalobkyni, ovšem – jak bylo již vysvětleno – nikoliv silně (z důvodu promlčení práva).

55. Princip poctivosti a zásada ochrany slabší strany působí výhradně ve prospěch žalovaného a – s ohledem na okolnosti této věci – se projevují výrazně silněji a ostatní (relevantní) obecné zásady modifikují. A tudíž se vůči nim nevyhnutelně prosazují.

56. Žalobkyně záměrně nabyla existující, leč oslabená (promlčená) subjektivní práva a uplatňuje je u soudu s vírou v to, že se dlužníci (spotřebitelé), pro svou slabost, žalobám neubrání a dluhy – v mezidobí výrazně zvýšené narůstajícím úrokem z prodlení – na nich vymůže (byť třeba až exekučně, byť třeba jen zčásti). Tento její postup dle názoru soudu nabývá takové intenzity nepoctivosti (nečestnosti, pohrdání druhou stranou a jejími zájmy), že jej lze posoudit i jako zjevné zneužití práva (§ 8 OZ).

57. Principem poctivosti je třeba poměřovat právní vztah po celou dobu jeho trvání, včetně fáze uplatňování subjektivních práv z něj vzešlých. Žalobkyně předmětnou pohledávku nabyla až v roce 2018 (spolu s dalšími), tj. za účinnosti nového občanského zákoníku (OZ), proto je třeba její postup (chování, podnikatelskou aktivitu) hodnotit dle příslušných ustanovení OZ (včetně § 6 a 8 OZ). Zásadou poctivosti v této věci soud nepoměřoval jednání o uzavření předmětné smlouvy o půjčce ze dne 20. 11. 2016 mezi společností [Anonymizováno] a žalovaným a obsah této smlouvy, nýbrž chování žalobkyně.

58. Soud tudíž dospěl k závěru, že v tomto případě je třeba odepřít právní ochranu uplatněnému (již dlouhou dobu promlčenému) subjektivnímu právu žalobkyně za užití § 6 odst. 1 a 2 OZ, protože nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého činu (zde konkrétně ze zjevného zneužití slabosti druhé strany), resp. též za užití § 8 OZ, neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

59. V kontextu s tím je namístě poukázat i na zneužití procesního práva ze strany žalobkyně, a to konkrétně procesní koncepce poučovací povinnosti soudu (§ 5, § 118a odst. 4 o. s. ř.), která soudu zásadně brání poučit účastníka o hmotném právu, bez ohledu na jeho hmotněprávní (a sociální) postavení. A právě to je jeden ze základních kamenů, na kterých žalobkyně postavila svůj podnikatelský záměr (nabytí a soudní uplatnění promlčených subjektivních práv). Postup žalobkyně se tudíž protiví i imperativům vyjádřeným v § 2 a § 3 o. s. ř. K zneužití procesního práva a jeho důsledkům srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, aprobující rozhodnutí obecných soudů, která – s odkazem na zákaz zneužití práv – odepřela subjektivní procesní právo na náhradu nákladů řízení, jež byly uměle konstruovány za účelem dosažení neopodstatněného zisku. Z odůvodnění nálezu lze kupř. citovat: „Takovou situací, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem nebude možno přiznat, je krom jiného zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Ve shodě s literaturou (Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastoupením advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.) lze za zneužití procesního práva považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, anebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání; od obyčejného zneužití práva se liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu.“ 60. Poučovací povinnost soudu je institut mající dopomoci k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků, s důrazem na ty, kteří nejsou zastoupeni právním profesionálem. Pravidlo, dle nějž soud nepoučuje o hmotném právu (do jisté míry prolomené § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.), má garantovat rovnost stran. Žalobkyně, zastoupena advokátem, využívá této koncepce a slabosti (advokátem nezastoupené) druhé strany, aby získala majetkový prospěch, a činí tak v rozporu se smyslem a účelem těchto procesních institutů. Žalobkyně tedy v tomto ohledu procesní právo (zjevně) zneužívá.

61. Má-li civilní proces (občanské soudní řízení) zajišťovat spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků a vychovávat k úctě k právům jiných osob (§ 1 o s. ř.), má-li být jednou ze záruk spravedlnosti a práva a sloužit k upevňování zásad soukromého práva (§ 3 o. s. ř.) a má-li soud dbát, aby práv nebylo zneužíváno, a zvláště pak na úkor slabší strany (§ 2 o. s. ř.), nemůže být žalobkyně se svou žalobou úspěšná. V opačném případě by byly popřeny základní principy, na kterých je civilní proces vybudován. Základní ustanovení občanského soudního řádu v tomto směru rozvíjejí principy a zásady vyjádřené mj. v § 6 a § 8 OZ a výslovně jejich působnost rozšiřují i na oblast práva procesního.

62. Ze všech výše vysvětlených důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

63. Přijaté rozhodnutí nenarušuje (formální) rovnost účastníků řízení. Soud svým rozhodnutím, opírajícím se o všeobecné zásady právní, které jsou důležitou součástí právního řádu (ať již jsou výslovně kodifikovány anebo dovozovány právní doktrínou a rozhodovací praxí soudů), pouze nastolil stav, jenž by nastal, kdyby se žalobkyně (podnikatelka) – jak předpokládá právo (§ 4 odst. 1 OZ) – v této věci utkala s člověkem průměrně rozumným a opatrným, který by namítl promlčení práva, a nikoliv s osobou slabší (spotřebitelem), jež tak pro svou neznalost a nezkušenost neučinila.

64. Žalovaný v budoucnu může splnit předmětný dluh, avšak toliko dle svého uvážení, a nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí soudu. Žalobou uplatněná pohledávka – nebyla-li zcela uspokojena – nadále existuje v podobě tzv. naturální obligace (viz § 2997 odst. 1 OZ). Soud ve výsledku poskytl též určitou ochranu dlouhodobému faktickému stavu, protože žalovaný již mohl důvodně očekávat, že případný zůstatek dluhu, splatného v roce 2007, vůči němu již nikdy nebude (u soudu) uplatňován, když se tak nestalo po dobu takřka patnácti let od jeho splatnosti.

65. Žalobkyně se k jednání před soudem, byť řádně omluvena, nedostavila. Soud jí tedy nemohl sdělit svůj předběžný právní názor a dát jí prostor k případnému vyjádření. Ostatně sdělení předběžného právního názoru v přítomnosti žalovaného by znamenalo jeho faktické poučení o hmotném právu. Rozhodnutí soudu je založeno na skutečnostech tvrzených žalobkyní, nezpochybněných žalovaným a zjištěných provedeným dokazováním (popř. známých soudu z jeho úřední činnosti), a žalobkyně by proto mohla polemizovat toliko s hodnocením těchto skutečností soudem, což by na jeho rozhodnutí nemělo vliv. Odlišnou právní argumentaci může žalobkyně uplatnit v opravných řízeních.

66. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve věci zcela úspěšnému žalovanému proti žalobkyni právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva v částce 600 Kč, tj. paušální náhradu výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (ve vztahu k § 151 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 300 Kč za přípravu účasti na jednání a 300 Kč za účast u jednání před soudem /viz § 1 odst. 3 písm. b) a c) a § 2 odst. 3 této vyhlášky/.

67. Lhůtu ke splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení určil soud žalobkyni třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení