17 Co 197/2025 - 70

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivety Hendrychové a soudců JUDr. Jitky Válkové a Mgr. Otty Plachého ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně], zastoupená [Jméno Zástupce] sídlem [Adresa Zástupce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] [Anonymizováno] o zaplacení 188 297 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Litoměřicích ze dne 6. 3. 2025, č. j. 23 C 546/2024-32, takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. března 2025, č. j. 23 C 546/2024-32, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu o zaplacení částky 188 297 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že předmětem řízení v této věci žalobkyně učinila zaplacení částky 188 297 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, tj. [právnická osoba]., a žalovaným dne 26. 11. 2007, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 170 000 Kč, již se zavázal hradit v měsíčních splátkách ve výši 4 296 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně pro neplnění smlouvy žalovaným od této odstoupila a ukončila ji ke dni 16. 9. 2009, poté svou pohledávku za žalovaným postoupila na základě smlouvy ze dne 11. 1. 2017 žalobkyni. Pohledávku žalobkyně vymáhala v exekučním řízení, které bylo zastaveno usnesením ze dne 24. 8. 2024, neboť bylo vedeno na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. E/2011/05327, který není pravomocným rozhodnutím, jež by založilo překážku věci pravomocně rozhodnuté, neboť pravomoc rozhodce vycházela z neplatné rozhodčí doložky.

3. K obraně žalovaného je uvedeno, že proti usnesení soudního exekutora ze dne 24. 8. 2024 podal odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Z odůvodnění vyplývá, že věc byla podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána a rozhodnuta soudem prvního stupně v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po skutkové stránce měl soud prvního stupně za prokázané pouze tolik, že vůči žalovanému byla vedena exekuce soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. 197 EX 74900/11, nařízená usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 2. 2012, č. j. 16 EXE 5337/2012-12, a to na základě rozhodčího nálezu sp. zn. E/2011/05327 rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] dne 8. 9. 2011. Soud prvního stupně neměl však ani přes výzvu soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za prokázáno, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, kdy tvrzenou pohledávku vzniklou z této smlouvy žalobkyně učinila předmětem řízení. Soud prvního stupně uvedl, že pokud se žalobkyně dovolávala předložené smlouvy, pak z této pouze vyplývá, že žalovaný žádal o poskytnutí úvěru, nikoliv však to, že tato smlouva byla vůbec uzavřena, přičemž pouhé tvrzení, že k tomu tak došlo, není dostačující. I kdyby soud prvního stupně od tohoto odhlédl, z ničeho nevyplývá, jaké podmínky takového úvěru byly (výše poskytnutého úvěru, smluvní úroky, sankce atd.). Skutečnost, že žalobkyně soudu prvního stupně doložila, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného upomínala, resp. následně měla tuto smlouvu „ukončit“ z důvodu porušení smluvních ujednání, podle soudu prvního stupně nepotvrzuje, že smlouva byla uzavřena, jaké byly její podmínky a že je žalovaný následně porušil.

5. Pokud jde o přijetí žádosti o poskytnutí úvěru, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru tak, že právní předchůdkyně žalobkyně v případě akceptace žádosti převede peněžní prostředky ve výši poskytnutého spotřebitelského úvěru, a že akceptací žádosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s čl. III odst. 1 obchodních podmínek vzniká smlouva o spotřebitelském úvěru (čl. I odst. 2 obchodních podmínek). Z čl. III odst. 1 obchodních podmínek soud prvního stupně zjistil, že k akceptaci žádosti dochází převedením peněžních prostředků ze strany právní předchůdkyně žalobkyně odpovídajících maximální výši úvěru.

6. Soud prvního stupně, přestože uvedl, že si je vědom skutečnosti, že žalovaný nevznesl námitku promlčení, přesto přihlédl k promlčení pohledávek z předmětné smlouvy. Tento postup odůvodnil odkazem na: TICHÝ, Jan. Soudní vymáhání promlčených pohledávek ze spotřebitelských smluv. Právní rozhledy, 2024, č. 6, s. 193; rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 26 C 29/2023. Uvedl, že v této věci uplatnila žalobkyně, jejíž podnikatelskou činností je hromadné nabývání pohledávek vzniklých jiným osobám a jejich následné vymáhání, žalobou proti žalovanému dne 11. 10. 2024 pohledávku zesplatněnou ke dni 16. 9. 2009, přičemž promlčecí doba, jejíž běh započal dne 17. 9. 2009, uplynula dne 17. 9. 2013, tj. více než 11 let před podáním žaloby. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobkyně zřejmě vycházela z předpokladu, že dlužníci její právní předchůdkyně, kterým byl poskytnut spotřebitelský úvěr, ve většině nepatří mezi osoby, které budou vůbec schopny náležitě hájit svá práva a oprávněné zájmy, budou v řízení pasivní a neuplatní námitku promlčení. Tato situace nastala i v projednávané věci, kdy žalovaný se řádně nebránil a podle názoru soudu prvního stupně neodpovídá konceptu průměrně rozumného (znalého) a opatrného člověka podle § 4 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně se domnívá, že žalobkyně zároveň spoléhá na to, že soud nesmí žalovaného poučit o hmotném právu, např. o promlčení práva, možné námitce promlčení a procesních důsledcích takové námitky (srov. § 5 a § 118a odst. 4 o. s. ř. a contrario). Následně se soud prvního stupně zabýval střetem soukromoprávních principů v dané věci (konkrétně na straně jedné ochrana spotřebitele, princip poctivosti, a na straně druhé princip, že smlouvy mají být plněny, že bdělým náležejí práva). Dospěl k závěru, že žalobkyně záměrně nabyla existující, leč oslabená subjektivní práva, a uplatňuje je u soudu s vírou v to, že se dlužníci – spotřebitelé - pro svou slabost žalobám neubrání a dluhy – v mezidobí výrazně zvýšené narůstajícím úrokem z prodlení – na nich vymůže, byť třeba jen zčásti. Tento její postup dle názoru soudu prvního stupně nabývá takové intenzity nepoctivosti, že jej lze posoudit i jako zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.). Soud prvního stupně uzavřel, že v tomto případě je třeba odepřít právní ochranu uplatněnému a již dlouhou dobu promlčenému subjektivnímu právu žalobkyně za užití § 6 odst. 1 a 2 o. z., protože nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého činu (zde konkrétně ze zjevného zneužití slabosti druhé strany), resp. též za užití § 8 o. z., neboť zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Poukázal rovněž na zneužití procesního práva žalobkyní, které brání poučit účastníka o hmotném právu, a dále na současnou právní úpravu § 54a slovenského občanského zákoníku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Žalobkyně podala proto rozsudku odvolání. S odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku konstatovala, že žalovaný ke skutečnostem sděleným žalobkyní pouze uvedl, že žalovanou pohledávku žalobkyně vymáhá exekučně, že podal odvolání proti usnesení o zastavení této exekuce a navrhl přerušení řízení. K jednání se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování, neomluvil se a nepožádal o odročení jednání. Skutková tvrzení žalobkyně tudíž žalovaný nezpochybnil a důkazy označené žalobkyní nevyvrátil.

8. S procesním postupem soudu prvního stupně, který sám ex officio uplatnil za žalovaného námitku promlčení, žalobkyně nesouhlasí a namítá, že soud prvního stupně tímto rozhodnutím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a právo žalobkyně na spravedlivý proces v podobě narušení nestrannosti a nezávislosti soudu ve vztahu k oběma účastníkům řízení. Soud se zde nechoval a nejednal nestranně, nýbrž se postavil do role jakéhosi „obhájce“ nečinného žalovaného. Žalobkyně dále namítá, že tímto rozhodnutím porušil i ústavní zásadu vázanosti soudu zákonem, neboť § 610 odst. 1 obč. zák., jímž se právní vztahy ze smlouvy řídí, jednoznačně stanoví, že k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Žalovaný námitku promlčení práva na zaplacení žalované částky však žádným způsobem po celou dobu řízení nevznesl. Právní řád ČR soudům nedovoluje účastníky o právu dovolat se promlčení poučit, neboť i tím by narušil rovnost účastníků řízení (viz NS 30 Cdo 1700/2016, NS 20 Cdo 4095/2017). Jiný závěr nelze dovodit ani ze základních zásad soukromého práva a ani z práva Evropské unie. Odkazování na slovenskou právní úpravu je podle žalobkyně zcela irelevantní.

9. Napadené rozhodnutí soudu neobstojí dle názoru žalobkyně ani potud, pokud jím chtěl soud prvního stupně chránit žalovaného jako spotřebitele před nárůstem příslušenství pohledávky. Právní řád ČR dává soudu vícero jiných zákonných možností, jak toto případně moderovat (jako např. analogicky aplikovat 1805 odst. 2 občanského zákoníku, či posouzením přiměřenosti smluvních ujednání apod.). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný na podané odvolání ve svém podání ze dne 22. 1. 2026 reagoval vznesením námitky promlčení. Uvedl, že [právnická osoba]. jako právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila pohledávku dne 16. 9. 2009 a věc byla předána rozhodci dne 25. 5. 2011, tedy až poté, co došlo ke sjednocení postupu civilních soudů ohledně posuzování nesprávně vydaných rozhodnutí rozhodců či rozhodčích soudů a v návaznosti na to i ke sjednocení postupu při posuzování běhu promlčecích lhůt, kde rozhodujícím datem je den 11. 5. 2011. Ústavním soudem i Nejvyšším soudem bylo stanoveno, že těm věřitelům, kteří rozhodčí žaloby podali po uvedeném datu nelze přiznat stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčích řízeních, ale ani v případných navazujících vykonávacích řízeních, založených na takovýchto (neplatných) rozhodčích nálezech. Postup právní předchůdkyně žalobkyně po 11. 5. 2011 tedy nevedl ke stavení promlčecí doby a běh promlčecí doby tudíž započal dne 17. 9. 2009, uplynul pak dne 17. 9. 2013 marným uplynutím čtyřleté promlčecí doby dle § 397 obch. zák. Žalovaný požadoval potvrzení rozsudku.

11. Žalobkyně k výše uvedenému vyjádření žalovaného v podání ze dne 28. 1. 2026 uvedla, že má za to, že pohledávka promlčena není, neboť splatnost pohledávky ze smlouvy o úvěru nastala dne 16. 9. 2009 a právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila tuto splatnou pohledávku před uplynutím obecné čtyřleté promlčecí doby dne 25. 5. 2011 žalobou v rozhodčím řízení. Odvolala se na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým došlo ke sjednocení přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti rozhodčích doložek sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 121/2011 civ. dne 20. 10. 2011, s tím, že rozhodčí žaloba byla zde podána ještě před jeho zveřejněním. Po vydání rozhodčího nálezu právní předchůdkyně žalobkyně bez zbytečného odkladu zahájila v únoru 2012 exekuci na majetek žalovaného, přičemž až v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958-2012, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v roce 2013 byl vysloven právní názor, že pokud již byla exekuce nařízena na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, jež k tomu neměl pravomoc, a zjistí-li soud (dodatečně) tento nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu zastavit. V posuzované věci byla exekuce zastavena usnesením ze dne 24. 8. 2024, doručeným žalobkyni dne 29. 8. 2024, a žaloba byla podána dne 11. 10. 2024, čímž byly zachovány účinky podané rozhodčí žaloby a k promlčení pohledávky nedošlo. Dále žalobkyně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, ze dne 27. 12. 2017, poukázala na nehrazení dluhu žalovaným, pročež námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy.

12. Následně žalobkyně své vyjádření doplnila a namítla, že žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobce prvně až poté, co mu byl doručen rozsudek soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně sám nepřípustně tvrdil promlčení a postavil na tom zamítnutí žaloby, tedy žalovaného k námitce promlčení přímo navedl. Rovněž má žalobkyně za to, že námitka promlčení se zakládá na nepřípustném uplatnění novot až v odvolacím řízení, když žalobkyně se proti této námitce musela bránit novými tvrzeními v podání ze dne 28. 1. 2026. Proto by neměl odvolací soud námitku promlčení připustit, když evidentně k jejímu hmotněprávnímu posouzení by bylo třeba provádět nové důkazy.

13. Odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 o. s. ř. v rozsahu vymezeném podaným odvoláním a dospěl k závěru, že odvolání nelze vyhovět.

14. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že soud prvního stupně zamítnutí žaloby založil též na závěru, že žalobkyně ani přes výzvu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by mezi její právní předchůdkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, když bylo pouze zjištěno, že žalovaný o poskytnutí úvěru žádal. Dále též uvedl, že z ničeho nevyplývá, jaké byly smluvní podmínky tohoto úvěru. Odvolací soud má za to, že poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., poskytnuté žalobkyni soudem prvního stupně na jednání dne 6. 3. 2025, kdy tato byla vyzvána k doplnění svých skutkových tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] ze dne 26. 11. 2007, nekonkretizuje, jaké skutečnosti, potřebné pro závěr o uzavření smlouvy určitého obsahu, nemá soud prvního stupně za dosud tvrzené. Odvolací soud proto ve smyslu § 213b odst. 1 o. s. ř. přikročil k poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby tvrdila skutečnosti, z nichž dovozuje, že došlo k přijetí návrhu na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 11. 2007 vyplacením peněžních prostředků žalovanému ze strany žalobkyně (tento způsob akceptace návrhu dle zjištění soudu prvního stupně se podává z obsahu samotného návrhu žalovaného na uzavření smlouvy a z čl. III odst. 1 obchodních podmínek), a aby k prokázání svých tvrzení označila důkazy. K tomu žalobkyně předložila výpis z účtu své právní předchůdkyně ze dne 3. 12. 2007, jímž odvolací soud provedl důkaz a zjistil, že uvedeného dne byla převedena částka 170 000 Kč na účet č. [č. účtu], označená variabilním symbolem [var. symbol], který odpovídá číslu předmětné smlouvy o úvěru. Odvolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že k uzavření smlouvy o úvěru mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně došlo přijetím návrhu žalovaného na uzavření smlouvy a akceptací tohoto návrhu postupem uvedeným v návrhu žalovaného na uzavření smlouvy a rovněž v obchodních podmínkách, tj. výplatou poskytnutých peněžních prostředků žalovanému, přičemž podmínky poskytnutí tohoto úvěru jsou obsaženy v návrhu žalovaného na uzavření smlouvy a v obchodních podmínkách, kterou strany učinily její součástí. Důvod pro zamítnutí žaloby, spočívající v tom, že žalobkyně ani přes výzvu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázala, že by mezi její právní předchůdkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru s konkrétními smluvními podmínkami, tedy neobstojí.

15. Pokud jde o promlčení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, bez ohledu na to, že se promlčením soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí zabýval i přesto, že v tomto stupni řízení žalovaný námitku promlčení nevznesl (srov. § 388 odst. 1 obch. zák.), odvolací soud nemohl pominout, že námitku promlčení žalovaný vznesl v řízení odvolacím ve svém podání ze dne 22. 1. 2026 a uvedl i okolnosti, na nichž svůj závěr o promlčení pohledávky (uplynutím čtyřleté promlčecí doby dle § 397 obch. zák.) staví.

16. Odvolací soud dává za pravdu žalobkyni, když připomněla, že při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu neúplné apelace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004 a další). Mezi účastníky však nebylo po celou dobu řízení sporu o tom (a žalobkyně to znovu potvrdila i v odvolacím řízení), že právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila pohledávku ke dni 16. 9. 2009, nejde tedy o nepřípustnou „novotu“, přičemž pouze tato skutečnost je relevantní pro posouzení důvodnosti námitky promlčení (viz níže).

17. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3208/2024 shrnul ustálenou judikaturu dovolacího soudu, kdy zejména uvedl, že: - je aplikace § 402 až § 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a přetržení promlčecí doby, výslovně vyloučena § 408 odst. 1 obch. zák., jenž stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná ustanovení“ obchodního zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007), - ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněném pod číslem 21/2014 Sb. rozh. obč.), - bez zřetele k tomu, zda běh obecné (ve smyslu ustanovení § 397 obch. zák. zásadně čtyřleté) promlčecí doby stavěl úkon učiněný v souladu s ustanovením § 402 obch. zák., nebo zda (případně) došlo k prodloužení této promlčecí doby písemným prohlášením dlužníka (§ 401 obch. zák.), anebo zda tato promlčecí doba začala znovu běžet od písemného uznání závazku dlužníkem (§ 407 obch. zák.), na běh maximální délky promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. tyto skutečnosti nemají žádného vlivu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020), - ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1912/2021).

19. V poměrech posuzované věci tedy na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba vycházet z toho, že promlčecí doba počala poprvé běžet dne 17. 9. 2009 a uplynula podle § 408 odst. 1 obch. zák. dnem 17. 9. 2019. Vzhledem k tomu, že § 408 odst. 1 obch. zák. upravuje absolutní omezení maximální promlčecí doby, nelze považovat za rozhodný pro její uplynutí ani vliv předchozího uplatnění práva v rozhodčím řízení na běh obecné promlčecí doby, ani následné exekuční řízení vedené pro předmětnou pohledávku. Žalobkyně podala návrh na zahájení řízení pro předmětnou pohledávku u soudu dne 11. 10. 2024, tedy až po uplynutí promlčecí doby dle § 408 odst. 1 obch. zák., a s ohledem na vznesenou námitku žalovaného je třeba k promlčení přihlédnout. Odvolací soud tudíž uzavřel, že právo na zaplacení sporné pohledávky s příslušenstvím nelze žalobkyni přiznat (§ 308 odst. 1 obch. zák.).

20. Odvolací soud v posuzované věci neshledal okolnosti, jež by umožňovaly posoudit vznesení námitky promlčení žalovaným jako jednání v rozporu s dobrými mravy.

21. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, vyplývá, že vznesení námitky promlčení je výkonem práva, jež zásadně není v rozporu s dobrými mravy. K nemravnosti vznesení námitky promlčení však může dojít ve zcela výjimečných případech, v nichž je námitka promlčení prostředkem, jímž účastník, jenž k promlčení pohledávky přispěl, zamýšlí značně poškodit druhého účastníka právního vztahu. Okolnosti, z nichž by bylo lze uvažovat o nemravnosti námitky promlčení, pak musí být naplněny ve výjimečné intenzitě, neboť odepření vznesení námitky promlčení představuje výrazný zásah do právní jistoty.

22. Samotné vznesení námitky promlčení tedy zásadně dobrým mravům neodporuje, nastávají však situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. nálezy ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005, I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012, ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, III. ÚS 3358/20 ze dne 1. 6. 2021, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 ze dne 23. 1. 2018).

23. S ohledem na výše uvedené odvolací soud považuje za potřebné uvést, že zde žalovaný na samotném uplynutí promlčecí doby pro promlčení práva žalobkyně nenese žádné zavinění. V řízení nevyšlo najevo žádné takové chování žalovaného, které by vedlo k tomu, že žalobkyně nečinila vůči němu žádné kroky, kterými by promlčení svého práva zabránila. Odvolací soud má spíše za to, že chování žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, ve vztahu k žalovanému lze hodnotit jako nedostatečně obezřetné, když vedla až do roku 2024 exekuci na základě rozhodčího nálezu stiženého neplatností rozhodčí doložky, tedy po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, pročež se již nemohla dovolat stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení (srov. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019). V době, kdy již byla známa ustálená judikatura ve vztahu k rozhodčím doložkám, žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok, přiznaný sporným rozhodčím nálezem, uplatnila vůči žalovanému žalobou u obecného soudu a následně v rámci výkonu rozhodnutí, čímž by se vyhnula promlčení pohledávky dle § 408 odst. 1 obch. zák. Za tohoto stavu žalobkyně musí nést negativní následky svého postupu. Vznesení námitky promlčení žalovaným, které by vyplývalo pouze z reakce žalovaného na procesní postup soudu prvního stupně a jeho závěry ve věci samé, však podle odvolacího soudu samo o sobě rozpor s dobrými mravy nezaložilo.

24. Ze všech výše uvedených důvodů odvolacímu soudu nezbylo než podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v tomto stupni řízení úspěšný, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.