26 Co 162/2022-619

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] b) [titul] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupení advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalobců i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. prosince 2021 č. j. 3 C 106/2014-557 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje, a to ve výroku II s tím, že žalobci jsou povinni splnit zde uloženou povinnost ve lhůtě 18 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 36 751,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozhodnutím zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parcela st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a parcela st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce], dále ke stavbě bez čp./če. – zemědělské stavení, na pozemku parcela st. [číslo], dosud v katastru nemovitostí nezapsané (výrok I). Z původních pozemkových parcel st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce], přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců a) a b) s podílem pro každého nově vytvořené pozemky parcela st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 304 m2 a parcela [číslo] – ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 308 m2, obě oddělené geometrickým plánem [číslo] ze 30. 3. 2021, vypracovaným [znalec A], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, dále část stavby bez čp./če. – zemědělské stavení – na nově vytvořeném pozemku parcela st. [číslo], dosud v katastru nemovitostí nezapsané, s tím, že žalobci a) a b) zajistí výstavbu dělící stěny, včetně založení, řešení prostupu krovem a zakončení nadstřešním požárním předělem na hranici dle výše označeného geometrického plánu nově vzniklých pozemků st. [číslo] a st. [číslo], a to na jejich vlastní náklady (výrok II). Z původních pozemkových parcel st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce], se do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nově vytvořené pozemky parcela st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 300 m2, parcela st. [číslo] – zastavěná plocha, společný dvůr – o výměře 477 m2 a parcela [číslo] – ostatní plocha, jiná plocha – o výměře 57 m2, oddělené geometrickým plánem [číslo] ze 30. 3. 2021, vypracovaným [znalec A], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a dále část stavby bez čp./če. – zemědělské stavení – na nově vytvořeném pozemku parcela st. [číslo], dosud v katastru nemovitostí nezapsané (výrok III). Na vypořádání spoluvlastnických podílů z rušeného podílového spoluvlastnictví uložil žalovanému zaplatit žalobci a) vypořádací podíl 49 650 Kč a žalobci b) vypořádací podíl 49 650 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a žalobcům a) a b) povinným společně a nerozdílně, jakož i žalovanému uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně 2 763,19 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a 50 % dalších nákladů České republiky, jejichž výše a splatnost bude upřesněna navazujícím usnesením okresního soudu (výroky VI a VII).

2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku I napadeného rozsudku specifikovaných nemovitostí (dále jen „předmětné nemovitosti“), spoluvlastnický podíl každého žalobce činí vždy jednu ideální čtvrtinu celku a spoluvlastnický podíl žalovaného činí jednu ideální polovinu celku předmětných nemovitostí. Mezi žalobci a žalovaným dochází při výkonu spoluvlastnických práv dlouhodobě k neshodám, které se v průběhu řízení ještě více prohloubily. Žalobci navrhovali reálné rozdělení předmětných nemovitostí s tím, že jsou připraveni nést náklady reálného rozdělení včetně výstavby dělící zdi v souvislosti s rozdělení stavby bez čp./če. – zemědělské stavení stojící na parcele st. [číslo] (dále jen „stodola“), žalovaný se nejprve chtěl dohodnout na úpravě užívání společných nemovitostí, aniž by bylo nutné reálné rozdělení stodoly, účastníci však k dohodě nedospěli a žalovaný se nakonec rovněž přiklonil ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pokud jde o rozdělení společných pozemků, žalovaný měl jinou představu než žalobci a sledoval především, aby mu byla zachována možnost pohodlného příjezdu velkou zemědělskou technikou ke stodole. Okresní soud nejprve k námitce žalovaného řešil, zda studna, nacházející se na hranici parcely st. [číslo] s parcelou st. [číslo] ve spoluvlastnictví žalobců, je též předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků či nikoliv (žalovaný tvrdil, že studna je společným vlastnictvím, žalobci trvali na tom, že jde pouze o jejich spoluvlastnictví, na němž se žalovaný nepodílí). Okresní soud předně uzavřel, že studna je samostatným předmětem právních vztahů a je věcí nemovitou, nachází se zřejmě částečně na pozemku ve spoluvlastnictví žalobců a částečně na pozemku v podílovém spoluvlastnictví všech účastníků a hospodářsky je určena k trvalému užívání s těmito pozemky. Studna proto byla ve smyslu § 121 obč. zák. jejich příslušenstvím. Za poslední známou vlastnicí předmětné studny považoval [jméno] [příjmení], babičku žalobců a matku žalovaného (viz rozhodnutí ze dne 17. 10. 1978 Státního notářství sp. zn. [spisová značka]), ve věci dědictví po [jméno] [příjmení] však závěr o tom, kdo z dědiců nabyl studnu či příslušenství předmětných pozemků učinit nelze, neboť o studni ani o příslušenství uvedených pozemků nebylo rozhodnuto. Studna tak zůstala neprojednaným majetkem zůstavitelky a dosud nedošlo k vydání rozhodnutí, jímž by vlastnické právo dědiců bylo potvrzeno. Protože dědic (či dědici) studny po [jméno] [příjmení] není znám, není znám ani vlastník studny a nelze dovodit, že se ke dni účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), studna stala součástí pozemků, na nichž je vybudována, a že je třeba ji v tomto řízení vypořádat, jak se domníval žalovaný. Žalobci studnu předmětem vypořádání neučinili a nelze ji pokládat za součást některého z pozemků, o které v tomto řízení jde, okresní soud proto o jejím vypořádání nerozhodoval. Nelze rovněž dovodit, že by došlo k vydržení vlastnického práva ke studni matkou žalobců (zůstavitelka [jméno] [příjmení]), ani samotnými žalobci. Stran předmětných nemovitostí okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že jsou reálně dělitelné na dvě samostatné budovy (stodola) a pozemky, reálné rozdělení je přitom způsobem vypořádání spoluvlastnictví, který je zákonem před ostatními způsoby preferován. Obě strany, pokud jde pozemek st. [číslo], se shodovaly na tom, že by pozemek měl být rozdělen příčně na dvě poloviny, stejně tak stodola na něm stojící, přičemž polovina pravá při čelním pohledu na budovu, má připadnout žalovanému, polovina levá žalobcům. Žalovaný se odmítl podílet na výstavbě i financování dělící zdi a dalších nákladech dělení, žalovaní opakovaně deklarovali své rozhodnutí stavbu zdi na své náklady realizovat a vytvořit i další předpoklady dělení. Za dané situace okresní soud uzavřel, že předmětné nemovitosti jsou reálně dělitelné, byť je reálné rozdělení spojeno s vysokými náklady (v poměru k ceně rozdělované věci), neboť žalobci jsou ochotni tyto náklady nést (vč. nákladů souvisejících s úpravou elektro přípojky a zajištění odvodu dešťových vod z části stodoly, která připadne žalobcům, kdy již na své náklady žalobci vybudovali vlastní příjezdovou cestu na svém pozemku). Proti zamýšlenému rozdělení neměl námitky ani stavební úřad s tím, že při faktické realizaci ale účastníci musí dodržet postupy a požadavky veřejnoprávních předpisů. Na základě znaleckého zkoumání (po doplnění a aktualizaci znaleckého posudku) okresní soud dále uzavřel, že reálným rozdělením ke snížení hodnoty předmětných nemovitostí nedojde. Strany měly, pokud jde o rozdělení parcely st. [číslo], odlišné představy. Po zpracování dvou předběžných návrhů geometrického plánu shledal okresní soud za vhodnější a spravedlivější variantu rozdělení navrhovanou žalobci, a to vzhledem k příznivějšímu rozdílu výměr (obě varianty počítaly s tím, že výměra pozemků, které po rozdělení připadnou žalobcům, je nižší než výměra připadající na žalovaného, varianta žalobců počítala s rozdílem 236 m2 ve prospěch žalovaného, varianta žalovaného s rozdílem 396 m2 ve prospěch žalovaného), vhodnějšímu tvaru nově vytvořených částí rozdělené parcely st. [číslo] a srovnatelnější využitelnosti rozdělených částí. Varianta žalovaného sledovala především jeho zájmy a představy, které však již zcela neodpovídají skutečnému režimu využití, neboť i žalovaný svou zemědělskou činnost, jak bylo prokázáno, postupně tlumí. S ohledem na uvedené okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a rozhodl o jeho vypořádání reálným rozdělením dle geometrického plánu [číslo] z 30. 3. 2021, který je nedílnou součástí rozsudku, s tím, že žalobci zajistí výstavbu dělící stěny, včetně založení, řešení prostupu krovem a zakončení nadstřešním požárním předělem na hranici dle geometrického plánu nově vzniklých pozemků st. [číslo] a st. [číslo], a to na jejich vlastní náklady. Žalobcům se rozdělením dostala do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví část předmětných nemovitostí v obvyklé ceně 642 000 Kč, žalovanému část předmětných nemovitostí v obvyklé ceně 840 600 Kč, rozdíl představuje 198 600 Kč, okresní soud proto žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců 49 650 Kč tak, aby se každému z účastníků dostalo při vypořádání stejných hodnot odpovídajícím jejich spoluvlastnickým podílům. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, okresní soud po zvážení okolností věci s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu uzavřel, že v souzené věci nelze nalézt zohlednitelné důvody, pro které by mělo být rozhodnuto o nákladech řízení ve prospěch žalobců, ač tito nakonec svoji představu vypořádání rušeného spoluvlastnictví prosadili.

3. Proti uvedenému rozsudku podali včasné odvolání žalobci i žalovaný.

4. Žalobci podali odvolání pouze do výroku V rozsudku, tj. do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které nebyly přiznány žádnému z účastníků. Měli za to, že byli v řízení úspěšní a tento úspěch by se měl odrazit i ve výroku o náhradě nákladů řízení, které by jim měly být přiznány v plné výši, a navrhli změnu rozhodnutí tak, aby byl žalovaný povinen k úhradě nákladů řízení žalobcům v řízení před okresním soudem, jakož i nákladů odvolacího řízení. V podrobnostech poukázali na obstrukční chování žalovaného, kdy na návrh žalobců bylo řízení přerušeno, aby věc byla smírně vyřešena dohodou, žalovaný ale dohodu odmítl uzavřít. Žalovaný v průběhu řízení neměl zájem o konstruktivní řešení sporu, již od úmrtí matky žalobců v roce 2008 šikonózně vykonával svá práva, jeho protiprávní jednání od zahájení soudního řízení gradovala a eskalovala, žalobcům dosud není ze strany žalovaného umožněno plně užívat ideální polovinu nemovitých věcí, zejména dvora, příjezdové cesty na dvůr a následně pak samotnou stodolu, žalovaný žalobcům brání v průjezdech na společné cestě ke stodole či na společný dvůr, znemožňuje jim chovat hospodářská zvířata, dopouští se schválností, zamyká vrata do části stodoly – strojovny, která byla užívána žalobci, odebírá dřevo ve vlastnictví žalobců apod.

5. Žalovaný podal odvolání do všech výroků napadeného rozsudku, následně vzal odvolání proti výroku I zpět. V odvolání poukazoval na to, že to je právě on, kdo předmětné nemovitosti převážně užívá, žalobci jsou jen knihovními vlastníky a nemovitosti užívá jejich otec. Zmiňoval konflikty mezi žalovaným a otcem žalobců, které jsou předmětem přestupkových řízení. Pokud jde o dělení pozemku parc. č. st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, na němž se nachází stodola – zemědělská stavba bez čp./če., zdůraznil, že dle evidence katastru nemovitostí není tato stavba evidována na žádném listu vlastnictví a nejsou u ní vedeni žádní vlastníci, dle žalovaného tak nebude možno dle napadeného rozsudku zapsat vlastníky k této stavbě. Není zřejmé, proč stavba není uvedena jako součást pozemku parc. č. st. [číslo], pokud by totiž byl předmětem vypořádání toliko uvedený pozemek a nikoliv stavba na něm stojící, pak si lze těžko představit, že žalobcům bude uloženo vybudovat dělící stěnu na tomto pozemku, pokud by stavba nebyla v jejich vlastnictví. Na druhou stranu nelze vypořádávat spoluvlastnictví ke stavbě, jejíž vlastnictví není v katastru nemovitostí zapsáno. Napadený rozsudek tak dle žalovaného v této části není vykonatelný a nemůže být řádným podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Nevykonatelnost pak spatřoval žalovaný i v tom, že ve výroku II není uvedena doba, do které mají na svůj náklad žalobci vybudovat dělící stěnu mezi pozemky, resp. částmi stavby na hranici pozemků parc. č. st. [číslo] a [číslo] s tím, že nedojde-li k faktickému postavení zdi, nedojde ani k vypořádání spoluvlastnictví. Dále namítal, že okresní soud nevedl dokazování, zda žalobci skutečně disponují částkou potřebnou k vybudování dělící stěny a nezjišťoval bonitu žalobců. Zejména však žalovaný napadal způsob vypořádání s tím, že okresní soud měl postupovat dle jeho návrhu geometrického plánu (č. l. 314 spisu), neboť tato varianta byla a je pro žalovaného uživatelsky příhodnější, zejm. z hlediska otáčení zemědělské techniky před budovou stodoly a dále s ohledem na to, že chová hospodářská zvířata, na dvoře před stodolou má kotce pro psy a skladuje tam dřevo. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, příp. rozhodl o vypořádání ve variantě dle geometrického plánu na č. l. 314 spisu. Nesouhlasil rovněž s výší vypořádacího podílu, vznášel výhrady ke znaleckému posudku [znalec B]. Namítal, že znalec relevantním způsobem neobhájil nárůst cen mezi vypracováním znaleckého posudku ze dne 11. 12. 2019 a dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2021. Nezpochybňoval, že došlo k nárůstu cen nemovitostí, předmětné nemovitosti ale nejsou rekreační, jak uvedl znalec, a těžko si lze představit jejich přestavění na uvedenou funkci. Obchodovatelnost vypořádávaných nemovitostí je malá a ohodnocení znalcem v ceně 900 Kč za 1 m2 společného dvora se proto jeví přehnaným. Navrhl vypracování revizního znaleckého posudku. Pokud jde o náklady řízení, zdůraznil, že se vždy snažil o dohodu se žalobci, soudní řízení nevyvolával, je nespravedlivé, aby náklady soudního řízení nesl sám ze svého a navrhl, aby byly náklady uloženy k úhradě žalobcům.

6. Při odvolacím jednání žalovaný uvedl, že stodola má sice dveře dozadu vedoucí na pozemek parc. [číslo] ale je tam výškový rozdíl, možná i metr, a proto není stodola průjezdná. Technikou se tedy do stodoly přes pozemek parc. [číslo] nedostane. Dodal, že pozemek, na kterém stojí dům žalobců a dále tam bylo hnojiště, získali žalobci zčásti neoprávněně, když zfalšovali podpis matky a že nejsou vlastníky celého tohoto pozemku. Dodal, že se s žalobcem b) dohodl, jak se stodola a pozemky rozdělí, ale otec žalobců to zakázal. Poukázal na to, že stodola je zkosená (tedy nedostává rovný díl) a na spory mezi účastníky ohledně zastřeleného psa, zamčení movitých věcí, výstavby pergoly apod., napadal výstavbu plotu s tím, že jej žalobci postavili v rozporu s dohodou vyšší a že nekopíruje hranici pozemku. Dodal, že veškeré spory jsou dány chováním otce žalobců, který je vulgární, dělá na žalobce a jeho rodinu posunky a vyvolává rozpory. Stran jím preferovaného rozdělení dvora, které by pro něho bylo uživatelsky příjemnější, uváděl, že je srdcem hospodář a chce hospodařit, dokud mu zdraví slouží, žalobci naopak v nemovitostech nehospodaří. Poukázal na to, že znalec nemohl prohlédnout celou stodolu, protože tzv. strojovna nebyla zpřístupněna. Zpochybnil cenu pozemku ve výši 900 Kč za m2 stanovenou znaleckým posudkem a předložil údaje o dosažených cenách nemovitostí a k tomu příslušné informace o pozemku s tím, že cena pozemku vychází na 200–400 Kč za m2, u menších ploch prodávaných obcí na 50 Kč za m2. Navrhl vypracování revizního znaleckého posudku s tím, že je připraven složit zálohu. Při odvolacím jednání upřesnil, že pokud nebude napadený rozsudek zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, navrhl jeho změnu tak, aby byla určena lhůta, ve které žalobci zajistí stavební práce, a pozemek – dvůr bude rozdělen dle návrhu žalovaného tak, aby rozdělení bylo pro něho uživatelsky příjemnější. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, uvedl, že v řízení před okresním soudem by nemělo být právo přiznáno žádnému z účastníků, požadoval ale přiznání náhrady nákladů v odvolacím řízení.

7. K odvolání žalovaného se vyjádřili žalobci. Uvedli, že iniciátorem jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a mravními pravidly, je výlučně žalovaný, ve spoluvlastnictví se žalovaným nelze setrvat. Námitky žalovaného vůči otci žalobců nejsou důvodné, neboť ten není účastníkem řízení. Žalovaný již téměř 8 let žalobcům neumožňuje užívat ideální polovinu předmětných nemovitostí. Napadený rozsudek považovali za spravedlivý, vycházející ze znaleckých závěrů [znalec B]. Žalovaný mohl klást znalci při jeho výslechu před okresním soudem otázky, kvalifikované věcné námitky k samotným výsledkům znaleckého zkoumání žalovaný neuvádí, jeho jedinou snahou je soudní řízení prodlužovat. Pokud jde o námitku, že stavba stodoly není v katastru nemovitostí zapsaná jako součást pozemku, uvedli, že je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že stavba je součástí pozemku. Důkaz opaku v tomto případě žalovaný nenabídl. Stran prokazování finančního zázemí žalovaných v souvislosti s vybudováním protipožární zdi, uvedli, že opakovaně souhlasili, že náklady na její vybudování jsou připraveni hradit, žalovaný v průběhu celého soudního řízení finanční zázemí žalobců nesporoval. Tvrzení žalovaného, že rozdělením nemovitých věcí bude žalovanému bráněno otáčet se se zemědělskou technikou, je neprůkazné a nepravdivé, neboť žalovaný tak nečiní a nečinil ani v minulosti, rozdělení nemovitých věcí má směřovat ke spravedlivému uspořádání věcí mezi účastníky a eliminaci potencionálních konfliktních jednání v budoucnu, nikoliv aby jeden z účastníků považoval rozdělení nemovitých věcí za „uživatelsky příhodnější“. Dodali, že žalovaný může mj. využívat pozemek parc. [číslo] kat. úz. [obec], který má ve svém výlučném vlastnictví a k němuž má zajištěn přístup přes pozemek parc. [číslo] kat. úz. [obec], ve výlučném vlastnictví [územní celek]. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, zopakovali, že žalovaný činil v průběhu soudního řízení průtahy, kdy řízení bylo opakovaně přerušováno za účelem jednání o smírném řešení věci, žalovaný původní přísliby opakovaně měnil a dohoda o rozdělení spoluvlastnictví nemohla být realizována. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný (vyjma výroku V) potvrdil, a ve výroku V změnil a žalovaného uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.

8. Při odvolacím jednání zástupce žalobců uvedl, že žalobce a) pracuje jako vedoucí technický pracovník, žalobce b) jako policista, jejich pravidelný měsíční příjem se pohybuje mezi 30 000 – 40 000 Kč. Oba mají úspory na svých účtech a jsou schopni pokrýt náklady spojené s reálným rozdělením stodoly. Pokud jde o lhůtu k realizaci stavebních prací, uvedli, že by byli schopni realizovat rozdělení ve lhůtě 12 měsíců od právní moci rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž pro získání rozhodnutí stavebního úřadu předpokládá nutnost lhůty asi 6 měsíců. Celkem tedy navrhli, aby povinnost žalobců zabezpečit reálné rozdělení stodoly byla určena ve lhůtě 18 měsíců od právní moci rozsudku. Nesouhlasili s vypracováním revizního znaleckého posudku, návrh žalovaného shledali obstrukčním, poukazovali na jiný charakter pozemků, ohledně kterých byly žalovaným předkládány listinné důkazy, a na to, že změna tržní ceny je v současné době sledována u chat, chalup apod., nikoliv u pozemků. Pokud jde o přístupnost stodoly tzv. zezadu přes pozemek [číslo], poukázali na výpověď žalovaného jako účastníka řízení. Ztotožnili se s tím, že rozsudek okresního soudu bude ve výroku II změněn pouze tak, že bude doplněna lhůta k plnění, kterou navrhli v délce 18 měsíců. Jinak navrhli, aby byl napadený rozsudek ve věci samé potvrzen, a ve výroku V změněn, neboť měli za to, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by mělo být žalobcům právo na náhradu nákladů řízení odepřeno, a požadovali přiznat rovněž náklady odvolacího řízení.

9. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné (a contr. 202 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek a shledal, že odvolání žalobců ani žalovaného (s výjimkou neuvedení lhůty k plnění žalobcům uložené povinnosti ve výroku II napadeného rozsudku – viz níže) není důvodné.

10. Z předložených výpisů z účtu žalobců odvolací soud zjistil, že žalobce a) disponoval ke dni 27. 9. 2022 aktuálním zůstatkem na svém bankovním účtu vedeným [právnická osoba], ve výši 266 066,81 Kč, žalovaný b) disponoval aktuálním zůstatkem na svém bankovním účtu vedeným u [právnická osoba], ve výši 121 201,18 Kč.

11. Z předložených listin „Údaje o dosažených cenách nemovitostí podle nemovitostí, vč. informací o pozemku“ z katastru nemovitostí (č. l. 606 –610 spisu) odvolací soud zjistil, že jde o listiny týkající se pozemků v zemědělském půdním fondu, jejichž cena se měla pohybovat v řádu 200–400 Kč za m2, resp. v případě menších ploch prodávaných obcí na 50 Kč za m2.

12. Okresní soud nerozhodoval o vypořádání studny, nacházející se na hranici parcely st. [číslo] s parcelou st. [číslo] ve spoluvlastnictví žalobců, když uzavřel, že žalobci studnu předmětem vypořádání neučinili a nelze ji pokládat za součást některého z pozemků, o které v tomto řízení jde, a současně nelze dovodit, že by došlo k vydržení vlastnického práva ke studni matkou žalobců (zůstavitelka [jméno] [příjmení]), ani samotnými žalobci. Odvolací soud se se závěry okresního soudu ztotožnil, účastníci nadto uvedené závěry okresního soudu předmětem odvolacích námitek nečinili. Předmětem řízení nebyla ani otázka tzv. hnojiště, žalovaný byl při odvolacím jednání poučen, že toto bude muset řešit příp. v jiném soudním řízení.

13. Odvolací soud předně uvádí, že nepřihlédl ke zpětvzetí odvolání žalovaného proti výroku I napadeného rozsudku, neboť soudní rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní (právotvornou) povahu, jedná se o nedělitelné rozhodnutí, kdy část výroku rozsudku o zrušení spoluvlastnictví nelze oddělit od části výroku o způsobu vypořádání, jde o závislé výroky ve smyslu ust. § 206 odst. 2 o. s. ř., žádný z nich nemůže obstát sám o sobě, proto suspenzivní účinky odvolání podaného proti jednomu z nich (v souzené věci proti výroku o způsobu vypořádání) tak nastávají i vůči druhému výroku odvoláním nenapadenému (v souzené věci výrok I o zrušení podílového spoluvlastnictví). Jinými slovy, domáhá-li se účastník přezkoumání jen určité části výroku rozsudku (to neplatí pro případ napadení výroků, které nemají povahu výroků ve věci samé), odkladný účinek odvolání se vztahuje vždy na celý výrok(y), kterým bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví (tento princip jednoty celého rozsudku byl akceptován i ústavněprávní judikaturou – k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 687/04).

14. Dále je třeba konstatovat, že z konstitutivní povahy soudního rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mj. vyplývá, že tímto rozhodnutím dosavadní spoluvlastnictví zaniká a na jeho základě se vytváří (vznikají) nové vlastnické (spoluvlastnické) poměry. Podílové spoluvlastnictví k nemovitosti, zrušené a vypořádané rozhodnutím soudu, nezaniká vždy dnem, v němž soudní rozhodnutí nabylo právní moci. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je nedělitelné; výrok rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví proto nelze oddělovat od (dalšího) výroku, kterým bylo provedeno jeho vypořádání. Vyplývá z toho mimo jiné to, že konstitutivní účinky rozhodnutí nastanou jen a teprve tehdy, až dojde k vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví. Dnem právní moci rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti zaniká spoluvlastnictví jen tehdy, bylo-li provedeno vypořádání přikázáním věci za náhradu; v tomto případě totiž vypořádání rušeného podílového spoluvlastnictví nastává již tímto dnem. Došlo-li však k vypořádání rozdělením nemovitosti nebo prodejem nemovitosti a rozdělením výtěžku, podílové spoluvlastnictví zaniká teprve tím, že nemovitost byla vskutku rozdělena nebo prodána (a po prodeji následně rozdělen výtěžek prodeje mezi dosavadní spoluvlastníky) – k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2145/2009, ze dne 11. 12. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2654/2011. V případě pravomocného rozhodnutí soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví a o jeho vypořádání rozdělením věci tak nenastávají jeho konstitutivní (právotvorné) účinky již dnem právní moci rozhodnutí, ale teprve provedením stanoveného vypořádání, když uvedená „jednota“ všech výroků rozhodnutí soudu se projevuje v rovině nejen procesní, ale především hmotněprávní; podílové spoluvlastnictví se tedy neruší již dnem právní moci rozhodnutí soudu, ale teprve dnem, v němž došlo – na základě rozhodnutí soudu – k rozdělení věci. Jinými slovy, spoluvlastnictví je účinně zrušeno teprve tehdy, je-li rozhodnuto o způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a dojde ke skutečnému vypořádání (k tomu srovnej např. Komentář k Spáčil, Jiří, Králík, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 705 n.).

15. K věci samé odvolací soud předně odkazuje na pečlivé, úplné a přesvědčivé odůvodnění okresního soudu. Okresní soud zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví správně posuzoval podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V soudním řízení byla zjištěna absence dohody spoluvlastníků a byl proto dán předpoklad pro likvidaci spoluvlastnictví soudem (§ 1143 o. z.). Prioritním způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví, které předchází jiným způsobům, je reálné rozdělení věci, neboť jde o způsob vypořádání spoluvlastnictví, při němž jsou nejvíce šetřena práva spoluvlastníků, upřednostňuje ochranu jejich vlastnického práva, princip ochrany nabytých práv a majetku a požadavek na minimalizaci případů, kdy je vlastník svého vlastnického práva zbaven. Soud musí při likvidaci spoluvlastnictví ze zákonné priority rozdělení věci vycházet (je-li rozdělení věci fakticky, technicky a funkčně možné) a uvedenou zákonnou posloupnost způsobů vypořádání respektovat. Není přitom významné, nejeví-li se z pohledu účastníků řízení či soudu takové řešení jako „optimální“, znamená-li určité omezení spoluvlastníků oproti předchozímu stavu či vede-li k nutnosti zřídit služebnost apod. Takovému postupu nebrání ani nesouhlas některého spoluvlastníka s rozdělením věci a v zásadě ani špatné vztahy účastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Prioritu dělení věci při likvidaci spoluvlastnictví ostatně zakotvuje i ust. § 1144 odst. 2 o. z., dle něhož rozdělení věci nebrání nemožnost rozdělit věc nad díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

16. Toho si byl okresní soud správně vědom a dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti lze reálně rozdělit. Z ustanovení § 1144 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákonodárce v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pokládá reálné rozdělení věci jako prioritní a žádoucí způsob ukončení spoluvlastnického vztahu. Takové rozdělení společné věci musí soud zvažovat na prvním místě a pouze až pokud uvedené není „dobře možné”, tak přistoupí k jinému způsobu vypořádání. Předpoklad dělitelnosti věci je naplněn faktickou možností věc dělit (z logiky věci faktické dělení pozemků přichází v úvahu v podstatě vždy) a dále technickou proveditelností a funkčním opodstatněním takového dělení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1431/2012). Rozdělení pozemku není dobře možné, jestliže by po rozdělení samostatné věci nemohly sloužit jednotlivým vlastníkům, vzhledem k jejich povaze a funkčnímu využití (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 2163/2006). Předpokládanými zákonnými překážkami pro nepřipuštění rozdělení věci je, že by věc jako celek již nemohla sloužit k určitému účelu (§ 1142 odst. 1 o. z.) nebo že by se rozdělením věci podstatně snížila její hodnota (o takové snížení zpravidla nepůjde, bude-li menší než o 15 %, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015), popř. z jiného důvodu by byly nemovitosti považovány za nedělitelné (např. z důvodu finanční náročnosti rozdělení). V souzené věci bylo mj. znaleckým posudkem prokázáno, že rozdělení předmětných nemovitostí, vč. stodoly je reálně možné, byť za cenu nákladných stavebních úprav (náklady na rozdělení stodoly v poměru k hodnotě věci) a současně nedojde k podstatnému snížení hodnoty nemovitostí v důsledku jejich rozdělení. Žalobci avizovali, že jsou připraveni náklady reálného rozdělení nést. Judikatura soudů uzavřela, že jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu tyto náklady sám nést, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku, neboť jde o součást výroku o způsobu dělení věci. V takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci. Je tomu tak proto, že reálné dělení věci je způsobem rozdělení spoluvlastnictví, při kterém jsou zpravidla nejvíce šetřena práva spoluvlastníků, takže má v zásadě přednost před ostatními způsoby vypořádání; na druhé straně je však též třeba respektovat oprávněný zájem toho, kdo nechce vynakládat na dělení věci nepřiměřeně vysoké náklady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

17. S přihlédnutím k výše uvedenému tak odvolací soud shledal správným závěr okresního soudu o reálné dělitelnosti předmětných nemovitostí. Nepřehlédl, že okresní soud si při rozhodování o dělitelnosti stodoly správně vyžádal stanovisko stavebního úřadu, který proti zamýšlenému rozdělení neměl námitky (za podmínky dodržení postupů a požadavků veřejnoprávních předpisů ze strany účastníků při faktické realizaci rozdělení s tím, že bude vyžadováno stavební povolení, když jeho podmínkou bude i vyřešení otázky svodu dešťových vod ze stodoly /žalobci vzhledem ke konfliktním vztahům účastníků odmítli řešení zřízením služebnosti, jak navrhoval znalec/, samostatné připojení na elektřinu je dle prohlášení účastníků již realizováno). Okresní soud ve výroku rozsudku rovněž správně žalobcům uložil povinnost zajistit výstavbu dělící stěny, včetně založení, řešení prostupu krovem a zakončení nadstřešním požárním předělem na hranici dle výše označeného geometrického plánu nově vzniklých pozemků st. [číslo] a st. [číslo], a to na jejich vlastní náklady. Odvolací soud toliko dovodil, že ve smyslu citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3105/2014) soud v případě reálného rozdělení rozhodne o výlučné povinnosti spoluvlastníka, který je ochoten náklady rozdělení nést, provést rozdělení nejen na vlastní náklady, ale též v určité lhůtě (jak bylo uvedeno výše, podílové spoluvlastnictví v případě reálného rozdělení zaniká až skutečným rozdělením věci), jde přitom o součást výroku o způsobu vypořádání – dělení věci, kdy druhá strana sporu nemá povinnost se na nákladech dělení věci podílet. Odvolací soud proto shledal důvodnou námitku žalovaného stran neuvedení lhůty k realizaci stavebních prací uložených žalobcům ve výroku II napadeného rozsudku, a rozsudek okresního soudu, který shledal věcně správným (k odvolacím námitkám žalovaného – viz níže), ve výroku II doplnil, délka lhůty k provedení žalobcům uložených stavebních prací byla stanovena s přihlédnutím k vyjádření žalobců při odvolacím jednání tak, aby byla přiměřená a proveditelná.

18. K odvolacím námitkám žalovaného uvádí odvolací soud následující.

19. Námitka žalovaného, že předmětné nemovitosti (na rozdíl od žalobců) převážně užívá, není v případě reálného rozdělení nemovitostí důvodná. Lze-li věc reálně rozdělit, soud nemůže zkoumat míru užívání ani účelné využití věci, neboť toto by bylo rozhodným kritériem (resp. jedním z kritérií), které by soud zkoumal v případě dalšího způsobu vypořádání spoluvlastnictví, a to přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu. Jak bylo uvedeno výše, reálnému rozdělení věci nebrání v zásadě ani špatné vztahy účastníků (v souzené věci se jedná navíc zejm. o špatné vztahy mezi žalovaným a otcem žalobců, který však není účastníkem řízení). Rovněž skutečnost, že se z pohledu účastníků řízení či soudu takové řešení (rozuměj reálné rozdělení věci) nejeví jako „optimální“ a znamená-li určité omezení spoluvlastníků oproti předchozímu stavu, reálnému rozdělení věci nebrání (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, dle něhož z hlediska reálného dělení pozemku není rozhodné, zda rozdělené pozemky bude oproti dosavadnímu stavu možné užívat ke stanovenému účelu pouze s určitým omezením). Byť lze rozumět argumentům žalovaného, pro něž považuje jím předloženou variantu reálného rozdělení dle geometrického plánu na č. l. 314 spisu za pro něho „uživatelsky příhodnější“ a lépe odpovídající jeho zájmům a představám, smyslem soudního rozhodnutí je především dosáhnout spravedlivého uspořádání budoucích vlastnických vztahů účastníků. Odvolací soud se přitom zcela ztotožnil s důvody, pro které okresní soud preferoval variantu reálného rozdělení předmětných nemovitostí navrhovanou žalobci, když okresní soud správně zohlednil příznivější rozdíl výměr připadající na žalobce a žalovaného, vhodnější tvar nově vytvořených částí rozdělené parcely st. [číslo] i srovnatelnější využitelnost rozdělených částí, jakož i zohlednil, že žalovaný svou zemědělskou činnost postupně tlumí. Stran přístupu ke stodole tzv. zezadu, žalovaný při svém výslechu před okresním soudem (č. l. 309 p. v. spisu) uvedl, že se do stodoly zezadu z parcely parc. [číslo] dostane, zahrada navazuje na polní cestu. Pokud při odvolacím jednání upřesnil, že stodola má sice dveře dozadu vedoucí na pozemek parc. [číslo] je tam ale výškový rozdíl a stodola proto není průjezdná zemědělskou technikou, ve světle výše uvedeného tato skutečnost reálnému rozdělení předmětných nemovitostí, resp. stodoly nebrání a nepřeváží ani nad důvody, pro které byla zvolena varianta reálného rozdělení nemovitostí navrhovaná žalobci. Jak bylo uvedeno výše, určitá omezení spojená s užíváním nemovitostí v důsledku jejich rozdělení reálnému rozdělení věci nebrání a rozdělení nemůže bránit ani skutečnost, že žalovaný na dvůr jezdí s traktorem, který má špatnou baterku a může ho tak roztlačit jenom z kopce, tzn. od stodoly dolů a na dvoře se otáčí s valníkem. Nadto v této souvislosti nelze pominout ani to, že žalovaný, jak bylo uvedeno shora, svou hospodářkou činnost postupně omezuje.

20. Vypořádání spoluvlastnictví reálným rozdělením, jak jej provedl okresní soud, dle odvolacího soudu nebrání ani skutečnost, že stodola (stavba bez čp./če. – zemědělské stavení) není zapsána ve veřejnoprávním rejstříku, resp. není evidována na žádném listu vlastnictví, jak namítal žalovaný. Z hlediska soudu je podstatné toliko, že stavba (stodola) reálně existuje a je možné ji fakticky rozdělit. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že žalobce tíží při reálném rozdělení povinnost na své náklady provést stavební úpravy v souladu s veřejnoprávními předpisy tak, aby byl možný následný zápis do katastru nemovitostí (ze stanoviska stavebního úřadu je zřejmé, že k rozdělení stodoly je třeba stavební povolení, neboť dojde k zásahu do nosných konstrukcí). Pokud jde o bonitu žalobců ve vztahu ke zvolenému způsobu vypořádání, odvolací soud uzavřel, že bylo namístě ověřit schopnost (ve smyslu ověření jejich finančních poměrů) žalobců předmětné stavební úpravy na své náklady realizovat. Žalobci avizovali, že jsou připraveni a ochotni hradit náklady rozdělení, po doplnění dokazování při odvolacím jednání uvedli, že jsou oba zaměstnáni a doložili, že aktuálně disponují na svých bankovních účtech zůstatky ve výši 266 066,81 Kč, resp. 121 201,18 Kč. Dle odvolacího soudu tak nelze uzavřít, že by nebylo v možnostech žalobců stavební úpravy realizovat (nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že stavební úpravy lze příp. realizovat i svépomocí), když současně odvolací soud uzavřel, že zkoumání bonity účastníka k provedení stavebních úprav nelze zaměňovat s prověřováním schopnosti společníka vyplatit vypořádací podíl v případě přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, neboť v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu zaniká spoluvlastnictví již dnem právní moci rozhodnutí soudu.

21. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalovaného stran výše vypořádacího podílu. Dospěl k závěru, že znalec v podaném znaleckém posudku a následně při své výpovědi před okresním soudem logickým a přesvědčivým způsobem odůvodnil své závěry stran obvyklé ceny předmětných nemovitostí, včetně jejich nárůstu v průběhu řízení, vysvětlil, že se jedná o specifické nemovitosti (stodola), které se samostatně neobchodují s tím, že lze vycházet z hodnoty pozemku v rozsahu obvykle obchodovaných cen v oblasti s přihlédnutím ke stavbě na pozemku jako přidané hodnoty, ocenění provést jednotkovou cenou a použít ekvivalentu, který co nejvíce vystihuje možnosti prodeje, vysvětlil východiska a úvahy, jimiž se při stanovení obvyklé ceny řídil vč. nárůstu cen zejm. v souvislosti s koronavirovou krizí, což je ostatně jev, který je všeobecně známý. Namítal-li žalovaný změnu obvyklé ceny v současné době, s žalobci lze souhlasit, že změnu tržních cen lze v současnosti sledovat u chat a chalup, avšak nikoli u pozemků. Žalovaný žádné konkrétní věcné námitky proti znaleckému posudku nevznesl, žádný jiný znalecký posudek či odborné stanovisko nepředložil. Pokud při odvolacím jednání žalovaný předkládal listiny dokládající ceny jiných pozemků v dané lokalitě, jednalo se ve všech případech o pozemky jiného charakteru (pozemky v zemědělském půdním fondu), předmětné nemovitosti přitom mají charakter zastavěné plochy a nádvoří, jedná se tedy o pozemky vzájemně nesrovnatelné, nadto ve dvou případech předložených žalovaným šlo o pozemky velmi malé plochy specifického tvaru (44 m2 a 201 m2) prodávané obcí, které z logiky věci mohou mít význam v podstatě jen pro vlastníka sousedního pozemku, a těžko si lze představit jejich hospodářskou využitelnost pro širokou veřejnost. Ostatně již znalec při svém výslechu před okresním soudem konstatoval, že v dané věci není ekvivalentní prodej obecního pozemku, který byl připlocen k pozemku jiného vlastníka. Z uvedených důvodů tyto listiny nebyly způsobilé zpochybnit závěry znaleckého posudku a odvolací soud proto pro nadbytečnost návrh žalovaného na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem zamítl. Důvodná nebyla ani námitka žalovaného při odvolacím jednání, že znalec nemohl prohlédnout celou stodolu, když tzv. strojovna nebyla zpřístupněna, neboť (jak uvedl znalec již v rámci svého výslechu před okresním soudem) při stanovení obvyklé ceny takto specifických předmětů oceňování nemají konstrukční detaily stavby na závěry o obvyklé ceně vliv.

22. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, a to ve výroku II s tím, že žalobci jsou povinni splnit zde uloženou povinnost ve lhůtě 18 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani žádné pochybení okresního soudu v nákladovém výroku napadeného rozsudku.

23. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud správně přihlédl k povaze řízení iudicii duplicis a k judikatuře Ústavního soudu, dle níž v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chráněno stejnou měrou. Ustanovení § 142 o. s. ř. je proto třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví (za podmínek upravených § 1140 odst. 2 o. z.). Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, či ze dne 30. 9. sp. zn. IV. ÚS 2081/21). Ústavní soud mj. dovodil, že v odůvodněných případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, a to podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu (viz bod 24 uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20). Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá); obecný soud by musel přesvědčivě vyložit další důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Další širší okolnosti, k nimž lze přihlédnout, plynou z judikatury Nejvyššího soudu - například že se účastníci o předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaké bylo procesní chování a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení, či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou. „Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení.“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276). Jinými slovy, obecné soudy mohou zohlednit konkrétní okolnosti případu a aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., odůvodňuje-li to např. obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, či jiné významné okolnosti, což však musí náležitě odůvodnit. Samo o sobě není rozhodné, který z účastníků navrhl vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a jeho způsob a který z nich (či úplně jiný) soud nakonec zvolil, neboť to záviselo na jeho úvaze vedené zákonnou úpravou. Nemůže být proto rozhodné, co bylo mezi účastníky sporné z pohledu provedeného dokazování a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Odvolací soud uzavřel, že okresní soud výše uvedená kritéria pečlivě zvažoval a ztotožnil se s jeho závěry, že v dané věci nejsou dány důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobcům před okresním soudem, byť k žalobcům navrhovanému řešení reálného rozdělení předmětných nemovitostí se nakonec okresní soud v podstatě přiklonil. Ve shodě s okresním soudem neshledal odvolací soud v souzené věci existenci zvláštních důvodů ve smyslu citované judikatury, které by přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků odůvodňovaly. Namítali-li žalobci špatné vztahy mezi účastníky, užívání větší části stodoly žalovaným než odpovídá výši jeho spoluvlastnického podílu, bránění v průjezdu, znemožnění chovu drůbeže, resp. hospodářských zvířat, zamykání vrat či jiné schválnosti, z nichž některé byly i předmětem řízení před orgány [stát. instituce] či před [stát. instituce] v rámci přestupkových řízení, nejedná se o skutečnosti, které by byly podřaditelné pod zvláštní důvody uvedené výše (přitom nelze současně pominout, že často se jednalo o konflikty mezi žalovaným a otcem žalobců, který sám účastníkem řízení není). Žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován za svůj návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (s výjimkou šikanózních návrhů, resp. případů zneužití práva), nemůže být nucen k uzavření mimosoudní dohody (ať již se jí brání z objektivních či subjektivních důvodů a ač lze jistě smírné vyřešení sporu považovat za žádoucí řešení sporu), účastník řízení nemusí soudu ani žádný svůj návrh sdělit, příp. jej může v průběhu řízení měnit. Po zvážení uvedených hledisek s přihlédnutím k obsahu spisu a procesnímu postupu stran, jakož i k odvolacím námitkám žalobců odvolací soud uzavřel, že v souzené věci nelze dovodit, že procesní aktivita žalovaného v řízení naplňovala znaky šikanózního výkonu práv či nadměrné obstrukce, resp. zneužití procesních práv žalovaného, které by bránily soudu v rozhodnutí věci. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu i ve výroku o nákladech řízení a v navazujících výrocích o nákladech státu „kopírující“ rozhodnutí o nákladech účastníků řízení.

24. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, odvolací soud postupoval dle zásady úspěchu ve sporu, neboť žalovaný byl seznámen se závěry okresního soudu a bylo zcela na jeho zvážení, zda odvolání podá či nikoli, a pokud tak učinil, musí nést následky s tím spojené v podobě povinnosti k náhradě nákladů v odvolacím řízení procesně úspěšným žalobcům. Odvolací soud proto uložil neúspěšnému žalovanému nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 36 751,30 Kč, představující odměnu advokáta za dva úkony právní služby 2 x 14 260, tj. 28 520 Kč, spočívající v sepisu vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu (§ 7, bod 6, § 8 odst. 5, § 11 odst. 1, písm. d) a g) adv. tarifu, tarifní hodnota se řídí cenou předmětných nemovitostí dle znaleckého posudku, tj. 1 482 600 Kč), paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), tj. 600 Kč, náhradu za promeškaný čas 4 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 adv. tarifu) a náhradu cestovních výdajů na cestě advokáta z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2022 osobním automobilem Peugeot 307, při ujeté vzdálenosti 2 x 54 km a kombinované spotřebě 7,2 l /100 km, vyhláškové ceně benzínu k datu konání odvolacího jednání 44,50 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (vyhl. č. 511/2021 Sb. ve znění účinném k datu jednání odvolacího soudu), tj. celkem 853 Kč, a dále 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 6 378,30 Kč. Náhradu nákladů za sepis odvolání proti výroku V napadeného rozsudku odvolací soud žalobcům nepřiznal, neboť odvolání žalobců proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu nebylo shledáno důvodným. Lhůta k plnění se řídí ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení