26 Co 174/2025 - 181

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 2. 2025, č. j. 18 C 123/2024 – 137, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění v napadených výrocích III. a IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 35 907,96 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobci a) a b) jsou vlastníky (SJM) částí pozemků parc. č.: st. [Anonymizováno] a parc. č.: st. [Anonymizováno], oba v obci a katastrálním území [adresa] (dále i jen „pozemek“ či „sporné pozemky“). Tyto části pozemků parc. č.: st. [Anonymizováno] a parc. č.: st. [Anonymizováno] oba v obci a katastrální území [adresa] o celkové výměře 22 m2 jsou označeny parc. č.: [hodnota] a vymezeny v geometrickém plánu č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], který dne 15. 3. 2024 ověřil úředně oprávněný zeměměřický inženýr [tituly před jménem] [jméno FO], číslo položky seznamu úředně oprávněných zeměměřických inženýrů [Anonymizováno] (výrok I.). Dále určil, že [jméno FO], nar. [datum], zemř. dne [datum], posledně bytem [adresa] byl ke dni svého úmrtí, tj. ke dni 26. 3. 2015, vlastníkem části pozemků parc. č.: st. [Anonymizováno] a parc. č.: st. [Anonymizováno] oba v obci a katastrálním území [adresa]. Tyto části pozemků parc. č.: st. [Anonymizováno] a parc. č.: st. [Anonymizováno] oba v obci a katastrální území [adresa] o celkové výměře 22 m2, jsou označeny parc. č.: [hodnota] a vymezeny v geometrickém plánu č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa], který dne 15. 3. 2024 ověřil úředně oprávněný zeměměřický inženýr [tituly před jménem] [jméno FO], číslo položky seznamu úředně oprávněných zeměměřických inženýrů [Anonymizováno], který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok II.); uložil žalobcům a) a b) povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 19 788 Kč, k rukám právního zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni c) plnou náhradu nákladů řízení ve výši 32 538,39 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a uložil povinnost žalobcům a) a b) zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kolíně na soudním poplatku částku ve výši 5 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve věci existuje rozpor mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, když žalobci fakticky drží a užívají část pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], o výměře celkem 22 m2, která je dle evidence katastru nemovitostí a katastrální mapy zapsána do vlastnictví žalované. Manželé [jméno FO] nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 9. 6. 1987 dům č. p. [Anonymizováno] a pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Následně za účelem rozšíření svého pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1990 přikoupili od státu část pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] výměře 87 m2 a část pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] o výměře 68 m2. Za účelem prodeje těchto pozemků byl vypracován znalecký posudek č. [hodnota], ze kterého je zřejmé, že hranice oddělených pozemků jsou v terénu ohraničeny zdmi, přičemž k převáděnému pozemku přísluší zeď z průčelní strany o délce 9,20 m, jejíž stáří je cca 80 let. Jednotlivé díly oddělovaných pozemků jsou částečně zastavěny přístavbou sousední nemovitosti, která je realizována vlastníkem této nemovitosti. Fakticky tedy zeď na těchto pozemcích odděluje parcelní pozemky parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno] od pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že zeď neexistuje, ani to, že ji postavili žalobci. Na základě smlouvy darovací ze dne 10. 10. 2001 nabyl vlastnické právo k nemovitostem, pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] syn žalobců a), b), [jméno FO]. Tento pozemek po jeho smrti zdědila manželka, žalobkyně c). Spory mezi účastníky ohledně užívání sporných částí pozemku započaly v roce 2018.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil v souladu s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve znění účinném od 1. 1. 2014 a s ohledem na posouzení právních poměrů mezi účastníky datujících se před účinností tohoto zákona podle § 129, § 130, § 132 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, a uzavřel, že sporná část pozemku přímo přiléhá k pozemku ve vlastnictví žalobkyně c) a tvoří s ní logický celek oddělený od pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] zdí, která stála na stejném místě již před rokem 1990, tedy předtím, než žalobci a) a b) kupní smlouvou ze dne 18. 4. 1990 zakoupili od státu díl označený „A“ oddělený od pozemku parc. č. st. 294/3 a díl „B“ oddělený od pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], a byli tak v dobré víře, že hranice těchto pozemků oddělených dílů jsou v terénu ohraničeny zdmi, zakoupili tak i nyní spornou část pozemku. Uzavřel, že manželé [jméno FO] se chopili držby části sousedního pozemku z důvodu nesprávně umístěného oplocení a tento pak užívali i jejich právní nástupci, kteří byli v dobré víře, že na základě jednotlivých nabývacích titulů týkajících se pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] nabývají i nyní spornou část pozemku v hranicích, jak jí užívali jejich předchůdci. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že již manželé [jméno FO] splnili všechny podmínky pro vydržení sporné části pozemku, tedy byli v dobré víře ve své vlastnictví, přičemž tuto dobrou víru dovozovali z kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1990 i ze způsobu a rozsahu pokojného užívání předmětného pozemku, které nebylo nikterak narušováno; s tím pak i včetně sporné části převedli vlastnické právo k pozemku na syna [jméno FO]. Lhůta pro vydržení uběhla již v roce 2011, kdy oprávněná držba [jméno FO] přesáhla nepřetržitě více než požadovaných deset let. Originárním způsobem tak [jméno FO] nabyl vlastnictví ke sporné části pozemku. Soud prvního stupně uzavřel, že dobrá víra žalobců nemohla být narušena ani stavem zapsaným v katastru nemovitostí a naopak dobrá víra žalobců je podpořena i darovací smlouvou uzavřenou mezi žalobci a), b) a jejich synem [jméno FO] dne 10. 10. 2001 a usnesením Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 51 D 464/2015, které jsou právními tituly k vlastnění sporných částí pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno], neboť jak již výše uvedeno, žalobci a) a b) byli v dobré víře, že oddělené díly předmětných pozemků „A“ a „B“ jsou v reálu ohraničeny zdí, což bylo zaznamenáno již ve znaleckém posudku z roku 1990, a že tato reálná hranice je i hranicí právní. [adresa] [jméno FO] nebyla nikým a ničím narušena po dobu celého jeho vlastnictví uvedeného pozemku a stejně tak přešla i na žalobkyni c). Až v roce 2018 začali pochybnosti týkající se předmětné nemovitosti, tedy až v době po vydržení. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, pokud byl uplatněn nárok, aby bylo určeno vlastnictví [jméno FO] ke dni jeho smrti (výrok II. napadeného rozsudku). Naopak v tomto směru nemohla být důvodná žaloba žalobců a) a b), aby bylo určeno, že sporná část pozemku je v jejich výlučném vlastnictví, když bylo uzavřeno, že vlastnické právo ke sporné části pozemků přešlo na [jméno FO]. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodoval podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a podle poměrů úspěchu ve věci, uložil povinnost k jejich náhradě.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti výroku II. a na něj navazujícím nákladovým výrokům, podala žalovaná včasné odvolání. Namítá, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami procesními, zároveň pak skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil, nemají oporu v provedených důkazech a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení. Pokud jde o procesní pochybení, namítá, že postup, kdy dva vzájemně se vylučující nároky, tedy žalobní nárok ve prospěch rodičů versus ve prospěch syna, byly uplatněny jednou žalobou, různými subjekty, je procesně chybný, když v daném případě svědčí aktivní legitimace ke každému z uplatněných nároků jiným žalobcům a navzájem se tak tyto nároky vylučují. Pokud jde o provedené dokazování, namítá, že soud prvního stupně opomenul důkaz situačním plánkem z roku 1992, který měl prokázat neexistenci historické mezní zdi. Soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že stavební dokumentace souseda z roku 1992 na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], vlastníka [jméno FO], neznázorňovala žádnou zeď v místě dnešní sporné hranice. Z tohoto důkazu, který soud provedl, nevyvodil žádná skutková zjištění ani se nevypořádal s tím, proč takto neučinil. Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, kterou by měl v odvolacím řízení napravit odvolací soud. Rozsudek soudu prvního stupně hovoří o hraniční zdi, avšak pomíjí, že část tohoto pozemku tvoří stěnu budovy žalované, na kterou tato zeď navazuje. Soud prvního stupně odmítl provést důkazy, které žalovaná předložila dne 15. 1. 2025, přestože jde o důkazy relevantní, které mohou vyvrátit jednostranně tvrzenou existenci historické zdi před rokem 1990. Dále žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci či jejich předchůdci byli oprávněnými držiteli předmětných sporných částí pozemků. Judikaturní zásady, kterými soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí, aplikoval v extrémně benevolentní míře ve prospěch žalobců a bagatelizoval okolnosti, které jejich dobrou víru vyvracejí. Manželé [jméno FO] nikdy nemohli být po právu považováni za oprávněné držitele sporných částí pozemků, neboť jejich omyl postrádal omluvitelnost. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Naopak manželé [jméno FO] byli od počátku obeznámeni se skutečným průběhem vlastní hranice, sami si vyžádali a financovali geometrický plán v roce 1990, byli přítomni při vyměřování a přesně věděli, jaké díly od státu odkupují. Nelze přijmout tezi, že si následně mysleli, že koupili o cca 20 m2 více, než ve skutečnosti koupili. Pokud žalobci začali užívat i dalších cca 20 m2 za jejich hranicí, pak se chopili držby většího pozemku, než jaký koupili a jejich dobrá víra tedy nemohla být naplněna. [adresa] pozemků již v roce 1990 byla odborně zaměřena, vytyčena a zakreslena v geometrickém plánu. Pokud, jak tvrdí žalobci, zeď vymezovala skutečnou hranici v terénu, muselo být na první pohled patrné, že oněch sporných 20 m2 zůstalo vně prodávaných dílů. Žalovaná má za to, že žalobci a) a b) neprokázali svou dobrou víru se zřetelem ke všem okolnostem, a naopak nebylo vyvráceno, že měli a mohli mít důvodné pochybnosti o vlastnické hranici od samého počátku, což samo o sobě postačuje k tomu, že nemohli být oprávněnými držiteli. S ohledem na závěry soudu prvního stupně, že oprávněnými držiteli a v dobré víře byli žalobci a) a b), logicky pak bylo namístě určit vlastnické právo [jméno FO], nicméně dobrá víra i u [jméno FO] nemá oporu ve svědomitém jednání držitele, tudíž od roku 2001, kdy se [jméno FO] stal novým vlastníkem domu a pozemku parc. č. st. 293/2, nebyl žádný problém ověřit si přesný stav ve veřejném registru, katastr nemovitostí byl digitalizován a umožňoval i dálkový přístup. [jméno FO] tedy zřejmé, že je možné zcela jednoduše se seznámit se stavem a charakterem pozemku, který je užíván a v dobré víře tak proto nemohl být ani [jméno FO], přinejmenším proto, že měl možnost právní stav věci jednoduše ověřit. Lhostejnost pak nenaplňuje standard poctivého držitele. Zopakovala, že soud prvního stupně důkazy hodnotil jednostranně, ve prospěch žalobců, nejmarkantnějším příkladem pak je svědecká výpověď manželů [jméno FO] z jiného řízení, a naopak jednoznačné odmítnutí výpovědi svědka Futery jako nevěrohodné. Navrhla proto, aby odvolací soud doplnil dokazování o znalecký posudek a místní šetření a rozhodl tak, že v napadeném výroku II. bude žaloba rovněž zamítnuta a žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobci k odvolání žalované uvedli, že rozsudek soudu prvního stupně považují za věcně správný a navrhli jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalované obsahuje zejména námitky proti vydržení vlastnického práva žalobci a) a b) přesto, že meritorní výrok o vlastnickém právu [jméno FO] ke sporným částem pozemku odůvodnil soud prvního stupně tím, že [jméno FO] sám spornou část pozemku vydržel. Pochybnosti, které o vlastnictví vznikly, se datují až k roku 2018. Závěr soudu prvního stupně stojí na samotném vydržení vlastnického práva ke sporným částem pozemku [jméno FO], který již sám splnil podmínky pro vydržení vlastnického práva, když v roce 2001 získal od svých rodičů pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], který převzal v hranicích, v nichž ho jeho rodiče užívali nerušeně více jak 10 let, tedy i se spornými částmi pozemku. [jméno FO] neměl žádný důvod pochybovat o tom, že skutečná hranice pozemku neodpovídá zapsanému stavu, navíc ani vlastnictví pozemku [jméno FO], včetně sporných částí, nikdo nesporoval. Sám pak pozemek i se spornými částmi nerušeně užíval cca 14 let. Žalobci mají za to, že žalovaná nevznesla žádný relevantní argument, který by závěr soudu prvního stupně o vlastnictví [jméno FO] zpochybňoval. Důvodné nejsou ani námitky procesního pochybení stran uplatnění dvou nároků vedle sebe, kdy je zřejmé, že by jinak musely následovat dvě samostatné žaloby, což by bylo neekonomické a nehospodárné. Nedůvodnou je rovněž námitka, že soud prvního stupně neprovedl a nereflektoval některé důkazy, zejména situační plánek z roku 1992, když s tímto důkazem, který soud prvního stupně bezpochyby provedl, se vypořádal v bodě 22. napadeného rozsudku. Pokud žalovaná uváděla, že soud prvního stupně odmítl provést jí navržené důkazy dne 15. 1. 2025, pak nelze přehlédnout, že k dotazu soudu žalovaná neuvedla, k jakému tvrzení mají tyto důkazy být provedeny. Toto učinila až v samotném odvolání, tedy po koncentraci řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým žalobu zamítl ve vztahu k žalobcům a) a b) a jimi požadovanému určení vlastnictví ke sporným částem pozemku, nebyl odvoláním dotčen, nabyl samostatně právní moci a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (§ 206 o. s. ř.).

8. Předně odvolací soud uvádí, že není procesním pochybením soudu prvního stupně, pokud projednal oba nároky uplatněné žalobci v rámci jednoho řízení, neboť se jedná o věci stejného skutkového základu, mezi týmiž účastníky.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, tento má oporu v provedeném dokazování, jak vyplývá z bodů 9.-26. napadeného rozsudku a odvolací soud na tato zjištění pro stručnost odkazuje.

10. Odvolací soud pro úplnost zopakoval část dokazování za podmínek uvedených v § 213 o. s. ř. a doplnil dokazování podle § 214 o. s. ř. důkazy, z nichž zjistil následující.

11. Ze situačního plánku z roku 1992 (čl. 76 pv a 77) a současného vyjádření žalované k tomuto plánku, že tento vypracoval soused [jméno FO], na tomto plánku není zakreslena ani geometrická hranice pozemků. Dle žalované zde není zakreslena ani hraniční zeď, o které tvrdí, že v této době neexistovala.

12. Z geometrického plánu z roku 1990 (čl. 13), že hranice pozemku jsou šikminou, která není zcela rovnoběžná se spodní hranicí pozemku.

13. Z protokolu o jednání ze dne 20. 9. 2022, ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 18 C 296/2024 (čl. 88-90 připojeného spisu), že svědkyně [jméno FO] uvedla, že žila ve stejném domě jako [Jméno žalované] (žalovaná) v roce 1982, asi 3 roky. Naproti prostřednímu vchodu byla velká zeď, po stranách kůlny a mezi tím zeď, přes kterou nebylo vidět. [jméno FO] (žalobkyně c/) se nastěhovala do domu za zdí, ta zeď je tam pořád stejná. Nikdy se neřešilo, že by cokoli za zdí mělo patřit k domu, ve kterém bydleli. Svědkyně [jméno FO] vypověděla, že když příbuzní koupili asi v roce 1990 dům, tak tam stará a omšelá zeď, cca 7m dlouhá již byla. Na místě párkrát byla, nepamatuje si, že by se něco měnilo. Co bylo za zdí, neví, ale rodina paní [jméno FO] užívala to, co bylo před zdí.

14. Skutkový závěr soudu prvního stupně tak ani po doplnění dokazování nedoznal žádných změn. Situační plánek byl vlastnoručním nákresem souseda [jméno FO], připojený k jeho žádosti o stavební povolení. Jak sama žalovaná připustila, zákres zcela neodpovídal skutečnosti (žalovaná uvedla, že proto, protože sám pan [jméno FO] si „připlotil“ část pozemku). Nelze tedy z tohoto důkazu učinit závěr, že mezi pozemky nebyla žádná zeď. Naopak další provedené důkazy, mimo jiné výpovědi svědkyň [jméno FO] a Sálové, v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 18 C 296/2024, prokazují již soudem prvního stupně učiněný skutkový závěr, že pozemek, který žalobci a) a b) zakoupili v roce 1987 byl oplocen zdí a takto jej žalobci užívali, a k tomuto dne 18. 4. 1990 zakoupili od státu díl označený „A“ oddělený od pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a díl „B“ oddělený od pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], a byli tak v dobré víře, že v hranicích těchto pozemků oddělených dílů, zakoupili i nyní spornou část pozemku. Jejich dobrá víra nemohla být vyvrácena ani žalovanou tvrzeným tvarem pozemku, když namítala, že díky připlocení sporné části pozemku hranice zakreslená v geometrických plánech (šikminy) neodpovídá reálnému tvaru pozemku. Z geometrických plánů (z roku 1990 i současného) je sice zřejmé, že pozemek žalobců (nyní žalobkyně c/) má zakresleny šikmé hranice, avšak nikoli v takovém úhlu, aby při běžném porovnání se současným tvarem pozemku bylo na místě seznatelné, že jde o tvar rozdílný.

15. Soud prvního stupně věc také správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu právních jednání podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

16. Podle § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

17. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

18. Podle § 130 odst. 2 obč. zák., nestanoví-li tento zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.

19. Podle § 132 odst. 1 obč. zák., vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutkových skutečností stanovených zákonem.

20. Podle § 134 odst. 1 obč. zák.., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost.

21. Z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (jehož závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ) se podává, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak i mimořádné vydržení se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

22. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně uvedeným v bodě 40. napadeného rozsudku, že již žalobci a) a b) splnili všechny podmínky vydržení sporného pozemku, když putativním titulem pro tento závěr byla nejen kupní smlouva, kterou nabyli své pozemky v roce 1987 a dále kupní smlouva ze dne 18. 4. 1990, kdy koupili pozemky od státu, vše za situace, kdy tyto (v části) sporné nemovitosti, oplocené zdí, užívali nerušeně až do jejich darování synovi, [jméno FO] v roce 2001. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobci a) a b) se sami stali vlastníky předmětného sporného pozemku, a tudíž následně své vlastnické právo převedli ve prospěch syna [jméno FO]. Na místě tedy již nebylo zkoumat případnou dobrou víru [jméno FO], když pozemek získal darováním od vlastníků, svých rodičů.

23. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku II. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně byl změněn podle § 224 odst. 2 o. s. ř. v navazujících výrocích o nákladech řízení podle § 142 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalobci a) - c) (kteří vystupují společně na straně žalobců) byli neúspěšní s návrhem na určení vlastnického práva žalobců a) a b), ale úspěšní co do uplatněného návrhu na určení vlastnického práva žalobkyně c). Tudíž poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně byl totožný.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 15. 10. 2025), u žalobce a) po 5 620 Kč podle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, u žalobkyně b) tatáž odměna snížená o 20%, tj. 8 992 Kč podle § 11 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč a u žalobkyně c) tatáž odměna snížená o 40%, tj. 6 744 Kč podle § 11 odst. 4 advokátního tarifu a náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč, a náhrada 21% DPH, jejíž je zástupce žalobců plátcem podle § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad, tj. 6 231,96 Kč; celkem tak činí náklady odvolacího řízení 35 907,96 Kč.

26. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., část věty před středníkem, neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. [adresa] plnění je podle § 149 o. s. ř. zástupce žalobců.

Poučení