26 Co 210/2022-344

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] za účasti vedlejších účastníků: [název města], [IČO] sídlem [adresa] [název města] [název města] [název města], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované a vedlejšího účastníka [název města] [název města] [název města] proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. června 2022 č. j. 19 C 222/2021-271 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 157 930 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 4. 9. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek okresního soudu mění takto: Žaloba o zaplacení 12 070 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 4. 9. 2021 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před okresním soudem 58 426,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná a vedlejší účastníci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení 15 493,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované zaplatit žalobci 170 000 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z 170 000 Kč od 4. 9. 2021 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované a vedlejším účastníkům uložil společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení 122 314,50 Kč k rukám zástupkyně žalobce, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce se ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění 170 000 Kč s úroky z prodlení z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. K nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v řízení o odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky dle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 13/1997 Sb.“) a v souvisejícím správním řízení o předběžné otázce o určení právní povahy cesty dle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pevná překážka v podobě hliněného valu vznikla na pozemku st. p. č. 10 v k. ú. [název] ve vlastnictví manželů [příjmení]. Žalobce namítal, že je vlastníkem rekreačního objektu (horské chaty) v [název] v k. ú. [název], vybudováním překážky byla zničena jediná příjezdová cesta vedoucí k chatě, která byla od nepaměti užívána k příjezdu k ní členy žalobce. V důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení mu vznikla nemajetková újma, neboť umístěním nedovolené překážky na VPÚK došlo k absolutnímu zamezení přístupu motorovými vozidly k nemovitosti žalobce a k podstatnému narušení (znesnadnění) jejího užívání k určeným účelům - rekreačnímu pobytu členů žalobce, nehledě na riziko spojené s dopravní nedostupností nemovitosti pro složky integrovaného záchranného systému (dále jen„ IZS“). Žalovaná nárok žalobce odmítla s tím, že nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

3. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že v dané věci žalobci svědčí právo uplatnit náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení. V konkrétních okolnostech dané věci bylo zasaženo do základního práva žalobce, a to práva vlastnického a práva na jeho ochranu, kdy umístěním pevné překážky na předmětné VPÚK byl podstatným způsobem omezen výkon vlastnického práva žalobce a dalších vlastníků dotčených nemovitostí (nikoli široké veřejnosti). Okresní soud dále uzavřel, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení žalobci, a to řízení jako celku, tedy i se započtením délky řízení o předběžné otázce, neboť nelze oddělovat řízení o odstranění překážky a řízení o určení charakteru komunikace. V řízení o určení charakteru komunikace byla řešena předběžná otázka, jejíž vyřešení bylo nezbytné pro rozhodnutí v řízení o odstranění překážky, kdy toto současně nebránilo dočasnému řešení situace vydáním předběžného opatření a jeho řádným výkonem. Okresní soud dále dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít náhradu nemajetkové újmy z důvodu, že jde o právnickou osobu, jejíž chod jako takový nebyl daným správním řízením nijak zásadně zasažen, neboť žalobce je právnickou osobou maximálně osobní povahy - dobrovolnou zájmovou organizací, jejímž hlavním posláním je rozvíjet rekreační sport, což je v rámci jeho struktury mj. turistika, kdy právě tato činnost žalobce byla nepřiměřenou délkou daného správního řízení zasažena zásadním způsobem. Omezení užívání chaty žalobce jeho členy, byť zejména určitou částí jeho členské základny, je třeba posoudit jako omezení činnosti žalobce jako takového. Při úvaze o výši přiznaného zadostiučinění okresní soud shledal oprávněným nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění v základní částce 20 000 Kč za rok (resp. 10 000 Kč + 10 000 Kč za první dva roky), nehledal žádné relevantní důvody pro její snížení. Uzavřel, že se nejednalo o věc právně a skutkově složitou, žalovanou namítaná„ složitost“ věci byla dána z velké části postupem samotných správních orgánů. Okresní soud vyšel z toho, že ke dni jeho rozhodnutí trvalo předmětné správní řízení 8 let a 4 měsíce, tj. základní částka nemajetkové újmy činila 2 x 10 000 Kč + 6 x 20 000 Kč + 4 x 1 667 Kč, tj. celkem 146 668 Kč. Navýšení této částky vzhledem k uplatněnému žalobnímu nároku (který nebyl rozšířen) činilo 23 332 Kč (tj. cca 13,7 %), což okresní soud považoval za navýšení nízké vzhledem k celkovým okolnostem věci, kdy dodal, že reálné by bylo i původně požadované 50% navýšení základní částky nemajetkové újmy, a to s ohledem na opakovanou nečinnost, pochybení a nedostatky v rozhodování správních orgánů, na které poukázal jak správní soud, tak i ombudsman. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně nároku na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

4. Žalovaná a vedlejší účastník ([název města] [název města] [název města]) se proti rozsudku odvolali.

5. Žalovaná nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že nárok žalobce lze posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení s tím, že bylo zasaženo do základního práva žalobce, a to práva vlastnického. Poukázala na judikaturu soudů a zdůraznila, že v řízení o odstranění překážek z veřejně přístupné účelové komunikace se rozhoduje o realizaci veřejnoprávního oprávnění (resp. v rámci řešení předběžné otázky o jeho deklaraci) a tudíž právo resp. závazek, o kterém se v řízení jedná, nemá soukromoprávní povahu. Předmětem řízení o odstranění překážek je ochrana veřejného subjektivního práva, které vzniká při splnění zákonných podmínek předem neurčenému okruhu uživatelů přímo ze zákona, a nejedná se současně o základní lidské právo garantované ústavou. Nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto nelze posuzovat z titulu nepřiměřené délky řízení, tj. nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ale toliko z titulu jednotlivých průtahů v řízení, tj. nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě. Dále namítla, že v případě nepřiměřené délky řízení platí vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy, v případě žalobce však byl předpoklad vzniku újmy na jeho straně vyvrácen. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že z ní jednoznačně vyplývá, že nemajetkovou újmu právnické osoby má pociťovat její vedení. Z výpovědi svědka [příjmení] je přitom zřejmé, že ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce jako právnické osoby ve smyslu žalovanou uvedené judikatury nedošlo, předmětné správní řízení se přímo vedení žalobce nedotklo. K celkové výši okresním soudem přiznaného zadostiučinění žalovaná uvedla, že okresní soud neodůvodnil, z jakého důvodu přistoupil k přiznání odškodnění v nejvyšší možné sazbě 20 000 Kč za rok řízení, když v jiných řízeních svým charakterem závažnějším pro účastníka soudy považovaly za adekvátní základní odškodnění 15 000 Kč za rok řízení. Okresním soudem přiznanou základní částku odškodnění považovala za nepřiměřenou. Dle žalované nemůže obstát ani procentuální navýšení základní částky o 13,7 %, okresní soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, není zřejmé, jaká okolnost posuzované věci okresní soud k uvedenému navýšení vedla. Žalovaná měla za to, že bylo namístě modifikovat základní částku odškodnění, a to minimálně z důvodu skutkové složitosti věci a s ohledem na význam řízení pro žalobce. Poukázala na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) s tím, že bylo třeba zohlednit jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samu o sobě spočívající ve složitosti skutkové (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování), i ve složitosti procesní (procesní aktivita účastníků, četnost jejich podání, četnost opravných prostředků apod.). Z přehledu průběhu řízení je zřejmá rozsáhlost celé věci, kdy byla opakovaně uskutečňována místní šetření, činěno velké množství podání, vystupovalo zde velké množství účastníků, byla provedena řada důkazů, vycházelo se z historických podkladů apod., o složitosti věci svědčí i samotná rozsáhlost spisového materiálu. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, poukázala na to, že ve srovnání s jinými druhy řízení (např. trestním řízením) byl význam řízení pro žalobce nižší, samotné vedení správního řízení pro žalobce neznamenalo újmu např. v podobě existenčních nejistot. Nebylo prokázáno, že by řízení nějak zasáhlo do psychiky vedení žalobce, vyslechnutý svědek [příjmení] nebyl schopen uvést, kolik plánovaných akcí bylo v důsledku probíhajícího správního řízení zrušeno, ani jaký podíl mají akce pořádané v předmětné chatě na celkových činnostech žalobce, z výslechu rovněž vyplynulo, že vedení žalobce se svědkem celou záležitost řešilo toliko v rozsahu informování o aktuálním stavu řízení. Žádné komplikace spojené s existencí pevné překážky či nepřiměřenou délkou řízení vedení žalobce se svědkem neprojednávalo. Tvrzení žalobce ohledně zásahu do jeho majetkové sféry ve vztahu k výdajům za odbornou právní pomoc nelze vztahovat k nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť se jedná o škodu majetkovou. Uvedené skutečnosti svědčí minimálně o velmi nízkém významu řízení pro žalobce, jelikož pokud by se provozní situace chaty nějakým způsobem zásadně lišila vlivem daného řízení od stavu před zahájením tohoto řízení, jistě by se tato skutečnost promítla do organizace akcí a celého provozu chaty, což by vedení žalobce řešilo. Nadto, pro chod chaty v zimním období se umístěním překážky nic nezměnilo. Dodala, že z jí předložených fotografií ze sociální sítě [název] je zřejmé, že nemovitosti žalobce byly dostupné automobilem i po umístění pevné překážky. Okolnosti případu proto dle žalované zvýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobce neodůvodňují. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. Při odvolacím jednání doplnila, že žalobce neunesl své důkazní břemeno k tvrzení, že akce pořádané ve sporné nemovitosti žalobce byly omezeny a klesl příjem žalobce z dobrovolných příspěvků.

6. Vedlejší účastník [název města] [název města] [název města] v odvolání namítl, že žaloba není důvodná, žalobce neprokázal, že by mu nějaká újma, ať již v přímé souvislosti s průtahy ve správních řízeních či jinak, vůbec vznikla, a ani v tomto duchu nedoplnil žalobní tvrzení. Poukázal na svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], z níž vyplynulo, že znepřístupnění původní cesty nemělo žádný zásadní vliv na provoz rekreačního zařízení ve vlastnictví žalobce, které navíc neslouží primárně komerčnímu účelu. Běžným osobním automobilem se k objektu ve vlastnictví žalobce nebylo možno dostat ani před rokem 2014; v zimních měsících pak nebyl přístup možný bez použití sněžného skútru. Rovněž bylo zjištěno, že žalobce i třetí osoby, jimž žalobce objekt pronajímá, mohou využít bezplatné parkoviště v blízkosti objektu. Svědek nebyl schopen vysvětlit, jakým způsobem se k objektu dostane dodavatel palivového dřeva; z jeho výpovědi bylo nicméně zřejmé, že minimálně některými druhy motorových vozidel je objekt ve vlastnictví žalobce přístupný. Z výpovědi svědka dále vyplynulo, že s ním žádný člen statutárních orgánů žalobce zhoršení dostupnosti objektu (např. znepřístupnění cesty) neprojednával. Uvedené svědčí tomu, že žalobce nepřikládal znepřístupnění původní cesty žádný zásadní význam. Vedlejší účastník měl dále za to, že právnická osoba nemůže uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy tak, jak to učinil žalobce v projednávané věci. Zdůraznil, že náklady, které žalobce vynaložil na právní pomoc a zastoupení, by mohly být pouze újmou majetkovou, které se však žalobce v projednávané věci nedomáhal. Vznik nemajetkové újmy spočívající v újmě na psychice členů a vedení žalobce, žalobce neprokázal. O újmě členů statutárních orgánů žalobce nelze hovořit, když tito nepovažovali za nutné nastalou situaci řešit se správcem objektu; ohledně újmy„ řadových“ členů žalobce nelze učinit jakýkoli závěr, žalobce tyto osoby nikterak nespecifikoval, a ani neuvedl, v čem přesně měla taková újma spočívat. Z provedeného dokazování nevyplynulo žádné omezení provozu rekreačního zařízení žalobce, které by případnou újmu mohlo zakládat. I pokud by byl základ nároku žalobce uplatněn po právu, měl vedlejší účastník za to, že by nebylo na místě žalobě vyhovět v celém rozsahu. Okresní soud nezdůvodnil, proč považoval za nutné navýšit základní částku odškodnění dle metodiky Nejvyššího soudu, dle názoru vedlejšího účastníka k tomu nebyl dán žádný zákonný důvod. Měl rovněž za nepřípustné, že žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení v délce celého řízení, když v předmětných řízeních byla provedena řada jednotlivých úkonů, mezi nimiž k žádným průtahům nedošlo. Uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, in eventum aby jej jako nepřezkoumatelný zrušil a věc vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobce se k odvolání žalované a vedlejšího účastníka vyjádřil. Zdůraznil, že okresní soud se argumentačně vypořádal s tím, proč má být posuzované správní řízení podřazeno pod č. l. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy i pod ochranu zákona č. 82/1998 Sb. před nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce celého řízení. Posuzované správní řízení o odstranění pevné překážky (a související řízení o určení charakteru cesty) jednoznačně mělo a má přímý a zásadní vliv na základní právo žalobce, a to na jeho právo vlastnické a právo na jeho ochranu dle čl. 11 Listiny. Předmětem posuzovaného správního řízení byly otázky, které zasahovaly do soukromé sféry žalobce, do aktivit významné části jeho členské základny, do správy jeho majetku. Zájem na výsledku posuzovaného správního řízení nemá neurčený okruh uživatelů VPÚK, ale právě účastníci řízení, pro něž VPÚK představuje jedinou dopravní spojnici k jejich nemovitostem. V posuzovaném správním řízení nadto docházelo nejpozději od 20. 12. 2015 rovněž k přetrvávajícímu průtahu, ve vztahu k výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o předběžném opatření, jehož pomocí mělo být obnoveno dopravní spojení v oblasti. Dále poukázal na to, že je zapsaným spolkem ve smyslu občanského zákoníku, jde o sportovní klub se stálou členskou základnou, tedy o právnickou osobu maximálně osobní povahy, nikoli o majetkovou korporaci. Újma vzniklá žalobci je proto svojí podstatou újmou vzniklou jeho členům, fyzickým osobám, stálým a zasloužilým členům spolku a jejich rodinným příslušníkům, kteří reprezentují žalobce. Nelze proto ve větší míře uplatit judikaturu vztahující se v tomto kontextu především na obchodní korporace, v nichž jedinou„ lidskou složku“ tvoří zpravidla vedení společnosti. Doplnil, že nepodniká, existuje a svoji činnost vyvíjí výhradně za pomoci osobních aktivit a soukromých financí svých členů a dobrovolných přispěvatelů. Je tvořen několika sportovními oddíly, jejichž správa a činnost probíhá z naprosté většiny zcela samostatně, nezávisle na ostatních oddílech a – pokud jde o běžný chod věcí – do značné míry i nezávisle na vedení spolku. Charakter a činnost jednotlivých oddílů představují jeho jednotliví stálí členové. Nemovitost v [část obce], která byla dotčena umístěním pevné překážky a následným správním řízením (tzv. [název] [název] [název] a okolních pozemky), je plně ve správě turistického oddílu žalobce, vedení žalobce se její správou přímo nezabývá, byť je o ní pravidelně informováno. Namítl, že v řízení bylo dostatečně tvrzeno i prokázáno, jakým způsobem a v jak závažné míře byl nesprávným úředním postupem zasažen dřívější běžný chod žalobce, běžný život členů jeho turistického oddílu (tedy zejm. že členové žalobce nemohou po dobu správního řízení řádně obsluhovat nemovitost žalobce, neboť k ní neexistuje faktický přístup pro motorová vozidla, že došlo k radikálnímu úbytku ubytovávaných osob v nemovitosti žalobce, a tím i ke snížení dobrovolných finančních příspěvků na činnost žalobce a k utrpění na pověsti žalobce, že dochází k újmě členů žalobce nucených zajišťovat veškerou správu nemovitosti vlastní silou a žít v obavě, že sporné nemovitosti a jejím obyvatelům nemůže být v případě potřeby poskytnuta potřebná péče aj.). Okresní soud rovněž správně vycházel při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění z celkové, extrémně dlouhé délky řízení a správně neshledal důvody pro snížení základní částky. Rozhodnou dobu trvání správního řízení okresní soud správně určil ke dni vyhlášení rozsudku v délce 8 let a 4 měsíců, kdy celou tuto dobu je v souladu s dostupnou judikaturou Ústavního soudu třeba započítat. Při takto určené rozhodné době by základní částka spolu s 50% navýšením přesahovala žalovanou částku, proto okresní soud správně přiznal žalobci zadostiučinění„ pouze“ ve výši požadované žalobou, a to spolu s požadovaným příslušenstvím a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Žalobce nesouhlasil s odvolacími námitkami stran složitosti posuzovaného správního řízení, zdůraznil, že byť správní řízení probíhalo na více instancích a bylo prováděno množství úkonů a důkazů, procesní složitost správního řízení nebyla příčinou jeho nepřiměřené délky, nýbrž jen následkem vadného a nezákonného postupu správních orgánů v tomto řízení. Předmětem posuzovaného správního řízení byla od počátku zcela elementární právní otázka, k jejímuž řešení se již v minulosti opakovaně a obsáhle vyjádřila dostupná judikatura i odborná literatura. Zásadní pochybení správních orgánů nastalo již v počátku posuzovaného správního řízení, kdy správní úřad měl bez ohledu na charakter překážky i komunikace bezodkladně zajistit uspokojování komunikační potřeby dotčeným subjektům, a to nejlépe předběžným opatřením (včetně zajištění jeho výkonu) a teprve poté zahájit a vést řízení o odstranění překážky; a výhradně v jeho rámci posoudit i otázku, zda se v místě jedná o veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Průběh posuzovaného správního řízení tomuto postupu neodpovídal, správní úřady ani do dnešního dne nezajistily uspokojování komunikační potřeby dotčeným osobám a touto svojí (ne) činností již 8 a půl roku udržují a v podstatě chrání protiprávní stav. Doplnil, že v řízení tvrdil a prokázal, v čem spočívá jeho újma, poukázal na výpověď svědka [příjmení] a dodal, že fotografie ze sociálních sítí nemohou být považovány za věrohodný a dostatečný důkaz. Předmětná cesta nemohla a nemůže být užívána osobními automobily, neboť ve svém úseku nacházejícím se na pozemku manželů [příjmení] byla kompletně zavalena zeminou a kameny a nyní již fakticky neexistuje a není rozeznatelná v terénu. Zároveň bylo pravomocným deklarováním charakteru VPÚK postaveno na jisto, že v oblasti neexistuje dostatečná dopravní alternativa. Okresní soud se rovněž řádně vypořádal s provedenými důkazy i argumentací žalované a vedlejších účastníků, napadený rozsudek shledal žalobce srozumitelným, řádně odůvodněným a přesvědčivým. Proto navrhl, aby jej odvolací soud potvrdil.

8. Vedlejší účastník [název města] k odvolání žalované a vedlejšího účastníka [název města] [název města] [název města] poukázal na svou předchozí argumentaci v řízení před okresním soudem, s odvolacími důvody obou odvolatelů se ztotožnil. Zdůraznil, že závěr okresního soudu stran práva žalobce uplatňovat v dané věci náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení není správný. Dále měl za to, že okresní soud opomněl, že žalobce je právnickou osobou, u níž má postup přiznání náhrady nemajetkové újmy oproti újmě fyzické osoby svá specifika, která okresní soud nereflektoval. Za nesprávný považoval rovněž závěr okresního soudu, že žalobce (resp. jeho členové) neměli povinnost opatřovat si k vjezdu k turistické chatě speciální povolenky vydávané [název] [název], poukázal na vyjádření [název] [název] ze dne 9. 5. 2017 k vjezdům na území III. zóny [název]. Na uvedeném ničeho nemění, že po 30. 6. 2017 byla povinnost opatřovat si povolenku k vjezdu k nemovitosti zrušena, povolenky k vjezdu měly být vydávány, neboť jde o povinnost vyplývající ze zákona o ochraně přírody, bez ohledu na výjimku povolenou opatřením [název]. Okresní soud rovněž nesprávně uzavřel, že po umístění pevné překážky na VPÚK se nebylo možné k nemovitosti dostat osobním automobilem, aniž se řádně vypořádal s předloženými fotografiemi, které uvedený závěr vyvrací. Zdůraznil, že hlavní poslání žalobce (rozvíjení rekreačního sportu, v dané věci konkrétně pěší turistiky) nebylo zásadně zasaženo. V odůvodnění napadeného rozsudku absentují úvahy soudu stran okolností vzniku újmy a její závažnosti. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

9. K výzvě odvolacího soudu stran bližší konkretizace vzniklé újmy a dopadu délky správních řízení na jeho činnost žalobce uvedl, že je svojí povahou zcela specifickým osobním typem právnické osoby, jde o dobrovolný spolek sportovních nadšenců, který neprovozuje žádné podnikání, jeho smyslem a účelem je výhradně sdružování sportovců v klubových oddílech různých sportovních odvětví za účelem organizování společných sportovních a rekreačních akcí. Za účelem provozování své činnosti si pronajímá a vlastní nemovitosti či sportovní areály, mezi něž patří i předmětné nemovitosti v obci [část obce]. Součástí žalobce jsou jednotlivé oddíly, které fakticky vystupují jako samostatné jednotky, jsou formovány v jednotlivých sportovních odvětvích, přičemž každému oddílu byla žalobcem ke správě přidělena určitá nemovitost. Dotčená rekreační chalupa [název] v k. ú. [název] byla v rámci systému žalobce svěřena do správy oddílu turistů, přičemž [název] oddíl [název] [název města] patří mezi nejstarší a nejstabilnější oddíly žalobce a zajišťuje bezmála 30 % všech jeho aktivit. Statutární orgán (Výkonný výbor) žalobce se schází každoročně pouze v rámci výroční schůze Výkonného výboru, kde hodnotí činnost jednotlivých oddílů a jejich rozvoj a provádí kontrolu jejich hospodaření. Za účelem sezónní údržby nemovitosti včetně rozsáhlých přilehlých pozemků se pořádají každoročně dvě až tři několikadenní organizované akce, tzv. brigády, dále jsou ad hoc pořádány několikadenní akce v případě akutní potřeby údržby či opravy chaty. Tyto akce zůstaly zachovány i po umístění nepovolené překážky na příjezdovou komunikaci k nemovitosti, neboť jsou zcela nevyhnutelné pro plnění zákonných povinností vlastníka nemovitosti. Jejich realizace však byla komplikovanější, účastníci brigád musí do chaty dopravovat vše vlastní silou, v rukou nebo na zádech, pro účely plnění povinnosti údržby travnatých pozemků a svozu sena na území [název] musel žalobce po znemožnění příjezdu k nemovitosti věnovat své pozemky ke spásání ovcemi. Kromě členů [název] oddílu [název] [město] mohli turistickou chatu [název] historicky vždy navštěvovat a užívat rovněž členové jiných oddílů žalobce s rodinami a blízkými, ale i třetí osoby mimo žalobce (nečleni), a to zejména v rámci dříve často pořádaných„ výměnných akcí“, při nichž probíhala spolupráce mezi sportovními kluby v rámci ČR, které navzájem poskytovaly svým členům ubytování a stravu. Po umístění překážky již není možné chatu pro účely těchto akcí nabízet, neboť organizátoři těchto akcí, a především jejich účastníci z jiných sportovních klubů nemají zájem o ubytování v horské chatě, která neumožňuje příjezd motorovými vozidly. Chatu není možné dostatečně a pohodlně zásobit a obsluhovat. Zároveň zde přetrvává obava z možného rizika v případě úrazu či požáru, neboť je znemožněn příjezd vozidel IZS k objektu. Od roku 2014 využívají možnost ubytování v turistické chatě žalobce výhradně rodiny členů [název] oddílu [název] [město], a to cca jednou měsíčně, přičemž musí akceptovat příslušná omezení v dostupnosti chaty. Ubytování v turistické chatě [název] nikdy nebylo a není zpoplatněno, nepodléhalo a nepodléhá poplatku z pobytu, ubytovány byly vždy osoby příbuzné či známé někomu ze členů spolku či oddílu. Ubytované osoby (členové i nečlenové žalobce) nicméně zpravidla z vlastní vůle poskytovaly dobrovolný příspěvek na činnost spolku nebo oddílu v libovolné výši, což se děje i nadále. Od doby, kdy se množství návštěvníků v turistické chatě [název] vlivem znemožnění příjezdu k chatě snížilo pouze na stálé členy [název] oddílu [název] [město] a jejich rodiny, tj. od roku 2014, došlo jednoznačně ke snížení celkové částky obdržených dobrovolných příspěvků na činnost žalobce, a to z dřívějšího ročního průměru cca 100 000 Kč na průměrných 60 až 70 tisíc Kč za rok, tj. o cca 30- 40 %, to však žalobce není schopen s ohledem na charakter příspěvků a plynutí času doložit účetními doklady, ale toliko písemným čestným prohlášením [jméno] [příjmení], jako člena statutárního orgánu žalobce a předsedy [název] oddílu [název] [město] a jednoho ze dvou správců turistické chaty [město].

10. Ze stanov žalobce a výpisu z obchodního rejstříku odvolací soud zjistil, že žalobce je právnickou osobou – spolkem, nezávislou sportovní organizací, jehož účelem je tělovýchovná a kulturně společenská činnost. K naplnění svého účelu mj. zajišťuje a provozuje sportovní a jiná zařízení a pořádá pravidelné sportovní a kulturní akce. Členové žalobce (fyzické osoby) platí členské příspěvky. Součástí žalobce mohou být samostatné oddíly – pobočné spolky, statutárním orgánem žalobce je pětičlenný výkonný výbor, v jehož čele stojí předseda. Majetek žalobce je tvořen členskými příspěvky, příjmy z pořádání společenských akcí, dary a příspěvky od dárců a sponzorů, výnosy z vlastní činnosti a z poskytnutí prostor pro reklamu, z pronájmu vlastních movitých a nemovitých věcí a movitými a nemovitými věcmi ve vlastnictví žalobce.

11. Z písemného čestného prohlášení [jméno] [příjmení] odvolací soud zjistil, že tento se podílí na organizaci aktivit a akcí souvisejících s předmětnou nemovitostí žalobce. Za účelem sezonní údržby jsou pořádány dvě až tři organizované několikadenní akce„ brigády“, nadto jsou pořádány akce na údržbu a opravy chaty v případě akutní potřeby. Tyto zůstaly i po umístění překážky na VPŮK zachovány ve stejné frekvenci, jsou však mnohem náročnější, neboť není možné k zásobování, údržbě a opravám nemovitostí užít automobily, pozemky bylo nutné věnovat ke spásání ovcemi. Na chatu [název] mohli (kromě členů turistického oddílu) vždy jezdit i členové jiných oddílů žalobce s rodinami a po dohodě i třetí osoby mimo žalobce, zvláště v rámci pořádání tzv.„ výměnných akcí“ v rámci spolupráce s jinými sportovními kluby v rámci ČR. Po umístění pevné překážky již chatu nečlenové žalobce nenavštěvují z důvodu jejího neumožnění přístupu osobním automobilem a obavy z rizika v případě úrazu či požáru. Chatu navštěvují výhradně členové turistického oddílu žalobce a jejich rodiny, a to cca jednou měsíčně, musí však akceptovat omezení v dostupnosti chaty. Žalobce je tvořen několika samostatnými oddíly, jejich vedení, správa a aktivity probíhají odděleně, vedení žalobce se schází v rámci výroční schůze výkonného výboru, kde hodnotí činnost jednotlivých oddílů a jejich rozvoj, provádí kontrolu účetnictví a volí obsazení výboru. V čestném prohlášení dále uvádí, že turistický oddíl představuje cca 30 % všech aktivit žalobce. Žalobce ani jeho turistický oddíl nikdy neprovozoval podnikání v oblasti ubytovacích služeb, ubytování nebylo oficiálně zpoplatněno, místní poplatek z pobytu žalobce neodváděl a neodvádí, ubytované osoby pouze z vlastní vůle přispívaly na činnost žalobce dobrovolnými příspěvky v libovolné výši, v důsledku snížení počtu ubytovaných osob po umístění překážky se celková částka příspěvků z dřívějšího ročního průměru cca 100 000 Kč snížila na 60 – 70 000 Kč za rok, tj. o 30 – 40 %.

12. Žalobce při odvolacím jednání upřesnil, že účetnictví žalobce obsahuje příspěvky všech pododdílů žalobce a není možno rozklíčovat, jaké byly příspěvky turistického oddílu, není tedy schopen prokázat své tvrzení, že došlo ke snížení příjmů žalobce (resp. příjmů z příspěvků ubytovaných osob) jinak, než předloženým čestným prohlášením [jméno] [příjmení]. Dále doplnil, že členové žalobce po umístění pevné překážky na VPÚK parkují u hotelu [název], poté musí pěšky do kopce s výrazným převýšením asi 0,5 km ke sporné chatě. K dotazu odvolacího soudu upřesnil, že předmětná nemovitost žalobce leží nad chatou [název] a je tedy na trase, o které se hovoří v bodě 18 odůvodnění rozsudku okresního soudu („ Odbočka ze silnice [obec] [obec], [název] [název]“). Pokud jde o správní řízení, žalobce uvedl, že Krajský úřad v [obec] již rozhodl o odvolání, potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. potvrdil povinnost odstranit překážku na účelové komunikaci a jeho rozhodnutí nabylo právní moci 28. 7. 2022. Nyní krajský úřad činí kroky k realizaci výkonu tohoto rozhodnutí.

13. Z rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] úřad ze dne 13. 4. 2022 č. j. DOK/Vyst/Sma /382 2022 odvolací soud zjistil, že jím bylo manželům [příjmení] nařízeno odstranění nepovolené pevné překážky umístěné na předmětné VPÚK (blíže specifikované v uvedeném rozhodnutí), a to ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí podal [titul] [jméno] [příjmení] odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek] ze dne 14. 7. 2022 č. j. [anonymizováno] -24951 DS/2022-2 (Ma) zamítnuto a odvoláním [anonymizováno] rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí nabylo právní moci 28. 7. 2022). Z usnesení Krajského úřadu [územní celek] ze dne 9. 12. 2022 č. j. [anonymizováno] -43343 DS/2022-1 (Ma) odvolací soud dále zjistil, že krajský úřad rozhodl ve věci exekuce rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 13. 4. 2022 č. j. DOK/Vyst/Sma /382 2022, kterým bylo nařízeno odstranění nepovolené pevné překážky z VPÚK, v rámci opatření proti nečinnosti [stát. instituce] došlo k atrahování věci krajským úřadem, který pověřil společnost [příjmení] [příjmení] [územní celek], a.s. k provedení náhradního výkonu předmětného rozhodnutí, a to nejpozději do 31. 5. 2023.

14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti (stran výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění) důvodné.

15. Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem okresního soudu stran přípustnosti nároku žalobce, tedy zda v souzené věci žalobce mohl uplatňovat nárok z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení. Okresní soud správně uzavřel, že žalobce uplatnil svůj nárok ve smyslu ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu a tento nebyl ve lhůtě šesti měsíců uspokojen. Okresní soud rovněž správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 4202/2020) s tím, že nárok na náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení dle zák. č. 82/1998 Sb. lze aplikovat i na řízení správní, kdy při posuzování nároku je rozhodné pouze to, zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené době a zda se jednalo o správní řízení, jehož předmětem bylo základní právo nebo svoboda žalobce. V souzené věci se žalobce ve správním řízení domáhal nařízení odstranění nedovoleně umístěné pevné překážky z VPÚK (v rámci tohoto řízení byla řešena předběžná otázka o určení povahy cesty). Nejednalo se o řízení, v němž by se žalobce domáhal vydání deklaratorního rozhodnutí, že na konkrétním pozemku ve vlastnictví určené fyzické osoby, resp. osob se nachází VPÚK. Řízení o určení charakteru komunikace (deklarace existence VPÚK) bylo řízením vedlejším, řešící toliko předběžnou otázku, jejíž vyřešení bylo nutné pro rozhodnutí ve věci samé (o odstranění nedovolené překážky). V dané věci proto nešlo toliko o deklaraci existence VPÚK ve vztahu k neurčenému okruhu uživatelů z řad veřejnosti, ale o odstranění překážky (zemního valu) bránící nerušenému výkonu vlastnického práva žalobce (resp. jeho členů) a dalších vlastníků dotčených nemovitostí. Správní řízení o odstranění překážky (resp. jeho výsledek) tak měl přímý vliv na obsah a výkon vlastnického práva žalobce a dle odvolacího soudu se proto (ve smyslu kritérií vyvozených z judikatury Nejvyššího soudu a ESLP) v předmětné věci jednalo o spor o právo nebo závazek, který byl opravdový a vážný a jehož rozhodnutí mělo přímý vliv na výkon základního práva žalobce, a to jeho vlastnického práva k jím vlastněným nemovitostem v k. ú. [název]. Přiměřenost délky řízení vedených orgány státu (příp. územních samosprávných celků) je součástí práva na spravedlivý proces jako jednoho ze základních práv, kdy přiměřené zadostiučinění ve smyslu ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb. představuje následnou kompenzaci za již vzniklou újmu. Pro hodnocení přiměřenosti délky řízení je rozhodující zejm. celková délka řízení.

16. Okresní soud správně uzavřel, že při posuzování celkové délky řízení nelze oddělovat a posuzovat zvlášť řízení o odstranění překážky a řízení vedlejší, o předběžné otázce stran určení charakteru komunikace (ostatně vedení řízení o předběžné otázce nebránilo dočasnému řešení situace cestou vydání předběžného opatření a jeho výkonu, pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o předběžném opatření ukládající mj. povinnost k odstranění překážky však nebylo nikdy vykonáno). Do celkové doby řízení je třeba započítat i dobu, po níž bylo (hlavní) řízení (zde o odstranění překážky) přerušeno. Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě (a tak tomu bylo v souzené věci – viz níže), promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Do celkové doby řízení je přitom třeba započítat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí. V souzené věci je z průběhu správního řízení vč. doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení zřejmé, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řízení skončeno, resp. dosud nedošlo k provedení výkonu rozhodnutí o odstranění nepovolené pevné překážky z VPÚK. Rovněž v rámci výkonu rozhodnutí došlo k průtahům, když v rámci opatření proti nečinnosti [stát. instituce] došlo k atrahování věci [název] [název] [územní celek]. Nedůvodnou byla rovněž námitka, že žalobce měl jít cestou civilní žaloby, jak správně dovodil okresní soud.

17. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu i se stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz konkrétní okolnosti věci, zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66), jakož i počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly, tedy kritéria, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. S ohledem na popsané skutečnosti a okolnosti věci, jakož i průběh řízení odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že předmětné správní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a to z důvodů přičitatelných státu (ke dni rozhodnutí odvolacího soudu trvalo 8 let 10 měsíců a 23 dnů), což představuje délku řízení násobně delší, než by vzhledem k okolnostem věci bylo možno očekávat. Právě uvedená extrémně dlouhá celková doba řízení dle odvolacího soudu odůvodňuje přiznání základní částky přiměřeného zadostiučinění na její horní hranici, tj. 20 000 Kč za rok řízení (resp. částkou o polovinu nižší za každý z prvních dvou let řízení).

18. K odvolacím námitkám stran povahy žalobce jako právnické osoby odvolací soud uvádí následující. Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám. Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení v případě právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických. Byť smyslem poskytování kompenzace nemateriální újmy za tvrzené porušení práva na řízení v rozumném čase je reparace úzkosti, duševního stresu v očekávání výsledku případu a nejistoty, tedy pocitů příznačných pro osoby fyzické, právnická osoba se může kompenzace (zadostiučinění) domáhat při zohlednění kritérií, které se odvíjí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Jedná se o faktory jako je pověst právnické osoby, nejistota v plánování jejího rozhodování, rozkol ve vedení, i úzkost a potíže způsobené členům vedení právnické osoby. Jak dovodil Nejvyšší soud, nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby. Jejich počet by však ve smyslu sdílení újmy neměl být významný (k tomu srovnej rozsudek ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). V poměrech souzené věci dle odvolacího soudu nelze pominout, že byť nebyl chod žalobce jako právnické osoby (ani vedení žalobce) správním řízením zásadně zasažen, žalobce jako zapsaný spolek – sportovní organizace se stálou členskou základnou je právnickou osobou specifického charakteru, osobní povahy, jeho součástí jsou jednotlivé sportovní oddíly složené z členů žalobce, žalobce nepodniká, svou činnost vyvíjí prostřednictvím osobních aktivit a příspěvků svých členů či dobrovolných přispěvatelů. Z provedeného dokazování (výpověď [jméno] [příjmení]) dále vyplynulo, že sporná nemovitost v [část obce] je ve správě turistického oddílu žalobce. Žalobci lze přisvědčit, že újma mu vzniklá tak ve své podstatě je újmou vzniklou jeho členům – fyzickým osobám. Námitka, že sporné správní řízení nijak nezasáhlo vedení žalobce proto není důvodná.

19. Skutkový závěr o naplnění předpokladu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, nebyla-li vyvrácena nemajetková újma poškozeného, zakládá důvodnost uplatněného nároku. Ve smyslu judikatury Evropského soudu samotná nepřiměřená délka řízení pro žalobce znamená morální újmu a žádné důkazy v tomto směru nevyžaduje. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o. s. ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně břemena důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu (k tomu stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010). V souzené věci byl předpoklad nepřiměřené délky správního řízení (násobně převyšující délku řízení, kterou lze v obdobných případech očekávat) naplněn a existence nemajetkové újmy (minimálně v podobě stavu nejistoty, do níž byl žalobce uveden) nebyla vyvrácena (k dalším tvrzeným a žalobcem prokazovaným následkům nepřiměřeně dlouze vedeného řízení se odvolací soud vyslovuje níže, v souvislosti s hodnocením výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění).

20. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je soud vázán žalobním návrhem co do maximální výše žalované částky, konkrétní výše přisouzeného zadostiučinění pak závisí na úvaze soudu při zohlednění kritérií dle konkrétních okolností individuálního případu. V souladu s ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. se jedná zejm. o celkovou délku řízení, složitost řízení, jednání poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a dále význam předmětu řízení pro poškozeného.

21. Při zvažování složitosti případu (řízení) je třeba přihlížet jak k procesním komplikacím, počtu instancí, tak ke skutkové a hmotněprávní složitosti dané věci. Samotnou skutečnost, že řízení probíhalo ve více stupních, a to před orgány veřejné moci i soudy, a účastník uplatnil svá procesní práva, daná mu zákonem, zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (z hlediska prodloužení délky řízení), nelze-li u poškozeného dovodit nečinnost či obstrukční jednání. Naopak důvodnost podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný postup orgánů veřejné moci. V souzené věci lze okresnímu soudu přisvědčit, že se nejednalo o věc natolik skutkově a právně složitou, aby odůvodňovala celkovou délku řízení přesahující ke dni rozhodnutí odvolacího soudu 8 let a 10 měsíců, to vše s přihlédnutím k rozsahu tvrzených skutečností a prováděnému dokazování, jakož i ustálenosti právní úpravy a judikatury i stran složitosti procesní (předmětem řízení bylo svévolné umístění pevné překážky na krátkém úseku cesty dosud užívané jako VPÚK). Okresnímu soudu lze přisvědčit, že celková – nepřiměřená délka řízení nebyla a není primárně přičitatelná složitosti věci, ani uplatňování opravných prostředků účastníky řízení a skutečnosti, že ve věci rozhodovalo více instancí, ale byla způsobena zejména postupem zainteresovaných správních orgánů, jejich neschopností věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě. Uvedené je zřejmé nejen z účastníky nesporovaného popisu průběhu řízení, ale i ze závěrů, které ve své zprávě dovodil ombudsman, jakož i z rozhodnutí správního soudu, který konstatoval nejen neschopnost správních orgánů vynutit splnění nařízeného předběžného opatření, ale i opakované nerespektování odlišného právního závěru nadřízeného správního orgánu, velmi nízkou invenci správních orgánů při rozhodování věci a pohodlnost při odůvodnění právních závěrů. Uvedené skutečnosti tak vedou nejen k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale i k závěru o nenaplnění podmínek pro příp. snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění (jež byla stanovena na její horní hranici), jak bylo požadováno odvolateli.

22. Odvolací soud rovněž v souladu se závěry okresního soudu neshledal důvody pro ponížení základní částky přiměřeného zadostiučinění pro chování žalovaného. Z provedeného dokazování, zejm. z nesporovaného průběhu řízení a seznamů úkonů je zřejmé, že žalobce vyvíjel aktivitu tak, aby byla věc projednána v přiměřené době a směřující ke zkrácení celkové délky řízení vč. využití dostupných prostředků k odstranění průtahů v řízení v důsledku nečinnosti rozhodujícího orgánu (opatření proti nečinnosti, stížnosti na postup správního orgánu apod). U žalobce současně nelze dovodit jednání, z něhož by bylo možno dovodit jeho nečinnost či obstrukční jednání, žalobce v přiměřené lhůtě reagoval na výzvy správních orgánů, poskytoval potřebnou součinnost, na průtazích řízení se nepodílel.

23. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci během řízení, tento v dané věci nelze rozhodně hodnotit jako snahu dosáhnout rozhodnutí v co nejkratší době při zachování zákonných postupů, naopak lze dospět k závěru o bezdůvodné nečinnosti správních orgánů v průběhu řízení, jejich neschopnosti rozhodovat včas, bez zbytečných průtahů, jakož i - jak bylo konstatováno výše – k závěru o neschopnosti správních orgánů vynutit splnění nařízeného předběžného opatření, o opakovaném nerespektování odlišného právního závěru nadřízeného správního orgánu a velmi nízké invenci správních orgánů při rozhodování věci. Uvedené skutečnosti dle odvolacího soudu odůvodňují navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 30 %, neboť právě postup orgánů veřejné moci během řízení byl hlavním důvodem excesivní délky řízení v dané věci.

24. Při zvažování kritéria významu řízení pro žalobce jako poškozeného, odvolací soud již vyložil výše, že skutečnost, že žalobce je právnickou osobou vzniku nároku na přiměřené zadostiučinění nebrání, neboť nelze odhlédnout od charakteru žalobce jako právnické osoby osobní povahy – spolku tvořeném relativně samostatnými sportovními oddíly, který nepodniká a svou činnost vyvíjí prostřednictvím aktivit a financí svých členů, příp. dobrovolných přispěvovatelů. Smyslem kompenzace nemajetkové újmy je v prvé řadě reparace úzkosti, stresu z očekávání výsledku řízení a nejistoty s tím spojené vč. nejistoty stran plánování budoucnosti (byť v souzené věci v zásadě na úrovni turistického oddílu žalobce). Žalobce v řízení tvrdil skutečnosti vztahující se ke způsobu a závažnosti zásahu či ovlivnění jeho běžného chodu, resp. běžného chodu členů jeho turistického oddílu v důsledku nesprávného úředního postupu. Namítal zejména, že jeho členové nemohli (a nemohou) řádně obsluhovat nemovitost žalobce, neboť k ní neexistuje faktický přístup pro motorová vozidla, že došlo k radikálnímu snížení množství ubytovávaných osob a tím ke snížení dobrovolných příspěvků na činnost žalobce a k utrpění na jeho pověsti, dále k újmě členů žalobce nucených zajišťovat správu nemovitosti vlastní silou a obavy z možného rizika v případě požáru či úrazu v důsledku znemožnění příjezdu vozidel IZS k objektu žalobce. V odvolacím řízení žalobce k výzvě odvolacího soudu namítané skutečnosti stran významu řízení pro žalobce blíže specifikoval. Z provedeného dokazování, vč. jeho doplnění před odvolacím soudem je zřejmé, že i po umístění překážky na příjezdovou komunikaci k nemovitosti žalobce zůstaly tzv. pravidelné, organizované akce i ad hoc akce zachovány. Byť lze dovodit, že realizace akcí se stala komplikovanější, na základě provedeného dokazování, zejm. výslechu [jméno] [příjmení], nelze přehlédnout, že členové žalobce měli zajištěno parkování cca 300 m od chaty u hotelu [název], před vybudováním pevné překážky byla chata dostupná osobním automobilem trochu„ terénnějšího“ typu (jednalo se o zpevněnou lesní cestu), zásobování dřeva zůstalo i po umístění překážky zajištěno, chata zůstala dostupná prostřednictvím čtyřkolky či skútru, v zimě se přitom nebylo možno na chatu žalobce dopravit automobilem i v období před rokem 2014, tedy před umístěním zemního valu (překážky), dostupnost chaty se tedy v zimních měsících nezměnila. Namítal-li žalobce, že v důsledku umístění překážky a nepřiměřené délky řízení došlo k radikálnímu úbytku počtu ubytovaných osob a snížení dobrovolných příspěvků, tedy příjmů žalobce, toto své tvrzení neprokázal, resp. je nebyl schopen prokázat jinak než čestným prohlášením svého člena [jméno] [příjmení]. Byť odvolací soud dovodil, že v důsledku umístění překážky došlo k omezení dostupnosti chaty žalobce a znesnadnění jejího užívání, dospěl současně k závěru, že celkový význam řízení pro žalobce byl malý a spočíval zejm. v nejistotě stran výsledku řízení a komplikacích spojených s omezením přístupu chaty motorovými vozidly, které však do určité míry byly dány i před umístěním překážky. Pominout přitom nelze ani skutečnost, že žalobce, resp. jeho turistický oddíl, který měl spornou chatu ve správě, představuje (jak ostatně uvádí sám žalobce) klub složený ze sportovních nadšenců a komplikace spojené s nepohodlím a zvýšenou fyzickou aktivitou nutnou k dopravě věcí v rukou či na zádech tak nemohou představovat faktor vedoucí k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce. Odvolací soud proto dovodil, že s ohledem na nízký význam řízení pro žalobce je třeba částku základního odškodnění snížit, jako přiměřené shledal snížení o 30 %.

25. Při zohlednění zvýšení a snížení základní částky (ve shodné výši 30 %), tedy odvolací soud při výpočtu výše odškodnění vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok (resp. 2 x 10 000 Kč za první dva roky řízení a měsíční sazby 1 667 Kč, resp. denní sazby 54,80 Kč) vypočtené za celkovou dobu řízení (bez jejího dalšího navýšení či snížení), která ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 8 let, 10 měsíců a 23 dnů (řízení bylo zahájeno 27. 1. 2014), což představuje celkovou výši odškodnění i materiální újmy žalobce 157 930 Kč. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že žalobci na něj přísluší nárok ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 zák. č. 82/1998 Sb. Odvolací soud proto napadený rozsudek v části výroku I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 157 930 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 4. 9. 2021 do zaplacení, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Ve zbývající části výroku I odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu o zaplacení 12 070 Kč spolu s ve výroku specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

26. Pro úplnost odvolací soud dodává, že neshledal důvodnými odvolací námitky žalované a vedlejších účastníků stran předložených fotografií ze sociální sítě [název] a povinnosti žalobce opatřovat si povolenky k vjezdu v období před červnem 2017. V tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dodává, že žalobce při odvolacím jednání upřesnil, že sporná nemovitost žalobce leží nad chatou [název] a je tedy na trase, o které se hovoří v bodě 18 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Na závěrech soudu o omezení dostupnosti chaty po umístění pevné překážky dále ničeho nemění případné (nadto z časového hlediska sporované) jednorázové dojetí k chatě osobním automobilem v říjnu 2016.

27. Vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu změnil, znovu rozhodl i o nákladech řízení před okresním soudem. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobci přisouzená částka odškodnění záležela na úvaze soudu, žalobci proto náleží plná náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení, které v řízení před okresním soudem tvoří zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, odměna advokáta za 11 úkonů právní služby z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4, písm. a) adv. tarifu po 3 100 Kč (okresní soud při vyčíslení odměny advokáta nesprávně vycházel z ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu), při tarifní hodnotě 50 000 Kč, tedy celkem 34 100 Kč (příprava a převzetí věci dle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tarifu, předžalobní výzvu k plnění, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne 14. 10. 2021, 3. 1. 2022, 10. 3. 2022, vyjádření a doplnění podkladů k výzvě soudu ze dne 12. 4. 2022, písemný závěrečný návrh - vše dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu; účast u jednání před okresním soudem 2. 12. 2021, 30. 3. 2022 a 19. 5. 2022 - vše dle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu); žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů zástupce (režijní paušál) za 11 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl., celkem 3 300 Kč a náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 1, 3 adv. tarifu za 24 půlhodin strávených na cestě k jednáním z [obec] do [obec] a zpět po 100 Kč, celkem 2 400 Kč (3 x 8 /2 x 4/ půlhodin). V souladu s předpisy o cestovních náhradách bylo vyúčtováno cestovné k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 6 833,50 Kč (v roce 2021 ujeto 320 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 7,6 l motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně nafty 27,20 Kč a sazbě základních náhrad 4,40 Kč/km, kdy za tuto cestu náleží žalobci cestovné ve výši 2 069,50 Kč, a v roce 2022 ujeto 2 x 320 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 7,6 l motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně nafty 36,10 Kč a sazbě základních náhrad 4,70 Kč/km, kdy za tyto cesty náleží žalobci cestovné ve výši 2 x 2 382 Kč). Zástupkyně žalobce je plátcem DPH, proto náleží žalobci na náhradě nákladů řízení též 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Základem daně je částka 46 633,50 Kč, daň činí 9 793 Kč. Celkově bylo žalobci na nákladech řízení před okresním soudem přiznáno 58 426,50 Kč, které odvolací soud uložil k úhradě společně a nerozdílně žalované a vedlejším účastníkům, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

28. Rovněž v odvolacím řízení žalobci přísluší plná náhrada nákladů řízení, které byly uloženy k náhradě neúspěšné žalované (společně a nerozdílně s vedlejšími účastníky), a to k rukám zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.) Náklady žalobce sestávaly z odměny za právní pomoc zástupkyně žalobce z řad advokátů 9 300 Kč za celkem tři úkony právní služby po 3 100 Kč spočívající v sepisu vyjádření k odvolání a vyjádření k výzvě odvolacího soudu a účasti na jednání odvolacího soudu dne 13. 12. 2022 (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1, písm. d/, g/ adv. tarifu), paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč, tj. 900 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), náhrady cestovních výdajů za cestu k jednání odvolacího soudu z [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 1 904,30 Kč (celkem ujeto 230 km s vozidlem s průměrnou spotřebou 7,6 l motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně nafty 47,10 Kč a sazbě základních náhrad 4,70 Kč/km), náhrady za ztrátu času dle § 14 odst. 1, 3 adv. tarifu za 7 půlhodin strávených na cestě k jednání z [obec] do [obec] a zpět po 100 Kč, celkem 700 Kč a 21 % DPH z odměny a náhrad, tj. 2 689 Kč (21 % z 12 804,30 Kč) Celkem tak náklady žalobce vzniklé v odvolacím řízení činily 15 493, 30 Kč.