26 Co 288/2025 - 273

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] 04 [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva k nemovitosti, odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 9. 2025, č. j. 6 C 79/2024-244, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 537 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně (Okresní soud v Rakovníku) ve výroku I. určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. [Anonymizováno], ostatní plocha, jiná plocha o výměře 51 m, v katastrálním území a obci [adresa] (dále případně jen „Pozemek“), jak je vyznačen v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. [hodnota], ověřeném oprávněným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO], potvrzeném Katastrálním úřadem [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] dne 30. 6. 2022, přičemž geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku. Ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 124 763 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 2 082,21 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Rakovníku.

2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením, že žalobci v režimu řádného vydržení dle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.) ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,o. z.“) v desetileté vydržecí lhůtě nabyli vlastnické právo k [jméno FO], když při zakoupení pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (dále pro stručnost budou zmiňované pozemky uváděné bez údaje o k. ú. [adresa]) na základě kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2007 (s právními účinky vkladu k témuž datu) byli v dobré víře, že tento pozemek odpovídá celé oplocené zahradě, a teprve v únoru 2015 se dověděli, že část takto oploceného pozemku směrem k silnici v šířce asi 1,8 m je součástí přilehlého pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví žalované. Nyní je tato tvrzeným vydržením dotčená část pozemku parc. č. [hodnota] označena v oddělovacím geometrickém plánu jako pozemek parc. č. [Anonymizováno]. Žalobci si započítávají do vydržecí doby i dobu držby [jméno FO] svých právních předchůdců ve vlastnictví pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], a to [tituly před jménem] [adresa], která nabyla vlastnictví na základě dědického rozhodnutí ze dne 17. 10. 2007 a dále i právního předchůdce [jméno FO], který vlastnictví k tomuto pozemku nabyl na základě dědického usnesení ze dne 30. 10. 2002. Žalobci případně uplatnili i mimořádné vydržení dle § 1095 o. z.

3. O věci soud I. stupně rozhodl nejdříve rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 6 C 79/2024-119, tak že žalobě na určení vlastnictví žalobců k [jméno FO] vyhověl. V odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně uzavřel, že Pozemek byl připlocen k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] již v šedesátých letech minulého století jako tzv. předzahrádka k domu č. p. [Anonymizováno], kdy tato předzahrádka tvoří s domem jeden funkční celek a ve stejné linii navazují rovněž sousední domy se svým oplocením. Z toho je zřejmé, že jak žalobci, tak jejich právní předchůdci [tituly před jménem] [adresa] a [jméno FO] považovali za své vlastnictví jak dům č. p. [Anonymizováno] se stavebním pozemkem parc. č. st. [Anonymizováno], tak připlocenou předzahrádku, kdy takto situaci vnímali i slyšení svědci, sousedé žalobců, a to v podstatě až do doby, než proběhla digitalizace map v katastru nemovitostí zhruba v roce 2016. [jméno FO] byl v dědickém řízení po zemřelém [jméno FO] seznámen se znaleckým posudkem k ocenění domu č. p. [Anonymizováno] ze dne 28. 8. 2002, ze kterého se však žádné pochybnosti ohledně rozlohy pozemku, co se týče případného přesahu užívání, nepodávají. Stejně tak nebyly žádné nesrovnalosti ohledně rozlohy pozemku patrny ani v dědickém řízení po [jméno FO], jehož účastnicí byla [tituly před jménem] [adresa], kdy i v tomto dědickém řízení se vycházelo ze znaleckého posudku ze dne 28. 8. 2002. Pokud žalobci v roce 2008 žádali o souhlas s vybudováním vodovodní přípojky přes pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a Pozemek, z připojených analogových map jim bez dalšího nemuselo být zřejmé, že předzahrádka s oplocením se již nachází na pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví obce, a to z důvodu, že ne příliš přesné analogové mapy neumožňovaly zobrazení potřebných detailů, navíc z předložené analogové mapy vyplývá, že pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] zahrnuje celou žalobci užívanou zahradu. Skutečnost, že oplocení tzv. předzahrádky před domem č. p. [Anonymizováno] zahrnovalo i část pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví obce, pak nemusela být žalobcům zřejmá ani z technického náčrtu, který byl k žádosti o souhlas s vodovodní přípojkou připojen, kdy i z tohoto náčrtu se podává, že před domem č. p. [Anonymizováno] je sice další pozemek o šíři 1,70 m, ale ten je označený jako zahrada, přičemž dům s touto zahradou je oplocen. Po stránce procesní soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 zák. č. 99/1963 S., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“).

4. Po stránce hmotněprávní soud I. stupně ve svém prvním rozsudku dále uzavřel, že žalobci nabyli vlastnické právo k [jméno FO] na základě mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., protože žalované se nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl žalobců ani jejich právních předchůdců při uchopení držby [jméno FO]. Dle soudu I. stupně bylo v řízení prokázáno, že žalobci i jejich právní předchůdci byli přesvědčeni, že pokud pozemek drží, nepůsobí tím žalované újmu. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by se žalobci nebo jejich právní předchůdci vetřeli v držbu pozemku svémocně, potají, nebo lstí. Žalovanému se rovněž nepodařilo přes poučení podle § 118a o. s. ř. prokázat, že by žalobci, případně jejich právní předchůdci užívali Pozemek na základě výprosy. V řízení bylo naopak prokázáno, že všichni jmenovaní nabyli vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] s rodinným domem č. p. [Anonymizováno], kdy již zhruba od roku 1962 byla k tomuto domu připlocena předzahrádka, která se z části nachází na pozemku ve vlastnictví žalované obce. Žalovaná obec zůstala po celou dobu po vybudování plotu předzahrádky pasivní, nedomáhala se případné nápravy žalobou u soudu. V řízení podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by vlastnictví k [jméno FO] vydržením v režimu řádného vydržení nabyl již některý z právních předchůdců žalobců. Neobstojí ani námitka žalované, že vydržení [jméno FO] bránila skutečnost, že se jedná o veřejný statek, kdy v daném případě Pozemek povahu veřejného statku nemá, respektive jako veřejný statek fakticky užíván není.

5. Proti tomuto prvnímu rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítla v něm v prvé řadě, že soud I. stupně nesprávně dovodil, že neunesla břemeno důkazní v tom směru, že žalobci, případně jejich právní předchůdci užívali Pozemek pouze na základě výprosy. O tom, že Pozemek byl žalobci a jejich právními předchůdci užíván v režimu výprosy, svědčila dle žalované výpověď svědka [jméno FO], bývalého starosty žalované, který uvedl, že pokud za ním žalobce v březnu 2015 přišel s tím, že Pozemek je jeho a aby se obec [jméno FO] vzdala v jeho prospěch, on s tím nesouhlasil, ale žalobu nepodal proto, že Pozemek patřil odjakživa obci a nechtěl obec o tento majetek ve prospěch žalobce ošidit. O charakteru užívání [jméno FO] jako užívání na základě výprosy dle žalované svědčila i výpověď svědků manželů [Anonymizováno] (sousedé žalobců), kteří mimo jiné uvedli, že v minulé době podávali žádost k bývalému starostovi, jestli by bylo možné v jejich případě připlocený pozemek nějak převést. Nebylo jim vyhověno, přitom ale a od té doby žádné žalobě ze strany žalované v tomto směru nečelili. Svědkyně [Anonymizováno] vypověděla, že si je vědoma toho, že předzahrádka není jejich, nicméně ponechává stav tak jak je, neboť se domnívá, že tím nikomu neškodí. Citované výpovědi svědků dle žalované svědčily o tom, že v místě vznikl dlouhodobě trvající a žalovanou tolerovaný právní stav výprosy. Žalovaná nadále zastávala stanovisko, že žalobcům nesvědčí nikoli nepoctivý úmysl v užívání [jméno FO] ve smyslu § 1095 o. z. Žalobci v průběhu let stupňovali svůj tlak na uznání její vlastnického práva k [jméno FO]. O nepoctivém úmyslu žalobců svědčil mimo jiné i jejich dopis ze dne 3. 3. 2008 adresovaný žalované se žádostí o povolení k vybudování vodovodní přípojky k domu č p 119 přes pozemek obce, který v se dle vyjádření žalobců nacházel mezi komunikací a domem. K tomuto dopisu žalobci předložili nejenom analogové mapy, ale rovněž technický zákres přípojky, kde jsou pozemky jednoznačně zakresleny. Dle žalované tak žalobci nejpozději ke dni 3. 3. 2008 pozbyli dobrou víru, že Pozemek je jejich vlastnictvím. Svědeckými výpověďmi manželů Vordových bylo rovněž prokázáno, že žalobci nejméně od roku 2015 vyvíjeli tlak na obec a katastrální úřad, aby bylo zapsáno jejich vlastnické právo k [jméno FO]. Dle svědectví bývalého starosty [jméno FO] obec vyhovět odmítla, nicméně zřejmě s ohledem na udržení dobrých vztahů nepodávala žaloby a nečinila žádné právní kroky vůči žalobcům. Dle žalované žalobci účelově vyčkávali až do dubna roku 2024, kdy uplatnili svůj nárok u soudu. Všechny tyto okolnosti dle žalované svědčí o tom, že žalobci užívali pozemek nikoli poctivém úmyslu.

6. Žalovaná v odvolání proti prvnímu rozsudku soudu I. stupně také namítla, že vydržení [jméno FO] ze strany žalobců brání skutečnost, že Pozemek je veřejným statkem, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, kdy tento závěr byl vysloven ve vztahu k pozemku s účelovým určením jako místní komunikace. Dle žalované připlocením [jméno FO] došlo k narušení veřejnoprávní podstaty jeho účelového užívání. O veřejné povaze [jméno FO] svědčí dle žalované i její záměr vybudovat v celé obci kanalizaci a přes pozemek vést kanalizační přípojku. Tento záměr žalované by v případě, kdy by žalobě bylo vyhověno, byl ohrožen nebo podstatně ztížen. Žalovaná má nadále za to, že s ohledem na komentářovou literaturu je třeba uzavřít, že v případě mimořádného vydržení lze započítat vydržecí dobu až od roku 2009, což znamená, že v daném případě dosud k mimořádnému vydržení ani dojít nemohlo s ohledem na zákonem stanovenou délku vydržet doby. Soud I. stupně rovněž pochybil, pokud z odůvodnění napadeného rozsudku není vůbec zřejmé, jakým způsobem se vypořádal s otázkou, kdy vůbec započala běžet žalobcům mimořádná vydržecí doba a kterého konkrétního dne mělo na straně žalobců k mimořádnému vydržení dojít. Stanovení vydržecí doby je přitom esenciální pro posouzení, zda byly splněny podmínky vydržení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalované proti prvnímu rozsudku soudu I. stupně zejména uvedli, že v daném případě k užívání [jméno FO] na základě výprosy nedošlo, a to již proto, že až do roku 2015 žádná ze stran neměla vědomost o tom, že by docházelo k užívání [jméno FO] ze strany žalobců, případně jejich právních předchůdců v režimu užívání cizí věci. Navíc by případná dohoda o výprose mezi žalovanou obcí a držiteli pozemku nebyla platná pro rozpor s ustanovením § 39 odst. 1 zákona o obcích, protože nepředcházelo zveřejnění takového případného záměru na úřední desce. Dle žalobců soud I. stupně správně uzavřel, že žalobci případně ani jejich právní předchůdci nedrželi Pozemek v nepoctivém úmyslu ve smyslu §1095 o. z. Není pravdou, že by se žalobci systematicky připravovali na převzetí [jméno FO], jak namítá žalovaná. Byli to naopak žalobci, kteří na nesoulad v katastru nemovitostí žalovanou upozornili již v roce 2015 a snažili se věc řešit ještě před tím, než doba pro mimořádné vydržení uplynula, k čemuž mohlo dojít nejdříve k 1. 1. 2019. Žalobci se rovněž ztotožnili se závěrem soudu I. stupně, že Pozemek nepředstavuje veřejný statek ve smyslu odkazovaného judikátu Nejvyššího soudu, aby to bránilo možnému vydržení, a to za situace, kdy tento Pozemek jako veřejný statek fakticky nikdy užíván nebyl. Dle žalobců nemůže být veřejným statkem to, co je po celá desetiletí užíváno jako zahrada či dvůr rodinného domu. Je sice pravdou, že soud I. stupně v napadeném rozsudku výslovně neuvedl datum, odkdy měla započít vydržecí doba mimořádného vydržení, a datum, kdy mělo dojít k naplnění vydržecí doby. Je však zřejmé, že akceptoval započtení vydržecí doby právních předchůdců žalobců, a to [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] a že tedy počítal s vydržecí dobou v rozmezí od 30. 10. 2002 do 30. 10. 2022. Soud nemá povinnost přesný konec vydržecí doby označit, má pouze povinnost zjistit, že vydržecí doba uplynula, což bylo splněno.

8. Odvolací soud usnesením ze dne 22. 1. 2025, č. j. 26 Co 294/2024-162, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

9. Dle v tomto usnesení vyjádřeného názoru odvolacího soudu, soud I. stupně provedl (až na dále uvedené výhrady) dokazování v míře potřebné pro posouzení věci. Skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování zjistil, považuje odvolací soud za správné. Správně soud I. stupně rovněž uzavřel, že žalobci prokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 o. s. ř. za situace, kdy případné vyhovění žalobě by bylo důvodem pro zápis změny vlastnického práva ve vztahu k [jméno FO]. Dále odvolací soud v odůvodnění tohoto zrušovacího usnesení uzavřel, že z obsahu spisu se podává, že žalobci se domáhali určení vlastnického práva k pozemku z důvodu vydržení řádného dle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) ve spojení s § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) a v případě, pokud by neshledal soud zákonné předpoklady pro toto řádné vydržení naplněny, domáhali se určení vlastnického práva k [jméno FO] na základě mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. Z odůvodnění napadeného (prvního) rozsudku soudu I. stupně se však podává, že soud se primárně uplatněným důvodem vzniku vlastnického práva žalobců k [jméno FO], tedy řádným vydržením vlastnického práva v režimu § 134 obč. zák. vůbec nezabýval. Pokud by však žalobci nabyli vlastnické právo k [jméno FO] na základě řádného vydržení dle § 134 obč. zák. tak, jak v žalobě tvrdili, tedy uplynutím desetileté vydržecí doby nejpozději ke dni 30. 10. 2012, stali by se k tomuto dni vlastníky [jméno FO], což by vylučovalo možnost mimořádného vydržení vlastnického práva k [jméno FO] k pozdějšímu datu. Bez řádně odůvodněného závěru, zda žalobci nevydrželi vlastnické právo k [jméno FO] na základě řádného vydržení dle § 134 obč. zák. je nutno považovat závěr soudu I. stupně o mimořádném vydržení za předčasný a rozsudek sám o sobě za nepřezkoumatelný.

10. Pokud pak šlo o věcný přezkum závěru soudu I. stupně v prvním rozsudku, podle něhož, jestliže by žalobci nevydrželi vlastnické právo k [jméno FO] v režimu řádného vydržení dle § 134 obč. zák., vydrželi by toto vlastnické právo v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z., k tomu odvolací soud ve zrušovacím usnesení shledal jako správný závěr soudu I. stupně, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by žalobci, případně jimi v žalobě zmínění právní předchůdci ve vlastnictví pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]., a tedy i v držbě připloceného [jméno FO], drželi (ať už z titulu dědického práva ve vztahu k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] nebo na základě kupní smlouvy ve vztahu k tomuto pozemku) Pozemek v nikoli nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., tedy při vědomí, že tím nikomu nepůsobí újmu na jeho právech. Pozemek byl takto užíván již od 60. let minulého století, přičemž v místě je plot, kterým byl Pozemek k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] připlocen, a který se nachází v jedné linii s oplocením sousedních pozemků. Skutečný vlastník [jméno FO] nikdy žádné kroky k vyklizení [jméno FO] nečinil. Žalované se nepodařilo prokázat existenci konkrétní dohody o jakémkoliv způsobu užívání [jméno FO] mezi ní jako jeho vlastníkem a mezi žalobci či jejími právními předchůdci v držbě [jméno FO], kteréžto smluvní užívání by žalobci hodlali přeměnit neoprávněně ve své vlastnické právo. Podle ustálené soudní praxe přitom tuto nikoli nepoctivou držbu ve smyslu § 1095 o. z. nemohl narušit ani fakt, že žalobci při vyřizování jiné stavebně technické záležitosti ohledně domu č.p. [Anonymizováno] v roce 2008 (vodovodní přípojka) měli k dispozici snímek katastrální mapy, ze které mohlo být případně sehnatelné, že předzahrádka domu č. p. [Anonymizováno] svým oplocením zasahuje i do pozemku ve vlastnictví žalovaného. Stejně tak nikoli nepoctivou držbu žalobců nemohlo narušit ani jejich vědomí o skutečném stavem vlastnictví [jméno FO] v souvislosti se seznámením se se zpřesňující digitální katastrální mapou inkriminovaného místa v roce 2015 za situace, kdy bylo prokázáno, že ani v tomto okamžiku (a ani později) se žalovaný držbě [jméno FO] žalobci žádným způsobem nebránil. Ani dle názoru odvolacího soudu přitom mimořádnému vydržení [jméno FO] nebrání skutečnost, že Pozemek se nachází ve vlastnictví obce, když vzhledem k dlouhodobému tolerování jeho faktického využití jako součást tzv. předzahrádky žalobců nemá povahu veřejného statku, natož účelové komunikace. Proto soud I. stupně správně uzavřel, že judikatura Nejvyššího soudu (konkrétně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019) se v daném případě neuplatní.

11. Z hlediska časové možnosti uplatnit mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. shledal odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí jako správný závěr soudu I. stupně, že s ohledem na znění § 3066 o. z. je možné započítat vydržecí dobu i před účinností občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.), tzn. před 1. 1. 2014 (pokud vydržecí doba mimořádného vydržení tvoří s tímto časovým úsekem jeden celek), přičemž vydržet vlastnické právo k nemovité věci (a tedy i k Pozemku) lze nejdříve ke dni 1. 1. 2019, s podmínkou, že zákonem klasifikovaná držba (§ 1095 o. z.) do toho data plynula nepřetržitě.

12. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 6 C 79/2024-244, soud I. stupně ve věci znovu rozhodl tak, že žalobě na určení vlastnictví žalobců (v režimu SJM) k Pozemku zcela vyhověl (druhý rozsudek). Pokud se jedná o otázku možného řádného vydržení vlastnického práva žalobců k Pozemku v režimu § 134 obč. zák. případně v režimu § 1089 a násl. o. z., soud I. stupně v napadeném rozsudku po doplnění dokazování uzavřel, že žalobci pozbyli dobrou víru se smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. od 3. 8. 2008, což je datum jejich žádosti o vydání souhlasu s vybudováním vodovodní přípojky, kdy z této žádosti jasně vyplývá, že se týkala i sousedního pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví žalované. K žádosti měli přitom žalobci k dispozici podklady v podobě analogové katastrální mapy a náčrtu vodovodní přípojky, ze kterých objektivně mohla vyplynout pochybnost o průběhu hranic pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] (na kterém stojí dům žalobců č. p. [Anonymizováno]) a sousedního pozemku parc. č. [hodnota], kdy podle zmíněného náčrtu zobrazená předzahrádka o šíři 1,70 m se nacházela před linií domu č. p. [Anonymizováno] stojícího na hranici pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]. Tato objektivní pochybnost měla žalobce vést k tomu, aby se přesvědčili o skutečném průběhu hranic pozemků v daném místě. Z hlediska posouzení mimořádného vydržení [jméno FO] žalobci odkázal soud I. stupně na své závěry vyjádřené ve svém prvním rozsudku., se kterými se ztotožnil i soud odvolací, tedy že zákonné předpoklady tohoto vydržení, pokud jde o kvalitu držby, byly na základě provedeného dokazování v obecné rovině splněny. Žalované se přitom ani přes poučení soudu dle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo nepoctivý úmysl žalobců ve smyslu § 1095 o. z. prokázat.

13. Soud I. stupně dále uzavřel, že žalobci byli oprávněni započítat si do doby potřebné pro mimořádné vydržení i dobu jimi uplatněných právních předchůdců v držbě [jméno FO], a to [jméno FO] a [adresa]. [jméno FO] držel Pozemek v dobré víře ve smyslu § 130 o. z. v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] v dědickém řízení po [jméno FO], který zemřel [datum], na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 10. 2002, č. j. D 744/2002-27. [tituly před jménem] [adresa] držela v dobré víře Pozemek v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] v dědickém řízení po [jméno FO], který zemřel dne 7. 2. 2007, na základě usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 2. 2008, č. j. D 269/2007-33, a to až do doby prodeje pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] žalobcům podle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2007. Soud I. stupně přitom vyšel z ustálené soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000), podle níž z hlediska výkonu držby Pozemku nebylo zapotřebí, aby [tituly před jménem] [adresa] musela na Pozemek fakticky vstoupit, postačilo, že Pozemek byl připlocen k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], a že jiná osoba se držby [jméno FO] nechopila. [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] přitom sami vlastnické právo k [jméno FO] jeho vydržením dle § 134 o. z. nabýt nemohli, vzhledem k tomu, že ani jeden z nich svou držbou nenaplnil vydržecí dobu 10 let, respektive [tituly před jménem] [adresa] ani v součtu s dobou držby [jméno FO]. [jméno FO] si přitom nemohl započíst (jak namítala žalovaná) dobu držby svého právního předchůdce [jméno FO], který Pozemek držel v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] od [jméno FO], která zemřela dne [datum], na základě usnesení Státního notářství [adresa] ze dne 12. 12. 1985, sp. zn. D 791/85, a to vzhledem k tomu, že [jméno FO] držel Pozemek sám po dobu delší deseti let.

14. Vzhledem k uvedeným závěrům soud I. stupně dovodil, že žalobci si mohou na mimořádné vydržení započítat dobu držby pozemku od 31. 5. 2002, kdy se držby [jméno FO] ujal [jméno FO]. A při prokázaném nepřetržitém běhu vydržecí doby dle § 1095 o. z. nabyli žalobci vlastnické právo k [jméno FO] ke dni 31. 5. 2022, kdy uplynula zákonem požadovaná dvacetiletá vydržecí doba.

15. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Namítla v něm především, že se soud I. stupně nedostatečně vypořádal s její námitkou, aby byla posouzena i vydržecí doba [jméno FO]. Ten držel Pozemek od roku 1986, přičemž mezi léty 1986 až 1992 se jednalo o pozemek právně nevydržitelný s ohledem na skutečnost, že se jednalo o pozemek ve vlastnictví státu, resp. v tehdejším socialistickém vlastnictví (§ 135a odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991). Dobrověrnému držiteli takového pozemku náleželo pouze právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku dle § 135a obč. zák. v uvedeném znění. Po novelizaci obč. zák. zákonem č. 509/1991 Sb. účinné od 1. 1. 1992, mohl pak takový držitel pozemku využít práva dle § 872 odst. 5 obč. zák. ve znění zmíněné novely na uzavření kupní smlouvy, tohoto práva však [jméno FO] v roční prekluzivní lhůtě nevyužil, a stát proto nadále zůstal vlastníkem [jméno FO]. Ve smyslu § 872 odst. 6 obč. zák. ve znění zmíněné novely si však [jméno FO] mohl započítat do své vydržecí doby dobu držby [jméno FO], a to v celkové délce šestnácti let. Proto, za situace, kdy v poměrech obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 již bylo možno vydržet i pozemky ve státním vlastnictví, vydržel vlastnické právo k [jméno FO] uplynutím desetileté vydržecí doby již [jméno FO]. Vydržel-li tedy vlastnické právo k [jméno FO] již [jméno FO], nemohou si žalobci započít do vydržecí doby pro mimořádné vydržení dle § 1095 o. z. dobu jeho držby, ale případně pouze dobu držby [tituly před jménem] [adresa], která sama však Pozemek držela pouze dva měsíce a dva dny (od 7. 2. 2007). Dvacetiletá vydržecí doba tak žalobcům do současné doby ještě neuplynula. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zcela zamítá.

16. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání zejména uvedli, že s ohledem na judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98) bylo po novelizaci obč. zák. zákonem č. 509/1991 Sb. možno i ohledně pozemků ve státním vlastnictví (které do té doby vlastnicky vydržet nebylo možné) započíst do vydržecí doby i dobu, po kterou držitel tento pozemek držel v dobré víře před datem 1. 1. 1992. V takovém případě by, při předpokladu dobré víry, Pozemek vydržel již [jméno FO] ke dni 26. 9. 1995 (ode dne smrti jeho předchůdkyně [jméno FO] 26. 9. 1985). Jeho vydržecí dobu si proto [jméno FO] jako jeho právní nástupce ve vlastnictví pozemku parc. č. st. 169 započítat nemohl. I v případě, kdyby bylo možno započítat dobu držby [jméno FO] [jméno FO] až po 1. 1. 1992 (účinnost zmíněné novely obč. zák.), sám by desetiletou vydržecí dobu naplnil a stal se vlastníkem [jméno FO], protože zemřel až 31. 5. 2002. I v tomto případě by proto nemohl [jméno FO] ani část držební doby [jméno FO] pro započítat. Správný je proto závěr soudu I. stupně, že žalobci v režimu mimořádného vydržení nabyli vlastnické právo k [jméno FO] ke dni 31. 5. 2022. Navrhli proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.

17. Odvolací soud poté, co shledal, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou přezkoumal druhý rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

18. Podle § 1089 odst. 1 o. z.: Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

19. Podle § 1090 odst. 1 o. z.: K vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

20. Podle § 1091 odst. 2 o. z.: K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

21. Podle § 1095 o. z.: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

22. Podle § 3066 o. z.: Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

23. Podle 3028 odst. 2 o. z.: Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

24. Podle § 134 odst.. 1 obč. zák. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.: Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (odst. 1). Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125) (odst. 2). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (odst. 3).

25. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. v uvedeném znění: Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

26. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně provedl v řízení dokazování v míře dostatečné pro učinění všech podstatných skutkových i právních závěrů. Zjištěné skutečnosti považuje odvolací za správné. Jejich souhrn je podán v předchozích částech tohoto odůvodnění.

27. Opakovaně odvolací soud uzavírá, že soud I. stupně po stránce procesní správně dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. tak, jak je blíže rozvedeno v odstavci 9. tohoto odůvodnění.

28. Z hlediska věcného soud I. stupně správně uzavřel, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] se stavbou rodinného domu č. p. [Anonymizováno] a žalovaná je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. [hodnota]. Dále bylo v řízení prokázáno, že již od 60. let minulého století každý z vlastníků pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] držel spolu s s tímto pozemkem i část pozemku parc. č. [hodnota] (tedy Pozemek), a to jako připlocenou předzahrádku, když obdobným způsobem a ve stejné linii byly připloceny předzahrádky i k sousedním domům a pozemkům. Správně soud I. stupně uzavřel, že právním titulem užívání [jméno FO] ve sledovaném období nebyla výprosa (či jiná obligace) ze strany žalované jako vlastníka pozemku parc. č. [hodnota] (případně ze strany státu jako jejího právního předchůdce). V řízení bylo dále prokázáno, že od 26. 9. 1985 Pozemek držel [jméno FO] (jako vlastník pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]), dále Pozemek tímto způsobem držel od 31. 5. 2002 [jméno FO], dále Pozemek takto držela [tituly před jménem] [adresa] od 7. 2. 2007 a nakonec Pozemek takto drželi a nadále drží žalobci od 19. 12. 2007. Správně dále soud I. stupně uzavřel, že žalobci vlastnické právo k [jméno FO] v režimu řádného vydržení dle § 134 obč. zák., případně v režimu § 1089 a násl. o. z. nenabyli, když dobrou víru ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. pozbyli v souvislosti s zařizováním vodovodní přípojky k domu č. p. 119 v roce 2008.

29. Dále soud I. stupně správně uzavřel, že žalobci nabyli vlastnické právo k [jméno FO] na základě mimořádného vydržení dle § 1095 o. z.

30. K institutu mimořádného vydržení lze v obecné rovině uvést, že právní praxe v otázkách naplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. (shrnutá mimo jiné např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022) se ustálila na tom, že držba v nepoctivém úmyslu vylučujícím vydržení dle § 1095 o. z.) je zpravidla úmyslným jednáním naplňujícím znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí. Pro naplnění podmínky držby v nikoli nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. přitom postačí závěr, že se jedná o držbu v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Držitel takto zákonem kvalifikovanou držbu nepozbývá ani v případě, je-li seznámen se skutečnostmi, které by jinak znamenaly ztrátu poctivé držby nutné pro řádné vydržení. Institut mimořádného vydržení přitom svým účelem stojí na tom, že v průběhu zákonem stanovené dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva. Ztrátu držby v nikoli nepoctivém úmyslu by pak způsobilo až případné pravomocné rozhodnutí soudu v řízení, v kterém by skutečný vlastník své právo vůči držiteli bránil.

31. Žalobci sami drželi Pozemek v nikoli v nepoctivém úmyslu (ve smyslu § 1095 o. z.) od 19. 12. 2007 (tzn. od doby vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí). Jejich držbu Pozemku v nikoli nepoctivém úmyslu nenarušily ani informace, které měli v době zařizování vodovodní přípojky k domu a ani jejich vědomí o skutečném stavem vlastnictví Pozemku v souvislosti se seznámením se se zpřesňující digitální katastrální mapou inkriminovaného místa v roce 2015. Stejně tak mimořádnému vydržení nebránil ani charakter Pozemku, který dlouhodobým užíváním jako předzahrádka rodinného dmu svůj veřejnoprávní charakter pozbyl (k tomu viz závěry v odst. 10 tohoto odůvodnění). Do vydržecí doby si žalobci oprávněně započetli dobu držby (nikoli v nepoctivém úmyslu) právních předchůdců [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] o. z.), tedy dobu počínající dnem 31. 5. 2002. Správně soud I. stupně přitom uzavřel, že ani jeden ze zmíněných právních předchůdců v držbě Pozemku sám vlastnické právo řádným vydržením dle § 134 obč. zák. nenabyl.

32. Vzhledem k tomu, že Pozemek byl v rozhodné době (nejméně do 31. 12. 1991, tzn. do účinnosti novely obč. zák. dle zákona č. 509/1991 Sb.) nesporně ve státním vlastnictví (shodná tvrzení účastníků), žalovanou zmiňované ustanovení § 872 odst. 5, 6 obč. zák. ve znění zmíněné novely) na daný případ nedopadají (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 614/96). Dle zmíněného judikátu je pak v těchto případech třeba posoudit možnost vydržení takového pozemku (včetně vydržecí doby) po datu 31. 12. 1991 dle § 134 obč. zák. (ve znění zmíněné novely) případně za použití přechodného ustanovení § 868 obč. zák. v tomto znění. Žalobci zmiňovaný judikát (rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98) pak výslovně a bez dalšího nastoluje možnost započtení do vydržecí doby dobu dobrověrné držby pozemku ve státním vlastnictví i před datem 1. 1. 1992.

33. Lze proto souhlasit s názorem žalobců (viz odst. 16. tohoto odůvodnění), že [jméno FO], ať již se započtením doby své držby Pozemku do vydržecí doby před datem 1. 1. 1992 nebo pouze se započtením doby své držby po tomto datu, by v případě dobrověrnosti své držby vydržel vlastnické právo k Pozemku dle § 134 odst. 1 obč. zák. uplynutím desetileté lhůty sám pro sebe (buď k datu 26. 9. 1995 nebo k datu 1. 1. 2002), a proto dobu jeho držby do vydržecí doby [jméno FO], případně i [tituly před jménem] [adresa] započíst nelze, přičemž s ohledem na délku jejich držby Pozemku ani jeden z nich sám Pozemek pro sebe (v režimu řádného vydržení) nevydržel.

34. V daném případě proto prokázané skutečnosti vedou k závěru, že žalobci při započtení doby držby Pozemku [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa] o. z.) nabyli vlastnické právo k Pozemku v režimu mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. ke dni 31. 5. 2022.

35. Ze všech podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na jeho správné odůvodnění.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšným žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 23 537 Kč, tj. odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2026) po 10 116 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za promeškaný čas 6 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné ve výši 1 505 Kč na trase [adresa] a zpět k jednání odvolacího soudu, celkem [hodnota] km, osobním vozem reg. zn. [SPZ], při průměrné spotřebě paliva (benzin Natural 95) 7,1 l/100 km, zjištěné z technického průkazu použitého vozidla při ceně paliva 34,70/l a základní náhrady 5,90 Kč/km podle vyhlášky 473/2025 Sb.

Poučení