26 CO 43/2022 - 680

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Aleny Zemkové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem doc. JUDr. [jméno] [příjmení], CSc. sídlem [adresa] o zřízení nezbytné cesty - služebnosti chůze a cesty o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 10. 2021, č. j. 4 C 32/2016 - 532 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části řízení o zřízení služebnosti práva chůze a práva cesty přes pozemek parc. [číslo] [územní celek], [katastrální uzemí], zapsaný na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], který je ve vlastnictví žalované, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. [číslo] zapsaného pro [územní celek], [katastrální uzemí], na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], který je ve vlastnictví žalobkyně, a to pro přístup k budově [adresa], zrušuje a řízení se se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 76 012 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 692 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na náhradě nákladů řízení částku 7 742 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně shora označeným rozsudkem zřídil služebnost práva chůze a práva cesty před pozemek parc. [číslo] [územní celek], [katastrální uzemí], zapsaný na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], který je ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu [číslo] ze dne [datum] vypracovaným Ing. [jméno] [příjmení], který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, a to ve prospěch každého vlastníka pozemků: pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, vše [územní celek], [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], který je ve vlastnictví žalobkyně, a to pro přístup k budově [adresa] jež je součástí pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří s tím, že tato služebnost se zřizuje jako bezúplatná (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 122 479 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně náhradu nákladů státu ve výši 7 742,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že Kupní smlouvou o převodu nemovitostí ze dne [datum] (dále i jen,, Kupní smlouva“) žalovaná jako prodávající prodala žalobkyni, jako kupující, pozemky parc. [číslo] dále nově oddělenou pozemkovou parcelu parc. [číslo] oddělenou z pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalované (dále i jen,,předmětné pozemky“), bez přístupu k veřejně přístupné komunikaci. Žalovaná znemožňuje žalobkyni přístup k předmětným pozemkům přes pozemek parc. [číslo].

3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně za použití § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) z ustanovení § [číslo], § [číslo] odst. 1 a § 1033 o. z. a uzavřel, že žalobou požadovaný nárok je po právu. Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovanou vznesenou námitkou věci rozsouzené a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, protože rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 3 C 25/2011 – 110, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 Co 131/2014 – 226, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala z titulu uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí smluvního zřízení věcného břemene jízdy a chůze přes pozemek [číslo] ve vlastnictví žalované, tedy domáhala se zřízení služebnosti z jiného titulu, než v posuzované věci. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty, když žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od žalované mimo jiné pozemek parc. [číslo] který vznikl oddělením z pozemku ve vlastnictví žalované parc. [číslo]. Tímto oddělením nemovitosti nabyté žalobkyní předmětnou smlouvou ztratily přístup k veřejně přístupné komunikaci. Původní pozemek parc. [číslo] byl v době prodeje a stále je„ napojen“ na veřejně přístupnou komunikaci – ulici [ulice], [obec], koridorem na pozemku parc. [číslo]. Na oddělení pozemku se podílela pouze žalovaná, když žalobkyně nebyla účastníkem žádného správního řízení týkajícího se oddělení pozemku. Žalovaná v kupní smlouvě učinila příslib přístupu na kupované pozemky přes pozemek ve vlastnictví žalované a žalobkyně neměla důvod pochybovat, že jí žalovaná přestane přístup umožňovat. Žalovaná však v roce 2017 na nově vybudovaný asfaltový povrch, přes který dříve umožňovala žalobkyni přístup k jejím pozemkům, použila zátarasy a žalobkyně tak pro přístup ke své provozovně začala využívat přístup přes pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví [právnická osoba] s. r. o. Soud prvního stupně uzavřel, že výpověďmi svědků [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení] a sdělením [stát. instituce], silničního a správního úřadu, ze dne [datum], bylo prokázáno, že přístupová cesta spojující ulici [ulice] s ulicí [ulice], je využívána i obyvateli obce a je evidována jako účelová, veřejně přístupná komunikace, avšak část bezprostředně sousedící s pozemkem parc. [číslo] využívaná jako přístupová cesta k předmětným pozemkům, není účelovou, veřejně přístupnou komunikací. Soud prvního stupně neshledal zákonné důvody, se kterými ustanovení § 1032 o. z. spojuje nepovolení nezbytné cesty, tedy, že by zřízením nezbytné cesty přes pozemek žalované vznikla škoda, která by převýšila výhodu této cesty, a zároveň dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Při koupi pozemku předpokládanou smlouvu o zřízení věcného břemene neuzavřela, protože spoléhala na příslib žalované umožňovat jí přístup k prodávaným nemovitostem, jednateli žalované důvěřovala a věřila, že smlouva o zřízení věcného břemene nebyla uzavřena jen proto, že žalovaná hledá jiné, výhodnější řešení. Při zřízení služebnosti soud sledoval možnost nejpřirozenějšího přístupu tak, aby vlastník služebného pozemku byl co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen, a takovým přístupem shledal přístup právě přes pozemek parc. [číslo] ke kterému jsou zřízena věcná břemena chůze a jízdy ve prospěch žalované i žalobkyně, v rozsahu, který spojuje pozemek s veřejně přístupnou účelovou komunikací a je na něm zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch třetí osoby, které se částečně kryje s rozsahem zřízené nezbytné cesty. Za situace, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě na zřízení nezbytné cesty, protože pozemek parc. [číslo] ztratil spojení s veřejnou cestou oddělením, na kterém se podílela jen žalovaná, byla nezbytná cesta zřízena bezúplatně.

4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. O nákladech státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve sporu neúspěšná žalovaná je povinna nahradit náklady spojené se státem vyplacenou odměnou znalce.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala, že rozsudek byl vydán v rozporu se zákonem a je výsledkem zcela nepředvídatelného a nezákonného postupu soudu prvního stupně. Žalovaná především namítala, že použití § 1033 odst. 2 o. z. v posuzované věci odporuje ustanovení § 3028 o. z., když právní vztahy mezi účastnicemi byly založeny kupní smlouvou a smlouvou o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene z [datum], k dělení pozemku došlo v roce 2009, tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, který žádné obdobné ustanovení, jako je nynější ustanovení § 1033 odst. 2 o. z., neobsahoval. Užití tohoto ustanovení je tedy v dané věci z důvodu zákazu retroaktivity nepřípustné. Žalovaná dále vytýkala soudu prvního stupně, že se zabýval v rozsudku dělením pozemku parc. [číslo] v roce 2009, jehož jakýkoliv přezkum je pro věc samu zcela irelevantní a nemůže být předmětem tohoto řízení. Soud evidentně neodlišoval správní řízení od jiných zákonem stanovených postupů stavebního úřadu. Z hlediska veřejnoprávního při dělení pozemku parc. [číslo] přístupová cesta k oddělenému pozemku parc. [číslo] zajištěna byla, tedy celé martýrium, které je spojeno se zkoumáním dělení pozemku parc. [číslo] z důvodu evidentně účelového zpochybnění souhlasu a postupu stavebního úřadu při jeho vydání ze strany žalobkyně představuje zcela zbytečné zatížení soudního řízení prováděním nepotřebných důkazů, které nemohou mít na rozhodnutí ve věci samé žádný vliv. Pokud pak jde o soukromoprávní stránku věci, podle ujednání ve Smlouvě o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené dne [datum] (dále i jen,, Smlouva o budoucí smlouvě“) současně s Kupní smlouvou měla žalobkyně možnost si smluvní cestou zřídit ve svůj prospěch věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek žalované. Žalobkyně ale ve lhůtě dohodnuté ve Smlouvě o budoucí smlouvě nevyzvala žalovanou k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a nárok žalobkyně na zřízení přístupové cesty tak zanikl. Žalovaná si nemožnost přístupu ke svým nemovitostem zavinila sama svou nečinností v důsledku své hrubé nedbalosti, když promarnila možnost uzavřít se žalovanou smlouvu o bezplatném zřízení věcného břemene. Skutečnost, že žalobkyně si sama způsobila, že nebyla uzavřena (v Kupní smlouvě a ve Smlouvě o budoucí smlouvě) předpokládaná smlouva o zřízení věcného břemene, prokazují rozsudky Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 3 C 2011 – 110, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 Co 131/2014 – 226, kde soudy uzavřely, že nárok žalobkyně na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene k pozemku parc. [číslo] umožňujícího přístup k nemovitostem žalobkyně, je nedůvodný, protože žalobkyně marně nechala uplynout lhůtu k uzavření smlouvy, kterou si sama s žalovanou ve Smlouvě o smlouvě budoucí sjednala přesto, že měla objektivní možnost žalovanou k uzavření smlouvy alespoň neformálně vyzvat či přímo návrh smlouvy s dohodnutým obsahem a s vypracovaným geometrickým plánem učinit. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou právního charakteru přístupových komunikací k nemovitostem žalobkyně, nacházejících se v areálu bývalého JZD, ve smyslu žalovanou uváděného ustanovení § 7 zák. č. 13/1997 Sb. zákona o pozemních komunikacích. Žalovaná namítala, že nemovitosti žalobkyně mají dostatečné spojení s veřejnou cestou, když nejen žalobkyně ale i neomezený okruh dalších osob, užívají k přístupu k nemovitostem žalobkyně historicky vzniklé účelové komunikace, nacházející se na pozemcích p. [číslo] parc. [číslo] které jsou ze zákona i veřejně přístupnými komunikacemi. V areálu bývalého JZD, kde se nacházejí i nemovitosti účastnic, měly objekty vlastní přístupové cesty, které byly napojeny na veřejně přístupnou„ páteřní“ komunikaci – v ulici [ulice] – procházející již od vzniku JZD přímo tímto areálem, který nebyl nikdy uzavřen a není uzavřen ani dnes. Budova nyní vlastněná žalobkyní měla historicky dva přístupy k této veřejné cestě, jedna z těchto cest vedla po historicky vzniklé účelové komunikaci na okraji pozemku, který má nyní parc. [číslo] je ve vlastnictví [právnická osoba] s r.o. Tato komunikace má podobu přístupového koridoru a je stejně jako komunikace v ulici [ulice] účelovou komunikací ve smyslu § 7 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Pokud soud konstatoval, že„ část komunikace bezprostředně sousedící s pozemkem p. [číslo] využívaná jako přístupová cesta k předmětným pozemkům, není účelovou, veřejně přístupnou komunikací, pak tento závěr soudu nemá žádnou právní oporu a nemá oporu ani v dokazování. V roce 2017, kdy žalobkyně podle svého vlastního tvrzení začala jako jedinou přístupovou cestu užívat předmětný koridor, nebyla [právnická osoba] s r. o. ještě vlastníkem pozemku parc. [číslo] jiných nemovitostí v daném areálu, tedy nemohla vyslovit souhlas s užíváním uvedeného pozemku a jediný„ nesouhlas“ je obsažen až v přípisu z [datum], který byl účelově vyhotoven poté, kdy žalovaná začala v tomto řízení namítat, že i v předmětném koridoru vede veřejná účelová komunikace. Pokud se cesta vedoucí v koridoru nestala veřejně přístupnou účelovou komunikací již dříve, stal se předmětný koridor veřejně přístupnou účelovou komunikací nejpozději v létě 2018, kdy tento dopravní koridor, ponechaný na okraji pozemku parc. [číslo] při výstavbě oplocení areálu [právnická osoba] s r. o., začala s „ tichým souhlasem“ vlastníka tohoto pozemku jako jedinou dopravní cestu pro přístup ke svým nemovitostem a ke spojení s ostatními nemovitostmi a veřejnými komunikacemi užívat žalobkyně i neomezený okruh dalších osob, a kdy tedy [právnická osoba] s r. o. svým konkludentním jednáním věnovala tento koridor k veřejnému užívání. Za nesprávný označila žalovaná závěr soudu o tom, že žalované nevznikne žádná škoda zřízením žádané služebnosti, když část pozemku žalované je již v současné době zatížena věcným břemenem pro třetí osobu. Soud se však nevypořádal s námitkami žalované, že pozemky, v jejichž prospěch je k pozemku žalované zřízeno věcné břemeno, jsou zanedbatelných rozměrů a nachází se na nich dnes již prakticky nevyužívaná studna. Takové břemeno je nesrovnatelné se zatížením, jaké by pro pozemek a celý areál žalované představovalo zřízení nezbytné cesty využívané jako komunikace k provozovně žalobkyně, která předpokládá na pozemku žalované uprostřed jejího areálu provoz nákladních vozidel. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne. Pro případ, že by odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodným, žádala žalovaná ohledně nákladů řízení postup podle § 143 o. s. ř.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

7. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které z části podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval (výpověď Ing. [jméno] [příjmení]) a v souladu s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování doplnil (výpověď svědka [jméno] [příjmení], pasport komunikací města Hostomice), a skutková zjištění hodnotil jinak, než soud prvního stupně.

8. Soud prvního stupně postupoval správně, když rozhodoval za použití ustanovení § 1033 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a nedůvodná je tak námitka žalované, že použití tohoto ustanovení je z důvodu zákazu retroaktivity tohoto ustanovení nepřípustné protože, právní vztahy mezi účastnicemi byly založeny Kupní smlouvou a Smlouvou o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene z [datum] a k dělení pozemku došlo v roce 2009, tedy za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který žádné obdobné ustanovení, jako je nynější § 1033 odst. 2 o. z. neobsahoval.

9. Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.

12. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

13. Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.

14. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

15. Podle § 1033 odst. 2 o. z. ztratí-li nemovitá věc spojení s veřejnou cestou proto, že pozemek byl rozdělen, lze žádat nezbytnou cestu jen po osobě, která se na dělení podílela. V takovém případě se nezbytná cesta povolí bez úplaty.

16. Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou a osobou ze služebnosti oprávněnou. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1826/2020 uzavřel, že s ohledem na interemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 1 a 2 o. z., se veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty posuzují podle § 1029 a násl. o. z. Naplnění podmínky hrubě nedbalého či úmyslného jednání nemusí tudíž zakládat pouze jednání, která nastala až po [datum] (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1499/2015). Z uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 1033 odst. 2 o. z. dopadá i na posuzovanou věc, ve které k dělení pozemku došlo v roce 2009 a právní vztahy mezi účastnicemi byly založeny smlouvami uzavřenými [datum], tedy před účinností o. z.

17. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem sodu prvního stupně, že pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 25/2011, není procesní překážkou ve smyslu § 103 o. s. ř. pro rozhodnutí v posuzované věci. Projevem principu rei iudicatae je ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., podle kterého jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky, a popř. jiné osoby, věc projednávána znovu. Totožnost věci ve smyslu citovaného ustanovení je dána nejen totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), ale i totožností předmětu řízení. Překážkou věci rozsouzené, která brání opětovnému projednání totožné věci, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a opakovaně dovozuje, že totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, jenž je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 141/2022). V řízení vedeném před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 3 C 25/2011, se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene jízdy a chůze, zatěžujících pozemek žalované parc. [číslo] ve prospěch žalobkyně jako vlastníka pozemků parc. [číslo] staveb na pozemcích [číslo], [číslo], vše v katastrálním území Hostomice pod Brdy, kdežto v posuzovaném řízení se domáhá konstitutivního rozhodnutí, kterým by soud zřídil služebnost práva chůze a práva cesty přes pozemek parc. [číslo] ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. [číslo] vše v katastrálním území Hostomice pod Brdy. V novém řízení se tak nejedná o tentýž nárok, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto.

18. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalované, že žalobkyně si nemožnost přístupu ke svým nemovitostem přes pozemek žalované zavinila sama svou nečinností – v důsledku své hrubé nedbalosti promarnila možnost uzavřít se žalovanou smlouvu o bezplatném zřízení věcného břemene a existuje tedy důvod uvedený v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., pro který nemůže soud nezbytnou cestu ve prospěch žalobkyně povolit.

19. Pojem„ hrubá nedbalost“ není v zákoně definován, jednu z podmínek, kdy je omezena ochrana vlastnického práva, tedy určuje výklad zákona obecným soudem s přihlédnutím k individuálním okolnostem konkrétní věci. V judikatuře Nejvyššího soudu týkající se závazkového práva, ze které lze přiměřeně vyjít i v oblasti práv věcných, se rozumí hrubou nedbalostí nedbalost nejvyšší intenzity, která svědčí o lehkomyslném přístupu osoby k plnění jejích povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti této osoby k zájmům jiných osob (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012).

20. V posuzované věci se žalobkyně stala vlastnicí pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v katastrálním území Hostomice pod Brdy, na základě Kupní smlouvy uzavřené s žalovanou dne [datum], jejíž součástí v bodě II. je ujednání, že geometrickým plánem [číslo] – 8/ 2009 ze dne [datum], byl mimo jiné z pozemku parc. [číslo] oddělen nový pozemek označený jako parc. [číslo] s novou výměrou 1 708 m2 (1.), územní souhlas s dělením pozemku vydal Městský úřad Hostomice, stavební úřad, pod č. j. 280/2009/P, dne 18. 3. 2009 (2.), geometrický plán je nedílnou součástí smlouvy (bod 3.). Kupní smlouva dále v bodě V., 2. obsahuje prohlášení prodávající, že kupující umožní v souvislosti s prodejem části poz. parc. [číslo] využití přístupové cesty na hranici parc. [číslo]; a obsahuje ujednání, že přístup kupujících k pozemku parc. [číslo] přes pozemek p. [číslo] bude obsahem samostatné smlouvy o věcném břemeni. Právní účinky vkladu nastaly ke dni [datum]. Dne [datum] byla zároveň mezi účastnicemi uzavřena Smlouva o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemen, ve které si strany sjednaly, že k následnému zajištění přístupové cesty pro Zakázkové truhlářství [právnická osoba] uzavřou nejpozději do [datum] smlouvu o zřízení věcného břemene sjednaného obsahu. Protože k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene nedošlo, domáhala se žalobkyně žalobou ze dne [datum] uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene jízdy a chůze u Okresního soudu v Berouně, který rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, č. j. 3 C 25/2011 – 110, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 Co 131/2014 – 226, žalobu zamítl. Soudy shodně uzavřely, že žalobkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, marně nechala uplynout lhůtu k uzavření smlouvy, kterou si sama s žalovanou ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednala, přestože měla objektivní možnost žalovanou k uzavření smlouvy alespoň neformálně vyzvat, či přímo návrh smlouvy s dohodnutým obsahem a s vypracovaným geometrickým plánem učinit. Dle názoru odvolacího soudu takto učiněné závěry samy o sobě neprokazují, že žalobkyně při nabývání nemovitosti jednala hrubě nedbale. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 3240/2015 vyložil, že„ při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale či dokonce úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu. Zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob, obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci a konkrétní místní podmínky. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolává“. Žalobkyně při koupi nemovitostí spoléhala na příslib žalované v kupní smlouvě, že jí umožní využití přístupové cesty na hranici parc. [číslo] (bod V., 2. kupní smlouvy). Fakticky také žalovaná průchod a průjezd přes pozemek ve svém vlastnictví pro žalobkyni a její klienty dlouhodobě umožňovala, svoji vázanost ujednáním potvrdila v e-mailové zprávě ze dne [datum], a následně až do roku 2017 žalobkyni přístup umožňovala.

21. Žalobkyně před nabytím nemovitostí se žalovanou o přístupu ke svým nemovitostem jednala a toto jednání mělo odezvu v příslibu žalované v kupní smlouvě umožnit žalobkyni přístup k odděleným nemovitostem na hranici svého pozemku. Žalobkyně tedy kupovala nemovitosti s tím, že se jedná o oddělený pozemek z pozemku žalované, která jí umožní přístup na hranici svého pozemku a následně bude přístup zajištěn smluvním ujednáním. V době nabytí nemovitostí žalobkyní existovalo faktické spojení nemovitosti s veřejnou cestou přes pozemek žalované a žalobkyně byla žalovanou jako prodávající ujištěna, že jí nebude ve faktickém přístupu k nemovitosti bráněno a žalovaná žalobkyni ani po nabytí nemovitosti ve faktickém přístupu nebránila. Kromě toho z kupní smlouvy nevyplývá, že by žalobkyně nabyla nemovitosti za sníženou kupní cenu, která by odpovídala skutečnosti, že k nemovitosti nebyl zajištěn přístup z veřejné cesty (shodně poznamenával Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 879/2018).

22. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že jednání žalobkyně jako žadatelky o nezbytnou cestu bylo sice nedbalé, když nevyužila možnosti zajistit si přístup k nemovitosti uzavřením smlouvy s dohodnutým obsahem, ale nejde s ohledem na shora uvedené okolnosti o nedbalost hrubou, a takové jednání tak není na překážku povolení nezbytné cesty.

23. Bez ohledu na další závěry odvolacího soudu se odvolací soud ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že v případě ztráty spojení nemovitých věcí s veřejnou cestou to byla žalovaná, která se na dělení ve smyslu ust. § 1033 odst. 2 o. z. podílela, když oddělení části pozemku musela jako vlastník iniciovat.

24. Zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. jsou až na některé odlišnosti vymezeny zásadně totožně jako v případě předchozí právní úpravy zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále„ obč. zák.“), a proto je na místě přiměřené použití dosavadní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).

25. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že se soud prvního stupně nezabýval dostatečně charakterem přístupových komunikací k nemovitostem žalobkyně.

26. Nemovitosti žalobkyně i žalované se nacházejí v areálu bývalého JZD, kterým prochází jako páteřní komunikace ulice [ulice], která je, jak správně zjistil soud prvního stupně a účastníci nerozporovali, veřejně přístupnou účelovou komunikací, která zajišťuje spojení s místní komunikací třetí třídy. Od nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem žalobkyně využívala k přístupu cestu přes pozemek žalované parc. [číslo] to v trase vedené středem areálu žalované, od roku 2017 jí k přístupu k nemovitostem slouží cesta po komunikaci, která má podobu koridoru (dále jen„ koridor“) na hranici pozemků parc. [číslo] (ve vlastnictví žalované) a parc. [číslo] (ve vlastnictví [právnická osoba] s. r. o., [IČO], [ulice a číslo], [obec]).

27. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikaci stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

28. Účelové komunikace tvoří z hlediska dopravního významu nejnižší kategorii pozemních komunikací, mohou být ve vlastnictví jakékoliv právnické či fyzické osoby a stejně jako ostatní pozemní komunikace jsou veřejným statkem.

29. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění následujících čtyř pojmových znaků: 1) stálost a znatelnost komunikace v terénu podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 2) zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, 3) souhlas vlastníka s veřejným užíváním, 4) nutná komunikační potřeba (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 32/2012, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 616/2017).

30. Z rozsudku soudu prvního stupně (bod 59.) není zřejmé, na základě kterých důkazů uzavřel, že koridor není účelovou veřejně přístupnou komunikací. Svědkové [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] se k historickému užívání koridoru nevyjadřovali, vypověděli, že v současnosti žalobkyně fakticky koridor užívá, ačkoliv nedošlo k dohodě se [právnická osoba] s. r. o. o přístupu žalobkyně koridorem a [právnická osoba] s. r. o. trvá na striktním nesouhlasu s užíváním koridoru žalobkyní. Ze zprávy [stát. instituce] ze dne [datum] vyplývá, že část pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] pod [příjmení] (koridor) není účelovou veřejně přístupnou komunikací. Tato skutečnost vyplývá i z pasportu komunikací [územní celek] (jako účelová pod označením 29u je označena ulice [ulice] – mimo koridor). Výpovědí svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím) bylo prokázáno, že historicky od roku 1967 byl přístupný celý areál, všechny cesty, tedy i sporný koridor. V posuzované věci bylo prokázáno (svědeckou výpovědí Ing. [příjmení] a leteckou mapou z období před prodejem areálu bývalého JZD), že přes pozemek žalované parc. [číslo] nikdy žádná přístupová cesta k nemovitostem žalobkyně nevedla, naopak vždy byla přístupná a dle leteckých snímků zřetelná cesta vedoucí koridorem. [příjmení] pozemku parc. [číslo] – [právnická osoba] s. r. o. část svého areálu oplotil a na okraji pozemku parc. [číslo] ponechal koridor pro přístup na pozemky žalobkyně. Územním souhlasem vydaným [stát. instituce], stavebním úřadem, dne [datum], sp. zn. [číslo], bylo prokázáno, že oplocení bylo k žádosti [právnická osoba] s. r. o. povoleno jako stavba trvalá a při místním ohledání soud zjistil, že sloupky oplocení jsou v zemi ukotveny betonovými patkami. Při stavbě oplocení byla ponechána přístupová cesta k nemovitostem žalobkyně, užívaná žalobkyní i neomezeným okruhem dalších osob jako cesta k provozovně žalobkyně.

31. Podle názoru odvolacího soudu v posuzované věci koridor vedoucí na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [obec] naplňuje znaky veřejně přístupné účelové komunikace.

32. O naplnění prvního znaku nemá odvolací soud pochybnosti. Fotodokumentací založenou ve spise, leteckými mapami a ohledáním bylo nepochybně prokázáno, že na uvedených pozemcích je dlouhodobě zřetelná komunikace v terénu, v současné době se zpevněným povrchem a je zřejmý její rozsah.

33. Stejně tak byl podle odvolacího soudu naplněn jednoznačně druhý znak veřejně přístupné účelové komunikace. Účelové komunikace mají podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. V posuzované věci cesta svým umístěním i faktickým využitím slouží k napojení pozemku žalobkyně na místní komunikaci.

34. Třetí pojmový znak účelové komunikace může být naplněn buďto tak, že vlastník výslovně souhlasí s užíváním svého pozemku veřejností, nebo tak, že takové veřejné užívání po dostatečně dlouhou dobu mlčky trpí – tzv. konkludentní souhlas (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 2/2007, sp. zn. 2 As 84/2010). V posuzované věci nebyl prokázán výslovný souhlas vlastníka pozemku, lze však dovodit souhlas konkludentní. Žalovaná jako vlastník pozemku parc. [číslo] neměla a nemá námitky proti užívání části pozemku v jejím vlastnictví žalobkyní v přístupu k jejím nemovitostem. [právnická osoba] jako vlastník pozemku parc. [číslo] nejméně od roku 2017 umožňuje žalobkyni přístup k jejím nemovitostem, nevyjádřil aktivní nesouhlas s užíváním koridoru žalobkyní, naopak při stavbě oplocení ponechal přístupovou cestu k nemovitostem žalobkyně, konkludentně tedy s takovým užíváním části pozemku souhlasil. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v průběhu řízení (stanovisko ze dne [datum]) vyjádřila nesouhlas s uvedeným užíváním u koridoru žalobkyní, protože judikatura stojí na tom, že jednou udělený souhlas s veřejným užíváním nelze později vzít zpět a cestu tak zrušit. Je tomu tak právě proto, aby se tím nepřiměřeně nezasáhlo do pokojně utvořených územních vztahů (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 20/2003 – 64, č. j. 3 As 18/2016 – 75 a sp. zn. 30 A 43/2020).

35. Čtvrtým znakem veřejně přístupné účelové komunikace je to, že naplňuje nutnou komunikační potřebu. Úplně ovšem postačuje, pokud je nezbytnou dopravní spojnicí třeba i jen pro jeden jediný pozemek (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn 6 As 213/2015). Pro žalobkyni tato cesta představuje nezbytné dopravní napojení na místní komunikace, cesta je schopná naplňovat nutnou komunikační potřebu bez dalších úprav. Budoucí záměry vlastníků pozemku v tom nehrají žádnou roli.

36. Odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny zákonné důvody pro povolení nezbytné cesty, protože pozemek žalobkyně má spojení s veřejnou cestou.

37. Žalobkyně vzala zpět žalobu na zřízení služebnosti práva chůze a práva cesty před pozemek parc. [číslo] [územní celek], [katastrální uzemí], ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, vše [územní celek], [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], který je ve vlastnictví žalobkyně. Soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení zastavil.

38. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

39. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 tak, že ve věci úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 76 013 Kč, tj. odměna advokáta za šestnáct úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast u místního šetření [datum] a [datum], vyjádření ve věci z [datum], [datum], [datum] a účast u jednání Okresního soudu v Berouně dne [datum], [datum], [datum], [datum] přesahující dvě hodiny, dne [datum], [datum] a [datum]) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu, odměna advokáta za šest úkonů právní služby ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. c), g), h) odst. 3 advokátního tarifu po 1 250 Kč (účast u přípravného jednání dne [datum], další vyjádření k žalobě ze dne [datum], jednání u soudu prvního stupně dne [datum], vyjádření ze dne [datum], námitky ke znaleckému posudku ze dne [datum] a vyjádření a doplnění návrhu na dokazování ze dne [datum]), kdy se v případě písemných podání nejednalo o písemná podání ve věci samé se skutkovým a právním rozborem, náhrada hotových výdajů za 21 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času za každou započatou půlhodinu (44) po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné v celkové výši 5 144 Kč, vozem tovární BMV, [registrační značka], čtyřikrát na trase [obec] – [obec] a zpět k jednání soudu prvního stupně ([datum], [datum], [datum] a [datum]) po 70 km při průměrné spotřebě nafty zjištěné z technického průkazu použitého vozidla 6,3 l [číslo] km při ceně nafty 29,50 Kč l a základní náhradě 3, [číslo] km podle vyhlášky č. 385/2015 Sb., ceně nafty 28,60 Kč l a základní náhradě 3,90 Kč/km podle vyhlášky č. 440/2016 Sb., ceně 29,80 Kč l, základní náhradě 4 Kč km podle vyhlášky č. 463/2017 Sb., ceně nafty 31,80 Kč/1l, základní náhradě 4,20 Kč/km podle vyhlášky č. 358/2019 Sb., cestovné k soudu prvního stupně ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], vozem tovární značky BMV, [registrační značka], při průměrné spotřebě nafty zjištěné z technického průkazu použitého vozidla 4,06 l [číslo] km, při ceně nafty 27,20 Kč a základní náhradě 4,40 Kč podle vyhlášky 589/2020 Sb., cestovné na trase [obec] – [obec] a zpět po 110 km motorovým vozem značky BMV, [registrační značka], při průměrné spotřebě nafty 6,3 l [číslo] km, při ceně nafty 28,60 Kč l, základní náhradě 3,90 Kč/km podle vyhlášky č. 440/2016 Sb., ceně nafty 29,80 Kč l, základní náhradě 4 Kč/km podle vyhlášky č. 463/2017 Sb., a ceně nafty 33,60 Kč l, základní náhradě 4,10 Kč/km podle vyhlášky č. 254/2018 Sb., 21 % DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, cestovného a ztráty času v částce 12 669 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

40. Odvolací soud nepřiznal žalované náklady na pořízení ověřených kopií listin z katastru nemovitostí ve výši 550 Kč, protože se jedná o náklady, které představují hotové výdaje ve smyslu § 13 odst. 1 advokátního tarifu.

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce 26 692 Kč, tj. 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 21 692 Kč na účelně vynaložené náklady za zastoupení za šest úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5. a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (odvolání, jednání u odvolacího soudu dne [datum] a [datum], vyjádření z [datum] a [datum], účast na místním šetření dne [datum]), náhrada hotových výdajů za šest úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, cestovné za cestu [obec] – [obec] a zpět, celkem 110 km vozem tovární značky BMV, [registrační značka], při průměrné spotřebě nafty podle technického průkazu použitého vozidla 4,06 l [číslo] km, při ceně nafty 47,10 Kč a základní náhradě 4,70 Kč/km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 727 Kč a 21 % DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a cestovného ve výši 3 615 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

42. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované v třídenní zákonné lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., na zákonné platební místo, kterým je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalované.

43. O náhradě nákladů státu rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů na znalečném zálohovaném státem.

Poučení