26 Co 43/2022 - 830

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Aleny Zemkové a JUDr. Tomáše Němce ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zřízení nezbytné cesty - služebnosti chůze a cesty o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 10. 2021, č. j. 4 C 32/2016 - 532 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti práva chůze a práva cesty přes pozemek parc. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa] ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], pro přístup k budově č. p. [Anonymizováno], jež je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 76 013 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 510,67 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na náhradě nákladů řízení částku 7 742 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně (dále jen ,,soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem zřídil služebnost práva chůze a práva cesty před pozemek parc. č. [Anonymizováno] obec [adresa], katastrální území [adresa], zapsaný na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], který je ve vlastnictví žalované, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. [hodnota] ze dne 11. 3. 2010 vypracovaném [tituly před jménem] [jméno FO], který je nedílnou součástí rozhodnutí, a to ve prospěch každého vlastníka pozemků: pozemek parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, pozemek parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, pozemek parc. č. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří, vše v obci [adresa], katastrální území [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa], který je ve vlastnictví žalobkyně, a to pro přístup k budově čp. [Anonymizováno] jež je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno] zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. [Anonymizováno] plocha a nádvoří s tím, že tato služebnost se zřizuje jako bezúplatná (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 122 479 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně náhradu nákladů státu ve výši 7 742,29 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že Kupní smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 1. 3. 2010 žalovaná jako prodávající prodala žalobkyni jako kupující pozemky parc. č. [Anonymizováno], a dále nově oddělenou pozemkovou parcelu parc.č. [Anonymizováno], oddělenou z pozemku parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalované (dále i jen ,,Pozemky“), bez přístupu k veřejně přístupné komunikaci. Žalovaná znemožňuje žalobkyni přístup k Pozemkům přes pozemek parc. č. [Anonymizováno].

3. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně za použití § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) z ustanovení § 1029, § 1032 odst. 1 a § 1033 o. z. a uzavřel, že žalobou požadovaný nárok je po právu. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty, když žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2010 od žalované mimo jiné pozemek parc. č. [Anonymizováno], který vznikl oddělením z pozemku ve vlastnictví žalované parc. č. [Anonymizováno]. Tímto oddělením nemovitosti nabyté žalobkyní ztratily přístup k veřejně přístupné komunikaci. Původní pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl v době prodeje a stále je „napojen“ na veřejně přístupnou komunikaci – [adresa], koridorem na pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Na oddělení pozemku se podílela pouze žalovaná, když žalobkyně nebyla účastníkem žádného správního řízení týkajícího se oddělení pozemku. Žalovaná v kupní smlouvě učinila příslib přístupu na kupované pozemky přes pozemek ve vlastnictví žalované a žalobkyně neměla důvod pochybovat, že jí žalovaná přestane přístup umožňovat. Žalovaná však v roce 2017 na nově vybudovaný asfaltový povrch, přes který dříve umožňovala žalobkyni přístup k jejím pozemkům, použila zátarasy a žalobkyně tak pro přístup ke své provozovně začala využívat přístup přes pozemek parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. Soud prvního stupně uzavřel, že výpověďmi svědků [Anonymizováno], [tituly před jménem] [právnická osoba] sdělením [právnická osoba] [adresa], silničního a správního úřadu, ze dne 21. 8. 2020, bylo prokázáno, že přístupová cesta spojující [adresa] s ulicí [adresa], je využívána i obyvateli obce a je evidována jako účelová, veřejně přístupná komunikace, avšak část bezprostředně sousedící s pozemkem parc. č. [Anonymizováno], využívaná jako přístupová cesta k Pozemkům, není účelovou veřejně přístupnou komunikací. Soud prvního stupně neshledal zákonné důvody, se kterými ustanovení § 1032 o. z. spojuje nepovolení nezbytné cesty, tedy, že by zřízením nezbytné cesty přes pozemek žalované vznikla škoda, která by převýšila výhodu této cesty, a zároveň dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Při koupi Pozemků předpokládanou smlouvu o zřízení věcného břemene neuzavřela, protože spoléhala na příslib žalované umožňovat jí přístup k prodávaným nemovitostem, jednateli žalované důvěřovala a věřila, že smlouva o zřízení věcného břemene nebyla uzavřena jen proto, že žalovaná hledá jiné, výhodnější řešení. Za situace, kdy soud prvního stupně vyhověl žalobě na zřízení nezbytné cesty, protože pozemek parc. č. [Anonymizováno] ztratil spojení s veřejnou cestou oddělením, na kterém se podílela jen žalovaná, byla nezbytná cesta zřízena bezúplatně.

4. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů. O nákladech státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve sporu neúspěšná žalovaná je povinna nahradit náklady spojené se státem vyplacenou odměnou znalce.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala, že rozsudek byl vydán v rozporu se zákonem a je výsledkem zcela nepředvídatelného a nezákonného postupu soudu prvního stupně. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se zabýval dělením pozemku parc. č. [Anonymizováno] v roce 2009, jehož jakýkoliv přezkum je pro věc samu zcela irelevantní a nemůže být předmětem tohoto řízení. Soud evidentně neodlišoval správní řízení od jiných zákonem stanovených postupů stavebního úřadu. Z hlediska veřejnoprávního při dělení pozemku parc. č. [Anonymizováno] přístupová cesta k oddělenému pozemku parc. č. [Anonymizováno] zajištěna byla. Pokud pak jde o soukromoprávní stránku věci, podle ujednání ve Smlouvě o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené dne 1. 3. 2010, současně s Kupní smlouvou měla žalobkyně možnost si smluvní cestou zřídit ve svůj prospěch věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek žalované. Žalobkyně ale ve lhůtě dohodnuté ve Smlouvě o budoucí smlouvě nevyzvala žalovanou k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene a nárok žalobkyně na zřízení přístupové cesty tak zanikl. Žalovaná si nemožnost přístupu ke svým nemovitostem zavinila sama svou nečinností v důsledku své hrubé nedbalosti, když promarnila možnost uzavřít se žalovanou smlouvu o bezplatném zřízení věcného břemene, jak prokazují rozsudky Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 3 C 2011 – 110, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 31 Co 131/2014 – 226, kde soudy uzavřely, že nárok žalobkyně na uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene k pozemku parc. č. [Anonymizováno], umožňujícího přístup k nemovitostem žalobkyně, je nedůvodný, protože žalobkyně marně nechala uplynout lhůtu k uzavření smlouvy. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou právního charakteru přístupových komunikací k nemovitostem žalobkyně, nacházejících se v areálu bývalého [Anonymizováno], ve smyslu žalovanou uváděného ustanovení § 7 zák. č. 13/1997 Sb. zákona o pozemních komunikacích. Žalovaná namítala, že nemovitosti žalobkyně mají dostatečné spojení s veřejnou cestou, když nejen žalobkyně, ale i neomezený okruh dalších osob, užívají k přístupu k nemovitostem žalobkyně historicky vzniklé účelové komunikace, nacházející se na pozemcích p. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], které jsou ze zákona i veřejně přístupnými komunikacemi. Budova nyní vlastněná žalobkyní měla historicky dva přístupy k veřejné cestě, jedna z těchto cest vedla po historicky vzniklé účelové komunikaci na okraji pozemku, který má nyní parc. č. 1080/16 a je ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. Tato komunikace má podobu přístupového koridoru a je stejně jako komunikace v [adresa] účelovou komunikací ve smyslu § 7 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Pokud soud konstatoval, že část komunikace bezprostředně sousedící s pozemkem p. č. 1080/2, využívaná jako přístupová cesta k předmětným pozemkům, není účelovou veřejně přístupnou komunikací, pak tento závěr soudu nemá žádnou právní oporu a nemá oporu ani v dokazování. V roce 2017, kdy žalobkyně podle svého vlastního tvrzení začala jako jedinou přístupovou cestu užívat předmětný koridor, nebyla společnost [právnická osoba]. ještě vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] ani jiných nemovitostí v areálu, tedy nemohla vyslovit souhlas s užíváním uvedeného pozemku a jediný „nesouhlas“ je obsažen až v přípisu z 21. 9. 2020, který byl účelově vyhotoven poté, kdy žalovaná začala v tomto řízení namítat, že i v předmětném koridoru vede veřejná účelová komunikace. Pokud se cesta vedoucí v koridoru nestala veřejně přístupnou účelovou komunikací již dříve, stal se předmětný koridor veřejně přístupnou účelovou komunikací nejpozději v létě 2018, kdy tento dopravní koridor, ponechaný na okraji pozemku parc. č. [Anonymizováno] při výstavbě oplocení areálu společnosti [právnická osoba]., začala s „tichým souhlasem“ vlastníka tohoto pozemku jako jedinou dopravní cestu pro přístup ke svým nemovitostem a ke spojení s ostatními nemovitostmi a veřejnými komunikacemi užívat žalobkyně i neomezený okruh dalších osob, a kdy tedy společnost [právnická osoba]. svým konkludentním jednáním věnovala tento koridor k veřejnému užívání. Za nesprávný označila žalovaná závěr soudu o tom, že žalované nevznikne žádná škoda zřízením žádané služebnosti, když část pozemku žalované je již v současné době zatížena věcným břemenem pro třetí osobu. Soud se však nevypořádal s námitkami žalované, že pozemky, v jejichž prospěch je k pozemku žalované zřízeno věcné břemeno, jsou zanedbatelných rozměrů a nachází se na nich dnes již prakticky nevyužívaná studna. Takové břemeno je nesrovnatelné se zatížením, jaké by pro pozemek a celý areál žalované představovalo zřízení nezbytné cesty využívané jako komunikace k provozovně žalobkyně, která předpokládá na pozemku žalované uprostřed jejího areálu provoz nákladních vozidel. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne. Pro případ, že by odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodným, žádala žalovaná ohledně nákladů řízení postup podle § 143 o. s. ř.

6. Ve věci již rozhodl Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022 – 680, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zřízení služebnosti práva chůze a cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] tak, že řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.–V.). Odvolací soud poukázal na to, že pozemky účastnic se nacházejí v areálu bývalého [Anonymizováno], kterým prochází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobkyně do roku 2017 využívala k přístupu ke svým Pozemkům pozemek parc. č. [Anonymizováno], od té doby jí k přístupu slouží „koridor“, který vede na hranici pozemků parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalované) a parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví [právnická osoba].). Shledal, že tento „koridor“ má všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Od roku 1967 byl přístupný celý areál, tedy i koridor; k Nemovitostem žalobkyně byla vždy přístupová cesta vedoucí koridorem, která je dlouhodobě zřetelná v terénu, tomu odpovídá i umístění trvalého oplocení ze strany [právnická osoba]. tak, aby byl ponechán koridor pro přístup žalobkyně. Cesta je zpevněná, je zřejmý její rozsah. Cesta koridorem je využívána neomezeným okruhem osob k přístupu k provozovně žalobkyně. Odvolací soud dovodil konkludentní souhlas společnosti [právnická osoba]. z toho, že nejméně od roku 2017 umožňuje žalobkyni přístup k jejím nemovitostem, s takovým užíváním nevyjádřila aktivní nesouhlas a při stavbě oplocení cestu ponechala. V průběhu řízení sice ve stanovisku z 21. 9. 2020 vyjádřila s užíváním koridoru nesouhlas, jednou udělený souhlas však nelze vzít zpět. Žalovaná jako vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] neměla a nemá námitky proti tomu, aby část pozemku v jejím vlastnictví žalobkyně užívala k přístupu ke svým nemovitostem. Koridor představuje nezbytné dopravní spojení žalobkyně na místní komunikace, tím je naplněna nutná komunikační potřeba. Spojení s veřejnou cestou povolení nezbytné cesty brání.

7. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 22 Cdo 1732/2023 – 726, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022 – 680, ve výrocích II. – V. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok I.) a odmítl dovolání proti výrokům III. – V. rozsudku Krajského soudu v Praze (výrok II.). Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud při hodnocení ustálenou judikaturou vymezených pojmových znaků veřejně přístupné účelové komunikace správně hodnotil naplnění pojmových znaků ve vztahu ke stálosti a znatelnosti komunikace v terénu, zákonnému účelu a nutné komunikační potřebě, nesprávně však hodnotil souhlas vlastníka s veřejným užíváním pozemku. Nejvyšší soud se vyjádřil i k vázanosti soudu rozhodnutím silničního úřadu ohledně charakteru cesty a s odkazem na ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. uzavřel, že rozhodnutí o tom, zda jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, je v pravomoci silničního správního úřadu. Soud tedy vychází z rozhodnutí příslušného správního úřadu o takové otázce, nikoliv však ze zprávy správního úřadu, která povahu rozhodnutí ve správním řízení nemá, nebo z absence zápisu v pasportu komunikací. Dovolací soud zavázal soud odvolací zabývat se v dalším řízení faktickou situací, tedy mírou kontroly vlastníků cesty o osobách, které cestu reálně užívají, tedy tím, zda vlastníci tolerovali či tolerují užívání cesty neurčitým okruhem osob, a pokud ano, po jakou dobu veřejnému užívání cesty nebránili a zda je taková doba dostatečně dlouhá, aby bylo možné učinit úsudek o konkludentním souhlasu s užíváním cesty veřejností (zejména když sama žalovaná uvádí, že jako jediný přístup užívá žalobkyně koridor od roku 2018) a na základě provedeného zjištění uzavřít, zda se jedná o výprosu - tedy soukromoprávní povolení vlastníka k užívání svého pozemku jednou osobou či úzkým uzavřeným okruhem osob, které lze kdykoliv odvolat, nebo jde již veřejné věnování k užívání neurčitému okruhu osob, které již odvolat nelze.

8. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s [právnická osoba] upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikaci stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

9. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

10. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).

11. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které zčásti podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, a v novém odvolacím řízení doplnil dokazování v souladu s ust. § 205a písm. f) za požití § 213 odst. 4 o. s. ř. rozhodnutím [právnická osoba] [adresa], odbor technický a dopravní ze dne 30. 10. 2024, č. j. [č. účtu], rozhodnutím Krajského úřadu [Anonymizováno], odbor dopravy ze dne 21. 3. 2025, sp. zn. [č. účtu], a osvědčením k existenci veřejně přístupné účelové komunikace vydaného dne 14. 4. 2025 Městským úřadem [adresa], odbor technický a dopravní, č. j. [č. účtu], ze kterých zjistil následující.

12. Odbor technický a dopravní [právnická osoba] [adresa], jako příslušný silniční správní úřad, podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na základě žádosti firmy [právnická osoba], rozhodl, že na části pozemků parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, jejíž trasa a rozměry jsou zakresleny v situačním plánku v příloze rozhodnutí. Krajský úřad [Anonymizováno], odbor dopravy, rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] zrušil a řízení zastavil. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žádost o vydání rozhodnutí o určení právního vztahu, zda se na pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, podala společnost [právnická osoba], ačkoliv tento žadatel sám pro své účely cestu nutně nepotřebuje a zcela přezkoumatelně pro něj netvoří nutnou komunikační potřebu. Po oznámení zahájení řízení však z vyjádření společnosti [právnická osoba]. vyplynulo, že mezi vlastníky jednotlivých pozemků (žalobkyně a společnost [právnická osoba].) spor existuje, tento spor však zanikl poté, kdy společnost [právnická osoba]. (jako odvolatel v tomto řízení) ve svém podání ze dne 17. 3. 2025 a v současné době oba vlastníci předmětných pozemků (společnost [právnická osoba]. a žalovaná) jsou ve vzájemném souladu a prohlásili, že na předmětných pozemcích se nachází cesta, kterou oba věnovali obecnému užívání, tedy zcela odpadl důvod pro vedení řízení. Jelikož souhlas vlastníka byl udělen oběma vlastníky pozemků, není sporu o tom, že se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci jedná a nemůže tak být v řízení vydáno deklaratorní rozhodnutí. [právnická osoba] [adresa], odbor technický a dopravní, poté vydal osvědčení o existence veřejně přístupné účelové komunikace, na části pozemků parc. č. [Anonymizováno], v katastrálním území [adresa] a sdělil, že na základě vyjádření společnosti [právnická osoba]. se na části pozemků nachází veřejně přístupná účelová komunikace.

13. Dovolací soud konstatoval, že judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu, vymezující pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace se shoduje v tom, že veřejně přístupná účelová komunikace existuje za současného naplnění čtyř pojmových znaků. V poměrech posuzované věci již bylo prokázáno, že byly naplněny pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace spočívající ve stálosti a znatelnosti komunikace v terénu, zákonného účelu podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a nutná komunikační potřeba. Sporným v řízení zůstávalo naplnění pojmového znaku účelové komunikace spočívající v souhlasu vlastníka s užíváním svého pozemku veřejností buď výslovně nebo konkludentně. Vlastníci pozemků, které tvoří komunikační koridor pro přístup žalobkyně k pozemkům v jejím vlastnictví parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], vedeném na hranici pozemku parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalované) a parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví společnosti [právnická osoba].). Oba vlastníci pozemků tvořících koridor výslovně prohlásili (v rámci řízení o existenci veřejně přístupné účelové komunikace), že na předmětných pozemcích se nachází cesta, kterou oba věnovali obecnému užívání. Následně správní úřad příslušný podle zákona o pozemních komunikacích osvědčil, že na části pozemků parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], se nachází veřejně přístupná účelová komunikace.

14. Námitka žalobkyně o nedostatečném rozsahu pro přístup techniky veřejně přístupnou účelovou komunikací, představovanou koridorem, není důvodná. Žalobkyně k výzvě soudu dne 20. 2. 2019 specifikovala druh vozidel, která k provozovně žalobkyně pravidelně zajíždějí a soud se požadavky na příjezd takto specifikovaných vozidel zabýval ve vztahu k přístupu navrhovanou nezbytnou cestou. Žalovaná svoji obranu stavěla na tvrzení, že žalobkyně má k provozovně přístup cestou, která má všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Toto tvrzení shledal odvolací soud (rozsudek ze dne 30. 11. 2022, č. j. 26 Co 43/2022 – 688) důvodným se závěrem, že nebyly splněny zákonné důvody pro povolení nezbytné cesty, protože pozemek žalobkyně má spojení s veřejnou cestou. V tomto (druhém) odvolacím řízení, na základě skutečností a důkazů vzniklých po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud znovu uzavřel, že žalobkyně má ke svým nemovitostem zajištěn přístup veřejně přístupnou účelovou komunikací - koridorem. Žalobkyně v řízení netvrdila konkrétní skutečnosti a nenavrhovala k nim důkazy, jakým způsobem rozsah koridoru omezuje či znemožňuje její podnikatelskou činnost.

15. Povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, pročež lze právo nezbytné cesty povolit jen tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti při vědomí toho, že právo vlastníka pozemku má být pokud možno omezeno co nejméně. Judikatura Nejvyššího soudu proto v minulosti dovodila, že má-li stavebník stavby možnost zajistit si přístup ke stavbě jinak, tj. bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze nezbytnou cestu povolit (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004). Zejména nelze povolit nezbytnou cestu, pokud již žadatel o nezbytnou cestu má dostačující přístup ke svému pozemku, byť by povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného bylo pro něj pohodlnější (resp. výhodnější) nebo i když by musel vynaložit určité náklady na stavební úpravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Soud může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání konformní (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).

16. V poměrech posuzované věci žalobkyně užívá koridor minimálně od roku 2018, je tedy zřejmé, že je dostačující k ekonomickému využití nemovitosti žalobkyně a obsluze jejího podnikatelského provozu. Nemovitost žalobkyně je užívána v souladu s jejím účelovým určením – provoz truhlárny, přístup je objektivně zajišťován koridorem. Požadavek žalobkyně na další zkoumání splnění rozsahu komunikační potřeby žalobkyně veřejně přístupnou účelovou komunikací za uvedené situace, považuje odvolací soud za nadbytečné a směřující pouze k případnému zajištění pohodlnější cesty žalobkyní navrhovaným způsobem.

17. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Odvolací soud po změně rozhodnutí znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) a o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.).

19. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvádí, že kvůli zvláštnostem řízení o povolení nezbytné cesty (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) nelze při posuzování zásady úspěchu ve věci pro účely rozhodování o nákladech řízení pouze mechanicky porovnat žalobní návrh s rozhodnutím ve věci, ale je třeba zohlednit i průběh celého řízení a závěrečná procesní stanoviska. Obecný soud musí vycházet z toho, jaká zásadní otázka byla od počátku mezi účastníky sporná, k čemu se vedlo dokazování a jak byl spor rozhodnutím vyřešen (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2365/2017 a 22 Cdo 5917/2017).

20. V řízení se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty, žalovaná již v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítala, že přístup k pozemkům žalobkyně je možný cestou, která má všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace a se svou obranou byla úspěšná. Žalobkyně na svém návrhu na povolení nezbytné cesty trvala i ve svém závěrečném stanovisku, ač byl v odvolacím řízení (druhém) proveden důkaz, ze kterého vyplývá, že koridor je na základě souhlasu obou vlastníků pozemků veřejně přístupnou účelovou komunikací, kterou žalobkyně od roku 2018 využívá k přístupu a obhospodařování svého podnikatelského provozu. Podle názoru odvolacího soudu tak není podstatný okamžik vzniku veřejné komunikace, podstatné je, že otázka charakteru koridoru byla mezi účastníky od počátku řízení sporná, dokazování se vedlo i ke zjištění charakteru koridoru a žalovaná byla ve věci v celém rozsahu úspěšná; má proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, tedy nákladů za zastoupení advokátem.

21. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 tak, že ve věci úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 76 013 Kč, tj. odměna advokáta za šestnáct úkonů právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 5. 4. 2016, účast u místního šetření 2. 4. 2017 a 16. 7. 2019, vyjádření ve věci z 12. 9. 2020, 2. 11. 2020, 19. 4. 2021 a účast u jednání Okresního soudu v Berouně dne 20. 6. 2017, 5. 6. 2018, 17. 6. 2020, 27. 1. 2021 přesahující dvě hodiny, dne 14. 4. 2021, 22. 9. 2021 a 22. 10. 2021) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. advokátního tarifu, odměna advokáta za šest úkonů právní služby ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. c), g), h) odst. 3 advokátního tarifu po 1 250 Kč (účast u přípravného jednání dne 28. 7. 2016, další vyjádření k žalobě ze dne 10. 6. 2017, jednání u soudu prvního stupně dne 20. 6. 2017, vyjádření ze dne 13. 6. 2016, námitky ke znaleckému posudku ze dne 2. 11. 2019 a vyjádření a doplnění návrhu na dokazování ze dne 6. 10. 2021), kdy se v případě písemných podání nejednalo o písemná podání ve věci samé se skutkovým a právním rozborem, náhrada hotových výdajů za 21 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času za každou započatou půlhodinu (44) po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a cestovné v celkové výši 5 144 Kč, vozem tovární BMV, registrační značka [SPZ], čtyřikrát na trase [adresa] a zpět k jednání soudu prvního stupně (28. 7. 2016, 20. 6. 2017, 5. 6. 2018 a 17. 6. 2020) po 70 km při průměrné spotřebě nafty zjištěné z technického průkazu použitého vozidla 6,3 l/100 km při ceně nafty 29,50 Kč/1 l a základní náhradě 3,80/1 km podle vyhlášky č. 385/2015 Sb., ceně nafty 28,60 Kč/1 l a základní náhradě 3,90 Kč/km podle vyhlášky č. 440/2016 Sb., ceně 29,80 Kč/1 l, základní náhradě 4 Kč/1 km podle vyhlášky č. 463/2017 Sb., ceně nafty 31,80 Kč/1l , základní náhradě 4,20 Kč/km podle vyhlášky č. 358/2019 Sb., cestovné k soudu prvního stupně ve dnech 27. 1. 2021, 14. 4. 2021, 22. 9. 2021 a 22. 10. 2021, vozem tovární značky BMV, registrační značka [SPZ], při průměrné spotřebě nafty zjištěné z technického průkazu použitého vozidla 4,06 l/100 km, při ceně nafty 27,20 Kč/l a základní náhradě 4,40 Kč podle vyhlášky 589/2020 Sb., cestovné na trase [adresa] a zpět po 110 km motorovým vozem značky BMV, registrační značka [SPZ], při průměrné spotřebě nafty 6,3 l/100 km, při ceně nafty 28,60 Kč/1 l, základní náhradě 3,90 Kč/km podle vyhlášky č. 440/2016 Sb., ceně nafty 29,80 Kč/1 l, základní náhradě 4 Kč/km podle vyhlášky č. 463/2017 Sb., a ceně nafty 33,60 Kč/1 l, základní náhradě 4,10 Kč/km podle vyhlášky č. 254/2018 Sb., 21 % DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, cestovného a ztráty času v částce 12 669 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 v odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v částce 43 510,67 Kč, tj. 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 32 147 Kč na účelně vynaložené náklady za zastoupení, tj. odměna advokáta za osm úkonů právní služby po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5. a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (odvolání, jednání u odvolacího soudu dne 22. 6. 2022 a dne 30. 11. 2022, vyjádření z 20. 7. 2022 a 5. 9. 2022, účast na místním šetření dne 22. 8. 2022, vyjádření k dovolání, vyjádření ze dne 20. 8. 2024), náhrada hotových výdajů za osm úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření z 17. 4. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 9. 2025) po 3 700 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 7 bod 5. a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, náhrada za ztrátu času za čtyři započaté půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, cestovné za cestu [adresa] a zpět, celkem [hodnota] km vozem tovární značky BMV, registrační značka [SPZ], při průměrné spotřebě nafty podle technického průkazu použitého vozidla 4,06 l/100 km, při ceně nafty 47,10 Kč/l a základní náhradě 4,70 Kč/km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 727 Kč a 21 % DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a cestovného ve výši 6 683,67 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.

23. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalované v třídenní zákonné lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., na zákonné platební místo, kterým je podle § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalované.

24. O náhradě nákladů státu rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů na znalečném zálohovaném státem

Poučení