26 Co 5/2024 - 339

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců JUDr. Tomáše Němce a Mgr. Kateřiny Staré ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] se sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] se sídlem [Adresa žalované A] 2) ČR - [Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] se sídlem [Adresa žalované B] o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, o odvolání žalobců a žalovaného ad 2) proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III., IV. a V. potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 1) společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 400 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně), shora označeným rozsudkem nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobcem a), žalobcem b) a žalobcem c) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), podle které 1. žalovaný 1) [právnická osoba]., IČO: [IČO žalované A], sídlem [adresa], PSČ [adresa], je příslušný hospodařit s pozemkem ve vlastnictví [Anonymizováno] parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaným na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa]; 2. žalobce a) [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], bytem [Anonymizováno], [adresa], žalobce b) [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B], bytem [adresa] a žalobce c) [Jméno žalobce C], nar. [Datum narození žalobce C], bytem [adresa], jsou oprávněnými osobami podle § 4 zákona o půdě (oprávněné osoby); 3. žalovaný 1) [právnická osoba]., k uspokojení nároku oprávněných osob na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí do podílového spoluvlastnictví žalobci a) [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], žalobci b) [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B] c) [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce C], pozemek parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaný na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] v hodnotě 41 241,90 Kč a oprávněné osoby tento pozemek do svého podílového spoluvlastnictví přijímají (výrok I.); zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobci domáhají po žalovaných nahrazení projevu vůle k bezplatnému převedení pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č.[Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (výrok II.); uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 516 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.); povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 2) náhradu nákladů řízení ve výši 774 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.); povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů státu ve výši 4 020,92 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů státu ve výši 365,65 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci se jako osoby oprávněné podle zák. č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě”) domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného1) k uzavření smlouvy, na jejímž základě by se stali vlastníky požadovaných pozemků. Svůj nárok odvozovali od jednotlivých rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu [adresa], tak, jak jsou uvedena v bodech 2 - 7. napadeného rozsudku, s tím, že požadované náhradní pozemky odpovídají přiměřeně výměře a kvalitě pozemkům nevydaným, oceněny byly částkou 588 689 Kč a nepřekračují tak neuspokojený restituční nárok žalobců v celkové výši 683 068,21 Kč. Žalobci se uspokojení svých restitučních nároků domáhají minimálně od roku 2007.

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona o půdě, přičemž pozemky, které byly odňaty způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona o půdě nelze vydat, žalobcům proto přísluší náhrada, kterou zákon předpokládá primárně v podobě jiných pozemků, které jsou zahrnuty do veřejné nabídky žalovaného 2) ve smyslu § 11a zákona o půdě. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázkách posuzování liknavosti a svévole České republiky při uspokojování restitučních nároků žalobců hodnotil soud postup žalovaného 2) jako liknavý a svévolný, jenž opravňuje žalobce domáhat se uspokojení svého nároku soudní cestou bez ohledu na to, zda byly nárokované pozemky zařazeny do veřejné nabídky žalovaného 2) či nikoliv. Žalobci se domáhají uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních lesních pozemků. Soud prvního stupně proto uzavřel, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní, a to přesto, že po legislativních úpravách zákon o půdě aktuálně nestanoví možnost uzavření smlouvy, na základě které by žalovaný 1) uspokojoval restituční nároky převodem lesních pozemků. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2020, č. j. 27 Co 86/2020 - 458, uzavřel, že žalovaní jsou v postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen,, o. s. ř.”) a soud musí nahradit nejen vůli žalovaného 1), který může s pozemky nakládat, ale i vůli žalovaného 2) k uzavření smlouvy s žalovaným 1) o převzetí restitučního nároku ve smyslu § 4 odst. 3 zák. č. 289/1995 Sb. o lesích (dále jen ,,zákon o lesích”). Ve vztahu k nárokovaným pozemkům soud prvního stupně uzavřel, že s výjimkou pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], zapsaného na LV [Anonymizováno], u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], brání vydání pozemků zákonná překážka ve smyslu § 4 odst. 2 zák. o lesích, protože žalobci se nepřípustně domáhají vydání komplexu státního lesa přesahující zákonem k vydání povolenou výměru, když se neztotožnil s argumentací žalobců co do přípustnosti vydání celého komplexu státního lesa pro případ, že existuje dostatečný celkový restituční nárok všech žalobců. Takovým vypořádáním nároku by byla narušena ucelená vlastnická držba státu v rozporu s požadavkem ochrany lesů. O nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu státu a účastníků řízení rozhodl soud prvního stupně podle poměru úspěchu každého z účastníků.

4. Proti rozsudku podali všichni účastníci odvolání.

5. Žalobci ve svém odvolání vytýkali soudu prvního stupně, že při posouzení věci si vybral cestu pohodlné mechanické aplikace § 4 zákona o lesích, když neakceptoval právní názor žalobců, že převyšuje-li nárok oprávněných osob hodnotu konkrétního komplexu státních lesů, lze pokládat veškeré pozemky, které jsou součástí příslušného komplexu státních lesů, pro účely ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích, za odloučené lesní pozemky. Právní názor soudu nemá oporu v žádné judikatuře ani jazykovém, logickém a systematickém výkladu ust. § 4 odst. 4 zákona o lesích, kterým zákonodárce směřoval k vyloučení neefektivního štěpení vlastnických funkčních celků. Lesní zákon je nad to třeba vykládat i ve shodě s Listinou základních práv a svobod, která ve svém čl. 11. odst. 1, stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Žalobci zpochybnili i zákonem stanovený desetihektarový limit pro účely pojmu komplexu státních lesů, který v současné době nemá podle jejich názoru věcné opodstatnění. Žalobci ve věci postupují společně právě v obecném zájmu, aby nedocházelo k neefektivnímu štěpení vlastnictví k lesním pozemkům, protože pokud by každý z nich uplatňoval svůj nárok samostatně, pozemková náhrada by v případě žádného z nich nedosahovala zákonné výměry 10 hektarů. Pokud soud setrval na výkladu o absolutní nevydatelnosti komplexu státních lesů v obecné poloze, měl ale přihlédnout k okolnostem věci, resp. důvodům hodným zvláštního zřetele, když nárokované pozemky představují jedinou státem vlastněnou lesní půdu v katastrálním území [adresa] na levém břehu [adresa]. Pokud by žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, v uvedeném teritoriu by již stát nebyl vlastníkem žádného lesního pozemku, naopak ve vlastnictví rodiny žalobců se nachází další pozemky v tomtéž katastrálním území a došlo by tak k posílení žádoucí koncentrace jejich vlastnictví. Žalobci poukázali i na dlouhodobé nesprávné oceňování jejich restitučního nároku, jehož efektivní uspokojení se nepříznivým rozhodnutím ve věci zhoršuje. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví.

6. Žalovaný 1) se v odvolání vyjádřil tak, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky stanovené zákonem o půdě a dalšími souvisejícími předpisy k uspokojení restitučních nároků žalobců. Oprávněná osoba se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv lesního pozemku z vlastnictví státu a soud tak nemůže vyhovět požadavku žalobců uspokojit jejich restituční nárok mimo zákonem předpokládaný postup. Žalovaný 1) je státním podnikem, jehož hlavním posláním je hospodařit s lesními pozemky. Podle ust. § 2 zák. č. 77/1997 Sb. o státním podniku, hospodaří podnik s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, nikoliv jménem státu. Podle ust. § 3 zákona o státním podniku, neručí podnik za závazky státu a stát neodpovídá za závazky podniku. Mezi žalovanými byla historicky uzavřena Smlouva o spolupráci při vypořádávání restitučních nároků ze dne 21. 12. 2000, která obsahovala závazek smluvně přebírat závazky k poskytnutí náhradních lesních pozemků za původní lesní pozemky oprávněných osob, které nebylo možno vydat. Tato smlouva však byla mimo jiné i v návaznosti na změnu právní úpravy ukončena ke dni 21. 5. 2015. V současné době již zák. č. 503/2012 Sb. o státním pozemkovém úřadu, žádné ustanovení o uzavírání smluv k realizaci § 11 odst. 2 zákona o půdě neobsahuje. Žalovaný 1) není povinnou osobou podle zákona o půdě a nelze mu tak uložit vypořádání restitučního nároku, který vůči němu neexistuje.

7. Žalovaný 2) v odvolání primárně vytýká soudu prvního stupně nesprávné posouzení pasivní legitimace žalovaných s odkazem na § 11b zákona o půdě, podle kterého nárok oprávněných osob, kterým podle zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedený v § 6 odst. 1 nebo 2 zákona o půdě, jejich dědiců a právních nástupců, lze vypořádat, nestanoví li zákon jinak, převedením pozemku, který je výhradně v příslušnosti hospodaření pozemkového úřadu. Zásadní pochybení tedy spatřuje žalovaný 2) v nesprávném právním závěru soudu, že nic nebrání tomu, aby byl na žalobce převeden náhradní pozemek, který není ve vlastnictví státu a současně k němu nemá právo hospodaření státní pozemkový úřad. Pokud soud v rozsudku odkazuje na možnost vydání lesního pozemku, nejedná se podle žalovaného 2) o možnost vydání tohoto pozemku jako náhradního, jak předpokládá § 11a zákona o půdě, ale rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, kdy pozemkové úřady rozhodují ve správním řízení v tzv. přímé restituci. Je to výhradně státní pozemkový úřad, kdo vykonává výlučnou působnost podle zákona o půdě, a i z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu ani poskytnutí náhrady jinou organizační složkou státu, ani poskytnutí náhrady pozemkovým úřadem ve formě nemovitosti, s níž pozemkový úřad není příslušný hospodařit. Nad to žalovaný 2) nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že jeho přístup při uspokojování restitučního nároku žalobců lze hodnotit jako liknavý či svévolný, když žalobci se restitučního nároku domohli téměř v celém rozsahu v jiných soudních řízeních a od roku 2021 se neúčastnili žádných veřejných nabídek. Odvolání žalovaného 2) směřovalo rovněž proti výroku napadeného rozsudku, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů státu, protože stát jako účastník řízení je podle napadeného rozhodnutí povinen zaplatit stejnému státu, byť v tomto případě jednajícímu jinou organizační složkou, náhradu nákladů řízení. Žalovaný 2) proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ve věci již rozhodl rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 5/2024 – 213, podle kterého soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona o půdě, a protože pozemky, které byly odňaty způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nelze vydat, přísluší žalobcům náhrada podle § 11a zákona o půdě. Odvolací soud souhlasil i s hodnocením postupu žalovaného 2) při uspokojování restitučních nároků žalobců jako postoje liknavého, svévolného, který opravňuje žalobce domáhat se uspokojení jejich nároku soudní cestou bez ohledu na to, zda pozemky byly zařazeny do veřejné nabídky žalovaného 2) či nikoliv. Odvolací soud uvedl, že v obecné rovině souhlasí I s hodnocením soudu prvního stupně, že vydání nárokovaných pozemků s výjimkou pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], brání zákonné překážky ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o lesích (bod 28 a 29. napadeného rozsudku). Odvolací soud však nesouhlasil se primárním závěrem soudu prvního stupně, že ve věci jsou pasivně legitimováni oba žalovaní a uzavřel, že zákon o půdě předpokládá a upravuje postup převodu náhradních pozemků pouze tak, že tyto pozemky převádí pozemkový úřad. Základním předpokladem pro úspěšný převod náhradního pozemku je tedy skutečnost, že jde o pozemek, vůči němuž má právo hospodaření pozemkový úřad, který tak vykonává výlučnou působnost podle zákona o půdě podle § 1 odst. 5 zák. č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu. Žalobci žádají převod pozemků vůči organizační složce, které nesvědčí právo hospodaření k těmto pozemkům (žalovaný 2). Oprávněné osoby mají podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, zachovánu možnost převodu (odloučených) lesních pozemků, které podle § 4 odst. 3 zákona o lesích, které převádí žalovaný 1) na základě písemné smlouvy uzavřené podle zvláštních předpisů s žalovaným 2). Absence úpravy uzavírání této písemné smlouvy v zákoně o Státním pozemkovém úřadu, však podle odvolacího soudu, vylučuje možnost uložit žalovanému 1) povinnost vydat oprávněným lesní pozemky. Pak chybí právní základ pro převzetí restitučního nároku žalovaným 1) od žalovaného 2) a žalovaní ani nemohou být v postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 o. s. ř.

9. K odvolání žalobců a žalovaného 2) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 28 Cdo 2104/2024 – 240, tak, že odvolání žalovaného 2) odmítl (výrok I.) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 5/2024 – 213, v části výroku II., v níž byl ve výrocích II., III., IV. a V. potvrzen, rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022 – 165, a ve výrocích III. a IV. o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak odvolání žalobců odmítl (výrok II.).

10. Dovolací soud shledal odvolacím soudem zvolený výklad ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě za ústavně nekonformní, neboť se příčí jeho podstatě a smyslu a zavázal odvolací soud právním názorem, že ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích předpokládá uzavření písemné smlouvy, na jejímž základě žalovaný 1) převádí oprávněným osobám pozemky dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, a je tedy namístě uzavřít, že ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě zakotvuje právní rámec pro uzavření dané smlouvy mezi žalovanými. Žalovaný 2) vykonává vůči žalobcům vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Postup státu při plnění jeho závazků je nutno vždy posuzovat z hlediska principu rovnosti. Smlouva ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích má soukromoprávní povahou, neboť se jedná o smlouvu o převzetí soukromoprávní povinnosti – dluhu, který má stát vůči oprávněné osobě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2014). Stejně tak dovolací soud označil za nekorektní závěr odvolacího soudu, že žalovaní nejsou nerozlučnými společníky dle ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. a k postavení žalovaných v řízení uvedl, že byť zákon přímo nepočítá s vydáváním pozemků mimo veřejné nabídky a tím pádem nepředjímá ani možnost žalovat na uložení povinnosti uzavřít smlouvu, specifičnost žaloby v tomto směru je dána především liknavým a svévolným postupem žalovaného 2), při jehož existenci soudní praxe dovodila možnost žaloby na převod konkrétního pozemku jako prostředku ochrany před libovůlí žalovaného 2). Pasivní věcná legitimace svědčí i žalovanému 1), neboť žalobci vybrané náhradní pozemky představují majetek státu, s nimiž přísluší hospodařit žalovanému 1). Nedostatky odvolacího soudu při posuzování procesního postavení žalovaných v řízení se projevily i v závěru odvolacího soudu, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci. Tuto okolnost však dovolací soud nemohl jakkoliv reflektovat, protože v civilním sporném řízení se v rámci řízení o opravných prostředcích uplatňuje zákaz změny k horšímu. Byť žalobci v dovolání namítali nesprávou aplikaci ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. ze strany odvolací soudu, nemohl dovolací soud na základě jimi podaného dovolání zasahovat do výroku rozhodnutí soudu nižších instatncí, jež vyznívají ve prospěch žalobců. Dovolací soud vytýká odvolacími soudu, že jde-li o otázku, zda existují překážky pro vydání nárokovaných pozemků do vlastnictví žalobců, odvolací soud nedostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, pročež v tomto směru zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami žalobců a pokud vyhodnotil otázku, zda jsou dány překážky pro vydání požadovaných pozemků žalobcům bez relevantního odůvodnění, nelze pro předčasnost činit závěry o předložené otázce v dovolacím řízení. Dovolací soud zavázal pro další řízení odvolací soud vysloveným právním názorem.

11. V dalším řízení se žalobci ve věci opakovaně vyjádřili tak, že Nejvyšší soud dovolacím rozsudkem jednoznačně otevřel cestu k uspokojování restitučních nároků cestou lesních pozemků, když zejména odmítl, že by podmínkou pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, byla existence výslovného zákonného zmocnění, umožňujícího uzavření smlouvy ve smyslu změněného ustanovení zákona o lesích, odmítl formalistický přístup nižších soudů, které posuzovaly možnosti převodu lesních pozemků příliš restriktivně. Z rozsudku je zřejmé, že překážky vydávání majetku musejí být vždy pečlivě odůvodněny a nemohou být založeny na formalistických či administrativních důvodech. Skutečnost, že lesní pozemek stát nějakým způsobem hospodářsky využívá, je samozřejmostí a nelze jím odůvodnit, že lesní pozemek nebude vydán. Pouhé standardní hospodářské využití totiž není konkrétním veřejným zájmem, ale toliko obecným soukromým zájmem státu. Zcela formální hlediska, jako je umístění pozemku v rámci tzv. „komplexu státních lesů“ nebo jeho blízkost k takovým celkům, jsou z hlediska ústavního práva nepřijatelná a nemohou sloužit jako překážka restituce. Odmítnutí formalistického přístupu Nejvyšším soudem v sobě nepochybně zahrnuje i odmítnutí účelové představy o „systémové nezbytnosti“ lesního pozemku jen kvůli jeho geografické poloze. Možnost vydání lesního pozemku musí být zkoumána vždy individuálně, tj. zda z hlediska konkrétního veřejného zájmu bude státu vlastnictví takového lesního pozemku chybět, nikoliv paušálně, poplatně mechanickému posuzování. Pokud Nejvyšší soud v dovolacím rozsudku odmítá formalistický výklad ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích, pak příkladem takového formalismu je nedůvodný závěr, že oprávněným osobám mohou být převedeny toliko „odloučené lesní pozemky“. Případy, kdy oprávněným osobám jsou vydávány lesní pozemky státu, a to v rozsahu nad 10 ha, v praxi nastávají. Hospodářskou bezvýznamnost požadovaných pozemků připustili i kompetentní pracovníci žalovaného 1) při schůzce dne 20. 6. 2024, za přítomnosti obou žalovaných, za účelem dohody o směně žalobcům vydaného pozemku za pozemek jiný a vzájemnou úpravu právních poměrů. Ze schůzky vyplynulo, že požadované pozemky nemají žádný mimořádný hospodářský význam a žalobci tako pociťují při uspokojování svých nároků nepřijatelnou diskriminaci. Restituční legislativa prošla od počátku svého zavedení vývojem, který byl charakteristický převážně novelizacemi v neprospěch oprávněných osob, zvýhodněni byli především ti restituenti, kteří měli možnost jednat rychle a mimořádně důsledně, hned na počátku restitucí. Mezi restituenty byl dán stav úplné asymetrie informací, který zakládal nepřirozenou nerovnost možnosti uplatňování nároků, navíc právní služby byly velmi drahé, takže naprostá většina oprávněných osob se ocitla v časové a praktické nevýhodě při uplatňování svých nároků. Nelze přehlédnout, že existují případy restituentů, kteří dokázali své nároky uspokojit v pozoruhodném rozsahu. Žalobci se považují za potomky okradených zemědělců a dovolávají se názorového proudu, jenž je ve veřejném prostoru reprezentován zejména prostřednictvím exministra [jméno FO], který nazývají [jméno FO] doktrínou. Mají za to, že v soudních řízeních, která se zabývala restitucemi, si dosud soudy nikdy nekladly otázku, zda osoby, které se na úrovni exekutivní moci na uspokojování příslušných restitučních nároků podílely, nebyly podjaté pro své dřívější členství v KSČ či z obdobných důvodů. Tyto otázky by však soudy měly řešit, a to nikoliv jen k návrhům či námitkám účastníků, ale z úřední povinnosti.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (v důsledku nedostatku odvolacího soudu při posuzování procesního postavení žalovaných v řízení) a výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 26 Co 5/2024 – 213) nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

14. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje.

15. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože soud prvního stupně shledal dosavadní postup žalovaného 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců soudní cestou bez ohledu na to, zda byly nárokované pozemky zařazeny do veřejné nabídky žalovaného 2) či nikoliv. Správně (i s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu) dospěl k závěru, že pasivně legitimováni jsou ve věci oba žalovaní, neboť žalovaný 2) vykonává vůči žalobcům vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek a žalobci vybrané náhradní pozemky představují majetek státu, s nimiž přísluší hospodařit žalovanému 1). Správně uzavřel, že pouze pozemek parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobce, neboť se jedná, na rozdíl od dalších žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních, o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona o lesích. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobci jako pozemku náhradního, nepřevyšovala v době rozhodnutí soudu prvního stupně hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložil správně žalovanému 1) jako osobě povinné podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích, povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Správný je podle názoru odvolacího soudu i závěr soudu prvního stupně, že vydání ostatních žalobci označených pozemků (parc. č. [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]), brání zákonná překážka ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o lesích, protože pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], nesplňují podmínku dostatečné vzdálenosti od komplexu státního lesa, byť jsou vklíněné mezi lesní pozemky jiných vlastníků státu a ostatní pozemky nelze považovat za odloučené, ale naopak se jedná o pozemky vytvářející komplex státního lesa. Vydání žalobci označených pozemků brání už to, že se domáhají vydání celistvého lesního pozemku o výměře přesahující 13 ha.

16. Podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, v případech uvedených v odstavci 1 může být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek přiměřené výměry a kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.

17. Podle § 4 odst. 2 zákona o lesích, státní lesy nelze zcizit, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zákaz zcizení státních lesů se nevztahuje na směnu, prodej spoluvlastnického podílu státu, prodej odloučeného lesního pozemku, zcizení ve veřejném zájmu chráněném tímto zákonem nebo jinými právními předpisy, vydání věci podle právních předpisů upravujících restituci majetku nebo převod podle odstavců 3, 6 a 9. Právní jednání, kterým se nakládá se státními lesy, vyžaduje ke své platnosti předchozí souhlas Ministerstva zemědělství. Ustanovení jiných právních předpisů tím nejsou dotčena.

18. Podle § 4 odst. 3 zákona o lesích, právnická osoba, které je svěřeno nakládání se státními lesy, na základě písemné smlouvy uzavřené podle zvláštních právních předpisů převádí pozemky oprávněné osobě podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; k takovému převodu však mohou být použity jen odloučené lesní pozemky podle odstavce 4.

19. Podle § 4 odst. 4 zákona o lesích, odloučenými lesními pozemky jsou pozemky, které jsou vklíněné mezi lesní pozemky jiných vlastníků než státu, nebo jsou to samostatné lesní pozemky obklopené pozemky, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, za předpokladu, že takový pozemek při výměře do 1 ha je vzdálen od komplexu státních lesů více než 100 m, při výměře do 5 ha více než 500 m a při výměře do 10 ha více než 1 000 m; za odloučené lesní pozemky se považují rovněž lesní pozemky do celkové výměry 10 ha oddělené od komplexu státních lesů vodními toky, dálnicemi, silnicemi dálničního typu, přehradami, letišti se zpevněnými plochami nebo jinými pozemkovými pruhy, které znemožňují jejich přímé spojení s komplexem státních lesů při lesní dopravě. Vzdáleností se rozumí nejkratší z mapy zjištěná vzdálenost mezi hranicí komplexu státních lesů a k převodu navrženého odloučeného lesního pozemku. Komplexem státních lesů se rozumí souvislé pozemky určené k plnění funkcí lesa o výměře větší než 10 ha.

20. Podle § 4 odst. 5 zákona o lesích, pozemky určené k plnění funkcí lesa se považují za souvislé, jestliže se lze dostat z jednoho na druhý bez překročení cizího pozemku; úzké pozemkové pruhy do šíře 10 m nepřerušují tuto souvislost, leží-li však ve směru podélném, nezakládají souvislost mezi pozemky jimi spojenými; za takové pruhy se nepovažují vodní toky, dálnice, silnice dálničního typu, přehrady, letiště se zpevněnými plochami a další pozemkové pruhy, které znemožňují přímé spojení mezi jimi oddělenými pozemky určenými k plnění funkcí lesa při lesní dopravě. Souvislost není přerušena pozemní komunikací, vodním tokem, správní hranicí okresu, hranicí obce, hranicí katastrálního území nebo oplocením a podobnými stavbami, pokud neznemožňují přímé spojení mezi jimi oddělenými pozemky určenými k plnění funkcí lesa při lesní dopravě.

21. Komplexem státního lesa se rozumí souvislé pozemky určené k plnění funkcí lesa o výměře větší než 10 ha (§ 4 odst. 4 věta poslední zákona o lesích).

22. Z textu zákona lze dovodit celkem tři typy odloučených lesních pozemků: (1) vklíněné mezi lesní pozemky jiných vlastníků než státu, (2) samostatné lesní pozemky obklopené pozemky, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa a (3) lesní pozemky do celkové výměry 10 ha oddělené od komplexu státních lesů vodními toky, dálnicemi, silnicemi dálničního typu, přehradami, letišti se zpevněnými plochami nebo jinými pozemkovými pruhy, které znemožňují jejich přímé spojení s komplexem státních lesů při lesní dopravě.

23. Pro všechny tři typy odloučených pozemků je proto důležitý pojem komplexu státního lesa. Odloučený lesní pozemek se buď musí nacházet v určité vzdálenosti od něj, nebo musí být alespoň oddělen pozemkovým pruhem znemožňujícím lesní dopravu. Z toho zároveň plyne, že, je-li určitý pozemek součástí komplexu státního lesa, je tím vyloučeno, aby byl i odloučeným lesním pozemkem.

24. Jako kritérium obhospodařovatelnosti přitom (u prvního a druhého typu) zákonodárce zvolil vzdálenost od komplexu státního lesa, tedy od určité větší (nad 10 ha) a ucelenější (souvislé) jednotky pozemků určených k plnění funkcí lesa ve vlastnictví státu. Skutečnost, že se státní pozemek nachází mezi pozemky jiných vlastníků, sama o sobě nebrání tomu, aby byl rozumně (racionálně) lesnicky obhospodařován.

25. Jaké pozemky je třeba považovat za souvislé, dále rozvádí § 4 odst. 5 zákona o lesích. Základním východiskem je, že jestliže se lze dostat z jednoho státního pozemku určeného k plnění funkcí na druhý bez překročení cizího pozemku, jde o souvislé pozemky. Není až tak podstatný obecný druh „(ne)přerušujícího“ pozemku (např. vodní toky a určité typy pozemních komunikací jsou obsaženy v obou výčtech), ale zda je jím znemožněno přímé spojení s ostatními státními pozemky při lesní dopravě.

26. Žalobci nárokované pozemky v celkové výměře 14, 2123 ha jsou podle katastru nemovitostí ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného 1). Pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou evidovány jako lesní pozemek (druh), pozemky určené k plnění funkcí lesa (způsob ochrany). Pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou evidovány jako ostatní plocha (druh pozemku) se způsobem využití jiná plocha, u pozemku parc. č. [Anonymizováno] jako ostatní komunikace.

27. V posuzované věci pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] jsou pozemky oddělené od komplexu státního lesa, nesplňují však podmínku dostatečné vzdálenosti od komplexu státního lesa, byť jsou vklíněné mezi pozemky jiných vlastníků než státu, když pozemek parc. č. [Anonymizováno] je od komplexu státních lesů vzdálen cca 20 m a pozemek parc. č. [Anonymizováno] je od komplexu státních lesů vzdálen cca 60 m (podle katastrální mapy), tedy méně než je zákonem stanovená minimální vzdálenost pro splnění kritérií odloučeného pozemku. Ostatní žalobci požadované pozemky představují pozemky souvislé, když pozemky parc. č. [Anonymizováno] neoznačené v katastru nemovitostí jako pozemky lesní, nepochybně podle jejich umístění, kdy jsou vklíněné do komplexu státních lesů, jsou pozemky s lesem související a sloužící lesnímu hospodářství (§ 3 odst. 1 písm. b/ zákona o lesích).

28. Žalobci namítali, že převyšuje-li nárok oprávněných osob hodnotu konkrétního komplexu státních lesů, lze pokládat veškeré pozemky, které jsou součástí příslušného komplexu státních lesů, pro účely ustanovení § 4 odst. 3 zákona o lesích, za odloučené lesní pozemky, a zároveň zpochybnili zákonem stanovený desetihektarový limit jako přežitý formalismus, protože pokud by každý z žalobců uplatňoval svůj nárok samostatně, pozemková náhrada by v případě žádného z nich nedosahovala zákonné výměry 10 ha.

29. Uvedené námitky neshledal odvolací soud důvodnými.

30. Zákaz vydávání jiných než odloučených pozemků tak, jak je zákon definuje, má své opodstatnění. Jeho cílem je, aby z vlastnictví státu byly převáděny jen ty lesní pozemky, které nelze rozumně lesnicky obhospodařovat. Účelem takového uspořádání je zabránit narušování celých komplexů státních lesů tak, aby nedocházelo k neefektivnímu štěpení vlastnických funkčních celků určených k hospodářskému využití.

31. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, tak vycházel při posouzení podmínek pro vydání pozemků ze zákonem stanoveného postupu posouzením charakteru lesních pozemků. Zákonodárce zvolil jako zákonnou překážku vydání lesních pozemků kritérium vzdálenosti od komplexu státních lesů a souvislost lesních pozemků s komlexem státních lesů z pohledu plnění funkcí lesa. Pokud zákonodárcem určený desetihektarový limit nebyl korigován, není dodržování zákonem nastavených restitučních pravidel přežitým formalismem, ale zákonným postupem. Zároveň soud nemůže přistoupit k žalobci požadovanému ,,sčítání“ nároků jednotlivých restituentů, byť se jedná o rodinné příslušníky, protože takový zákonem nepředpokládaný postup by představoval obcházení zákonných kritérií pro vydávání náhradních pozemků.

32. K námitkám žalobců je třeba zdůraznit, že pro vymezení odloučeného lesního pozemku není podstatné, zda se o něj stát fakticky stará či na něm lesnicky hospodaří. Takový prvek definice v § 4 odst. 4 lesního zákona neobsahuje. Podstatná je toliko možnost racionálního lesnického obhospodařování, která je dána zákonem specifikovanými vzdálenostmi (první a druhý typ) či oddělením od komplexu státního lesa (třetí typ).

33. Bez právního významu pro věc je odkaz žalobců na mediální obecné hodnocení průběhu uspokojování restitučních nároků (žalobci označovaná [jméno FO] doktrína), a námitka bez jakéhokoliv konrétního návrhu, že soudy by se měly z úřední povinnosti zabývat tím, zda osoby, které se na úrovni exekutivní moci podílely na uspokojování příslušných restitučních nároků nebyly podjaté pro své dřívější členství v KSČ či z obdobných důvodů.

34. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žaloba co do požadavku na vydání konkrétně označených pozemků není důvodná, neboť vydání pozemků brání zákonná překážka, vyzval proto žalobce k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jimi uplatněný nárok postupem podle § 118a o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).

35. Žalobci k výzvě soudu sdělili, že trvají na okruhu pozemků tak, jak je vymezili v petitu žaloby, vedeni snahou o obnovu regionálního rodinného majetku a navrhli doplnit dokazování zprávami Ministerstva zemědělství ze dne 31. 3. 2025, soudem vyžádanou zprávou Ministerstva zemědělství k otázce vhodnosti uvedených pozemků pro účely uspokojení restitučních nároků a soudem vyžádanou zprávou [právnická osoba] ohledně výčtu lesních pozemků v katastrálním území [adresa], které se ke dni 18. 11. 1989 nacházely ve vlastnictví státu a byly využity k uspokojení restitučních nároků a zároveň vymezení souvislých pozemků určených k plnění funkcí lesa o výměře větší než 10 ha, které byly v uvedeném období součástí komplexu lesa s tím, že žalobci mají za to, že charakter řízení podle § 153a odst. 2 o. s. ř. umožňuje doplnit dokazování naznačenými důkazy, protože princip koncentrace nelze v takovém řízení uplatňovat stejně přísně, jako je tomu ve standardním nalézacím řízení.

36. Žalovaný 2) k vyjádření žalobců uvedl, že úsilí žalobců o další převod pozemků v regionu ve snaze obnovit rodinný majetek neodpovídá tomu, že žalobci byli již v mnoha řízeních vedených u Okresního soudu v Nymburce o nahrazení projevu vůle a vydání náhradních pozemků úspěšní, bylo na ně převedeno téměř 100 pozemků v katastrálním území [adresa], všechny tyto pozemky byly kupními smlouvami již v roce 2021 prodány jiné fyzické osobě a žalobci s nimi nehospodaří. Proti navrhovaným důkazům se žalovaný 2) ohradil s tím, že smyslem a účelem soudního řízení není jeho zatížení prováděním důkazů o tom, jaké lesní pozemky byly v posledních 30 letech vydávány jiným oprávněným osobám, ale posouzení otázky, zda žalobci mají nárok na převod náhradních pozemků soudní cestou, zda zvolené pozemky jsou k převodu na žalobce vhodné a představují adekvátní restituční náhradu.

37. Požaduje-li oprávněná osoba uspokojení svého práva na náhradní pozemek, které žalovaný může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Podstatou uplatněného návrhu je nárok na převod náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem, podle něhož má být převeden konkrétní pozemek, tedy okruhem požadovaných pozemků. V takovém případě může soud překročit návrh účastníků a žalobě vyhovět i převodem jiného pozemku. V rámci odvolacího řízení pak žalobci mohou uplatňovat skutečnosti a důkazy, které neuplatnili před soudem prvního stupně (§ 205a o. s. ř.), ale pouze ty, které se týkají nově označených pozemků. Pokud tedy žalobci okruh pozemků nárokovaných k vydání nijak nezměnili, pak odvolací soud další dokazování, konkrétně žádostí [jméno FO] ze dne 17. 10. 2024, podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, adresované Státnímu pozemkovému úřadu, přípisem žalobkyně ze dne 20. 3. 2025, přípisem Ministerstva zemědělství ze dne 31. 3. 2025, instrukcí Ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 2013, a rozhodnutím [právnická osoba] ze dne 8. 10. 2015 a 1. 9. 2015, jako nepřípustné neprováděl.

38. Návrhy žalobců na vyžádání zprávy od [právnická osoba] a [právnická osoba] podle § 128 o. s. ř. nejsou návrhy na doplnění dokazování. Sdělení takových skutečností soud nezavazuje a k žádosti lze přistoupit jen tehdy, jestliže je se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení zřejmé, že skutečnosti, jejichž sdělení se vyžaduje, mají význam, pro postup soudu, resp. samotné rozhodnutí. Skutečnosti navrhované žalobci ke zjištění, nemají žádný význam pro rozhodnutí věci, protože provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový stav dostatečným způsobem pro rozhodnutí ve věci.

39. V posuzované věci je rozhodující, že žalobci výslovně trvali na vydání požadovaných pozemků s tím, že o jiné pozemky nemají zájem.

40. Požadované pozemky nelze podřadit pod žádný z uvedených tří typů odloučených lesních pozemků, především proto, že jsou součástí komplexu státního lesa, určené k plnění funkcí lesa o rozloze 14, 2123 ha , tedy více než 10 ha. Pozemky parc. č. [Anonymizováno] jsou pozemky oddělené od komplexu státního lesa, nesplňují však podmínku dostatečné vzdálenosti od komplexu státního lesa. Umístění pozemků parc. č. [Anonymizováno] neoznačených v katastru nemovitostí jako pozemky lesní, nepochybně podle § 4 odst. 5 věty druhé lesního zákona nepřerušuje jejich souvislost s komplexem státních pozemků určených k plnění funkcí lesa.

41. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně správně v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, na jeho správný výpočet v bodě 34. napadeného rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje. Správně soud prvního stupně podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci rozhodl rovněž o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

42. Na základě shora uvedených závěrů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. – V. jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

43. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že v řízení úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

44. Žalovaní nedoložili výši hotových výdajů, mají proto podle § 151 odst. 3 o. s. ř. nárok na zaplacení náhrady v paušální výši podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

45. Náklady žalovaného 1. představují dva úkony po 300 Kč (účast u jednání odvolacího soudu dne 15. 3. 2025 a 4. 6. 2025).

46. Náklady žalovaného 2. představují osm úkonů po 300 Kč (odvolání ze dne 20. 9. 2023, příprava a účast u jednání dne 17. 4. 2024, 19. 3. 2025 a 4. 6. 2025, vyjádření ze dne 30. 5. 2025), celkem 2 400 Kč.

47. Náhradu nákladů řízení jsou žalobci povinni zaplatit žalovaným v třídenní zákonné lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

48. Odvolací soud při ústním vyhlášení rozsudku opomněl, že potvrzení rozsudku soudu prvního stupně se týká i výroků III., IV. a V. napadeného rozsudku, ačkoliv z odůvodnění je zřejmé, že posuzoval i správnost těchto výroků. Odvolací soud proto vydal doplňující usnesení ve smyslu § 166 odst. 2 o. s. ř., které je součástí tohoto rozsudku.

Poučení