26 Co 60/2022- 203

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce a ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] obě zastoupené advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] s o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání původního žalobce [jméno] [příjmení], narozeného [datum], zemřelého [datum], posledně bytem [adresa], proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 1. 2022, č. j. 8 C 109/2021-123, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje v tom znění, že se zamítá žaloba na určení, že [jméno] [příjmení] byl ke dni [datum] výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 112, jehož součástí je stavba – dům [adresa] a pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na [list vlastnictví] pro katastrální území a obec Zavidov v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník.

II. Ve vztahu mezi žalobkyněmi ad a), ad b) a žalovanou jsou žalobkyně povinny zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní ad c) a žalovanou se žalované náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se původní žalobce ([jméno] [anonymizováno]) domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. 112, jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku parc. [číslo] vše zapsáno na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] úřadu pro [územní celek], [stát. instituce] (dále případně jen„ Nemovitosti“). Ve výroku II. uložil původnímu žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18 070 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Soud I. stupně se zabýval žalobním tvrzením původního žalobce, že Nemovitosti nabyl se žalovanou za trvání jejich manželství kupní smlouvou ze dne [datum] do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM). Po zániku jejich manželství rozvodem dne [datum] došlo mezi nimi k uzavření konkludentní dohody o vypořádání BSM ohledně Nemovitostí tak, že tyto připadly do výlučného vlastnictví původního žalobce, stejně jako ojetý osobní automobil Škoda 120 GLS. Naproti tomu na žalovanou bylo převedeno výlučné užívací právo k bytu 3+1 na adrese [adresa] (dále jen Byt“), včetně bytového vybavení, což je ekvivalentní protihodnota. Původní žalobce [příjmení] užíval pokojně po dobu více než 30 let, žalovaná po rozvodu nikdy o užívání Nemovitostí neprojevila zájem. Teprve [datum] podala žalovaná u příslušného katastrálního úřadu návrh, na základě kterého došlo k zápisu práva podílového spoluvlastnictví původního žalobce a žalované k Nemovitostem, každý v rozsahu id. k celku. Původní žalobce se proto touto určovací žalobou domáhal, aby stav zapsaný v katastru nemovitostí byl uveden do souladu se skutečným právním stavem. Pokud by neobstál závěr, že Nemovitosti získal do svého výlučného vlastnictví konkludentně uzavřenou dohodou o vypořádání BSM, má za to, že jejich vlastnictví nabyl mimořádným vydržením dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „o. z.“).

3. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že výše zmíněnou kupní smlouvou nabyli původní žalobce a žalovaná [příjmení] do BSM. Jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 1986, sp. zn. 14 C 168/86, s právní mocí ke dni [datum]. V současné době jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci Nemovitostí zapsáni původní žalobce a žalovaná, každý s podílem id. k celku. Dříve byly Nemovitosti evidovány jako součást jejich BSM. K uzavření tvrzené konkludentní smlouvy o vypořádání BSM mezi nimi nedošlo. Tento závěr učinil soud I. stupně na základě skutečnosti, že původní žalobce sice reálně Nemovitosti užíval po rozvodu manželství sám, nikdy se však nesnažil zjistit aktuální evidovaný stav zápisu vlastnického práva, případně požádat o změnu zapsaného stavu (vyžádáním písemného potvrzení o dohodě od žalované a jejím předložením příslušnému orgánu evidence nemovitostí). Naopak sám původní žalobce v korespondenci s žalovanou v letech 2020 a 2021 uznával, že Nemovitosti nejsou jeho majetkem a po žalované žádal, aby na něj svůj podíl převedla za nabízené„ odstupné“. Původní žalobce tedy po celou dobu věděl, že k dohodě se žalovanou o vypořádání BSM ohledně Nemovitostí nedošlo, přičemž ani on a ani žalovaná tento stav dlouhodobě neřešili. Dle soudu I. stupně za této skutkové situace došlo k vypořádání BSM původního žalobce a žalované k Nemovitostem zákonnou fikcí dle § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále případně jen „obč. zák.“), podle níž po třech letech od zániku BSM rozvodem jejich manželství za uvedených okolností přešly Nemovitosti do jejich rovnopodílového spoluvlastnictví. Pokud se původní žalobce domáhal alternativně požadovaného určení s odůvodněním, že Nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví mimořádným vydržením dle § 1095 o. z., ani z tohoto pohledu neshledal soud I. stupně žalobu jako důvodnou. Usoudil, že nezbytnou podmínkou mimořádného vydržení byla poctivá držba práva, ke které však nedochází, pokud držitel věděl o tom, že vykonává právo, které mu nenáleží. V daném případě přitom žalobce podle skutkových zjištění věděl, že k vypořádání BSM se žalovanou ve skutečnosti nikdy nedošlo, a proto musel i vědět, že po třech letech od rozvodu jejich manželství nastoupila fikce vypořádání BSM v podobě vzniku podílového vlastnictví k Nemovitostem. Původní žalobce tedy jako nepoctivý držitel nemohl výlučné vlastnické právo k Nemovitostem nabýt ani podle institutu mimořádného vydržení. Ze všech uvedených důvodů proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Proti tomuto rozsudku podal původní žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Namítl především, že pokud soud I. stupně z jeho předžalobních pokusů obsažených v korespondenci z let 2020 a 2021 (které činil jako laik v oboru práva) dovodil, že k uzavření, a to ani konkludentní dohody se žalovanou o vypořádání BSM nedošlo, tento závěr nemůže obstát a je vnitřně rozporný, protože za situace, kdy bylo rovněž prokázáno, že žalovaná získala pro sebe původně společný Byt účastníků, muselo by platit, že i tento Byt zůstal jim oběma. Případně by muselo platit, že nejhodnotnější složka BSM – Byt by zůstal žalované, aniž došlo k vypořádání ohledně Nemovitostí, což by bylo zjevně nespravedlivé. Dle původního žalobce naopak lze ze zmíněné předžalobní korespondence dovodit, že byl po celou dobu přesvědčen o svém nároku mít Nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví. Pokud nabízel žalované„ odstupné“ za uvedení stavu zapsaného do katastru nemovitostí do souladu s více jak 30 let trvajícím stavem faktickým, tedy do stavu, kdy bude zapsán jako výlučný vlastník Nemovitostí, činil tak pouze ve snaze vyhnout se nákladnému a zdlouhavému soudnímu sporu. To plyne např. z obsahu e-mailové zprávy ze dne [datum], kde uvádí:„ …Jsem ochotný bez ohledu na můj názor poskytnout ti za tvůj souhlas s převedením podílu na mě odstupné.“ 5. Pokud by se jednalo o nabytí vlastnického práva vydržením, tak podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo by bez právního významu, že se vydržitel případně snažil o smírné řešení např. nabídkou koupě vydržené věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). V souvislosti se závěrem soudu I. stupně pro účely posouzení mimořádného vydržení, že původní žalobce nedržel předmětné nemovitosti poctivě, poukázal na obsah odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2145/2006, v němž je citace z komentáře k ustanovení § 1477 o. z. o., podle kterého, držitel nemovitosti, který ji nabyl tradicí bez knihovního zápisu, ví, že není vlastníkem, a přesto je držitelem poctivým. V tomto komentáři se rovněž uvádí, že poctivým je ten držitel, který neví, že se dopouští bezpráví a ani nezná skutečnosti, z nichž by se taková okolnost podávala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, původní žalobce poukázal na to, že účelem vydržení v obecné rovině je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Dále poukázal opětovně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, podle něhož dlouhodobá držba, v daném případě více než padesátiletá, nasvědčuje dobré víře držitel, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nemovitosti přistoupil k řešení věci, pokud by sám již dříve měl za to, že držitel užívá jeho pozemek. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2250/2011, poukázal na závěr, že přípustná je i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí, pokud lze její oprávněnost dovodit z dalších okolností držby. Původní žalobce má za to, že poctivost jeho držby Nemovitostí vyplývá z toho, že po rozvodu manželství získala žalovaná z BSM jeho nejhodnotnější část, a to Byt. Původní žalobce tak byl důvodně přesvědčen, že jako protihodnota mu náleží výlučné vlastnické právo k Nemovitostem. V souladu s tímto přesvědčením, se chopil jejich držby, kterou vykonával více než třicet let, včetně údržby a rekonstrukcí na vlastní náklady, přičemž po celou tuto dobu se žalovaná vůči tomu nijak nevymezila. Původní žalobce tedy nevěděl, že uchopením této držby se dopouští bezpráví, ani neznal okolnosti, ze kterých by se to podávalo. Z hlediska poctivosti vykonávané držby mu soud I. stupně nesprávně přičetl k tíži, že se po celou dobu neřešil podle něj nesprávný stav zápisu vlastnického práva k Nemovitostem. Naopak, podle něj, za situace, kdy žalovaná věděla, že žalobce [příjmení] dlouhodobě užívá výlučně pro sebe, chovala se nedbale, pokud se o Nemovitosti dlouhodobě nezajímala, a nepostarala se dříve o nápravu podle jejího názoru nesprávného stavu zápisu vlastnického práva k Nemovitostem, ač se podle svého názoru považovala za jejich spoluvlastníka.

6. Původní žalobce v odvolání dále namítl, že pokud k prokázaní svého tvrzení o konkludentní dohodě o vypořádání BSM se žalovanou ve vztahu k Nemovitostem předložil jako důkaz písemné prohlášení [jméno] [příjmení] a soud k tomuto důkazu nepřihlédl z důvodu nevěrohodnosti vzhledem k přátelskému poměru jmenovaného k původnímu žalobci, mohl soud takový závěr odpovědně učinit až po výslechu jmenovaného, který však odmítl provést, stejně jako výslechy dalších navržených svědků, kteří všichni mohli vypovídat k nakládání s Nemovitostmi osobou žalobce, jakož i k tomu, že nepochybovali o tom, že Nemovitosti po rozvodu se žalovanou patří výlučně původnímu žalobci. Nesprávně soud neprovedl i další žalobcem navržené důkazy, a to znaleckým posudkem a dalšími listinami (např. privatizační smlouvou), které měly jednak prokázat to, jakým způsobem žalovaná získala do svého vlastnictví, jednak hodnotu bytu, resp. původně hodnotu společného užívacího práva k bytu. Procesně soud I. stupně pochybil i tím, že za situace, kdy měl za to, že původní žalobce existenci zmíněné konkludentní dohody neprokázal, ho nepoučil podle §§ 118a o. s. ř. Proto má původní žalobce za to, že nyní může ještě dotvrdit skutečnosti k existenci této dohody, a to v podobě prokázání rozsáhlých rekonstrukčních prací na Nemovitostech ve vlastní režii a bez konzultace se žalovanou. To podle něho dokládá jeho plnohodnotnou a výlučnou držbu. V této souvislosti rovněž zpochybnil tvrzení žalované, že bytové zařízení z Bytu si do nového bydliště neodvezl proto, že jej nepotřeboval. [příjmení] byl pravdou, bytové zařízení však ponechal vědomě žalované jako součást dohody o vypořádání BSM. Původní žalobce tedy nadále trval na důvodnosti své žaloby a navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že jeho žalobě na určení jeho výlučného vlastnictví k Nemovitostem bude vyhověno.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání zejména uvedla, že přechod užívacího práva k Bytu na žalovanou nemůže vést automaticky k závěru o existenci konkludentní dohody o vypořádání BSM ve vztahu k Nemovitostem. Vypořádání se totiž nemuselo podle platné právní úpravy vztahovat na celý majetek v BSM. Původní žlobce navíc svůj souhlas s přechodem užívacího práva k Bytu vyjádřil až [datum], tedy až po uplynutí tří let od rozvodu jejich manželství, kdy už nastoupily právní nevyvratitelné účinky zákonné fikce dle § 149 odst. 4 obč. zák. o vypořádání BSM ve vztahu k Nemovitostem. Souhlas původního žalobce s přechodem užívacího práva k Bytu na žalovanou tedy dle ní s majetkovým vypořádáním zaniklého BSM účastníků nijak nesouvisel. Pokud žalovaná později v souvislosti se změnou společenských poměrů Byt nabyla v privatizaci do svého vlastnictví, je pro předmětný spor právně nevýznamné. Dle žalované navíc tehdejší užívací právo k bytu nepředstavovalo majetkovou hodnotu, která by mohla být součástí dohody o vypořádání zaniklého BSM. Neobstojí ani tvrzení původního žalobce, že v rámci předžalobního pokusu o smírné řešení nabízené„ odstupné“ bylo zamýšleno pouze jako náhrada administrativních nákladů žalované, protože sám při výpočtu tohoto„ odstupného„ vycházel z deklarované ceny Nemovitostí. Pokud v dopise ze dne [datum] výslovně uvedl, že sdělil svůj názor na věc a že ten se může lišit od názoru žalované, z toho je zřejmé, že sám vychází z toho, že k vypořádání BSM ohledně dohodou Nemovitosti nedošlo. Původní žalobce si tak po celou dobu byl vědom toho, že Nemovitosti nejsou v jeho výlučném vlastnictví. Pokud odkazuje na judikatorní závěr, že dlouholetá držba nasvědčuje dobré víře (22 Cdo 2520/2011), tento závěr byl učiněn za zcela jiných skutkových okolností, kdy původní žalobce nebyl účasten nabytí nemovitostí užívaných po dobu 70 let, tyto okolnosti tak neměl možnost ovlivnit. V předmětné věci však původní žalobce se žalovanou nabyli Nemovitosti do BSM a oba od počátku věděli, že po rozvodu jejich manželství nebylo spoluvlastnictví k Nemovitostem nijak vypořádáno. Zároveň žalovaná sama poukázala na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 412/2000, podle něhož k odvrácení zákonné domněnky o vypořádání BSM dle § 149 odst. 4 obč. zák. nestačilo pouhé uzavření konkludentní dohody, nýbrž muselo by proběhnout též faktické vypořádání podle ní, k čemuž však v daném případě nedošlo. Dle žalované soud I. stupně správně uzavřel, že původní žalobce nedržel Nemovitosti poctivě, když věděl, že k vypořádání BSM se žalovanou v tomto směru mezi nimi nedošlo. Pokud pak do Nemovitostí investoval, dle žalované ve své podstatě pouze takto pouze kompenzoval své nadužívání Nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Žalovaná [příjmení] po rozvodu manželství účastníků fakticky neužívala i proto, že jakýkoliv kontakt s původním žalobcem byl pro ni stresující, Nemovitosti však navštěvovala jejich společná dcera, kterou měla ve výchově. Pokud by byl původní žalobce přesvědčen o oprávněnosti své držby, podnikl by nepochybně kroky k úpravě zápisu vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Dle žalované soud I. stupně rovněž správně nepřihlédl k písemnému prohlášení [jméno] [příjmení] pro jeho přátelský vztah k původnímu žalobci, navíc jmenovaný by jako svědek mohl o údajné konkludentní dohodě se žalovanou vědět jen zprostředkovaně od něj. Bez právního významu pro toto řízení jsou i důkazy k prokázání rozsahu investic původního žalobce do Nemovitostí, jakož i k hodnotě Bytu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil.

8. V průběhu odvolacího řízení původní žalobce [jméno] [příjmení] zemřel ([datum]). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 26 Co 60/2022-180, postupem podle § 107 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví po žalobci tak, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s žalobkyněmi ad a) až c) tak, jak jsou označeny v záhlaví tohoto rozsudku.

9. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně ad a) a ad b) navrhly, aby soud připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že původní žalobce [jméno] [příjmení] byl ke dni své smrti ([datum]) vlastníkem Nemovitostí. Žalobkyně ad c) se k tomuto návrhu připojila. Usnesením ze dne [datum] vyhlášeným při ústním jednání odvolací soud tuto změnu postupem podle § 95 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. připustil.

10. V souvislosti s návrhem na změnu žaloby žalobkyně ad a) a ad b) doplnily své odvolání o odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo] 2021, a citaci z jeho odůvodnění, v němž je uvedeno, že pokud se jedná o předpoklad mimořádného vydržení dle § 1095 o. z. spočívající v tom, že držitel drží právo v nikoliv nepoctivém úmyslu, je třeba tento pojem vykládat tak, že kvalifikace držby v nikoliv nepoctivém úmyslu vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Na jiném místě odůvodnění tohoto judikátu se uvádí, že zákonem kvalifikovaný nikoliv nepoctivý úmysl držby, jako předpoklad mimořádného vydržení nemusí být narušen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný, např. zjistí, že smlouva, na jejímž základě s chopil držby je neplatná; držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu nemusí podle okolností případu narušit ani vědomost držitele o tom, že není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu. V nikoliv nepoctivém úmyslu je však vykonávána držba nepravá dle § 993 o. z.

11. Žalovaná v písemném vyjádření v reakci na výše zmíněné doplnění odvolání uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že původní žalobce držel Nemovitosti v zákonem kvalifikovaném nikoliv poctivém úmyslu. Po celou dobu své držby si byl vědom, že po rozvodu jeho manželství se žalovanou nebyla otázka jejich vlastnického práva k Nemovitostem vyřešena. O tom svědčí i jeho písemná nabídka žalované ze dne [datum] na odkup jejího podílu na Nemovitostech, kterou vypočítával z jejich ceny. Pokud původní žalobce ve svém odvolání poukazoval na judikaturu, podle které vydržení případně nebrání skutečnost, že vydržitel jednal s vlastníkem o smírném řešení, v daném případě původní žalobce jednal se žalovanou o smírném řešení pouhý rok poté, kdy mohlo dojít k okamžiku mimořádného vydržení, z čehož žalovaná dovozuje, že v době těsně po uplynutí mimořádné vydržecí doby si byl původní žalobce stále vědom toho, že mu vlastnické právo k Nemovitostem nepatří. Žalovaná navíc tvrdí, že původní žalobce činil pokusy přimět jí k převodu jejího spoluvlastnického podílu na Nemovitostech již v průběhu devadesátých let minulého století, což by mohlo být prokázáno její účastnickou výpovědí. Její výpověď by mohla rovněž osvětlit okolnosti, za jakých došlo k situaci, že žalovaný začal užívat Nemovitosti, což by mohlo vést i k závěru o tom, že se jejich držby uchopil svémocně a i z tohoto důvodu by jeho držba v nikoli nepoctivém úmyslu byla vyloučena. Žalovaná rovněž poukázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], podle nichž je hodnocení poctivosti úmyslu držitele vždy individuální a závisí na jedinečných, konkrétních skutkových okolnostech každého případu.

12. Žalovaná ad c) k odvolání původního žalobce a k jeho doplnění nynějšími žalobkyněmi ad a) a b) uvedla, že je dcerou žalované, do pozice žalobkyně se dostala pouze z důvodu svého postavení v dědickém řízení po původním žalobci. Má za to, že právní stav ohledně Nemovitostí by měl být zachován tak, jak uzavřel soud I. stupně.

13. Odvolací soud poté, co uzavřel, že odvolání bylo podáno osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a uzavřel, že odvolání není důvodné.

14. Předně je třeba z hlediska procesního uvést, že, byť s jedná o žalobu na určení dle § 80 o. s. ř., v daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení prokazován byl nemusel, protože s ohledem na ustanovení § 985 o. z. vyplývá přímo ze zákona (K tomu viz komentář k § 985 o. z. v publikaci: Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck).

15. Soud I. stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro věc podstatných skutkových zjištění a závěrů. Podstatné skutečnosti, které na podkladě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, považuje odvolací soud za správné. V tomto směru proto odkazuje pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku a na jeho shrnutí v odstavcích 2. a 3. tohoto odůvodnění. Za správné pak ve své podstatě považuje i závěry soudu I. stupně, které ho vedly k zamítnutí žaloby.

16. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně správně uzavřel, že původní žalobce po rozvodu manželství se žalovanou tvrzenou konkludentní dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dle § 149 odst. 2 obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. /dále případně jen“ v rozhodném znění“ /) ve vztahu k Nemovitostem neuzavřel. (Správně přitom v rámci svých dílčích úvah uzavřel, že z hlediska formy by jinak konkludentní dohoda o vypořádání BSM ve světě práva obstála). Důkazem o uzavření této dohody nemůže být skutečnost, že po rozvodu manželství se původní žalobce dohodl se žalovanou na tom, že výlučným uživatelem Bytu (tehdy ve státním vlastnictví) v režimu osobního užívání bude žalovaná (§ 177 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění). Tato dohoda totiž nemohla být součástí tvrzené dohody o vypořádání BSM, protože společné právo osobního užívání bytu manželů nepředstavovalo majetkové právo, které by podle zákona mohlo být předmětem vypořádání BSM po jeho zániku postupem dle § 149 a násl. obč. zák. Vypořádání tohoto práva podléhalo samostatnému právnímu režimu dle § 177 obč. zák. v rozhodném znění (k tomu viz i judikatorní závěr uvedený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005). Důkazem o uzavření tvrzené konkludentní dohody o vypořádání zaniklého BSM původního žalobce a žalované nemůže být ani skutečnost, že žalovaná po celé sledované období Nemovitosti neužívala, protože samotné mlčení či nečinnost samy o osobě projev vůle uzavřít smlouvu nezakládají. V posuzovaném období se jednalo o závěr judikatorní, v pozdější době byl tento závěr vtělen i přímo do zákona (§ 44 odst. 1 obč, zák. v znění zákona č. 509/1991 Sb.). Pokud se tedy v daném případě žalovaná prokazatelně nesnažila ve sledovaném období fakticky Nemovitosti užívat, nelze z toho dovodit závěr, že by s původním žalobcem uzavřela konkludentní smlouvu, kterou by se v rámci vypořádání jejich zaniklého BSM vzdala svého vlastnického podílu na Nemovitostech. Jednoznačným důkazem k prokázání její konkludentně projevené vůle v tomto směru mohlo být pouze její písemné potvrzení ve smyslu § 149 odst. 2 o. z v rozhodném znění. Existenci tohoto potvrzení však původní žalobce ani netvrdil. Důkazem k existenci tvrzené konkludentní dohody o vypořádání BSM nemohly být již v obecné rovině ani původním žalobcem navržené výpovědi svědků, a to již z povahy prokazované skutečnosti. K existenci konkludentní dohody by mohli svědci uvádět pouze informace k faktickému konání či nekonání účastníků, nikoli k tomu, jakou tím projevovali vůli, o které mohli informovat případně pouze zprostředkovaně, když původním žalobcem nebylo ani tvrzeno, že by svědci měli být nějaké konkrétní dohodě účastníků přítomni.

17. Soud I. stupně správně uzavřel, že korespondencí mezi původním žalobcem a žalovanou z let 2020 a 2021 je prokázáno, že k uzavření dohody, a to ani konkludentní formou, o vypořádání zaniklého BSM účastníků po jejich rozvodu nedošlo. Jak soud I. stupně správně zjistil, sám původní žalobce konkrétně v dopise ze dne [datum] uvedl, že se pouze domníval, že dohoda o dalším užívání Bytu znamená souhlas žalované s vypořádáním BSM ohledně Nemovitostí tak, že tyto připadnou do jeho výlučného vlastnictví, aniž by měl skutečnou existenci tohoto projevu vůle ze strany žalované jiným způsobem potvrzenu. Zároveň v tomto dopise uvedl, že ho mrzí, že k celkovému právnímu dořešení majetkových záležitostí nedospěli už v tehdejší době. Sám tedy v tomto dopise potvrdil, že k uzavření tvrzené konkludentní smlouvy o vypořádání BSM ohledně Nemovitostí nedošlo, protože uzavření této dohody ze strany žalované bylo pouze jeho domněnkou, nikoli její prokazatelnou vůlí, přičemž při respektování tohoto stavu věcí se žalovaný v dalším obsahu tohoto popisu domáhá po žalované dodatečného formálního převedení jejího podílu na Nemovitostech na jeho osobu. Respektování skutečnosti ze strany původního žalobce, že k uzavření konkludentní dohody mezi účastníky o vypořádání jejich zaniklého BSM ohledně Nemovitostí nedošlo, odpovídá pak i obsah jeho e-mailové korespondence se žalovanou z období 24. 1. až [datum], ve které žalované nabízí, aby na něj žalovaná svůj podíl na Nemovitostech převedla za jím nabízenou částku vycházející z tří až čtyřnásobku původní kupní ceny Nemovitostí.

18. Správně tedy soud I. stupně uzavřel, že původní žalobce se výlučným vlastníkem Nemovitostí na základě tvrzené konkludentní dohody se žalovanou o vypořádání zaniklého BSM dle § 149 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění stát nemohl.

19. Dle názoru odvolacího soudu soud I. stupně dále správně uzavřel, že původní žalobce se nestal vlastníkem Nemovitostí ani z titulu mimořádného vydržení vlastnického práva dle § 1095 o. z.

20. Podle § 1095 o. z.: Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

21. Vzhledem k výše uvedenému závěru, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky (resp. mezi původním žalobcem a žalovanou) dohoda o vypořádaní jejich zaniklého BSM nebyla a že původní žalobce si byl této skutečnosti vědom, správně soud I. stupně uzavřel, že za tohoto skutkového stavu se uplatní nevyvratitelná právní domněnka, že k vypořádání BSM ve vztahu k Nemovitostem došlo tak, že každý z nich se stal jejich spoluvlastníkem v rozsahu id k celku. V daném případě tak bylo na místě posoudit, zda původní žalobce nenabyl vlastnické právo k id Nemovitostí mimořádným vydržením dle § 1095 o. z. tím, že vlastnický podíl žalované nepřetržitě držel za stanovených zákonných podmínek po dobu nejméně dvaceti let s tím, že s ohledem na dobu zániku BSM původního žalobce, žalované ([datum], kdy nastala právní moc rozsudku o rozvodu jejich manželství), mohl běh vydržecí doby započít nejdříve od [datum].

22. Jednou ze zákonných podmínek mimořádného vydržení je, aby se jednalo o držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu. Judikatorně (viz např. žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021) bylo uzavřeno, že držba v nikoliv nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. je takovou držbou, kdy držitel držbu vykonává v přesvědčení, že tím nepůsobí nikomu (tedy zejména skutečnému vlastníku) na jeho právech újmu. Nepoctivým dle § 1095 o. z. je zpravidla jednání naplňující znaky nepravé držby dle § 993 o. z. Dle komentářové literatury (viz např. komentář k § 1095 v publikaci: Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck) představuje zákonný požadavek držby v nikoli nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. kritérium obdobné dobré víře (tedy držby práva v akceptovatelném přesvědčení držitele, že mu právo náleží) v tom nejméně přísném pojetí.

23. V daném případě bylo v řízení prokázáno, že žalobce užíval Nemovitosti s vědomím toho, že k vypořádání BSM dohodou se žalovanou nedošlo a že tedy žalovaná vlastnické právo k Nemovitostem nepozbyla. Pokud za těchto okolností užíval Nemovitosti sám, konal tak s vědomím, že tak činí na úkor spoluvlastnického podílu žalované, a jen na základě jejího souhlasu. Pokud se za těchto okolností nyní žalobce domáhal potvrzení nabytí vlastnického páva k celé Nemovitosti z titulu mimořádného vydržení, jedná se dle názoru odvolacího soudu o situaci analogickou se situací, kdy nepravý držitel usiluje o to, aby proměnil v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.). Jak je přitom uvedeno výše, nepravá držba zakládá nepoctivý úmysl dle § 1095 o. z. a nemůže tedy vést ani k mimořádnému vydržení. Za situace, kdy bylo prokázáno, že původní žalobce od počátku věděl, že užíváním Nemovitostí v rozsahu spoluvlastnického podílu žalované drží cizí právo, nelze dle názoru odvolacího soudu ani uvažovat o jeho držbě v dobré víře alespoň v tom nejméně přísném pojetí.

24. Z uvedených důvodů tedy shledal odvolací soud závěr soudu I. stupně o tom, že původní žalobce nenabyl výlučné vlastnického právo k Nemovitostem ani z titulu mimořádného vydržení, jako správný.

25. Ze všech uvedených důvodů tedy soud I. stupně správně žalobu na určení vlastnického práva původního žalobce k Nemovitostem jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně (ve znění po připuštění změny žaloby) jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na jeho správné odůvodnění.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo ve vztahu mezi žalobkyněmi ad a) a b) a žalovanou rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, má proto vůči jmenovaným žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem v rozsahu čtyř úkonů právní služby po 3 100 Kč (písemné vyjádření k odvolání, písemné vyjádření k doplnění odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tří režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 této vyhlášky), to vše povýšeno o DPH ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem tedy 27 186 12 342 Kč.

27. Ve vztahu mezi žalobkyní ad c) a žalovanou bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. Žalovaná byla sice i vůči žalobkyni ad c) v odvolacím řízení zcela úspěšná, odvolací soud však jako mimořádnou okolnost zhodnotil skutečnost, že žalobkyně ad c) je dcerou žalované, spor s ní nevede zcela o své vůle, ale pouze z titulu svého postavení v dědickém řízení po zemřelém původním žalobci a z něho plynoucího procesního postavení v tomto řízení. [jméno] uvedla, že na řešení sporu způsobem uplatněným v žalobě sama zájem nemá. Za těchto okolností by bylo rozhodnutí o její povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení dle názoru odvolacího soudu projevem nepřiměřené tvrdosti zákona. Proto rozhodl postupem podle § 150 o. s. ř. tak, že žalované právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni ad c) nepřiznal.

Poučení