26 Co 67/2022-159

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o nahrazení projevu vůle žalovaného při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. prosince 2021 č. j. 16 C 37/2021-124 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 5 696 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že parcela [číslo] v k. ú. [obec], [územní celek], zapsaná u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ předmětný pozemek“), je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s majetkem státu k ní vykonává žalovaný (výrok I). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků ve znění uvedeném ve výroku II napadeného rozsudku (výrok II) a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení 16 691 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Okresní soud uzavřel, že v souzené věci se žalobce domáhal jednak určení, že Česká republika je vlastníkem předmětného pozemku a příslušnost hospodařit s majetkem státu k ní vykonává žalovaný, a jednak nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku, který si žalobce sám vybral, a to jako náhradu za pozemky nevydané v restituci dle zákona o půdě. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že ze strany žalovaného při uspokojování restitučních nároků žalobce došlo k liknavosti a svévoli, nesporná byla rovněž cena nevydaných pozemků. Okresní soud v prvé řadě zkoumal existenci naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. na požadovaném určení a dospěl k závěru, že žalobce naléhavý právní zájem nemá. Poukázal na smysl a účel určovacích žalob podle § 80 o. s. ř., jejichž cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Takový stav však v dané věci nenastal, neboť žalobce se v souzené věci může domáhat neuspokojeného restitučního nároku prostřednictvím účasti ve veřejných nabídkách náhradních pozemků a ve výjimečných případech cestou soudních řízení o nahrazení projevu vůle, což také opakovaně činí. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení nemůže žalobce mít také proto, že se domáhá určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, nikoli ve prospěch svůj. Nejedná se ani o zvláštní návrh určovací povahy, neboť právní institut takového charakteru právní řád České republiky neupravuje a z žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá určení vlastnického práva samostatným žalobním petitem (nikoli návrhem na řešení této otázky jako otázky předběžné v rámci nároku o nahrazení projevu vůle). Okresní soud neshledal důvodnou ani žalobcem namítanou analogii s řízeními o vydání původního církevního majetku, neboť základním předpokladem rozhodnutí o určení vlastnického práva v řízení o vydávání původního církevního majetku bylo, že věc byla původním církevním majetkem, v souzené věci však žalobce vlastníkem předmětného pozemku nikdy nebyl. Proto žalobu ve výroku I zamítl. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle ve vztahu k jedinému pozemku, který není ve vlastnictví České republiky, zamítl žalobu i ve výroku II.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. Namítl, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že úspěšné podání žaloby v souzené věci nelze podmiňovat prokázáním tzv. naléhavého právního zájmu určení, neboť není chybou žalobce, že žalovaný nezajistil po dobu takřka osmdesáti let zápis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí, a to namísto původního vlastníka pozemku, kterým byl [titul] [jméno] [příjmení]. Žalobce přitom žalovaného opakovaně žádal, aby zápis svého vlastnického práva v katastru nemovitostí zajistil, což ale žalovaný neučinil. Dle judikatury Nejvyššího soudu má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalující strana i v případě, že nemá k dispozici jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mohla účinněji hájit svá práva. V souzené věci bylo určení vlastnického práva žalovaného nutnou podmínkou pro to, aby soud mohl podané žalobě vyhovět, když žalobce ani neměl k dispozici jiný, účinnější právní prostředek k hájení svých práv. Uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je ve smyslu § 80 o. s. ř., nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimován k žalobě na určení vlastnictví žalovaného byl i žalobce jakožto restituent, neboť vyhovění žalobě okresním soudem by v daném případě jednoznačně mělo příznivý dopad na právní postavení žalobce, který by se mohl domoci restituce k předmětnému (a vydatelnému) náhradnímu pozemku. Nadto měl za to, že v opačném případě by byl ve srovnání s církevními oprávněnými osobami nepřípustně diskriminován. Předmětný pozemek je zemědělským pozemkem a mohl být vhodnou restituční náhradou pro žalobce jako restituenta dle zákona o půdě, po II. světové válce byl předmětem konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb. Jednalo se přitom o originární způsob nabytí vlastnického práva ex lege, intabulace byla v pozemkových knihách vyznačována pouze z pořádkového (evidenčního) hlediska a neměla konstitutivní účinky. Dekretem č. 108/1945 Sb. byl ze zákona ke dni 30. 10. 1945 zkonfiskován veškerý majetek osob, na něž tento dekret dopadal, a žalobci nemůže jít k tíži, že tato skutečnost (konfiskace) nebyla v příslušných pozemkových knihách vyznačena, neboť vlastníkem pozemku je po celou dobu žalovaný. Nesouhlasil rovněž s uložením povinnosti hradit žalovanému náklady řízení, zdůraznil, že žalovaný je vybaven řádně finančně i personálně a není nutné, aby jeho zájmy byly u soudů hájeny advokáty. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, event. jej změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Uvedl, že žalobce se uspokojení zbývající části svého restitučního nároku může domáhat jak prostřednictvím žalovaným realizovaných veřejných nabídek (a žalobci v jejich účasti nic nebrání), tak též prostřednictvím žalob na nahrazení projevu vůle, kdy žalobce tohoto mimořádného institutu žalob využívá v řadě případů a se žalovanou v současnosti vede okolo 20 soudních sporů. V těchto řízeních je řešena toliko otázka převoditelnosti náhradních pozemků, neboť svévoli a liknavost, jakož i ocenění restitučního nároku žalovaný nesporuje. Žalobce v řízeních se žalobami disponuje, již podané žaloby v pokročilém stádiu řízení bere zpět a podává žaloby nové a bere je zpět i v případě, je-li mu soudem prvního stupně nepravomocně vyhověno a žalovaná se proti rozsudku neodvolává (viz např. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 1. 2022 č. j. 6 C 218/2020-528), jeho postup tak nelze označit za postup směřující k co nejrychlejšímu uspokojení jeho restitučního nároku. Žalovaný dále odmítl analogii s právní úpravou majetkového vyrovnání s církvemi, neboť základním předpokladem této speciální aktivní věcné legitimace bylo, aby věc byla původním církevním majetkem, tedy ji oprávněné osoby původně vlastnily. Žalobce však původním vlastníkem předmětného pozemku nikdy nebyl, nedomáhal se svého původního majetku, ale toliko náhrady za původní majetek v podobě náhradního pozemku. Doplnil, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů, je specifickou právní úpravou určenou k unikátnímu účelu a při jeho analogickém použití je třeba dbát zvýšené obezřetnosti. Pro žalobcem uplatňovaný postup v tomto řízení neexistuje žádný zákonný ani judikaturou dovozený podklad, jeho určovací žalobu je třeba posuzovat dle obecných pravidel, tj. zkoumat naléhavý právní zájem, který v případě žalobce zjevně není dán. V této souvislosti žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu stran určovacích žalob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 635/2003) s tím, že žalobou uplatněný nárok na určení vlastnického práva žalovaného judikaturní závěry nemůže splnit, současným stavem (údajný nesprávný zápis vlastnického práva ve vztahu k předmětnému pozemku) není ohroženo žádné právo žalobce. Požadované určení vlastnického práva pak pro základ sporu, kterým je uspokojení restitučního nároku žalobce, představuje pouze otázku předběžnou, jejíž vyřešení k uspokojení restitučního nároku žalobce přímo nepovede; bude totiž třeba dále zkoumat, zda je pozemek k převodu vůbec vhodný. Připustil, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení by byl dán tehdy, bylo-li by prokázáno, že jiným než předmětným pozemkem, nelze restituční nárok žalobce uspokojit. Takový stav však v řízení nenastal, stále je dostatek vhodných náhradních pozemků jak ve veřejných nabídkách, tak i mimo ně, o čemž ostatně svědčí postup žalobce v jiných řízeních. Doplnil, že postavení žalobce jako oprávněné osoby dle zákona o půdě je v určitém smyslu privilegované, to však neznamená, že jeho práva nejsou limitována, a to zejména účelem, pro který jimi byl žalobce nadán, jímž je co nejrychlejší uspokojení jeho restitučního nároku. Žalobce si však toto mimořádné postavení vykládá nepřípustně extenzivně a zatěžuje soudy dalšími řízeními a rozsáhlým dokazováním. Takový postup nemůže požívat právní ochrany. Pro žalobce se jedná o pozemky náhradní, tj. pozemky zcela zastupitelné, a proto, existuje-li vhodný pozemek, prostřednictvím něhož lze nárok žalobce uspokojit, je třeba jej uspokojit primárně převodem takového pozemku. Pokud jde o nákladový výrok napadeného rozsudku, žalovaný poukázal na to, že žalobce nepostupuje s cílem co nejrychlejšího získání náhradního pozemku, naopak„ zkouší“, co bude ze strany soudů akceptováno, a musí tak nést alespoň elementární odpovědnost za své chování. Žalobcem zahájené řízení je svou povahou specifické, nejedná se o běžnou agendu žalovaného a přístup žalobce k vedení soudních sporů odůvodňuje přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, které by nemusely vzniknout, postupoval-li by žalobce standardním způsobem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a je přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. Odvolací soud předně sdílí závěr okresního soudu stran neexistence naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku ve smyslu ust. § 80 o. s. ř.

7. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není po procesní stránce, spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod číslem 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu). Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a – což je v dané věci zvláště významné – vůči komu žaloba o určení směřuje. Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle § 80 o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Taktomu může být v dané věci ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.), k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3337/2015.

8. V souzené věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva ve prospěch třetí osoby, aniž současně žaloval původního, v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka předmětného pozemku ([titul] [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [obec]), resp. jeho dědice. Postup žalobce, byl-li by v řízení se svou určovací žalobou úspěšný, by tak vedl k duplicitě zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a předjímaná funkce, resp. účel určovací žaloby ve smyslu poskytnutí preventivní ochrany, eliminace stavu ohrožení práva a nejistoty v právním vztahu či odvrácení budoucích sporů, by nemohla být naplněna. Z žalobního petitu je zřejmé, že žalobce se žalobou domáhal určení vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku a bylo na něm, aby prokázal tzv. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jak bylo uvedeno výše, nelze-li očekávat, že bude určovací žaloba citované funkce plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Takový závěr je přitom třeba pojit též s hlediskem subjektovým. Na uvedeném ničeho nemění tvrzení žalobce, že žalovaný byl po dobu delší než 80 let nečinný a nezajistil zápis svého vlastnického práva namísto původního vlastníka pozemku. Okresní soud proto postupoval správně, pokud žalobu na určení vlastnického práva žalovaného ve výroku I napadeného rozsudku zamítl.

9. Otázku vlastnictví předmětného pozemku by bylo možno posoudit jako otázku předběžnou v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného. Odvolací soud však uzavřel, že i pokud by soud v rámci posouzení této otázky dospěl k závěru o vlastnictví žalovaného, předmětný pozemek není pozemkem vhodným k vydání jako náhradní pozemek k uspokojení zbývající části restitučního nároku žalobce dle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Jak bylo uvedeno výše, takové rozhodnutí soudu by vedlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a do budoucna by zakládalo (či mohlo zakládat) nebezpečí vzniku dalších sporů, nadto za situace, kdy existují jiné vhodné náhradní pozemky, k nimž náleží vlastnické právo žalovanému a ohledně nichž se žalobce může domáhat uspokojení svého restitučního nároku jak prostřednictvím žalovaným realizovaných veřejných nabídek, tak prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle, tedy přímým převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku, což žalobce v řadě případů činí, když mezi účastníky není sporné, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona o půdě, jakož i to, že žalovaný se vůči žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci dopustil svévole a jednal liknavě, a nesporná není ani výše neuspokojeného restitučního nároku žalobce. Žalobce přitom současně např. ani netvrdí, že předmětný pozemek pro něho představuje nějak výjimečný či nezastupitelný pozemek, příp. že neexistují jiné pozemky vhodné k vydání a uspokojení jeho restitučního nároku. Žalobcem zvolený postup v souzené věci nemůže vést k naplnění původního záměru předmětné právní úpravy, jímž je co nejsnadnější uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby, a lze proto přisvědčit žalovanému, že za situace, kdy existují jiné vhodné pozemky, jejichž prostřednictvím lze žalobcův nárok uspokojit, je třeba jej uspokojit primárně převodem takového pozemku a nikoli cestou, kterou zvolil žalobce.

10. Důvodnou neshledal odvolací soud ani žalobcem namítanou analogii s řízeními o vydání původního církevního majetku s tím, že je oproti církevním osobám nepřípustně diskriminován. Okresní soud správně poukázal, že základním předpokladem rozhodnutí o určení vlastnického práva v řízení o vydávání původního církevního majetku bylo, že věc byla původním církevním majetkem. V souzené věci však žalobce vlastníkem předmětného pozemku nikdy nebyl, nedomáhal se vydání svého původního majetku, ale vydání náhradního pozemku za majetek původní.

11. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu, pokud jde o nákladový výrok rozsudku. Dle ustálené judikatury soudů je nutno aplikovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je účastník řízení vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Pokud jde o výjimky z uvedeného pravidla, nelze je a priory vyloučit. Je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení, příp. právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem vyžadující znalost cizího jazyka, event. jazykové znalosti apod. Pouze v takových případech lze shledat postup účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/2012). Nejvyšší soud uzavřel, že„ je-li stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta; pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Náhradu nákladů řízení státu, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, může přiznat pouze v případech mimořádně složitých“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3836/2016, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2617/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3115/2018). Z citovaného je zřejmé, že výjimečně (a za předpokladu řádného odůvodnění) mohou být zastoupení a náklady na ně vynaložené v souzené věci považovány za účelné. V souzené věci se jedná o spor vymykající se problematice běžných sporů o vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, jde svou povahou o výjimečné, specifické řízení přesahující běžnou agendu žalovaného. Byl to přitom žalobce, který zvolil uvedený postup a náhradní pozemek dle svého uvážení a musí proto nést odpovědnost při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Okresní soud proto nepochybil, pokud žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, přiznal náhradu nákladů řízení, spočívající v nákladech za zastoupení advokátem, které shledal účelně vynaloženými, a správně stanovil i jejich výši, kdy při určení tarifní hodnoty vycházel z účastníky nesporované hodnoty pozemku, který byl předmětem řízení, stanovené znaleckým posudkem (1 696 Kč).

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy závěr o účelnosti vynaložených nákladů řízení žalovaným před okresním soudem platí i pro odvolací řízení. Podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Odvolací soud proto uložil neúspěšnému žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady odvolacího řízení žalovaného v celkové výši 5 696 Kč sestávají z odměny advokáta 2 000 Kč za dva úkony právní služby po 1 000 Kč spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu (§ 7, bod 6, § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ adv. tarifu), když tarifní hodnotou je částka 1 696 Kč, paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), náhrady cestovních výdajů 1 507,40 Kč za cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání odvolacího soudu 26. 4. 2022 [značka automobilu] (při průměrné spotřebě benzínu (Natural 95) 5,3 l [číslo] km, vyhláškové ceně 37,10 Kč a celkovém počtu 220 ujetých km), náhrady za ztrátu času na cestě za 6 půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, a 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 988,60 Kč Lhůta k plnění se řídí ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.