26 Co 99/2024 - 526

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1) [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] 2) [Anonymizováno] – [Anonymizováno], IČ [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] za nějž jedná [Anonymizováno] – [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2] o určení vlastnictví státu o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. prosince 2023 č. j. 10 C 313/2015-477 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 10 954 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem určil, že Česká republika – Státní pozemkový úřad je vlastníkem nemovitostí: pozemku p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] a pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], dále jen „předmětné pozemky“ či „předmětné nemovitosti““ (výrok I). Žalovaným uložil nahradit žalobci náklady řízení 66 953,61 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II) a dále ve stejné lhůtě společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Náchodě náklady řízení 33 509 Kč (výrok III).

2. Okresní soud rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. května 2022 č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2022 č. j. [spisová značka]) bylo v části výroku I, jíž bylo určeno vlastnictví žalovaného 2 k předmětným pozemkům (a ve výrocích III a IV) zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (ve zbývající části výroku I uvedeného rozsudku okresního soudu ze dne 30. 5. 2022 byl rozsudek okresního soudu potvrzen v tom správném znění, že nedílnou součástí rozsudku okresního soudu jsou geometrické plány vyhotovitele [právnická osoba] č. [hodnota]). Stran předmětných pozemků shledal odvolací soud závěry okresního soudu ohledně možného vydržení vlastnického práva k uvedeným pozemkům žalovaným 1 za předčasné a neúplné. Uzavřel, že žalovaný 1 již v řízení před okresním soudem namítal, že vlastnictví k uvedeným pozemkům nabyl nikoli na základě zákonného přechodu vlastnictví dle zák. č. 172/1991 Sb., ale na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne [datum] (č. l. 216 spisu), příp. namítal, že je vydržel a u těchto pozemků je tedy otázka titulu i dobré víry postavena zcela jinak, než se ji snažil zodpovědět okresní soud (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2023 č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2023 č. j. [spisová značka]).

3. Okresní soud po poučení žalovaného 1 a doplnění dokazování předně uzavřel, že nedošlo k zákonnému přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovaného 1 dle zák. č. 172/1991 Sb., když žalovanému 1 se nepodařilo prokázat, že na předmětných pozemcích k rozhodnému datu fakticky hospodařil a žalovaný 1 se tak nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků ex lege dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. Dále se okresní soud zabýval námitkou žalovaného 1, že se stal vlastníkem předmětných pozemků přímo na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Uzavřel, že byť bylo v řízení předloženo několik verzí uvedené hospodářské smlouvy a tyto se liší v záhlaví a výčtu pozemků, které tvořily předmět převodu, ve všech dostupných verzích hospodářské smlouvy je shodný čl. 3 smlouvy, v němž je uvedeno, že se převádí právo hospodaření bezúplatně dohodou. V témže článku jsou rovněž na psacím stroji vyškrtnuty nehodící se pasáže, a to konkrétně ohledně převodu vlastnictví a výše úplaty. Uzavřel, že z výkladu předmětné hospodářské smlouvy vyplývá toliko to, že jí bylo založeno právo hospodaření žalovaného 1 k předmětným pozemkům a nešlo o převod vlastnictví a uvedená hospodářská smlouva tak nemůže představovat řádný nabývací titul stran vlastnictví předmětných pozemků žalovaného 1. Nadto verze hospodářské smlouvy, z níž žalovaný 1 dovozoval převod vlastnického práva k pozemkům (č. l. 439, 441 spisu), nezahrnuje pozemek [Anonymizováno], k. ú. [adresa], v případě tohoto pozemku tak o přímém nabytí vlastnického práva z této hospodářské smlouvy nelze ani uvažovat. Zabýval se proto dále otázkou, zda žalovaný 1 získal předmětné pozemky do svého vlastnictví vydržením. Vymezil zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem a dovodil, že žalovaný 1 s předmětnými nemovitostmi nejméně od roku 1991 nakládal, avšak tím nejsou splněny podmínky nezbytné pro vydržení nemovité věci. Toto jeho nakládání se totiž odvíjelo od uzavřené hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], z níž musel žalovaný 1 nepochybně vědět, že s pozemky nenakládá jako vlastník, ale jen jako hospodář, jehož práva k věci se odvozují od práv vlastníka. Uzavřel, že u žalovaného 1 nelze dovodit dobrou víru o tom, že mu předmětné nemovitosti patří. Žalovaný 1 věděl, popřípadě vědět měl a mohl, že předmětné nemovitosti byly původním majetkem církve. Soud má za to, že podmínka existence kvalifikované dobré víry u žalovaného 1 nebyla splněna, neboť držby pozemků se ujal až v 90. letech, kdy už bylo zřejmé, že jde o nemovitosti patřící k tzv. historickému majetku církve. Žalovaný 1 měl a mohl vědět, že na předmětné pozemky dopadá tzv. blokační ustanovení. S ohledem na výše popsanou časovou souvislost, jestliže se žalovaný 1 chopil držby pozemků s odkazem na § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ačkoli nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro přechod majetku do vlastnictví žalovaného 1, případně se jí chopil na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], která však s ohledem na její obsah nepochybně zakládala toliko právo hospodaření žalovaného 1, nelze dobrou víru žalovaného 1 dovozovat. Případný omyl žalovaného 1 nelze mít za omluvitelný. I kdyby vycházel žalovaný 1 z verze hospodářské smlouvy, kde je v záhlaví uvedeno „o převodu vlastnictví“, ze samotného dalšího textu této smlouvy (zejména z článku 3) zcela jasně vyplývá, že ve prospěch žalovaného 1 došlo toliko k převodu práva hospodaření, nikoli vlastnického práva. Případný omyl žalovaného 1 ohledně otázky vlastnictví nelze považovat za omluvitelný. Neprokázal-li tedy žalovaný, že s pozemky fakticky hospodařil ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., musí soud nutně učinit závěr o tom, že si žalovaný 1 musel být zcela jistě vědom již ode dne účinnosti uvedeného zákona své nikoli dobré víry, neboť faktické hospodaření s pozemkem je natolik zjevnou okolností, že ji je schopen posoudit průměrný člověk (natož subjekt s povinností hospodařit s péčí řádného hospodáře) při zachování obvyklé opatrnosti. Současně musel žalovaný 1 vědět, že hospodářskou smlouvou č. [Anonymizováno] bylo převedeno pouze právo hospodaření, nikoli právo vlastnické. Nadto si žalovaný 1 měl a mohl být vědom, že se jedná o historický majetek církve, čímž je jeho dobrá víra taktéž vyloučena. Okresní soud proto uzavřel, že žalovaný 1 předmětné pozemky nedržel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem a k vydržení předmětných pozemků nedošlo. Současně uzavřel, že nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení předmětných pozemků žalovaným 1, neboť v případě mimořádného vydržení trvá vydržecí doba u nemovitých věcí dvacet let a po nabytí účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není možné mimořádné vydržení nemovité věci uznat dříve než k 1. lednu 2019, žaloba byla podána v roce 2015, doba nutná pro mimořádné vydržení tedy řádně neuplynula. Doplnil, že ve vztahu k mimořádnému vydržení žalovaný 1 nemohl být v přesvědčení, že nikomu nepůsobí újmu a nepřipravuje ho o jeho práva. Uvedenou skutečnost je nutno vykládat tak, že žalovaný 1 pojal tzv. nepoctivý úmysl, a proto nemohlo k mimořádnému vydržení dojít.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný 1 a žalovaný 2.

5. Žalovaný 1 v podaném odvolání poukázal na verzi hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] založenou u katastrálního úřadu, která byla vkladovou listinou pro provedení vkladu vlastnického práva odvolatele k předmětným pozemkům v k. ú. [adresa]. Zdůraznil, že v této smlouvě na její titulní straně – v hlavičce je zřetelně vyznačeno, že jde o hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví. Namítal proto, že výše uvedené pozemky v k. ú. [adresa] spíše, než vydržel, přímo nabyl na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], a pokud jde o pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], pak vzhledem k tomu, že mu zůstala verze hospodářské smlouvy, kterou dříve předložil soudu, měl za to, že tento pozemek má shodný osud jako pozemky výše uvedené. Poukázal na to, že zabýval-li se okresní soud znovu možným nabytím pozemků žalovaným 1 na základě zákona č. 172/1991 Sb. (bod 45 odůvodnění napadeného rozsudku), pak jeho závěry z provedených důkazů logicky nevyplývají, rozhodně z nich nevyplývá závěr o tom, že k datu [Anonymizováno] 1990 (tedy 3 roky před podáním návrhu na zápis do evidence nemovitostí ze dne [Anonymizováno] 1993) na tomto pozemku žalovaný 1 nehospodařil. Naopak z hospodářské smlouvy z roku 1977 vyplývá opak. Pokud jde o výklad obsahu hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], považoval odůvodnění okresního soudu za zcela strohé a nedostatečné. K otázce vydržení předmětných pozemků okresnímu soudu vytkl, že do svých úvah nesystematicky včlenil pasáž týkající se tzv. „blokačního ustanovení“ k historickému majetku církve. To ovšem ve skutečnosti není překážkou přechodu majetku do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb., a pokud by mělo být překážkou převodu vlastnictví hospodářskou smlouvou, pak ovšem není na překážku tomu, aby vlastnictví k pozemkům na základě hospodářské smlouvy odvolatel vydržel. Tvrzení okresního soudu o tom, že „1. žalovaný věděl, popřípadě vědět měl a mohl, že předmětné nemovitosti byly původním majetkem církve“, je zcela nepodložené a neodůvodněné. Žalovaný 1 zdůraznil, že spoléhal na to, že převodce je oprávněn pozemky do vlastnictví města převést, katastrální úřad bez problému vklad vlastnického práva odvolatele na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] provedl a žalovaný 1 neměl až do podání žaloby žalobce důvod o svém vlastnickém právu pochybovat. Zdůraznil, že to není tak, že by v hospodářské smlouvě, na základě níž byl proveden vklad jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům v k. ú. [adresa], byl zjevně chybný nadpis a z jejího dalšího obsahu by jednoznačně plynulo, že nejde o převod vlastnického práva, ale pouze o převod práva hospodaření. Rozpor je pouze mezi nadpisem a vyznačením práva hospodaření v článku 3 (převod vlastnictví, zvláště od likvidovaného podniku, nemusel být nutně úplatný.) Jde tedy o rozpor dvou údajů, kdy čtenář přirozeně věnuje větší pozornost údaji v nadpisu. I v případě, že by skutečně měla být hospodářská smlouva z jakéhokoliv důvodu vykládána tak, že šlo pouze o převod práva hospodaření, ze smlouvy to v žádném případě nevyplývá „jasně“, jak uvedl okresní soud. Pokud tedy předmětná hospodářská smlouva není skutečným nabývacím titulem k pozemkům v k. ú. [adresa], pak je ovšem nepochybně typickým příkladem titulu „domnělého“, o který žalovaný 1 v dobré víře opíral své vlastnické právo (a nejde jen o „subjektivní představu držitele“, když i katastrální úřad na základě této smlouvy zapsal do katastru nemovitostí vlastnické právo odvolatele k pozemkům). Současně jde dle názoru žalovaného 1 i o ukázkový příklad omluvitelného omylu. Nejde jen o omyl vztahující se ke skutečnému obsahu smlouvy a k oprávnění převodce pozemky do vlastnictví odvolatele převést. Dobrou víru je třeba posuzovat „se zřetelem ke všem okolnostem“. K uzavření hospodářské smlouvy (a stejně tak k nabytí účinnosti zákona č 172/1991 Sb. a provedení vkladu vlastnického práva odvolatele do katastru nemovitostí) došlo na samotném počátku 90. let minulého století, v období prudkých společenských a politických změn, v době, kdy obce opět získaly svou právní subjektivitu, v době „legislativní smršti“ reagující na tyto změny, tyto skutečnosti okresní soud rovněž nezohlednil. Trval na tom, že předmětné pozemky v k. ú. [adresa] nabyl hospodářskou smlouvou č. [Anonymizováno], a pro případ, že by nebyla platným nabývacím titulem, tak o ni opíral svou dobrou víru a tvrdil, že tyto pozemky nabyl vydržením. Vydržením nabyl též pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], neboť byl zahrnut ve verzi této hospodářské smlouvy, kterou měl k dispozici. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, popř. jej změnil a žalobu zamítl.

6. K dotazu odvolacího soudu při odvolacím jednání žalovaný 1 uvedl, že netvrdí, že by nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] na základě zákonného přechodu dle zák. č. 172/91 Sb. a netvrdí ani vydržení na základě skutečností týkajících se takového domnělého přechodu. Naopak je přesvědčen, že pozemek ve [adresa] nabyl na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] z [datum], příp. vydržením. Obdobně tvrdil i ohledně pozemků v k. ú. [adresa]. Zdůraznil, že pokud má být vycházeno z listiny, která byla získána z katastru nemovitostí, tak okresní soud nedostatečně vysvětlil, proč dal přednost údaji z obsahu smlouvy, tj. údaji o převodu práva hospodaření, oproti zjištění z nadpisu, kde je uvedeno, že jde o převod vlastnického práva.

7. Žalovaný 2 v podaném odvolání zopakoval své námitky shodně jako ve svém odvolání proti předchozímu rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. května 2022 č. j. [spisová značka]. Namítal, že okresní soud se nezabýval jím uplatněnou námitkou, že nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti. Vlastní nepoctivostí se rozumí už pouhé jednání v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na přípis Okresního národního výboru v [Anonymizováno] ze dne [datum], adresovanému Ministerstvu zemědělství a výměr Ministerstva zemědělství č. j. [Anonymizováno] z prosince [Anonymizováno], z něhož je patrné že Okresní národní výbor v [Anonymizováno] navrhl, aby klášter a řád [Anonymizováno] byl prohlášen za zrádce a nepřítele ČSR. Z uvedených dokumentů je patrné, že v daném případě je dána skutková podstata činů uvedených v § 1 odst. 1 písm. c) a v § 3 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb., tj. že správa kláštera záměrně a aktivně sloužila německému vedení války a fašistickým a nacistickým, účelům. Jinými slovy, jednání žalobce před a za druhé světové války bylo minimálně v rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu je v rozporu s dobrými mravy, aby byl žalobce v dané věci aktivně legitimován a byl mu následně vydáván majetek na základě zákona o majetkovém vyrovnání. Je třeba brát v úvahu výjimečnost a specifičnost oblasti Broumovska, tedy Sudet, oproti zbytku republiky, kdy po Mnichovské dohodě došlo k připojení Broumovska k území Třetí říše, kde veškeré výrobní prostředky byly určeny k účelu vedení války S ohledem na historické skutečnosti není možné, aby výrobní prostředky patřící [Anonymizováno] byly z této politiky vyjmuty a z tohoto důvodu naplnily skutkovou podstatu jednání v citovaných ustanoveních dekretu č. 12/1945 Sb. Není rovněž bez relevance, že všichni benediktini, kteří se podíleli na vedení řádu, byli odsunuti. Pokud by soud nepřihlédl k uvedené námitce, došlo by ve svém důsledku k nespravedlivému a neoprávněnému zvýhodňování žalobce jako „domnělého“ restituenta oproti ostatním restituentům, kteří se aktivně postavili na stranu Československého státu a národa. Žalovaný 2 dále namítl, že dle podané žaloby se žalobce se považuje za oprávněnou osobu podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., svoji aktivní legitimaci však v tomto řízení zatím neprokázal. Žalobce o sobě tvrdí, že je totožný s církevní právnickou osobou [Anonymizováno], když právě tato osoba je zapsána jako jediný vlastník k souboru veškerého nemovitého majetku vedeného v jednotlivých vložkách zemských desek č.

331. Také [adresa] se považuje za samostatnou právnickou osobu, jejíž kontinuita nebyla přerušena. Není proto jasné, na základě čeho se žalobce v tomto soudním řízení domáhá dalších nemovitostí ze stejné majetkové podstaty zapsané ve vložce č. 331 zemských desek, když za vlastníka nedílné součásti tohoto souboru nemovitostí se již označila jiná právnická osoba ([adresa]), které byly tyto nemovitosti také vydány (k tomu odkázal na dohodu ze dne [datum] uzavřenou mezi městem [adresa] a [adresa]). Ke stejnému souboru majetku zapsanému v zemských deskách ve prospěch jediného vlastníka totiž nemůže svědčit vlastnické právo více osobám, ledaže by se jednalo o spoluvlastnictví, což však není tento případ. Dále poukázal na to, že klášter neboli opatství je dle Kodexu kanonického práva právnickou osobou tvořenou souborem osob. Nejedná se o pouhý soubor věcí či majetku. Z veřejně dostupných informací zjistil, že v sídle žalobce zřejmě není žádná řeholní komunita a není zde ani žádný řeholník, a to (dle takto dostupných informací) nejpozději od r. 2000 do současnosti, tedy nejméně posledních 21 let. Konečně nesouhlasil ani s nákladovým výrokem III napadeného rozsudku s tím, že pokud soud rozhodl, že stát jako účastník řízení je povinen zaplatit (stejnému) státu, byť v tomto případě jednající jinou organizační složkou, náhradu nákladů řízení, posoudil věc po právní stránce nesprávně. V případě uskutečnění takového plnění by ve skutečnosti šlo o pouhý administrativní a účetní přesun finančních prostředků v rámci stejné veřejnoprávní korporace, kterou je Česká republika. I na tento přesun v rámci „jednoho měšce“ je však potřeba vynaložit práci a finanční prostředky, což odporuje zásadě hospodárnosti při nakládání s majetkem státu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, příp. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Při odvolacím jednání žalovaný 2 poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24, kde Ústavní soud vyjádřil obecné závěry ohledně možné konfiskace majetku na základě dekretu prezidenta republiky před rokem 1948, když měl za to, že tyto závěry jsou použitelné i pro souzenou věc. Dodal, že si je vědom toho, že v souzené věci nebyl konfiskační výměr vydán, nicméně rozhodnutí o konfiskaci je rozhodnutím deklaratorním, ke konfiskacím dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege nabytím účinnosti dekretu.

9. Žalobce se k odvolání žalovaných vyjádřil. Měl za to, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc správně právně posoudil. Okresní soud se dostatečně vypořádal s vytýkanými vadami kasační části jeho původního rozhodnutí, zabýval se otázkou vydržení i mimořádného vydržení předmětných nemovitostí žalovaným 1. S odůvodněním okresního soudu se ztotožnil. Zdůraznil, že žalovaný 1 nemohl být zcela nepochybně v dobré víře, pokud jde o existenci jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem, když ze samého obsahu hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] je zcela zřejmé, že žalovanému 1 svědčilo pouze právo hospodaření k předmětným nemovitostem. Pokud žalovaný 1 namítal, že vlastnické právo nabyl již na základě hospodářské smlouvy, neboť tato byla označena jako hospodářská smlouva o převodu vlastnictví, připomněl, že dle ust. § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje dle jeho obsahu a nikoli dle toho, jaké toto právní jednání má označení a je proto nutné přihlédnout k samotnému obsahu hospodářské smlouvy a vycházet z vůle stran při jejím uzavírání. Při posouzení hospodářské smlouvy, tedy zda došlo na základě ní k převodu vlastnického práva nebo pouze práva hospodaření, se okresní soud nijak neodchýlil od závazného právního názoru odvolacího soudu, ani žalovaným 1 nově předložená další verze hospodářské smlouvy nemůže prokázat naplnění podmínek pro vydržení ani případného mimořádného vydržení předmětných nemovitostí žalovaným 1. Žalovaný 1 tak pouze opakuje své argumenty, kterými se již odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí zabýval. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

10. Při odvolacím jednání k námitce, že okresní soud nedostatečně hodnotil spornou hospodářskou smlouvu, žalovaný 1 odkázal na bod 46 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, když měl za to, že okresní soud správně vycházel nikoli z názvu, ale obsahu právního úkonu, který hodnotil.

11. Odvolací soud shledal, že obě odvolání byla podána včas osobami k nim oprávněnými (§ 201, § 204 o. s. ř.) a obsahují způsobilý odvolací důvod. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek, včetně jemu předcházejícího řízení, a to i z důvodů v odvoláních výslovně neuplatněných (§ 205 odst. 2, § 212a odst. 1 o. s. ř.), odvolání žalovaného 1 i žalovaného 2 neshledal důvodným.

12. Pokud jde o skutkový stav, odvolací soud vycházel ze zjištění okresního soudu. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, k pokynu odvolacího soudu poučil žalovaného 1 a vyzval jej k doplnění tvrzení (a označení důkazů) stran nabytí jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům, konkrétně k prokázání naplnění zákonných podmínek pro vydržení jeho vlastnického práva, a to v návaznosti na předchozí částečně zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2023 č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2023 č. j. [spisová značka]).

13. Jak vyplynulo z vyjádření žalovaného 1 při odvolacím jednání, žalovaný 1 netvrdil, že by nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] na základě zákonného přechodu dle zák. č. 172/91 Sb. a netvrdil ani vydržení svého vlastnického práva na základě skutečností týkajících se takového domnělého přechodu (uvedené ostatně netvrdil ani, pokud jde o předmětné pozemky v k. ú. [adresa]). Nabytí svého vlastnického práva k pozemkům v k. ú. [adresa] žalovaní 1 odvozoval od hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], a pro případ, že by nebyla platným nabývacím titulem, tak o ni opíral svou dobrou víru a tvrdil, že tyto pozemky nabyl vydržením. Pokud jde o pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], žalovaný 1 dovozoval, že tento rovněž nabyl na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno], příp. jej nabyl vydržením, neboť byl zahrnut ve verzi této hospodářské smlouvy, kterou měl žalovaný 1 k dispozici. Odvolací soud se proto dále nezabýval otázkou, zda došlo k zákonnému přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. na žalovaného 1 (ani otázkou vydržení vlastnického práva žalovaným 1 na základě skutečností týkajících se takového domnělého přechodu).

14. Žalovaný 1 v souzené věci po poučení ze strany okresního soudu vyžádal od katastru nemovitostí a předložil soudu hospodářskou smlouvu č. [Anonymizováno] (č. l. 439 a 441 spisu), která byla jako nabývací titul založena ve sbírce listin, a to pro předmětné pozemky v k. ú. [adresa]. Okresní soud správně konstatoval, že jednotlivé v řízení předložené verze hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] (č. l. 216, 439 a 441 spisu) se od sebe vzájemně liší, a to jak v samotném označení, záhlaví smlouvy, tak ve výčtu pozemků tvořících předmět převodu s tím, že čl. 3 smlouvy, v němž je uvedeno, že se právo hospodaření převádí bezúplatně dohodou, s vyškrtnutými pasážemi ohledně převodu vlastnictví a výše úplaty, byl ve všech verzích hospodářské smlouvy shodný (viz verze hospodářské smlouvy předložená žalovaným 1 v prvotní fázi řízení na č. l. 216 spisu, tak verze hospodářské smlouvy na č. l. 439 a 441 spisu). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalovaný 1 své vlastnické právo k předmětným pozemkům hospodářskou smlouvou č. [Anonymizováno] ze dne [datum] nenabyl. Z uvedené smlouvy, resp. jejího obsahu, nelze dle odvolacího soudu dovodit projev vůle stran převést vlastnické právo k předmětným pozemkům, ale toliko převést právo hospodaření. Takový závěr lze jednoznačně odvodit z verze hospodářské smlouvy předložené žalovaným 1 v prvé fázi řízení (č. l. 216 spisu), jak ostatně odvolací soud dovodil již ve svém předchozím rozhodnutí (bod 34 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2023 č. j. [spisová značka]), kdy v záhlaví/označení uvedené verze hospodářské smlouvy není nijak označeno, zda se jedná o převod práva hospodaření či převod práva vlastnictví, nicméně čl. 3 smlouvy dále jasně hovoří o převodu práva hospodaření. Závěr o tom, že nejde o převod vlastnického práva k předmětným pozemkům, ale toliko o převod práva hospodaření, resp. že z obsahu uvedené verze hospodářské smlouvy nelze dovodit, že se jednalo o převod vlastnictví, však dle odvolacího soudu platí, i pokud jde o žalovaným 1 v další fázi řízení předloženou verzi hospodářské smlouvy (tj. po částečném zrušení předchozího rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu a poučení okresním soudem), která byla jako nabývací titul vložena do katastru nemovitostí (č. l. 439, 411 spisu). V této souvislosti je třeba, jak správně dovodil okresní soud, poukázat na skutečnost, že všechny předložené verze hospodářské smlouvy obsahovaly totožný čl. 3 jednoznačně upravující převod práva hospodaření (a nikoli převod vlastnictví), ale uvedenému závěru dle odvolacího soudu nasvědčují i další skutečnosti. Předně je třeba uvést, že samotné označení smlouvy v jejím záhlaví samo o sobě (při odchylném smluvním ujednání stran v čl. 3 smlouvy) k závěru o převodu vlastnictví (a nikoli práva hospodaření), jak dovozoval žalovaný 1, nestačí, když odvolací soud nesdílí ani závěr žalovaného 1, že čtenář smlouvy přirozeně věnuje větší pozornost označení smlouvy, resp. údaji v nadpisu než jejímu obsahu. Odvolací soud má naopak za to, že pro posouzení právního jednání je primární jeho obsah a nikoli označení smlouvy v záhlaví. Nelze přehlédnout, že byť žalovaným 1 předložená verze hospodářské smlouvy získaná z katastru nemovitostí (č. l. 439, 441 spisu) ve svém záhlaví označovala, že se jedná o převod vlastnictví (s tím, že bylo vyškrtnuto právo hospodaření), současně odkazovala na ust. § 347 hospodářského zákoníku. Toto ustanovení upravovalo převod práva hospodaření, nikoli převod vlastnictví, kdy převodu vlastnictví se týkalo ust. § 349 hospodářského zákoníku, na nějž nebylo ve smlouvě odkazováno. Nadto, v době uzavření předmětné hospodářské smlouvy uvedené ustanovení § 349 hospodářského zákoníku již neplatilo, resp. bylo platné a účinné do 30. 4. 1990, poté bylo zrušeno novelou hospodářského zákoníku č. 103/1990 Sb., s účinností od 1. 5. 1990. Odvolací soud dále rovněž nepřehlédl, kdo byl dle uvedené listiny (hospodářské smlouvy) předávající a přejímající osobou. Ve všech verzích hospodářské smlouvy je jako přejímající organizace označen Městský úřad [adresa]. Podle (již v době uzavření hospodářské smlouvy) ustálené judikatury obecných soudů přitom tehdy platný zákon o obcích č. 367/1990 Sb. nepřiznával obecnímu úřadu jako orgánu obce způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající, obecní úřad nebyl samostatným právním subjektem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. 6 Cdo 59/92 a nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95). Jinými slovy, městský úřad neměl samostatnou právní subjektivitu a nebyl tak způsobilý k uzavření předmětné hospodářské smlouvy. Nelze také přehlédnout, že příp. převod vlastnictví na základě uvedené hospodářské smlouvy by byl v rozporu s tzv. blokačním ustanovením zákona o půdě (§ 29), a to pod sankcí absolutní neplatnosti. Konečně je třeba dodat, že později žalovaným 1 předložená verze hospodářské smlouvy, ohledně níž žalovaný 1 dovozoval nabytí svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, ve výčtu převáděných pozemků nezahrnovala pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], kdy ostatně – jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí – není citovaná hospodářská smlouva, pokud jde o tento pozemek, uvedena ani mezi nabývacími tituly (je odkazováno na § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.). Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud uzavřel, že závěr okresního soudu, že hospodářskou smlouvou č. [Anonymizováno] nedošlo k převodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného 1, je správný.

15. Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného 1 stran nabytí jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením. Okresní soud správně citoval jednotlivé zákonné předpoklady pro vydržení vlastnického práva k nemovitostem a odvolací soud ve shodě s ním dospěl k závěru, že nedošlo k vydržení vlastnictví k předmětným pozemkům žalovaným 1 z důvodu nedostatku jeho dobré víry, že je jejich vlastníkem a nakládá s nimi jako s vlastní věcí. Stran zákonných předpokladů a podmínek pro vydržení vlastnického práva odvolací soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí ze dne 6. 6. 2023 (body 29–32 odůvodnění). Jak bylo vysvětleno shora, z obsahu hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] vyplývá, že se jí převádí právo hospodaření a nikoli vlastnické právo k předmětným pozemkům, když pro posouzení naplnění zákonných předpokladů vydržení a posouzení dobré víry žalovaného je třeba vycházet z verze hospodářské smlouvy předložené žalovaným 1 v prvotní fázi řízení (před částečným zrušením a vrácením věci okresnímu soudu k dalšímu řízení). Právě od této verze hospodářské smlouvy (č. l. 216 spisu) totiž žalovaný 1 odvozoval svá skutková tvrzení stran nabytí svého vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením. Již v rámci svého předchozího rozhodnutí ve věci přitom odvolací soud dovodil, že z citované verze hospodářské smlouvy (č. l. 216 spisu) lze dovodit, že se jednalo o převod práva hospodaření k předmětným pozemkům a nikoli o převod práva vlastnického. Žalovaný 1 tak – objektivně posuzováno – nemohl mít pochybnosti o tom, že nenabývá vlastnictví, ale pouze právo hospodaření, a to bez ohledu na to, že na základě této hospodářské smlouvy (byť v jiné verzi nezahrnující pozemek v k. ú. [adresa]) došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného 1 do katastru nemovitostí. Osobní přesvědčení žalovaného 1 o tom, že citovanou smlouvou (č. l. 216 spisu) nabývá vlastnictví nemůže ničeho změnit na závěru o nedostatku dobré víry žalovaného 1 o tom, že mu věc patří. Poukazoval-li žalovaný 1 na různé verze hospodářské smlouvy, pak je třeba předně uvést, že žalovaný 1 se stran naplnění zákonných předpokladů pro vydržení nemůže nyní dovolávat verze hospodářské smlouvy, kterou získal až v průběhu tohoto soudního řízení, tedy poté, kdy mělo k vydržení jeho vlastnického práva dojít. Nadto je třeba dovodit (jak bylo vysvětleno shora), že bez ohledu na formální označení smlouvy v jejím záhlaví (navíc s odkazem na ust. § 347 hospodářského zákoníku upravujícího převod práva hospodaření a nikoli převod vlastnictví), z obsahu obou verzí hospodářské smlouvy lze dovozovat, že se jednalo o převod práva hospodaření k předmětným pozemkům, kdy samotná skutečnost, že existovalo více verzí hospodářské smlouvy (kterých se nyní žalovaný 1 dovolává s přihlédnutím k tomu, co se pro něho jeví výhodnější), by nezbytně musela u žalovaného 1 objektivně vyvolat pochybnosti stran nabytí jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům. Jinými slovy, uvedené tím spíše nasvědčuje tomu, že žalovaný 1 mohl a měl mít důvodné pochybnosti – objektivně posuzováno, při zachování náležité opatrnosti s přihlédnutím ke všem okolnostem případu – že mu předmětné pozemky patří. Jak již bylo odvolacím soudem vysvětleno, dobrou víru vydržitele je třeba hodnotit objektivně, nikoli ze subjektivního hlediska či osobního přesvědčení samotného účastníka. Žalovaný 1 se chopil držby předmětných pozemků na základě hospodářské smlouvy, která zakládala toliko převod práva hospodaření (a nikoli vlastnictví) a byť následně na základě této smlouvy došlo k zápisu vlastnického práva žalovaného 1 do katastru nemovitostí, v kontextu výše uvedeného nelze dle odvolacího soudu příp. omyl žalovaného 1 hodnotit jako omluvitelný, a to ani s odkazem na skutečnost, že k uzavření hospodářské smlouvy a provedení vkladu došlo na počátku 90. let 20. století v době zásadních společenských a politických změn. Je třeba zdůraznit, že zachování dobré víry vydržitele je třeba hodnotit po celou vydržecí dobu, která v případě nemovitých věcí činila 10 let. K tomu odvolací soud dodává, že si je vědom toho, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, ale postačí, aby tu byl právní důvod domnělý, a jde o to, aby držitel po celou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Takovým titulem (právním důvodem) v případě vydržení vlastnického práva se může rozumět jen právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka. Z citované hospodářské smlouvy (č. l. 213 spisu) však takový převod vlastnického práva nevyplývá. Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením není zápis do katastru nemovitostí, nicméně samotný stav zápisu v katastru nemovitostí není a nemůže být sám o sobě jedinou, izolovanou okolností zakládající dobrou víru žalovaného 1 jako držitele. Jiné skutečnosti k prokázání své dobré víry (kromě odkazu na citovanou hospodářskou smlouvu a skutečnost, že na jejím základě došlo k zápisu do katastru nemovitostí) žalovaný 1 neuvedl. K tomu odvolací soud pro úplnost s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací námitky žalovaného 1 dodává, že dobrou víru obce (žalovaného 1) nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že se jedná o původní církevní majetek, jehož přechod do vlastnictví obce nebyl vyloučen ani ustanovením § 29 zákona o půdě, ovšem každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (viz b. 32 předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2023). Uvedené platí i stran posouzení naplnění zákonných předpokladů vydržení vlastnictví, když žalovaný 1 svou dobrou víru opíral o hospodářskou smlouvu č. [Anonymizováno] a nikoli o naplnění podmínek pro přechod vlastnictví dle zák. č. 172/1991 Sb.

16. Pokud jde pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], žalovaný 1, jak potvrdil k dotazu odvolacího soudu při odvolacím jednání, netvrdil, že by se stal vlastníkem uvedeného pozemku ex lege dle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. (zřejmě vědom si své důkazní nouze stran prokázání svého faktického hospodaření s uvedeným pozemkem k rozhodnému datu 24. 5. 1991) a netvrdil ani vydržení na základě skutečností týkajících se takového domnělého přechodu. Naopak tvrdil, že vlastnické právo k uvedenému pozemku nabyl na základě hospodářské smlouvy, příp. jej vydržel. Svou dobrou víru stran nabytí vlastnictví k uvedenému pozemku vydržením žalovaný 1 opíral o hospodářskou smlouvu (č. l. 216 spisu), z níž je však jednoznačně zřejmé, že se jí převádí právo hospodaření k předmětným pozemkům (a nikoli právo vlastnické) a že by se snad mělo jednat o převod vlastnictví nelze dovodit ani ze záhlaví, resp. označení této verze hospodářské smlouvy. V dalších verzích hospodářské smlouvy (č. l. 439, 441 spisu), uvedený pozemek již vůbec není zahrnut. Rovněž nelze přehlédnout (jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí), že hospodářská smlouva č. [Anonymizováno] není uvedena mezi nabývacími tituly pro uvedený pozemek v katastru nemovitostí, kdy k zápisu vlastnického práva žalobce došlo s odkazem na ust. § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., tj. na základě zákonného přechodu vlastnictví z majetku státu do majetku obcí. Jinými slovy, sám žalovaný 1 se nedomáhal zápisu svého vlastnického práva k uvedenému pozemku do katastru nemovitostí s odkazem na uvedenou hospodářskou smlouvu, o níž nyní v odvolání svou dobrou víru opírá.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalovaného 1 k předmětným pozemkům na základě hospodářské smlouvy č. [Anonymizováno] nedošlo a nedošlo ani k vydržení předmětných pozemků žalovaným 1 pro nedostatek dobré víry žalovaného 1 (se zřetelem ke všem okolnostem). Nemohlo rovněž dojít ani k tzv. mimořádnému vydržení vlastnického práva žalovaným 1, neboť doba nutná k vydržení stanovená zákonem řádně neuplynula, jak správně dovodil okresní soud.

18. K odvolacím námitkám žalovaného 2 odvolací soud předně poukazuje na to, že žalovaný 2 ve svém písemném odvolání opakoval tytéž odvolací důvody, které již uváděl ve svém předchozím odvolání (odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. května 2022 č. j. [spisová značka], ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2022 č. j. [spisová značka]), s nimiž se již odvolací soud podrobně vypořádal v rámci odůvodnění svého předchozího rozhodnutí ve věci (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2023 č. j. [spisová značka]), na něž nyní ve stručnosti plně odkazuje, když neshledal důvod na svých předchozích závěrech cokoli měnit. Poukázal-li žalovaný 2 při odvolacím jednání na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24, odvolací soud předně uvádí, že v uvedené věci Ústavní soud řešil skutkově odlišný případ než v souzené věci. V souzené věci nebyl konfiskační výměr vydán. Byť odvolacímu soudu je známo, že ke konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo třeba vydání konfiskačního výměru, neboť ke konfiskaci majetku docházelo ze zákona, ex lege nabytím účinnosti dekretu (tj. k 23. 6. 1945), v souzené věci ke konfiskaci nedošlo. Žalovaný 2 dovozoval naplnění zákonných předpokladů pro konfiskaci majetku dle dekretu toliko od přípisu, resp. návrhu Okresního národního výboru v [Anonymizováno] z [datum] (resp. [datum]), poukazoval na specifičnost a výjimečnost území Sudet v období 2. světové války a na skutečnost, že všichni [Anonymizováno] po válce odsunuti. Jak uzavřel odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v souzené věci, již v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] (ve spojení s navazujícími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu citovanými v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci ze dne 6. 6. 2023) byly vyvráceny pochyby o tom, že o zabrání a vyvlastnění předmětných nemovitostí státem bylo rozhodnuto až v dubnu [Anonymizováno], tedy že majetková křivda nastala v průběhu rozhodného období ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, předmětné pozemky byly odňaty bez náhrady dle zák. č. 142/1947 Sb. v rámci revize první pozemkové reformy a nešlo o pozemky zkonfiskované v rozhodném období podle dekretu č. 12/1945 Sb. Z dokazování provedeného v uvedeném řízení a v souzené věci rovněž vyplynulo, že byť v roce [Anonymizováno] Okresní národní výbor v [Anonymizováno] navrhl, aby byl prohlášen klášter a řád [Anonymizováno] za nepřítele ČSR ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., vůči záměru konfiskace majetku se zvedla vlna nesouhlasu, tvrzení o protičeském jednání benediktínského řádu a jeho zaměstnanců bylo sporováno a konfiskační výměr dle dekretu č. 12/1945 Sb. nebyl vydán. Z uvedeného je zřejmé, že již v tehdejší poválečné době nebyly příslušné orgány schopny jednoznačně v případě žalobce vyhodnotit naplnění definice zrádce či nepřítele ČSR ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., resp. k takové kategorizaci žalobce nedošlo. Ostatně závěru, že nedošlo ke konfiskaci předmětných pozemků ex lege nabytím účinnosti dekretu, svědčí i skutečnost, že ještě k [datum] byl žalobce knihovním vlastníkem předmětných pozemků a k přechodu uvedeného majetku žalobce do vlastnictví státu došlo až jeho odnětím bez náhrady na základě zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy, kdy o zabrání a vyvlastnění předmětných pozemků státem bylo rozhodnuto v dubnu [Anonymizováno] rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalého státního pozemkového úřadu, kterým byly propuštěny ze záboru i předmětné nemovité věci, a bylo rozhodnuto dle zákona č. 142/1947 Sb. o opětovném zabrání a vyvlastnění předmětných nemovitostí žalobce s tím, že žalobci byla ponechána půda o výměře 50 ha. Z oznámení Ministerstva zemědělství ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] dále vyplynulo, že Ministerstvo zemědělství oznámilo žalobci převzetí nemovitostí podle zákona č. 142/47 Sb. a zákona č. 329/20 Sb., ve znění zákona č. 220/22 Sb. Z knihovní vložky 331, konkrétně z části B poznámky č. 7 vyplynulo, že bylo zapsáno zamýšlené převzetí všech nemovitostí, které byly předmětem revize podle zákona č. 142/1947 Sb. Poznámka byla učiněna podle výše uvedeného oznámení Ministerstva zemědělství ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Jinými slovy, sám stát tedy považoval za nezbytné vydat rozhodnutí, kterým žalobci předmětný majetek odňal, kdy zjevně neměl za splněné naplnění zákonných předpokladů pro jeho konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky. Odvolacímu soudu přitom, jak rovněž dovodil ve svém předchozím rozhodnutí v souzené věci, nepřísluší (resp. toto není úlohou soudu) zpětně, z dnešního pohledu posuzovat a hodnotit historické události, které již byly hodnoceny v minulosti a které se nadto ani nejeví natolik jednoznačně, jak se snažil nastínit žalovaný 2 ve svém odvolání. Žalovaný 2 žádné další (než výše uvedené) skutečnosti nedoložil, z namítaných hledisek již byla odvolacím soudem věc hodnocena v rámci předchozího rozhodování odvolacího soudu, na již závěrech vyslovených odvolacím soudem nyní žalovaným 2 uváděné skutečnosti, vč. odkazu na výše citovaný nález Ústavního soudu, ničeho nemění.

19. Se zřetelem k výše uvedenému a na základě všech výše popsaných úvah odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to vč. jeho nákladových výroků. Současně odvolací soud nepřehlédl, že okresní soud v nákladových výrocích II a III napadeného rozsudku rozhodl rozdílně stran uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaným, když ve výroku II tuto povinnost uložil oběma žalovaným (tj. každému jednou polovinou) a ve výroku III žalovaným uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu společně a nerozdílně, aniž v odůvodnění rozsudku vysvětlil důvody svého postupu. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na předmět řízení a skutečnost, že žalovaní vystupovali v řízení ve shodě a odvolání podali oba žalovaní se shodným odvolacím návrhem, měla být náhrada nákladů řízení v obou nákladových výrocích uložena oběma žalovaným solidárně. Vzhledem k tomu, že by však příp. změna nákladového výroku II (bylo-li by žalovaným uloženo nahradit náklady řízení žalobci společně a nerozdílně) šla k tíži obou žalovaných a žalobce odvolání proti napadenému rozsudku nepodal, odvolací soud k tíži žalovaných ve výroku II napadený rozsudek neměnil. Odvolací soud rovněž nepřehlédl, že v počáteční fázi řízení došlo ohledně některých pozemků k částečnému zpětvzetí žaloby žalobcem a v této části by byl dán procesní úspěch žalovaných. S ohledem na skutečnost, že k částečnému zpětvzetí žaloby došlo v samotné počáteční fázi řízení, kdy řízení bylo do té doby přerušeno a žalovaným žádné významnější náklady řízení nevznikly, shledal odvolací soud správný závěr okresního soudu, kterým žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že byl v řízení zcela úspěšný. Pro úplnost odvolací soud ve shodě s odůvodněním svého předchozího rozhodnutí ze dne 6. 6. 2023 opětovně uvádí, že neshledal důvodnou odvolací námitku žalovaného 2 stran nákladového výroku III napadeného rozsudku. Odvolací soud je toho názoru, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným (tedy i žalovanému 2) České republice ničeho nebrání, když v případě žalovaného 2 a České republiky se jedná o dvě rozdílné organizační složky státu, z nichž každá má svou rozpočtovou kapitolu.

20. V odvolacím řízení byl procesně úspěšný žalobce a přísluší mu náhrada nákladů odvolacího řízení proti procesně neúspěšným žalovaným, kterou jim odvolací soud uložil nahradit společně a nerozdílně k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalobce sestávaly z odměny 6 200 Kč (2 × 3 100 Kč) za právní pomoc zástupce žalobce z řad advokátů za dva úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu 30. 7. 2024 (§7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1, písm. d/, g/ adv. tarifu), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč, tj. 600 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu), náhrady za ztrátu času dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. za 6 půlhodin strávených na cestě k jednání odvolacího soudu po 100 Kč ve výši 600 Kč, náhrady cestovného k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět (dne 30. 7. 2024) ve výši 1 652,94 Kč (celkem 230 km, osobním vozidlem zn. [Anonymizováno] při průměrné spotřebě vozidla 4,1 l motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně nafty 38,70 Kč/l a sazbě základních náhrad 5,6 Kč/km) a 21% DPH z odměny a náhrad, tj. 1 901,12 Kč (21 % z 9 052,94 Kč). Celkem tak náklady žalobce vzniklé v odvolacím řízení činí 10 954 Kč.