27 C 132/2021- 149

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o náhradě nemajetkové újmy k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2022, č. j. 27 C 132/2021-107 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 250 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 30 799 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 466,50 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 51 750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v pořadí druhým rozhodnutím o věci samé, když předchozí rozsudek ze dne 4. 11. 2021, č. j. 27 C 132/2021-25, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 58 Co 427/2021-56 zrušen jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně (žalobou doručenou soudu dne [datum]) domáhala po žalované poskytnutí částky 51 750 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“ případně„ OdpŠk“), za nepřiměřenou délku řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] (dále též jen„ posuzované řízení“ nebo„ řízení před finančním arbitrem“) podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o finančním arbitrovi“). Žalobkyně tvrdila, že posuzované řízení trvalo 37 měsíců, od [datum] - podání návrhu žalobkyně jako spotřebitele proti [právnická osoba] jako instituci (dále jen„ instituce“) do [datum] - vydání rozhodnutí finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu a docházelo v něm k překračování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalobkyně byla během této„ extrémně dlouhé“ doby udržována v nejistotě ohledně výsledku sporu a újmu, která jí takto vznikla, žádala odškodnit peněžitým zadostiučiněním.

3. Žalovaná ke své obraně uvedla, že byť k nesprávnému úřednímu postupu v řízení před finančním arbitrem došlo, je třeba vzít v potaz, že na délce řízení se výraznou měrou podílela sama žalobkyně, která finančnímu arbitrovi neposkytovala potřebnou součinnost. V daném případě se tak přiměřeným zadostiučiněním jeví konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni ze strany žalované již dostalo.

4. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků jak o uplatnění nároku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyní u žalované [datum], tak o doručení přípisu o výsledku předběžného projednání nároku žalovanou právnímu zástupci žalobkyně [datum]. Vzal za prokázaný (z obsahu příslušného spisu Finančního arbitra) průběh posuzovaného řízení, jak ho popsal pod bodem 3. odůvodnění svého rozhodnutí (na které odvolací soud v tomto směru v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení došlo, pokud trvalo od 20. 3. 2017 až do [datum], jeho celková délka tak byla více jako 37 měsíců. Poukázal při tom zejména na postup finančního arbitra i žalobkyně v posuzovaném řízení (viz bod 14. až 16. prvostupňového rozhodnutí). Se závěrem, že„ na průtazích“ se výraznou měrou podílela žalobkyně, shledal za dostačující formu odškodnění konstatování porušení práva (jehož se žalobkyni ze stany žalované již dostalo). Uvedl též, že„ ke vniku nemajetkové újmy požadované žalobkyní nedošlo, neboť intenzita dopadu případného nesprávného postupu nebyla taková, aby žalobkyni vznikla peněžitá nemajetková újma“. Z uvedených důvodů žalobu zamítl.

5. S odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka, tvořených osmi paušály po 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytkla soudu I. stupně především jeho nepřezkoumatelnost s tím, že z něho jednoznačně neplyne, jak soud I. stupně věc právně posoudil a které zákonné ustanovení (tedy zda větu druhou, či větu třetí) na projednávanou věc aplikoval. Podrobně argumentovala ke svému tvrzení, že den [datum] je rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra v posuzovaném řízení, neboť k tomuto datu finanční arbitr shromáždil relevantní podklady pro vydání nálezu ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, pročež byl povinen vydat nález nejpozději do [datum]. Tím, že finanční arbitr vydal nález dne [datum], vydal ho s prodlením více jak 20 měsíců. Dále podrobně argumentovala ke svému tvrzení, že rozhodnutí o námitkách měl finanční arbitr vydat nejpozději do [datum]. Tím, že rozhodnutí o námitkách vydal až dne [datum], byl v prodlení více jak 6 měsíců. Délku řízení před finančním arbitrem trvající 37 měsíců je proto nutno hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou, neboť v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by ji odůvodňovaly. Ve vztahu k výši (respektive formy) zadostiučinění žalobkyně vyjádřila zásadní nesouhlas s posouzením její aktivity resp. postupu v průběhu posuzovaného řízení ze strany soudu I. stupně s tím, že vzal jako podklad pro své rozhodnutí pouze argumentaci a skutková zjištění svědčící tvrzení žalované, případně vyjádření finančního arbitra, pominul prokázané skutečnosti podporující argumentaci žalobkyně. Jednostranným hodnocením skutkových zjištění soud I. stupně nejen porušil předpoklad nestrannosti a nezaujatosti soudce, což vylučuje spravedlivé řešení věci, ale také nevyhověl pokynům odvolacího soudu v jeho předchozím rozhodnutí v projednávané věci. Žalobkyně soudu I. stupně vytkla, že nezohlednil, že se hned od počátku aktivně zajímala o průběh řízení, vyzvala finančního arbitra k odstranění nečinnosti; že až na základě jejího dotazu na stav řízení - učiněný po více jak 2 měsících od zahájení řízení - finanční arbitr zjistil„ vady“ návrhu a vyzval ji k jejich odstranění, což neprodleně učinila; že nešlo o vady, pro které by byl její návrh neprojednatelný; že v naprosté většině případů reagovala na výzvy finančního arbitra řádně a včas. Namítla, že jí soud I. stupně dal k tíži prodlení s předložením podkladů v období od února [rok] do srpna [rok], aniž by zohlednil, že finanční arbitr požadoval podklady, které nebyly a ani nemohly být v její dispozici (na což finančního arbitra upozornila); že informace o platbách obdržel již dříve od žalované; že v tomto období měl být nález již dávno vydán; a že potřeba doložit další platby pojistného vznikla pouze a jen v důsledku prodlení finančního arbitra s vydáním nálezu. Finanční arbitr činil své úkony nesystematicky a nedůvodně (výzvy k doložení podkladů dávkoval, místo aby o ně požádal najednou a požadoval podklady, které nebyly pro rozhodnutí nezbytné, či je obdržel od druhého účastníka nebo mu již byly známy z předložených podkladů) a opožděně (prodlužování lhůt k vydání rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty). Soud I. stupně nepřípustně žalobkyni přičetl k tíži neuzavření smíru s institucí. Nedůvodně posoudil věc jako složitou, zejména když finanční arbitr posuzoval spor typově obdobný desítkám až stovkám sporů, které v té době řešil. Pokud soud I. stupně dále dal žalobkyni k tíži zejména, že neprokázala vznik nemajetkové újmy, její výši a příčinnou souvislost, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které je vznik nemajetkové újmy v případech nepřiměřené délky řízení presumován. Žalobkyně zdůraznila, že předmětem posuzovaného řízení byla významná finanční částka, pročež nelze dojít k závěru, že význam věci byl pro žalobkyni zanedbatelný. Předpojatosti soudu I. stupně při rozhodování ve věci podle žalobkyně svědčí jeho argumentace v odůvodnění napadeného rozsudku naznačující nepoctivé jednání právních zástupců spotřebitelů, kteří se domáhali u finančního arbitra nároků svých klientů, čímž měli přispět k ochromení úřadu finančního arbitra. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil a přiznal jí částku 51 750 Kč s příslušenstvím a rovněž tak i náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro případ, že by odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, navrhla, přikázání věci jinému samosoudci.

7. Žalovaná v rámci svého vyjádření k odvolání označila napadený rozsudek za věcně správný. Ztotožnila se se závěry soudu I. stupně ohledně stanovení okamžiků, od nichž se odvíjely lhůty pro vydání rozhodnutí (nálezu, rozhodnutí o námitkách) finančního arbitra v posuzovaném řízení; soud I. stupně podle jejího názoru rovněž správně zohlednil, že to byla právě žalobkyně, která se na celkové délce řízení podílela, když opakovaně nedoplňovala potřebné podklady pro rozhodnutí, s finančním arbitrem nekomunikovala, čtyřikrát žádala o prodloužení lhůty a v průběhu řízení změnila i jeho předmět. Poskytnutá forma kompenzace v podobě konstatace porušení práva je naprosto dostatečná, a žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

8. Odvolací soud, poté co přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

9. Pokud žalobkyně namítala„ předpojatost“ soudu I. stupně, vycházel odvolací soud z toho, že z pohledu zákonné úpravy je irelevantní, když § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně stanoví, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci nebo rozhodování v jiných věcech. Z procesního postupu a právního názoru soudce nelze dovozovat subjektivní poměr soudce k účastníkům nebo k věci.

10. Pokud žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku jako takového, vycházel odvolací soud z toho, že tento nedostatek nebránil žalobkyni ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu v uplatnění odvolání a konkrétních odvolacích námitek.„ Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Podle odvolacího soudu soud I. stupně po doplnění dokazování (v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu v jeho zrušovacím rozhodnutí) již zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci. Rovněž je zcela nepochybné, že soud I. stupně respektoval závazný závěr odvolacího soudu o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na posuzované řízení před finančním arbitrem (tento závěr vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014) pročež, při posuzování odpovědnosti žalované za škodu je proto v daném případě třeba vycházet z § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, tj. zohlednit celkovou délku řízení, a na posouzení věci aplikovat též závěry Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 Odvolací soud má s ohledem na právě uvedené za potřebné zdůraznit, že v takovém případě se uplatní vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v případě, kdy k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení před finančním arbitrem došlo.

12. Odvolací soud pak sdílí navazující závěr soudu I. stupně o nepřiměřenosti celkové doby trvání posuzovaného řízení. Podle zjištění soudu I. stupně bylo posuzované řízení zahájeno dne [datum] (doručení návrhu žalobkyně finančnímu arbitrovi) a k jeho ukončení došlo dne [datum] (právní moc rozhodnutí finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu), tedy trvalo 37 měsíců a jeden den. Z provedeného dokazování je však zcela evidentní, že toto řízení mohlo a mělo být ukončeno podstatně dříve. Jak vyplývá ze Stanoviska, při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk, které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Vedle nepochybně vyšší složitosti věci, kterou se posuzované řízení před finančním arbitrem vyznačovalo (jak bude uvedeno níže), nelze přehlédnout, že postup finančního arbitra nebyl zcela plynulý a prost průtahů (a to i ve smyslu lhůt podle zákona o finančním arbitrovi - § 15 odst. 1, § 16 odst. 2). To, že okamžik, od něhož počíná běh 90denní lhůty pro vydání nálezu ve smyslu výše § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, je objektivně určitelnou skutečností, již vyjasnila judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 9 As 36/2018, sp. zn. 4 As 110/2018), dle níž je pro tento okamžik určující, kdy jsou shromážděny všechny dokumenty, z nichž lze zjistit právně významné skutečnosti.

13. V souvislosti s prvostupňovou fází posuzovaného řízení (do vydání nálezu) se nelze spokojit toliko s tím, že samotný nález by byl vydán v zákonné lhůtě od posledního podání některého z účastníků, nýbrž je třeba zkoumat i postup finančního arbitra v průběhu obstarávání podkladů. Nakolik tu jde o správní orgán, který podklady pro své rozhodnutí obstarává z úřední povinnosti, je i v tomto úseku řízení finanční arbitr odpovědný za jeho řádný a plynulý průběh. Kterékoli z podání účastníků, počínaje vyjádřením instituce k podanému návrhu, lze přitom považovat v zásadě za poslední, tj. takové, od něhož finančnímu arbitrovi běží zákonná lhůta pro vydání nálezu. Pokud v této lhůtě finanční arbitr shledá, že je třeba podklady doplnit, je třeba, aby na takové zjištění také včas reagoval, tj. učinil relevantní procesní kroky k získání chybějících podkladů. V této souvislosti není možné přehlédnout delší období nečinnosti finančního arbitra v posuzovaném řízení (cca l3 měsíců), k němuž během procesu shromažďování podkladů došlo, a to v době od [datum] - kdy finanční arbitr obdržel vyjádření instituce s označenými doklady, do [datum] - kdy předběžně posoudil shromážděné podklady a vyzval žalobkyni ke zvážení dalšího postupu vzhledem k institucí vznesené námitce promlčení, přičemž v mezidobí (dne [datum]) se pouze vyjádřil ke své žalobkyní namítané nečinnosti v řízení. Z tohoto pohledu je pak zcela nepřijatelné, aby po dobu 13 měsíců„ vyhodnocoval podklady“ (jejich vyhodnocení by mělo zásadně vést k rozhodnutí, a to v zákonné lhůtě), aby pak žalobkyni adresoval výzvu ke zvážení zpětvzetí návrhu (což je zcela procesně neefektivní postup, nesměřující k vydání nálezu). Následně probíhalo posuzované řízení plynule, přičemž dne [datum] žalobkyně mimo jiné rozšířila předmět svého návrhu, pročež bylo namístě v procesu obstarávání pokladů pokračovat. Není proto důvodná argumentace žalobkyně, že rozhodným dnem pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra v posuzovaném řízení je den [datum]. Podle odvolacího soudu nejzazším momentem, v němž již musel mít finanční arbitr v posuzovaném případě potřebné podklady k dispozici, bylo [datum]. Tento den totiž obdržel od instituce - na základě výzvy, kterou před tím opakovaně směřoval na žalobkyni - doplnění podkladů, na jejichž základě pak nález vydal. Pokud byl nález finančního arbitra vydán dne [datum], zákonná lhůta byla (byť jen o několik dnů) překročena, když nález měl být vydán nejpozději do [datum] (prodloužení lhůty - nejvýše však o dalších 90 dnů - o němž arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí, se z obsahu spisu posuzovaného řízení nepodává). K překročení zákonné lhůty při rozhodnutí o námitkách, které byly podány dne [datum] a o nichž finanční arbitr rozhodl dne [datum], s ohledem na soudem I. stupně zjištěný průběh této fáze posuzovaného řízení, nedošlo. Již jen vzhledem ke shora specifikovanému období nečinnosti finančního arbitra při shromažďování podkladů (13 měsíců) - když překročení lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra o 7 dnů se v délce posuzovaného řízení významně neodrazilo, je namístě posuzované řízení hodnotit jako celek jako nepřiměřené dlouhé (odvolací soud se tak přiklonil k závěrům prezentovaným rozhodnutími zdejšího soudu ve skutkově a právně obdobných věcech sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka], a nikoliv spíše k ojedinělému rozhodnutí, k němuž došlo v řízení sp. zn. [spisová značka]).

14. Odvolací soud má však za nesprávný závěr soudu I. stupně o tom, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného posuzovaného řízení je konstatování porušení práva. Při určení vhodné formy satisfakce (podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu) je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, a pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 197/15 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 40/2009, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 či sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

15. V nyní projednávané věci nelze dovodit, že by újma způsobená žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení před finančním arbitrem byla zcela minimální či zanedbatelná. Takový závěr nelze učinit ani s ohledem na význam řízení (tedy to, co bylo pro žalobkyni v sázce, když bezdůvodné obohacení, jehož vydání se z důvodu tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy domáhala, dosahovalo výše [částka] s příslušenstvím), ani s ohledem na chování žalobkyně coby účastníka řízení, neboť ta k délce řízení nijak významně nepřispěla (skutečnost, že její návrh trpěl vadami, řízení nijak podstatně neprodloužila, na výzvy finančního arbitra reagovala vždy téměř obratem, o prodloužení lhůty žádala pouze v případě, kdy neměla k dispozici požadované informace, přičemž finanční arbitr nakonec vydal nález na základě vyjádření instituce). Za této situace se jako jediná přiměřená forma kompenzace jeví poskytnutí peněžitého zadostiučinění.

16. Základní částka peněžitého zadostiučinění byla odvolacím soudem v souladu se Stanoviskem stanovena ve výši 15 000 Kč za rok řízení (v poloviční výši za první dva roky řízení), což odpovídá částce 1 250 Kč za jeden měsíc. Posuzované řízení trvalo 37 měsíců, tj. 3 roky a jeden měsíc, čemuž odpovídá základní částka odškodnění ve výši 31 250 Kč. V dalším sledu je třeba přistoupit k modifikaci této základní částky v závislosti na působení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Pokud jde o složitost řízení, vzhledem k již zmíněnému vyššímu stupni obtížnosti (věc byla co do své složitosti obtížnější zejména ve vztahu k množství shromažďovaných a následně vyhodnocovaných podkladů, ale i co do právní náročnosti, nikoli však v extrémní míře, když obdobné návrhy řešil finanční arbitr podle tvrzení účastníků„ stovky“), je namístě základní částku odškodnění ponížit o 10 %. Na druhou stranu je ale třeba zohlednit i období nečinnosti na straně finančního arbitra, a to naopak navýšením základní částky odškodnění o 10 %. Dalším uvažovaným kritériem při modifikaci základní částky odškodnění je chování poškozeného, tj. žalobkyně. Ta však svým chováním délku řízení (ať ji v negativním či pozitivním slova smyslu) nijak významně neovlivnila (na první výzvu k odstranění vad návrhu reagovala během dnů; na druhou výzvu po svém rozšíření žaloby sice ve stanovené lhůtě nereagovala, respektive, opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyjádření, tato skutečnost však nebránila finančnímu arbitrovi v dalším postupu, vedoucímu k možnosti ve věci rozhodnout, kterým byla výzva instituci ze dne [datum] ke sdělení potřebných skutečností, na níž instituce reagovala podáním ze dne [datum] jak již byla zmínka shora). Pro chování žalobkyně proto nebylo třeba základní částku odškodnění nijak upravovat. Posledním z hledisek, které bylo třeba zkoumat, je význam předmětu řízení pro poškozeného. Posuzované řízení není typem řízení, u nichž Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. Stanovisko, část IV, písm. d/) dospěl k závěru, že již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. V případě, kdy zvýšený význam řízení nelze presumovat (a kdy jej netvrdila ani žalobkyně), je třeba mít za to, že tento je standardní, tj. takový, který se do úpravy základní částky odškodnění nijak nepromítá. Žalobkyni v souvislosti s významem řízení nelze vytýkat ani nečinnost v průběhu posuzovaného řízení, když v něm byla dostatečně aktivní, finančnímu arbitrovi s respektem stanovených lhůt poskytovala veškerou potřebnou součinnost, jíž byla schopna; naopak se pokusila poukázat na nečinnost finančního arbitra, setrvala na svém požadavku projednání a rozhodnutí věci; proti rozhodnutí o námitkách podala žalobu podle hlavy V. o. s. ř.

17. Po takto provedené modifikaci základní částky (- 10 %, + 10 %) činí výsledné zadostiučinění 31 250 Kč. Tuto výši peněžitého plnění lze mít za plně způsobilou naplnit kompenzační funkci ve vztahu k nemajetkové újmě, kterou žalobkyně v řízení před finančním arbitrem utrpěla. Vedle uvedené částky žalobkyni náleží i požadovaný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat den [datum], kdy byla Ministerstvu financí doručena výzva žalobkyně k náhradě nemajetkové újmy.

18. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (I.) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni peněžitou kompenzaci ve výši odpovídající částce 31 250 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Tento úrok však bylo možné přiznat až ode dne následujícího po uplynutí lhůty podle § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, tj. ode dne [datum]. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

19. V souladu s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím, a to v obou případech podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyni je třeba považovat za plně procesně úspěšnou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, publikované pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Náklady, které žalobkyně na uplatnění svého práva v řízení před soudem I. stupně účelně vynaložila, sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z nákladů jejího právního zastoupení. Náklad právního zastoupení tvoří odměna za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast u jednání soudu I. stupně dne [datum], podání odvolání ze dne [datum] do rozsudku ze dne [datum], účast u jednání soudu I. stupně dne [datum] a dne [datum], vyjádření žalobkyně ze dne [datum]) po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, zkráceně„ AT“), sedm režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT), přičemž k souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21% DPH (neboť zástupce žalobkyně je registrován coby plátce této daně) ve výši 4 999 Kč Celkem tedy náklady žalobkyně v řízení před soudem I. stupně činí 30 799 Kč.

20. V odvolacím řízení byla žalobkyni přiznána náhrada v celkové výši 10 466,50 Kč, která je tvořena odměnou advokáta žalobkyně za dva úkony právní služby (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu; § 11 odst. 1 písm. d/ a g/AT) po 3 100 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/AT) a za jeden úkon právní služby ve výši 1 150 Kč (námitky ze dne [datum] proti rozhodnutí procesní povahy; § 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 AT), třemi režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 AT) a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 816,50 Kč.

21. O lhůtě k plnění v případě náhrady nákladů, jak prvostupňového, tak odvolacího řízení, odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem, kdy uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí; o místu plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení