27 C 222/2024 - 34

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně], sídlem [Adresa žalobkyně] [Anonymizováno], zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A], sídlem [Adresa žalované A], 118 00 Praha - [Jméno žalované B], zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] [Anonymizováno], sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 383 408,42 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 383 408,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 383 408,42 Kč od 4. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 92 932 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 12. 9. 2024 domáhala na žalované zaplacení částky 383 408,42 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne 9. 8. 2024 s [jméno FO], r. č. [RČ], bytem [adresa], jakožto postupitelem za účasti insolvenční správkyně. Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2024. Žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 7. 8. 2014, jejíž součástí byla i smluvní ujednání, téhož dne uzavřel postupitel s žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Na základě úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli částku 40 000 Kč za poplatek ve výši 81 248 Kč, tedy celková částka splatná postupitelem činila 121 248 Kč, a to ve 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 148,18 % p. a. a RPSN činilo 145,31 %. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. smluvních ujednání, konkrétně podle jejich čl. 12. 5. žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Podle čl. 12. 7. žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Jelikož nebylo v možnostech postupitele poskytnuté plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 13. 5. 2015, č. j. [spisová značka], na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, nýbrž i excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučního titulu - vydaného rozhodčího nálezu - exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa]-[Anonymizováno], a to pod sp. zn. [spisová značka]. Postupitel však v průběhu exekučního řízení seznal, že toto bylo vůči němu patrně vedeno neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Postupitel proto podal dne 28. 2. 2022 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Exekuční řízení bylo vůči postupiteli zastaveno na základě usnesení soudního exekutora ze dne 17. 3. 2022, č. j. [spisová značka] k návrhu postupitele coby povinného, když exekuce byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, který ani nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení. Usnesení o zastavení exekučního řízení nabylo právní moci dne 14. 4. 2022. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor vymohl na postupiteli částku 511 099,93 Kč, jež byla tvořena především nemalými částkami připadajícími na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozího rozhodčího řízení. Z vymožené sumy částku 434 423,43 Kč soudní exekutor v průběhu exekučního řízení vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení. Uvedená skutečnost vyplynula jak z exekučního spisu soudního exekutora, tak rovněž ze zprávy soudního exekutora o vymoženém a vyplaceném plnění ze dne 11. 8. 2022. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 13 704 Kč, jak vyplývá i z přiložené Karty klienta, která je rovněž součástí exekučního spisu. Postupitel uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu celkem částku 448 127,43 Kč, ačkoliv reálně obdržel od žalované částku 40 000 Kč. Žalobkyně důvody neplatnosti Úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy shrnula již v předchozích odstavcích, když se zaměřila především na otázku dobrých mravů, tedy že obě smlouvy tvořily dohromady nemravný obchodní konstrukt s cílem poškodit spotřebitele. Jelikož je rozhodčí smlouva neplatná, neměl rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat a rozhodčí nález je nicotný, když rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] de facto rozhodčí spor nerozhodoval, nýbrž rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu, když je zcela zřejmý model fungování rozhodčího řízení. Podle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval, ale spor rozhodovala [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa]. Podle článku III. odst. 3.

3. Rozhodčí smlouvy, mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce [jméno FO] probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení pak také uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci (viz čl. 3. 5. písm. a) a b) uvedené rozhodčí smlouvy) budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak je patrné z rozhodčího spisu, jeho obsahem není výzva k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl dle rozhodčí smlouvy (článek III. odst. 3. 5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spis neobsahoval ani žádné potvrzení o uhrazení takového rozhodčího poplatku. Ze spisového materiálu je tak zřejmé, že rozhodčí poplatek nebyl nikdy rozhodci uhrazen. Podle výpovědi rozhodce v protokolu z jednání před [Anonymizováno] soudem pro [adresa] ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], rozhodce nikdy od žalované žádné rozhodčí poplatky neobdržel. Do roku 2017 byl zaměstnán jako koncipient u [tituly před jménem] [jméno FO], který byl zároveň jedním z rozhodců uváděných ve smlouvách žalované a je rovněž i jedním ze společníků [právnická osoba]. Mzda, která byla sjednána a která mu jakožto advokátnímu koncipientovi byla vyplácena [tituly před jménem] [jméno FO], byla za veškerou činnost, kterou u [tituly před jménem] [jméno FO] vykonával, a to včetně rozhodčího řízení. Komu byly hrazeny rozhodčí poplatky, nevěděl. V případě Rozhodce [jméno FO] se jednalo o objektivní okolnosti, které vzbuzovaly pochybnosti o jeho nezávislosti. Jako advokátní koncipient nemohl [tituly před jménem] [jméno FO] vydávat rozhodčí nálezy v rámci své pracovní doby, když dané by bylo porušením advokátních předpisů i pracovněprávních předpisů, když v rámci výkonu své koncipientské praxe a pracovní doby musel vykonávat práci pro svého zaměstnavatele a školitele. Rozhodcovské činnosti se tak musel [tituly před jménem] [jméno FO] věnovat jen mimo pracovní dobu, která musela činit minimálně 40 hodin týdně, jinak by nešlo o výkon praxe advokátního koncipienta. Podle výpovědi dalšího rozhodce, [tituly před jménem] [jméno FO], který se uskutečnil dne 20. 11. 2018 u [Anonymizováno] ve [adresa], č. j. [spisová značka], ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky a tyto šly [právnická osoba], jež i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejně tak [tituly před jménem] [jméno FO] ve své výpovědi, která se uskutečnila dne 12. 10. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky, když tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu. Ostatně všechna tato zjištění byla potvrzena i výpovědí [adresa], jednatele [právnická osoba], jak doložil protokol z jednání [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Stejná zjištění soud zjistil z druhé výpovědi [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Všichni rozhodci shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny [právnická osoba]. Z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] bylo dále zjištěno, že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u [právnická osoba]. Ostatně všechna tato zjištění potvrzují i výpověď [adresa], jednatele [právnická osoba]. Dané bylo navíc potvrzeno i výpovědí rozhodce [jméno FO], jenž měl jako společník [právnická osoba] podíl na zisku uvedené společnosti, a jednak z toho, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro [právnická osoba]. Je běžné, že rozhodce využívá pro svou činnost své zaměstnance nebo využívá outsourcing služeb, když jistě není problémem, pokud rozhodce nevyplňuje podací lístky, nechodí na poštu či nepíše jednoduché výzvy. Dané však má pro účely rozhodčího řízení limity, když strany si volí osobu rozhodce právě proto, aby rozhodoval on osobně. Předmětem činnosti [právnická osoba] podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 bylo „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem však nebyly „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Tvrzení, že [právnická osoba] vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž dané nemá oporu v žádné z uvedených listin. Nelogickým se jeví obchodní záměr [právnická osoba], která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]), kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou. Přitom obchodním záměrem každé společnosti je prodávat své služby co největšímu množství klientů, resp. rozhodců a maximalizovat tak své zisky. Podle sdělení [Anonymizováno] soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 1. 9. 2020 rozhodce [jméno FO] pro žalovanou rozhodoval tisíce sporů ročně. Na rozdíl od rozhodce [jméno FO] měla [právnická osoba] dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu. Z výpovědi [adresa] vyplynulo, že [právnická osoba] na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba]. Přílohou uvedené dohody byl [adresa] realizace odborné praxe schválený [adresa] dne 6. 12. 2016 jako mentorem zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, uveden „tajemník rozhodčího centra“ a v [adresa] odborné praxe schváleného [adresa] dne 8. 8. 2017 byl mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z daného je tedy zřejmé, že [právnická osoba] žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost. Z uvedených plánů realizace vyplynulo, že náplní práce zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, byly nejen administrativní úkony jako je vedení rejstříků sporů, příjem a odesílání zásilek, nýbrž i psaní rozhodčích nálezů a právní posuzování důkazů a námitek ze stran žalovaných či tvorbu právních názorů. Náplň zaměstnaneckého poměru pracovníků [právnická osoba] překračovala rámec administrativní podpory rozhodců a byla ve své podstatě komplexním a úplným výkonem rozhodčího řízení podle aktivit zanesených v plánech odborné praxe. Pokud jednotliví rozhodci shodně tvrdili, že [právnická osoba] pro ně vykonávala veškerou administrativu související s vydáváním rozhodčích nálezů, uvedené tvrzení se jevilo jako zcela nevěrohodné a účelové, když sama [právnická osoba] se již od svého založení veřejně prezentuje jako společnost vykonávající rozhodčí řízení a nikoliv administrativu. Ke změně přitom nedošlo ani po vývoji judikatury, která se postavila proti soukromým rozhodčím soudům, když ani poté tato společnost nezměnila svůj předmět činnosti, ačkoliv došlo ke změně společenské smlouvy. Z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] před [Anonymizováno] soudem v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 10. 2018 vyplynulo, že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřena třístranná smlouva, podle níž mohou daní rozhodci vystupovat ve sporech mezi žalovanou a jejími klienty. Pokud by však [právnická osoba] vykonávala pouze administrativní servis pro rozhodce, byla by uzavřena pouze smlouva mezi ní a daným rozhodcem. Není zde žádného důvodu, aby v takové smlouvě vystupovala i žalovaná, pro kterou [právnická osoba] žádné administrativní služby nevykonávala. Jako logickým vysvětlením se jeví, že [právnická osoba] i s ohledem na předmět svého podnikání neposkytovala rozhodcům administrativní služby, nýbrž zajišťovala rozhodčí služby pro žalovanou. Ostatně dané vyplynulo i z výpovědi [adresa], jenž uvedl, že [právnická osoba] měla s žalovanou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude provedeno rozhodčí řízení. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne 30. 4. 2010 smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalovaná a [právnická osoba] dlouho odmítaly soudům předložit a lživě tvrdili, že smlouvu nemají. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalované, a nikoliv konkrétnímu rozhodci a stál na daném plně její byznys. Až z trestního řízení vyplynulo, že smlouvu mají. Tuto smlouvu si vyžádal [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], avšak tato smlouva byla v policejním spise z velké části „začerněná“. Když [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno] vyzval [právnická osoba], aby Smlouvu o zajištění služeb rozhodců poskytla úplnou, bylo toto odmítnuto z důvodu způsobení si možného trestního stíhání. Faktura č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015 dokládala, že finanční plnění probíhalo jen mezi žalovanou a [právnická osoba], když je i zřejmé, že mezi žalovanou a rozhodci se nejednalo o úhradu rozhodčích poplatků. Ačkoliv je k faktuře přiložen seznam žalovaných klientů, tak počet případných rozhodčích poplatků neodpovídá fakturované částce a je na první pohled vyšší, než by bylo v případě rozhodčích poplatků. I s ohledem na to, že v rozhodčím spise chybí jakýkoliv záznam o tom, že by žalovaná byla vyzvána k úhradě rozhodčího poplatku a že by byl rozhodčí poplatek uhrazen. Vyvstává tak minimálně otázka, zda [právnická osoba] nebyla žalovanou odměňována jinak. Bylo nepochybné, že jednotliví rozhodci nevykonávali rozhodčí činnost přímo pro žalovanou, ale pro [právnická osoba], která pak tuto službu poskytovala žalované, a žalovaná za tuto službu hradila [právnická osoba] nemalé částky. Tomu, že [právnická osoba] v podstatě nabízela služby jednotlivých rozhodců, odpovídal i způsob, jakým [právnická osoba] prezentovala rozhodce. Jak plyne z rozhodčího spisu, Rozhodce [jméno FO] uváděl na svém hlavičkovém papíře v záhlaví webovou adresu www.rozhodcepce.cz a kontaktní email [e-mail], přičemž vlastníkem domény rozhodcepce.cz je [právnická osoba], jak plyne ze zápisu z registru cz.nic. Tomu odpovídá i skutečnost, že na předmětné doméně je umístěna internetová prezentace [právnická osoba], a nikoliv rozhodce [jméno FO]. V sekci kontakty je pak na předmětné doméně uvedený kontaktní email [e-mail]. Tedy doména i email, které jako kontaktní rozhodce [jméno FO] uváděl, jsou ve skutečnosti doménou a kontaktním emailem [právnická osoba]. Podle výpovědí dalších rozhodců, viz výše, spisové značky jejich rozhodčích nálezů byly rovněž [právnická osoba], když rozhodce [jméno FO] měl senátní značku 103 Rozh, [tituly před jménem] [jméno FO] měl senátní značku 102 Rozh, [tituly před jménem] [jméno FO] značku 101 Rozh a rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 104 Rozh. Je třeba zdůraznit, že pro [právnická osoba] byla žalovaná hlavním obchodním partnerem, když rozhodčí poplatky od žalované a od její sesterské společnosti [právnická osoba] tvořily zdroj téměř všech sporů. Žalovaná vystupovala ve zhruba 80 % všech sporů a společnost [právnická osoba] pak tvořila 15 % všech sporů rozhodovaných rozhodčí společností. Z výpovědi [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že [právnická osoba] byla financována pouze z dotací a rozhodčích poplatků, z čehož vyplynulo zjevná ekonomická závislost rozhodčí společnosti na žalované. Pokud rozhodčí nálezy připravovali pracovníci [právnická osoba], rozhodčí nález má její spisovou značku a rozhodčí poplatek byl hrazen této společnosti a rozhodce nepracoval nezávisle, avšak pro [právnická osoba], které své služby fakturoval, lze konstatovat, že uvedené bylo v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení. Uvedené jednání není transparentní a ze všech uvedených důkazů nezbývá než konstatovat, že rozhodčí řízení neproběhlo u rozhodce [jméno FO], nýbrž proběhlo u [právnická osoba], která však nebyla podle rozhodčí smlouvy oprávněná spor rozhodovat. Takový rozhodčí nález byl vydán orgánem k tomu nezpůsobilým a je nicotný. Z uvedeného plyne, že rozhodce [jméno FO] spor nikdy nerozhodoval, nýbrž spor rozhodovala [právnická osoba] a rozhodce sehrál jen roli bílého koně. Rozhodčí nález takto vzniklý, byť se zdánlivě tvářící jako nález rozhodce [jméno FO], tak nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul, neboť jej vydal subjekt, který nebyl k rozhodčímu řízení dle rozhodčí smlouvy oprávněn. K výše uvedeným závěrům dospěl rovněž [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], specializovaný senát [jméno FO], v usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 16. 4. 2019, když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval, že „…Ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup.“ Odvolací soud tak vzhledem k těmto okolnostem závěrem uvedl, že v daném případě absentuje platně uzavřená rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu v předmětné věci a je dán důvod pro zastavení exekuce jako celku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na uvedené usnesení navázal a jeho závěry dále rozvedl [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 8. 8. 2019, když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl: „V daném případě je ovšem situace taková, že je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 zákona o rozhodčím řízení. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“ podle § 3 odst. 3 a 5 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s § 7 zákona o rozhodčím řízení, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem. To bylo povinnému zamlčeno i v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 zákona o rozhodčím řízení. O tomto uspořádání svědčí nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování (vyplácení) rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Aniž by tedy odvolací soud zabíhal do (zásadně nepřípustného) věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného (jak akcentoval soud prvního stupně) a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů.“ Parodie na rozhodčí řízení proběhlá u [právnická osoba] nemohla dát vzniknout rozhodčímu nálezu rozhodce [jméno FO], neboť ten jej ve skutečnosti nikdy nevytvořil a spor nikdy nerozhodoval, neboť ani nikdy nebyl rozhodcem. Rozhodce je osoba, která vykonává nezávislou rozhodčí činnost a má z toho příjmy v podobě rozhodčích poplatků. Pokud rozhodce [jméno FO] uváděl, že vykonával jen závislou práci advokátního koncipienta a nikdy neobdržel ani jeden rozhodčí poplatek, ale jen občas napodepisoval kupu papírů od [právnická osoba], tak z takové kupy papírů nemohl nikdy vzniknout rozhodčí nález a nemůže existovat překážka věci rozsouzené. Jako vykonatelný rozhodčí nález nemohl obstát umělý výtvor žalované, kdy rozhodčí nález má vydat rozhodce, který však de facto spor nerozhoduje, neboť dle netransparentní a tajné dohody mezi účastníkem rozhodčí smlouvy, rozhodcem a třetí osobou (soukromým rozhodčím soudem) probíhá rozhodčí řízení de facto před tímto rozhodčím soudem, který ani není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pokud je rozhodčí nález nevykonatelný a nelze podle něj vést exekuci, protože nemá charakter vykonatelného exekučního titulu, nemůže mít logicky ani účinky překážky věci rozsouzené. Žalobkyně odkázala na usnesení [Anonymizováno] soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle kterého je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“, přičemž žalobkyně odkázala na rozsudky [Anonymizováno] soudu ze dne 26. 10. 2023, č. j. [spisová značka], a ze dne 29. 2. 2024, č. j. [spisová značka], jež se týkají skutkově a právně obdobných věcí stejné žalované. Z uvedených rozhodnutí vyplynulo, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce. Pokud šlo o žalovanou vznesenou námitku promlčení, poukázala na rozsudek SDEU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., který ve svém výroku uvádí: „Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“, že i aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 07.10.2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 05.04.1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18.10.2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“ Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 o. z., nýbrž je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 o. z., tj. objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní, když námitka promlčení se podle žalobkyně příčí dobrým mravům, když námitka promlčení vznesená žalovanou se příčí dobrým mravům a nelze k ní přihlížet s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, a nálezu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, jež jsou vystavěny na tom, že pokud je prokázáno, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva, když profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Žalovanou vznesení námitky promlčení vykazuje znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo. Podle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje výslechy představenstva žalované a poukazuje na výroční zprávy a účetní závěrky žalované, když prokazuje, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Požadavky, které klade Nejvyšší soud na profesionalitu poskytovatelů úvěru a znalost judikatury lze shrnout citací z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019: „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj.

20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalované s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“ Žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne 27. 7. 2021, a to přímo po poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně. Ostatně, dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Jaký větší důkaz lze předložit, že žalovaná musí o protiprávním stavu vědět a zachovává jej vědomě, tedy úmyslně, a úmyslně se tedy bezdůvodně obohacuje? Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané. Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalovaná se podle ustanovení § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně (původně Postupitele), a to tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Žalovaná si již ode dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení musela být vědoma toho, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok; zároveň bylo žalované také známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Postupitel proto prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ze dne 16. 2. 2023. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok postupitele je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla postupiteli vrátit pouze částku 38 340 Kč, kterou však postupitel shledal jako neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2024. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala. V důsledku toho žalobkyni nezbylo, než podat tuto žalobu a domáhat se vydání rozsudku v této věci. Pro úplnost žalobkyně sděluje, že nenavrhuje v této věci vydání platebního rozkazu, neboť je vzhledem ke všem okolnostem a k dosavadním zkušenostem žalobkyně zřejmé, že žalovaná by stejně podala proti platebnímu rozkazu odpor s cílem projednat věc před shora nadepsaným soudem, když mezi stranami není pochyb o skutkovém stavu, ale jde toliko o právní posouzení věci. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobní výzvy ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., domáhá se žalobkyně vůči žalované zaplacení dlužné částky i společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 383.408,42 Kč od 4. 3. 2023 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout s odůvodněním, že nárok uplatněný v žalobě neuznává ani z části, když zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy č. [hodnota], která byla uzavřena mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, [jméno FO], 7. 8. 2014. Mezi účastníky nebylo sporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno tak, jak bylo dohodnuto, úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškerá vymožená plnění byla plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Pokud byla exekuce zastavena, tak přezkoumáván byl exekuční titul, nikoliv dluh samotný, jenž stále existuje, když exekuční soud o dluhu ani rozhodovat nemohl. Stále existuje rozhodčí nález rozhodce [jméno FO] ze dne 14. 11. 2016, č. j. [spisová značka], jenž nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Žalovaná odkázala na § 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb. (dále jen „ZRŘ“) podle kterého platí: „Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.“ Podle § 32 odst. 1 ZRŘ platí: „Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.“ Mezi stranami je přitom zřejmě nesporné, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podána nebyla. Účinek podle § 28 odst. 2 ZRŘ není možné chápat omezeně (jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu), nýbrž jde všeobecně o účinky podle § 159a o. s. ř., a to proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené (rei iudicatae). Právní předchůdce žalobkyně obdržel rozhodčí nález a na rozhodčí nález byla vyznačena právní moc, tudíž nic mu nebránilo podle § 31 ZRŘ podat ve lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, kde mohl tvrdit, že rozhodčí nález je neplatný a soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je příslušný se tímto zabývat. Takovou žalobu pak mohl podat i následně v průběhu exekučního řízení, kdy mohl prolomit 3měsíční lhůtu na podání žaloby, avšak neučinil tak. Judikatura se vyvinula tak, že nějakým způsobem toto mohou zkoumat i exekuční soudy; zde nejde o exekuční řízení. Pokud právní předchůdce žalobkyně zůstal i po vydání rozhodčího nálezu pasivní, když mohl podat jak žádost o přezkum rozhodčího nálezu, odvolání, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a navíc byl i v odůvodnění rozhodčího nálezu na tyto možnosti upozorněn a promeškal veškeré lhůty, tak není možné nyní v nalézacím řízení rozhodčí nález přehlížet. To by zásadně narušilo právní jistotu a legitimní očekávání. Rozhodčí nález nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen. K tomuto postupu slouží ustanovení § 31 a § 35 ZRŘ. Uvedená ujednání není možné jen tak ignorovat a pokoušet se „rušit“ pravomocné rozhodnutí v rámci nalézacího řízení. Bylo pouze na žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci, aby postup podle § 31 a § 35 ZRŘ využil, ten však ničeho neučinil. Rozhodčí nález je pravomocný a vykonatelný, nebyl zákonem předpokládaným způsobem zrušen, ač to bylo v dispozici právního předchůdce žalobce a ve smyslu § 28 odst. 2 ZRŘ představuje překážku věci rozhodnuté. Ze zastavení exekuce nelze vyvozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani nebyl oprávněn věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu (viz též rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 nebo sp. zn. 30 Cdo 3712/2012); rovněž je třeba poukázat na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2008, podle kterého, „nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky.“ Žalovaný poukazuje na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 25 Co 196/2021-107, v němž byl řešen požadavek na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení po zastavení exekučního řízení, přičemž byl v uvedené věci zamítnut soudem prvého stupně, přičemž odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil následovně: „Judikatura ústavního soudu ČR (II. ÚS 2230/16, Pl. ÚS 9/15, III. ÚS 4084/12, I. ÚS 3962/18) má dopad výlučně do exekučního řízení v tom směru, že účel exekučního řízení nebude naplněn, když zásadní vady exekučního titulu, případně zjištění, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či by byl v rozporu s principy právního státu, činí výkon rozhodnutí nepřípustným podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Uvedené závěry však nemění nic na existenci pravomocného rozhodčího nálezu, který má dle § 28 odst. 2 ZRŘ stejné účinky jako soudní rozhodnutí, tj. má povahu veřejné listiny viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 ICdo 72/2016. Jestliže žalovaná přijala od žalobkyně žalovanou částku na základě takovéhoto rozhodnutí, které nebylo zrušeno, představuje právní důvod pro přijetí plnění, a nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení. Žaloba, jejíž žalobní důvod je založen právě na zaplacení žalované částky z titulu jejího přijetí žalovanou bez právního důvodu, proto nemůže být úspěšná.“ Městský soud ve svém rozhodnutí zcela zřejmě zdůraznil, že zde nejde a nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Nemůže být úspěšná žaloba, jejíž žalobní důvod byl založen na zaplacení žalované částky z titulu jejího přijetí žalovanou stranou bez právního důvodu, neboť v daném případě bylo plněno na hmotněprávní závazek. Ve věci bylo podáno dovolání, a jak aktuálně uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení v uvedené věci stejného žalovaného ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167: „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31an ZRŘ viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2011. Dovolatelem předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Podle žalované v daném případě nejde o bezdůvodné obohacení, když rozhodčí nález nebyl zrušen. Právnímu předchůdci žalobkyně se i dle jeho vlastních tvrzení v exekuci na základě jeho návrhu na zastavení exekuce soudní ochrany plnou měrou dostalo, a to bez ohledu na to, že zdaleka nevyužil všechny možnosti, které mu zákon dával k dispozici. Nyní se však žalobkyně, navíc osoba rozdílná od právního předchůdce žalobkyně, svým návrhem u soudu reálně domáhá toho, aby se na jeho právního předchůdce v důsledku jeho vlastního „pochybení“ nevztahovalo ustavení ZRŘ, které je pro všechny ostatní závazné. Podáním žaloby v této věci u nalézacího soudu není sledováno nic jiného než obejití marně uplynulé zákonné lhůty stanovené pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl vydán, rozhodčí smlouva v daném případě byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena, když transparentní, rozhodce nebyl určen právnickou osobou, a pokud byla neplatnou, tak je to podle zákona pouze jeden z důvodů pro zrušení nálezu v příslušném řízení soudem, nic víc, nic méně. Do doby zrušení takového rozhodčího nálezu ale takový rozhodčí nález existuje. Rozhodčí nález nebyl v daném případě zrušen a stále existuje, jak i uzavřely soudy, jejichž rozhodnutí jsou výše uvedena, a není na takových závěrech ani nic nemravného. Právnímu předchůdci žalobkyně se dostalo v exekučním řízení soudní ochrany, ale žalobou uplatněná částka náleží žalované jako rozhodčím nálezem přiznané plnění po právu, když právní předchůdce žalobkyně se neobtěžoval, ačkoli mohl a nic mu v tom nebránilo, brojit proti rozhodčímu nálezu v době stanovené zákonem. Za to, že právní předchůdce žalobkyně promeškal zákonem stanovenou lhůtu a o svá práva se nezajímal, ho dnes není vhodné „odměňovat“ tak, že by pro něj zákonné lhůty neplatily. Nebylo by správné, aby se zdánlivé ochraně spotřebitele přizpůsoboval celý právní řád, jako by mělo jít o jedinou všemu nadřazenou právní zásadu. Není nic nepřijatelného na stavu, kdy rozhodčí nález není možné dle závěrů exekučních soudů pro nepřiměřenost přiznaného plnění vykonat, čímž byla ochráněna práva právního předchůdce žalobkyně jako spotřebitele v rámci exekučního řízení, zároveň rozhodčí nález bude představovat překážku věci rozhodnuté a věc nepůjde mezi účastníky znovu otevřít, když možnosti pro přezkoumání rozhodčího nálezu v zákonných lhůtách právním předchůdcem žalobkyně nebyly využity. Zákonná lhůta pro možný soudní přezkum rozhodčího nálezu uplynula čistě z důvodu na straně právního předchůdce žalobce, když proti vydanému rozhodčímu nálezu se nehodlal bránit, ačkoli podle zákona mohl. Ustanovení § 31 písm. b) a § 32 odst. 1 ZRŘ by v případě, že by mohl být rozhodčí nález přezkoumáván fakticky kdykoliv, totiž jinak bylo zcela k ničemu, což zjevně nebylo záměrem zákonodárce. Za nevyužití možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu může přitom čistě jen právní předchůdce žalobkyně sám na vlastní rozhodnutí, navíc právní předchůdce žalobkyně byl o uvedené možnosti ve vydaném rozhodčím nálezu i přímo poučen. Rozhodčí nález byl přitom vydán již před více než 9 lety a k délce uplynulé doby bylo třeba přihlížet. Pokud žalobkyně v rámci žaloby vznáší různé argumenty proti rozhodčímu nálezu, jde o argumenty do žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, nikoliv do řízení nalézacího. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podána nebyla. Z důkazů navržených žalobkyní nevyplývá, že by rozhodčí nález byl vydán někým jiným, než jmenovaným rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodčí nález byl vydán jmenovitě určeným rozhodcem v rozhodčí smlouvě, který vydaný rozhodčí nález vypracovával a vyhotovoval, kde byl vždy součástí rozhodčího nálezu podpis rozhodce. Z rozhodčího spisu je naprosto zřejmé, že rozhodce přijal funkci rozhodce, vyzval právního předchůdce žalobkyně k vyjádření a následně vydal rozhodčí nález. Žalobkyně o opaku nenabízí žádný reálný důkaz, pouze své spekulace. V případě pochybností bylo možné se dotázat rozhodce, přičemž uvádění rozhodce nezakládalo jeho podjatost podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Rozhodčí společnost zajišťovala pro rozhodce pouze servisní (administrativní) činnost, jak vyplynulo z celé řady řízení. V rozhodčí smlouvě je výslovně uvedeno, že rozhodčí řízení v případě rozhodců č. 3 – č. 7 se bude konat v sídle rozhodčí společnosti, a že veškerá podání určená rozhodci budou účastníci rozhodčího řízení zasílat rozhodci na adresu této společnosti. Ostatně i proto na svém hlavičkovém papíru rozhodce uvedl příslušné kontakty, samotné rozhodování ve věci však vždy činil on. Že si rozhodce nechá určitou administrativní činnost zpracovat administrativou, není nic zakázaného. Je to obdobné, jako když například na soudní spisu činí jednotlivé administrativní úkony vyšší soudní úředník, nebo asistent soudce. V rozhodčím řízení bylo tedy postupováno tak, jak bylo účastníky ujednáno. Pro rozhodce zajišťovala rozhodčí společnost administrativní zázemí a administrativní činnosti. Standardní postup, že je s rozhodci odsouhlaseno uvádění jejich osob jako rozhodců v rozhodčí smlouvě a že v případě vyvolaného rozhodčího řízení přijmou funkci rozhodce, pokud jim v tom nebudou bránit osobní, či zákonné překážky, je zcela v pořádku s odkazem na komentář k § 7 odst. 1 ZRŘ, podle kterého: „Rozhodčí smlouva může přímo určit konkrétní osoby rozhodců. Tento postup není sice nejfrekventovanější, ale má svá pozitiva i negativa. Výhoda spočívá v tom, že je osoba rozhodce jasně určena a není třeba žádných procedur, v případě smlouvy o rozhodci tedy rozhodně takové ujednání přispěje k rychlému konstituování fóra. Základním předpokladem úspěšnosti v tomto případě však musí být dostatečné ověření způsobilosti kandidáta na funkci rozhodce předtím, než bude uveden ve smlouvě o rozhodci, a také ochota jmenovaného rozhodce funkci přijmout. Hrozí totiž riziko, že nepřijme-li tento kandidát funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu platně sjednaná rozhodčí smlouva zaniká a strany by musely uzavřít rozhodčí smlouvu novou.“ S rozhodci musí být také předem projednána některá důležitá procesní pravidla, která mají být následně sjednávána v rozhodčí smlouvě (například kam má být danému rozhodci doručováno, výše rozhodčího poplatku požadovaného daným rozhodcem, atd.). Na takovém postupu žalovaný nespatřuje ničeho závadného. Není překážkou, když si i rozhodci zřídí servisní organizaci, která pro ně zajišťuje jiné činnosti než samotné rozhodování ve věci. Situace se příliš neliší od stavu, kdy by každý z rozhodců měl svého zaměstnance, který by mu tyto administrativní činnosti zařizoval a připravoval mu případně i koncepty rozhodnutí. Rozpor se zákonem v tomto nelze shledat, zákon totiž nestanoví, že rozhodce si musí všechno napsat sám. Ostatně ani v případě soudce, jemuž na základě jeho pokynu připraví koncept rozhodnutí asistent nebo vyšší soudní úředník, není pochyb o tom, kdo rozhodnutí vydal. Zjednodušeně řečeno, za podstatné je nutno pokládat, kdo je pod nálezem podepsán (protože až tímto dochází k jeho vydání, tedy výkonu svěřené pravomoci s odpovědností za výsledek), nikoli „autorství“ konkrétního textu. Rozhodcům ani rozhodčí společnosti nehradil žádné jiné služby ani poplatky, vyjma poplatků za návrh na zahájení rozhodčího řízení ve výši sjednané v rozhodčí smlouvě. Z výše uvedeného jasně plyne, že zde není žádná nestandardní vazba ve vztahu k vybraným poplatkům, činnosti žalovaného a vztahu rozhodčí společnosti a rozhodců. Co se týče dalších vztahů mezi rozhodci a rozhodčí společností, jedná se o interní vztahy mezi těmito subjekty. Na jakém základě fungoval vztah mezi rozhodci a rozhodčí společností žalovaná nevěděla a neznala obsah dohod uzavřených mezi rozhodci a rozhodčí společností (zda nějaké dohody měly tyto subjekty uzavřeny, případně jaký byl jejich obsah apod.), když uvedený vztah byl interním vztahem mezi rozhodci a rozhodčí společností, který žalovaná neznala. K systému hrazení rozhodčích poplatků uvedla, že uhradila poplatek na účet, který jí byl po zahájení rozhodčího řízení pro úhradu rozhodčího poplatku sdělen. Pokud šlo o účet rozhodčí společnosti, bylo zcela věcí rozhodce, kam si nechával rozhodčí poplatek hradit, žalovaná jej hradila přesně podle toho, jaké platební místo mu bylo sděleno. Fakt, že rozhodčí poplatky byly hrazeny na účet rozhodčí společnosti, tj. kam si určil rozhodce, a ne přímo rozhodci, na věci, dle názoru žalované, nic neměnilo. Nevykonatelnost exekučního titulu nelze dovodit z toho, že by nebylo prokázáno zaplacení rozhodčího poplatku zvolenému rozhodci, jak uvedl ve svém usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 6. 2020, č. j. 36 Co 119/2020-88. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, v usnesení ze dne 13. 6. 2019, č. j. 15 Co 163/2019–348. Žalovaná vždy rozhodčí poplatek ve všech řízeních, tedy i v tomto, uhradila. Žalovná vznesla námitku promlčení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně věděl, resp. vědět měl a mohl, všechny skutkové okolnosti týkající se vzniku vydání bezdůvodného obohacení a zcela ignoroval běh promlčecí doby. Odkázala na závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, tedy že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, pokud jde o plnění přijaté na základě nezrušeného pravomocného rozhodnutí. Smlouva o úvěru byla uzavřena v roce 2014, tj. smluvní vztah a rovněž i další právní vztahy se řídí příslušnými ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, podle něhož se tedy posuzuje případný vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle ustanovení § 1991 odst. 2 o. z.: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Žalobkyně spojuje vznik bezdůvodného obohacení s okamžikem, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekuce, neboť v tento okamžik dle něj má nastat skutečná vědomost oprávněného z bezdůvodného obohacení. Uvedený výklad je podle žalované zcela mylný. Promlčení je pak tradičním právním institutem zajišťujícím motivaci oprávněné osoby k učinění příslušných právních kroků. Zákonodárce jím apeluje, aby nároky byly uplatňovány ve lhůtě nepřesahující určitou časovou hranici. Takový přístup je z procesního hlediska nejen praktický, ale je rovněž v souladu s postulátem soukromého práva vigilantibus iura scripta sunt, tedy že práva patří bdělým. Je tedy nutné posoudit otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. V průběhu exekučního řízení bylo právnímu předchůdci žalobkyně známo, kolik mu bylo strháváno ze mzdy, případně z jiného jeho příjmu, a rovněž mu byly i zasílány exekuční příkazy, kde je soudním exekutorem uváděno, kolik již bylo na pohledávku vymoženo; navíc toto mohli vidět např. i na výplatních páskách. Právní předchůdce žalobkyně se mohl kdykoliv na stav exekuce dotázat a ve vlastním zájmu toto sledovat měl a mohl. Právní předchůdce žalobkyně měl a mohl mít takové skutkové informace, že mohl již dříve v průběhu exekučního řízení podat žalobu na zaplacení tvrzeného vznikajícího bezdůvodného obohacení a spolu s tím i logicky návrh na zastavení a odklad exekučního řízení. Především však nejpozději k datu podání návrhu na zastavení exekuce právní předchůdce žalobce věděl veškeré rozhodné skutečnosti pro vydání bezdůvodného obohacení, neboť k tomuto dni je datován jeho návrh na zastavení exekuce, kde tyto skutečnosti sám tvrdil, mohl je ale mít i dříve. Aby se nevedla souběžně dvě řízení, mohl navrhnout přerušení nalézacího řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekučního řízení a přitom se tak vyhnout promlčení svého nároku. Pokud tak neučinil, resp. učinil to až nyní žalobce, jde jen o jeho neopatrnost a nepozornost a žalobce toto při koupi tvrzené pohledávky bezpochyby věděl, ostatně je zastoupen stejným advokátem, který zastupoval i právní předchůdce žalobce a který je rovněž společníkem žalobkyně. Jak uvedl ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí, sp. zn. ÚS II. ÚS 3870/19, zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem pro to, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Ústavní soud ČR v tomto rozhodnutí výslovně uvádí: „12. Ústavní soud rovněž poukazuje na stěžejní bod ústavní stížnosti, a to tvrzení stěžovatelů, že se "rozhodli domáhat zastavení exekuce, a to za účelem otevření možnosti vymáhání bezdůvodného obohacení po oprávněné a soudnímu exekutorovi“. Obecné soudy totiž opakovaně ve svých rozhodnutích (včetně napadeného rozhodnutí krajského soudu) apelují na dlužníky, že zastavení již skončené exekuce neznamená, že by automaticky byly navráceny zpět všechny vymožené peněžní prostředky. Nejedná se ani o žádné „podkladové“ rozhodnutí pro možnost domáhat se svých práv, když tuto možnost mají stěžovatelé již z povahy rozhodčího nálezu, a to minimálně od okamžiku, kdy byla najisto postavena jeho „neplatnost“, tedy k datu 11. 5. 2011. Nutno však podotknout, že v nyní posuzované věci si není Ústavní soud vědom toho, že by stěžovatelé v jiném řízení zpochybňovali platnost rozhodčího nálezu (jakkoliv to není podle judikatury jejich povinnost), resp. že by v ústavní stížnosti uváděli argumenty pro závěr o neplatnosti předmětného rozhodčího nálezu. Posouzení této otázky je navíc primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud nehodlá tuto jejich roli suplovat. Uvedenému odpovídají podle žalované též závěry usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 14 Co 47/2018, dostupného s komentářem v časopisu Soudní rozhledy č. 11-12/2018, s.

369. Krajský soud v Plzni v něm konstatuje, že v případě, kdy byla na základě „nevykonatelného“ rozhodčího nálezu provedena exekuce, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud zde nebyla žádná hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní.“ Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3870/19 výslovně poukazuje na závěry přijaté v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 14 Co 47/2018, „dostupného s komentářem v časopisu Soudní rozhledy č. 11-12/2018, s.

369. Krajský soud v Plzni v něm konstatuje, že v případě, kdy byla na základě "nevykonatelného" rozhodčího nálezu provedena exekuce, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud zde nebyla žádná hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní.“ Ústavní soud právě na tyto závěry Krajského soudu v Plzni výslovně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, když je považoval za správné. Ke skutečné vědomosti dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného z neplatné smlouvy je pak rozhodující subjektivní okamžik, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005. Otázce promlčení, resp. počátku subjektivní promlčecí doby se v řadě svých rozhodnutí věnoval Nejvyšší soud ČR, např. ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016. Řízení, zajímavé i v dalších právních aspektech, se týkalo sporu lyžařky [jméno FO] se svým otcem o odměny ze soutěží, tzv. prize money, které si měl otec lyžařky „přisvojit“. Mezi stranami bylo přitom sporné, v jakém okamžiku počala běžet lyžařce subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění svých práv. V rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Vyžadována je skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného, jíž ovšem není myšlena znalost právní kvalifikace, nýbrž toliko skutkových okolností, z nichž lze vznik práva z bezdůvodného obohacení dovodit.“ Tento judikát se vztahuje k zák. č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, tedy staré právní úpravě, která byla mnohem přísnější. V daném případě se jedná o smlouvu z roku 2014, počátek promlčecí lhůty se tedy řídí ustanovení § 619 odst. 1 o. z. „Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 cit. ust., právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla a podle § 621 o. z. „Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Délka promlčecí lhůty se pak řídí § 629 odst. 1 o. z.: „ Promlčecí lhůta trvá tři roky. Tedy 3letá subjektivní promlčecí lhůta započala běžet poté, co se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl/měl a mohl dozvědět o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že povinný k jeho vydání je žalovaná. Podle žalobkyně k tomuto došlo až právní mocí usnesení o zastavení exekuce a podaná žaloba tak má být včasná. K tomu žalovaný poukazuje právě na závěry shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. ÚS II. ÚS 3870/19, kde Ústavní soud ČR uvedl, že zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem pro to, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Proto tedy i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, platí 3letá promlčecí doba, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Nárok je promlčen a námitka promlčení byla žalovaným vznesena. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty je důležitá znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámení s právní kvalifikací. Významné je, že oprávněný k vydání bezdůvodného obohacení má k dispozici údaje a informace, které mu umožňují podat žalobu na zaplacení u soudu. Moment zjištění nelze spojovat s okamžikem vyslovení právních závěrů soudem ani jinou práva znalou osobou k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019, které uvádí právní větu: Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný dozví takové skutečnosti, jež jsou relevantní pro formulaci žalobních tvrzení a uplatnění jeho práva soudní cestou. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu. Moment zjištění rozhodných skutečností tudíž nemůže být spojován s okamžikem vyslovení právních závěrů k těmto určujícím faktorům soudem v příslušném řízení ani jinou práva znalou osobou. Nejvyšší soud k tomu dodává: Uvedený náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se přitom uplatní i podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak se podává například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2077/2018. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. O vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě se strana dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu. Svých práv se mohl a měl právní předchůdce žalobce domoci už v průběhu exekuce – pokud zde podle něj nebyl řádný exekuční titul a plnění nemělo hmotněprávní základ, mohl se bezdůvodného obohacení domáhat kdykoliv. O všem přitom od počátku znal výši. Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí slovenského soudu, tak se sluší upozornit na to, že tam je jiná právní úprava, obdobná jako byla zde do konce roku 2013, tedy subjektivní promlčecí lhůta 2 roky a objektivní promlčecí lhůta 3 roky. Slovenský soud řekl pouze to, že tříletá objektivní promlčecí lhůta je krátká, k subjektivní promlčecí lhůtě se nevyjadřoval. V ČR činí objektivní promlčecí lhůta 10 let a rozhodnutí slovenského soudu je neaplikovatelné, navíc zde jde o subjektivní promlčecí lhůtu, zda znal, či neznal právní hodnocení, nemá pro věc význam. Skutkově vše věděl a mohl kdykoli podat žalobu. Žalovaný dále poukazuje na komentář C. H. Beck2 k ust. § 621 o. z.: „Subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení trvá 3 roky (§ 629) a počíná běžet dnem, kdy se ochuzený a) dozvěděl nebo b) měl a mohl dozvědět (§ 619 odst. 2) o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (§ 621). Napříště tedy není aplikovatelný dříve zastávaný názor, podle kterého bylo pro účely promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení irelevantní, že se ochuzený o rozhodných skutečnostech mohl a měl dozvědět dříve viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, NS sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, NS sp. zn. 28 Cdo 882/2019. V souladu s § 621 totiž subjektivní promlčecí lhůta započíná svůj běh už v okamžiku, kdy ochuzený o vzniku bezdůvodného obohacení či osobě obohaceného sice ještě fakticky neví, ale při vynaložení péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat podle § 4 odst. 1 nebo § 5 odst. 1, by již tyto okolnosti mohl zjistit. Ustanovení § 621 zmiňuje jako relevantní pro započetí běhu promlčecí lhůty vědomí, a) že bezdůvodné obohacení vzniklo a b) kdo je povinen k jeho vydání. Judikatura (vykládající § 107 odst. 1 o. z. 1964, jenž byl v tomto směru obdobný nynějšímu § 621; srov. NS 28 Cdo 2077/2018) opisuje obsah rozebíraného ustanovení konstatováním, že pro počátek subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující moment, kdy se oprávněný dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění tohoto práva u soudu (NS 28 Cdo 3148/2009, NS 28 Cdo 5328/2015, NS 28 Cdo 3531/2019). Jelikož však formulace žalobního petitu při vznesení požadavku na vydání bezdůvodného obohacení vyžaduje též kvantifikaci prospěchu nabytého obohaceným, vyskytuje se v rozhodovací praxi rovněž úvaha, že je pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty vedle povědomí o vzniku obohacení a o obohaceném subjektu nezbytná též c) vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení (NS 30 Cdo 2758/2006, NS 28 Cdo 3914/2012, III. ÚS 2018/15). K umožnění běhu subjektivní promlčecí lhůty nicméně postačuje toliko přibližné (orientační) povědomí o výši získaného obohacení (NS 25 Cdo 1960/99, NS 28 Cdo 5928/2016, NS 28 Cdo 4126/2019), které je dáno znalostí skutkových okolností, z nichž lze rozsah získaného prospěchu dovodit (srov. přiměřeně NS 21 Cdo 2620/2016, NS 25 Cdo 5867/2017, NS 25 Cdo 1510/2019). K nabytí vědomosti o okolnostech umožňujících uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 621 tedy není zapotřebí zjištění přesné výše získaného prospěchu, jež bude často stanovena až na základě znaleckého ocenění obvyklé hodnoty poskytnutého prospěchu (NS 28 Cdo 3583/2011, NS 28 Cdo 2022/2015). Pro účely § 621 je rozhodující vědomost ochuzeného o skutkových okolnostech zakládajících bezdůvodné obohacení; jeho schopnost tato fakta právně kvalifikovat naopak důležitá není (NS 28 Cdo 3332/2010, NS 28 Cdo 2692/2015, NS 28 Cdo 1283/2019. Není proto určující, kdy byl ochuzený seznámen s právním hodnocením relevantních okolností, ať již ze strany soudu (NS 28 Cdo 2373/2016, NS 28 Cdo 1870/2019), advokáta, s nímž věc konzultoval (NS 28 Cdo 3796/2019), či jiného zdroje (NS 28 Cdo 3415/2017). To má význam zejména při vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatného či zdánlivého právního jednání. V těchto případech je z hlediska subjektivní promlčecí lhůty podstatný den, kdy ochuzený nabyl vědomí o skutečnostech, jež neplatnost, potažmo zdánlivost působí (z nichž lze neplatnost, resp. zdánlivost vyvodit), nikoli den, kdy byl obeznámen s právně kvalifikační úvahou vedoucí k závěru o neplatnosti či zdánlivosti titulu, na základě kterého bylo plněno (NS 28 Cdo 1840/2008, NS 28 Cdo 5129/2014, NS 28 Cdo 2373/2016, NS 28 Cdo 1948/2018, NS 28 Cdo 3987/2019). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí od kumulativní vědomosti ochuzeného o osobě obohaceného a o naplnění všech znaků skutkové podstaty, z níž právo na vydání bezdůvodného obohacení v daném případě vyplývá (potažmo naplnění prvků generální klauzule obsažené v § 2991 odst. 1, je-li vydání majetkového prospěchu požadováno přímo na jejím základě). Pakliže ochuzený nabývá vědomost o totožnosti obohaceného subjektu a o jednotlivých prvcích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení postupně, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty určující okamžik, kdy se dozví o posledním nezbytném předpokladu vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení. I v případě, že je mezi obohaceným a ochuzeným vedeno řízení, v němž jsou činěny spornými okolnosti relevantní pro vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení, je rozhodné, kdy se strany o těchto skutečnostech dozvěděly nebo dozvědět měly a mohly. Není vyloučeno, že teprve v průběhu soudního řízení vyjdou najevo okolnosti, z nichž bude účastník moci dovodit, že bylo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení a kdo je získal (NS 28 Cdo 2373/2016). Zásadně však nebude podstatné, kdy existenci těchto skutečností konstatuje soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí s tím, že je má za prokázané (NS 28 Cdo 1283/2019, NS 28 Cdo 1870/2019, NS 28 Cdo 3987/2019). Komentář C.H.Beck3 dále k § 619 o. z. uvádí: Oprávněné osobě se za podmínek § 436 odst. 2 přičítá vědomí jejích zástupců. Má-li věřitel zástupce, započne promlčecí lhůta podle § 619 plynout, a) nabude-li skutečné či normativní povědomí o rozhodných skutečnostech zástupce, jehož zástupčí oprávnění se vztahuje i na výkon práva, o jehož promlčení jde, případně alespoň na přijímání informací o tomto právu, ale též b) nabude-li empirickou, popřípadě normativní znalost rozhodných faktů sám zastoupený (§ 436 odst. 2 nevylučuje relevanci vědomí zastoupeného; k tomu viz také komentář k § 436). Tedy, z uvedeného je zřejmé, že postačuje znalost skutkových okolností a kdo se měl bezdůvodně obohatit; není vůbec podstatné, zda oprávněný z bezdůvodného obohacení má povědomí o právním hodnocení. Toto vše právní předchůdce žalobce věděl již v průběhu exekučního řízení a zcela jistě to věděl ke dni podání návrhu na zastavení exekuce, kde uváděl nejen skutkové okolnosti, ale i právní hodnocení. V této souvislosti žalovaný poukazuje na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, který řekl, že se nemůže ztotožňovat subjektivní promlčecí doba jen s uzavřením (neplatné) smlouvy a platbou. Podle Ústavního soudu: Nejde tedy o to, že by stěžovatel měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, že aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost. Rovněž je třeba se zamyslet i nad úvahami Nejvyššího soudu ČR v rozsudku 33 Cdo 1124/2023-154, ze dne 26. 10. 2023, na který žalobce poukazuje, v němž dle názoru žalovaného Nejvyšší soud ČR nesprávně spojil dvě věci dohromady – začátek, běh, stavění promlčecí doby a dále podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný. To jsou ovšem dvě zcela rozdílné právní otázky. Soudem tvrzený „procesní důvod“ jistě není exekuční titul a není to věc rozhodnutá bránící podání žaloby. Právní otázka řešená v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1124/2023 by měla být posouzena jinak, s ohledem na odlišení dvou právních otázek – otázky začátku, běhu, stavění promlčecí doby a otázky podmínky pro to, aby povinný mohl být v žalobě o zaplacení bezdůvodného obohacení úspěšný. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2020, Nejvyšší soud dovodil, že v nalézacím řízení zahájeném povinným o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný neměl právo, nemůže soud jako předběžnou posoudit otázku, zda byl či nebyl dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jejímž podkladem byla neplatná rozhodčí doložka. Pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží. To je také možné, ale nadále toto nemá žádný vliv na to, kdy mohlo být právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatněno u soudu poprvé. Uplatněno mohlo být hned, jak povinný získal vědomost o okolnostech nasvědčujících vzniku bezdůvodného obohacení. Ani Nejvyšší soud nikde neuvádí ani neřeší, že by to nebylo možné. Pouze uvádí, že si tu otázku nemůže soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení posoudit jako předběžnou. Žaloba na zaplacení bezdůvodného obohacení ale být podána může, nic tomu nebrání. Podáním žaloby o vydání bezdůvodného obohacení by se zastavil běh subjektivní promlčecí lhůty a řízení by bylo přerušeno do doby rozhodnutí o zastavení či nezastavení exekuce. Podle tvrzení žalobce tu nemá být žádný exekuční titul, a tedy zde nemůže být překážka věci rozsouzené, a ani zde nemůže být totožné řízení, které by bránilo podání žaloby. Tvrzený „procesní důvod“ pro ponechání si vymoženého plnění jistě není titul a není to věc rozhodnutá bránící podání žaloby. Jistě lze očekávat od toho, kdo podává návrh na zastavení exekuce, aby si alespoň v tento okamžik zvážil, jaké procesní úkony má učinit, aby si zachoval co nejvíce práv, zejména když je právně zastoupen. Když uváží, že mu postačí zastavení exekuce, nelze mít nic proti, ale není pak správné ani spravedlivé, aby mu dodatečně byla již podruhé soudy prominuta liknavost a reálně navrácena již uplynulá subjektivní promlčení lhůta. Zastavení exekuce na návrh povinného není nezbytným předpokladem pro to, aby mohla být podána žaloba o vydání bezdůvodného obohacení. Je to jen podmínkou, aby v žalobě mohl být úspěšný. To jsou dvě zcela odlišné věci, zejména z pohledu počátku běhu promlčecí doby. Je potřeba rozlišovat podmínky pro úspěch ve věci a podmínky, kdy mohl být nárok uplatněn u soudu poprvé. Je to sice složité, ale to je dáno tím, že judikatura dovodila faktický přezkum exekučního titulu v exekučním řízení. Tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je pak zcela lichá, když judikatura uvádí, že by žalovaná musela právnímu předchůdci žalobkyně či žalobkyni bránit v podání žaloby, či od ní odrazovat. K ničemu takovému však nedošlo a bylo jen na nich, zda a kdy podají žalobu. Námitka promlčení v tomto případě nemůže být v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2024, z Oznámení o postoupením pohledávky ze dne 9. 8. 2024 a z Poštovního podacího lístku ze dne 21. 8. 2024, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně jakožto postupník uzavřela dne 9. 8. 2024 s [jméno FO], jakožto postupitelem, a to za účasti insolvenční správkyně. Postoupení pohledávky bylo žalované postupitelem oznámeno písemným oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2024.

4. Jak soud zjistil z Usnesení soudního exekutora [jméno FO], č. j. [spisová značka] ze dne 17. 3. 2022, ze Sdělení soudního exekutora č. j. [spisová značka] ze dne 11. 8. 2022, z Karty klienta ke smlouvě č. [hodnota], že žalovaná jako úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne 7. 8. 2014, jejíž součástí byla i smluvní ujednání. Ve stejném dnu uzavřel postupitel s žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli částku 40 000 Kč za poplatek ve výši 81 248 Kč, tedy celková částka splatná postupitelem činila 121 248 Kč, a to ve 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 148,18 % p. a. a RPSN činilo 145,31 %. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. smluvních ujednání. Podle čl. 12. 5. smluvních ujednání, žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Podle čl. 12. 7. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Jelikož nebylo v možnostech postupitele poskytnuté plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 13. 5. 2015, č. j. [spisová značka], na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučního titulu vydaného rozhodčího nálezu exekuční řízení, které bylo vedeno [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa]-[Anonymizováno], a to pod sp. zn. [spisová značka]. Postupitel v průběhu exekučního řízení seznal, že toto bylo vůči němu patrně vedeno neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu, proto podal dne 28. 2. 2022 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Exekuční řízení bylo vůči postupiteli zastaveno na základě usnesení soudního exekutora ze dne 17. 3. 2022, č. j. [spisová značka] k návrhu postupitele coby povinného, když exekuce byla vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, který ani nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení. Usnesení ve výroku o zastavení Exekučního řízení nabylo právní moci dne 14. 4. 2022. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor vymohl na postupiteli částku 511 099,93 Kč, která byla tvořena především nemalými částkami připadajícími na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozího rozhodčího řízení. Z vymožené sumy částku v celkové výši 434 423,43 Kč soudní exekutor v průběhu exekučního řízení vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení. Uvedená skutečnost vyplynula z nesporných tvrzení účastníků a rovněž ze zprávy soudního exekutora o vymoženém a vyplaceném plnění ze dne 11. 8. 2022. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 13 704 Kč, jak vyplynulo ze shora citované Karty klienta. Postupitel uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku v celkové výši 448 127,43 Kč, ačkoliv reálně obdržel od žalované částku ve výši 40 000 Kč.

5. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, dále z Protokolu z jednání před [Anonymizováno] [adresa] ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], z [adresa] [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], z Protokolu z jednání u [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 15. 2. 2019[Anonymizováno] že rozhodčí společnost [právnická osoba]. byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení, rozhodce [jméno FO] nikdy nevykonával funkci rozhodce. Rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] de facto rozhodčí spor nerozhodoval, nýbrž jej rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Z provedených důkazů vyplynul model fungování rozhodčího řízení. Rozhodčí poplatek nikdy nebyl rozhodci uhrazen, když podle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval, nýbrž spor rozhodovala [právnická osoba] Podle článku III. odst. 3.

3. Rozhodčí smlouvy, mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce [jméno FO] probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení pak také uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci viz. čl. 3. 5. písm. a) a b) rozhodčí smlouvy budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak je patrné z rozhodčího spisu, jeho obsahem není výzva k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl dle rozhodčí smlouvy (článek III. odst. 3. 5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spis neobsahuje ani žádné potvrzení o uhrazení takového rozhodčího poplatku. Ze spisového materiálu je tak zřejmé, že rozhodčí poplatek nebyl nikdy Rozhodci uhrazen. Jak vyplynulo z výpovědi rozhodce, viz protokol z jednání před [Anonymizováno] pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 2. 2019, rozhodce nikdy od žalované žádné rozhodčí poplatky neobdržel. Do roku 2017 byl zaměstnán jako koncipient u [tituly před jménem] [jméno FO], který byl zároveň jedním z rozhodců uváděných ve smlouvách žalované a je rovněž i jedním ze společníků [právnická osoba]. Mzda, která byla sjednána a která mu jakožto advokátnímu koncipientovi byla vyplácena [tituly před jménem] [jméno FO], byla za veškerou činnost, kterou u [tituly před jménem] [jméno FO] vykonával, a to včetně rozhodčího řízení. Komu byly hrazeny rozhodčí poplatky, neví. V případě rozhodce [jméno FO] se tak jednalo o objektivní okolnosti, které vzbuzují pochybnosti o jeho nezávislosti, když jako advokátní koncipient nemohl [tituly před jménem] [jméno FO] vydávat rozhodčí nálezy v rámci své pracovní doby, když dané by bylo porušením advokátních předpisů i pracovněprávních předpisů, když v rámci výkonu své koncipientské praxe a pracovní doby musel vykonávat práci pro svého zaměstnavatele a školitele. Rozhodcovské činnosti se musel [tituly před jménem] [jméno FO] věnovat jen mimo pracovní dobu, která musela činit minimálně 40 hodin týdně, jinak by nemohlo jít o výkon praxe advokátního koncipienta. Jak vyplynulo z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 20. 11. 2018 u [Anonymizováno] ve [adresa], č. j. [spisová značka], ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky a tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejně tak [tituly před jménem] [jméno FO] při svém výslechu, který se uskutečnil dne 12. 10. 2018 u [Anonymizováno] v [adresa], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky a tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu. Ostatně všechna tato zjištění potvrzuje i výslech [adresa], jednatele [právnická osoba], jak dokládá protokol z jednání [Anonymizováno] [adresa] ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. [spisová značka]. Stejná zjištění dokládá také druhý výslech [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] v [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Všichni rozhodci tak shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny [právnická osoba]. Z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] bylo dále zjištěno, že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u [právnická osoba]. Ostatně všechna tato zjištění potvrzují i výslechy [adresa], jednatele [právnická osoba]. Dané bylo navíc potvrzeno i výslechem rozhodce [jméno FO], který měl jednak jako společník [právnická osoba] podíl na zisku této společnosti, a jednak z toho, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro [právnická osoba].

6. Jak soud zjistil ze Společenské smlouvy o založení [právnická osoba] ze dne 14. 12. 2007, dále z Notářského zápisu o změně společenské smlouvy [právnická osoba] ze dne 26. 6. 2014, z Přílohy k účetní závěrce za rok 2018 a k účetní závěrce za rok 2012, ze Sdělení [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], z Dohody o poskytnutí příspěvku - Úřad práce ČR ze dne 22. 8. 2017, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 6. 12. 2016, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 8. 7. 2017, že bylo možné akceptovat, že rozhodce využívá pro svou činnost své zaměstnance nebo využívá outsourcing služeb, když jistě není problémem, pokud rozhodce nevyplňuje podací lístky, nechodí na poštu či nepíše jednoduché výzvy. Dané však má pro účely rozhodčího řízení limity, když strany si volí osobu rozhodce právě proto, aby rozhodoval on osobně. Předmětem činnosti [právnická osoba] podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 bylo „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem nebyly „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky (tedy společnosti) uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Nemůže tak zůstat bez povšimnutí, že tvrzení, že [právnická osoba] vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž dané nemá oporu v žádné z uvedených listin. Jako prostý logiky se jeví obchodní záměr [právnická osoba], která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]), kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou. Přitom obchodním záměrem každé společnosti je prodávat své služby co největšímu množství klientů-rozhodců a maximalizovat tak své zisky. Jak soud zjistil ze sdělení [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] pro žalovanou rozhodoval tisíce sporů ročně. Na rozdíl od rozhodce [jméno FO] měla [právnická osoba] dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu. Z výpovědi [adresa] vyplynulo, že [právnická osoba] na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba]. Přílohou této dohody je pak Plán realizace odborné praxe. Nemůže také zůstat bez povšimnutí, že v Plánu realizace odborné praxe schváleném [adresa] dne 6. 12. 2016 je jako mentor zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, uveden „tajemník rozhodčího centra“ a v Plánu odborné praxe schváleného [adresa] dne 8. 8. 2017 je mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z daného je tedy zřejmé, že [právnická osoba] žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost. Z uvedených plánů realizace vyplývá, že náplní práce zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, byly nejen administrativní úkony jako je vedení rejstříků sporů, příjem a odesílání zásilek, ale i psaní rozhodčích nálezů a právní posuzování důkazů a námitek ze stran žalovaných či tvorbu právních názorů. Náplň zaměstnaneckého poměru pracovníků [právnická osoba] tedy zcela překračuje rámec administrativní podpory rozhodců a je ve své podstatě komplexním a úplným výkonem rozhodčího řízení, jak plyne z aktivit zanesených v plánů odborné praxe. Pokud tedy jednotliví rozhodci shodně tvrdí, že [právnická osoba] pro ně vykonávala veškerou administrativu související s vydáváním rozhodčích nálezů, je toto tvrzení zcela nevěrohodné a účelové, když sama [právnická osoba] se již od svého založení veřejně prezentuje jako společnost vykonávající rozhodčí řízení a nikoliv administrativu. Ke změně přitom nedošlo ani po vývoji judikatury, která se postavila proti soukromým rozhodčím soudům, když ani poté tato společnost nezměnila svůj předmět činnosti, ačkoliv došlo ke změně společenské smlouvy. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o zajištění služeb rozhodců.

7. Jak soud zjistil z Protokolu z jednání u [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 15. 2. 2019, č. j. [spisová značka], z Protokolu z jednání u [Anonymizováno] [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], ze Sdělení žalované [Anonymizováno] pro [adresa] ze dne 21. 6. 2021, ze Sdělení [právnická osoba] [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 3. 12. 2021, z Odpovědí [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2022, z Neúplného znění Smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010, faktury č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015, Záznamu o registraci domény na cz.nic, z Internetové prezentace [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz a z internetové prezentace [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz/kontakt/, že rozhodčí řízení před rozhodcem [jméno FO] nikdy neproběhlo, když z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] před [Anonymizováno] v [adresa] ve věci ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], vyplynulo, že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřená třístranná smlouva, podle níž mohou daní rozhodci vystupovat ve sporech mezi žalovanou a jejími klienty. Pokud by však [právnická osoba] vykonávala pouze administrativní servis pro rozhodce, byla by uzavřena pouze smlouva mezi ní a daným rozhodcem. Není zde tedy žádného důvodu, aby v takové smlouvě vystupovala i žalovaná, pro kterou [právnická osoba] žádné administrativní služby nevykonávala. Jako logickým vysvětlením se tedy jeví to, že [právnická osoba] i s ohledem na předmět svého podnikání neposkytovala rozhodcům administrativní služby, ale zajišťovala rozhodčí služby pro žalovanou. Ostatně dané vyplynulo i z výslechu [adresa], který uvedl, že [právnická osoba] měla s žalovanou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude provedeno rozhodčí řízení. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne 30. 4. 2010 smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalovaná a [právnická osoba] dlouho odmítaly soudům předložit a lživě tvrdili, že smlouvu nemají. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalované, a nikoliv konkrétnímu rozhodci a stál na daném plně její byznys. Až z trestního řízení vyplynulo, že smlouvu mají. Tuto smlouvu si vyžádal Okresní soud v Mostě, avšak tato smlouva byla v policejním spise z velké části „začerněná“ (respektive zabílená). Když Okresní soud v [Anonymizováno] vyzval [právnická osoba], aby Smlouvu o zajištění služeb rozhodců poskytla úplnou, bylo toto odmítnuto z důvodu způsobení si možného trestního stíhání. Jak soud zjistil z faktury č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015 však dokládá, že finanční plnění probíhalo jen mezi žalovanou a [právnická osoba], když je i zřejmé, že mezi žalovanou a rozhodci se nejednalo o úhradu rozhodčích poplatků. Ačkoliv je k faktuře přiložen seznam žalovaných klientů, tak počet případných rozhodčích poplatků neodpovídá fakturované částce a je na první pohled vyšší, než by bylo v případě rozhodčích poplatků. I s ohledem na to, že v rozhodčím spise chybí jakýkoliv záznam o tom, že by žalovaná byla vyzvána k úhradě rozhodčího poplatku a že by byl rozhodčí poplatek uhrazen. Vyvstává tak minimálně otázka, zda [právnická osoba] nebyla žalovanou odměňována jinak. Je tedy zcela nepochybné, že jednotliví rozhodci nevykonávali rozhodčí činnost přímo pro žalovanou, ale pro [právnická osoba], která pak tuto službu poskytovala žalované, a žalovaná za tuto službu hradila [právnická osoba] nemalé částky. Tomu, že [právnická osoba] v podstatě nabízela služby jednotlivých rozhodců, odpovídá i způsob, jakým [právnická osoba] prezentovala rozhodce. Jak plyne ze záhlaví listiny, jimiž provedl soud důkaz, rozhodce [jméno FO] uváděl na svém hlavičkovém papíře v záhlaví webovou adresu www.rozhodcepce.cz a kontaktní email [e-mail]. Vlastníkem domény rozhodcepce.cz je [právnická osoba], jak vyplynulo ze zápisu z registru cz.nic. Tomu odpovídalo, že na předmětné doméně je umístěna internetová prezentace [právnická osoba], a nikoliv rozhodce [jméno FO]. V sekci kontakty je pak na předmětné doméně uvedený kontaktní email [e-mail]. Tedy doména i email, které jako kontaktní rozhodce [jméno FO] uváděl, jsou ve skutečnosti doménou a kontaktním emailem [právnická osoba]. Jak vyplynulo z výpovědi dalších rozhodců uvedených již shora a z dosavadní rozhodovací praxe soudu v obdobných sporech, spisové značky jejich rozhodčích nálezů byly rovněž [právnická osoba], když rozhodce [jméno FO] měl senátní značku 103 Rozh, [tituly před jménem] [jméno FO] měl senátní značku 102 Rozh, [tituly před jménem] [jméno FO] značku 101 Rozh a rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 104 Rozh. Pro [právnická osoba] byla žalovaná hlavním obchodním partnerem, když rozhodčí poplatky od žalované a od její sesterské společnosti [právnická osoba] tvořily zdroj téměř všech sporů. Žalovaná pak vystupovala ve zhruba 80 % všech sporů a společnost [právnická osoba] pak tvořila 15 % všech sporů rozhodovaných rozhodčí společností. Z výpovědi [adresa] dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], soud zjistil, že [právnická osoba] byla financována pouze z dotací a rozhodčích poplatků. Z toho vyplývá zjevná ekonomická závislost rozhodčí společnosti na žalované.

8. Jak soud zjistil z Usnesení [Anonymizováno] ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], a z Usnesením [Anonymizováno] ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], pokud rozhodčí nálezy připravovali pracovníci [právnická osoba], rozhodčí nález má její spisovou značku a rozhodčí poplatek byl hrazen této společnosti a rozhodce nepracoval nezávisle, ale pro [právnická osoba], které své služby fakturoval, tak nelze než uzavřít, že dané bylo v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení. Takové jednání není transparentní a ze všech uvedených důkazů nezbývá než konstatovat, že rozhodčí řízení neproběhlo u rozhodce [jméno FO], ale proběhlo u [právnická osoba], která však nebyla dle Rozhodčí smlouvy oprávněná spor rozhodovat. Takový rozhodčí nález tak byl vydán orgánem k tomu nezpůsobilým a je nicotný, když rozhodce [jméno FO] spor nikdy nerozhodoval, ale spor rozhodovala [právnická osoba] a rozhodce sehrál jen roli bílého koně. Rozhodčí nález takto vzniklý, byť se zdánlivě tvářící jako nález rozhodce [jméno FO], tak nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul, neboť jej vydal subjekt, který nebyl k rozhodčímu řízení dle rozhodčí smlouvy oprávněn. Uvedené vyplynulo z rozhodnutí [Anonymizováno], specializovaného senátu [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval, že „…Ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup.“ Odvolací soud tak vzhledem k těmto okolnostem závěrem uvedl, že v daném případě absentuje platně uzavřená rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu v předmětné věci a je dán důvod pro zastavení exekuce jako celku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Na toto usnesení navázal a jeho závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze, senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 8. 8. 2019, když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl: „V daném případě je ovšem situace taková, že je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 zákona o rozhodčím řízení. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“ podle § 3 odst. 3 a 5 zákona o rozhodčím řízení ve spojení s § 7 zákona o rozhodčím řízení, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem. To bylo povinnému zamlčeno i v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 zákona o rozhodčím řízení. O tomto uspořádání svědčí nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování (vyplácení) rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Aniž by tedy odvolací soud zabíhal do (zásadně nepřípustného) věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného (jak akcentoval soud prvního stupně) a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů.“ 9. Jak soud zjistil ze své dosavadní soudní praxe z rozhodování obdobných sporů, ve kterých vypovídal rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], a dále z Výročních zpráv s účetními závěrkami 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, a v neposlední řádě Výzvou k právnímu auditu s doručenkou, že rozhodčí řízení proběhlá u [právnická osoba] nemohla dát vzniknout rozhodčímu nálezu rozhodce [jméno FO], neboť ten jej ve skutečnosti nikdy nevytvořil a spor nikdy nerozhodoval, neboť ani nikdy nebyl rozhodcem. Rozhodce je osoba, která vykonává nezávislou rozhodčí činnost a má z toho příjmy v podobě rozhodčích poplatků. Pokud rozhodce [jméno FO] uvádí, že vykonával jen závislou práci advokátního koncipienta a nikdy neobdržel ani jeden rozhodčí poplatek, ale jen občas napodepisoval kupu papírů od [právnická osoba], tak z takové kupy papírů nemohl nikdy vzniknout rozhodčí nález a nemůže existovat překážka věci rozsouzené, když jako vykonatelný rozhodčí nález nemůže obstát umělý výtvor žalované, kdy rozhodčí nález má vydat rozhodce, který však de facto spor nerozhoduje, neboť dle netransparentní a tajné dohody mezi účastníkem rozhodčí smlouvy, rozhodcem a třetí osobou (soukromým rozhodčím soudem) probíhá rozhodčí řízení de facto před tímto rozhodčím soudem, který ani není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pokud je rozhodčí nález nevykonatelný a nelze podle něj vést exekuci, protože nemá charakter vykonatelného exekučního titulu, nemůže mít logicky ani účinky překážky věci rozsouzené.

10. Jak soud zjistil z Předžalobní výzvy ze dne 16. 2. 2023, z Odpovědí žalované na předžalobní výzvu ze dne 3. 3. 2023, z Oznámením o postoupením pohledávky ze dne 9. 8. 2024, z Poštovního podacího lístku ze dne 21. 8. 2024, dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Jaký větší důkaz lze předložit, že žalovaná musí o protiprávním stavu vědět a zachovává jej vědomě, tedy úmyslně, a úmyslně se tedy bezdůvodně obohacuje? Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané. Žalovaná si již ode dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení musela být vědoma toho, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok; zároveň bylo žalované také známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Postupitel proto prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ze dne 16. 2. 2023. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok Postupitele je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla postupiteli vrátit pouze částku ve výši 38 340 Kč, kterou však postupitel shledal jako neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání Bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání Bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2024. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala. V důsledku toho žalobkyni nezbylo, než podat tuto žalobu a domáhat se vydání rozsudku v této věci. Pro úplnost žalobkyně sděluje, že nenavrhuje v této věci vydání platebního rozkazu, neboť je vzhledem ke všem okolnostem a k dosavadním zkušenostem žalobkyně zřejmé, že žalovaná by stejně podala proti platebnímu rozkazu odpor s cílem projednat věc před shora nadepsaným soudem, když mezi stranami není pochyb o skutkovém stavu, ale jde toliko o právní posouzení věci. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobní výzvy ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení dlužné částky i společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 383 408,42 Kč od 4. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy do zaplacení. Zároveň žalobkyně uplatňuje nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu. Jak soud zjistil z usnesení [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 12. 10. 2021, č. j. [spisová značka], z usnesení [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 14. 10. 2021, č. j. [spisová značka], ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 12. 2021, č. j. [spisová značka], ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 12. 2021, č. j. [spisová značka], že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 14. 9. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], tj. úvěrová smlouva I., jejíž součástí byla i smluvní ujednání I. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou, tj. rozhodčí smlouva I. Na základě úvěrové smlouvy I. žalovaná poskytla postupiteli částku 20 000 Kč za poplatek ve výši 36 304 Kč. Celková částka splatná postupitelem činila 56 304 Kč v 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 129,67 % ročně a RPSN činilo 130,59 %. Následně žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 4. 3. 2016 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], tj. úvěrová smlouva II., jejíž součástí byla i smluvní ujednání II. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou, tj. rozhodčí smlouva II. Na základě úvěrové smlouvy II. žalovaná poskytla postupiteli částku 50 000 Kč za poplatek ve výši 78 232 Kč, tj. celková částka splatná postupitelem činila 128 232 Kč v 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 109,26 % ročně a RPSN činilo 106,86 %. Žalovaná na základě úvěrových smluv I. a II. poskytla a vyplatila postupiteli částku 70 000 Kč. Úvěrová smlouva I. byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. smluvních ujednání I. Podle čl. 12. 5. smluvních ujednání I. vznikl žalované nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Stejná smluvní pokuta jako ve smluvních ujednáních I., rovněž pod článkem 12. 5., vznikla žalované i na základě úvěrové smlouvy II. Podle čl. 12. 7. smluvních ujednání I. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Stejná smluvní pokuta jako ve smluvních ujednáních I., rovněž pod článkem 12. 7., vznikla žalované i na základě úvěrové smlouvy II. Jelikož nebylo v možnostech postupitele poskytnutá plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli dvě rozhodčí řízení, které měly skončit vydáním rozhodčích nálezů rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 15. 11. 2016, č. j. [spisová značka], a rozhodce [tituly před jménem] [adresa] ze dne 17. 10. 2016, č. j. [spisová značka]. Na základě rozhodčích nálezů byly postupiteli uloženy povinnosti zaplatit žalované nejen částky, které mu byly v rámci úvěrů reálně poskytnuty, ale rovněž excesivní úroky a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčích řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčími nálezy přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučních titulů – vydaných Rozhodčích nálezů – dvě exekuční řízení, která byla vedena soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]-[Anonymizováno], pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]-město, pod sp. zn. [spisová značka]. Postupitel však v průběhu exekučních řízení seznal, že tato byla vůči němu patrně vedena neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu, proto podal dne 13. 7. 2021 prostřednictvím soudních exekutorů dva návrhy na zastavení exekucí z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Exekuční řízení byla následně vůči postupiteli zastavena na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2021, č. j. [spisová značka], a usnesení [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 14. 10. 2021, č. j. [spisová značka], a to pro absolutní neplatnost rozhodčích smluv I. a II. a navazujících úvěrových smluv I. a II., neboť v rozhodčích řízeních nerozhodoval rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] ani [tituly před jménem] [jméno FO], nýbrž zastřený rozhodčí soud, konkrétně [právnická osoba], v důsledku čehož rozhodčí nálezy vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc a rozhodčí nálezy tak nikdy nemohly být způsobilými exekučními tituly v exekučních řízeních. Usnesení OS o zastavení exekučních řízení nabyla právní moci dne 12. 11. 2021 a dne 17. 11. 2021. V průběhu exekučních řízení však soudní exekutoři vymohli na postupiteli částku 511 691,02 Kč, kterou soudní exekutoři dohromady vyplatili žalované jako oprávněné v exekučních řízeních, a která byla krom původních jistin úvěrů ve výši 20 000 Kč a 50 000 Kč tvořena především nemalými částkami připadající na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozích rozhodčích řízení. Soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] vyplatil žalované částku 92 650,82 Kč a soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] jí vyplatil částku 419 040,20 Kč. O uvedených skutečnostech není mezi účastníky řízení sporu. Postupitel uhradil žalované průběhu exekučních řízení částku 511 691,02 Kč, ačkoliv reálně obdržel od žalované částku v celkové výši 70 000 Kč.

1. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, že [právnická osoba] byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení, že rozhodci [jméno FO] a [adresa] nikdy nevykonávali funkci rozhodce. Z usnesení OS vyplynulo, že exekuční řízení byla vůči postupiteli zastavena z důvodu, že rozhodci [tituly před jménem] [jméno FO] ani [tituly před jménem] [adresa] de facto rozhodčí spory nerozhodovali, ale rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Ze shora uvedeného byl prokázán model fungování rozhodčího řízení.

2. V řízení má soud za prokázané, že úvěrové smlouvy I. a II. a navazující rozhodčí smlouvy I. a II. jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, když shora uvedené smlouvy tvořily dohromady nemravný obchodní konstrukt s cílem poškodit spotřebitele. Rozhodčí smlouvy I. a II. jsou neplatné, protože rozhodci [tituly před jménem] [jméno FO] ani [tituly před jménem] [jméno FO] neměli pravomoc spory rozhodovat a rozhodčí nálezy soud hodnotil se zřetelem ke své dosavadní rozhodovací činnosti a shora uvedeným důkazům jako nicotné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že rozhodčí poplatek nikdy nebyl rozhodcům uhrazen, když podle rozhodčích smluv I. a II. měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa]. Rozhodci však spory nikdy nerozhodovali, tyto rozhodovala [právnická osoba] Podle článku III. odst. 3.

3. Rozhodčích smluv I. a II., mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci viz čl. 3. 5. písm. a) a b) této rozhodčí smlouvy budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti z rozhodčích spisů, že nebyly dávány výzvy k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl podle rozhodčích smluv (článek III. odst. 3. 5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spisy neobsahovaly ani žádné potvrzení o uhrazení takového rozhodčího poplatku. Rozhodčí poplatek nebyl nikdy rozhodcům uhrazen.

3. Jak soud zjistil z dosavadní rozhodovací činnosti soudu, konkrétně z výpovědi rozhodce [jméno FO] z protokolu z jednání [Anonymizováno] v [adresa] ze dne 12. 10. 2018 a 20. 11. 2018 ve věci vedené uvedeným soudem pod sp. zn. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] od žalované nikdy neobdržel žádné finanční prostředky a nebyl mu nikdy uhrazen žádný rozhodčí poplatek.

4. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], který se uskutečnil dne 20. 11. 2018 u [Anonymizováno] ve [adresa], č. j. [spisová značka], ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky, přičemž tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejné zjištění bylo učiněno také při výslechu dalších z rozhodců uvedených v rozhodčích smlouvách [tituly před jménem] [adresa] a [tituly před jménem] [jméno FO].

5. Shora uvedená zjištění zjistil soud v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti z výpovědi [adresa], jednatele [právnická osoba], učiněné v protokolu z jednání [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. [spisová značka]. Stejná zjištění dokládá také druhá výpověď [adresa], jež se uskutečnila dne 15. 2. 2018 při jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka].

6. Všichni rozhodci tak shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny přímo [právnická osoba].

7. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, že z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] bylo dále zjištěno, že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u [právnická osoba]. Ostatně všechna tato zjištění potvrzují i výpovědi [adresa], jednatele [právnická osoba]. Dané bylo navíc potvrzeno i výpovědí rozhodce [jméno FO], jenž měl jednak jako společník [právnická osoba] podíl na zisku uvedené společnosti, a jednak proto, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro [právnická osoba].

8. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně ze Společenské smlouvy o založení [právnická osoba] ze dne 14. 12. 2007, z notářského zápisu o změně společenské smlouvy [právnická osoba] ze dne 26. 6. 2014, z přílohy k účetní závěrce za rok 2018, z přílohy k účetní závěrce za rok 2012, ze sdělení [Anonymizováno] soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 1. 9. 2020, z Dohody o poskytnutí příspěvku - Úřad práce ČR ze dne 22. 8. 2017, z plánu realizace odborné praxe ze dne 6. 12. 2016, z plánu realizace odborné praxe ze dne 8. 7. 2017, že rozhodce využívá pro svou činnost své zaměstnance nebo využívá outsourcing služeb, když jistě není problémem, pokud rozhodce nevyplňuje podací lístky, nechodí na poštu či nepíše jednoduché výzvy. V konkrétním případě si však strany smlouvy měly zvolit osobu rozhodce právě proto, aby rozhodoval on osobně. Předmětem činnosti [právnická osoba] podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 je „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem nejsou „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky (tedy společnosti) uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní, tudíž tvrzení, že [právnická osoba] vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž uvedené nevyplývá z žádné z uvedených listin. Obchodní záměr [právnická osoba], která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům, konkrétně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou. Přitom obchodním záměrem každé společnosti je prodávat své služby co největšímu množství klientů, tj. v konkrétním případě rozhodců a maximalizovat tak své zisky.

9. Z dosavadní rozhodovací praxe soudu, konkrétně ze sdělení [Anonymizováno] soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ze dne 1. 9. 2020 a tabulek o počtu rozhodnutých sporů jednotlivými rozhodci za jednotlivé roky vyplynulo, že rozhodce [jméno FO] pro žalobkyni rozhodoval tisíce sporů ročně, což bylo dle zkušenosti samotného soudu nereálné bez pomoci dalších osob. Na rozdíl od rozhodce [jméno FO] měla [právnická osoba] dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu.

10. Z dosavadní rozhodovací činnosti v obdobných věcech, konkrétně z výpovědi [adresa] vyplynulo, že [právnická osoba] na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba]. Přílohou uvedené dohody byl [adresa] realizace odborné praxe schválený [adresa] dne 6. 12. 2016, kde figuruje jako mentor zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo označené „tajemník rozhodčího centra“ a v [adresa] odborné praxe schváleného [adresa] dne 8. 8. 2017 byl mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z uvedeného vyplynulo, že [právnická osoba] žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost.

11. Z dosavadní rozhodovací činnosti zdejšího soudu, konkrétně z uvedených plánů realizace vyplývá, že náplní práce zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, byly nejen administrativní úkony jako je vedení rejstříků sporů, příjem a odesílání zásilek, nýbrž i psaní rozhodčích nálezů a právní posuzování důkazů a námitek ze stran žalovaných či tvorbu právních názorů. Náplň zaměstnaneckého poměru pracovníků [právnická osoba] překračoval rámec administrativní podpory rozhodců a byl ve své podstatě komplexním a úplným výkonem rozhodčího řízení, jak vyplynulo z aktivit zanesených v plánů odborné praxe. Pokud jednotliví rozhodci shodně tvrdili, že [právnická osoba] pro ně vykonávala veškerou administrativu související s vydáváním rozhodčích nálezů, soud hodnotil se zřetelem ke své dosavadní rozhodovací činnosti a z jím doposud provedených důkazů uvedené tvrzení za zcela nevěrohodné a účelové, když sama [právnická osoba] se již od svého založení veřejně prezentuje jako společnost vykonávající rozhodčí řízení a nikoliv administrativu.

12. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací praxe, konkrétně z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 15. 2. 2019, z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 12. 10. 2018, ze sdělení žalované [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 21. 6. 2021, ze sdělení [právnická osoba] [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 3. 12. 2021, z neúplného znění Smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010, z odpovědí [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2022, z faktury [právnická osoba], ze Záznamu o registraci domény na cz.nic, z internetové prezentace [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz; z internetové prezentace [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz/kontakt/, z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] před [Anonymizováno] soudem v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 10. 2018, že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřená třístranná smlouva, podle níž mohli uvedení rozhodci vystupovat ve sporech mezi žalovanou a jejími klienty. Pokud by [právnická osoba] vykonávala pouze administrativní servis pro rozhodce, byla by uzavřena pouze smlouva mezi ní a daným rozhodcem, tudíž nebyl důvod, aby v takové smlouvě vystupovala i žalovaná, pro kterou [právnická osoba] žádné administrativní služby nevykonávala. Soud měl z provedeného dokazování za to, že [právnická osoba] i se zřetelem na předmět svého podnikání neposkytovala rozhodcům administrativní služby, nýbrž zajišťovala rozhodčí služby pro žalovanou, což mimo jiné vyplynulo i z výpovědi [adresa], jenž uvedl, že [právnická osoba] měla s žalovanou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude provedeno rozhodčí řízení. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne 30. 4. 2010 smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalovaná a [právnická osoba] dlouho odmítaly soudům předložit a lživě tvrdily, že smlouvu nemají. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalované, nikoliv konkrétnímu rozhodci, přičemž na daném stál plně její byznys. Až z trestního řízení vyplynulo, že smlouvu mají, když si ji vyžádal [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], avšak uvedená smlouva byla v policejním spise z velké části „začerněná“ resp. zabílená, když [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno] vyzval [právnická osoba], aby smlouvu o zajištění služeb rozhodců poskytla úplnou, což [právnická osoba] odmítla z důvodu způsobení si možného trestního stíhání.

13. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z faktury č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015, že finanční plnění probíhalo jen mezi žalovanou a [právnická osoba], když je i zřejmé, že mezi žalovanou a rozhodci se nejednalo o úhradu rozhodčích poplatků. Ačkoliv je k faktuře přiložen seznam žalovaných klientů, tak počet případných rozhodčích poplatků neodpovídá fakturované částce a je na první pohled vyšší, než by bylo v případě rozhodčích poplatků. Soud má za prokázané výsledky dosavadní své rozhodovací činnosti, že v rozhodčích spisech chybí jakýkoliv záznam o tom, že by žalovaná byla vyzvána k úhradě rozhodčího poplatku a že by byl rozhodčí poplatek uhrazen, tudíž z uvedeného plyne, že jednotliví rozhodci nevykonávali rozhodčí činnost přímo pro žalovanou, ale pro [právnická osoba], která uvedenou službu poskytovala žalované, a žalovaná za uvedenou službu hradila [právnická osoba] nemalé částky. Skutečnosti, že [právnická osoba] v podstatě nabízela služby jednotlivých rozhodců, odpovídal i způsob, jakým [právnická osoba] prezentovala rozhodce.

14. Jak vyplynulo ze zkušenosti z dosavadní rozhodovací činnosti soudu a ze zápisu z registru cz.nic., že v rozhodčích spisech rozhodci uváděli na svém hlavičkovém papíře v záhlaví webovou adresu www.rozhodcepce.cz a kontaktní email [e-mail]., když vlastníkem domény rozhodcepce.cz je [právnická osoba] podle zápisu z registru cz.nic. Dále má soud za prokázané, že na předmětné doméně je umístěna internetová prezentace [právnická osoba], nikoliv rozhodců. V sekci kontakty je pak na předmětné doméně uvedený kontaktní email [e-mail], což svědčí o skutečnosti, že doména i email, které jako kontaktní rozhodci uváděli, jsou ve skutečnosti doménou a kontaktním emailem [právnická osoba].

15. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], spisové značky jeho rozhodčích nálezů byly rovněž tvořeny [právnická osoba], když rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] měl značku 101 Rozh, rozhodce [jméno FO] měl senátní značku 102 Rozh, rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 103 Rozh a rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 104 Rozh. Pro [právnická osoba] byla žalovaná hlavním obchodním partnerem, když rozhodčí poplatky od žalované a od její sesterské společnosti [právnická osoba] tvořily zdroj téměř všech sporů. Žalovaná pak vystupovala ve zhruba 80 % všech sporů a společnost [právnická osoba] pak tvořila 15 % všech sporů rozhodovaných rozhodčí společností.

16. Ze své dosavadní rozhodovací činnosti soud zjistil, konkrétně z výpovědi [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], že [právnická osoba] byla financována pouze z dotací a rozhodčích poplatků, z čehož pro soud vyplynula skutečnost o zjevné ekonomické závislosti rozhodčí společnosti na žalované.

17. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], a dále z usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], že pokud rozhodčí nálezy připravovali pracovníci [právnická osoba], rozhodčí nález má její spisovou značku a rozhodčí poplatek byl hrazen této společnosti a rozhodce nepracoval nezávisle, nýbrž pro [právnická osoba], jíž své služby fakturoval, což bylo zcela v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení, když uvedené jednání nebylo transparentní a ze všech uvedených důkazů lze konstatovat, že rozhodčí řízení neproběhlo u samotných rozhodců, nýbrž u [právnická osoba]. Soud vzal za prokázané z provedeného dokazování a své dosavadní zkušenosti z rozhodovací činnosti v obdobných případech, že rozhodci [jméno FO] ani [adresa] spory nikdy nerozhodovali, nýbrž je rozhodovala [právnická osoba]. Rozhodci sehráli pouze roli „bílého koně“, kteří zastřeli to, že de facto spor rozhodovala [právnická osoba] a rozhodci pracovali pro ni a mezi stranami nevystupovali jako nezávislí a nestranní rozhodci. Navíc, ostatní rozhodci vystupovali jako osoby, které byly placeny subjektem, který platila žalovaná, když [právnická osoba] nebyla a nemohla být rozhodcem, čehož si byla žalovaná vědoma, a přesto jí hradila milionové částky na „rozhodčích poplatcích“, na které neměla [právnická osoba] nárok. Rozhodčí nálezy takto vzniklé, byť se zdánlivě tvářící jako nálezy rozhodců [jméno FO] a [jméno FO], nelze akceptovat jako způsobilé exekuční tituly, neboť je vydal subjekt, který nebyl k rozhodčímu řízení podle rozhodčí smlouvy oprávněn. K výše uvedeným závěrům dospěl rovněž [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], specializovaný senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 16. 4. 2019, když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval: „Podstatným deficitem transparentnosti (dle provedeného dokazování v této věci) však trpí tato smlouva v tom směru, že vlastní rozhodčí řízení fakticky neprobíhalo výlučně před žalující stranou vybranou osobou rozhodce, ale za podstatného přispění třetí osoby, [právnická osoba], o čemž byla informována výlučně oprávněná (viz výpověď [adresa] o trojstranné dohodě oprávněné, rozhodce a citované společnosti) a nikoliv též povinná. Tato skutečnost pak nevyplývá ani z vlastního obsahu rozhodčí smlouvy, když podle jejího znění měla adresa sídla být pouze doručovací adresou pro podání žaloby. Ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup. Této společnosti byly v souladu s rozhodčí smlouvou nejen doručovány rozhodčí žaloby oprávněné, ale tato jim následně přidělovala spisové značky jednotlivých rozhodců a zajišťovala výběr rozhodčích poplatků na svůj bankovní účet (nikoliv na samostatný účet rozhodce). Vůči vyúčtování pak byl citovaný rozhodce za svou činnost „vyplácen“, ačkoliv jako nezávislý rozhodce měl být příjemcem celého poplatku za rozhodčí řízení on a z něj případně hradit své náklady na rozhodčí řízení, tj. i za případné služby třetích osob. Předmětná společnost pak prostřednictvím zaměstnancům vykonávala nejen vlastní administraci (vedení rejstříku sporů, příjem a odesílání zásilek), ale zajišťovala prokazatelně i psaní vlastních rozhodčích nálezů, byť pod odborným dohledem citovaného rozhodce. K právnímu posouzení sporů pak [tituly před jménem] [jméno FO] využíval nejen svých odborných znalostí, ale případně zázemí (zaměstnanců) své advokátní kanceláře. Současně byl uvedený rozhodce zainteresován na uvedené obchodní společnosti, a to jako jeden z jejích společníků, který měl mimo jiné příjem z vyplácených podílů na zisku. Tyto okolnosti, mající nepochybně zásadní vliv na výběr rozhodce, byly povinné při sjednávání rozhodčí smlouvy zatajeny.“ Na toto usnesení navázal a jeho závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze, senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení č. j. [spisová značka] ze dne 8. 8. 2019, když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl: „V daném případě je ovšem situace taková, že je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 ZRŘ. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost, včetně [tituly před jménem] Týleho, byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“ podle § 3 odst. 3 a 5 ZRŘ ve spojení s § 7 ZRŘ, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem. To bylo povinnému zamlčeno i v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 zákona o rozhodčím řízení. O tomto uspořádání svědčí nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování (vyplácení) rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Aniž by tedy odvolací soud zabíhal do (zásadně nepřípustného) věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného, jak akcentoval soud prvního stupně, a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů.“ 18. Soud vzal provedeným dokazováním za prokázané, že rozhodčí řízení proběhlá u [právnická osoba] nemohla dát vzniknout rozhodčím nálezům rozhodců, neboť ti je ve skutečnosti nikdy nevytvořili a spory nikdy nerozhodovali, neboť ani nikdy nebyli rozhodci. Rozhodce je osoba, která vykonává nezávislou rozhodčí činnost a má z toho příjmy v podobě rozhodčích poplatků. Pokud rozhodci uváděli, že od žalované nikdy žádný rozhodčí poplatek neobdrželi a tyto šly [právnická osoba], když jen občas napodepisovali kupu papírů od [právnická osoba], pak z uvedené kupy papírů nemohli nikdy vzniknout rozhodčí nálezy a nemůže existovat překážka věci rozsouzené. Jako vykonatelný rozhodčí nález nemůže obstát umělý výtvor žalované, kdy rozhodčí nález má vydat rozhodce, který však de facto spor nerozhoduje, neboť dle netransparentní a tajné dohody mezi účastníkem rozhodčí smlouvy, rozhodcem a třetí osobou (soukromým rozhodčím soudem) probíhá rozhodčí řízení de facto před tímto rozhodčím soudem, který ani není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pokud je rozhodčí nález nevykonatelný a nelze podle něj vést exekuci, protože nemá charakter vykonatelného exekučního titulu, nemůže mít logicky ani účinky překážky věci rozsouzené.

19. Strany mezi sebou neměly sporu o skutečnosti, že žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 70 000 Kč, a to jednak částku 20 000 Kč a jednak částku 50 000 Kč. Na vrácení této částky měla žalovaná vůči postupiteli nárok. Společně s vrácením uvedené částky vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek 20 000 Kč a 50 000 Kč za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byly původní částky postupiteli vyplaceny, až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučních řízení.

20. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalované z vyplaceného plnění náleží a žalovaná je tak oprávněna si ponechat částku 20 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částku 9 915,84 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 20.000 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 18. 9. 2015 do 12. 11. 2021 a částku 50 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částku 22 903,90 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 50 000 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 12. 3. 2016 do 17. 11. 2021. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 102 819,74 Kč. Zbývající část vyplaceného plnění je však tvořena penězi připadajícími na nemravně vysoké úroky za půjčení jistin úvěrů, na smluvní úroky z prodlení a smluvní pokuty, tj. tedy na nároky žalované vyplývající z úvěrových smluv I. a II. včetně adhezních smluvních podmínek. Jelikož však v rámci řízení o návrzích na zastavení exekučních řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že úvěrové smlouvy I. a II. jsou v celém rozsahu absolutně neplatné, jakož i související rozhodčí smlouvy I. a II. jsou absolutně neplatné, zaniká tím nárok žalované na zaplacení zjevně nemravných smluvních úroků, sankcí uvedených v úvěrových smlouvách I. a II. i nákladů předchozích (rozhodčích) řízení. Žalovaná se podle § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, neboť v důsledku pravomocného zastavení exekučních řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat finanční prostředky, které obdržela od postupitele jakožto vyplacené plnění v průběhu exekučních řízení. Úvěrové smlouvy I. a II. jsou v celém souhrnu absolutně neplatné pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 580 o. z. Rozpor úvěrových smluv s dobrými mravy nespočívá pak pouze v nastavení excesivního úroku, který v případě úvěrové smlouvy I. činil 129,67 % ročně, a v případě úvěrové smlouvy II. 109,26 % ročně. Sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření smluv pohybovala v rozmezí 11 - 13 % p. a., viz ARAD systém časových řad. Dále v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání (viz výše), které jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Soud dospěl k závěru, že se mohou na danou věc aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě I. a úvěrové smlouvě II. jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezena ve výše uvedených nálezech.

21. Navíc vzal soud za prokázané, že žalovaná v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní ke skutečnosti, že posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když toto vyplynulo ze skutečnosti, že v případě úvěrové smlouvy I. přesahovaly sjednané úroky 129 % p. a., když v případě úvěrové smlouvy II. přesahovaly sjednané úroky 109 % p. a., což mimo jiné znamená, že postupitel byl zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, ale žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úroky, které se zjevně příčím dobrým mravům viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004. Soud i vzhledem k nastavení podmínek úvěrových smluv I. a II. má za to, že tyto jsou samy o sobě absolutně neplatné z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením smluv nejednala s odbornou péčí. Požadavky, které klade Nejvyšší soud na profesionalitu poskytovatelů úvěru a znalost judikatury lze shrnout citací z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), že po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně, nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly, nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět, dříve, nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. 20. 10. 2011, právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů, vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna, totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit, viz. § 24 zákona o soudech a soudcích. Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů.

22. Žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva.

23. Žalovaná byla od počátku rozhodčích řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekucí, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit.

24. Soud odkazuje v dané souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 308/21, a to přímo pro poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně. Ostatně, dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Jaký větší důkaz lze předložit, že žalovaná musí o protiprávním stavu vědět a zachovává jej vědomě, tedy úmyslně, a úmyslně se tedy bezdůvodně obohacuje? Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané.

25. Jak soud zjistil z předžalobních výzev ze dne 21. 1. 2022, z reakce žalované na předžalobní výzvy ze dne 26. 1. 2022, z oznámením o postoupením pohledávky ze dne 22. 8. 2024, z poštovního podacího lístku ze dne 27. 8. 2024, že žalovaná se podle § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, tj. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Žalovaná si již ode dne právní moci usnesení o zastavení exekučních řízení musela být vědoma toho, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok; zároveň bylo žalované také známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučních řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Postupitel proto prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobními výzvami k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř., shodně dne 21. 1. 2022. Žalovaná však na předžalobní výzvy zareagovala toliko sdělením, že nárok postupitele je promlčen a žádné bezdůvodné obohacení postupiteli nevydala. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 8. 2024. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala. Žalobkyni nezbylo, než podat tuto žalobu a domáhat se vydání rozsudku v této věci.

26. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobních výzev podle ustanovení § 1970 o. z., přiznal soud žalobkyni vůči žalované zaplacení dlužné částky i společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 408 871,28 Kč od 5. 2. 2022, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůt k zaplacení poskytnutých žalované v rámci předžalobních výzev, do zaplacení.

27. Soud zjistil ze své úřední povinnosti a ve spojení se svojí rozhodovací činností z protokolu z jednání před [Anonymizováno] soudem pro [adresa] ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu ve [adresa] ze dne 20. 11. 2018, č. j. [spisová značka], z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. [spisová značka], z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2019, č. j. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] nikdy nevykonával funkci rozhodce. Úvěrová smlouva byla neplatná, stejně jako navazující rozhodčí smlouva, když že obě smlouvy tvořily dohromady nemravný obchodní konstrukt s cílem poškodit spotřebitele. Jelikož je rozhodčí smlouva neplatná, neměl rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat a rozhodčí nález je nicotný. Rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] de facto rozhodčí spor nerozhodoval, ale rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Dle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně [tituly před jménem] [jméno FO]. Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval, avšak spor rozhodovala [právnická osoba] Jak soud zjistil z článku III. odst. 3.

3. Rozhodčí smlouvy, mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce [jméno FO] probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení pak také uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci (viz čl. 3. 5. písm. a) a b) této Rozhodčí smlouvy) budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak je patrné z rozhodčího spisu, jeho obsahem není výzva k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl dle rozhodčí smlouvy (článek III. odst. 3.5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spis neobsahuje ani žádné potvrzení o uhrazení rozhodčího poplatku a rozhodčí poplatek nebyl nikdy rozhodci uhrazen.

28. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti v obdobných sporech, konkrétně z výpovědi rozhodce, viz protokol z jednání [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018 20. 11. 2018 sp. zn. [spisová značka], rozhodce [jméno FO] od žalované nikdy neobdržel žádné finanční prostředky a nebyl mu nikdy uhrazen žádný rozhodčí poplatek.

29. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti v obdobné věci, konkrétně z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], který se uskutečnil dne 20. 11. 2018 u [Anonymizováno] soudu ve [adresa], č. j. [spisová značka], ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky. Tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejné zjištění bylo učiněno také při výslechu dalších z rozhodců uvedených v rozhodčích smlouvách [tituly před jménem] [adresa] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedená zjištění vyplynula i z výpovědi [adresa], jednatele [právnická osoba], která byla uvedena v protokolu z jednání [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Stejné vyplynulo z druhého výslechu [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Soud vycházel z prokázané skutečnosti, že všichni rozhodci tak shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny [právnická osoba].

30. Jak soud zjisti ze své dosavadní rozhodovací činnost, konkrétně z výpovědi rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u [právnická osoba]. Stejná skutečnost vyplynula i z výpovědi svědka [adresa], jednatele [právnická osoba] a z výpovědi svědka, rozhodce [jméno FO], který měl jednak jako společník [právnická osoba] podíl na zisku této společnosti, a jednak z toho, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro [právnická osoba].

31. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti Společenské smlouvy o založení [právnická osoba] ze dne 14. 12. 2007, z notářského zápisu o změně společenské smlouvy [právnická osoba] ze dne 26. 6. 2014, z přílohy k účetní závěrce za rok 2018, z přílohou k účetní závěrce za rok 2012, ze Sdělení [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], z dohody o poskytnutí příspěvku - Úřad práce ČR ze dne 22. 8. 2017, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 6. 12. 2016, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 8. 7. 2017, že [právnická osoba] byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení. Předmětem činnosti [právnická osoba] podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 je „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem však nejsou „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky, tj. společnosti, uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Tvrzení, že [právnická osoba] vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž dané nemá oporu v žádné z uvedených listin. [adresa] logiky se jeví obchodní záměr [právnická osoba], která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [adresa], kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou.

32. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti v obdobných věcech, konkrétně ze sdělení [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] pro žalobkyni rozhodoval tisíce sporů ročně. Na rozdíl od rozhodce [jméno FO] měla [právnická osoba] dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu.

33. Jak soud zjistil ze své dosavadní činnosti v obdobných věcech, konkrétně z výpovědi svědka [adresa], že [právnická osoba] na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba], jejíž přílohou byl [adresa] realizace odborné praxe schváleném [adresa] dne 6. 12. 2016, je jako mentor zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, uveden „tajemník rozhodčího centra“ a v [adresa] odborné praxe schváleného [adresa] dne 8. 8. 2017 je mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z daného je tedy zřejmé, že [právnická osoba] žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost. Z uvedených plánů realizace vyplývá, že náplní práce zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, byly nejen administrativní úkony jako je vedení rejstříků sporů, příjem a odesílání zásilek, ale i psaní rozhodčích nálezů a právní posuzování důkazů a námitek ze stran žalovaných či tvorbu právních názorů. Náplň zaměstnaneckého poměru pracovníků [právnická osoba] tedy zcela překračuje rámec administrativní podpory rozhodců a je ve své podstatě komplexním a úplným výkonem rozhodčího řízení, jak plyne z aktivit zanesených v plánů odborné praxe. Pokud tedy jednotliví rozhodci shodně tvrdí, že [právnická osoba] pro ně vykonávala veškerou administrativu související s vydáváním rozhodčích nálezů, je toto tvrzení zcela nevěrohodné a účelové, když sama [právnická osoba] se již od svého založení veřejně prezentuje jako společnost vykonávající rozhodčí řízení a nikoliv administrativu. Ke změně přitom nedošlo ani po vývoji judikatury, která se postavila proti soukromým rozhodčím soudům, když ani poté tato společnost nezměnila svůj předmět činnosti, ačkoliv došlo ke změně společenské smlouvy.

34. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2019, č. j. [spisová značka], z protokolu z jednání u [Anonymizováno] soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], ze sdělení žalované [Anonymizováno] soudu pro [adresa] ze dne 21. 6. 2021, ze sdělení [právnická osoba] Obvodnímu soudu pro [adresa] ze dne 3. 12. 2021, z odpovědí [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2022, z neúplného znění Smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010, z faktury č. 12315 ze dne 28. 12. 2015, ze záznamu o registraci domény na cz.nic, z Internetové prezentace [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz, Internetovou prezentací [právnická osoba] na adrese www.rozhodcepce.cz/kontakt/, že rozhodčí řízení před rozhodcem [jméno FO] nikdy neproběhlo. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o zajištění služeb rozhodců. Jak soud zjistil z výpovědi rozhodce [jméno FO] před [Anonymizováno] soudem v [adresa] ve věci ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřená třístranná smlouva, podle níž mohou daní rozhodci vystupovat ve sporech mezi žalovanou a jejími klienty. Pokud by však [právnická osoba] vykonávala pouze administrativní servis pro rozhodce, byla by uzavřena pouze smlouva mezi ní a daným rozhodcem. Není zde tedy žádného důvodu, aby v takové smlouvě vystupovala i žalovaná, pro kterou [právnická osoba] žádné administrativní služby nevykonávala. [právnická osoba] i s ohledem na předmět svého podnikání neposkytovala rozhodcům administrativní služby, avšak zajišťovala rozhodčí služby pro žalovanou. Z výpovědi [adresa] vyplynulo, že [právnická osoba] měla s žalovanou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude provedeno rozhodčí řízení. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne 30. 4. 2010 smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalovaná a [právnická osoba] dlouho odmítaly soudům předložit a lživě tvrdili, že smlouvu nemají. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalované, a nikoliv konkrétnímu rozhodci a stál na daném plně její byznys.

35. Jak soud zjistil v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z faktury č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015, že finanční plnění probíhalo jen mezi žalovanou a [právnická osoba], když je i zřejmé, že mezi žalovanou a rozhodci se nejednalo o úhradu rozhodčích poplatků. Ačkoliv je k faktuře přiložen seznam žalovaných klientů, tak počet případných rozhodčích poplatků neodpovídá fakturované částce a je na první pohled vyšší, než by bylo v případě rozhodčích poplatků. I s ohledem na to, že v rozhodčím spise chybí jakýkoliv záznam o tom, že by žalovaná byla vyzvána k úhradě rozhodčího poplatku a že by byl rozhodčí poplatek uhrazen. Je tedy zcela nepochybné, že jednotliví rozhodci nevykonávali rozhodčí činnost přímo pro žalovanou, ale pro [právnická osoba], která pak tuto službu poskytovala žalované, a žalovaná za tuto službu hradila [právnická osoba] nemalé částky. [právnická osoba] v podstatě nabízela služby jednotlivých rozhodců, čemuž odpovídá i způsob, jakým [právnická osoba] prezentovala rozhodce.

36. Jak soud zjistil v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi svědka, rozhodce [jméno FO], tento uváděl na svém hlavičkovém papíře v záhlaví webovou adresu www.rozhodcepce.cz a kontaktní email [e-mail], přičemž jak vyplynulo ze zápisu z registru cz.nic, vlastníkem domény rozhodcepce.cz je [právnická osoba], čemuž odpovídá i skutečnost, že na předmětné doméně je umístěna internetová prezentace [právnická osoba], a nikoliv rozhodce [jméno FO]. V sekci kontakty je pak na předmětné doméně uvedený kontaktní email [e-mail]. Tedy doména i email, které jako kontaktní rozhodce [jméno FO] uváděl, jsou ve skutečnosti doménou a kontaktním emailem [právnická osoba].

37. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi svědka, rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], spisové značky jeho rozhodčích nálezů byly rovněž tvořeny [právnická osoba], když rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] měl značku 101 Rozh, rozhodce [jméno FO] měl senátní značku 102 Rozh, rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 103 Rozh a rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] 104 Rozh. Pro [právnická osoba] byla žalovaná hlavním obchodním partnerem, když rozhodčí poplatky od žalované a od její sesterské společnosti [právnická osoba] tvořily zdroj téměř všech sporů. Žalovaná vystupovala ve zhruba 80% všech sporů a společnost [právnická osoba] pak tvořila 15% všech sporů rozhodovaných rozhodčí společností.

38. Jak soud zjistil ze své dosavadní rozhodovací činnosti, konkrétně z výpovědi svědka [adresa], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u [Anonymizováno] soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že [právnická osoba] byla financována pouze z dotací a rozhodčích poplatků. Z čehož vyplývá zjevná ekonomická závislost rozhodčí společnosti na žalované.

39. Jak soud zjistil v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti z usnesením vyššího soudu, konkrétně [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], z usnesením [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], pokud rozhodčí nálezy připravovali pracovníci [právnická osoba], rozhodčí nález má její spisovou značku a rozhodčí poplatek byl hrazen této společnosti a rozhodce nepracoval nezávisle, nýbrž pro [právnická osoba], které své služby fakturoval, tak nelze než uzavřít, že dané bylo v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení. Ze všech shora uvedených důkazů vyplývá, že rozhodčí řízení neproběhlo u rozhodce Týleho, ale proběhlo u [právnická osoba], která však nebyla dle Rozhodčí smlouvy oprávněná spor rozhodovat. Takový rozhodčí nález tak byl vydán orgánem k tomu nezpůsobilým a je nicotný. Soud vyšel z prokázané skutečnosti, že rozhodce [jméno FO] spor nikdy nerozhodoval, ale spor rozhodovala [právnická osoba] a rozhodce sehrál jen roli bílého koně. Rozhodčí nález takto vzniklý, byť se zdánlivě tvářící jako nález rozhodce Týleho, tak nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul, neboť jej vydal subjekt, který nebyl k rozhodčímu řízení dle rozhodčí smlouvy oprávněn, k čemuž dospěl i [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], specializovaný senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval: „Podstatným deficitem transparentnosti (dle provedeného dokazování v této věci) však trpí tato smlouva v tom směru, že vlastní rozhodčí řízení fakticky neprobíhalo výlučně před žalující stranou vybranou osobou rozhodce, ale za podstatného přispění třetí osoby – [právnická osoba], o čemž byla informována výlučně oprávněná, jak vyplynulo z výpovědi [adresa] o trojstranné dohodě oprávněné, rozhodce a citované společnosti, a nikoliv též povinná. Uvedená skutečnost nevyplývá ani z vlastního obsahu rozhodčí smlouvy, když podle jejího znění měla adresa sídla být pouze doručovací adresou pro podání žaloby. Ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup. Této společnosti byly v souladu s rozhodčí smlouvou nejen doručovány rozhodčí žaloby oprávněné, ale tato jim následně přidělovala spisové značky jednotlivých rozhodců a zajišťovala výběr rozhodčích poplatků na svůj bankovní účet (nikoliv na samostatný účet rozhodce). Vůči vyúčtování pak byl citovaný rozhodce za svou činnost „vyplácen“, ačkoliv jako nezávislý rozhodce měl být příjemcem celého poplatku za rozhodčí řízení on a z něj případně hradit své náklady na rozhodčí řízení, tj. i za případné služby třetích osob. Předmětná společnost pak prostřednictvím zaměstnancům vykonávala nejen vlastní administraci (vedení rejstříku sporů, příjem a odesílání zásilek), ale zajišťovala prokazatelně i psaní vlastních rozhodčích nálezů, byť pod odborným dohledem citovaného rozhodce. K právnímu posouzení sporů pak [tituly před jménem] [jméno FO] využíval nejen svých odborných znalostí, ale případně zázemí (zaměstnanců) své advokátní kanceláře. Současně byl uvedený rozhodce zainteresován na uvedené obchodní společnosti, a to jako jeden z jejích společníků, který měl mimo jiné příjem z vyplácených podílů na zisku. Tyto okolnosti, mající nepochybně zásadní vliv na výběr rozhodce, byly povinné při sjednávání rozhodčí smlouvy zatajeny.“ Na shora citované usnesení navázal [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno], senát [tituly před jménem] [jméno FO], v usnesení ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl: „V daném případě je ovšem situace taková, že je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 ZRŘ. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“ podle § 3 odst. 3 a 5 ZRŘ ve spojení s § 7 ZRŘ, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem. To bylo povinnému zamlčeno i v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 ZRŘ, o čemž svědčilo nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování (vyplácení) rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Aniž by tedy odvolací soud zabíhal do (zásadně nepřípustného) věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného (jak akcentoval soud prvního stupně) a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů.“ 40. Jak soud zjistil v rámci své dosavadní rozhodovací činnost, konkrétně z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], že rozhodčí řízení proběhlá u [právnická osoba] nemohla dát vzniknout rozhodčímu nálezu rozhodce [Anonymizováno], neboť ten jej ve skutečnosti nikdy nevytvořil a spor nikdy nerozhodoval, neboť ani nikdy nebyl rozhodcem, a to se zřetelem ke skutečnosti, že rozhodce je osoba, která vykonává nezávislou rozhodčí činnost a má z toho příjmy v podobě rozhodčích poplatků. Pokud rozhodce [jméno FO] uvádí, že od žalované nikdy žádný rozhodčí poplatek neobdržel a tyto šly [právnická osoba], když jen občas napodepisoval kupu papírů od [právnická osoba], tak z takové kupy papírů nemohl nikdy vzniknout rozhodčí nález a nemůže existovat překážka věci rozsouzené. Jako vykonatelný rozhodčí nález nemůže obstát umělý výtvor žalované, kdy rozhodčí nález má vydat rozhodce, který však de facto spor nerozhoduje, neboť dle netransparentní a tajné dohody mezi účastníkem rozhodčí smlouvy, rozhodcem a třetí osobou (soukromým rozhodčím soudem) probíhá rozhodčí řízení de facto před tímto rozhodčím soudem, který ani není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pokud je rozhodčí nález nevykonatelný a nelze podle něj vést exekuci, protože nemá charakter vykonatelného exekučního titulu, nemůže mít logicky ani účinky překážky věci rozsouzené.

41. Soud zamítl jako nadbytečný z důvodu hospodárnosti řízení a z důvodu dosavadních zkušeností soudu s rozhodováním obdobných kauz důkaz opětovným výslechem svědka [tituly před jménem] [jméno FO], dále exekučním spisem soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [spisová značka], rozhodčím spisem rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [spisová značka], výpověďmi bývalých členů představenstva žalované, konkrétně [právnická osoba], [tituly před jménem] [jméno FO], [Anonymizováno], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], výslechem svědkyně [jméno FO], když z provedeného dokazování má dostatečně za zjištěný skutkový stav věci.

11. Po právní stránce soud věc hodnotil podle § 2991an zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pokud šlo o okamžik vzniku bezdůvodného obohacení a počátek běhu promlčecí lhůty, vycházel soud z ustanovení § 619 o. z. ve spojení s ustanovením § 621 o. z., jež upravuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v konkrétním případě bezdůvodné obohacení musí nejdříve objektivně vzniknout podle ustanovení § 2991 o. z. Soud tudíž zkoumal podle § 2991 o. z., objektivní vznik bezdůvodného obohacení a až následně kdy o této objektivní okolnosti získal ochuzený subjektivní povědomí, tedy kdy se ochuzený mohl a měl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět, a od kdy mu tedy má být počítána subjektivní promlčecí lhůta. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne, tudíž v dané věci je třeba počátek běhu promlčecí lhůty ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi, přičemž nařízená exekuce, je samostatným právním důvodem, proč oprávněný získává od exekutora plnění z postihnutého majetku povinného. Povinný nemá povinnost plnit na nicotný rozhodčí nález, ale má povinnost plnit na exekuci, která je procesním důvodem plnění, přičemž právním důvodem, který odpadá, není v tomto případě rozhodčí nález, nýbrž exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Byť rozhodčí nález byl nicotný a postupitel na něj neplnil řádně, tak až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném postupiteli vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. To danou situaci odlišuje od případů zrušených rozsudků.

12. Soud dále postupoval se zřetelem k usnesení [Anonymizováno] soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. [spisová značka], podle kterého „Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění.“ Nejvyšší soud tak dochází k jednoznačnému závěru, že do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. A dané konstatuje u exekuce, která byla skončena vymožením, jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, když dané logicky musí platit i pro případy, kdy exekuce dokonce ještě probíhá, jak vyplynulo z rozhodnutí [Anonymizováno] soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. [spisová značka], které koresponduje s dřívějším usnesením [Anonymizováno] soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. [spisová značka], a to ve věcech neplatných notářských zápisů, které k dané problematice uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením.“ Nejvyšší soud tedy jasně konstatuje, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud tedy nijak nespekuluje o tom, že by bezdůvodné obohacení vznikalo už dříve, např. podáním návrhu na zastavení exekuce či snad i dříve. Nikoliv. Až zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. Uvedené vyplynulo i z usnesení [Anonymizováno] soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka], které uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.“ Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce.

13. Pokud šlo o délku promlčecí lhůty, vycházel soud z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19 ve věci LH proti [Anonymizováno] který ve svém výroku uvádí: „[adresa] efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ Soud má za to, že aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 7. 10. 2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18. 10. 2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“ 14. Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 o. z., nýbrž je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 o. z., tj. objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní.

15. Soud dospěl k závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a nelze k ní přihlížet, a to se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, které uvádějí, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva. Profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Její vznesení námitky promlčení tak vykazuje všechny znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo.

16. Podle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný.

17. Jak již byly uvedeny shora výroční zprávy a účetní závěrky žalované, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019, podle kterého „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj.

20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“ 18. Soud má z provedeného dokazování za to, že žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit.

19. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 308/21, a to přímo pro poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně. Dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané.

20. Soud ohledně neplatnosti smlouva o úvěru, pokud šlo o žalovanou požadované úroky a sankční ustanovení, vycházel rovněž ze své soudní praxe v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně z důkazu modelovým Výpočtem úroků, splátek a úspor ze dne 11. 5. 2022 z webové stránky www.pixy.cz/apps/uroky/, bylo zjištěno, že v případě úroků při výši úvěru 20 000 Kč činí při počtu splátek 24, výše splátky 1 894 Kč a úrok 95,58% ročně, celkové navýšení o 25 456 Kč, tj. 127,28%. V případě úroků při výši úvěru 14 319 Kč činí při počtu splátek 18 a výši splátky 1 894 Kč vypočítaný úrok 135,65% činí celkové navýšení o 19 773 Kč, tj. 138,09%. Z uvedeného vyplývá reálné navýšení poskytnutých částek v rámci úvěru, které se diametrálně lišilo od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně. Totéž vyplynulo pro soud z článku ČNB, týkal se lichvářských úroků ze dne 30. 9. 2020, obsahoval tabulky s roční procentní sazbou nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, tzn. nové obchody (%), které se opět lišily od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně.

21. Pokud šlo o ekonomickou závislost exekutora na oprávněné, tj. žalované a skutečnost, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob, vyšel soud jednak ze své rozhodovací praxe ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s tabulkou s počty rozhodnutých věcí jednotlivými rozhodci v jednotlivých letech pro žalovanou u [právnická osoba], a to na základě poskytnutí informací podle zák. č. 106/1999 Sb., v platném znění, pokud šlo o počet případů rozhodnutých jednotlivými rozhodci jmenovanými shora v letech 2005 až 2019, vycházel konkrétně z tabulky rozhodnutých rozhodčích řízení v případě společnosti [Jméno žalované A]. za uvedené období, kdy počty dosahovaly stovek až tisíců za jednotlivé roky.

22. Soud vycházel dále z platné judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005, podle které nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Podle § 32 odst. 1 ZRŘ návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Účinek ve smyslu odst. 2 ZRŘ není možné chápat omezeně, jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu, nýbrž jde všeobecně o účinky podles.ř. proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

23. Pokud šlo o neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu úvěruneschopnosti spotřebitele, vzal soud na zřetelem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelského úvěru.

24. V konkrétním případě pak bylo exekuční řízení pravomocně skončeno usnesením soudu, z jehož závěrů vyplynulo, že úvěrová smlouva i navazující rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neboť společně tvořily jeden smluvní konstrukt neúměrně zatěžující postupitele jakožto spotřebitele excesivně vysokými úrokovými sazbami, krácením práv postupitele a řetězením sankcí vůči postupiteli, které byly navíc sjednány mimo hlavní text smluv, a to v adhezních smluvních podmínkách psaných malým zhuštěným písmem, přičemž své závěry o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy opřel odvolací soud také o nesplnění zákonné povinnosti žalované prověřit úvěruschopnost postupitele před uzavřením úvěrové smlouvy. Všechna tato zjištění pak vedla krajský soud k závěru, že úvěrová smlouva a na ni navázaná rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k rozhodování sporů z úvěrové smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem absolutně neplatné, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a tento rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení.

25. Pokud šlo o výše úrokových sazeb, od uvedeného základního parametru smlouvy odvozená výše smluvní pokuty, podoba smlouvy o úvěru a smluvních ujednání, do kterých žadatel o úvěr neměl možnost zasáhnout, naplnily ve svém úhrnu stigma kolize s dobrými mravy a jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele a naplňují i kritérium zjevné nespravedlnosti, které již dříve definoval Ústavní soud. Odvolací soud rovněž konstatoval, že je nutno rovněž dojít k závěru, že i přes soudem předpokládané zanedbání povinného bránit se důsledkům rozhodčího nálezu dříve, a nikoliv až v exekučním řízení, je realizace povinnosti ze zde vykonávaného rozhodčího nálezu urážející obyčejné lidské cítění s odkazem na § 2 odst. 3 o. z., když na uvedených závěrech podle odvolacího soudu nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci rozhodoval rozhodce, u něhož ekonomická závislost na oprávněném nebyla prokázána.

26. V konkrétním případě se však ze shora uvedených listinných důkazů podařilo prokázat ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné, když bylo prokázáno, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob viz. usnesení NS ČR ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. [spisová značka], když v řízení bylo prokázáno, že oprávněný rozhodce v rozhodčím nálezu přiznal nepřiměřené plnění odvozené od smluvních parametrů uzavřeného hmotněprávního závazku, navíc podle povinného vydal rozhodčí nález nikoliv rozhodce, nýbrž soukromý rozhodčí soud, konkrétně [právnická osoba] Odvolací soud v konkrétním případě v bodě 20 shora citovaného usnesení konstatoval, že rozhodnutí prvostupňového okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce nařízené na podkladě shora specifikovaného nezpůsobilého exekučního titulu tak s ohledem na nepřípustnost této exekuce není věcně správné. Zjistí-li totiž soud po nařízení exekuce dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavit, a to i bez zřetele ke skutečnosti, že povinný v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neplatnost rozhodčí smlouvy nenamítal, viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011.

27. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 580 o. z. Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 150,84% ročně, ale i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak bylo uvedeno výše, které jsou pro běžného dlužníka likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího.

28. Soud na danou věc aplikoval závěry ústavního soudu v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezena ve výše uvedených nálezech. V konkrétním případě sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14% ročně, jak vyplynulo z webové stránky https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201408&p_do=201408&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C. Soud má za to, že žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, ani ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZSÚ“), neboť v případě předmětné úvěrové smlouvy činil úrok 150,84% ročně, což mimo jiné znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy je tato absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí viz. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

29. Pokud šlo o promlčení nároku žalobkyně a o žalovanou vznesenou námitku promlčení, vycházel soud jednak z ustanovení § 619 odst. 1 o. z., podle kterého jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 cit. ust. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Mimo jiné soud vycházel samozřejmě i ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mimo jiné od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Soud v neposlední řadě vyšel ohledně nemravnosti námitky promlčení z rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 28 Cdo 3796/2019, tak z rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3870/2019.

30. Soud má za to, že nárok žalobkyně není promlčen, když vyšel ze skutečnosti, že postupitelka, obdržela pravomocný rozhodčí nález, avšak je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jako povinná dozvěděla nezpochybnitelným způsobem o tom, že byla exekuce proti ní vedená nezákonná, až právní mocí usnesení citovaného shora, když žaloba ve věci samé došla soudu dne 20. 9. 2024, tj. v tříleté promlčecí lhůtě.

31. Soud vycházel zejména ze skutečnosti, že povinná byla spotřebitelem a právním laikem, který se řídil rozhodnutími autorit, přičemž poprvé se dozvěděla o skutečnosti, že plnila více, než měla, a že se na úkor ní neoprávněně obohatila žalovaná, právě až z pravomocného rozhodnutí soudu uvedeného shora.

32. Soud takto postupoval bez zřetele na lhůty jednotlivých plnění povinného žalované, protože má za to, že takový postup by byl se zřetelem k charakteru sporu a prokázané neplatnosti úvěrové smlouvy a nemravnosti v ní uložených povinností povinnému a následnému nemravnému postupu žalované v rámci rozhodčího řízení, když vše v podstatě měla na povel žalovaná a dopředu věděla, jak se celá věc bude vyvíjet a jak skončí. Navíc za situace, kdy nemravnost takové situace konstatoval ve svém rozhodnutí jak Krajský soud v Praze, tak v řízení bylo opakovaně konstatováno.

33. Za stávajících okolností má soud za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v daném případě zcela jasně jednáním v rozporu s dobrými mravy, jak vyplynulo ze shora provedeného dokazování, ať již shora citovanými rozhodnutími jiných soudů nebo z důvodu ekonomické provázanosti žalované a [právnická osoba] a z ekonomické provázanosti s jednotlivými soudními exekutory, jak bylo zjištěno shora.

34. Žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží.

35. Soud dospěl dále k závěru, že nezrušený rozhodčí nález není překážkou věci rozsouzené, navíc za situace, kdy rozhodoval nikoliv rozhodce, nýbrž zastřená [právnická osoba] kdy sama žalovaná držela postupitele, tj. původního povinného vědomě v exekuci, sama udržovala protiprávní stav do doby, než se postupitel a zároveň i původní povinný sám dostane z exekuce po zaplacení nemravných finančních prostředků. Rozhodčí poplatky vybírala [právnická osoba] a uvedená společnost jednotlivým rozhodcům platila pouze 50 Kč za každý podpis pod rozhodčí nález jí vydaný.

36. Soud vzal za prokázané, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy podle § 580 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), když rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy spočívá jednak v nastavení excesivního úroku, jenž v konkrétním případě činil 148,15 % ročně, jednak v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak je uvedeno výše, jež jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Na danou věc lze aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezených ve výše uvedených nálezech. Sjednaná úroková sazba převyšovala více než 11x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 13 % p. a., viz: https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201504&p_do=201504&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C.

37. Soud má za to, že žalovaná porušila prevenční povinnost uloženou jí nejen občanským zákoníkem, nýbrž i zákonem o spotřebitelském úvěru, když neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, a to ani podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť v konkrétním případě úvěrové smlouvy činil úrok 148,15 % ročně, což znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to dokonce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Soud má se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy za to, že je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí.

38. Soud vzal při rozhodování na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

39. Soud hodnotil věc podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), podle kterého se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně jako postupníka, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 14. 9. 2015, tj. již za účinnosti nového občanského zákoníku podle § 2395an o. z. Žalovaná si byla od právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení vědoma, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok, tudíž soud má za to, že od uvedeného okamžiku, tj. od 22. 9. 2020 bylo žalované známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Soud má se zřetelem k charakteru sporu a k charakteru postupitele jako spotřebitele za to, že pokud začala běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění shora uvedeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tato začala běžet právě se zřetelem k charakteru postupitele jako spotřebitele, tj. strany slabší v řízení, kdy byla plně chycena do soukolí úvěrující společnosti a jejích rozhodců pracujících plně v podřízenosti [právnická osoba], až od 12. 11. 2021 a 17. 11. 2021. Žaloba v této věci došla soudu dne 201. 9. 2024, tudíž byla podána včas v tříleté promlčecí lhůtě. Nárok žalobkyně jako postupníka se nepromlčel, navíc za situace, kdy postupitel byl spotřebitel odkázaný na průběh nemravného soukolí, se jevila námitka promlčení jako zcela v rozporu s dobrými mravy.

40. Soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když vzal za prokázané, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť rozhodčí nález byl od počátku nicotným exekučním titulem. Jistina bezdůvodného obohacení je rozdílem mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat, když exekuční řízení bylo vedeno na základě nicotného exekučního titulu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a absolutně neplatné úvěrové smlouvy, tudíž na uvedené smluvní dokumenty je tak třeba hledět, jako by tyto smlouvy nikdy nebyly uzavřeny, či spíše, jako by nikdy neexistovaly. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 40 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči postupiteli nárok spolu s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla poskytnutá částka postupiteli vyplacena až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Žalované z vyplaceného plnění náleží částka 40 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a částka 24 719,01 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 40 000 Kč ve výši 8,05 % p. a. ode dne 13. 8. 2014 do 14. 4. 2022. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 64 719,01 Kč. Zbývající část vyplaceného plnění je tvořena penězi připadajícími na nemravně vysoký úrok za půjčení jistiny úvěru, na smluvní úrok z prodlení a smluvní pokuty, tj. na nároky žalované vyplývající z úvěrové smlouvy a adhezních smluvních podmínek. Jelikož však v rámci řízení o návrhu na zastavení exekučního řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že exekuční řízení bylo vedeno na základě nicotného rozhodčího nálezu z absolutně neplatné úvěrové smlouvy i rozhodčí smlouvy, zaniká tím nárok žalované na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí uvedených v úvěrové smlouvě i nákladů předchozího rozhodčího řízení. Tudíž žalovaná se podle § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, neboť v důsledku pravomocného zastavení exekučního řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat finanční prostředky, které obdržela od postupitele jakožto vyplacené plnění před a v průběhu exekučního řízení. Úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení podle ustanovení § 580 o. z. Rozpor Úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pak pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 148,18 % p. a., když sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14,00 % p. a., viz ARAD systém časových řad, avšak i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 Smluvních ujednání (viz výše), které jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Žalobkyně tak má za to, že se mohou na danou věc aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v Úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezena ve výše uvedených nálezech. Žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost Postupitele, a to ani ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“). Žalobkyně dané dovozuje již z té skutečnosti, že v případě Úvěrové smlouvy činil úrok přes 148 % p. a., což mimo jiné znamená, že Postupitel byl před uzavřením Úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, ale žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004). Soud vzhledem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy měl za to, že úvěrová smlouva je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí, a to se zřetelem k nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud uvádí, že věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele. Žalobou uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala, tj. částku 448 127,43 Kč, a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží 64 719,01 Kč, tj částkou 383 408,42 Kč. Podle § 619 o. z. ve spojení s ustanovením § 621) občanského zákoníku, které upravuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když bezdůvodné obohacení musí nejdříve objektivně vzniknout, a to ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. uvádí: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 cit. ust. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Jinými slovy, soudy musejí nejdříve aplikovat ustanovení § 2991 občanského zákoníku, tedy zkoumat objektivní vznik bezdůvodného obohacení a až následně mohou zkoumat, kdy o této objektivní okolnosti získal ochuzený subjektivní povědomí, tedy kdy se ochuzený mohl a měl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět, a od kdy mu tedy má být počítána subjektivní promlčecí lhůta. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Soud má za to, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Je totiž zřejmé, že vymáhací proces – nařízená exekuce, je samostatným právním důvodem, proč oprávněný získává od exekutora plnění z postihnutého majetku povinného. Povinný nemá povinnost plnit na nicotný rozhodčí nález, ale má povinnost plnit na exekuci, která je procesním důvodem plnění. Žalobkyně proto uvádí, že právním důvodem, který odpadá, není v tomto případě rozhodčí nález, ale exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Byť rozhodčí nález byl nicotný a Postupitel na něj neplnil řádně, tak až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném (Postupiteli) vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. To danou situaci odlišuje od případů zrušených rozsudků. Je třeba vzít v potaz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, které plně přiléhá i na její případ, když předmětné rozhodnutí se týká zastavování protiprávních exekucí dle neplatných rozhodčích nálezů, které byly již ukončeny vymožením. Dovolací soud uvádí: „Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění.“ Nejvyšší soud tak dochází k jednoznačnému závěru, že do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. A dané konstatuje u exekuce, která byla skončena vymožením, jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, když dané logicky musí platit i pro případy, kdy exekuce dokonce ještě probíhá. Ačkoliv citované usnesení nebylo publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí, lze jej považovat za konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, když prvně vychází z judikatury Nejvyššího soudu a jeho závěry a odkazy na něj se objevují i v novější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jiného senátu, viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2248/2021 ze dne 21. 9. 2021. Předmětné rozhodnutí koresponduje také s dřívějším usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2706/2007 ze dne 22. 9. 2008 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 107/2009), a to ve věcech neplatných notářských zápisů, které k dané problematice uvádí: „Je tomu tak – obecně – proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li – právě rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením.“ Nejvyšší soud tedy jasně konstatuje, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud tedy nijak nespekuluje o tom, že by bezdůvodné obohacení vznikalo už dříve, např. podáním návrhu na zastavení exekuce či snad i dříve. Nikoliv. Až zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. S tímto závěrem souzní také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 ze dne 25. 3. 2014 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2014), které uvádí: „Je tomu tak - obecně - proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.“ S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil v nedávných rozsudcích č. j. 33 Cdo 1124/2023-154 ze dne 26. 10. 2023 a č. j. 33 Cdo 501/2023-157 ze dne 29. 2. 2024, které se týkají skutkově a právně obdobných věcí stejné žalované. Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce. Pokud šlo o délku promlčecí lhůty soud odkázal na rozsudek SDEU ve věci C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., který ve svém výroku uvádí: „Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ Žalobkyně má však za to, že i aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 občanského zákoníku by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 07.10.2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 05.04.1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18.10.2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“ Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 občanského zákoníku, ale je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 občanského zákoníku, tedy objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní. Námitka promlčení se příčí dobrým mravům Žalobkyně má za to, že i kdyby snad soud shledal, že se nárok žalobkyně promlčel (ať už ve lhůtě 3 nebo 10 let), tak žalobkyně uvádí, že námitka promlčení vznesená žalovanou (kterou se žalovaná opakovaně brání) se příčí dobrým mravům a nelze k ní přihlížet. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, a to nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019 Dané nálezy jsou vystavěny na tom, že pokud je prokázáno, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva. Žalobkyně tvrdí, že profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Její vznesení námitky promlčení tak vykazuje všechny znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo. Pokud dle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje výslechy představenstva žalované a poukazuje na výroční zprávy a účetní závěrky žalované, když prokazuje, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Požadavky, které klade Nejvyšší soud na profesionalitu poskytovatelů úvěru a znalost judikatury lze shrnout citací z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022): „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj.

20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“ Žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/21 ze dne 27. 7. 2021, a to přímo po poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 127/2019 ze dne 24. 9. 2021 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně.

42. Pokud šlo o příslušenství pohledávky, vzal soud za prokázané, že se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobních výzev podle ustanovení § 1970 o. z., a to ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb., v platném znění, proto žalobkyni vůči žalované přiznal dlužné částky společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 383 408,42 Kč od 4. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůt k zaplacení poskytnutých žalované v rámci předžalobních výzev do zaplacení.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 92 932 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 170 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 383 408,42 Kč sestávající z částky 9 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 860 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z částky 9 860 za sepis vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 za sepis repliky k vyjádření žalované dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 860 Kč za doplnění judikatury dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. tj. za šest úkonů 59 160 Kč a ze šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 60 960 Kč ve výši 12 802 Kč, když zároveň žalobkyně uplatnila nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu.

Poučení