27 C 292/2023 - 45

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Lukáškovou v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] Praha - Staré Město, zastoupená advokátem Mgr. [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno], zastoupená advokátem JUDr. [Anonymizováno] MBA, sídlem [Anonymizováno] o zaplacení částky 127 155,45 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 127 155,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 127 155,45 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 53 693 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno FO] [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 7. 12. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 127 155,45 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 8. 9. 2014 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byla i smluvní ujednání. Téhož dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Na základě úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli částku 49 000 Kč za poplatek ve výši 55 280 Kč, tj. celková částka splatná postupitelem činila 104 280 Kč ve 30 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 96,24 % p. a. a RPSN činilo 94,8 %. Úvěrová smlouva byla zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. Smluvních ujednání. Především podle čl. 12.

5. Smluvních ujednání žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25% z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Podle čl. 12. 7. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Jelikož nebylo v možnostech postupitele poskytnuté plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. [jméno FO] ze dne 19. 11. 2015, č. j. [spisová značka], na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučního titulu - vydaného rozhodčího nálezu - exekuční řízení, které bylo vedeno Mgr. [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa] – město pod sp. zn. [spisová značka]. Postupitel však v průběhu exekučního řízení seznal, že toto bylo vůči němu patrně vedeno neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Postupitel proto podal dne 23. 3. 2021 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Exekuční řízení bylo vůči postupiteli zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č. j. [spisová značka], a to z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, s ohledem na excesivně vysoké úrokové sazby, krácení práv postupitele a řetězení smluvních sankcí vůči postupiteli, v důsledku čehož rozhodčí nález vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc a rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení. Citované usnesení o zastavení exekučního řízení nabylo právní moci dne 17. 2. 2022. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor vymohl na postupiteli částku 236 055,22 Kč, která byla krom původní jistiny úvěru ve výši 49 000 Kč tvořena především nemalými částkami připadající na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozího (rozhodčího) řízení. Z vymožené sumy soudní exekutor v průběhu exekučního řízení vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení částku 167 644,82 Kč. Uvedená skutečnost vyplývá nejen z exekučního spisu soudního exekutora, jeho připojení k důkazu žalobkyně navrhuje, ale rovněž ze zprávy soudního exekutora o vymoženém a vyplaceném plnění ze dne 14. 3. 2022, č. j. [spisová značka]. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku 37 808 Kč, jak vyplývá i z tzv. Karty klienta, která je rovněž součástí exekučního spisu. Postupitel tudíž uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku 205 452,82 Kč, ačkoliv reálně obdržel od žalované pouze částku 49 000 Kč. Jelikož je rozhodčí smlouva neplatná, neměl rozhodce JUDr. [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat a rozhodčí nález je nicotný, když rozhodce JUDr. [jméno FO] de facto rozhodčí spor nerozhodoval, ale rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Jak plyne z článku III. odst. [právnická osoba]. Rozhodčí smlouvy, mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce [Anonymizováno] probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Žalovaná se podle žalobkyně s odkazem na ustanovení § 2991 o. z., bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, tj. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Žalovaná si již ode dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení musela být vědoma toho, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok; zároveň bylo žalované také známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Postupitel proto prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ze dne 15. 2. 2023. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu reagovala pouze sdělením, že nárok postupitele je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla postupiteli vrátit pouze částku 12 416,70 Kč, kterou však postupitel shledal jako neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2023. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala, proto žalobkyně podala žalobu. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobní výzvy podle § 1970 o. z., uplatnila žalobkyně vůči žalované zaplacení dlužné částky společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 127 155,45 Kč od 1. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy do zaplacení a současně uplatnila nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva podle § 142a o.s.ř.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout s odůvodněním, že ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy č. [hodnota], která byla podepsána právním předchůdcem žalobkyně, [jméno FO], nar. 17. 5. 1971, bytem [adresa], dne 8. 9. 2014. Je nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno, tudíž úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškerá vymožená plnění byla plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Pokud byla exekuce zastavena, pak přezkoumáván byl exekuční titul, nikoliv dluh samotný; dluh stále existuje exekuční soud o dluhu ani rozhodovat nemohl, navíc stále existuje rozhodčí nález rozhodce JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno] ze dne 19. 11. 2015, č. j. [spisová značka], jenž nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Podle § 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v platném znění (dále jen „ZRŘ“) podle kterého platí: „Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.“ Podle § 32 odst. 1 ZRŘ platí: „Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.“ Mezi stranami je přitom zřejmě nesporné, že žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podána nebyla. Účinek ve smyslu § 28 odst. 2 ZRŘ není možné chápat omezeně (jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu), nýbrž jde všeobecně o účinky podle § 159a o. s. ř., a to proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené. Žalobkyně obdržela rozhodčí nález s vyznačenou právní mocí k 10. 12. 2015, tudíž jí nic nebránilo, aby podle § 31 ZRŘ podal ve lhůtě podle § 32 odst. 1 ZRŘ žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, tam mohl tvrdit, že rozhodčí nález je neplatný a soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je příslušný se tímto zabývat. Takovou žalobu pak mohl podat i následně v průběhu exekučního řízení, kdy mohl prolomit 3měsíční lhůtu na podání žaloby, ale neučinil tak. Rozhodčí nález nebyl nikdy zákonem předvídaným způsobem zrušen. K tomu slouží ustanovení § 31 a § 35 ZRŘ, přičemž uvedená ujednání není možné ignorovat a pokoušet se „rušit“ pravomocné rozhodnutí v rámci nalézacího řízení. Bylo pouze na žalobkyni, aby postup podle § 31 a § 35 ZRŘ využila, což však neučinila, proto je rozhodčí nález pravomocný a vykonatelný, když nebyl zákonem předpokládaným způsobem zrušen, podle § 28 odst. 2 ZRŘ představuje překážku věci rozhodnuté a nezanikl hmotněprávní závazek přiznaný platným rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani nebyl oprávněn věcně přezkoumávat úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu, žalovaná odkázala na platnou judikaturu v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 nebo sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, podle kterého „nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky.“ A dále na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka], v němž byla řešena obdobná situace spočívající v požadavku na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení po zastavení exekučního řízení, který byl v dané věci zamítnut soudem prvého stupně, přičemž odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a své rozhodnutí odůvodnil následovně: „Judikatura ústavního soudu ČR v nálezech sp. zn. II. ÚS 2230/16, Pl. ÚS 9/15, III. ÚS 4084/12, I. ÚS 3962/18, má dopad výlučně do exekučního řízení v tom směru, že účel exekučního řízení nebude naplněn, když zásadní vady exekučního titulu, případně zjištění, že by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti či by byl v rozporu s principy právního státu, činí výkon rozhodnutí nepřípustným podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V dané věci existuje pravomocný rozhodčí nález, který má podle § 28 odst. 2 ZRŘ stejné účinky jako soudní rozhodnutí, tj. má povahu veřejné listiny s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 ICdo 72/2016. Jestliže tedy žalovaná přijala od žalobkyně žalovanou částku na základě takovéhoto rozhodnutí, které nebylo zrušeno, představuje právní důvod pro přijetí plnění, a nejsou proto naplněny zákonné předpoklady pro vznik bezdůvodného obohacení. Ve věci bylo podáno dovolání, a jak aktuálně uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení v uvedené věci stejného žalovaného ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167: „V případě, že rozhodčí smlouva (doložka) uzavřena byla, byť z jiného důvodu než „netransparentnosti“ výběru rozhodce - neplatně (§ 39 obč. zák.), je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena; obrana strany rozhodčího řízení by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu v řízení vedeném podle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb. Dovolatelem předestřenou otázku, zda plnění exekučně vymožené na základě exekučního titulu, jímž byl rozhodcem vydaný nález, který nebyl v řízení podle § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb. zrušen, lze považovat za bezdůvodné obohacení věřitelky, vyřešil odvolací soud v souladu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).“ Nejde o bezdůvodné obohacení, když rozhodčí nález nebyl zrušen. Zastavení exekučního řízení má „pouze“ za následek, že na základě exekučního titulu již nelze pokračovat v exekuci. K zastavení exekuce došlo z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tedy z tzv. jiného důvodu, pro který nelze exekuci vykonat - důvodem zde přitom byla nepřiměřenost přisouzeného plnění. Žádná nicotnost rozhodčího nálezu zde shledána nebyla (že by rozhodčí smlouva trpěla netransparentností, že by byl rozhodce určen právnickou osobou, která nebyla stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nebo že by rozhodčí smlouva nebyla vůbec uzavřena). Pokud chtěla právní předchůdkyně žalobkyně zpochybnit rozhodčí smlouvu (respektive na základě ní vydaný rozhodčí nález), mohla a měla se proti ní účinně bránit, měl možnost požádat o přezkum rozhodčího nálezu a rovněž měl možnost podat soudu návrh na zrušení vydaného rozhodčího nálezu. Žádost o přezkum právní předchůdce žalobkyně nepodala. Pokud jde o žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, zákon o rozhodčím řízení stanoví lhůtu, v níž musí být návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán. Uvedená lhůta činí tři měsíce od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. V této lhůtě je nutno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, a to např. i tehdy, pokud by bylo příčinou pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu některý z důvodů, pro který by bylo možné v řízení před soudy žádat o obnovu řízení. Uvedenou lhůtu lze pak prolomit postupem podle § 35 ZRŘ. Rozhodčí nález může být podle § 31 ZRŘ zrušen pouze tehdy, je-li naplněn některý z důvodů tam uvedených. Výčet těchto důvodů je přitom taxativní, není tedy možné, aby soud rozhodčí nález zrušil z jiného důvodu než uvedeného v § 31 ZRŘ. Rozhodčí nález nabyl právní moci dnem, kdy došlo k doručení rozhodčího nálezu, příp. kdy nastala fikce doručení, pokud si adresát nevyzvedl doručovanou písemnost v úložní lhůtě. Důsledkem právní moci rozhodčího nálezu je pak i jeho vykonatelnost. V uvedené lhůtě 3 měsíců od doručení rozhodčího nálezu však návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán právním předchůdcem žalobkyně nebyl, ani nikdy později postupem dle § 35 ZRŘ. Právní předchůdkyni žalobkyně se v exekuci na základě jejího návrhu na zastavení exekuce soudní ochrany plnou měrou dostalo, aniž by využila všechny možnosti, které jí zákon dával k dispozici. Podáním žaloby v této věci u nalézacího soudu není sledováno nic jiného než obejití marně uplynulé zákonné lhůty stanovené pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl vydán, rozhodčí smlouva v daném případě byla právním předchůdcem žalobce uzavřena (transparentní, rozhodce nebyl určen právnickou osobou) a pokud byla neplatnou, tak je to podle zákona pouze jeden z důvodů pro zrušení nálezu v příslušném řízení soudem. Zákonná lhůta pro možný soudní přezkum rozhodčího nálezu uplynula čistě z důvodu na straně právního předchůdce žalobkyně, když proti vydanému rozhodčímu nálezu se nehodlala bránit, ačkoli podle zákona mohla. Rozhodčí nález byl vydán již před skoro 10ti lety a k délce uplynulé doby je třeba přihlížet. Exekuční řízení bylo v daném případě zastaveno z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., tj. z důvodu nepřiměřenosti přiznaného plnění, v důsledku čehož exekuční soud shledal neplatnost rozhodčí smlouvy (jako celek byly smlouva o úvěru a rozhodčí smlouva neplatné). Rozhodčí nález byl vydán jmenovitě určeným rozhodcem v rozhodčí smlouvě, který vydaný rozhodčí nález vypracovával a vyhotovoval, kde byl vždy součástí rozhodčího nálezu podpis rozhodce. Z rozhodčího spisu je naprosto zřejmé, že rozhodce přijal funkci rozhodce, vyzval žalobce k vyjádření a následně vydal rozhodčí nález. [právnická osoba] zajišťovala pro rozhodce pouze servisní (administrativní) činnost, jak vyplynulo z celé řady řízení. V rozhodčí smlouvě je výslovně uvedeno, že rozhodčí řízení v případě rozhodců č. 3 až č. 7 se bude konat v sídle rozhodčí společnosti, a že veškerá podání určená rozhodci budou účastníci rozhodčího řízení zasílat rozhodci na adresu této společnosti. Ostatně i proto na svém hlavičkovém papíru rozhodce uvedl příslušné kontakty, ačkoliv samotné rozhodování ve věci však vždy činil on. Že si rozhodce nechá určitou administrativní činnost zpracovat administrativou, není nic zakázaného. Pro rozhodce zajišťovala rozhodčí společnost administrativní zázemí a administrativní činnosti. Žalovaná odkázala na komentář k § 7 odst. 1 ZRŘ, že: „Rozhodčí smlouva může přímo určit konkrétní osoby rozhodců. Tvrzení žalobkyně, že ve věci rozhodovala fakticky rozhodčí společnost, jako zastřený stálý rozhodčí soud hodnotila žalovaná jako nepravdivá, když advokáti mají možnost vykonávat svou činnost jako společníci obchodní společnosti, kde prostřednictvím svých zaměstnanců činí řadu úkonů, stejně tak činí úkony i v soudních řízeních pověření zaměstnanci exekutorů nebo notářů. Pokud šlo o účet rozhodčí společnosti, bylo zcela věcí rozhodce, kam si nechával rozhodčí poplatek hradit (žalovaný jej hradil přesně podle toho, jaké platební místo mu bylo sděleno). Fakt, že rozhodčí poplatky byly hrazeny na účet rozhodčí společnosti (tedy tam, kam si určil rozhodce) a ne přímo rozhodci, na věci, dle názoru žalovaného, nic nemění. Nevykonatelnost exekučního titulu nelze dovodit z toho, že nebylo prokázáno zaplacení rozhodčího poplatku zvolenému rozhodci, nejedná se o důvod pro zastavení exekučního řízení, jak uvedl ve svém usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 6. 2020, č. j. [spisová značka]. Obdobně se vyjádřil i Krajský soud v [právnická osoba], pobočka v Táboře, v usnesení ze dne 13. 6. 2019, č. j. [spisová značka]. Především však žalovaný vždy rozhodčí poplatek ve všech řízeních, tedy i v tomto, uhradil. Žalovaná vznesla námitku promlčení, když žalobkyně věděla, resp. vědět měla a mohla, všechny skutkové okolnosti týkající se vzniku vydání bezdůvodného obohacení a zcela ignoroval běh promlčecí doby. Žalovaná odkázala na závěry Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, že se nemůže jednat o bezdůvodné obohacení, pokud jde o plnění přijaté na základě nezrušeného pravomocného rozhodnutí. Úvěrová smlouva byla podepsána ze strany právního předchůdce žalobkyně dne 8. 9. 2014, tj. smluvní vztah a rovněž i další právní vztahy se řídí příslušnými ustanoveními zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen jako „o. z.“), dle platné právní úpravy. Podle tohoto zákona se tedy posuzuje případný vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle ustanovení § 1991 odst. 2 o. z.: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Žalobkyně spojuje vznik bezdůvodného obohacení s okamžikem, kdy došlo k pravomocnému zastavení exekuce, neboť v tento okamžik dle něj má nastat skutečná vědomost oprávněného z bezdůvodného obohacení. Tento výklad je však dle názoru žalované zcela mylný. Je tedy nutné posoudit otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. V průběhu exekučního řízení bylo žalobkyni známo, kolik jí bylo strháváno ze mzdy, případně z jiného jeho příjmu, a rovněž jí byly i zasílány exekuční příkazy, kde je soudním exekutorem uváděno, kolik již bylo na pohledávky vymoženo; navíc toto mohl vidět např. i na výplatních páskách. Žalobkyně se mohla kdykoliv na stav exekuce dotázat a ve vlastním zájmu toto sledovat měla. Žalobkyně měla a mohla mít takové skutkové informace, že mohla již dříve v průběhu exekučního řízení podat žalobu na zaplacení tvrzeného vznikajícího bezdůvodného obohacení a spolu s tím i logicky návrh na zastavení a odklad exekučního řízení. Nejpozději tyto informace mohla mít v okamžiku, kdy návrh na zastavení a odklad exekuce podala. Aby se nevedla souběžně dvě řízení, mohla navrhnout přerušení nalézacího řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekučního řízení a přitom se tak vyhnout promlčení svého nároku. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. ÚS II. ÚS 3870/19, že zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem proto, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. „12. Ústavní soud rovněž poukazuje na stěžejní bod ústavní stížnosti, a to tvrzení stěžovatelů, že se „rozhodli domáhat zastavení exekuce, a to za účelem otevření možnosti vymáhání bezdůvodného obohacení po oprávněné a soudnímu exekutorovi“. Uvedenému odpovídají též závěry usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka], ve kterém Krajský soud v Plzni konstatuje, že v případě, kdy byla na základě „nevykonatelného“ rozhodčího nálezu provedena exekuce, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud zde nebyla žádná hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní.“ Žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3870/19, kde výslovně poukazuje na závěry přijaté v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Krajský soud v Plzni v něm konstatuje, že v případě, kdy byla na základě „nevykonatelného“ rozhodčího nálezu provedena exekuce, dochází k bezdůvodnému obohacení, pokud zde nebyla žádná hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní.“ Ústavní soud právě na tyto závěry Krajského soudu v Plzni výslovně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, když je považoval za správné. Ke skutečné vědomosti dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného z neplatné smlouvy je pak rozhodující subjektivní okamžik, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ĆR, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 27. 3. 2007). Otázce promlčení, resp. počátku subjektivní promlčecí doby se v řadě svých rozhodnutí věnoval Nejvyšší soud ČR, např. ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2039/2016. V daném případě se jedná o smlouvy z roku 2014 a 2015, počátek promlčecí lhůty se tedy řídí ust. § 619 o. z.: (1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla, a ust. § 621 o. z.: Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Délka promlčecí lhůty se pak řídí § 629 odst. 1 o. z.: Promlčecí lhůta trvá tři roky. Tedy 3letá subjektivní promlčecí lhůta1 započala běžet poté, co se žalobce dozvěděl, resp. měl a mohl dozvědět o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že povinný k jeho vydání je žalovaný. 1 Pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí slovenského soudu, tak se sluší upozornit na to, že tam je jiná právní úprava, obdobná jako byla zde do konce roku 2013, tedy subjektivní promlčecí lhůta 2 roky a objektivní promlčecí lhůta 3 roky. Slovenský soud řekl pouze to, že tříletá objektivní promlčecí lhůta je krátká, k subjektivní promlčecí lhůtě se nevyjadřoval. V ČR činí objektivní promlčecí lhůta 10 let a rozhodnutí slovenského soudu je neaplikovatelné - navíc zde jde o subjektivní promlčecí lhůtu. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty je důležitá znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámení s právní kvalifikací. Tedy významné je, že oprávněný k vydání bezdůvodného obohacení má k dispozici údaje a informace, které mu umožňují podat žalobu na zaplacení u soudu. Moment zjištění ale nelze spojovat s okamžikem vyslovení právních závěrů soudem ani jinou práva znalou osobou k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019, které uvádí právní větu: Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. vázán k momentu, v němž se oprávněný dozví takové skutečnosti, jež jsou relevantní pro formulaci žalobních tvrzení a uplatnění jeho práva soudní cestou. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. Oprávněný se v naznačeném smyslu o vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu. Moment zjištění rozhodných skutečností tudíž nemůže být spojován s okamžikem vyslovení právních závěrů k těmto určujícím faktorům soudem v příslušném řízení ani jinou práva znalou osobou. Nejvyšší soud k tomu dodává: Uvedený náhled na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se přitom uplatní i podle úpravy účinné od 1. 1. 2014, jak se podává například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2077/2018. Vědomostí se míní znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámenost s právní kvalifikací. O vzniku bezdůvodného obohacení i příslušné profitující osobě se strana dozví, má-li k dispozici údaje, jež mu umožňují podat žalobu u soudu. Svých práv se mohl a měl právní předchůdkyně žalobkyně domoci už v průběhu exekuce, pokud podle ní nebyl řádný exekuční titul a plnění nemělo hmotněprávní základ, mohla se bezdůvodného obohacení domáhat kdykoliv. O všem přitom od počátku věděla a znala výši úroků, smluvních pokut apod., a zda znal či neznal právní hodnocení, nemá pro věc význam. Skutkově vše věděla a mohla kdykoli podat žalobu. Tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je pak zcela liché. Judikatura k tomuto je taková, že by žalovaná musela žalobkyni bránit v podání žaloby, či od ní odrazovat. K ničemu takovému ale nedošlo a bylo jen na žalobkyni, zda a kdy podá žalobu. Námitka promlčení v tomto případě není v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci, jak jej zjistil jednak z usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č. j. [spisová značka], z výpovědi rozhodce Mgr. [jméno FO], soudního exekutora, jako svědka, jenž vedl řízení ve věci pod sp. zn. [spisová značka], ze sdělení soudního exekutora ze dne 14. 3. 2022, č. j. [spisová značka] z výpovědi rozhodce JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno], jako svědka, jenž vedl řízení pod sp. zn. [spisová značka], z Karty klienta k smlouvě č. [hodnota] ([Anonymizováno]), že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s postupitelem jakožto úvěrovaným dne 8. 9. 2014 smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], jejíž součástí byla i smluvní ujednání. Stejného dne uzavřel postupitel se žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou. Na základě úvěrové smlouvy žalovaná poskytla postupiteli částku 49 000 Kč za poplatek ve výši 55 280 Kč, tj. celková částka splatná postupitelem činila 104 280 Kč, a to ve 30 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 96,24% p. a. a RPSN činilo 94,8%. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. smluvních ujednání. V čl. 12. 5. smluvních ujednání, žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25% z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Podle čl. 12. 7. žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Nebylo v možnostech postupitele poskytnuté plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči postupiteli rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno] ze dne 19. 11. 2015, č. j. [spisová značka], na jehož základě byla postupiteli uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení. Jelikož nebylo v možnostech postupitele plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči postupiteli na základě exekučního titulu, vydaného rozhodčího nálezu, exekuční řízení, které bylo vedeno Mgr. [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa] - město, a to pod sp. zn. [spisová značka]. Postupitel však v průběhu exekučního řízení seznal, že toto bylo vůči němu patrně vedeno neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Postupitel proto podal dne 23. 3. 2021 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Exekuční řízení bylo vůči postupiteli zastaveno na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č. j. [spisová značka], z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a navazující rozhodčí smlouvy, s ohledem na excesivně vysoké úrokové sazby, krácení práv postupitele a řetězení smluvních sankcí vůči postupiteli, v důsledku čehož rozhodčí nález vydal subjekt, který k tomu neměl pravomoc a rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení. Citované usnesení o zastavení exekučního řízení nabylo právní moci dne 17. 2. 2022. V průběhu exekučního řízení však soudní exekutor vymohl na postupiteli částku v celkové výši 236 055,22 Kč, která byla krom původní jistiny úvěru ve výši 49 000 Kč tvořena především nemalými částkami připadající na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozího (rozhodčího) řízení. Z vymožené sumy částku v celkové výši 167 644,82 Kč soudní exekutor v průběhu exekučního řízení vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení, což vyplynulo ze zprávy soudního exekutora o vymoženém a vyplaceném plnění ze dne 14. 3. 2022, č. j. [spisová značka]. Postupitel navíc ještě před zahájením exekučního řízení uhradil žalované částku ve výši 37 808 Kč, jak vyplývá i z Karty klienta, která je rovněž součástí exekučního spisu. Postupitel tudíž uhradil žalované před zahájením exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku 205 452,82 Kč a reálně obdržel od žalované částku ve výši 49 000 Kč.

4. Jak soud zjistil z protokolu z jednání před Obvodním soudem pro [adresa] ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. [spisová značka], protokolem z jednání u Okresního soudu ve [adresa] ze dne 20. 11. 2018, č. j. [spisová značka], protokolem z jednání u Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. [spisová značka], protokolem z jednání u Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], protokolem z jednání u Okresního soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2019, č. j. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] nikdy nevykonával funkci rozhodce. Úvěrová smlouva byla neplatná, stejně jako navazující rozhodčí smlouva, když že obě smlouvy tvořily dohromady nemravný obchodní konstrukt s cílem poškodit spotřebitele. Jelikož je rozhodčí smlouva neplatná, neměl rozhodce JUDr. [jméno FO] pravomoc spor rozhodovat a rozhodčí nález je nicotný. Rozhodce JUDr. [jméno FO] de facto rozhodčí spor nerozhodoval, ale rozhodovala je [právnická osoba], která ve skutečnosti plnila úlohu zastřeného rozhodčího soudu. Dle rozhodčí smlouvy měl být spor rozhodován jedním z několika konkrétně uvedených rozhodců, fyzických osob, včetně JUDr. [jméno FO]. Rozhodce však spor nikdy nerozhodoval, avšak spor rozhodovala [právnická osoba] Jak soud zjistil z článku III. odst. [právnická osoba]. Rozhodčí smlouvy, mělo rozhodčí řízení v případě rozhodce [jméno FO] probíhat v sídle [právnická osoba] a veškerá podání měla být činěna účastníky na adresu sídla této společnosti. Předmětné ustanovení pak také uvádí: „Poplatek a paušální náhrada nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci (viz čl. 3.5. písm. a) a b) této Rozhodčí smlouvy) budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.“ Jak je patrné z rozhodčího spisu, jeho obsahem není výzva k zaplacení rozhodčího poplatku, který měl dle rozhodčí smlouvy (článek III. odst. 3.5.) činit 1 100 Kč a rozhodčí spis neobsahuje ani žádné potvrzení o uhrazení rozhodčího poplatku a rozhodčí poplatek nebyl nikdy rozhodci uhrazen.

5. Jak soud zjistil z výpovědi rozhodce, viz protokol z jednání Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018 20. 11. 2018 sp. zn. [spisová značka], rozhodce [jméno FO] od žalované nikdy neobdržel žádné finanční prostředky a nebyl mu nikdy uhrazen žádný rozhodčí poplatek.

6. Jak soud zjistil z výpovědi rozhodce JUDr. [jméno FO], který se uskutečnil dne 20. 11. 2018 u Okresního soudu ve [adresa], č. j. [spisová značka], ani on neúčtoval žalované rozhodčí poplatky. Tyto šly [právnická osoba], která i pro něj zajišťovala veškerou administrativu vydáváním rozhodčích nálezů, jakož i jejich psaní. Stejné zjištění bylo učiněno také při výslechu dalších z rozhodců uvedených v rozhodčích smlouvách Mgr. [jméno FO] a Mgr. [jméno FO]. Uvedená zjištění vyplynula i z výpovědi [jméno FO], jednatele [právnická osoba], která byla uvedena v protokolu z jednání Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. [spisová značka]. Stejné vyplynulo z druhého výslechu [jméno FO], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]. Soud vycházel z prokázané skutečnosti, že všichni rozhodci tak shodně vypověděli, že rozhodčí poplatky byly žalovanou hrazeny [právnická osoba].

7. Jak soud zjisti z výpovědi rozhodce Mgr. [jméno FO], že úhrada odměny za rozhodčí činnost probíhala na základě fakturace, kterou uplatňoval jednou měsíčně u [právnická osoba]. Stejná skutečnost vyplynula i z výpovědi svědka [jméno FO], jednatele [právnická osoba] a z výpovědi svědka, rozhodce [jméno FO], který měl jednak jako společník [právnická osoba] podíl na zisku této společnosti, a jednak z toho, že účtoval [právnická osoba] rozhodcovské služby či jí účtoval jako advokát jiné služby, které však neumí specifikovat co do obsahu. Jednotliví rozhodci svou rozhodčí činnost vykonávali jako službu pro [právnická osoba].

8. Jak soud zjistil ze Společenské smlouvy o založení [právnická osoba] ze dne 14. 12. 2007, z notářského zápisu o změně společenské smlouvy [právnická osoba] ze dne 26. 6. 2014, z přílohy k účetní závěrce za rok 2018, z přílohou k účetní závěrce za rok 2012, ze Sdělení Okresního soudu v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], z dohody o poskytnutí příspěvku - Úřad práce ČR ze dne 22. 8. 2017, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 6. 12. 2016, z [adresa] realizace odborné praxe ze dne 8. 7. 2017, že [právnická osoba] byla založena za účelem výkonu rozhodčího řízení. Předmětem činnosti [právnická osoba] podle zakladatelského právního jednání ze dne 14. 12. 2007 je „rozhodčí řízení“ a „činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“. Předmětem však nejsou „služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy“. Zcela shodné předměty podnikání uvádí notářský zápis o rozhodnutí valné hromady ze dne 26. 6. 2014, kterým došlo ke změně společenské smlouvy společnosti do aktuální podoby. Všechny účetní závěrky zveřejněné v obchodním rejstříku jako předmět podnikání účetní jednotky, tj. společnosti, uvádí právní činnosti, nikoliv činnost administrativní. Tvrzení, že [právnická osoba] vykonává pouze administrativní činnost, vychází pouze z tvrzení žalované a rozhodců, které žalovaná opakovaně uváděla ve svých rozhodčích smlouvách a doložkách a kteří pro ni rozhodovali tisíce sporů, přičemž dané nemá oporu v žádné z uvedených listin. Prostý logiky se jeví obchodní záměr [právnická osoba], která poskytuje administrativní servis pouze čtyřem konkrétním rozhodcům JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno], JUDr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO] a Mgr. [jméno FO], kteří rozhodují prakticky pouze pro žalovanou.

9. Jak soud zjistil ze sdělení Okresního soudu v [adresa] ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. [spisová značka], že rozhodce [jméno FO] pro žalobkyni rozhodoval tisíce sporů ročně. Na rozdíl od rozhodce [jméno FO] měla [právnická osoba] dostatečnou kapacitu zaměstnanců k vydávání rozhodčích nálezů v takovém počtu.

10. Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že [právnická osoba] na tyto zaměstnance pobírala dokonce finanční dotace. Ve skutečnosti se jednalo o příspěvky spolufinancované ze státního rozpočtu a z Evropského sociálního fondu, které byly poskytnuty za účelem vyhrazení společensky účelného pracovního místa. Tyto příspěvky byly vypláceny na základě Dohody uzavřené mezi Úřadem práce České republiky a [právnická osoba], jejíž přílohou byl [adresa] realizace odborné praxe schváleném [jméno FO] dne 6. 12. 2016, je jako mentor zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, uveden „tajemník rozhodčího centra“ a v [adresa] odborné praxe schváleného [jméno FO] dne 8. 8. 2017 je mentorem určen „zástupce rozhodčího centra“. Z daného je tedy zřejmé, že [právnická osoba] žádala o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa jako rozhodčí centrum a nikoliv jako administrativní společnost. Z uvedených plánů realizace vyplývá, že náplní práce zaměstnance, pro něhož bylo vyhrazeno společensky účelné pracovní místo, byly nejen administrativní úkony jako je vedení rejstříků sporů, příjem a odesílání zásilek, ale i psaní rozhodčích nálezů a právní posuzování důkazů a námitek ze stran žalovaných či tvorbu právních názorů. Náplň zaměstnaneckého poměru pracovníků [právnická osoba] tedy zcela překračuje rámec administrativní podpory rozhodců a je ve své podstatě komplexním a úplným výkonem rozhodčího řízení, jak plyne z aktivit zanesených v plánů odborné praxe. Pokud tedy jednotliví rozhodci shodně tvrdí, že [právnická osoba] pro ně vykonávala veškerou administrativu související s vydáváním rozhodčích nálezů, je toto tvrzení zcela nevěrohodné a účelové, když sama [právnická osoba] se již od svého založení veřejně prezentuje jako společnost vykonávající rozhodčí řízení a nikoliv administrativu. Ke změně přitom nedošlo ani po vývoji judikatury, která se postavila proti soukromým rozhodčím soudům, když ani poté tato společnost nezměnila svůj předmět činnosti, ačkoliv došlo ke změně společenské smlouvy.

11. Jak soud zjistil z protokolu z jednání u Okresního soudu v [adresa] ze dne 15. 2. 2019, č. j. [spisová značka], z protokolu z jednání u Okresního soudu v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, č. j. [spisová značka], ze sdělení žalované Obvodnímu soudu pro [adresa] ze dne 21. 6. 2021, ze sdělení [právnická osoba] Obvodnímu soudu pro [adresa] ze dne 3. 12. 2021, z odpovědí [právnická osoba] ze dne 24. 6. 2022, z neúplného znění Smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010, z faktury č. [adresa] ze dne 28. 12. 2015, ze záznamu o registraci domény na [Anonymizováno], z Internetové prezentace [právnická osoba] na adrese [Anonymizováno], Internetovou prezentací [právnická osoba] na adrese [Anonymizováno], že rozhodčí řízení před rozhodcem [jméno FO] nikdy neproběhlo. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o zajištění služeb rozhodců. Jak soud zjistil z výpovědi rozhodce [jméno FO] před Okresním soudem v [adresa] ve věci ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka], že mezi žalovanou, rozhodci a [právnická osoba] byla uzavřená třístranná smlouva, podle níž mohou daní rozhodci vystupovat ve sporech mezi žalovanou a jejími klienty. Pokud by však [právnická osoba] vykonávala pouze administrativní servis pro rozhodce, byla by uzavřena pouze smlouva mezi ní a daným rozhodcem. Není zde tedy žádného důvodu, aby v takové smlouvě vystupovala i žalovaná, pro kterou [právnická osoba] žádné administrativní služby nevykonávala. [právnická osoba] i s ohledem na předmět svého podnikání neposkytovala rozhodcům administrativní služby, avšak zajišťovala rozhodčí služby pro žalovanou. Z výpovědi [jméno FO] vyplynulo, že [právnická osoba] měla s žalovanou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude provedeno rozhodčí řízení. Mezi žalovanou a [právnická osoba] byla prokazatelně uzavřena dne 30. 4. 2010 smlouva o zajištění služeb rozhodců, kterou žalovaná a [právnická osoba] dlouho odmítaly soudům předložit a lživě tvrdili, že smlouvu nemají. Na základě této smlouvy přitom [právnická osoba] fakturovala služby žalované, a nikoliv konkrétnímu rozhodci a stál na daném plně její byznys.

12. Jak soud zjistil z faktury č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015, že finanční plnění probíhalo jen mezi žalovanou a [právnická osoba], když je i zřejmé, že mezi žalovanou a rozhodci se nejednalo o úhradu rozhodčích poplatků. Ačkoliv je k faktuře přiložen seznam žalovaných klientů, tak počet případných rozhodčích poplatků neodpovídá fakturované částce a je na první pohled vyšší, než by bylo v případě rozhodčích poplatků. I s ohledem na to, že v rozhodčím spise chybí jakýkoliv záznam o tom, že by žalovaná byla vyzvána k úhradě rozhodčího poplatku a že by byl rozhodčí poplatek uhrazen. Je tedy zcela nepochybné, že jednotliví rozhodci nevykonávali rozhodčí činnost přímo pro žalovanou, ale pro [právnická osoba], která pak tuto službu poskytovala žalované, a žalovaná za tuto službu hradila [právnická osoba] nemalé částky. [právnická osoba] v podstatě nabízela služby jednotlivých rozhodců, čemuž odpovídá i způsob, jakým [právnická osoba] prezentovala rozhodce.

13. Jak soud zjistil z výpovědi svědka, rozhodce [Anonymizováno], tento uváděl na svém hlavičkovém papíře v záhlaví webovou adresu [Anonymizováno] a kontaktní email [e-mail], přičemž jak vyplynulo ze zápisu z registru [Anonymizováno], vlastníkem domény [Anonymizováno] je [právnická osoba], čemuž odpovídá i skutečnost, že na předmětné doméně je umístěna internetová prezentace [právnická osoba], a nikoliv rozhodce [jméno FO]. V sekci kontakty je pak na předmětné doméně uvedený kontaktní email [e-mail]. Tedy doména i email, které jako kontaktní rozhodce [jméno FO] uváděl, jsou ve skutečnosti doménou a kontaktním emailem [právnická osoba].

14. Jak soud zjistil z výpovědi svědka, rozhodce JUDr. [jméno FO], spisové značky jeho rozhodčích nálezů byly rovněž tvořeny [právnická osoba], když rozhodce JUDr. [jméno FO] měl značku [Anonymizováno], rozhodce [jméno FO] měl senátní značku [Anonymizováno], rozhodce Mgr. [jméno FO] [Anonymizováno] a rozhodce Mgr. [jméno FO] [Anonymizováno]. Pro [právnická osoba] byla žalovaná hlavním obchodním partnerem, když rozhodčí poplatky od žalované a od její sesterské společnosti [právnická osoba] tvořily zdroj téměř všech sporů. Žalovaná vystupovala ve zhruba 80% všech sporů a společnost [právnická osoba] pak tvořila 15% všech sporů rozhodovaných rozhodčí společností.

15. Z výpovědi svědka [jméno FO], který se uskutečnil dne 15. 2. 2018 u Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že [právnická osoba] byla financována pouze z dotací a rozhodčích poplatků. Z čehož vyplývá zjevná ekonomická závislost rozhodčí společnosti na žalované.

16. Jak soud zjistil z usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], z usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], pokud rozhodčí nálezy připravovali pracovníci [právnická osoba], rozhodčí nález má její spisovou značku a rozhodčí poplatek byl hrazen této společnosti a rozhodce nepracoval nezávisle, nýbrž pro [právnická osoba], které své služby fakturoval, tak nelze než uzavřít, že dané bylo v rozporu se smyslem zákona o rozhodčím řízení. Ze všech shora uvedených důkazů vyplývá, že rozhodčí řízení neproběhlo u rozhodce [Anonymizováno], ale proběhlo u [právnická osoba], která však nebyla dle Rozhodčí smlouvy oprávněná spor rozhodovat. Takový rozhodčí nález tak byl vydán orgánem k tomu nezpůsobilým a je nicotný. Soud vyšel z prokázané skutečnosti, že rozhodce [jméno FO] spor nikdy nerozhodoval, ale spor rozhodovala [právnická osoba] a rozhodce sehrál jen roli bílého koně. Rozhodčí nález takto vzniklý, byť se zdánlivě tvářící jako nález rozhodce [Anonymizováno], tak nemůže být akceptován jako způsobilý exekuční titul, neboť jej vydal subjekt, který nebyl k rozhodčímu řízení dle rozhodčí smlouvy oprávněn, k čemuž dospěl i Krajský soud v Praze, specializovaný senát JUDr. [jméno FO], v usnesení ze dne 16. 4. 2019, č. j. [spisová značka], když ve vztahu k [právnická osoba] konstatoval: „Podstatným deficitem transparentnosti (dle provedeného dokazování v této věci) však trpí tato smlouva v tom směru, že vlastní rozhodčí řízení fakticky neprobíhalo výlučně před žalující stranou vybranou osobou rozhodce, ale za podstatného přispění třetí osoby – [právnická osoba], o čemž byla informována výlučně oprávněná, jak vyplynulo z výpovědi [jméno FO] o trojstranné dohodě oprávněné, rozhodce a citované společnosti, a nikoliv též povinná. Uvedená skutečnost nevyplývá ani z vlastního obsahu rozhodčí smlouvy, když podle jejího znění měla adresa sídla být pouze doručovací adresou pro podání žaloby. Ačkoliv uvedená obchodní společnost měla sloužit jako podnikatel, zajišťující pro vybrané rozhodce administrativní činnost v jednotlivých rozhodčích řízeních, fakticky plnila úlohu stálého rozhodčího soudu (nezřízeného zákonem), což je dle právní úpravy a ustálené judikatury nepřípustný postup. Této společnosti byly v souladu s rozhodčí smlouvou nejen doručovány rozhodčí žaloby oprávněné, ale tato jim následně přidělovala spisové značky jednotlivých rozhodců a zajišťovala výběr rozhodčích poplatků na svůj bankovní účet (nikoliv na samostatný účet rozhodce). Vůči vyúčtování pak byl citovaný rozhodce za svou činnost „vyplácen“, ačkoliv jako nezávislý rozhodce měl být příjemcem celého poplatku za rozhodčí řízení on a z něj případně hradit své náklady na rozhodčí řízení, tj. i za případné služby třetích osob. Předmětná společnost pak prostřednictvím zaměstnancům vykonávala nejen vlastní administraci (vedení rejstříku sporů, příjem a odesílání zásilek), ale zajišťovala prokazatelně i psaní vlastních rozhodčích nálezů, byť pod odborným dohledem citovaného rozhodce. K právnímu posouzení sporů pak JUDr. [jméno FO] využíval nejen svých odborných znalostí, ale případně zázemí (zaměstnanců) své advokátní kanceláře. Současně byl uvedený rozhodce zainteresován na uvedené obchodní společnosti, a to jako jeden z jejích společníků, který měl mimo jiné příjem z vyplácených podílů na zisku. Tyto okolnosti, mající nepochybně zásadní vliv na výběr rozhodce, byly povinné při sjednávání rozhodčí smlouvy zatajeny.“ Na shora citované usnesení navázal Krajský soud v Praze, senát Mgr. [jméno FO], v usnesení ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], když ve vztahu k celému zjevně od počátku účelovému a důmyslně promyšlenému konstruktu rozhodčí smlouvy a následného formalistického rozhodčího řízení, stejně jako ke skutečným rolím osob rozhodců a k reálné pozici [právnická osoba] v celém rozhodčím řízení závěrem uvedl: „V daném případě je ovšem situace taková, že je významně dotčena jak transparentnost rozhodčí doložky, tak nezávislost (nepodjatost) rozhodce. [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak (skrytě) po dohodě s oprávněnou chovala. Jde o zjevné obcházení právní úpravy stálých rozhodčích soudů podle § 13 ZRŘ. Konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko, rozhodně nešlo minimálně v této části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace „o rozhodci“ nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně „rozhodce“ podle § 3 odst. 3 a 5 ZRŘ ve spojení s § 7 ZRŘ, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo také zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost (a potažmo z její strany najímané rozhodce) klíčovým obchodním partnerem. To bylo povinnému zamlčeno i v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 ZRŘ, o čemž svědčilo nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování (vyplácení) rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Aniž by tedy odvolací soud zabíhal do (zásadně nepřípustného) věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného (jak akcentoval soud prvního stupně) a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, je zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a další obchodní spolupráce. Nejde tedy jen o podjatost rozhodce, ale o součást systému na výrobu vyhovujících exekučních titulů.“ 17. Jak soud zjistil z výpovědi JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno], že rozhodčí řízení proběhlá u [právnická osoba] nemohla dát vzniknout rozhodčímu nálezu rozhodce [Anonymizováno], neboť ten jej ve skutečnosti nikdy nevytvořil a spor nikdy nerozhodoval, neboť ani nikdy nebyl rozhodcem, a to se zřetelem ke skutečnosti, že rozhodce je osoba, která vykonává nezávislou rozhodčí činnost a má z toho příjmy v podobě rozhodčích poplatků. Pokud rozhodce [jméno FO] uvádí, že od žalované nikdy žádný rozhodčí poplatek neobdržel a tyto šly [právnická osoba], když jen občas napodepisoval kupu papírů od [právnická osoba], tak z takové kupy papírů nemohl nikdy vzniknout rozhodčí nález a nemůže existovat překážka věci rozsouzené. Jako vykonatelný rozhodčí nález nemůže obstát umělý výtvor žalované, kdy rozhodčí nález má vydat rozhodce, který však de facto spor nerozhoduje, neboť dle netransparentní a tajné dohody mezi účastníkem rozhodčí smlouvy, rozhodcem a třetí osobou (soukromým rozhodčím soudem) probíhá rozhodčí řízení de facto před tímto rozhodčím soudem, který ani není rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Pokud je rozhodčí nález nevykonatelný a nelze podle něj vést exekuci, protože nemá charakter vykonatelného exekučního titulu, nemůže mít logicky ani účinky překážky věci rozsouzené.

18. Jak soud zjistil z Výročních zpráv s účetními závěrkami 2016, 2017, 2018, 2019, 2020 a z Výzvy k právnímu auditu s doručenkou, má soud za to, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, když i rozhodčí nález byl shledán nicotným. Soud se zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně oprávněno, když jistina bezdůvodného obohacení, jehož vydání je touto žalobou uplatňováno, je tvořena rozdílem mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou je žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat, přičemž soud vyšel ze skutečnosti, že exekuční řízení bylo vedeno na základě nicotného exekučního titulu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a absolutně neplatné úvěrové smlouvy, resp. uvedené smlouvy nebyly uzavřeny, resp. nikdy neexistovaly. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 49 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči postupiteli nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla původní částka 49 000 Kč postupiteli vyplacena, až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Žalované z vyplaceného plnění náleží a žalovaná je tak oprávněna si ponechat částku 49 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částku 29 297,37 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 49 000 Kč ve výši 8,05% ročně ode dne 17. 9. 2014 do 17. 2. 2022. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 78 297,37 Kč. Zbývající část vyplaceného plnění je však tvořena penězi připadajícími na nemravně vysoký úrok za půjčení jistiny úvěru, na smluvní úrok z prodlení a smluvní pokuty, tj. na nároky žalované vyplývající z úvěrové smlouvy a adhezních smluvních podmínek. Jelikož však v rámci řízení o návrhu na zastavení exekučního řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že úvěrová smlouva je v celém rozsahu absolutně neplatná, jakož i související rozhodčí smlouva je absolutně neplatná, zaniká tím nárok žalované na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí uvedených v úvěrové smlouvě i nákladů předchozího (rozhodčího) řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se podle § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, neboť v důsledku pravomocného zastavení exekučního řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat finanční prostředky, které obdržela od postupitele jakožto vyplacené plnění (před zahájením a v průběhu exekučního řízení), když úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům podle ustanovení § 580 o. z. Rozpor Úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pak pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 96,24% p. a., nýbrž i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 Smluvních ujednání (viz výše), které jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Soud aplikoval na uvedenou věc závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, když podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená ve výše uvedených nálezech, když sjednaná úroková sazba převyšovala téměř 7x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14% p. a., viz ARAD systém časových řad. Navíc má soud za prokázané, že žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), což vyplynulo ze skutečnosti, že v případě úvěrové smlouvy činil úrok přes 96% ročně, tj. že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, ale žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Žalobkyně tak i vzhledem k nastavení podmínek Úvěrové smlouvy má za to, že Úvěrová smlouva je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí. Soud vzal zřetel na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele. Nárok žalobkyně je rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala 205.452,82 Kč, a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží 78.297,37 Kč, tj. částkou 127 155,45 Kč.

19. Pokud šlo o okamžik vzniku bezdůvodného obohacení a počátek běhu promlčecí lhůty, vycházel soud z ustanovení § 619 o. z. ve spojení s ustanovením § 621 o. z., jež upravuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v konkrétním případě bezdůvodné obohacení musí nejdříve objektivně vzniknout podle ustanovení § 2991 o. z., které uvádí: „(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Soud tudíž zkoumal podle § 2991 o. z., objektivní vznik bezdůvodného obohacení a až následně kdy o této objektivní okolnosti získal ochuzený subjektivní povědomí, tedy kdy se ochuzený mohl a měl o vzniku bezdůvodného obohacení dozvědět, a od kdy mu tedy má být počítána subjektivní promlčecí lhůta. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nemůže dojít dříve, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne, tudíž v dané věci je třeba počátek běhu promlčecí lhůty ztotožnit s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení, neboť do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi, přičemž nařízená exekuce, je samostatným právním důvodem, proč oprávněný získává od exekutora plnění z postihnutého majetku povinného. Povinný nemá povinnost plnit na nicotný rozhodčí nález, ale má povinnost plnit na exekuci, která je procesním důvodem plnění, přičemž právním důvodem, který odpadá, není v tomto případě rozhodčí nález, nýbrž exekuce, respektive exekuční příkazy, kterými se nicotný rozhodčí nález de facto „legalizoval“, respektive vznikl oprávněné díky exekuci právní důvod k ponechání si vymoženého plnění. Byť rozhodčí nález byl nicotný a postupitel na něj neplnil řádně, tak až exekuce vedla k tomu, že exekutor na povinném postupiteli vymohl finanční prostředky a tyto přeposlal oprávněné (žalované). Povinný tedy odstraňoval vadnou exekuci, nikoliv exekuční titul, na který nemusel plnit, kdyby soud nepochybil a nenařídil neplatně exekuci. To danou situaci odlišuje od případů zrušených rozsudků.

20. Soud postupoval se zřetelem k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, podle kterého „Na rozdíl od odvolacího soudu se dovolací soud nedomnívá, že by ke změně této rozhodovací praxe byl důvod, protože pouze na základě výroku o zastavení exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění v rámci exekuce zde byl jiný důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. K zastavení exekuce z tohoto důvodu musí dojít nezbytně v rámci exekuce, třebaže již ukončené vymožením plnění z exekučního titulu a nákladů exekuce. V případném nalézacím řízení zahájeném povinným jako žalobcem o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout vymožením plnění, na které oprávněný a případně soudní exekutor, jde-li o náklady exekuce, neměli právo, totiž soud nemůže posoudit jako předběžnou otázku, zda byl nebo nebyl dán důvod pro zastavení exekuce. Do doby ukončení exekuce jiným, procesním právem předvídaným, způsobem než vymožením totiž přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. Proto nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že otázku existence důvodu pro zastavení exekuce, která byla ukončena vymožením, si může nalézací soud posoudit jako předběžnou otázku k případné žalobě povinného o vydání bezdůvodného obohacení sestávajícího z exekučně vymoženého plnění.“ Nejvyšší soud tak dochází k jednoznačnému závěru, že do doby zastavení exekuce přetrvává procesní důvod, pro který vymožené plnění náleží oprávněnému, případně exekutorovi. A dané konstatuje u exekuce, která byla skončena vymožením, jako předpoklad k úspěšné žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, když dané logicky musí platit i pro případy, kdy exekuce dokonce ještě probíhá, jak vyplynulo z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2248/2021, které koresponduje s dřívějším usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, a to ve věcech neplatných notářských zápisů, které k dané problematice uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li rozhodnutím o zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o.s.ř. najisto postaveno, že exekuce byla provedena bez způsobilého podkladu, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením.“ Nejvyšší soud tedy jasně konstatuje, že až rozhodnutím o zastavení exekuce je vymožené plnění možné identifikovat s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud tedy nijak nespekuluje o tom, že by bezdůvodné obohacení vznikalo už dříve, např. podáním návrhu na zastavení exekuce či snad i dříve. Nikoliv. Až zastavením exekuce je možné vymožené plnění identifikovat s bezdůvodným obohacením, neboť do té doby pochopitelně byl právní důvod, proč oprávněný finanční prostředky držel, a tím byla exekuce vedená dle exekučního titulu, který do té doby pravomocně soud nezpochybnil. Uvedené vyplynulo i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, které uvádí: „Je tomu tak obecně proto, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce, nařízené podle titulu, který zde nikdy nebyl, nebo titulu, který je způsobilý vykonatelnosti nabýt, ale dosud se tak nestalo, anebo titulu, který vykonatelnosti před nařízením exekuce pozbyl, a rovněž titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě takového titulu, „může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením“.“ Je tedy evidentní, že Nejvyšší soud vznik bezdůvodného obohacení vzniklého v exekuci spojuje až s právní mocí usnesení o zastavení exekuce, kterým se deklaruje, že exekuce neměla běžet, protože exekuční titul je vadný, a až tímto okamžikem vzniká bezdůvodné obohacení, a to odpadnutím právního důvodu v podobě nařízené exekuce.

21. Pokud šlo o délku promlčecí lhůty, vycházel soud z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19 ve věci LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o., který ve svém výroku uvádí: „Zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení.“ Soud má za to, že aplikace tříleté lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. by byla v této věci v rozporu s judikaturou SDEU a je třeba aplikovat subsidiárně objektivní promlčecí lhůtu 10 let. K tomu viz usnesení slovenského Nejvyššího soudu sp. zn. 7Cdo/268/2021 ze dne 28. 2. 2022, které uvádí: „Vzhľadom na to, že podľa rozsudku Súdneho dvora EU C - 485/19 zásada efektivity bráni vnútroštátnej úprave objektívnej trojročnej premlčacej lehote je nevyhnutné na tento typ nárokov subsidiárne uplatňovať 10 ročnú objektívnu premlčaciu lehotu na vydanie bezdôvodného obohatenia (a to bez skúmania zavinenia). Dovolací súd súčasne poukazuje na vecne správny názor odvolacieho súdu, podľa ktorého vo vzťahu k aplikovaniu 10-ročnej alebo 3-ročnej objektívnej premlčacej doby odvolací súd poukazuje na bod 42. v spojení so záverom Písomných pripomienok Európskej komisie vo veci C485/19 zo dňa 07.10.2019, kde Európska komisia uviedla, že 51. 6 ods. 1 a čl. 7 ods. 1 Smernice Rady 93/13/EHS z 05.04.1993 o nekalých podmienkach v spotrebiteľských zmluvách sa má vo svetle zásady efektivity vykladať tak, že mu odporuje taká vnútroštátna úprava, v zmysle ktorej spotrebiteľ, ktorý uplatňuje svoj nárok na vrátenie plnenia bezdôvodného obohatenia vzniknutého na základe plnenia spotrebiteľa z nekalej zmluvnej podmienky má pre uplatnenie 10-ročnej objektívnej premlčacej doby povinnosť dokázať, že veriteľ úmyselne porušil práva spotrebiteľa. Aplikácii uznesenia Najvyššieho súdu SR sp. zn. lCdo/238/2017 zo dňa 18.10.2018 bráni princíp prednosti rozsudku Súdneho dvora EU C485/19.“ 22. Na základě shora uvedených úvah a judikatury SDEU je tak nutné dojít k tomu, že nelze aplikovat ustanovení § 629 odst. 1 o. z., nýbrž je nutné aplikovat ustanovení § 638 odst. 2 o. z., tj. objektivní promlčecí lhůtu 10 let, jako kdyby byla subjektivní.

23. Navíc soud konstatuje, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a nelze k ní přihlížet, a to se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, které uvádějí, že věřitel vedl exekuci dle nicotného rozhodčího nálezu od počátku vědomě, bylo by stavení promlčecí lhůty během exekuce v jeho prospěch projevem zneužití práva. Profesionál v oblasti poskytování úvěru, kterým žalovaná je, musel vědět o tom, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, proto využil rozhodčí řízení, aby se vyhnul nezávislé soudní kontrole, a následně se znalostí judikatury k neplatným rozhodčím doložkám/smlouvám zahájil exekuci, o které věděl, že rovněž je vedena neoprávněně a může být kdykoliv zastavena. Tímto nemravným jednáním se žalovaná vědomě bezdůvodně obohacovala na spotřebiteli. Její vznesení námitky promlčení tak vykazuje všechny znaky zneužití práva a nemůže k ní být přihlíženo.

24. Pokud dle judikatury Ústavního soudu nepožívá oprávněný ochranu stavení promlčecí lhůty v exekuci, kterou vědomě vede od počátku protiprávně, byť je jeho nárok jinak oprávněný, nemůže oprávněný požívat ochrany v podobě možnosti námitky promlčení, pokud vědomě vede protiprávní exekuci pro nárok vědomě neoprávněný.

25. Jak již byly uvedeny shora výroční zprávy a účetní závěrky žalované, že žalovaná je profesionálem v oblasti poskytování úvěrů a je vyloučeno, aby při péči řádného hospodáře nebyla seznámena s judikaturou a právním prostředí v České republice, pokud jde o přípustnou výši úroků, ochranu spotřebitele, jakož i rozhodčí řízení a platnost rozhodčích nálezů a takových exekucí. Soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019, podle kterého „Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011, lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj.

20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit (srov. § 24 zákona o soudech a soudcích). Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů. V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí doby (ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu šlo již o zneužívající postup).“ 26. Soud má z provedeného dokazování za to, že žalovaná od počátku věděla, že se bezdůvodně obohacuje a jedná se tedy o úmyslné bezdůvodné obohacení. Stejně jako pojí zákon s úmyslným bezdůvodným obohacením delší objektivní promlčecí dobu/lhůtu, odpovídá danému pohledu subjektivní promlčecí doby ochrana poškozeného úmyslným nemravným jednáním v tom, že může námitku promlčení označit za nemravnou a za zneužití práva. Žalovaná byla od počátku rozhodčího řízení zastoupena advokátem a sama je profesionál v oblasti poskytování úvěrů. Nejpozději dnem podání rozhodčí žaloby musela být žalovaná svým advokátem seznámena a poučena o tom, že vymáhaný nárok se příčí dobrým mravům a rozhodčí smlouva je neplatná. Jedná se o poučovací povinnost advokáta a advokát, profesionál v oblasti práva, musel být s danou judikaturou obeznámen a tuto znát. Obdobně v případě exekuce, kde byla žalovaná rovněž zastoupena advokátem, musela být žalovaná nejpozději dnem podání exekučního návrhu seznámena s tím, že zahajuje řízení protiprávně, dle nicotného rozhodčího nálezu a vymožené plnění bude inkasovat bez právního důvodu, pokud bude exekuce následně zastavena. I o tomto musel advokát žalovanou informovat a řádně poučit.

27. Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 308/21, a to přímo pro poměry žalované: „Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.“ V kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 29 ICdo 127/2019 (publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2022), viz výše, je pak kladen na profesionály v oblasti podnikání v poskytování úvěrů požadavek znalosti judikatury k dané oblasti již při jejím publikování na stránkách Nejvyššího soudu (nikoliv až ve sbírce soudních rozhodnutí), když nesporně dané lze vztáhnout i na advokáty, profesionály v oblasti poskytování právních služeb, zvláště, pokud se specializují na právní služby pro klienty poskytující úvěry, zastupování v rozhodčím a exekučním řízení. Žalovaná tedy musela judikaturu znát a musela postupovat protiprávně vědomě. V kontextu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 tak jednání žalované nemůže požívat žádné právní ochrany a její námitka promlčení je zneužitím práva a příčí se dobrým mravům, když se od počátku bezdůvodně obohacuje úmyslně. Dne 3. 2. 2021 obdržela žalovaná výzvu, kde byla vyzvána k právnímu auditu svých exekucí dle rozhodčích nálezů. Žalovaná však neučinila ničeho. Úmysl a nemravné jednání žalované tak lze považovat za prokázané.

28. Jak soud zjistil z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2023 včetně doručenky, z odpovědí žalované na předžalobní výzvu ze dne 24. 2. 2023 a z Oznámením o postoupením pohledávky ze dne 27. 10. 2023 ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 1. 11. 2023, že postupitel prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ze dne 15. 2. 2023. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala pouze sdělením, že nárok postupitele je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla postupiteli vrátit částku 12 416,70 Kč, kterou však postupitel shledal jako neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované postoupen na žalobkyni. Žalobkyně rovněž vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2023. Ani na základě tohoto oznámení však žalovaná žalobkyni ničeho na bezdůvodném obohacení nevydala, proto žalobkyně podala žalobu.

29. Soud ohledně neplatnosti smlouva o úvěru, pokud šlo o žalovanou požadované úroky a sankční ustanovení, vycházel rovněž ze své soudní praxe v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně z důkazu modelovým Výpočtem úroků, splátek a úspor ze dne 11. 5. 2022 z webové stránky [Anonymizováno], bylo zjištěno, že v případě úroků při výši úvěru 20 000 Kč činí při počtu splátek 24, výše splátky 1 894 Kč a úrok 95,58% ročně, celkové navýšení o 25 456 Kč, tj. 127,28%. V případě úroků při výši úvěru 14 319 Kč činí při počtu splátek 18 a výši splátky 1 894 Kč vypočítaný úrok 135,65% činí celkové navýšení o 19 773 Kč, tj. 138,09%. Z uvedeného vyplývá reálné navýšení poskytnutých částek v rámci úvěru, které se diametrálně lišilo od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně. Totéž vyplynulo pro soud z článku ČNB, týkal se lichvářských úroků ze dne 30. 9. 2020, obsahoval tabulky s roční procentní sazbou nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR, tzn. nové obchody (%), které se opět lišily od navýšení učiněného žalovanou v případě úvěru uzavřeného s právním předchůdcem žalobkyně.

30. Pokud šlo o ekonomickou závislost exekutora na oprávněné, tj. žalované a skutečnost, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob, vyšel soud jednak ze své rozhodovací praxe ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s tabulkou s počty rozhodnutých věcí jednotlivými rozhodci v jednotlivých letech pro žalovanou u [právnická osoba], a to na základě poskytnutí informací podle zák. č. 106/1999 Sb., v platném znění, pokud šlo o počet případů rozhodnutých jednotlivými rozhodci jmenovanými shora v letech 2005 až 2019, vycházel konkrétně z tabulky rozhodnutých rozhodčích řízení v případě společnosti [právnická osoba]. za uvedené období, kdy počty dosahovaly stovek až tisíců za jednotlivé roky.

31. Z rozhodčího nálezu č. j. [spisová značka], arch. č. [hodnota], rozhodce Mgr. [jméno FO] ve věci žalobce [právnická osoba]. proti anonymizovanému žalovanému, ve shora uvedeném řízení zdejšího soudu soud zjistil, že jmenovaný rozhodce měl sídlo [adresa], stejné sídlo měla v dané době v roce 2017 i [právnická osoba], jak plyne z hlaviček na jejích hlavičkových papírech založených ve spisu.

32. Jak vyplynulo z Notářského zápisu sp. zn. NZ [Anonymizováno], N [Anonymizováno] ze dne 26. 6. 2014 sepsaného JUDr. [jméno FO], že [právnická osoba] má sídlo [adresa]. Navíc měla [právnická osoba] ve společenské smlouvě uveden předmět činnosti mimo jiné „rozhodčí řízení“, tj. stejnou činnost, jako vykonávali rozhodci sídlící na adrese uvedené společnosti, kteří měli vykonávat stejnou činnost jako nezávislí rozhodci.

33. Soud dále vycházel ze své rozhodovací zkušenosti v rámci věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] a z důkazu v něm provedeném fakturou č. [hodnota] ze dne 28. 12. 2015, kterou vystavil dodavatel, a to [právnická osoba], pro odběratele [právnická osoba]. na zaplacení částky 282 300 Kč, z uvedeného soud dovodil provázanost jmenované rozhodčí společnosti a žalované, když se předmětná faktura týkala zajištění služeb rozhodců na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2010 a za uvedenou činnost byla [právnická osoba] žalované vyfakturována shora uvedená částka.

34. Soud dále vyšel ze své rozhodovací zkušenosti z věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], pokud šlo o Sdělení k žádosti soudu ve věci [spisová značka] ze dne 19. 11. 2020, že smlouvu uzavřenou mezi [právnická osoba] a [právnická osoba]. nechtěla [právnická osoba] poskytnout Obvodnímu soudu pro Prahu 2 s tím, že se jí nepodařilo dohledat a společnost není schopna uvedenou smlouvu předložit. Ze Sdělení žalované jako oprávněné ve věci [spisová značka] ze dne 21. 6. 2021, soud zjistil, že žalovaná sdělila soudu, že takovou dohodu k dispozici nemá a není tudíž možné, aby byla z jeho strany soudu předložena.

35. Jak soud zjistil ze své rozhodovací praxe ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], dále z usnesení PČR, Krajského ředitelství policie [Anonymizováno] kraje ze dne 22. 11. 2021, č. j. [spisová značka], že trestní věci se týkala odložení trestní věci podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, na kterých se měl podílet Mgr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], roz. Kalábová, [právnická osoba]., [právnická osoba], že Mgr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO] a JUDr. [jméno FO], kteří měli provést jako rozhodci rozhodčí řízení, aniž by však v jeho rámci inkasovali rozhodčí poplatek, jehož zaplacení bylo podmínkou pro projednání rozhodčí žaloby, když konkrétně v případě společnosti [právnická osoba]. (dříve „[Anonymizováno]“) měli shora uvedení v období roku 2009 až 2018 rozhodnout každý desetitisíce sporů a rozhodčí poplatky měly dosahovat desítek milionů korun, ačkoliv si byli vědomi, že ze strany shora jmenovaných společností jim nikdy nebyl takový poplatek uhrazen, a ani nikdy jeho uhrazení nepožadovali, nefakturovali, přesto v následných řízeních stvrzovali a přiznávali těmto společnostem náhradu za takto údajně hrazený rozhodčí poplatek, a tak přiznáním náhrady za ve skutečnosti neuhrazený rozhodčí poplatek těmito společnostmi měly být uvedeny v omyl tisíce dlužníků, z jejichž výčtu lze příkladmo jmenovat [jméno FO] a [jméno FO], čímž mělo dojít k neoprávněnému obohacení těchto dvou společností, přičemž výše způsobené škody při daném počtu sporů a výši jednotlivých rozhodčích poplatků, které se v průběhu času měnily, měla v souhrnu převyšovat částku 60 milionů korun, a současně odpuštění úhrady rozhodčích poplatků ze strany rozhodců mělo být pro tyto společnosti z hlediska účetnictví darem, který byl dle § 18 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, předmětem daně z příjmu právnických osob a podléhal tak dani z příjmu právnických osob, a tak v souvislosti s jejím neodvedením správci daně mohla být způsobena škoda v celkové výši přibližně 28 milionů korun, bylo však zjištěno, že nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak.

36. Jak soud zjistil ze své rozhodovací praxe ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení se shora uvedenými důkazy, pokud šlo o samotnou smlouvu o zajištění služeb rozhodců, ačkoliv vrchní komisař nepovažoval její obsah za stěžejní pro rozhodnutí ve věci, učinil již při prvním upozornění ze strany oznamovatele na její neexistenci kroky, vedoucí k jejímu zajištění. Ze sdělení právního zástupce společnosti [právnická osoba]., JUDr. [jméno FO] vyplynulo, že vlastní smlouvu a následný dodatek č. 1 se bohužel nepodařilo v archivu dohledat. Předány byly pouze dodatky č. 2, 3 a 4 Smlouvy o zajištění služeb rozhodců. V uvedeném případě lze dát za pravdu oznamovateli, neboť je skutečně s podivem, že takto důležitá listina nebyla dotčeným subjektem dohledána. Naopak ze strany [právnická osoba], byla uvedená smlouva v kopii policejnímu orgánu prostřednictvím ISDS doručena včetně přílohy č.

1. Pro upřesnění je však třeba dodat, že v ní byly některé pasáže zakryty. Uvedený postup nebyl nijak odesílajícím dovysvětlen. S ohledem na to, že ostatní provedené úkony ze strany policejního orgánu za nutné tuto skutečnost nijak doplňovat, když informace v ní můžou být využitelnými právě v probíhajících civilních soudních řízeních, a proto se ponechává další postup ohledně zajištění kompletního znění smlouvy na uvážení oznamovatele, pokud toto stále shledává relevantním. S ohledem na vyloučení podezření ze spáchání trestného činu již toto nemůže být předmětem prověřování prováděného orgány činnými v trestním řízení.

37. Jak soud zjistil ze své rozhodovací praxe ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] k provázanosti rozhodců s [právnická osoba], konkrétně z přehledu vybraných ekonomických subjektů, konkrétně Mgr. [jméno FO], IČ [IČO], tento měl místo podnikání uvedeno v rejstříku ARES na adrese [adresa], jež bylo zcela odlišné od adresy uváděné u jeho jména v případě vydávání rozhodčích nálezů, kde bylo uvedeno jako sídlo právě sídlo [právnická osoba], což svědčí o tom, že [jméno FO] nevykonával funkci rozhodce nezávisle, nýbrž tuto funkci vykonával pro [právnická osoba], která byla zastřeným rozhodcem ve shora uvedených rozhodčích řízeních, která tím vydané rozhodčí nálezy činila absolutně neplatnými.

38. Z výzev k vyjádření ze dne 5. 5. 2015, č. j. [spisová značka], z výzvy k vyjádření ze dne 29. 9. 2015, č. j. [spisová značka], z výzvy ze dne 21. 10. 2013, č. j. [spisová značka], z výzvy ze dne 1. 8. 2016, č. j. [spisová značka], soud zjistil, že se týkaly různých rozhodčích řízení různých účastníků, přičemž v záhlaví výzev byl vždy uveden konkrétní rozhodce, a to buď Mgr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO], Mgr. [jméno FO], přičemž pod jejich jmény se udávala vždy adresa [právnická osoba], [adresa], webová stránka [Anonymizováno], e-mailová adresa [e-mail]. Stejné záhlaví, jen s hlavičkou s nadpisem [právnická osoba] je i na sdělení k žádosti soudu ze dne 19. 11. 2020, kde v rozhodčím řízení týkajícím se konkrétní povinné osoby šlo o sdělení rozhodčí společnosti soudu týkajícího se smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010, jež byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovanou, tj. společností [právnická osoba].

39. Z protokolu o provedení důkazu Okresním soudem v [adresa] ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že svědek JUDr. [jméno FO] vypověděl, že nikdy nebyl společníkem společnosti [právnická osoba]., přičemž v roce 2008 či 2009 byla mezi uvedenou společností a [právnická osoba], jejíž byl společníkem, uzavřena dohoda o spolupráci, jejímž předmětem bylo, že mohou vystupovat jako rozhodci ve sporech vedených uvedenou společností jako oprávněnou a jejími klienty. Byl sjednán poplatek za rozhodčí řízení. Dohoda nebyla časově omezená. Svědek spory mezi oprávněnou a jejími klienty dále rozhodoval na základě rozhodčích doložek, resp. rozhodčích smluv uzavíraných mezi oprávněnou a jejími klienty. Uvedenou činnost ukončil v roce 2016 či 2017. Příjmy z jeho rozhodcovské činností v letech 2010 až 2018 činily 10% z jeho čistých příjmů. Rozhodčí řízení zajišťovali jednak dva zaměstnanci advokátní kanceláře a 10 až 15 zaměstnanců [právnická osoba], kteří vykonávali činnost rovněž pro jiné rozhodce. Poplatek za řízení byl stanoven ke konci rozhodovací činnosti ve výši 1 100 Kč. Poplatek byl vždy hrazen žalobcem, tj. v konkrétním případě společností žalované, [právnická osoba]. Na počet rozhodčích řízení uvedené rozhodčí společnosti si nevzpomínal, sám jich vydal 50% týkajících se oprávněné [právnická osoba]. Pokud šlo o náročnost vydání jednoho rozhodčího nálezu, nebyl schopen uvést podrobnosti, vše se odvíjelo od složitosti případů. Počet vydaných rozhodčích nálezů týkajících se [právnická osoba]. se pohyboval v řádu tisíců. Obsahem práce společnosti [právnická osoba] bylo zajišťovat administrativu všech rozhodčích řízení, zaměstnanci s právním vzděláním prováděli i předběžné posuzování sporů. Svědek sám fyzicky rozhodčí nálezy nepsal, ty vyhotovovali zaměstnanci za využití vzorů, které přizpůsobovali konkrétnímu případu. Nález následně kontroloval svědek nebo jiný právník.

40. Jak soud zjistil z protokolu o provedení důkazu Okresním soudem v [adresa] ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že svědek Ing. [jméno FO] je jednatelem a společníkem [právnická osoba], ve které působí od jejího založení, což byl v roce 2007 či 2008. Nemá žádný vztah k oprávněné, nikdy nepracoval jako zaměstnanec uvedené společnosti. [právnická osoba], se zabývá administrativní činností v souvislosti s rozhodčími řízeními. Náplní práce je zapsání jednotlivých případů, příprava podkladů v rozhodčím řízení a příprava rozhodčích nálezů na základě pokynů rozhodce. Společnost nikdy nevystupovala v rozhodčím řízení jako účastníka ni jako rozhodce. [právnická osoba] činila administrativní úkony v řízeních pro oprávněnou. V uvedených řízeních vykonávala výše uvedené činnosti, a to včetně přípravy rozhodčích nálezů na základě pokynů rozhodce. Jednalo se o tisíce případů. Činnost [právnická osoba] byla financována výhradně z vybraných poplatků za rozhodčí řízení, které byly placeny konkrétním žalobcem na účet společnosti. Výše poplatků byla individuální. Společnost je vybírala na základě dohody uzavřené s jednotlivými rozhodci. Poplatky se pohybovaly ve výši od 500 Kč za jedno řízení, většina nepřekročila částku 1 100 Kč, ve výjimečných případech byly částky vyšší, např. 5 000 Kč. Uvedené poplatky v sobě zahrnovaly daň z přidané hodnoty. [právnická osoba] měla s oprávněnou uzavřenou smlouvu o výkonu rozhodčích služeb, ve které bylo upraveno, jakým způsobem bude prováděno rozhodčí řízení. Účastníky uvedené smlouvy byli také rozhodci, pro které společnost prováděla administrativní činnosti. Uvedená smlouva upravovala plnění jednotlivých stran pouze ve formě poplatků za rozhodčí řízení. Poplatek byl konkrétním žalobcem hrazen vždy na účet [právnická osoba], a to z důvodu, aby mohla hradit náklady spojené s rozhodčími řízeními. Uvedené poplatky byly po odečtení nákladů v nepravidelných intervalech přerozdělovány mezi rozhodce. Rozhodci neměli z rozhodčích řízení jiné příjmy, než z výše uvedených rozhodčích poplatků. Nebyl schopen uvést, jaké procento ze zaplacených rozhodčích poplatků bylo vyplaceno rozhodcům. JUDr. [jméno FO] byl společníkem [právnická osoba], jeho podíl činil 1/3. Nikdy nebyl jednatelem uvedené společnosti, přičemž obdržel podíl na zisku, jehož celkovou výši nebyl svědek schopen uvést. Dále obdržel od společnosti příjem za vykonávanou rozhodcovskou činnost. Jiné činnosti pro společnost neprováděl a nebyly mu vypláceny jiné platby. [právnická osoba] nikdy nedávala pokyny rozhodcům, jak rozhodovat v rozhodčím řízení či jak odůvodnit rozhodčí nález, nikdy nerozhodovala v rozhodčích řízeních ani nehodnotila jednotlivé důkazy. Zaměstnanci společnosti nebyli právně vzdělaní, tudíž se do těchto otázek nepouštěli. Svědkovou profesí je krizový management. [právnická osoba] měla pět až šest zaměstnanců, sídlila ve stejné administrativní budově ve třech kancelářích. Rozhodci docházeli do [právnická osoba] po pracovní domě administrativních zaměstnanců po 16 hod. i o víkendech. Pokyny rozhodci udělovali písemně. Trojstranná smlouva mezi rozhodčí společností, oprávněnou a rozhodci byla uzavřena v písemné formě. [právnická osoba] vystavovala faktury na zaplacení rozhodčích poplatků. V případě, že byl žalobcem spotřebitel, byl vyzván rozhodčí společností k zaplacení rozhodčího poplatku na základě dohody s rozhodcem a na jeho pokyn. Rozhodci fakturovali rozhodčí společnosti právní služby v jednotlivých rozhodčích řízeních. Pro rozhodčí společnost vykonávali rozhodci činnost rozhodce. [právnická osoba] byla služebníkem rozhodců. Platby byly vypláceny rozhodcům na základě faktur. Rozhodčí společnost vykonávala zhruba 70 až 80 procent své činnosti pro oprávněnou [právnická osoba], zbytek byl vykonáván pro společnost [právnická osoba] s tím, že zhruba půl procenta případů se týkalo jiných sporů. Se společností [právnická osoba] a rozhodci měla [právnická osoba] uzavřenu trojstrannou smlouvu s podobným obsahem jako s oprávněnou [právnická osoba]

41. Jak soud zjistil z Protokolu o jednání ze dne 7. 5. 2021 vedeného Obvodním soudem pro [adresa], pod sp. zn. [spisová značka], svědek Mgr. [jméno FO] byl od roku 2015 advokátem, přičemž výkon advokacie byl jeho hlavní zdroj příjmů doposud. V letech 2015 až 2017 vykonával funkci rozhodce. Stále je zapsaný v seznamu rozhodců MS ČR. Svou advokátní činnost odděloval od rozhodcovské. Sídlo advokátní kanceláře měl odlišné od jeho sídla rozhodce. Jako rozhodce spolupracoval s rozhodčí společností [právnická osoba]., která pro něho vykonávala administrativní činnost a disponovala kancelářskými prostorami, které používal jakožto rozhodce pro realizaci rozhodčí činnosti. Jako rozhodce byl kontaktován jednatelem [právnická osoba] panem [jméno FO], byly mu předloženy rozhodčí smlouvy, ověřil, zda nemá vztah k žádnému z účastníků, následovalo přijetí funkce rozhodce. Spisovou značku přidělovala vždy [právnická osoba], která zároveň vedla rejstříky, dohlížela na číselné řady při generování spisových značek, a co do administrativní činnosti rovněž nesla veškeré náklady, počínaje náklady na kancelářské prostory přes vyplácení administrativních zaměstnanců, náklady na papír, pomůcky, atd. Po přijetí funkce rozhodce mu byl přidělen spis, následovala výzva k úhradě poplatku, kterou zasílala [právnická osoba] a vyhotovovali je její pracovníci. Poplatek byl splatný na účet [právnická osoba]., který byl výhradně v gesci jednatele pana [jméno FO]. Následovaly výzvy k vyjádření účastníkům, které byly generovány podle vzorů, a vypracovávala je administrativa [právnická osoba], která je rovněž rozesílala. Podle účastníků se postup lišil. V případě, že se jednalo o typovou a jednodušší věc, znění rozhodčího nálezu bylo připraveno administrativou s tím, že následně svědek text zkontroloval a rozhodčí nález podepisoval. Ve složitějších věcech byl postup zpravidla jiný, avšak v jednodušších věcech se obvykle postupovalo uvedeným způsobem. Znění rozhodčího nálezu zkontroloval a podepsal a předal zpět [právnická osoba] Doklady k doručení rozhodčího nálezu kontrolovala administrativa, která připravovala doložku právní moci, kterou následně podepsal svědek. K výkonu rozhodcovské činnosti docházel do [právnická osoba], výlučně kde vykonával všechny atributy rozhodčí činnosti. Docházel tam nepravidelně. Rozsah rozhodčí činnosti závisel na množství rozhodčích návrhů. Primárně se zabýval advokátní činností, doplňkově rozhodcovstvím. Odměna za tuto činnost činila 100 000 Kč ročně a vykonával ji v letech 2015 až 2017. Odměna činila 10% jeho všech příjmů. Ročně mohl vydat kolem 1 500 rozhodčích nálezů. [právnická osoba] uvedenou administrativní činnost zajišťovala v uvedeném modelu i pro ostatní rozhodce. Nebyl zaměstnancem rozhodčí společnosti, jejími společníky byli JUDr. [jméno FO], JUDr. [jméno FO]. Nevzpomínal si, že by měl uzavřenu písemnou smlouvu o spolupráci s [právnická osoba] Měl povinnost mlčenlivosti a rozhodčí spisy zůstávaly v sídle [právnická osoba]

42. Jak soud zjistil z Protokolu o provedení důkazu Okresním soudem [adresa] ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. [spisová značka], svědek Mgr. [jméno FO] začal rozhodcovskou činnost někdy v roce 2009, nevyloučil existenci smlouvy se společnosti [právnická osoba] jako rozhodcem. Výzvu k zaplacení poplatku za rozhodčí řízení činil rozhodce a poplatek byl vždy uhrazen, jinak nemohl být spor rozhodnut. Poplatek byl hrazen na účet [právnická osoba] V letech 2010 až 2019 byl zaměstnancem JUDr. [jméno FO] jako advokátní koncipient, měl příjmy pouze z pracovní smlouvy. Od roku 2017 do 2019 žádné spory, v nichž jedním z účastníků byla oprávněná [právnická osoba], nerozhodoval. Časová náročnost výkonu funkce rozhodce se odvíjela od náročnosti sporu a byla v každém případě jiná. Právní posouzení věci činil sám. Nikdy u [právnická osoba] nepůsobil v žádné funkci, ani nebyl zaměstnancem a neměl žádné příjmy z titulu výkonu funkce ani z pracovně právního vztahu. Jako rozhodce sídlil v prostorách, jejichž nájemcem byla [právnická osoba] a dále využíval služeb zaměstnanců této společnosti k zajišťování administrativy při výkonu funkce rozhodce. Žádné náklady uvedené společnosti nehradil. Nepamatoval si, kolik sporů u rozhodčí společnosti rozhodl. Výzvu k zaplacení poplatku za řízení činil on. Rozhodčí činnost vykonával v sídle rozhodčí společnosti na adrese [adresa], kam docházel podle počtu sporů nepravidelně. Rozhodčí nálezy bez jeho vědomí nikdo nepsal. Pokud je psal přímo on, tak je diktoval administrativě rozhodčí společnosti. Bez jeho vědomí nikdy žádný rozhodčí nález napsán nebyl. Sepsání rozhodčího nálezu trvalo třicet minut. Rozhodčí nález vydal on a hodnotil důkazy také sám.

43. Jak soud zjistil z formuláře Úřadu práce ze dne 3. 5. 2017 a [adresa] realizace odborné praxe, který se týkal [jméno FO] a plánu realizace její odborné praxe v rámci Operačního programu Zaměstnanost, jako zaměstnavatel byla [právnická osoba], sídlem [adresa] předměstí, [adresa]. Jmenovaná byla přijata na pozici tajemníka rozhodčího centra, konkrétně na administrativní zpracování podkladů a rozhodnutí v rámci rozhodčích řízení jako mentor, když měla kontrolovat podávané žalobní návrhy, výpočty nákladů řízení ze strany právních zástupců, elementární právní kontrolu námitek v rámci rozhodčího řízení.

44. Jak soud zjistil ze své rozhodovací praxe vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2019, č. j. [spisová značka], ve věci oprávněné [právnická osoba]. a anonymizovaného povinného o částku 115 065 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, o návrhu na zastavení exekuce ve věci odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 7. 3. 2019, č. j. [spisová značka], krajský soud jako odvolací konstatoval, že [právnická osoba] sice nepoužívala označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud, fakticky se ale tak skrytě po dohodě s oprávněnou chovala. To samé zjistil soud v rámci své rozhodovací praxe ve shora uvedené věci z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. [spisová značka], [spisová značka], ve věci oprávněné [právnická osoba]. a anonymizovaného povinného, která se týkala částky 61 345 Kč s příslušenstvím a zastavení exekuce v uvedené věci, bylo jím potvrzeno usnesení prvostupňového soudu o zastavení exekuce ve věci vedené Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde odvolací soud vyslovil souhlas se závěry krajského soudu, když rozhodce Mgr. [jméno FO] sice nebyl, tak jako JUDr. [jméno FO] nikdy společníkem [právnická osoba]

45. Jak soud dále zjistil ze své rozhodovací praxe ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], konkrétně z usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 3. 12. 2019, č. j. [spisová značka], ve věci oprávněné [právnická osoba]. a anonymizovaného povinného o částku 43 680 Kč s příslušenstvím, odvolací soud konstatoval, že vlastní rozhodčí řízení fakticky neprobíhalo výlučně před vybranou osobou rozhodce, ale za podstatného přispění třetí osoby, a to [právnická osoba]

46. Ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil konkrétně z usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 6. 2021, č. j. [spisová značka], ve věci oprávněné [právnická osoba]. a anonymizovaného povinného o zastavení exekuce, soud v uvedeném usnesení dospěl k závěru, že [právnická osoba] ve skutečnosti funguje jako zastřený „rozhodčí soud“ aniž by jí ovšem náležel status řádného rozhodčího soudu na základě zákona. Stejné soud zjistil v téže věci z Potvrzení úhrady rozhodčích poplatků ze dne 17. 9. 2018, společnost [právnická osoba]. se na rozhodce obrátila se žádostí o provedení kontroly úhrad rozhodčích poplatků v rozhodčích řízeních, kde vykonával funkci rozhodce, a kde byla tato společnost v pozici žalobce, přičemž rozhodce sdělil, že provedl kontrolu úhrad rozhodčích poplatků a potvrdil, že ve všech rozhodčích řízeních, kde byla žalobcem uvedená společnost, byl rozhodčí poplatek řádně uhrazen.

47. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vše shora uvedené dopadá plně i na osobu Mgr. [jméno FO], jeho vztah ke jmenované společnosti a nyní souzenou věc vůbec, když konkrétní jména rozhodců činných pro uvedenou společnost včetně JUDr. [jméno FO], byla v rozhodčí doložce uvedena jen naoko. Nešlo minimálně v uvedené části doložky o pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, a o odměně rozhodce podle § 3 odst. 3 a 5 ZRŘ ve spojení s § 7 ZRŘ, což má za následek neplatnost této doložky. Povinnému bylo zamlčeno, že oprávněná je pro uvedenou rozhodčí společnost klíčovým obchodním partnerem. Uvedené bylo povinnému zamlčeno v rozhodčím řízení díky ryze formálnímu a zavádějícímu poučení podle § 8 ZRŘ. O uvedeném uspořádání svědčí nejen placení poplatků uvedené společnosti, ale i způsob následného odměňování rozhodců, způsob projednání a přípravy rozhodnutí a konečně i paušální přiznání všech nároků uplatněných v rozhodčím řízení oprávněnou. Shora uvedený odvolací soud tudíž nezabíhal do věcného přezkumu rozhodčího nálezu z hlediska objektivně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti povinného, a také z hlediska přiznání některých zjevně nemravných nároků, když bylo zcela zřejmé, že celá rozhodčí doložka byla účelovým konstruktem oprávněné a uvedené rozhodčí společnosti s cílem mimosoudního získání zcela vyhovujícího exekučního titulu a dalších obchodní spolupráce. Taková rozhodčí doložka je neplatná nejen podle § 3 odst. 3 a 5 ZRŘ, ale také podle § 588 o. z., neboť nejen že odporuje zákonu, ale také narušuje veřejný pořádek. Odvolací soud uvedený shora uzavřel, že rozhodčí doložka je neplatná, rozhodce neměl pravomoc k vydání exekučního titulu a vydaný rozhodčí nález je nicotným aktem, tudíž není způsobilým exekučním titulem. Proto existoval důvod pro úplné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.

48. Soud zamítl z důvodu ekonomie sporu návrh žalobkyně na provedení důkazu jednak exekučního spisu Mgr. [jméno FO], soudního exekutora, sp. zn. [spisová značka], rozhodčím spisem rozhodce JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno], výslechem rozhodce JUDr. [jméno FO] [Anonymizováno], když má za to, že postačí protokol z ústního jednání, kde byl jmenovaný slyšen jako svědek, tudíž se jeho opětovný výslech nejeví účelný, jednak exekučním spisem Mgr. [jméno FO], soudního exekutora, sp. zn. [spisová značka], a výslechem členů představenstva žalované, svědků [jméno FO], Ing. [jméno FO], Bc. [jméno FO], Ing. [jméno FO], [jméno FO], Ing. [jméno FO], a výslech svědkyně [jméno FO], a to z důvodu ekonomie sporu, když v řízení provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé.

49. Po právní stránce soud věc hodnotil jednak podle § 2 odst. 3 o. z., podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

50. Soud dále postupoval podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

51. Soud dále vyšel z ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., podle kterého, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

52. Soud vzal zřetel i na ustanovení § 28 odst. 2 ZRŘ, podle kterého rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

53. Soud vycházel dále z platné judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005, podle které nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Podle § 32 odst. 1 ZRŘ návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak. Účinek ve smyslu odst. 2 ZRŘ není možné chápat omezeně, jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu, nýbrž jde všeobecně o účinky podle s.ř. proto, že § 28 odst. 2 ZRŘ výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí.

54. Pokud šlo o neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu úvěruneschopnosti spotřebitele, vzal soud na zřetelem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelského úvěru.

55. V konkrétním případě pak bylo exekuční řízení pravomocně skončeno usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 17. 2. 2022, když ze závěrů soudu prvního stupně vyplynulo, že úvěrová smlouva i navazující rozhodčí doložka je absolutně neplatná, když společně tvořily jeden smluvní konstrukt neúměrně zatěžující postupitele jakožto spotřebitele excesivně vysokými úrokovými sazbami, krácením práv postupitele a řetězením sankcí vůči postupiteli, které byly navíc sjednány mimo hlavní text smluv, a to v adhezních smluvních podmínkách psaných malým zhuštěným písmem, přičemž své závěry o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy opřel odvolací soud také o nesplnění zákonné povinnosti žalované prověřit úvěruschopnost postupitele před uzavřením úvěrové smlouvy. Všechna tato zjištění pak vedla krajský soud k závěru, že úvěrová smlouva a na ni navázaná rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k rozhodování sporů z úvěrové smlouvy jsou pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem absolutně neplatné, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat, a tento rozhodčí nález tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v exekučním řízení.

56. Soud vyšel rovněž ze své rozhodovací praxe v obdobné věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] z bodu 18 a 19 odůvodnění usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 28. 11. 2019, č. j. [spisová značka] o zastavení exekuce na povinného [jméno FO], ze kterého vyplynulo, že bylo třeba vzít v úvahu podobu uzavřené smlouvy o úvěru ve spojení se smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]. - VS9100847808, když z pohledu běžného spotřebitele, kterým i v této konkrétní věci [jméno FO] stejně jako [jméno FO] v paralelní věci shora citované bezpochyby v rozhodné době byl, se jednalo o velmi obsáhlý a nikoliv zcela srozumitelný, a drobným písmem psaný text, do jehož obsahu mohl povinný zasáhnout pouze v čistě teoretické rovině.

57. Pokud šlo o výše úrokových sazeb, od uvedeného základního parametru smlouvy odvozená výše smluvní pokuty, podoba smlouvy o úvěru a smluvních ujednání, do kterých žadatel o úvěr neměl možnost zasáhnout, naplnily ve svém úhrnu stigma kolize s dobrými mravy a jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele a naplňují i kritérium zjevné nespravedlnosti, které již dříve definoval Ústavní soud. Odvolací soud rovněž konstatoval, že je nutno rovněž dojít k závěru, že i přes soudem předpokládané zanedbání povinného bránit se důsledkům rozhodčího nálezu dříve, a nikoliv až v exekučním řízení, je realizace povinnosti ze zde vykonávaného rozhodčího nálezu urážející obyčejné lidské cítění s odkazem na § 2 odst. 3 o. z., když na uvedených závěrech podle odvolacího soudu nemění ničeho ani skutečnost, že ve věci rozhodoval rozhodce, u něhož ekonomická závislost na oprávněném nebyla prokázána.

58. V konkrétním případě se však ze shora uvedených listinných důkazů podařilo prokázat ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné, když bylo prokázáno, že rozhodce pro oprávněnou rozhodoval větší množství rozhodčích žalob viz. usnesení NS ČR ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, když v řízení bylo prokázáno, že oprávněný rozhodce v rozhodčím nálezu přiznal nepřiměřené plnění odvozené od smluvních parametrů uzavřeného hmotněprávního závazku, navíc podle povinného vydal rozhodčí nález nikoliv rozhodce, nýbrž soukromý rozhodčí soud, konkrétně [právnická osoba] Odvolací soud v konkrétním případě v bodě 20 shora citovaného usnesení konstatoval, že rozhodnutí prvostupňového okresního soudu o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce nařízené na podkladě shora specifikovaného nezpůsobilého exekučního titulu tak s ohledem na nepřípustnost této exekuce není věcně správné. Zjistí-li totiž soud po nařízení exekuce dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu (a to i bez návrhu) pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu zastavit, a to i bez zřetele ke skutečnosti, že povinný v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neplatnost rozhodčí smlouvy nenamítal, viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011.

59. Soud dospěl k jednoznačnému závěru, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 580 o. z. Rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy nespočívá pouze v nastavení excesivního úroku, který v daném případě činil 150,84% ročně, ale i v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak bylo uvedeno výše, které jsou pro běžného dlužníka likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího.

60. Soud na danou věc aplikoval závěry ústavního soudu v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezena ve výše uvedených nálezech. V konkrétním případě sjednaná úroková sazba převyšovala více než 10x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření úvěrové smlouvy pohybovala okolo 14% ročně, jak vyplynulo z webové stránky https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201408&p_do=201408&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C. Soud má za to, že žalovaná neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, ani ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZSÚ“), neboť v případě předmětné úvěrové smlouvy činil úrok 150,84% ročně, což mimo jiné znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to do konce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy je tato absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí viz. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

61. Pokud šlo o promlčení nároku žalobkyně a o žalovanou vznesenou námitku promlčení, vycházel soud jednak z ustanovení § 619 odst. 1 o. z., podle kterého jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 cit. ust. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky. Mimo jiné soud vycházel samozřejmě i ze zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mimo jiné od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Soud v neposlední řadě vyšel ohledně nemravnosti námitky promlčení z rozhodnutí jednak Nejvyššího soudu ČR vedeného pod sp. zn. [spisová značka], tak z rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3870/2019.

62. Soud má za to, že nárok žalobkyně není promlčen, když vyšel ze skutečnosti, že postupitelka, obdržela pravomocný rozhodčí nález, avšak je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že se jako povinná dozvěděl nezpochybnitelným způsobem o tom, že byla exekuce proti ní vedená nezákonná, až dne 17. 2. 2022, tj. právní mocí usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č. j. [spisová značka], když žaloba ve věci samé došla soudu dne 7. 12. 2023, tj. v tříleté promlčecí lhůtě.

63. Soud vycházel zejména ze skutečnosti, že povinná byla spotřebitelem a právním laikem, který se řídil rozhodnutími autorit, přičemž poprvé se dozvěděla o skutečnosti, že plnila více, než měla, a že se na úkor ní neoprávněně obohatila žalovaná, právě až z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] citovaného shora.

64. Soud takto postupoval bez zřetele na lhůty jednotlivých plnění povinného žalované, protože má za to, že takový postup by byl se zřetelem k charakteru sporu a prokázané neplatnosti úvěrové smlouvy a nemravnosti v ní uložených povinností povinnému a následnému nemravnému postupu žalované v rámci rozhodčího řízení, když vše v podstatě měla na povel žalovaná a dopředu věděla, jak se celá věc bude vyvíjet a jak skončí. Navíc za situace, kdy nemravnost takové situace konstatoval ve svém rozhodnutí jak Krajský soud v Praze, tak v řízení bylo opakovaně konstatováno.

65. Za stávajících okolností má soud za to, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v daném případě zcela jasně jednáním v rozporu s dobrými mravy, jak vyplynulo ze shora provedeného dokazování, ať již shora citovanými rozhodnutími jiných soudů nebo z důvodu ekonomické provázanosti žalované a [právnická osoba] a z ekonomické provázanosti s jednotlivými soudními exekutory, jak bylo zjištěno shora.

66. Žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží.

67. Soud dospěl dále k závěru, že nezrušený rozhodčí nález není překážkou věci rozsouzené, navíc za situace, kdy rozhodoval nikoliv rozhodce, nýbrž zastřená [právnická osoba] kdy sama žalovaná držela postupitele, tj. původního povinného vědomě v exekuci, sama udržovala protiprávní stav do doby, než se postupitel a zároveň i původní povinný sám dostane z exekuce po zaplacení nemravných finančních prostředků. Rozhodčí poplatky vybírala [právnická osoba] a uvedená společnost jednotlivým rozhodcům platila pouze 50 Kč za každý podpis pod rozhodčí nález jí vydaný.

68. Soud vzal za prokázané, že úvěrová smlouva je v celém souhrnu absolutně neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy podle § 580 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), když rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy spočívá jednak v nastavení excesivního úroku, jenž v konkrétním případě činil 148,15 % ročně, jednak v množství nepřiměřených smluvních pokut uvedených v čl. 12 smluvních ujednání, jak je uvedeno výše, jež jsou pro běžného dlužníka v zásadě likvidační, když se jejich řetězením navíc zcela vytrácí funkce smluvní pokuty jako prostředku utvrzovacího. Na danou věc lze aplikovat závěry Ústavního soudu učiněné v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, neboť je zřejmé, že podmínky v úvěrové smlouvě jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti vymezených ve výše uvedených nálezech. Sjednaná úroková sazba převyšovala více než 11x průměrnou úrokovou sazbu při poskytování úvěrů, která se v době uzavření Úvěrové smlouvy pohybovala okolo 13 % p. a., viz: https://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.VYSTUP?p_period=1&p_sort=2&p_des=50&p_sestuid=58842&p_uka =2&p_strid=AAABAA&p_od=201504&p_do=201504&p_lang=CS&p_format=0&p_decsep=%2C.

69. Soud má za to, že žalovaná porušila prevenční povinnost uloženou jí nejen občanským zákoníkem, nýbrž i zákonem o spotřebitelském úvěru, když neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost postupitele, a to ani podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), neboť v konkrétním případě úvěrové smlouvy činil úrok 148,15 % ročně, což znamená, že postupitel byl před uzavřením úvěrové smlouvy zjevně nebonitní, a to dokonce do té míry, že mu nebylo možné poskytnout úroky v souladu se zákonem, nýbrž žalovaná zjevně poskytla finanční prostředky za úrok, který se zjevně příčím dobrým mravům s odkazem na znění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Soud má se zřetelem k nastavení podmínek úvěrové smlouvy za to, že je sama o sobě absolutně neplatná z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované, která před uzavřením úvěrové smlouvy nejednala s odbornou péčí.

70. Soud vzal při rozhodování na zřetel nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého věřitelé mají půjčovat jen těm, kteří jsou schopni splácet. Ledabylost věřitele jej neomlouvá, naopak je mu k újmě a soudy by dle Ústavního soudu měly motivovat věřitele k řádnému zkoumání úvěruschopnosti bez ohledu na to, zda daná povinnost byla v zákoně stanovena či nikoliv, neboť se jedná o obecnou a logickou povinnost každého věřitele.

71. Soud hodnotil věc podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“), podle kterého se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně jako postupníka, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne 28. 4. 2015, tj. již za účinnosti nového občanského zákoníku podle § 2395an o. z. Žalovaná si byla od právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení vědoma, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok, tudíž soud má za to, že od uvedeného okamžiku, tj. od 22. 9. 2020 bylo žalované známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila. Soud má se zřetelem k charakteru sporu a k charakteru postupitele jako spotřebitele za to, že pokud začala běžet tříletá promlčecí lhůta k uplatnění shora uvedeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tato začala běžet právě se zřetelem k charakteru postupitele jako spotřebitele, tj. strany slabší v řízení, kdy byla plně chycena do soukolí úvěrující společnosti a jejích rozhodců pracujících plně v podřízenosti [právnická osoba], až od 22. 9. 2020. Žaloba v této věci došla soudu dne 21. 12. 2021, tudíž byla podána včas v tříleté promlčecí lhůtě. Nárok žalobkyně jako postupníka se nepromlčel, navíc za situace, kdy postupitel byl spotřebitel odkázaný na průběh nemravného soukolí, se jevila námitka promlčení jako zcela v rozporu s dobrými mravy.

72. Soud rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku, když vzal ve věci za prokázané, že žalovaná se ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, resp. původně postupitele tím, že si bez právního důvodu ponechala bezdůvodné obohacení, které jí po právu nenáleží. Žalovaná reálně poskytla a vyplatila postupiteli částku 49 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči postupiteli nepochybně nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla původní částka 49 000 Kč postupiteli vyplacena, až do dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení. Žalované z vyplaceného plnění náleží a žalovaná je tak oprávněna si ponechat částku 49 000 Kč představující jistinu poskytnutého úvěru a zároveň částku 29 297,37 Kč představující zákonný úrok z prodlení z částky 49 000 Kč ve výši 8,05% ročně ode dne 17. 9. 2014 do 17. 2. 2022. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat částku 78 297,37 Kč. Soud má za to, že žalobou uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je představován rozdílem mezi tím, co žalovaná vyplaceným plněním získala, tj. částkou 205 452,82 Kč, a tím, co jí z vyplaceného plnění po právu skutečně náleží, tj. částka 78 297,37 Kč, rozdíl činí částka 127 155,45 Kč, když v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k řádně a včas vznesené námitce žalované k promlčení nároku žalobkyně, jak je uvedeno shora, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná si již ode dne právní moci usnesení o zastavení exekučního řízení vědoma toho, že na ponechání si bezdůvodného obohacení nemá nárok; zároveň bylo žalované také známo, na čí úkor se bezdůvodně obohatila, neboť žalovaná věděla, že vyplacené plnění bylo v rámci exekučního řízení vymoženo na postupiteli a měla k dispozici úplné údaje o postupiteli. Nic tak žalované nebránilo, aby postupitele sama oslovila a bezdůvodné obohacení mu vydala. Žalovaná však v tomto ohledu zůstala zcela pasivní a nic takového neučinila.

73. Pokud šlo o příslušenství pohledávky, vycházel soud ze skutečnosti, že se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení na základě předžalobní výzvy ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., a to ve spojení s nař. vl. č. 351/2013 Sb., v platném znění, domáhá se žalobkyně vůči žalované zaplacení dlužné částky i společně s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 127 155,45 Kč od 1. 3. 2023, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy, do zaplacení.

74. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 53 693 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 358 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 127 155,45 Kč sestávající z částky 6 620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 6 620 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 6 620 Kč za sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 6 620 Kč za vyjádření ve věci dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 6 620 Kč za vyjádření ve věci dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 6 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., tj. za šest úkonů 37 320 Kč a ze šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 39 120 Kč ve výši 8 215 Kč, když zároveň žalobkyně uplatnila nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť je právně zastoupena advokátem, který je plátcem DPH, a zároveň byla žalované zaslána předžalobní výzva ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu.

Poučení