27 C 39/2022-25

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jakubem Antošem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 730 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 62 345 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 10. 2021 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce, JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. 2. 2022 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná nahradila nemajetkovou újmu ve výši 68 075 Kč s úrokem z prodlení od 6. 10. 2021 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

2. Svůj nárok žalobce odůvodnil tím, že vystupoval v řízení vedeném u Českého telekomunikačního úřadu [obec] pod č. j. ČTU – [číslo] v pozici odpůrce, kdy řízení v této věci začalo podáním navrhovatele, [právnická osoba] a.s., ze dne 8. 12. 2010 pro zaplacení částky 2 826,50 Kč. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno 6. 2. 2012, a to příkaz, kterým byl žalobce zavázán zaplatit navrhovateli částku 2 826,50 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 2. 2012 odpor. Dne 2. 5. 2012 vyzval [název žalované] [obec] žalobce k doplnění tvrzení, kdy proti této výzvě podal žalobce dne 21. 5. 2012 rozklad, kterému bylo vyhověno dne 12. 2. 2016. Dne 10. 8. 2016 vydal Český telekomunikační úřad [obec] rozhodnutí, kterým zcela vyhověl návrhu navrhovatele a nově rozhodl o nákladech řízení. Po podání rozkladu žalobcem vydal dne 19. 2. 2021 Český telekomunikační úřad v [obec] pod č. j. ČT – [anonymizováno] [číslo] rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu [obec] ze dne 10. 8. 2016. Žalobce uvádí, že mu vznikla nemajetková újma, když řízení v tzv. bagatelní věci trvalo od 8. 12. 2010 do 19. 2. 2021, tedy více, jak 10 let (10 let a 3 měsíce). Žalobce má za to, že újma mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, za který odpovídá stát, a to s ohledem na § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dne 15. 3. 2021 se žalobce obrátil na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR a požadoval zadostiučinění ve výši 105 000 Kč, kdy posléze – po postoupení věci žalované jako příslušnému orgánu – částku na základě judikatury navýšil na 138 750 Kč s vědomím, že může být ponížená i o 50 %. Žalovaná na požadavek žalobce reagovala tak, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a nemajetková újma žalobce bude dostatečně kompenzována omluvou a částkou 1 300 Kč. Žalobce má za zřejmé, že mu nemajetková újma vznikla a spornou otázkou zůstává výše zadostiučinění. Svůj nárok podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2021, č.j. 30 Cdo 2368/2020-330. Dle žalobce nemůže být délka řízení ospravedlnitelná složitostí věci, kdy navíc šlo o tzv. bagatelní spor; veškeré průtahy v řízení jsou nepřiměřené a přičitatelné právě žalované, kdy nejdelší„ přestávky v řízení“ trvaly čtyři roky a žalobce na ně nemohl mít žádný vliv. Žalobce poukázal též na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je pro posouzení věci podstatné též to, zda účastník v řízení nečinil pasivní či aktivní obstrukce – v projednávané věci tomu tak nebylo. Stanovisko dále uvádí, že:„ Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob.“ V době, kdy řízení začalo, byl žalobce ekonomicky aktivní, zaměstnán, posléze přešel do předčasného důchodu a výše jeho důchodu nepřesahuje částku 13 500 Kč; přitom v době zahájení řízení pro něj bylo vynaložení finančních prostředků méně citelné než teď. Výši svého nároku žalobce opírá o výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, kdy se odškodnění pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení, a prvních 24 měsíců se snižuje přiznaná částka o 50 %. Nárok žalobce by činil 138 750 Kč, přiměřená by byla náhrada 50%, tedy 69 375 Kč. Z toho žalovaná dobrovolně uhradila 1 300 Kč, žalobou proto požaduje 68 075 Kč Vedle toho žalobce nárokuje úrok z prodlení od 6. 10. 2021, když ke dni 6. 4. 2021 byla žalované postoupena výzva k zaplacení (datum 26. 9. 2021, uvedené v petitu jako počátek vzniku práva na úrok z prodlení, posoudil soud jako zjevnou chybu v psaní, a to s ohledem na jednoznačná data 6. 4. 2021 a 6. 10. 2021 v textu žaloby ve spojení s § 35 odst. 1 zákona č 82/1998 Sb. – pozn. soudu).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Ve věci se vyjádřila tak, že skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Žalobcův popis průběhu správního řízení označila za odpovídající skutečnosti, s žalobcem však nesouhlasila v dalších okolnostech. Předně řízení sice trvalo přes deset let, avšak žalobce se o existenci řízení dozvěděl až z doručeného příkazu ze dne 6. 2. 2012, tedy až devět let před pravomocným ukončením řízení, a dříve mu tedy žádná újma vznikat nemohla. Především však žalobce dle žalované svoji újmu vůbec netvrdí a nekonkretizuje, pouze spoléhá na domněnku jejího vzniku. K tomu předložila výklad rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 520/2014, podle kterého účelem zadostiučinění za nemajetkovou újmu není sankcionování státu za vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, ale kompenzace porušení práv poškozeného. Proto není-li poškozený schopen vysvětlit, v čem konkrétně jeho nemajetková újma spočívá, je velice pravděpodobné, že mu žádná nemajetková újma nevznikla. A to je právě případ projednávané věci, kde žalobce žádnou újmu nekonkretizuje. Žalovaná připomíná, že spor byl veden o bagatelní částku a žalobci již byla poskytnuta kompenzace nemateriální újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení v obou stupních správního řízení, kdy žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši vztažené k původnímu předmětu sporu, po dalším snížení ve výši 1 300 Kč. To je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp.zn. 30 Cdo 3412/2011, podle kterého„ není obecně důvodné, aby výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovala částku, o niž se vedl původní spor“. Za situace, kdy hodnota předmětu sporu byla 2 826,50 Kč, snížila žalovaná v rámci předběžného projednání nároku na polovinu (a částka za první dva roky byla v souladu s judikaturou – Cpjn 206/2010 – rovněž snížena na polovinu); žalovaná pak považuje vyplacenou výši zadostiučiněné za zcela odpovídající. Vedle toho žalovaná konstatovala, že žalobci se dostalo i morálního zadostiučinění ve formě omluvy. Připomněla, že žalobce nečinil ve správním řízení žádné urgence k rychlejšímu vyřízení věci, na stav řízení se nedotazoval, což svědčí o nízkém zájmu žalobce o spor jako takový. Požadovaná výše zadostiučinění je tedy nejen nedůvodná sama o sobě, ale také zjevně nepřiměřená.

4. Žalobce v reakci na vyjádření žalované doplnil, že nemateriální újma mu byla způsobena tím, že byl více jak 10 let vystaven nejistotě v bagatelním sporu, a znovu též odkázal na podrobnosti v textu žaloby.

5. K doplnění žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že má za to, že žalobce nadále není schopen tvrzenou újmu blíže specifikovat, a ani rámcově ji popsat, a dodala, že nejistotě je vystaven každý účastník každého sporu. Dále zopakovala, že žalobci již zadostiučinění ve formě vyplacení částky ve výši 1 300 Kč poskytla a morální zadostiučinění zhojila omluvou. Žalobcem žalovaná výše nároku je dle žalované navíc zcela zjevně nepřiměřená ve vztahu k předmětu původního sporu, což vyplývá i z ustálené judikatury. Vyslovila se též proti tomu, aby v případě procesního úspěchu byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení dle § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce je zastoupen advokátem, přesto uplatnil nárok ve zcela zjevně nepřiměřené výši, v rozporu se známou judikaturou.

6. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř. (tedy rozhodl bez nařízení jednání), když žalobce (č. l. 18) i žalovaná (č. l. 20) s tímto postupem výslovně souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnut jen na základě listinných důkazů.

7. Mezi účastníky není sporu o tom, že ze strany státu došlo k pochybení - k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nedodržení zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí. Tato nesporná tvrzení jsou zároveň doložena obsahem k důkazu provedeného spisu Českého telekomunikačního úřadu, sp.zn. ČTÚ – [anonymizováno] [číslo]. Žalovaná na základě návrhu navrhovatele ze dne 8. 12. 2010 vydala dne 6. 2. 2012 pod [číslo jednací] [číslo] vyř. – MiM, ve vztahu k žalobci jako odpůrci, příkaz k zaplacení částky ve výši 2 826,50 Kč spolu s úrokem z prodlení a uložila mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Proti tomu podal žalobce dne 14. 2. 2012 odpor, který odůvodnil dne 10. 4. 2012, a ke kterému se žalovaná vyjádřila dne 19. 4. 2012. Dne 2. 5. 2012 vydala žalovaná pod [číslo jednací] [číslo] vyř. – MiM, usnesení, ve kterém vyzývá žalobce, aby sdělil, zda trvá na podaném odporu, a pokud ano, aby doložil důkazy na podporu svých tvrzení. Proti tomu podal dne 21. 5. 2012 žalobce rozklad. Rozhodnutím žalované ze dne 12. 2. 2016 bylo napadené usnesení zrušeno. Dne 10. 8. 2016 vydala žalovaná pod [číslo jednací] [číslo] vyř. – MiM, rozhodnutí o uložení povinnosti žalobce uhradit částku ve výši 2 826,50 Kč spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení. Proti tomu podal žalobce dne 19. 8. 2016 rozklad. Dne 2. 9. 2016 se žalovaná vyjádřila k rozkladu. Dne 19. 2. 2021 vydala žalovaná pod č.j. ČT [anonymizováno] [číslo] rozhodnutí, kterým napadené meritorní rozhodnutí potvrdila (a uložila mu povinnost k náhradě nákladů řízení o rozkladu).

8. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil dne 15. 3. 2021 (u nepříslušného orgánu, jenž věc předal k vyřízení žalované dne 6. 4. 2021), což bylo mezi účastníky nesporným.

9. Mezi účastníky též nebylo sporu o tom, že žalovaná zaslala žalobci dne 16. 9. 2021 částku ve výši 1 300 Kč, kdy toto je dále prokázáno z výpisu účtu žalované. Dále nebylo sporu o tom, že žalovaná se žalobci za délku řízení písemně omluvila, kdy toto je dále prokázáno z dopisu předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu, Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], ze dne 13. 9. 2021, č.j. ČT – [anonymizováno] [číslo] vyř., který byl právnímu zástupci žalobce doručen do datové schránky dne 23. 9. 2021.

10. Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k : a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

13. Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (shodně jako čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. - dále jen„ Úmluva“ - který je v poměrech České republiky dále rozváděn § 13 odst. 1 větou třetí OdpŠk) garantuje mimo jiné právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“) a že garance tohoto práva se vztahuje nejen na řízení před soudem, ale též i na správní řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp.zn. II. ÚS 570/20 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp.zn. 31 Cdo 2402/2020).

14. Zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp.zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp.zn. 25 Cdo 508/2008). V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků.

15. Předmětné řízení trvalo od 8. 12. 2010 (v přímém vztahu k žalobci pak od 6. 2. 2012, kdy mu byl doručen příkaz k zaplacení částky 2 826,50 Kč spolu s úrokem z prodlení a náhrada nákladů řízení) do 19. 2. 2021, kdy bylo skončeno vydáním rozhodnutí žalované [číslo jednací], tedy po cca 10 letech a 3 měsících (a po cca 9 letech od okamžiku, kdy se žalobce o vedení řízení dozvěděl). Pokud by délka řízení měla být posuzována dle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění účinném ke dni zahájení řízení (8. 12. 2010), mělo být rozhodnuto do 4, nejvýše pak 6 měsíců. I pozdější, ke správnímu orgánu benevolentnější právní úprava by (např. dle aktuálně účinného znění) připouštěla délku řízení (i při 2 podaných rozkladech) maximálně cca 1,5 roku. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (šlo zároveň o skutečnost mezi účastníky nespornou). Posuzované řízení nebylo složité, žalobce se na délce řízení nepodílel, nepřiměřená (a to extrémně nepřiměřená) délka řízení je plně přičitatelná žalované. Skutečnost přetížení žalované v dané době – resp. přetížení Českého telekomunikačního úřadu – je soudu z úřední činnosti známa, nemůže však mít dopad na posouzení věci, neboť zajištění rychlosti řízení je úkolem státu jako celku a organizační či personální nedostatky daného orgánu či úřadu nemohou jít jakkoli k tíži poškozeného.

16. Soud se nepřiklonil ke stěžejní argumentaci žalované, že žalobci žádná nemajetková újmy nevznikla, resp. že takovou dostatečně netvrdil a tedy ani její vznik není možno presumovat ve smyslu související judikatury. Žalobce vyjádřil svou újmu velmi stručně až lakonicky, nicméně dostatečně, když (zjednodušeně řečeno) uvedl, že žalovaná jej vystavila„ více jak 10 let nejistotě v bagatelním sporu“ a odkázal na to, že v době konečného rozhodnutí pro něj bylo těžší se s povinností k úhradě vypořádat, když mezitím nastoupil do důchodu. Námitka žalované je sice relevantní, nicméně nikoli ve vztahu k otázce vzniku nemajetkové újmy, nýbrž ve vztahu k otázce přiměřené formy či výše zadostiučinění (viz dále). Že ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce skutečně došlo, pak potvrzuje též postup samotné žalované v rámci předběžného projednání nároku, kdy tato se žalobci písemně omluvila a vyplatila mu zadostiučinění ve výši 1 300 Kč. Poskytnutím omluvy a vyplacením zadostiučinění žalovaná vznik nemajetkové újmy žalobce de facto uznala, a její současná argumentace se tak jeví jako účelová. Žalobci tedy nesprávným úředním postupem žalované (nepřiměřenou délkou řízení) nemajetková újma vznikla, když byl (ze subjektivního hlediska cca 9 let) vystaven nejistotě o výsledku sporu; přitom o řízení se dozvěděl v době, kdy byl v produktivním věku, ale rozhodnuto bylo v době, kdy byl v důchodu, což rovněž není (obecně) tvrzením zcela bez významu (konkrétně viz dále). Z hlediska judikaturou ustálených principů presumpce vzniku nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení lze uzavřít, že tato žalobci jednoznačně vznikla, když žalovaná, na níž přešlo břemeno vyvrácení vzniku újmy, neprokázala (a v zásadě ani netvrdila) poukazem na výjimečné specifické okolnosti věci, že by tato presumovaná újma právě v případě žalovaného nevznikla. Pokud žalovaná uvádí, že nejistotě je vystaven každý účastník každého řízení, je to nepochybně pravda, avšak pro posouzení této věci je stěžejní právě (zbytečný) nárůst a prodlužování této nejistoty v důsledku nepřiměřené délky řízení (kterou žalovaná nijak nesporuje, resp. ji uznává), nikoli existence řízení jako taková.

17. Soud se dále zabýval tím, jak se shora uvedené pochybení státu odrazilo v žalobcově životě. Soud dospěl k závěru, že v případě řízení o zaplacení částky ve výši 2 826,50 Kč, i spolu s úrokem z prodlení a náhradou nákladů řízení, se jedná o řízení s nízkým významem pro žalobce. Jedná se o částku, která svou výší nemůže pro průměrně finančně stabilního člověka (byť v důchodu) představovat takovou zátěž do osobního rozpočtu, že by způsobila déle trvající strádání. Žalobce ani ve svém návrhu, ani v jeho doplnění (a to ani k výslovné námitce žalované) nedoplnil žádná tvrzení k otázce konkrétních negativních dopadů vedeného řízení či opožděného vydání konečného rozhodnutí do jeho života. Netvrdil ani to, že by ho úhrada částky (až) v důchodovém věku nějak konkrétně zasáhla, že by si např. musel nevýhodně půjčit apod. Lze zmínit také to, že žalobce mohl tuto relativně nízkou částku již v počátku správního řízení (a tedy v době ekonomické aktivity) složit např. na spořící či investiční produkt, kde by (dále zhodnocená) částka vyčkala výsledku sporu a výnosem pokryla případné příslušenství pohledávky. Kusý, nekonkrétní a nezájem vykazující způsob uplatnění nároku žalobcem soud utvrdil v tom, že správní řízení, ani konečné (opožděné) rozhodnutí, nemělo pro žalobce většího významu; proti rozhodnutí o rozkladu ostatně ani nebrojil soudní žalobou. To vše je navíc plně v souladu s výše uvedenými tvrzeními žalované, zejm. že se žalobce v průběhu správního řízení o jeho stav nikdy zvlášť nezajímal a nečinil kroky k odstranění průtahů (prokázáno správním spisem). Přechod žalobce z produktivního věku do důchodu sám o sobě, za daných (kusých) skutkových tvrzení, nepředstavuje takovou okolnost, která by mohla mít vliv na změnu intenzity zásahu do práv žalobce. Zásah do osobnostních práv žalobce, z něhož vznikla odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy soud shledal pouze v nepřiměřené délce řízení jako takové (přičemž hodnotil pouze 9 let, po které žalobce o vedení řízení věděl, když dříve mu žádná újma vznikat nemohla), v důsledku čehož byl žalovaný v nejistotě o výsledku sporu, přičemž byl (byť zejména jen v morální rovině) existencí běžícího sporu zatěžován – takovýto zásah by pak negativně cítila každá osoba, vystavená nepřiměřeně (zde zcela zjevně nepřiměřeně) dlouho trvajícímu správnímu řízení o zaplacení peněžité částky.

18. Soud dospěl při zohlednění kritérií § 31a OdpŠk k závěru, že takto opravdu enormně dlouhá doba správního řízení o zcela bagatelní částce, kdy nebylo shledáno žádné zavinění žalobce na prodlužování řízení, představuje takový zásah do osobnostních práv žalobce, že k pokrytí jeho nemajetkové újmy nepostačuje konstatování porušení práva ani (žalovanou již poskytnutá) omluva, a je třeba poskytnout zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk), což je ostatně pravidelný postup v obdobných případech i tehdy, kdy délka řízení nebyla až takto extrémní. Dále se proto soud zabýval již jen otázkou přiměřené výše zadostiučinění.

19. Při stanovení přiměřené výše finančního zadostiučinění je (u újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení) třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, kdy Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, činí alespoň 15 000 Kč za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu. Zmíněná částka je totiž považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3026/2009). Při délce trvání nejistoty žalobce ohledně výsledku posuzovaného řízení by tak základní obecná výše odškodnění, při respektování shora uvedených pravidel, měla činit 120 000 Kč (za 9 let, po která dopady běžícího řízení mohl žalobce reálně pociťovat, při krácení prvních dvou let na polovinu), když soud považuje, s ohledem na obecně zanedbatelný význam předmětného správního řízení, přiměřenou výchozí částku právě 15 000 Kč ročně. K tomu, aby odškodnění odpovídalo konkrétním okolnostem daného případu, je třeba takto zjištěnou částku upravit s přihlédnutím ke kritériím vymezeným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009). V projednávané věci tomu odpovídá navýšení o 20 procentních bodů s ohledem na extrémní délku řízení o bagatelní věci (písm. a), b) předmětného ustanovení). Jelikož nebylo zjištěno ani obstrukční chování žalobce, ani jeho snaha o urychlení řízení, jakož ani žádné specifické odchylky od normálu z hlediska postupu žalované v průběhu řízení, soud v tomto směru částku dále neupravoval (písm. c), d) předmětného ustanovení). Soud však přistoupil ke krácení o 50 procentních bodů (jak ostatně učinil i sám žalobce, a na stejné krácení se odvolávala i žalovaná), neboť se jednalo o spor o zjevně bagatelní částku, se zanedbatelným významem pro žalobce, který netvrdil žádný další relevantní zásah do svých práv nad rámec samotné dálky řízení a navíc byla morální újma žalobce redukována písemnou omluvou žalované (písm. e) předmětného ustanovení). Částku 120 000 Kč tedy soud upravil ponížením o 30 % (plus 20 procentních bodů mínus 50 procentních bodů, viz výše), v projednávané věci by tak byla zadostiučiněním částka 84 000 Kč. Individualizace by však nebyla úplná, pokud by soud zároveň nepřihlédl k již dlouhodobě ustálenému judikaturnímu závěru, který stanoví, že je-li předmětem posuzovaného řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší finančně vyjádřený předmět posuzovaného řízení přesahovalo (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp.zn. 30 Cdo 3412/2011, případně rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2396/2011), přičemž uvedeným předmětem řízení je třeba rozumět též příslušenství plnění a náklady řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp.zn. 30 Cdo 6056/2016, dále rozsudek téhož soudu ze dne 27. 11. 2018, sp.zn. 30 Cdo 1500/2018). Při skutečně individualizovaném hodnocení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk tak není možno určit v žádném případě výši náhrady nemajetkové újmy v částce 84 000 Kč (resp. žalobcem požadované částce 68 075 Kč), neboť by to bylo zjevně nepřiměřené předmětu původního řízení.

20. S přihlédnutím k citovanému závěru ustálené judikatury o limitaci výše nemajetkové újmy částkou peněžitého plnění, které bylo předmětem posuzovaného řízení, soud uzavřel, že zjištěným okolnostem případu odpovídá jako přiměřená finanční náhrada za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu částka 7 030,34 Kč. Jakožto odpovídající spravedlivému posouzení věci (též s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl ve správním řízení v konečném výsledku zcela neúspěšný) vzal soud za údaje relevantní pro vyčíslení hodnoty věci ve správním řízení částky, které navrhovatel požadoval ve svém Návrhu na vydání rozhodnutí ze dne 2. 12. 2010, vyčíslené k datu, kdy se žalobce o vedení správního řízení dozvěděl (ke dni 6. 2. 2012). Předmětem řízení byl tak požadavek navrhovatele na zaplacení jistiny ve výši 2 826,50 Kč, úroku z prodlení z této jistiny ve výši 0,05 % denně od 10. 6. 2010 do zaplacení (jehož kapitalizovaná výše ke dni 6. 2. 2012 činila 857,84 Kč), a dále požadavek navrhovatele na úhradu nákladů řízení, tedy správního poplatku ve výši 200 Kč a nákladů právního zastoupení 3 146 Kč (celkem 3 346 Kč), když součet plnění, jež byly předmětem řízení, činí právě 7 030,34 Kč. Takto redukovaná částka pak po odečtení žalovanou již uhrazeného částečného plnění (1 300 Kč) činí 5 730,34 Kč, matematicky zaokrouhleno na celé koruny pak 5 730 Kč.

21. Soud proto přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 730 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 6. 10. 2021 (kdy uplynula lhůta pro předběžné posouzení nároku žalovanou) do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu žalobu na zaplacení nemajetkové újmy zamítl jako nedůvodnou.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Aplikovatelnost tohoto ustanovení též na případy žalob na nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu vyplývá z ustálené judikatury (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/20, ze dne 11. 8. 2020). Argumentaci žalované o tom, že by nebylo jeho užití na místě s ohledem na zásadní rozdíl uplatněné a přiznané částky, tedy není možno přisvědčit, neboť takovouto výjimku zákon ani judikatura neznají. Žalobce požaduje nahradit zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náhradu zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby. Tarifní hodnota sporu se (rovněž dle ustálené judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp.zn. 30 Cdo 3378/2013) určuje dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“), tedy ve výši 50 000 Kč. Advokát žalobce učinil v řízení 3 úkony právní služby s nárokem na odměnu ve smyslu § 11 odst. 1 a.t. (převzetí zastoupení, žaloba, vyjádření z 22. 3. 2022), když účtovaná„ předžalobní výzva“ nebyla žalobcem doložena. Pro pořádek soud uvádí, že za ní nemůže být považováno uplatnění nároku u správního orgánu dle § 14 OdpŠk, neboť nesouvisí se soudním řízením, a ostatně náklady řízení o předběžném posouzení se nenahrazují (§ 31 odst. 4 OdpŠk). Odměna za 1 úkon právní služby dle § 7 a.t. činí 3 100 Kč, za 3 úkony pak 9 300 Kč, spolu se třemi paušálními náhradami dle §13 odst. 4 a.t. v celkové výši 900 Kč a s DPH 21% v celkové výši 2 142 Kč tak vypočtená náhrada advokátního zastoupení činí 12 342 Kč, spolu se soudním poplatkem pak náhrada nákladů řízení činí 14 342 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost soud uvádí, že absenci běžné předžalobní výzvy posoudil dle § 142a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce byl na soudní uplatnění nároku v zásadě přímo odkázán žalovanou v jejím dopise z 13. 9. 2021; mimoto dle již ustálené judikatury lze náhradu nákladů řízení dle § 142a odst. 1 o.s.ř. nepřiznat jen tehdy, pokud po podání žaloby byl žalovaný nárok uspokojen, což není případ projednávané věci.

23. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř., a to jak ohledně nároku ve věci samé, tak ohledně nákladů řízení.