27 C 80/2023 - 85

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Klečkovou ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 244 309 Kč s příslušenstvím a 237 800 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], náhrady ušlého zisku [částka] a náhrady škody za právní zastoupení ve výši [částka] (rozšířeno u jednání soudu dne [datum]), která mu vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným Krajským soudem v Plzni dne [datum], č. j. [Anonymizováno], jímž soud zamítl stížnost žalobce proti usnesení Okresního soudu [adresa] – město ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], o zamítnutí návrhu žalobce na podmíněné propuštění v výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud k ústavní stížnosti žalobce zrušil svým nálezem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], rozhodnutí stížnostního soudu s odůvodněním, že bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny. Další žalobou doručenou soudu dne [datum] (o níž soud řízení spojil ke společnému projednání) se žalobce domáhal taktéž náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], ušlého zisku [částka] a náhrady škody v podobě výdajů na právní zastoupení ve výši [částka] z titulu nezákonného rozhodnutí, a to v pořadí druhého rozhodnutí o stížnosti žalobce Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. I druhé rozhodnutí Ústavní soud zrušil nálezem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], z důvodu, že bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 listiny a opětovně uložil krajskému soudu, aby ve věci jednal a rozhodl. Žalobce uvedl, že v důsledku nezákonných rozhodnutí zůstal omezen na osobní svobodě, což představovalo zásah do jeho osobního a rodinného života. Podmínky pro podmíněné propuštění splnil, a přesto soudy nebyly schopny ústavně konformně rozhodnout. [právnická osoba] představovala náklady za právní zastoupení, a to dva úkony po [částka] a dva režijní paušály za převzetí zastoupení a sepsání stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne [datum], tj. [částka] a dále náklady za právní zastoupení před Ústavním soudem – převzetí zastoupení, sepis ústavní stížnosti a účast při vyhlášení nálezu vč. cestovného a hotových výdajů ve výši [částka] a odměna za převzetí zastoupení a sepis ústavní stížnosti v souvislosti s druhou ústavní stížností ve výši [částka]. Ušlý zisk požadoval na základě příslibu zaměstnání po propuštění ve společnosti [jméno FO] – [Anonymizováno] s hrubou měsíční mzdou [částka]. Jelikož byl ve VTOS, pracovní smlouvu uzavřít nemohl. Do tohoto zaměstnání nakonec po propuštění z VTOS nastoupil. V souvislosti s neústavními rozhodnutími mu bylo znemožněno do zaměstnání nastoupit a práci vykonávat. V replice žalobce uvedl, že ve věci Ústavní soud vydal celkem tři nálezy, kterými se žalobce zastal a po 2,5 letech byl žalobce za stejné nezměněné situace propuštěn z výkonu trestu ke dni [datum] usnesením Okresního soudu [adresa] – město č. j. [Anonymizováno]. Od [datum] do [datum] tak dovodil, že byl nezákonně ve VTOS. Odkázal přitom na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně ze dne [datum], dle kterého byly u žalobce splněny podmínky pro podmíněné propuštění, pokud by soud správně aplikoval ustanovení trestního řádu. Na žalobce nehleděl jako na prvotrestaného, ale aplikoval § 91 odst. 4 tr. zákoníku. Při jednání žalobce upřesnil, že se nedomáhá odškodnění z nesprávného úředního postupu, ale pouze v souvislosti s rozhodovací činností.

2. K výzvě soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. týkající se doplnění tvrzení k dopadům označených nezákonných rozhodnutí do života žalobce, resp. do jeho osobního a rodinného života, v jakém období k zásahům došlo a v čem spatřuje příčinnou souvislost s mezi nezákonnými rozhodnutími a újmou žalobce doplnil, že nemajetkovou újmu požaduje za období od [datum], kdy měly soudy zákonně rozhodnout a žalobce by podmíněně propustily na svobodu, do propuštění dne [datum] (18 měsíců). Zásah do jeho rodinného a osobního života žalobce blíže nevymezil. K ušlému zisku, kdy soud žalobce vyzval k doplnění tvrzení, co konkrétně požadovaná částka 2x [částka] představovala, jaké částky se domáhá v souvislosti s každým nezákonným rozhodnutím, za jaké období, jak dospěl k požadovaným částkám a v čem spatřuje příčinnou souvislost, žalobce doplnil, že příslib zaměstnání u [jméno FO], [Anonymizováno] trval po celou dobu řízení o podmíněné propuštění. Na přislíbenou pozici technika nastoupil k [jméno FO] dne [datum] se základní mzdou [částka] měsíčně. Uvedl, že požaduje ušlý zisk od [datum] do [datum] ve výši přislíbené zaměstnavatelem, tj. [částka] měsíčně, ačkoliv v roce 2023 nastoupil za mzdu [částka] měsíčně.

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že u ní žalobce dne [datum] a [datum] uplatnil žalované nároky. Po předběžném projednání dne [datum] konstatovala, že vůči žalobci byla vydána nezákonná rozhodnutí tak, jak tvrdil žalobce, za jejichž vydání se mu omluvila. Požadovanou náhradu škody a nemajetkové újmy žalobci nepřiznala s odůvodněním absence příčinné souvislosti a vzniku škody. Dále uvedla, že institut podmíněného propuštění je nenárokový mimořádný institut dobrodiní. Skutečnost, že žalobce i nadále vykonával trest odnětí svobody není nezákonným zásahem do jeho rodinného či osobního života. Trest odnětí svobody byl žalobci uložen za poměrně závažnou prokázanou trestnou činnost, o čemž svědčí i délka trestu 14 let. Přiznání náhrady škody či nemajetkové újmy by bylo v rozporu se zásadou obecně sdílené představy spravedlnosti. Nárok na náhradu nákladů před Ústavním soudem shledala nedůvodným z důvodu výluky odpovědnosti státu v návaznosti na speciální úpravu obsaženou v § 62 zák. o Ústavním soudu. Pouhý příslib zaměstnání shledala za nedostatečný, nepředstavující žádnou záruku s ohledem na to, že nebyla uzavřena žádná konkrétní smlouva s konkrétními podmínkami jako je den nástupu do zaměstnání, druh práce, pracovní pozice či přesný výdělek. Neměla tak za dostatečně prokázáno, že žalobci vznikla škoda v požadované výši.

4. Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobce uplatnil u žalované dne [datum] nárok na náhradu škody ve výši [částka] a dne [datum] nárok ve výši [částka] z titulu nezákonných rozhodnutí vydaných v řízení u Okresního soudu [adresa]-město pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalovaná konstatovala vydání nezákonných rozhodnutí představující usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], což žalobci sdělila ve stanoviscích ze dne [datum]

5. Soud na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

7. Rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], sp zn. [Anonymizováno] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] byl zrušen trest uložený žalobci v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] a nově mu byl uložen souhrnný trest ve výměře 7 let. Dále byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno] ve spojení usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum] sp. zn. [Anonymizováno] uznán vinným a odsouzen ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. z. spáchaný dílem ve stadiu pokusu ve formě spolupachatelství k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Dne [datum] žalobce nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody z rozhodnutí Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], sp zn. [Anonymizováno] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] s plánovaným koncem [datum]. Poté měl vykonat trest z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] sp. zn. [Anonymizováno] s plánovaným koncem [datum]. Žalobce podal prostřednictvím obhájce dne [datum] žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, kterou Okresní soud [adresa] – město usnesením z [datum], č. j. [Anonymizováno], zamítl. Dle odůvodnění byl celkový trest žalobce 14 let odnětí svobody, přičemž vykonal cca 5 let trestu. Celkem byl žalobce sedmkrát trestán. V současnosti má v běhu i řízení u Městského soudu v Praze, kde se jedná rovněž o trestnou činnost spáchanou před rokem 2014. Obvinění mu bylo sděleno [datum]. Okresní soud měl za splněnou podmínku polepšení a prognózy budoucího řádného života (druhá a třetí podmínka), ale neměl za splněnou podmínku uplynutí zákonem stanoveného času (první podmínka). Dle soudu byl žalobce odsouzen jako druhotrestaný a bylo třeba vykonat trestu. Pokud by byla tato podmínka splněna, soud by přistoupil k aplikaci mimořádného dobrodiní ve formě podmíněného propuštění. Proti usnesení podal žalobce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Plzni dne [datum], č. j. 8 To 356/2021-133, tak, že ji zamítl. Soud považoval závěry o naplnění druhé a třetí zákonné podmínky za předčasné a vycházející z neúplné důkazní situace. Soud I. stupně se měl podrobněji zabývat výší dluhů odsouzeného, jeho schváleným oddlužením, výší splátek, v jakém rozsahu nahradil způsobenou škodu a odčinil újmu způsobenou jeho trestnými činy. V této souvislosti se měl podrobněji zaobírat i tím, jaké budou výdělkové možnosti žalobce v případě propuštění na svobodu v poměru k výši dluhů. Za tím účelem bylo třeba doplnit dokazování. Dále uvedl, že žalobce ještě nevykonal trestu odnětí svobody. Žalobce podal ústavní stížnost. Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 232/2022, konstatoval, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021-133, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021-133, zrušil. Dle Ústavního soudu krajský soud ustanovení § 91 odst. 4 tr. z. neinterpretoval ústavně konformně. V mezidobí žalobce podal žádost o podmíněné propuštění k Obvodnímu soudu pro [adresa], který usnesením z [datum], č. j. 46 PP 14/2022, žalobce podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, stanovil mu zkušební dobu 7 let a vyslovil nad ním dohled. Krajský soud v Plzni usnesením z [datum], č. j. 8 To 356/2021-159, zrušil usnesení Okresního soudu [adresa] – město z [datum]. Stížnostní soud uvedl, že žalobce byl na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] podmíněně propuštěn, žalobce je nadále ve výkonu trestu, protože proti usnesení [právnická osoba] 4 podal stížnost státní zástupce. Jelikož byl žalobce přemístěn do věznice v obvodu [právnická osoba] 4, stížnostní soud nadále nemůže rozhodovat. Zároveň poukázal na to, že ani usnesení obvodního soudu neobsahuje podrobné hodnocení zmiňovaného ustanovení § 88 odst. 3 tr. z. a že žalobce dle odsuzujících rozsudků způsobil škodu nejméně ve výši [částka]. Žalobce podal proti rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2152/22, zrušil rozhodnutí krajského soudu z důvodu, že krajský soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu a měl rozhodnout o stížnosti žalobce bez ohledu na to, že byl přemístěn do jiné věznice. Došlo tedy k porušení práva žalobce na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V mezidobí probíhalo tr. řízení proti žalobci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2020. Usnesením Krajského soudu v Plzni z [datum], č. j. 8 To 356/2021-231, bylo ke stížnosti žalobce usnesení OS [adresa]-město ze dne [datum] zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dle odůvodnění hrozí případné riziko recidivy, pokud by žalobce neměl dostatek finančních prostředků na další hrazení způsobené škody. Z tohoto důvodu je třeba doplnit dokazování, mj. spisem Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. 46 PP 14/2022, dalšími tr. spisy, kde byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody kvůli zjištění, zda odsouzený již tehdy uplatňoval sliby a proklamace, které následně nesplnil, dále uložil okresnímu soudu, aby přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. Okresní soud musí zjistit případně i dalším doplněním dokazování, jak se stavěl odsouzený k náhradě způsobené škody již v době po svém prvém podmíněném propuštění. Dále musí se zabývat tím, jaký je předpoklad, že po oddlužení (žalobce je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno] [insolvenční spisová značka]) žalobci zůstanou finance na náhrady škody, v jaké výši, tedy k finančním poměrům žalobce. Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum] č. j. 67 To 206/2022-176, zrušil usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum] č. j. 46 PP 14/2022-144 a znovu rozhodl podle § 88 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za použití § 331 odst. 1 trestního řádu tak, že žádost odsouzeného stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. Okresní soud [adresa] – město usnesením ze dne [datum], v právní moci téhož dne, č. j. 12 PP 71/2021-121, žalobce podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody, nad žalobcem vyslovil dohled a stanovil zkušební dobu v trvání 7 let. Před vydáním rozhodnutí okresní soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinická psychologie, spisy týkajícími se dřívějších odsouzení žalobce, nepravomocné rozhodnutí z probíhajícího řízení u Městského soudu v Praze, zprávy z oddlužení probíhajícího u Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 40 [insolvenční spisová značka], hodnocení Vězeňské služby, pracovní hodnocení a listinami od žalobce vč. potvrzení [jméno FO], [Anonymizováno] z [datum] o tom, že v případě propuštění žalobce z vězení bude zaměstnán jako revizní technik klimatizačních a vzduchotechnických zařízení, případná výše hrubé mzdy by se pohybovala kolem [částka]. Dne [datum] ve 12.00 hod. byl žalobce propuštěn z výkonu trestu (viz. spis Okresního soudu [adresa] – město sp. zn. 12 PP 71/2021). 8. [jméno FO], [Anonymizováno] přislíbil žalobce zaměstnat po propuštění z vězení na pozici revizního technika klimatizačních a vzduchotechnických zařízení s hrubou měsíční mzdou kolem [částka] měsíčně (viz. příslib [jméno FO] ze dne [datum] a [datum]). Od [datum] žalobce pracuje u [jméno FO], [Anonymizováno] [adresa] 71, na pozici technik chladírenských a klimatizačních technologií, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Mzda žalobce činila [částka] (viz. pracovní smlouva a mzdový výměr z [datum]).

9. Probační mediační služba k hodnocení dohledu nad žalobcem uvedla dne [datum], že se žalobce dostavuje na setkání, plní formální podmínky uloženého trestu, nebyla zjištěna další protiprávní činnost, je svobodný, žije na adrese [adresa] se svou přítelkyní, paní [tituly před jménem] [jméno FO] a dvěma vlastními dětmi, od [datum]. Je zaměstnán ve firmě [jméno FO] [Anonymizováno].cz na pracovní pozici technik chladírenských a klimatizačních technologií, smlouva na dobu neurčitou, měsíční příjem klient předpokládá v celkové výši [částka]. Od roku 2020 je žalobce v insolvenci s ukončením v květnu 2025. Škoda je hrazena insolvenčním správcem (viz. zpráva PMS z [datum]). 10. [tituly před jménem] [jméno FO] vystavil žalobci fakturu na částku [částka] za zastupování žalobce v řízení podmíněného propuštění z VTOS se splatností dne [datum] (viz. faktura č. 2023/029).

11. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

12. Pouze pro úplnost se dodává, že soud zamítl další návrhy na doplnění dokazování (např. účastnický výslech žalobce), neboť – jak bude objasněno níže - pro posouzení žalobou uplatněného nároku bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.

13. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

17. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u orgánu uvedeného v § 6 zákona (tj. zdejší žalovaná). Podle § 15 odst. 1 zákona pak platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

20. Jak je uvedeno shora, žalobce se žalobou domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] z obou nezákonných rozhodnutí (změna žaloby nebyla soudem připuštěna při jednání soudu dne [datum]) za období od [datum] (kdy měl být žalobce dle jeho názoru propuštěn na svobodu, pokud by soudy rozhodovaly zákonným způsobem) do [datum] (kdy byl fakticky z výkonu trestu podmíněně propuštěn). Ušlý zisk žalobce požadoval za období od [datum] do [datum].

21. K tomu zdejší soud poznamenává, že zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla újma (tj. nemajetková či majetková – škoda); a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem; jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

22. Z § 8 zákona plyne, že aby bylo možné rozhodnutí státu považovat za nezákonné, je nezbytné, aby bylo zrušeno k tomu příslušným orgánem. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí orgánu veřejné moci (tj. zde soudů).

23. Naproti tomu nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 2778/2010 či Vojtek, P., Bičák, V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. [adresa]. [právnická osoba]. Beck, 2017, str. 145). Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. O úřední postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby, které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 924/2013 ze dne [datum]).

24. V řízení bylo prokázáno, že Krajský soud v Plzni vydal dne [datum] rozhodnutí, č. j. 8 To 356/2021 - 133, kterým zamítl pravomocně žádost žalobce podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí pak bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 232/22. Jinak řečeno, krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku. Další usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021 – 159, zrušil Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp zn. II. ÚS 2152/22 z důvodu, že krajský soud nerespektoval právní názoru Ústavního soudu. Zdejší soud má přitom za to, že zmíněná pochybení krajského soudu se bezprostředně odrazila ve vydání rozhodnutí, která byla následně zrušena, pročež jsou v dané věci titulem pro vznik odpovědnosti státu nezákonné rozhodnutí, nikoli nesprávný úřední postup. Z uvedeného důvodu soud žalobní nárok posoudil jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, kterými jsou rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021 – 133, a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021 – 159. Dlužno poznamenat, že v projednávané věci ani nebylo mezi stranami o existenci odpovědnostního titulu sporu. Na jednání dne [datum] žalobce potvrdil, že se domáhá náhrady újmy pouze v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími ve smyslu § 8 OdpŠk, jinak řečeno v souvislosti s rozhodovací činností.

25. S ohledem na existenci odpovědnostního titulu se dále soud zabýval otázkou vzniku újmy/škody a otázkou příčinné souvislosti mezi touto újmou/škodou a odpovědnostním titulem (tj. nezákonnými rozhodnutími).

26. Dlužno poznamenat, že zákon zakládá nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat vznik nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví)(viz § 31a OdpŠk). Žalobce se svojí žalobou domáhala mj. náhrady nemajetkové újmy; samotný pojem nemajetkové újmy zákon blíže nedefinuje a jednoznačnou definici nepodává ani občanský zákoník. Nicméně z § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů lze dovodit, že nemajetková újma má jak objektivní stránku spočívající v porušení objektivního práva poškozeného, tak subjektivní stránku spočívající ve způsobených duševních útrapách. Odpovědnostní titul může mít negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění apod. Přitom tyto obtíže se mohou projevovat ve vnějším světě (zejména v případě vztahů okolí k poškozenému), ale nemusejí (v případě úzkosti, nejistoty, stresu). Je zřejmé, že tam, kde se následky porušení práva ve vnějším světě neprojevují (jedná se o stav mysli), je prakticky nemožné takové následky prokazovat (ostatně často je to obtížné i v případech, kdy se projevují). V řízení se tak obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). V každém případě je ale na poškozeném, aby vznik konkrétní nemajetkové újmy při uplatňování nároku na zadostiučinění alespoň tvrdil. Pokud pak poškozený tvrdí i něco, co nebývá obvyklým následkem, musí i prokázat (označit k tomu potřebné důkazní prostředky) vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).

27. K tomu se připomíná, že existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou újmy může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3109/08).

28. Otázkou příčinné souvislosti se zabýval rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ve kterém vyslovil závěr, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal. Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“. Otázka příčinné souvislosti tedy nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech.

29. V projednávané věci platí, že žalobce namítal nemajetkovou újmu, kterou spojoval s tím, že od dne [datum], kdy dle jeho názoru měl krajský soud správně rozhodnout, do dne [datum] setrvával ve výkonu trestu odnětí svobody. K tomu zdejší soud zdůrazňuje, že není a nemůže být dána příčinná souvislost mezi tím, že žalobce setrvával ve výkonu trestu i po [datum], případně po [datum] (tj. po dnech přijetí nezákonných rozhodnutí), a samotným odpovědnostním titulem (tj. nezákonnými rozhodnutími). Jak totiž vyplynulo z provedeného dokazování, žalobce setrvával ve výkonu trestu nikoliv v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími (usneseními) Krajského soudu v Plzni, nýbrž v příčinné souvislosti s rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum] sp. zn. 1 T 142/2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] ze dne [datum] sp. zn. 6 To 396/2019 (následoval by trest z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve [adresa] ze dne [datum] sp. zn. 68 T 6/2018), kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 7 let. Toto rozhodnutí (tj. rozsudek Okresního soudu ve [adresa] ve věci sp. zn. 1 T 142/2018) přitom nikdy nebylo zrušeno, pročež se na projednávanou věc nevztahuje § 10 OdpŠk.

30. Žalobce se svojí argumentací snažil navodit dojem, že pokud by dotčený stížností soud rozhodoval zákonně, musel by být z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a nedošlo by k zásahu do jeho rodinného a osobního života. Nic takového ovšem bez dalšího neplatí; rozhodnutí KS v Plzni ze dne [datum] bylo zrušeno pro nesprávný právní názor stížnostního soudu týkající se aplikace podmínky stanovené v § 91 odst. 4 tr. zákoníku (nyní § 91 odst. 5 tr. zákoníku), tedy nikoli pro nesprávné posouzení podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Z odůvodnění nezákonného rozhodnutí z [datum] je naopak zřejmé, že stížnostní soud měl výhrady ke zhodnocení podmínek § 88 odst. 1 soudem I. stupně a měl za to, že je třeba doplnit dokazování k majetkovým poměrům žalobce, resp. jeho možnostem hradit způsobenou škodu, spisy obsahující dřívější odsouzení žalobce aj. V tomto rozsahu měl rozhodnutí soudu I. stupně za nedostatečné a podmínky dle § 88 odst. 1 tr. zákoníku neměl za splněné. Z druhého nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021 – 159, rovněž nelze dovodit, že by měl stížnostní soud za splněná kritéria pro podmíněné propuštění žalobce z výkonu trestu, neboť v tomto rozhodnutí stížností soud pouze konstatoval svou nepříslušnost ve věci rozhodovat. Krajský soud v Plzni i ve svém třetím rozhodnutí ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021-231, o stížnosti žalobce proti usnesení soudu I. stupně z [datum] uvedl, že je třeba doplnit dokazování soudem I. stupně k posouzení splnění podmínek pro podmíněné propuštění žalobce z výkonu trestu. K tomu se zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění je v zásadě fakultativní (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2595/19). Posouzení splnění jeho zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily (srov. nález ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 688/21, ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 599/14, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2201/16). Jinak řečeno, konkrétním následkem nezákonného rozhodnutí krajského soudu rozhodně není, že by žalobce setrvával ve výkonu trestu odnětí svobody od [datum] do [datum]. Neplatí proto, že by škodní následek byl následkem nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. 8 To 56/2021 – 31, či ze dne [datum], č. j. 8 To 356/2021 – 159, když tento následek je daleko spíše důsledkem existence pravomocného (a nikdy nezrušeného) rozsudku Okresního soudu ve [adresa], kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu, a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonával v době vydání nezákonných rozhodnutí. Ve výkonu trestu tak žalobce pobýval v souladu se zákonem.

31. Ani ze samotné skutečnosti, že nezákonná rozhodnutí byla následně zrušena Ústavním soudem ČR nelze dovodit, že k okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku pro vyhovění žádosti žalobce. V tomto směru lze odkázat na právní názor Ústavního soudu ČR vyjádřený v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 810/18: „Ústavní soud však nemůže zavázat obecné soudy k tomu, aby konkrétního odsouzeného podmíněně propustily z výkonu trestu odnětí svobody. I kdyby se v jejich rozhodování vyskytla vada dosahující intenzity porušení základních lidských práv či svobod, může po nich Ústavní soud vyžadovat toliko její odstranění, což však neznamená pozitivní výsledek řízení o podmíněném propuštění pro odsouzeného per se. Ústavní soud totiž do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje.“ Vzhledem k tomu, že při opětovném rozhodování Krajského soudu v Plzni o stížnosti žalobce (usnesení [datum], č. j. 8 To 356/2021-231) proti rozhodnutí Okresního soudu [adresa] – město bylo toto prvostupňové rozhodnutí zrušeno, neboť dle krajského soudu bylo třeba doplnit dokazování a poté znovu rozhodnout, nelze vůbec dospět k závěru, že žalobce splnil podmínky pro podmíněné propuštění již ke dni [datum]. Opačné tvrzení žalobce lze ze shora uvedených důvodů považovat za ničím nepodloženou spekulaci (srov. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 273/2022). V řízení proto nebyly tvrzeny (resp. prokazovány) takové konkrétní okolnosti případu, které by svědčily o tom, že by se žalobce mohl oprávněně cítit více dotčený ve složkách tvořící ve svém souhrnu jeho nemajetkovou sféru, než jak by se cítila i jiná osoba v obdobném postavení.

32. Žalobce tedy netvrdil (resp. neprokázal), že by újma mu způsobená vydáním nezákonných rozhodnutí dosahovala takové intenzity, jež by odůvodňovala peněžité zadostiučinění. Podle soudu je tak konstatování porušení práva a omluva poskytnutá žalovanou dostačující.

33. Ze stejných důvodů soud nevyhověl ani požadavku žalobce na přiznání ušlého výdělku (2x [částka]) od [datum] do jeho podmíněného propuštění dne [datum], neboť nelze dovodit, že by žalobce nebýt nezákonných rozhodnutí mohl již od [datum] vykonávat přislíbenou práci u [jméno FO]. K tomu soud ve stručnosti odkazuje na odůvodnění absence příčinné souvislosti k nemajetkové újmě v předchozích odstavcích. V rozmezí [datum] až [datum] byl již žalobce podmíněně propuštěn na svobodě a ušlý zisk v tomto období nemohl vzniknout. Nutno dodat, že ani ze samotného písemného příslibu [jméno FO] či zprávy Probační a mediační služby by soud neměl vznik škody za prokázaný, nicméně s ohledem na nesplnění již příčinné souvislosti se soud blíže nezabýval vznikem a výší škody.

34. Soud nepřiznal žalobci ani náhradu škody v podobě výdajů na právní zastoupení při sepisu ústavních stížností proti nezákonným rozhodnutím (nárok [částka] + [částka]), neboť zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obsahuje v ust. § 62 zvláštní úpravu náhrady nákladů řízení, dle které náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak, a dle které Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Náhradu těchto nákladů tedy žalobce dle ust. § 31 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. uplatnit vůči státu z titulu náhrady škody nemůže. Taktéž výdaje žalobce na právní zastoupení ([částka]) za sepis stížnosti proti usnesení Okresního soudu [adresa] – město ze dne z [datum], č. j. 12 PP 71/2021-121, nepředstavují škodu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Tyto výdaje vznikly před vydáním nezákonných rozhodnutí a nejsou tak v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími. Jinak řečeno žalobci by tyto výdaje vznikly i nebýt nezákonných rozhodnutí.

35. Soud proto žalobu shledal zcela nedůvodnou a zamítl ji.

36. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustavením § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení zcela úspěšné žalované s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. náleží náhrada dvou režijních paušálů po [částka] za podání vyjádření k žalobě a účast na jednání podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.

37. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení