27 Co 127/2021-260

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o zaplacení 340 639,94 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 4. 2021, č. j. 703 C 20/2019-222 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 24 200 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 29. 8. 2019 domáhal se původní žalobce ([právnická osoba], sídlem [adresa]) po žalované zaplacení částky 340 639,94 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení v zákonné výši). K tomu uvedl, že původní věřitel – [právnická osoba] s. r. o., sídlem [adresa], uzavřel [datum] se žalovanou jako dlužnicí (a spoludlužníky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) smlouvu o úvěru [číslo] na částku 200 000 Kč se sjednanými úroky ve výši 16 % z jistiny za každý rok (tj. 16 % z 200 000 Kč = 32 000 Kč x 12 let = 384 000 Kč) a poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala dlužnou částku 594 000 Kč uhradit tak, že poplatek 10 000 Kč bude uhrazen jednorázově ke dni vyplacení druhé části úvěru a částka 584 000 Kč splacena ve 144 pravidelných měsíčních splátkách po 4 056 Kč (poslední splátka 3 992 Kč). První splátka byla splatná 3. 9. 2014 a každá další vždy k 28. dni každého měsíce až do úplného zaplacení. Částka 50 000 Kč byla žalované vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy (viz výdajový pokladní doklad), částka 135 944 Kč bankovním převodem dne 3. 9. 2014 (viz výpis z účtu) a částka 14 056 Kč byla v souladu s čl. III odst. 4 smlouvy započtena proti pohledávce na zaplacení poplatku 10 000 Kč a první splátky úvěru 4 056 Kč. Jednalo se o úvěr účelově určený na bydlení (na stavební úpravu – rekonstrukci domu), na který se tak nevztahoval zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ke dni podání žaloby byl uhrazen poplatek 10 000 Kč a částka 243 360,06 Kč a dluh tak činí 340 639,94 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru zamlčela podstatné údaje, když neuvedla své další věřitele a existující závazky, původní věřitel v souladu s čl. V odst. 6 smlouvy prohlásil úvěr za splatný ke dni 9. 2. 2015 (oznámení o zesplatnění ze dne 9. 2. 2015). Následně Krajský soud v Brně, jako soud insolvenční, usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], zjistil úpadek žalované a povolil oddlužení. Původní věřitel v rámci insolvenčního řízení přihlásil pohledávku ve výši 565 085 Kč (dílčí pohledávka [číslo]). Při přezkumném jednání žalovaná uznala co do pravosti a výše částku 516 315 Kč. Ve zbývajícím rozsahu dluh popřela s tím, že již byl uhrazen. Následně bylo insolvenční řízení zastaveno, když žalovaná dlouhodobě neplnila splátkový kalendář a nehradila odměnu a hotové výdaje insolvenčnímu správci (rozhodnutí z 12. 2. 2019). Pohledávka z úvěrové smlouvy byla původnímu žalobci ([právnická osoba]) postoupena původním věřitelem ([právnická osoba]) smlouvou o postoupení pohledávek zn. [anonymizováno] ze dne 1. 11. 2017.

2. Žalovaná uvedla, že nárok uplatněný žalobou zcela neuznává. K tvrzení žalobce, že v žádosti o poskytnutí úvěru zamlčela podstatné údaje (své další věřitele a závazky), namítla, že žádnou žádost nikdy sama nevypracovala, vše bylo řešeno s původním věřitelem telefonicky a nic takového po ní nebylo požadováno. V opačném případě by samozřejmě informace o svých závazcích poskytla. Původní věřitel po ní dokonce nepožadoval ani potvrzení o příjmu či jiné relevantní doklady. Stejně tak bylo postupováno i ve vztahu ke spoludlužníkům, tedy ve vztahu k její matce a otci. Podotkla, že v průběhu závazkového vztahu jeden ze spoludlužníků (její otec) zemřel, čímž došlo ke změně situace při splácení. Zdůraznila, že nepožadovala poskytnutí úvěru za účelem bydlení, ale mělo se jednat o dofinancování spočívající ve vyplacení předchozích závazků a jejich sjednocení pod jednu úvěrovou smlouvu. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že jako osoba práva neznalá tzv.„ naletěla“ původnímu věřiteli a uzavřela úvěr, který byl vyňat z okruhu spotřebitelských úvěrů. V předsmluvních informacích, které obdržela, absentuje sdělení o tom, že by předmětný úvěr byl řešen odlišně od úvěrů spotřebitelských. Uvedla, že v únoru 2015 a následně i v březnu 2015 opakovaně žádala původního věřitele o vyčíslení dluhu, na což však nereagoval, a proto byla nucena podat insolvenční návrh. Podotkla, že k zesplatnění úvěru došlo dvakrát, a to nejprve dne 9. 2. 2015 a následně 28. 8. 2018 vůči spoludlužnici (její matce). Pokud žalobce tvrdí, že v rámci insolvenčního řízení uznala jeho pohledávku, učinila tak pod tlakem okolností a v časové tísni.

3. V replice na vyjádření žalované žalobce poukázal na to, že v žádosti o poskytnutí úvěru z 25. 8. 2014 žalovaná i její spoludlužníci uvedli, že mají zájem o uzavření smlouvy o úvěru na bydlení, což je patrné i z formuláře o předsmluvních informacích; již ze samotného názvu je patrné, že úvěr není sjednáván v režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že smlouva nespadá pod režim zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nedopadá na ni ani povinnost vyplývající z § 9 tohoto zákona, tzn. posouzení úvěruschopnosti dlužníků před uzavřením smlouvy. Žalobce uvedl, že z tohoto důvodu nechce zatěžovat soud důkazními návrhy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, nicméně případné důkazy je připraven na výzvu soudu předložit. Zdůraznil, že v souladu se smlouvou bylo možno vůči každému ze spoludlužníků zesplatnit úvěr samostatně.

4. V následném vyjádření žalovaná namítla absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 o. z.) a rovněž z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.). Popsala okolnosti předcházející uzavření předmětné smlouvy s tím, že jejím zájmem bylo ukončení závazkového vztahu s původním věřitelem [právnická osoba] z předchozí smlouvy o úvěru [číslo] to již v srpnu 2014. Původní věřitel se však snažil zamezit snaze dlužníků přeúvěrovat úvěr k jiné (bankovní) společnosti. V podrobnostech odkázala na své vyjádření ve věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznila, že jednání původního věřitele odporuje rovněž zákonu na ochranu spotřebitelů. Dále označila za nepřiměřenou sjednanou úrokovou sazbu. Doložila znalecký posudek o obvyklé ceně nemovitosti [adresa] a zemědělských a lesních pozemků v k. ú. [anonymizováno], [územní celek], vypracovaný z důvodu projednání dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a daňové doklady o nákupu stavebního materiálu za finanční prostředky z úvěru. Při jednání žalovaná setrvala na svých námitkách a vyslovila přesvědčení, že smlouva by se měla řídit zákonem o spotřebitelském úvěru. Zopakovala, že úvěr chtěla uzavřít pouze z důvodu zaplacení předchozích závazků, o úvěru na bydlení vůbec nebyla řeč. Před uzavřením smlouvy původní věřitele vůbec, resp. nedostatečně, prověřoval její úvěruschopnost.

5. V průběhu řízení původní žalobce ([právnická osoba], sídlem [adresa]) zanikl, a proto soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 703 C 20/2019-142, v souladu s § 107 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností [právnická osoba], sídlem [adresa].

6. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 50 079,41 Kč (II. výrok). V odůvodnění podrobně zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované a uvedl skutková zjištění z provedených důkazů. Vzal za prokázanou aktivní legitimaci žalobce a konstatoval, že v důsledku uznání pohledávky ve výši 516 305 Kč při přezkumném jednání insolvenčního soudu dne 9. 10. 2015 došlo k přenosu důkazního břemene o (ne) existenci uznaného závazku a jeho výši na žalovanou jako dlužnici (§ 2053 o. z.). Domněnku existence závazku v uznané výši je možné vyvrátit odlišným právním posouzením vzniku závazku nebo dokazováním ohledně zániku závazku. Ve smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 1. 9. 2014 (v záhlaví uvedeno„ úvěr na bydlení“) se původní věřitel ([právnická osoba]) zavázal poskytnout zástavním právem zajištěný úvěr ve formě úvěru na bydlení ve výši 200 000 Kč za účelem„ změna stavby, kterou je stavební úprava - rekonstrukce stavby [adresa] v [anonymizováno]“ (čl. I odst. 1 a čl. II odst. 1 a 2 smlouvy). Vztah mezi účastníky soud posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravujících smlouvu o úvěru, a dále se zabýval otázkou, zda na daný vztah dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-II“), a to s ohledem na § 2 písm. a) bod 3 tohoto zákona, podle kterého se tento zákona nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou pro účely bydlení, v níž je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti a jejímž účelem je změna stavby nebo její připojení k veřejným sítím. Soud uvedl, že výraz„ změna stavby“ je nepochybně užší, než výrazy„ oprava“ nebo„ údržba“ nemovitosti použité v § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a je třeba ho vykládat v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), na který ostatně odkazuje též poznámka pod čarou. Co se rozumí změnou stavby, je definováno v § 2 odst. 5 a 6 stavebního zákona. Změnou dokončené stavby je tak: a) nástavba, která stavbu zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou a c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby. Samotný pojem„ stavební úprava“ není ve stavebním zákoně nijak blíže vymezen. Zároveň je to pojem, který používaly nebo používají jiné právní předpisy, např. dříve zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jakož i nyní platný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Kritériem pro posouzení, zda něco je či není stavební úpravou, není potřeba veřejnoprávního oprávnění k takovému zásahu. Stavební úpravou na stranu druhou nejsou pouhé udržovací práce. Z uvedeného vyplývá, že z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru není vyloučen jakýkoliv úvěr na rekonstrukci nemovitosti, ale pouze takový, který splňuje v zákoně uvedené podmínky. Vyjmout z režimu zákona tak není možné rekonstrukci spočívající pouze v pouhé údržbě či renovaci. Soud se proto dále zabýval posouzením, jaký charakter měla rekonstrukce nemovitosti, na jejíž financování byl předmětný úvěr čerpán. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že provedená rekonstrukce měla charakter údržby nebo renovace a provedené práce neměly charakter stavebních úprav. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru, od níž žalobce odvíjí svůj žalobou uplatněný nárok, spadá do věcného vymezení zákona o spotřebitelském úvěru (rekonstrukce provedená na nemovitosti v [adresa], která byla tímto úvěrem financována, neměla charakter změny stavby), tudíž je vyloučeno užití § 2 ZSÚ-II a na smluvní vztah je nutno aplikovat ustanovení tohoto zákona. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda původní věřitel v souladu s § 9 odst. 1 ZSÚ-II prověřoval před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť původní věřitel vycházel z právního názoru, že na předmětnou smlouvu se vztahuje negativní vymezení působnosti zákona o ZSÚ-II ve smyslu § 2 písm. a) bod 3 tohoto zákona. Protože původní věřitel poskytl žalované úvěr, aniž by splnil povinnost vymezenou § 9 odst. 1 věta první ZSÚ-II, je předmětná smlouva o úvěru neplatná (§ 9 odst. 1 věta druhá ZSÚ-II), neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Plnění ve výši 200 000 Kč poskytnuté žalované proto soud posuzoval jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Konstatoval, že žalované vznikla povinnost vydat vše, co bezdůvodným obohacením nabyla. V souladu s § 1958 odst. 2 o. z. se pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení stala splatnou na základě výzvy k plnění. V daném případě žalobce výzvou z 9. 2. 2015 vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu a od 10. 2. 2015 tak žalobci náleží zákonné úroky z prodlení. Na základě provedeného podrobného výpočtu soud dospěl k závěru, že 28. 2. 2018 žalovaná zcela splatila dluh na jistině a následujícími splátkami již hradila úroky z prodlení, které byly plně zaplaceny dne 8. 7. 2018. Soud uzavřel, že žaloba je nedůvodná, neboť dluh z titulu bezdůvodného obohacení spolu s nárokem na zákonné úroky z prodlení již byl zcela uhrazen. Žalobu zamítl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

7. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V jeho obšírném doplnění navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení, popř. aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě zdůraznil, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na smluvní vztah mezi účastníky je nutno aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nadále je přesvědčen, že žalované byl poskytnut úvěr na bydlení, který splňuje kritéria vymezená v § 2 písm. a) bod 3 ZSÚ-II a smlouva je tak vyloučena z působnosti tohoto zákona. K tomu žalobce odkázal na komentář k § 2 stavebního zákona, podle kterého pod stavební úpravy lze podřadit též úpravy vnitřních zdravotně instalací v dokončených stavbách. Tuto část považuje žalobce za klíčovou, neboť instalace přesně tohoto charakteru uvedl i soud prvního stupně v odůvodnění ve výčtu úprav prováděných na předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalované. Mezi zdravotně instalace patří všechny odpadní rozvody a rozvody vody, stejně jako všechny sanitační zařízení, tedy např. oprava kuchyňského koutu – přívod vody, oprava toalety a koupelny atd. Žalobce je přesvědčen, že sjednaný úvěr na bydlení odpovídá jeho účelu a v každém případě vylučuje tvrzení žalované i závěr soudu o tom, že rekonstrukce, kterou žalovaná z poskytnutého úvěru provedla, není změnou stavby a úvěr by měl být posuzován podle ustanovení ZSÚ-II. Pro případ, že by se odvolací s touto argumentací neztotožnil, žalobce vytkl soudu prvního stupně porušení základního principu soudního řízení, a to předvídatelnost soudního rozhodnutí, když žalobu v celém rozsahu zamítl. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, zabývající se otázkou překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí. Žalobce zdůraznil, že nebyl soudem vyzván, ať již v rámci přípravy jednání či přímo při ústním jednání, k doplnění důkazů prokazujících v žalobě tvrzené sporné skutečnosti ohledně kvalifikovaného ověřování úvěruschopnosti žalované. Tímto postupem soud porušil § 114a odst. 1 o. s. ř. a § 118a odst. 3 o. s. ř. Pokud byla soudu prvního stupně objektivně známa spornost (neprokázanost) skutkových tvrzení žalobce, na nichž následně založil své zamítavé rozhodnutí, byl povinen na tuto skutečnost žalobce včas upozornit. Ze strany soudu prvního stupně před rozhodnutím ve věci zcela absentovala poučovací povinnost a tím jednoznačně došlo porušení práva žalobce na spravedlivý proces.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Podle jejího názoru se soud s celou věcí řádně vypořádal a správně aplikoval i jednotlivá příslušná právní ustanovení. Zdůraznila, že původní věřitel byl profesionálem a odborníkem ve věci poskytování úvěrů, což je pro celou záležitost naprosto zásadní.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. V prvé řadě odvolací soud uvádí, že souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí.

11. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že vztah mezi účastníky, resp. mezi původním věřitelem a žalovanou, je nutno posuzovat podle § 2395 a násl. o. z. a současně i podle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť nesplňuje podmínky pro výluku z tohoto zákona vymezenou v § 2 písm. a) bod 3, tzn., že by se v daném případě jednalo o úvěr poskytnutý za účelem změny stavby. Jak již uvedl soud prvního stupně, podle § 2 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, změna stavby dokončené se dělí na nástavbu, přístavbu a stavební úpravu. V projednávané věci je nepochybné, že v případě nemovitosti, na jejíž rekonstrukci byl úvěr poskytnut ([adresa]), se nejednalo o nástavbu ani přístavbu, a proto se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda provedené práce spadají pod stavební úpravu. Stavební zákon nestanoví přesnou definici toho, co jsou udržovací práce a ponechávají tento pojem širokému výkladu. Demonstrativní výčet udržovacích prací obsahovala vyhláška č. 132/1998 Sb. k zákonu č. 50/1976 Sb., účinnému do roku 2006. Pod § 14 této vyhlášky (tzn. udržovací práce) by pak bylo možno podřadit i práce prováděné na nemovitosti [adresa] (viz odstavec 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž komentářová literatura uvádí, že vyjmout z režimu (spotřebitelského) zákona nebude možné rekonstrukci spočívající pouze v pouhé údržbě či renovaci (viz komentář [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno], Zákon o spotřebitelském úvěru, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011). V této souvislosti odvolací soud poukazuje i na rozhodnutí ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 9 As 338/2017-32, v němž Nejvyšší správní soud uzavřel, že„ Smyslem udržovacích prací je zachovat stavbu ve stavu, který odpovídá projektové dokumentaci ověřené ve stavebním řízení, ve zkráceném stavebním řízení či dokumentaci přiložené k ohlášení, popřípadě dokumentaci skutečného provedení stavby. V podstatě se jedná o běžně prováděné opravy, kterými se nemění právní poměry stavby (na rozdíl od nástavby, přístavby, změny účelu užívání), neboť udržovací práce musí být v souladu s existujícím právním stavem stavby. Údržba slouží k běžným opravám a odstranění či opravě běžného opotřebení jinak funkční stavby – nikoli k znovuvytvoření stavby nové na půdorysu nepatrných zbytků stavby historické“.

12. Za dané situace postupoval soud prvního stupně správně, jestliže se dále zabýval otázkou, zda původní věřitel splnil povinnost vymezenou v § 9 odst. 1 věta první ZSÚ-II, tzn., zda před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalované. Nicméně pochybil, když žalobce nevyzval k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů v tomto směru. Přitom žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně uvedl, že důkazy k posouzení této otázky nepřikládá s ohledem na svůj právní názor, že vztah mezi účastníky pod režim zákona o spotřebitelském úvěru nespadá. Současně však podotkl, že případné důkazy je připraven na výzvu soudu předložit.

13. Po poučení odvolacím soudem (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované řádně prověřoval v souvislosti s poskytnutím předchozího úvěru ve výši 280 000 Kč a doložil přiznání žalované k dani z příjmů fyzických osob za rok 2012, výstup z insolvenčního rejstříku, listinu označenou jako žádost o poskytnutí úvěru – podklady pro posouzení bonity klienta/klientů, credit scoring žádosti [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

14. Odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování shora uvedenými důkazy.

15. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá, že se mělo jednat o částečně účelový, částečně hotovostní a částečně bezhotovostní spotřebitelský úvěr poskytnutý věřitelem – [právnická osoba] ve výši 280 000 Kč, splatný v 84 měsíčních splátkách po 7 533 Kč; poslední splátka 7 561 Kč. Celková částka, tj. jistina včetně úroků a poplatku za uzavření smlouvy, pak činí 645 800 Kč. Mezi náklady spotřebitelského úvěru byla uvedena výpůjční úroková sazba ve výši 18 % z jistiny za každý rok sjednaného trvání smlouvy o úvěru a RPSN ve výši 34 %. Úvěr měl být zajištěn zástavním právem. Žalovaná je v záhlaví formuláře uvedena jako„ zprostředkovatel úvěru“. Z listiny – credit scoring žádosti [číslo] vyplývá, že byl stanoven scoring úvěru ve výši 9 bodů a k žadatelce – žalované uvedeno 26 bodů. Výše čistých příjmů byla uvedena ve výši 19 881 Kč, výdaje nevyplacené úvěrem 10 000 Kč, výdaje žadatele 1 800 Kč a výdaje na děti a další osoby ve výši 0 Kč. Jako způsob obživy bylo uvedeno podnikání, rodinný stav – vdaná. Jiné příjmy pak ve výši 0 Kč. Z listiny označené jako žádost o poskytnutí úvěru – podklady pro posouzení bonity klienta/klientů se podává výše úvěru 280 000 Kč a doba splácení 84 měsíců. Zaměstnání žalované – OSVČ, poměrný čistý měsíční příjem 19 881 Kč, průměrné měsíční výdaje 10 000 Kč, vyživované osoby 1 x 1 200 Kč a průměrné měsíční výdaje celé domácnosti 21 905 Kč a průměrný měsíční příjem celé domácnosti není zcela čitelný (možná částka 38 496 Kč). Podle výstupu z insolvenčního rejstříku žalovaná ke dni 29. 11. 2013 tímto rejstříkem neprocházela. Podle přiznání k dani z příjmů fyzických osob žalované za rok 2012 činil základ daně snížený o nezdanitelné části základu daně a položky odčitatelné od základu daně 182 448 Kč.

16. Žalovaná k otázce prověřování její úvěruschopnosti (v souvislosti s předchozí smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 29. 11. 2013 na částku 280 000 Kč uzavřenou s věřitelem [právnická osoba]) poukázala na řízení vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že v uvedeném řízení byla žaloba zcela zamítnuta. Soud prvního stupně se přitom podrobně zabýval otázkou, zda věřitel v souladu s § 9 odst. 1 ZSÚ-II posuzoval její úvěruschopnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí a dospěl k závěru, že úvěr neměl být poskytnut.

17. K návrhu žalované odvolací soud v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. a § 213a odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], kterým soud prvního stupně zamítl žalobu ve věci žalobce [právnická osoba], proti žalované [jméno] [příjmení]. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] z 29. 11. 2013 na částku 280 000 Kč, neboť žalobce (resp. jeho právní předchůdce [právnická osoba]), byť zjišťoval úvěruschopnost žalované, řádně nedodržel postupy a odbornou péči a úvěr ve výši 280 000 Kč neměl být žalované vůbec poskytnut. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dále zjistil, že k prodlení s úhradou splátek došlo již v březnu 2014, když tato splátka byla uhrazena 31. 3. 2014 (oproti sjednané splatnosti vždy k 28. dni v měsíci).

18. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že postup žalobce, resp. původního věřitele, při prověřování úvěruschopnosti žalované nebyl dostatečný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, jakož i závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ve vztahu ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 1. 9. 2014 k prověřování úvěruschopnosti vůbec nedošlo, a pokud žalobce odkazoval na prověřování úvěruschopnosti žalované původní věřitelem před uzavřením smlouvy o úvěru [číslo] z 29. 11. 2013, soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že nebylo dostatečné. Nadto v uvedeném řízení bylo prokázáno, že již v březnu 2014 (!) došlo k prvnímu prodlení se splácením. Je tak nepochybné, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované nebylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. V projednávané věci tak odvolací soudu souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že úvěr neměl být žalované poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III).

19. Soud prvního stupně se proto správně zabýval nárokem žalobce jako nárokem z titulu bezdůvodného obohacení a uzavřel, že provedenými úhradami žalovaná dluh včetně úroků z prodlení již zcela uhradila. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na výpočet uvedený v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

20. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalované za odvolací řízení sestávají z: -) odměny za dva úkony právní služby po 9 700 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za DPH (21 %) ve výši 4 200 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalované za odvolací řízení činí 24 200 Kč.

22. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro bránění či uplatňování práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšnou žalovanou a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými žalobou vymáhané částce. Současně odvolací soud neshledal žádné důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.

Poučení