27 CO 154/2021 - 998

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Zory Komancové a soudkyň Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovaným:

1. První brněnská strojírna [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], 2. BESTER GENERACION UK LIMITED, registrační [číslo] sídlem [adresa], Mayfair, [příjmení], W1J 6HL, Spojené království [příjmení] [jméno] a Severního Irska, zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], o určení neexistence závazku ze smlouvy o poskytnutí záruky, o odvolání žalobce a druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 6. 2021, čj. 7 C 75/2020-925, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je žalobce povinen nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 13 792,90 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce určení neexistence závazku prvního žalovaného poskytnout druhému žalovanému jakékoliv plnění na základě smlouvy o poskytnutí záruky („ Building contract guarantee“, dále jen„ Smlouva o poskytnutí záruky“) uzavřené mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným dne [datum] s tím, že právní jednání společností ze skupiny PBS (žalobce, první žalovaný a [právnická osoba], a. s., [IČO] (dále jen„ PBS ENERGO“)) ve vztahu k projektu výstavby elektrárny na biomasu ve Wrexhamu ve Spojeném království [příjmení] [jméno] a Severního Irska (a rozhodnutí účastnit se realizace tohoto projektu vůbec) byla zatížena omylem v rozhodných skutečnostech vyvolaným druhým žalovaným. Žalobce (holdingová společnost ve skupině PBS zabývající se zejména správou majetku včetně podílů na ostatních společnostech z holdingu – jediný akcionář prvního žalovaného a spolu s prvním žalovaným akcionář [právnická osoba]) se proto dovolal relativní neplatnosti svého souhlasu k vystavení záruky prvním žalovaným a následně i relativní neplatnosti vlastní Smlouvy o poskytnutí záruky uzavřené mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným. Na Smlouvu o poskytnutí záruky je tak nutno pohlížet, jako by nikdy neexistovala. Omyl spočíval v tom, že druhý žalovaný, v postavení generálního dodavatele projektu výstavby„ na klíč“ předmětné elektrárny, v průběhu jednání s PBS ENERGO (v postavení subdodavatele) o uzavření smlouvy o projektové přípravě, obstarávání, výstavbě a uvedení do provozu pro elektrárnu na spalování biomasy (dále jen„ Smlouva“; uzavřena rovněž [datum]) zcela záměrně a vědomě uváděl [právnická osoba] v omyl ohledně množství azbestu v půdě na pozemcích pro plánovanou výstavbu a o nutnosti sanace těchto pozemků před zahájením výstavby (v žalobě žalobce uvedl konkrétní výčet informací, které druhý žalovaný [právnická osoba] neposkytl, ač tak dle žalobce učinit měl). Společnost PBS ENERGO tak při uzavírání Smlouvy neměla pravdivé informace o stavu předmětných pozemků, ač řešení této skutečnosti (kontaminace pozemků) bylo zcela klíčové pro dodržení sjednaných podmínek realizace celého projektu (dle žalobce toto obě strany před uzavřením Smlouvy jasně deklarovaly). Žalobce tvrdil, že druhý žalovaný si byl vědom toho, že v případě, kdy by [právnická osoba] byla seznámena s informacemi o vysoké míře kontaminace pozemků azbestem (vyžadující sanaci), nikdy by k uzavření Smlouvy za sjednaných podmínek nepřistoupila. Žalobce poměrně podrobně popsal, kdy a jakým způsobem [právnická osoba] od druhého žalovaného předmětné informace získala, jaká mezi nimi následovala jednání ohledně výkladu několika ustanovení uzavřené Smlouvy týkajících se právě míry odpovědnosti za řešení dekontaminace pozemků pro výstavbu, která skončila až soudním sporem před soudem ve [příjmení] [jméno] (The High Court of [příjmení], Business and Property Courts of [příjmení] and [příjmení] (QBD) Technology and Construction Court (dále jen„ Britský soud“)). Ten v řízení vedeném pod sp. zn. HT- 2017 [číslo] vydal dne [datum] rozsudek (dále jen„ Rozsudek“), v němž uznal nároky druhé žalované vůči [právnická osoba] z titulu vypořádání po ukončení Smlouvy (uzavřel, že odpovědnost za přítomnost azbestu v lokalitě výstavby spočívá plně na PBS ENERGO, příp. na prvním žalovaném jako výstavci záruky), a naopak neuznal nároky [právnická osoba] vůči druhému žalovanému. Příkazem ze dne [datum] (tzv.„ Order“, dále jen„ Příkaz“) Britský soud na základě Rozsudku uložil [právnická osoba] povinnost zaplatit druhému žalovanému cca 20 mil. GBP a současně uložil podmíněně (pro případ, že [právnická osoba] ve stanovených lhůtách uloženou povinnost nesplní) stejnou povinnost prvnímu žalovanému. Dopisem z [datum] adresovaným prvnímu žalovanému uplatnil žalobce námitku relativní neplatnosti svého souhlasu s poskytnutím záruky a současně relativní neplatnost Smlouvy o poskytnutí záruky. Dopisem z [datum] adresovaným druhému žalovanému namítl relativní neplatnost Smlouvy o poskytnutí záruky. Závazek prvního žalovaného ze Smlouvy o poskytnutí záruky dle žalobce proto neexistuje, druhý žalovaný tedy není oprávněn částku přiznanou Rozsudkem Britského soudu vymáhat a první žalovaný není oprávněn a povinen tuto částku vyplatit. Dodal, že Britský soud sice přiznal odklad vykonatelnosti Rozsudku a Příkazu do rozhodnutí o odvolání, avšak pouze za předpokladu, že stejná částka bude složena do soudní úschovy. Existuje tedy bezprostřední riziko, že druhý žalovaný zahájí proti [právnická osoba] nebo proti prvnímu žalovanému výkon Rozsudku a Příkazu, ačkoliv tato rozhodnutí Britského soudu nezohledňují neplatnost Smlouvy o poskytnutí záruky. Pro prvního žalovaného by vyplacení takové částky bylo s největší pravděpodobností likvidační a tím pádem mělo podstatný negativní dopad i do majetkové sféry žalobce, jako jediného akcionáře. První žalovaný je přitom nejvýznamnější a nejvíce prosperující společností ze skupiny PBS. Na požadovaném určení má proto žalobce naléhavý právní zájem.

2. První žalovaný žalobní tvrzení potvrdil a dodal, že skutečnost, kdy je žalován svojí mateřskou společností, vnímá jako důsledek ustálené judikatury. Stejně jako žalobce, považuje svůj závazek vůči druhému žalovanému za neexistující.

3. Druhý žalovaný namítal, že (i) žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován, že (ii) na požadovaném určení nemůže mít naléhavý právní zájem (neboť zákon souhlas žalobce (jako mateřské společnosti prvního žalovaného) s poskytnutím ručení prvním žalovaným za závazky [právnická osoba] vyplývající ze Smlouvy uzavřené s druhým žalovaným dne [datum] nevyžaduje a z pohledu vlastnických zájmů žalobce je zcela bez významu, zda je Příkazem z [datum] postižen majetek prvního žalovaného z titulu záruky nebo [právnická osoba] jako primárního dlužníka), že (iii) v řízení je dána překážka věci rozsouzené (ve sporu o plnění před Britským soudem byly všechny otázky ohledně výskytu azbestu v půdě i o tom, kdo je v této otázce odpovědný, posouzeny) a další posuzování platnosti záruky poskytnuté prvním žalovaným z pohledu nyní v žalobě tvrzeného omylu o rozhodných skutečnostech (výskyt azbestu, jeho množství a související odpovědnost) je v rozporu s čl. 52 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí. Druhý žalovaný dále vznesl (iv) námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, jakož i (v ) námitku prekluze dle § 48 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen„ ZOK“). V průběhu řízení poukazoval i na to, že valná hromada prvního žalovaného (žalobce) fakticky ani žádný souhlas prvnímu žalovanému nedávala, když ze strany valné hromady (žalobce) se jednalo o pokyn představenstvu prvního žalovaného dle čl. 6 písm. c) stanov prvního žalovaného.

4. Žalobce v replice k vyjádření druhého žalovaného mimo jiné uvedl, že svoji aktivní legitimaci k podání žaloby odvozuje od toho, že k převzetí záruky prvním žalovaným za závazky [právnická osoba] ze Smlouvy byl nutný souhlas jeho valné hromady, tzn. souhlas žalobce jako jediného akcionáře prvního žalovaného (§ 421 odst. 2 písm. m) ZOK), když faktický dopad Smlouvy o poskytnutí záruky, resp. její realizace, je srovnatelný se smlouvou o převodu části závodu. Vyslovil přesvědčení, že forma právního jednání, na jehož základě by k takovému vyvedení mělo dojít, není pro posouzení, zda takové právní jednání spadá do působnosti § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, rozhodující. Žalobce v této souvislosti poukazoval i na přijetí novely ZOK týkající se tohoto ustanovení, účinné od 1. 1. 2021 (zákon č. 33/2020 Sb.). Zcela odmítl, že by se neplatnosti záruky dovolal až po uplynutí prekluzivní lhůty dle § 48 ZOK, neboť tato lhůta počíná plynout až od okamžiku, kdy se oprávněná osoba o neplatnosti dozví nebo dozvědět mohla a měla; navíc druhý žalovaný, jako osoba, která neplatnost způsobila, se uplynutí lhůty pro uplatnění námitky nesouhlasu nemůže úspěšně dovolat (§ 6 odst. 2 a § 579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“)). Rovněž promlčecí lhůta dosud neuplynula, neboť počala plynout až vydáním Rozsudku.

5. Soud prvního stupně žalobu zamítl (I. výrok), ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (II. výrok), když první žalovaný se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným přiznal druhému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 33 463,47 Kč (III. výrok). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z těchto zjištění: 1) [právnická osoba] jako zhotovitel a druhý žalovaný jako objednatel uzavřeli [datum] Smlouvu, na jejímž základě měla [právnická osoba] provést projektový návrh, výstavbu, instalaci a uvedení do provozu elektrárny na spalování biomasy ve Wrexhamu ve Spojeném království; 2) mezi druhým žalovaným a [právnická osoba] probíhala rozsáhlá komunikace vedoucí k uzavření Smlouvy. V rámci této komunikace byla často řešena i otázka přítomnosti azbestu v lokalitě, včetně otázky, kdo je za řešení problému s azbestem odpovědný; 3) první a druhý žalovaný uzavřeli 10. 5 2016 Smlouvu o poskytnutí záruky, kterou se první žalovaný jako ručitel zavázal bezodkladně uhradit druhému žalovanému částku, poskytnout plnění nebo splnit povinnost jako by sám byl povinným subjektem v případě, kdy toto na základě Smlouvy druhému žalovanému neposkytne PBS ENERGO jako zhotovitel; 4) žalobce jako jediný akcionář prvního žalovaného udělil na valné hromadě dne [datum] prvnímu žalovanému pokyn k poskytnutí záruky za závazky [právnická osoba] ze Smlouvy; 5) žalobce nebyl smluvní stranou Smlouvy, ani Smlouvy o poskytnutí záruky; 6) Britský soud v řízení vedeném pod sp. zn. HT- 2017 [číslo] vydal dne [datum] Rozsudek, v němž uznal nároky druhého žalovaného vůči [právnická osoba] z titulu vypořádání po ukončení Smlouvy, ale naopak neuznal nároky [právnická osoba] vůči druhému žalovanému. Uzavřel, že odpovědnost za přítomnost azbestu v lokalitě výstavby spočívá plně na PBS ENERGO; 7) Britský soud uznal i ručitelský závazek prvního žalovaného; 8) Britský soud Příkazem ze dne [datum] nařídil [právnická osoba] zaplatit druhému žalovanému i) částku 70 000 GBP do [datum], ii) částku 17 404 269,70 GBP do [datum], iii) úroky ve výši 3 814,64 GBP denně do zaplacení dlužné částky, iv) náklady řízení ve výši 2 500 000 GBP do [datum]. Následně povolil odložení vykonatelnosti s podmínkou, že PBS ENERGO složí tyto částky na účet soudu. Pro případ, že tyto částky PBS ENERGO nesloží, byla povinnost k plnění uložena prvnímu žalovanému; 9) žalobce vznesl vůči prvnímu žalovanému (dne [datum]) i vůči druhému žalovanému (dne [datum]) námitky neplatnosti udělení souhlasu s poskytnutím záruky, jakož i neplatnosti samotné Smlouvy o poskytnutí záruky; dovolával se přitom svého omylu vyvolaného druhým žalovaným o rozhodných skutečnostech týkajících se výskytu a množství azbestu v půdě a o tom, kdo je za výskyt azbestu odpovědný. Námitku druhého žalovaného, že v řízení je dána překážka věci rozsouzené, neshledal soud prvního stupně důvodnou s tím, že se nejedná o věc totožnou s věcí projednávanou Britským soudem. Poukázal na to, že totožnost věci je dána totožností personální a identitou předmětu řízení. V posuzovaném případě přitom žalobce účastníkem řízení před Britským soudem nebyl. Totožnost předmětu řízení je dána v případě, kdy stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Není-li dána totožnost účastníků, nemůže být dána ani totožnost věci. Pokud jde o existenci naléhavého právního zájmu žalobce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že naléhavý právní zájem žalobce na rozhodnutí posuzované věci je dán, neboť otázka existence záruky prvního žalovaného za závazky PBS ENERGO dle Smlouvy o poskytnutí záruky může s ohledem na rozsah zajišťovaných závazků mít do majetkové sféry prvního žalovaného a potažmo i žalobce srovnatelný dopad jako majetkové dispozice řešené judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015), to vše za situace, kdy žalobce nemá jiný právní nástroj, jak své nejisté postavení eliminovat, a právní otázka, o níž je rozhodováno (určení neexistence závazku), nemá povahu předběžné otázky. V souvislosti s nastolenou právní otázkou, se soud prvního stupně dále podrobně věnoval rozboru § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Připustil, že ručitelský závazek prvního žalovaného (byť podmíněný nesplněním závazku [právnická osoba]) může představovat část jmění prvního žalovaného (ve smyslu § 495 občanského zákoníku), jeho převzetí na základě Smlouvy o poskytnutí záruky však nepředstavuje převod nebo zastavení závodu nebo takové jeho části, která by znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti prvního žalovaného (§ 421 odst. 2 písm. m) ZOK). Poukazoval přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, v němž se Nejvyšší soud věnoval výkladu pojmu„ část závodu“ a přiklonil se k formálně-materiálnímu pojetí, tj. že pod pojmem„ část závodu“ je třeba rozumět samostatnou organizační složku závodu (a nikoliv jakoukoliv materiálně významnou složku závodu). V podmínkách projednávané věci proto převzetí ručitelského závazku prvním žalovaným převodem samostatné organizační složky (který by snad znamenal podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo předmětu podnikání či činnosti společnosti) není a zákon tak souhlas valné hromady prvního žalovaného (tzn. souhlas žalobce jako jediného akcionáře prvního žalovaného) k poskytnutí záruky nevyžadoval. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. S žalobcem předestřeným extenzivním výkladem § 421 odst. 2 písm. m) ZOK se soud prvního stupně neztotožnil, naopak vyslovil přesvědčení, že výčet záležitostí spadajících do působnosti valné hromady zakotvený v § 421 odst. 2 ZOK nelze výkladem rozšiřovat. Dodal, že pokud by úmyslem zákonodárce bylo, aby valná hromada schvalovala i poskytnutí záruky, zajisté by takové právní jednání do stanoveného výčtu zahrnul, nebo by dané ustanovení formuloval obecněji (např. jako schvalování jakéhokoliv zajištění závazku). Jestliže tedy souhlas žalobce s poskytnutím záruky prvním žalovaným nebyl zapotřebí, soud prvního stupně s odkazem na hospodárnost řízení upustil od dalšího dokazování k žalobcovu tvrzení o neexistenci souhlasu z důvodu namítané neplatnosti pro omyl o rozhodující skutečnosti, do kterého měl být žalobce (potažmo první žalovaný) uveden druhým žalovaným (prokázání těchto tvrzení nebylo pro rozhodnutí věci podstatné). Ze stejného důvodu se pak nevěnoval ani dokazování ve vztahu k druhým žalovaným vzneseným námitkám prekluze a promlčení nároku žalobce dovolat se relativní neplatnosti poskytnutého souhlasu, resp. Smlouvy o poskytnutí záruky. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení z procesního hlediska úspěšnému druhému žalovanému přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Při stanovení tarifní hodnoty pro určení výše odměny za zastoupení advokátem vycházel z § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen„ AT“) a nikoliv z § 8 odst. 1 AT, jak navrhoval druhý žalovaný. Uvedl, že v řízení šlo o určení neexistence ručitelského závazku ze Smlouvy o poskytnutí záruky uzavřené dne [datum], přičemž takový závazek nebyl v předmětné smlouvě blíže kvantifikován. Připustil, že Rozsudkem Britského soudu ve spojení s Příkazem sice byla prvnímu žalovanému a [právnická osoba] uložena konkrétní peněžní povinnost, na podporu zvoleného postupu však poukazoval na to, že uznání Rozsudku a Příkazu bylo českým soudem odepřeno a že soud i v tomto řízení o uznání cizozemského rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodoval za použití § 9 odst. 3 písm. a) AT a tento postup posléze v navazujícím rozhodnutí výslovně potvrdil odvolací soud (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2020, čj. 20 Co 231/2020-1224).

6. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a dovolával se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Vytýkal soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc nesprávně právně posoudil. Sumarizoval skutkový základ sporu a poukazoval přitom na skutečnost, že záruka sice byla vystavena k zajištění veškerých závazků [právnická osoba], které by jí vznikly na základě Smlouvy, současně však byla maximální výše odpovědnosti PBS ENERGO omezena částkou odpovídající 115 % Smlouvou sjednané odměny. Druhý žalovaný však na základě Rozsudku a Příkazu Britského soudu uplatňuje vůči prvnímu žalovanému na základě Smlouvy o poskytnutí záruky pohledávku ve výši přesahující 20 mil. GBP (tj. více než 600 mil. Kč). Uznání rozhodnutí Britského soudu ale bylo, jak ve vztahu k povinnosti PBS ENERGO, tak ve vztahu k povinnosti prvního žalovaného, českými soudy odmítnuto z důvodu rozporu uznání těchto rozhodnutí s českým veřejným pořádkem (Krajský soud v Brně jako soud odvolací v těchto věcech rozhodoval rozsudkem čj. 20 Co 231/2020-1224 a rozsudkem čj. 20 Co 265/2020-1246; pozn. odvolacího soudu – oba tyto rozsudky byly dovolacím soudem zrušeny a věci vráceny zpět k dalšímu řízení). Dále zopakoval, že první žalovaný si k vystavení záruky vyžádal souhlas žalobce (svého jediného akcionáře) a že druhý žalovaný byl o tom, že uzavření Smlouvy a vystavení záruky je souhlasem jediného akcionáře prvního žalovaného podmíněno, předem informován. Žalobce pak svůj souhlas poskytl až poté, co byl před podpisem původní návrh Smlouvy změněn způsobem, který stanovil, že důsledky rizik spojených s pozemkem a jeho podložím nese druhý žalovaný, a nikoliv PBS ENERGO. Tyto změny Smlouvy byly učiněny v situaci, kdy bylo odpovědností druhého žalovaného zajistit geologický průzkum pozemku, což však druhý žalovaný před uzavřením Smlouvy a vystavením záruky neučinil. Primárním důvodem zrušení Smlouvy byl výskyt azbestu v podloží pozemku a nutnost náročné sanace. Nesprávnost právního posouzení věci dle žalobce spočívá v nesprávné interpretaci § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, resp. otázky, zda k vystavení záruky prvním žalovaným byl nutný předchozí souhlas žalobce (jediného akcionáře prvního žalovaného). Žalobce je přesvědčen, že při výkladu tohoto ustanovení je nutno zohlednit především jeho účel, kterým je ochrana akcionářů společnosti před právními jednáními, která by mohla mít podstatný negativní dopad na společnost a zásadně změnit majetkovou podstatu společnosti („ převod závodu“) nebo tuto majetkovou podstatu ohrozit („ zastavení závodu nebo jeho části“), a tím zásadně ohrozit majetek akcionářů. Výklad učiněný soudem prvního stupně (jazykový výklad) a jeho aplikace na skutkový základ je však příliš zužující, a proto nesprávný. Navíc za situace, kdy byl druhý žalovaný předem informován o tom, že uzavření Smlouvy i Smlouvy o poskytnutí záruky je podmíněno souhlasem žalobce (a tento souhlas byl dán až poté, kdy druhý žalovaný akceptoval změny Smlouvy, jejichž účelem byl přenos rizik spojených se stavem pozemku a jeho podloží na druhého žalovaného), není namístě zužovat výklad tohoto ustanovení obecným požadavkem na ochranu dobré víry kontrahujících třetích osob. Vzhledem k omezení výše odpovědnosti [právnická osoba] ze Smlouvy částkou odpovídající 115 % Smlouvou sjednané odměny (tzn. maximální výše odpovědnosti byla limitovaná částkou 16 364 500 GBP), bylo při uzavření Smlouvy i Smlouvy o poskytnutí záruky evidentní, že záruka může být realizována až do této výše. Jedná se přitom o částku, která převyšuje hodnotu veškerého dlouhodobého majetku prvního žalovaného a přesahuje i více než polovinu hodnoty veškerých aktiv prvního žalovaného (jak plyne z účetní závěrky prvního žalovaného, kterou žalobce navrhoval k důkazu). Záruka přitom měla založit pouze jednostranný finanční závazek prvního žalovaného, a to bez obdržení jakéhokoli protiplnění prvního žalovaného. Poskytnutí záruky tak bylo jednáním, které zcela vybočovalo z běžné podnikatelské činnosti prvního žalovaného a ze kterého prvnímu žalovanému neměl plynout žádný příjem ani odpovídající výhoda. Plnění ručitelského závazku by proto pro prvního žalovaného znamenalo nutnost převodu většiny majetku nebo zastavení celého závodu – tento důsledek tak byl obsažen již v jednání prvního žalovaného, kterým svůj závazek převzal (tj. v uzavření Smlouvy o poskytnutí záruky). Proto je z hlediska žalobce (akcionáře prvního žalovaného) převzetí ručení v takovém rozsahu, v jakém se stalo Smlouvou o poskytnutí záruky, naprosto ekvivalentní zastavení celého závodu prvního žalovaného, které § 421 odst. 2 písm. m) ZOK do své působnosti výslovně zahrnuje. Žalobce vyslovil přesvědčení, že jakékoliv právní jednání, na jehož základě společnost v důsledku pozbývá nebo může pozbýt podstatnou část svého závodu nebo celý závod, případně kterým tento závod přímo či zprostředkovaně poskytne jako zajištění (ať se tak formálně stane smlouvou o prodeji nebo zastavení závodu nebo jiným právním jednáním, jehož důsledky jsou z hlediska akcionářů ekvivalentní), je třeba pod § 421 odst. 2 písm. m) ZOK podřadit, tzn. že podléhá schválení valnou hromadou společnosti. [příjmení] právního jednání, na jehož základě by mělo dojít k tomu, že společnost nakonec pozbyde svůj závod nebo jeho část (resp. tento závod je poskytnut jako zajištění), přitom nemůže být pro posouzení, zda spadá do působnosti tohoto ustanovení, rozhodující. Na podporu této své argumentace odkazoval na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2645/2018 a dále na odborný článek JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., Ph.D. s názvem„ Vymezení části podniku a působnost valné hromady“ (Právní rádce, 2006, [číslo]). Dodal, že je proto třeba zkoumat účel smlouvy a její možné důsledky pro společnost (zda jsou srovnatelné, ne-li závažnější, než převod nebo zastavení i méně významné části majetku, byť formálně označené jako část závodu). V této souvislosti opětovně poukázal na novelu ZOK učiněnou zákonem č. 33/2020 Sb., která s účinností od [datum] změnila znění posuzovaného § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, jakož i na důvodovou zprávu k ní (kterou rovněž citoval), z nichž dovozuje, že povinný souhlas valné hromady je třeba uplatňovat na všechny transakce, které by ve svém důsledku mohly společnost připravit o podstatnou část jmění, bez ohledu na to, o jakou transakci se formálně jedná nebo pod jaký smluvní typ je možné ji podle českého práva podřadit. Ve světle této novely posuzovaného ustanovení tak je dle žalobce nutno za překonané považovat ty závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, na které v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje soud prvního stupně. Uzavřel, že předmětné ustanovení je tedy nutno vykládat s maximálním ohledem na jeho účel, kterým je ochrana akcionáře. Současně se žalobce ve svém odvolání nesouhlasně vyjádřil k závěrům soudu prvního stupně o počátku lhůty pro dovolání se neplatnosti souhlasu s vystavením záruky (uzavřením Smlouvy o poskytnutí záruky), které však soud prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zmínil jen„ na okraj“.

7. Druhý žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje co do I. a II. výroku za věcně správný a navrhl, aby jej odvolací soud v tomto rozsahu potvrdil. K žalobcem učiněnému shrnutí skutkového základu sporu dodal, že oba rozsudky Krajského soudu v Brně, na které je žalobcem poukazováno (čj. 20 Co 231/2020-1224 a čj. 20 Co 265/2020-1246) jsou napadeny dovoláním spolu se žádostí o odklad jejích právní moci, které Nejvyšší soud ČR ve vztahu k oběma vyhověl (pozn. odvolacího soudu – jak již bylo uvedeno výše, oba tyto rozsudky byly dovolacím soudem zrušeny a věci vráceny odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení). Znovu zopakoval i svoji námitku, že ze strany žalobce k žádnému vyslovení souhlasu s poskytnutím záruky ani nedošlo, neboť žalobce v postavení akcionáře prvního žalovaného na valné hromadě udělil v tomto směru pokyn představenstvu prvního žalovaného k poskytnutí předmětné záruky dle článku 6.6 písm. c) stanov prvního žalovaného. Pokud jde o okamžik, kdy se měl žalobce dozvědět o svém údajném„ omylu“, je druhý žalovaný přesvědčen, že to bylo dříve než v květnu 2017 (tento závěr učinil soud prvního stupně), a to již v květnu 2016, případně červenci 2016. Zcela se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně výkladu § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, žalobcem prosazovaný extenzivní výklad označil za nesprávný a účelový. Pokud by totiž úmyslem zákonodárce bylo, aby i poskytnutí záruky podléhalo schválení valné hromady, muselo by posuzované ustanovení záruku obsahovat, popřípadě by muselo být formulováno obecněji tak, aby schválení valné hromady podléhalo jakékoli zajištění závazku. V případě záruky se o převod ani zastavení nejedná. Žalobcem předkládaný výklad by navíc v konečném důsledku vedl k tomu, že v souvislosti s uzavřením jakékoliv smlouvy (tedy bez ohledu na to, o jakou transakci/smluvní typ se formálně jedná) by smluvní strany musely zkoumat, zda uzavření takové smlouvy nemůže druhou stranu připravit o takovou část závodu, která by znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání či činnosti a zda k jejímu uzavření potřebují či nepotřebují souhlas valné hromady. Podmínkou pro platný vznik ručitelského závazku prvního žalovaného souhlas žalobce (jako jediného akcionáře prvního žalovaného) nutný nebyl, a proto žalobce není k podání žaloby na určení neexistence závazku prvního žalovaného ze Smlouvy o poskytnutí záruky aktivně legitimován. Druhý žalovaný dále zopakoval i další důvody, pro které by podle jeho názoru měla být žaloba zamítnuta, a to (i) neexistence naléhavého právního zájmu žalobce na určení, (ii) prekluze a (iii) promlčení uplatněného nároku a (iv) rozpor posuzování platnosti záruky poskytnuté prvním žalovaným v řízení o žalobě na určení z pohledu žalobcem tvrzeného omylu s článkem 52 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí.

8. První žalovaný v rámci odvolacího řízení odkazoval na svá vyjádření a stanoviska v řízení před soudem prvního stupně.

9. Proti III. výroku rozsudku podal odvolání druhý žalovaný s tím, že soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a jeho nárok na náhradu nákladů řízení nesprávně právně posoudil, jestliže při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházel z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 3 písm. a) AT. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu argumentoval, že při stanovení výše této náhrady je nezbytné primárně vycházet z § 8 odst. 1 AT a v každém konkrétním případě zkoumat, zda předmět právního úkonu lze ocenit. V posuzovaném případě se přitom žalobce domáhal určení neexistence závazku prvního žalovaného ze Smlouvy o poskytnutí záruky, jehož výše je přesně vyčíslena na částku 17 404 269,70 GBP plus denní úroky ve výši 3 814,64 GBP do zaplacení (dále jen„ Pohledávka“). Tato výše žalobou na určení napadeného ručitelského závazku přitom byla známa již v době podání žaloby, a právě touto výší ručitelského závazku žalobce argumentoval, když se dovolával materiálního výkladu § 421 odst. 2 písm. m) ZOK. Druhý žalovaný je proto přesvědčen, že závazek ze Smlouvy o poskytnutí záruky je právním jednáním, jehož předmětem je plnění, resp. právo penězi ocenitelné (Pohledávka), a proto je při stanovení výše tarifní hodnoty aplikace § 9 odst. 3 písm. a) AT vyloučena (je namístě aplikovat § 8 odst. 1 AT). Právní služby poskytované v řízení se týkaly závazku prvního žalovaného zaplatit druhému žalovanému [příjmení]. Druhý žalovaný se proto prostřednictvím svého právního zástupce bránil nároku uplatněnému žalobcem, který pro druhého žalovaného měl a má hodnotu výše specifikované Pohledávky, jejíž výše si všichni účastníci byli při zahájení řízení vědomi a o možné výši nákladů řízení si tak mohli učinit představu. Soud prvního stupně na podporu užití § 9 odst. 3 písm. a) AT pro stanovení výše tarifní hodnoty argumentoval obdobností s řízením o odepření uznání, které je o Pohledávce rovněž vedeno a v jehož rámci i odvolací soud (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2020, čj. 20 Co 231/2020-1224) o náhradě nákladů řízení rozhodoval v intencích § 9 odst. 3 písm. a) AT. S takovou argumentací však druhý žalovaný vyslovil zásadní nesouhlas s tím, že se jedná o dvě zcela odlišná řízení. Dodal, že otázka výše tarifní hodnoty v řízení o odepření uznání je výslovně řešena judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015) tak, že jí je paušálně stanovená částka dle § 9 odst. 1 AT (a nikoliv tedy § 9 odst. 3 písm. a) AT). Přitom závěry z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu v žádném případě nelze analogicky aplikovat na nyní projednávanou věc (řízení o určovací žalobě). Dle názoru druhého žalovaného soud prvního stupně pro svůj závěr o tom, že předmět řízení nelze ocenit, v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl dostatečné, resp. žádné relevantní argumenty. Dodal, že pokud soudu prvního stupně nebyla hodnota předmětu řízení zřejmá, měl sám vynaložit úsilí na zjištění jeho reálné hodnoty (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2688/15), současně ale vyslovil přesvědčení, že v posuzovaném řízení byla hodnota předmětu sporu jeho účastníkům zřejmá, a to nejen v době podání žaloby, ale již v době poskytnutí samotné záruky (nejednalo se tedy o předmět řízení penězi neocenitelný). V závěrečné řeči dále uvedl, že za situace, kdy soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje z úřední povinnosti, může za účelem zjištění hodnoty předmětu řízení provést i nenavržené důkazy, např. odborným vyjádřením či znaleckým posudkem, které sám zajistí. Přitom nelze generálně učinit závěr, že vypracování takového znaleckého posudku není hospodárné či je pracné, a to zejména v případě, kdy je řízení vedeno o majetku značné hodnoty jako v tomto případě. K aplikaci § 9 AT pak je možné přistoupit až v případě, kdy by se nepodařilo hodnotu ani tímto postupem zjistit. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu i náhradě nákladů řízení ve výše nastíněném směru změnil.

10. Žalobce k odvolání druhého žalovaného uvedl, že tuto část rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správnou. Předmět sporu spočívá v namítané neplatnosti právního jednání – Smlouvy o poskytnutí záruky uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, která měla založit akcesorický zajišťovací závazek prvního žalovaného k hypotetickým budoucím závazkům [právnická osoba], které by jí případně vznikly na základě Smlouvy (přitom maximální výše odpovědnosti [právnická osoba] ze Smlouvy byla stanovena na 115 % Smlouvou sjednané odměny). Vzhledem k ustálené judikatuře, dle které nelze žalovat na určení platnosti či neplatnosti právního jednání (které posuzovaný právní vztah založilo), je v takovém případě nutno žalovat na určení existence či neexistence právního vztahu (viz žalobní petit). Dle žalobce je však takto vymezený předmět řízení ze své podstaty neocenitelný a § 8 AT proto nelze použít. Žalobce dále poukazoval na své základní žalobní tvrzení, že v důsledku absence souhlasu žalobce jako jediného akcionáře prvního žalovaného je záruka (Smlouva o poskytnutí záruky) neplatná jako celek. Z tohoto žalobního tvrzení je dle jeho přesvědčení zřejmé, že předmětem řízení není žádný konkrétní finanční závazek v určité výši (majetková hodnota), ale posouzení (určení) relativní neplatnosti právního jednání (které je samo o sobě neocenitelné), které mělo zakládat akcesorické zajišťovací závazky za závazky hypotetické, o nichž nebylo známo, zda vzniknou a případně v jaké výši. Proto pro výpočet náhrady za právní zastoupení nelze žádnou konkrétní hodnotu, která by aplikaci § 8 odst. 1 AT odůvodňovala,„ extrahovat“. I žalobce na podporu svých argumentů poukazoval na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Pro případ, že by snad soud pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení uvažoval o určení hodnoty předmětu řízení v druhým žalovaným nastíněném směru, dále namítl, že by nebylo možné ztotožnit hodnotu předmětu řízení s výší Pohledávky. Poskytnutím zajištění totiž věřitel nezískává hodnotu rovnou výši zajištěné pohledávky, ale získává„ pouze“ prospěch spočívající v silnějším postavení věřitele ohledně dobytnosti pohledávky. Hodnotu zajištění proto nelze zaměňovat s hodnotou zajišťované pohledávky, a pro stanovení hodnoty předmětu řízení by bylo nutno přihlížet ke skutečné právní a ekonomické povaze záruky jako zajišťovacího instrumentu (na podporu tohoto svého závěru přitom analogicky poukazoval na institut bankovní záruky a cenu za takovou bankovní službu). Je proto nasnadě, že za takového stavu věci by zjišťování hodnoty předmětu řízení (pouze za účelem stanovení výše náhrady nákladů řízení, když pro vlastní rozhodnutí nebylo určení hodnoty předmětu sporu ani zčásti právně významnou skutečností) vedlo pouze ke vzniku dalších procesních nákladů a prodloužení řízení, což by odporovalo zásadě rychlosti a hospodárnosti civilního řízení (hodnota předmětu řízení by tak musela být zjišťována s neúměrnými obtížemi).

11. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o. s. ř.), že byla podána včas (§ 204 o. s. ř.), a že jsou přípustná (§ 202 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že není důvodné ani odvolání žalobce ani odvolání druhého žalovaného.

12. V prvé řadě odvoací soud uvádí, že po skutkové stránce nebylo mezi účastníky zásadního sporu, sporné byly především otázky právní.

13. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně, které se týkají druhým žalovaným vznesené námitky překážky věci rozsouzené, a pro stručnost na ně odkazuje.

14. Odvolací soud se rovněž zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, a proto i v této části bez dalšího odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

15. Pro posouzení důvodnosti žaloby byla za této situace klíčovou otázka, zda k vystavení záruky prvním žalovaným byl nutný předchozí souhlas jeho valné hromady, tj. žalobce (jediného akcionáře prvního žalovaného), protože pouze v takovém případě se mohl dovolávat požadovaného určení. Žalobce přitom nutnost souhlasu valné hromady prvního žalovaného k takovému jednání dovozoval z § 421 odst. 2 písm. m) ZOK a v rámci své argumentace mj. poukazoval i na novelizované znění tohoto ustanovení (účinné od 1. 1. 2021). Poukazoval na to, že faktický dopad Smlouvy o poskytnutí záruky, resp. její realizace, je srovnatelný se smlouvou o převodu části závodu, a že forma právního jednání, na jehož základě by k takovému vyvedení mělo dojít, nemůže být rozhodující pro posouzení, zda takové právní jednání spadá do působnosti § 421 odst. 2 písm. m) ZOK.

16. Dle § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, ve znění účinném v době uzavření Smlouvy o poskytnutí záruky, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2020, do působnosti valné hromady náleží … m) schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové jeho části, která by znamenala podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo podstatnou změnu v předmětu podnikání nebo činnosti společnosti.

17. Dle § 421 odst. 2 písm. m) ZOK, ve znění účinném od 1. 1. 2021, do působnosti valné hromady náleží … m) schválení převodu nebo zastavení závodu nebo takové části jmění, která by znamenala podstatnou změnu skutečného předmětu podnikání nebo činnosti společnosti.

18. Ze srovnání obou časových znění citovaného ustanovení je zřejmé, že posun nastal pouze co do způsobu vymezení jmění, kterého se dispozice, tj.„ převod nebo zastavení“ má týkat a v tomto ohledu tak skutečně novelou došlo, jak ve svém odvolání uvádí i žalobce, k překonání dosavadní judikatury (závěrů týkajících se výkladu pojmu„ část závodu“ přiklánějících se dosud k formálně-materiálnímu pojetí – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, na který ve svém rozhodnutí odkazoval i soud prvního stupně). Ohledně druhu právního jednání, na jehož základě má být s majetkem disponováno (žalobce při své argumentaci v této souvislosti používá termínu„ forma právního jednání“), tj. převod nebo zastavení, však k žádné změně novelou provedenou zákonem č. 33/2020 Sb. nedošlo a nic na tom podle názoru odvolacího soudu nemění ani skutečnost, že v důvodové zprávě je použit obecnější výraz„ transakce“. Již sám termín„ převod“ je termínem obecnějším, neboť v sobě zahrnuje smlouvu kupní, darovací, směnnou, o vkladu, o zajišťovacím převodu práva nebo o tiché společnosti (bude-li docházet ke vkladu), na druhou stranu použitý termín„ zastavení“ jasně odkazuje na smlouvu zástavní. Na podporu názoru o tom, že v posuzovaném ustanovení použitý výčet způsobů dispozice s majetkem je výčtem taxativním, odvolací soud poukazuje i na předchozí právní úpravu, kdy souhlasu valné hromady vedle„ převodu“ a„ smlouvy zřizující zástavní právo“ podléhala i„ smlouva o nájmu podniku nebo jeho části“ (srov. § 67a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Vypuštění tohoto druhu právního jednání je proto jasným signálem zákonodárce, že ne všechny transakce, na jejichž základě dochází k dispozici se zákonem označené části jmění, spadají pod zákonem stanovenou povinnost schválení valnou hromadou. Odvolací soud proto souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že kdyby zákonodárce zamýšlel, aby se posuzované ustanovení vztahovalo i na poskytnutí záruky, ve znění zákona by tuto skutečnost zajisté zohlednil.

19. Odvolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že zákon souhlas valné hromady prvního žalovaného (tzn. souhlas žalobce jako jediného akcionáře prvního žalovaného) k poskytnutí záruky za závazky [právnická osoba] nevyžadoval. Jestliže tedy zákon souhlas valné hromady nevyžadoval, nesvědčí žalobci právo dovolávat relativní neplatnosti takového souhlasu z důvodu omylu o rozhodující skutečnosti, do něhož měl být on a první žalovaný uveden druhým žalovaným. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže žalobu z tohoto důvodu zamítl a nepochybil, jestliže s odkazem na hospodárnost řízení upustil od dalšího dokazování v souvislosti s žalobcem tvrzeným omylem v rozhodujících skutečnostech. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. v jeho I. a II. výroku jako věcně správný potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

20. Vzhledem k přijatému závěru se odvolací soud již nezabýval dalšími odvolacími námitkami žalobce, a ani dalšími důvody, které pro zamítnutí žaloby předkládal druhý žalovaný.

21. Pokud jde o odvolání druhého žalovaného, směřující proti III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným. Druhý žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet výše mimosmluvní odměny nesprávně vycházel z § 9 odst. 3 písm. a) AT, jehož aplikace je v posuzovaném případě vyloučena. Žalobce se v řízení domáhal určení neexistence závazku ze Smlouvy o poskytnutí záruky, tato smlouva je přitom právním jednáním, jehož předmětem je plnění, resp. právo penězi ocenitelné (konkrétně Pohledávka). Proto by tarifní hodnota měla být stanovena podle § 8 odst. 1 AT.

22. Dle § 8 odst. 1 AT, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

23. Dle § 9 odst. 1 AT, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč. Dle odstavce třetího písm. a) téhož ustanovení, částka 35 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech: a) určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.

24. Odvolací soud souhlasí s druhým žalovaným, že argumentace soudu prvního stupně v souvislosti se stanovením tarifní hodnoty, pokud jde o srovnání projednávané věci s řízením o uznání cizozemského rozhodnutí, není přiléhavá. I přesto však odvolací soud souhlasí s postupem soudu prvního stupně, který tarifní hodnotu stanovil podle § 9 odst. 3 písm. a) AT, neboť v řízení je posuzováno právo penězi neocenitelné, resp. hodnotu tohoto práva nelze bez obtíží stanovit.

25. Žalobce se žalobou domáhal určení neexistence závazku prvního žalovaného poskytnout druhému žalovanému jakékoliv plnění na základě Smlouvy o poskytnutí záruky. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalobce, že pokud jde o formulaci petitu, musel se žalobce podřídit platným judikaturním závěrům. Jádrem sporu tak skutečně bylo posouzení platnosti, resp. neplatnosti právního jednání spočívajícího v uzavření Smlouvy o poskytnutí záruky prvním žalovaným vzhledem k žalobcem (jako jediným akcionářem prvního žalovaného) uplatněné námitce neplatnosti souhlasu valné hromady prvního žalovaného s takovým jednáním pro omyl. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nikdy žádný přímý vztah ze Smlouvy o poskytnutí záruky nebyl, tento vztah byl vždy pouze zprostředkovaný, a to právě a jen prostřednictvím žalobcem tvrzeného souhlasu valné hromady prvního žalovaného s takovým právním jednáním (fakticky tedy souhlasu žalobce). Otázka, jakou (peněžní) hodnotu takový souhlas může mít v řízení nikdy řešena nebyla a její zodpovězení ani nebylo pro posouzení a rozhodnutí věci potřebné. Jeho hodnotou však určitě není druhým žalovaným uváděná Pohledávka, a dle názoru odvolacího soudu ani hodnota odpovídající maximální výši plnění ze záruky, která je vymezena v článku 2.2 Smlouvy o poskytnutí záruky (tj. max. 115 % Smlouvou sjednané odměny), neboť žalobce účastníkem této Smlouvy o poskytnutí záruky nebyl. Proto za situace, kdy otázka (peněžní) hodnoty tohoto právního jednání (poskytnutí souhlasu) žalobce (jako jediného akcionáře prvního žalovaného) v řízení řešena nebyla, kdy její zodpovězení nebylo pro rozhodnutí ve věci potřebné, kdy ani z jiných skutečností v řízení není tato hodnota zřejmá a kdy je samo o sobě otázkou, zda vůbec je takové právní jednání penězi ocenitelné, bylo by zjišťování a zkoumání v tomto směru pouze pro stanovení tarifní hodnoty, z níž se odvíjí výše náhrady ze zastoupení advokátem, zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. K námitce druhého žalovaného, že zvolený postup pro stanovení tarifní hodnoty je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2811/08, odvolací soud odkazuje na závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2084/14, které kategorické závěry vyplývající z druhým žalovaným poukazovaného nálezu (vzhledem k novele vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, učiněné vyhláškou č. 486/2012 Sb. (účinnou od 1. 1. 2013)), pozměňuje.

26. Odvolací soud tak neshledal odvolací námitku druhého žalovaného důvodnou a dle § 219 o. s. ř. proto jako věcně správný potvrdil i III. výrok rozsudku soudu prvního stupně (rovněž I. výrok tohoto rozsudku). Pokud jde o odůvodnění jednotlivých nároků, z nichž druhému žalovanému přiznaná náhrada nákladů řízení sestává, odkazuje odvolací soud na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 29), s níž se ztotožňuje. Pro úplnost dodává, že všechny tyto náklady shledává účelnými pro bránění práva v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšným druhým žalovaným, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení. Podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. v posuzovaném případě shledány nebyly.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl úspěšný ani v odvolacím řízení, právo na náhradu nákladů tak náleží straně žalované.

28. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným odvolací soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť v řízení z procesního hlediska úspěšný první žalovaný se jejich práva na náhradu výslovně vzdal (II. výrok tohoto rozsudku).

29. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným sestává náhrada v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů druhého žalovaného z: a) odměny za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby po 2 500 Kč (vyjádření k odvolání žalobce; účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7 a § 11 odst. 1 AT, tarifní hodnota 35 000 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) AT – odůvodnění viz výše); b) odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby ve výši 1 250 Kč (odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení) dle § 7 a § 11 odst. 2 písm. c) AT; c) tří režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT k úkonům uvedeným v bodech a) a b); d) cestovného osobním automobilem [registrační značka] na trase [obec] [obec] a zpět (délka 418 km; průměrná spotřeba dle technického průkazu 6,9 l [číslo] km (město), 4,9 l [číslo] km (mimo město) a 5,7 l [číslo] km (kombinace), cena PHM (nafta) 44,10 Kč + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,20 Kč dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.); celkem 3 248,90 Kč; e) náhrady za ztrátu času na cestě v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 AT; f) to vše dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. navýšeno o 21 % DPH ve výši 2 394 Kč; celkem tedy 13 792,90 Kč (III. výrok tohoto rozsudku). I všechny tyto náklady odvolací soud shledává účelnými pro uplatňování, resp. bránění práva v řízení úspěšným druhým žalovaným a ani v tomto případě neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

30. Pro úplnost nutno dodat, že druhý žalovaný ve svém vyúčtování nárokoval i odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s úkonem právní služby spočívajícím v doplnění svého odvolání ze dne [datum] Odvolací soud však tento úkon nehodnotí jako účelně vynaložený, když podání neobsahuje žádnou skutečnost, která by nemohla být již obsahem vlastního odvolání druhého žalovaného. Ve vyúčtování druhý žalovaný dále nárokoval náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. V rámci tohoto odvolacího řízení však vznikla poplatková povinnost pouze žalobci, který se odvolával do věci samé, odvolaní druhého žalovaného směřující toliko proti výroku o náhradě nákladů řízení poplatkové povinnosti nepodléhá, druhý žalovaný k žádnému zaplacení soudního poplatku za odvolání vyzván nebyl a ani žádný poplatek za odvolání neplatil. Náhrada za soudní poplatek placený druhým žalovaným v souvislosti s odvoláním proti usnesení o nařízení předběžného opatření byla zahrnuta již v rámci přiznané náhrady nákladů řízení za první stupeň.