27 Co 161/2022- 179

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] jako insolvenční správce dlužnice [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. et Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] obě zastoupené advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 11 C 267/2020-120 ze dne 11.3.2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že a) podílové spoluvlastnictví dlužnice [jméno] [příjmení], žalované 1) a žalované 2) k pozemkové parcele parc.č. 2068 a pozemkové parcele parc. [číslo] obě zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální [anonymizováno] a [územní celek], a ke stavební parcele parc.č. st. [číslo], jejíž součástí je budova [adresa], zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek], se ruší. b) nařizuje se prodej všech nemovitých věcí uvedených pod bodem a) ve veřejné dražbě. c) výtěžek dražby bude rozdělen mezi účastníky řízení podle jejich spoluvlastnických podílů na jednotlivých nemovitých věcech s tím, že na straně žalobce výtěžek připadá do majetkové podstaty dlužnice [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

III. Žalované jsou povinny zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kolíně soudní poplatek za žalobu a za odvolání ve výši 24 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 11 C 267/2020-120 ze dne 11.3.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobce vůči žalovaným domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví dlužnice [jméno] [příjmení], žalované 1) a žalované 2) k pozemkové parcele parc.č. 2068 a pozemkové parcele parc. [číslo] obě zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro [anonymizována dvě slova] a [územní celek], a dále ke stavební parcele parc.č. st. [číslo], jejíž součástí je budova [adresa], zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek], vše vedené u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), a jejich přikázání do spoluvlastnictví žalovaných za náhradu, se zamítá (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) a žalované 2), které jsou oprávněny společně a nerozdílně, náhradu nákladů řízení ve výši 25 533,42 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich zástupkyně (výrok II.).

2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že„ protentokrát“ (s výhradou budoucí změny poměrů) je zde důvod k zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o.z. Uvedl, že zatímco žalobce má na výběr, zda se domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nebo zda zpeněží pouze spoluvlastnický podíl dlužnice, tak za situace, kdy žalované nemají finanční prostředky na vyplacení podílu dlužnice, reálně hrozí jako způsob vypořádání nařízení prodeje nemovitostí. Tento postup by znamenal prodej„ za nevýhodných podmínek“ a zejména by„ obě žalované a další osoby s nimi bydlící ztratily právo bydlení,“ a současně by„ dlužnice ztratila přístup do své nemovitosti.“ V této skutečnosti pak soud prvního stupně spatřoval„ újmu žalovaných jako spoluvlastníků,“ kterou posuzoval i s přihlédnutím k tomu, že sama dlužnice má nemovitost ve výlučném vlastnictví, která jí zůstane i po skončení insolvenčního řízení, zatímco obě žalované by přišly o právo bydlení. Dále má soud prvního stupně za to, že žaloba byla žalobcem podána v nevhodnou dobu. Z hlediska poměrů žalované 1) se s přihlédnutím k jejímu věku a zhoršenému [anonymizováno] stavu nejedná o přechodné poměry, ale zřejmě o trvalý stav v jejích osobních poměrech, který žalované 1) neumožní výplatu vypořádacího podílu ani v budoucnu. U žalované 2) je však předpoklad, že po uhrazení exekuce a výmazu příslušných poznámek na listech vlastnictví ohledně vypořádaných nemovitostí bude žalovaná společně se svým podnikajícím manželem moci znovu požádat o poskytnutí úvěru na úhradu vypořádacího podílu spoluvlastnice [jméno] [příjmení].

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání pouze žalobce (dále též jako„ odvolatel“). Ve svém odvolání uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 300/2016, jsou pro posouzení, zda jde o nevhodnou dobu ke zrušení spoluvlastnictví, rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníků. Nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak nebrání např. nařízená exekuce na majetek některého ze spoluvlastníků. Nadto zhoršený zdravotní stav žalované 1) nebyl podle žalobce nijak ověřen. Z [anonymizováno] zprávy MUDr. [jméno] [příjmení] naopak vyplývá, že [anonymizováno] stav žalované 1) je úměrný věku. Okolnosti jako vyšší věk, zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o.z. Stejně je nutné hodnotit námitku žalované 2), že nemovitosti jsou využívány i jejími rodinnými příslušníky. Dále soud naprosto rezignoval na zjištění, jaká pohledávka a v jaké výši je vymáhána v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M. pod sp. zn. 120 EX [číslo], přestože tuto okolnost uvedl jako stěžejní pro zamítnutí žaloby. Zahájení a provedení exekuce prodejem nemovité věci po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením jejího prodeje přitom nebrání dříve zahájená exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na této nemovité věci. Soud prvního stupně také vůbec nepřihlédl k tomu, že žalované 1) a 2) užívají celý dům nad výměru odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu, aniž by byly ochotné hradit dlužnici nájemné za toto nadužívání. Stejně tak soud nezvážil, zda výše poskytnuté náhrady v případě společného prodeje umožní žalovaným pořídit si jiné bydlení. Případnou náhradou za spoluvlastnictví podílu žalované 1) a 2) budou mít obě žalované přinejmenším dostatečný finanční základ k zajištění jiného slušného bydlení. V neposlední řadě soud nepřihlédl rovněž k vyhroceným vztahům mezi spoluvlastníky, které zatěžují především dlužnici. Proto navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně, popř. jeho změnu tak, že odvolací soud spoluvlastnictví zruší a nařídí prodej předmětných nemovitostí.

4. Žalované ve svém vyjádření naopak navrhly potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že rozsudek považují za věcně správný. Zopakovaly svou argumentaci uvedenou již před soudem prvního stupně. Podle žalovaných je žalovaná 2) schopna v přiměřené době zaplatit exekuci a opatřit si prostředky na úhradu podílu dlužnice. Dále je nutné přihlédnout i k okolnostem insolvenčního řízení, v němž bylo uhrazeno věřitelům více, než byl původní předpoklad, a dále přihlédnout k tomu, že je tu zájem na zachování spoluvlastnictví. Kdyby nezemřel otec žalované 2), tak by nemovitosti připadly jí, takto zůstává dlužnici její nemovitost, zatímco žalované o své nemovitosti přijdou. Insolvenční správce tak postupuje v rozporu s dobrými mravy, zrušení spoluvlastnictví a prodej nemovitostí se dotkne úplně nevinných lidí, kteří pouze s ohledem na současné okolnosti nejsou schopni finančně situaci řešit. Žalovaná 1) je navíc vyššího věku a [anonymizováno].

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobce opodstatněným.

6. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jednotlivých dílčích zjištění a skutkových závěrů učiněných z předložených listin a z nesporných tvrzení, aniž by je podrobně opakoval. [příjmení] je zejména reálná nedělitelnost předmětných nemovitostí (samy o sobě jsou již oddělenou částí původního dvojdomku, z něhož samostatnou část s přístupem jen přes předmětné nemovitosti vlastní insolvenční dlužnice [jméno] [příjmení]). [příjmení] jsou i jednotlivé spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech zapsaných z důvodu rozdílné vlastnické struktury na dvou listech vlastnictví, jak soud prvního stupně podrobně zjistil. Podle žalovaných nelze smysluplně oddělit a prodat ani pozemek parc. [číslo] (přes ulici), jeho cena navíc (podle předloženého posudku, jak zjistil již soud prvního stupně) zdaleka nedosahuje takové výše, aby podíly insolvenční dlužnice na zbytku předmětných nemovitostí vyvážila. Zásadní spor tu není ani o to, jaké (nepříznivé) poměry tu jsou na straně žalované 1). V tomto směru lze odkázat na předloženou [anonymizováno] zprávu. Nesporný je i stav a průběh insolvenčního řízení dlužnice, za níž jedná žalobce jako insolvenční správce. Nesprávné je zejména právní posouzení věci, jak žalobce namítal a jak bude dále rozvedeno.

7. Za podmínek § 213 o.s.ř. odvolací soud pouze zopakoval dokazování některými listinnými důkazy a doplnil dokazování k několika otázkám. V první řadě je třeba uvést, že podle obsahu insolvenčního rejstříku a podle sdělení realitní kanceláře žalobce již učinil pokus o prodej jen spoluvlastnického podílu dlužnice na předmětných nemovitostech, který byl v důsledku dědění po otci sepsán do majetkové podstaty až dodatečně nad rámec plnění oddlužení prostřednictvím splátkového kalendáře. Podíl se ale nepodařilo prodat. Insolvenční soud také nepodpořil verzi dalšího prodeje pouze tohoto podílu (takový pokyn nevydal), byť věřitelé v rámci splátkového kalendáře skutečně obdrželi více, než byl původní předpoklad při povolení oddlužení. Insolvenční řízení nicméně stále běží (byť k dalšímu splácení již po uplynutí zákonné lhůty nedochází) a pohledávky přihlášených věřitelů nebyly uspokojeny v plné výši. Pravdou je také to, že sousední nemovitosti ve výlučném vlastnictví dlužnice z insolvence„ vypadly“ po plném uspokojení zajištěného věřitele, jinak nebyly a nemohly být dále v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře postiženy, na rozdíl od nově nabytých podílů dlužnice na předmětných nemovitostech.

8. K otázce, zda a kdy lze očekávat změnu poměrů na straně žalované 2) se odvolací soud zajímal o stav předmětné exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. [příjmení] (EÚ [obec]) pod sp. zn. 120 EX 562/21 Soudní exekutor sdělil, což potvrdila i žalovaná 2), že dosud (ke dni [datum]) bylo uhrazeno necelých 33 000 Kč, zbývá necelých 196 000 Kč. V řízení byly postiženy účty, movité věci i nemovitosti. Žalovaná 2), jako povinná, splácí 2 000 Kč měsíčně. Případné další kroky by směřovaly k prodeji nemovitých věcí (podílu žalované 2) na předmětných nemovitostech). Je tedy zřejmé, že jiný reálně postižitelný majetek zde není (žalovaná 2) to ani netvrdí, uvedla pouze, že za celou dobu splácení občas zaplatila i 2 500 Kč, 3 000 Kč a jednou 5 000 Kč) a že tímto tempem by exekučně vymáhaná pohledávka, včetně nákladů, mohla být uspokojena za cca 100 měsíců, tedy cca 8 let. Podle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí byl podíl žalované 2) na předmětných nemovitostech postižen též dalším exekutorem (EÚ [obec]) pod sp. zn. 203 Ex 20483/22 v srpnu 2022. Žalovaná sice tvrdila, že tuto další exekuci již uhradila, ale důkazy k tomu nepředložila, odvolací soud nicméně dále toto (zatím neprokázané) tvrzení nezkoumal, neboť pro posouzení věci dosavadní zjištění postačují, včetně zjištění, že žalovaná své dluhy dobrovolně neplní opakovaně. Z výpisu byla naproti tomu vymazána exekuce původně vedená i proti žalované 1), což odpovídá tvrzení, že dluh žalované 1) vyplývající vůči dlužnici z dědického řízení byl již doplacen. Žalované ale samy tvrdily, že žádost o úvěr ze strany žalované 1) přesto nebyla úspěšná.

9. Skutkově tak lze uzavřít, jaká je vlastnická struktura nemovitostí, jaká je historie domu i vzniku aktuální spoluvlastnické struktury, že předmětné nemovitosti užívají toliko žalované, nemovitosti nejsou reálně dělitelné tak, aby vzniklé části bylo možné smysluplně využít, a to nejen podle spoluvlastnických podílů, ale ani jinak, včetně oddělení jednoho z pozemků (viz výše a podrobněji v rozsudku soudu prvního stupně). Cena předmětných nemovitostí byla mezi stranami nesporná, nicméně žalobce jako insolvenční správce o nemovitosti nestojí, potřebuje výtěžek v penězích k uspokojení insolvenčních věřitelů (dle dřívějšího znaleckého posudku by vypořádací podíl žalobce jako jejího insolvenčního správce činil necelých 562 000 Kč), podíl dlužnice se mu ale samostatně prodat nepodařilo. Žalované sice mají o nemovitosti zájem, ale nemají k dispozici žádné finanční prostředky na vyplacení spoluvlastnického podílu dlužnice (žalobce), neboť žalovaná 1) má příjem jen ze starobního důchodu, nemá žádné úspory, ještě v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byla také v exekuci, která je nově doplacená, úvěr ale není možný. Žalovaná 2) je v exekuci stále, tempo splácení vymáhané pohledávky je minimální, stejným tempem jako dosud lze očekávat splnění dluhu v horizontu přesahujícím 8 let. Jiný majetek nemá, v exekuci je mimo jiné postižen i její podíl na předmětných nemovitostech, pouze zatím nedochází k jeho prodeji. Jiné zdroje na straně žalovaných ani podle jejich vlastních tvrzení nejsou. Po rozsudku soudu prvního stupně byla dokonce nařízena další exekuce na majetek žalované 2), je tedy zřejmé, že žalovaná 2) řádně a včas neplnila minimálně jeden další dluh a v nejbližší době nelze uspořádání jejích majetkových poměrů tak, aby byla schopna uhradit vypořádací podíl (byť ve spolupráci s žalovanou 1) nebo s manželem), reálně očekávat. Podíl dlužnice byl sepsán do podstaty v insolvenčním řízení, samostatně se ho prodat nepodařilo. Jiné nemovitosti (ve výlučném vlastnictví) dlužnice byly naopak z podstaty vyškrtnuty a již je nelze postihnout.

10. Podle § 1140 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

11. Podle § 1142 odst. 1 o.z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné.

12. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

13. Podle § 1144 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

14. Podle § 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

15. Podle § 1155 odst. 1 o.z. může soud na návrh spoluvlastníka zrušení spoluvlastnictví odložit, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky.

16. Mezi účastníky nebyl spor o tom, že osobou s dispozičním oprávněním ke spoluvlastnickému podílu dlužnice na předmětných nemovitostech je žalobce jako insolvenční správce. Ve vztahu k majetku nově nabytému děděním za trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře tato skutečnost vyplývá z § 412 odst. 1 písm. b) a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. ve znění do [datum] (dále jen„ insolvenční zákon“). Takový majetek totiž podléhá oddlužení nad rámec původních splátek a je součástí majetkové podstaty dlužníka (dlužnice).

17. Oprávnění podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není z dispozičních oprávnění insolvenčního správce nijak vyňato (viz § 205 odst. 3 a § 228 a násl. insolvenčního zákona). Obdobně je insolvenční správce oprávněn v zákonem vymezených případech řešit i vypořádání společného jmění manželů namísto dlužníka. Jinými slovy, povinnost insolvenčního správce zpeněžit toliko spoluvlastnický podíl dlužnice ze zákona dovodit nelze, navíc se, jak shora uvedeno, prodej podílu dlužnice zatím nezdařil a lze předpokládat, že případný výtěžek bude nižší než při prodeji celé věci. Nelze také pominout, že v konečném důsledku by prodej podílu dlužnice přivedl do spoluvlastnického vztahu pouze třetí osobu (místo dlužnice, potažmo žalobce) a žalovaným by další trvání spoluvlastnictví také nezajistil, situace by byla obdobná.

18. V tomto směru tedy byla žaloba podána po právu, žalobce je ve sporu aktivně legitimován. Z toho také vyplývá, že případný vypořádací podíl dlužnice, včetně výtěžku případného prodeje společné věci, náleží žalobci pouze z titulu (trvajícího) výkonu funkce insolvenčního správce, tedy do majetkové podstaty, s níž místo dlužnice disponuje.

19. Žalobce navíc musí svou funkci vykonávat tak, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Žalovaným nepřísluší námitka, že věřitelům už se ve splátkách dostalo více, než mohli na počátku oddlužení předpokládat, nebo než je zákonem předvídané minimum uspokojení, a že jim tedy dosavadní výtěžek může (musí)„ stačit,“ jinak vystaví žalované do obtížné situace. V rámci oddlužení může být v konečném důsledku uspokojeno 100 % zjištěných pohledávek věřitelů, jsou-li k tomu dány zákonné podmínky, není žádný důvod jejich uspokojení krátit jen proto, že to působí určitou újmu i žalovaným. K plnému uspokojení věřitelů ovšem nedošlo, a proto oddlužení trvá.

20. Podstatné nejsou ani okolnosti vzniku spoluvlastnictví, tedy nedokončené rozdělení rodinného majetku a nečekané úmrtí otce žalované 2). Není podstatné, co by se stalo (nestalo), kdyby otec nezemřel, nebo zemřel později (až po oddlužení). Vždy je třeba vycházet z právních skutečností, které nastaly, a z jejich zákonných následků. Podstatné není ani to, že paradoxně existuje majetek ve výlučném vlastnictví dlužnice, který v insolvenčním řízení vedeném na její majetek postihnout nelze, zatímco podíl na předmětných nemovitostech postihnout lze. Pravidla oddlužení plněním splátkového kalendáře (v rozhodném znění) nemůže odvolací soud přezkoumávat (měnit) ani promítat do výsledku tohoto řízení.

21. Pokud jde o samotné podílové spoluvlastnictví, platí základní pravidlo, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat a že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat (mimo jiné) zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Toto právo omezuje zákon jen několika výjimkami, jak bude dále rozvedeno. Tyto výjimky platí stejně pro spoluvlastnici (dlužnici), tak pro insolvenčního správce na jejím místě.

22. Obecně je nová právní úprava co do formulace výjimek přísnější než úprava předchozí. Jde-li o výjimky, měl by být jejich výklad v pochybnostech navíc spíše užší než širší (restriktivní). Je třeba si uvědomit, že vlastnické právo všech subjektů má stejnou váhu a ochranu a že každý subjekt, jemuž svědčí„ jen“ spoluvlastnické právo (nikoli výlučné vlastnické), musí být srozuměn s tím, že danou věc (případně právo) ovládá pouze ve spojení se zbývajícím spoluvlastníkem či spoluvlastníky, a to se vším, co k tomu podle zákona patří, tedy i s právem kteréhokoli spoluvlastníka žádat kdykoli zrušení tohoto vztahu soudem. Toto riziko je se spoluvlastnictvím z principu spjato. V případě nemovitostí ve spoluvlastnictví tak nelze legitimně očekávat, že zde má některý spoluvlastník, popř. všichni, doživotně zajištěno uspokojování potřeby bydlení (právo v domě„ dožít“), a to ani morálně.

23. Ze shora uvedených skutkových zjištění a právní úpravy tedy jasně vyplývá, že právní závěry soudu prvního stupně nejsou správné, neboť žádná ze zákonných výjimek na danou věc nedopadá.

24. Základní východisko ve vztahu k „ nevhodné době,“ akcentované soudem prvního stupně, formuloval Nejvyšší soud v podobě závěru, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o.z. jsou rozhodné„ přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoli osobní poměry spoluvlastníka či spoluvlastníků“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, které bylo publikováno i ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 101/2016). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 300/2016 zmíněné žalobcem nebo sp. zn. 22 Cdo 2604/2018). Nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem spoluvlastníkům stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví přechodně nevýhodným nebo neúčelným, přesně jak uvedl žalobce. Jistě tedy nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že doba je pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nevhodná jen proto, že žalovaná 2) čelí exekuci, kterou v budoucnu doplatí, neboť jde o okolnost s předmětnými nemovitostmi nesouvisející. Žádné okolnosti týkající se společných nemovitostí ani nebyly tvrzeny.

25. Nevhodnost doby a ani jinou zákonnou překážku nepředstavuje ani probíhající exekuce na majetek žalované 2). Soudní praxe převážně vychází z toho, že exekuční inhibitorium (zákaz převodu) postihující podíl některého ze spoluvlastníků se na soudní rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví celé věci nevztahuje, neboť jde o situaci v exekučním řízení řešitelnou bez újmy oprávněného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 300/2016, nebo 22 Cdo 3373/2013, nebo rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 255/2007). K mírně odlišným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 20 Cdo 1961/2020 a věc byla řešena i v odborné literatuře, nicméně závěr, že probíhající exekuce prodejem podílu nebrání nařízení prodeje věci v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, lze považovat za ustálený.

26. Další možnou překážkou je podání žaloby„ jen k újmě některého ze spoluvlastníků.“ Zde už osobní poměry účastníka roli hrát mohou, jsou-li přechodné a nikoli trvalé povahy. Nemusí se jednat o úmysl žalujícího spoluvlastníka působit (jen) újmu (viz § 8 o.z.), postačí okolnost představující objektivní újmu některému nebo dokonce všem ostatním spoluvlastníkům podle jejich subjektivních (osobních) poměrů. Opět lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, které bylo publikováno i ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 101/2016, nebo na závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 851/2017. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že okolnosti na straně žalované 1) jako je vyšší věk, nepříznivý zdravotní stav, popř. citová vazba na užívanou společnou věc či uspokojování potřeby bydlení jsou okolnosti trvalé, do budoucna neměnné či alespoň dlouhodobé, proto je nelze pro posouzení věci zohlednit. Opačným výkladem by byl v zásadě zakonzervován stávající stav a spoluvlastníku (žalobci) by bylo zcela upřeno právo vyplývající ze zákona.

27. Souhlasit lze i s tím, že probíhající exekuce (byť sama o sobě nepředstavuje překážku zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jak shora uvedeno), může představovat přechodnou okolnost na straně žalované 2), pokud by dočasně bránila zvolit vhodnější způsob vypořádání a tím působila negativní důsledky pro možnost bydlení obou žalovaných (nevratnou újmu). V daném případě ale bylo po doplnění dokazování oproti závěrům soudu prvního stupně zjištěno, že v dohledné (přiměřené) době nelze pozitivní změnu poměrů na straně žalované 2) očekávat. Dosavadní exekuce, i kdyby byla skutečně jediná, jak žalovaná 2) tvrdí, bude stávajícím tempem splácena dalších 8 let. To nelze po žalobci (potažmo věřitelích dlužnice i po samotné dlužnici) spravedlivě požadovat. K tomuto účelu byl v nové právní úpravě zaveden institut odkladu podle § 1155 odst. 1 o.z. Návrh na odklad ale vzaly žalované v průběhu řízení zpět, navíc tento institut počítá pro odklad s maximální lhůtou dvou let, nikoli osm let. Vše také závisí na tom, že žalovaná 2) tolerované splátky exekuce dodrží, nebude postižena další exekucí a že soudní exekutor nepřistoupí ke zpeněžení i jejího podílu. Navíc nelze předpokládat, že žalované dokáží za příštích 8 let, navzdory tomu, jak hospodařily dosud, nashromáždit prostředky na výplatu vypořádacího podílu dlužnice ve shora uvedené výši, a už vůbec nelze předpokládat, že budou v takovém rozsahu úvěruschopné. Zatím tomu vůbec nic nenasvědčuje, a jde tedy spíše o nereálné subjektivní představy žalovaných.

28. Postup žalobce nepředstavuje podle názoru odvolacího soudu ani výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz § 8 o.z.), jak žalované tvrdí, neboť nejde o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. K tomu, aby šlo o zneužití práva, by zde musel být zjevný rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje (čeho chce dosáhnout), a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (podle účelu zákona), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva jen za účelem poškození druhého (ostatních spoluvlastníků). O to ale v daném případě nejde. Žalobce zde pouze plní své zákonné povinnosti, jak shora uvedeno. Zájem škodit žalovaným zde skutečně není, žalobce naopak nejprve preferoval řešení, které bude k žalovaným lidsky co nejšetrnější. Skutečnost, že výkon práva zde vede k tíživé situaci žalovaných, je ale dán primárně okolnostmi na straně všech spoluvlastníků, tedy nedostatkem aktiv a příjmů na jedné straně a množstvím dluhů na druhé straně, což obvykle vede i ke ztrátě zbylých aktiv, včetně nemovitostí.

29. Za této situace nemohl obstát závěr soudu prvního stupně, že tu je důvod žalobu zamítnout, byť protentokrát. Naopak je nutné spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. V tomto směru není pochyb o tom, že předmětné nemovitosti mají sloužit k bydlení, jsou už samy oddělenou částí původního domu a pozemku (druhou oddělenou část vlastní dlužnice), a to v rozsahu jedné bytové jednotky. Reálné rozdělení nemovitostí, jako první preferovaný způsob vypořádání, tedy dobře možné není, a to ze shora uvedených důvodů ani oddělením pozemku parc. [číslo].

30. Z hlediska posloupnosti zákonných způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví tak v úvahu připadá přikázání nemovitostí jako celku do výlučného vlastnictví žalobce či žalovaných, což je podmíněno souhlasem toho, komu má věc připadnout. Žalobce ale ze shora uvedených důvodů o nemovitosti zájem nemá a žalované, jak shora uvedeno, nemají žádné finanční prostředky na vyplacení hodnoty vypořádacího podílu, což podle ustálené soudní praxe představuje důvod pro nařízení prodeje věci, i když žalované formálně (nikoli reálně, za přiměřenou náhradu) o nemovitosti zájem mají (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 698/2014, publikované i ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 4/2015, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).

31. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil a rozhodl o zrušení spoluvlastnictví a o nařízení prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku podle podílů (viz též § 348 o.s.ř.). Teprve tímto prodejem a rozvržením výtěžku bude spoluvlastnictví reálně vypořádáno. Ve vztahu k zájmům žalovaných, na které poukazovaly, lze zdůraznit, že tak získají disponibilní finanční prostředky, které budou ve spojení s jejich běžnými příjmy použitelné k zajištění jiné (náhradní) možnosti bydlení. Není zřejmé, z čeho žalované dovozují, že prodej předmětných nemovitostí jako celku je nevýhodný. Obvykle jde naopak o finančně výhodnější postup, než prodej po jednotlivých podílech (jen podílu dlužnice). [příjmení] bydlení nemusí být nutně vlastnické, může být i nájemní, sociální, s pečovatelskou službou apod., nebude-li možné využít soužití s dlužnicí (dcerou a sestrou). [příjmení] však primárně na žalovaných, aby se o svou možnost bydlení zasadily. Řízení se vede již dva roky a za tu dobu již měly dost času se připravit na to, co bylo, je a bude v jejich poměrech nevyhnutelné (viz též závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3963/16).

32. S ohledem za změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba rozhodnout i o všech nákladech řízení podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud postupoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a právo na náhradu nákladů nikomu nepřiznal. Až na výjimky se totiž v tomto typu řízení stranám právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o.s.ř. na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, kde se účastník řízení nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22). O takovou situaci zde ale nejde. Navíc by zde bylo třeba přihlédnout i k situaci žalovaných v rovině § 150 o.s.ř.

33. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. shodně jako o nákladech řízení v prvním stupni. Důvody jsou shodné.

34. S ohledem na osobní osvobození žalobce od soudních poplatků ale odvolací soud rozhodl podle výsledku řízení o přechodu poplatkové povinnosti v obou stupních na žalované podle § 2 odst. 3 ve spojení s § 6a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a podle položky 6 bod 2. Sazebníku poplatků, neboť jde o nemovité věci zapsané na dvou listech vlastnictví (formálně 2 nemovité věci), proto soudní poplatek v každém stupni činí 12 000 Kč a žalované od soudního poplatku osvobozené nejsou.

Poučení