27 CO 17/2022 - 434

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa], zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., sídlem [adresa], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [jméno], sídlem [adresa], o zaplacení 1 174 097 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 10. 2021, č. j. 6 C 9/2015-361, takto:

Výrok

I. Žalobkyni se osvobození od placení soudních poplatků nad rámec již přiznaného osvobození usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2022, č. j. 6 C 9/2015-232, nepřiznává.

II. Odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 182 940,61 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 573 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [jméno], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 1 174 097 Kč zamítl (I. výrok), rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 10 698 Kč žalobkyni (II. výrok) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 191 748,70 Kč (III. výrok). Neshledal za důvodný žalobkyní uplatněný nárok na vyplacení odměny dle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky 1. 7. 2013. Mimo jiné poukázal na to, že vzhledem k souběhu uvedené smlouvy s pracovní smlouvou uzavřenou mezi účastníky od 3. 9. 2012 do 31. 12. 2014 na pozici žalobkyně jako obchodní zástupkyně v pracovním poměru je obtížné rozlišit, jakou konkrétní činnost žalobkyně na jaké pozici dělala. Uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu ke svým tvrzením. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uhradila na soudním poplatku více, než činila její poplatková povinnost, a současně jí bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, soud rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti rozsudku, a to výslovně proti I. a III. výroku, podala včas odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud I. výrok rozsudku změnil a žalobě vyhověl a rovněž změnil III výrok rozsudku tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. V doplnění odvolání ze dne 22. 12. 2021 žalobkyně vzala výslovně zpět odvolání proti I. výroku rozsudku s tím, že nadále trvá na odvolání proti III. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Zdůraznila, že soud má k dispozici korektiv – moderační právo, které i v případě, kdy má účastník řízení (v daném případě žalovaný) ve věci úspěch, umožňuje soudu náhradu nákladů řízení nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Tento korektiv má soud uplatnit i bez návrhu účastníků, neboť § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, byl povinen hradit náhradu nákladů řízení. Soud tak má při rozhodování o náhradě nákladů řízení zkoumat, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přitom má přihlížet v prvé řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Současně je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou i okolnosti vedoucí k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení atd. V projednávané věci soud prvního stupně v průběhu řízení shledal důvody pro osvobození žalobkyně od placení soudních poplatků v rozsahu 80 %, což znamená, že si byl vědom jejích majetkových poměrů a měl se tedy i bez jejího návrhu zabývat tím, zda v daném případě nejsou naplněny i předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř. Podle komentářové literatury je předvídatelnost použití moderačního práva podstatná zejména v situaci, kdy účastník byl osvobozen od placení soudního poplatku. Sice nemůže předpokládat, že bude automaticky osvobozen od povinnosti hradit náklady řízení, může však legitimně očekávat, že se soud s tímto aspektem výslovně vypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že judikaturou Nejvyššího soudu byly určeny kategorie důvodů pro užití moderačního práva, mezi něž patří mimo jiné nepřiměřená tvrdost (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1525/2001), podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1805/2001), povaha a okolnosti sporu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1805/2001) a nízký příjem (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2124/2001). V daném případě byl spor veden o nároku žalobkyně na úhradu provize ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky 1. 7. 2013, přičemž žalovaný nerozporoval její uzavření a potvrdil i skutečnost, že tato smlouva dosud nebyla ukončena. Rovněž nebylo sporné, že žalovaný v prvních měsících (zejména v červenci 2013) dle smlouvy o obchodním zastoupení plnil, když žalobkyni část provize uhradil. Je tedy nepochybné, že žaloba byla podána zcela důvodně. Až v okamžiku podání žaloby se žalovaný začal zdráhat plnění svých povinností a namítal neurčitost a neplatnost smlouvy o obchodním zastoupení. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva byla dle vyjádření účastníků uzavřena společně jako výsledek vzájemného jednání. Žalobkyně však zdůrazňuje, že za text smlouvy o obchodním zastoupení je plně odpovědný žalovaný a dovolání se neurčitosti a tím neplatnosti smlouvy z jeho strany a následné vyhýbání se plnění smluvních povinností tak musí být posouzeno jako nepoctivé jednání. Nelze odhlédnout ani od závěru soudu prvního stupně, že smlouva o obchodním zastoupení uzavřená mezi účastníky byla provázána s komisionářskou smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a Českou poštou, s. p. a žalovaný nepochybně z této smlouvy profitoval. Jednání žalovaného tak musí být zohledněno při posuzování otázky ne/přiznání náhrady nákladů řízení, neboť žalovaný i nadále profituje ze smlouvy, kterou uzavřel na základě součinnosti žalobkyně, aniž by jí za tuto službu poskytl nějakou odměnu. Žalovanému soudní spor nepřinesl žádné náklady a nepřišel ani o tržby z plnění z komisionářské smlouvy. Žalobkyně se zcela důvodně snažila domoci ochrany svých práv, avšak neúspěšně, což bylo způsobeno i tím, že klíčový svědek, který mohl osvětlit spolupráci mezi účastníky, v průběhu soudního řízení zemřel. Tato nešťastná událost tak měla pro žalobkyni fatální důsledky spočívající v neunesení břemene důkazního. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému výpočtu sazby za jednotlivé úkony právní služby, neboť výše peněžitého plnění se v průběhu řízení měnila. Pokud by odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., měl by tuto skutečnost při výpočtu náhrady nákladů řízení zohlednit. Závěrem znovu zdůraznila, že jí bylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků v rozsahu 80 %, a to s ohledem na její sociální situaci, neboť je invalidní důchodkyní s invaliditou I. stupně a jejím jediným příjmem je invalidní důchod. Sama vychovává nezletilého syna a nadto již nežije ve společné domácnosti s partnerem, se kterým žila v době, kdy jí soud přiznal částečné osvobození od placení soudních poplatků. Nachází se tak v ještě horší sociální situaci než na začátku soudního řízení. A k tomu ji soud prvního stupně dále zatížil povinností hradit vysoké náklady řízení žalovanému, který po celou dobu zneužíval její naivity.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení III. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vyslovil přesvědčení, že soud věc po právní i skutkové stránce řádně posoudil a řízení není postiženo jakoukoliv vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolání proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (které žalobkyně následně vzala zpět) je dle názoru žalovaného zcela nedůvodné a stejně tak považuje žalovaný za nedůvodné i odvolání žalobkyně proti III. výroku rozsudku, když její argumentace je nesprávná, nemající oporu v právní úpravě ani ve skutkovém stavu věci. Podle názoru žalovaného je odvolání vedeno snahou žalobkyně vytvořit zdání, že jí bylo z jeho strany způsobeno příkoří, a proto by bylo údajně nespravedlivé, aby jí byla současně uložena povinnost hradit náklady řízení. V této souvislosti žalobkyně odkazovala na již dříve přiznané částečné osvobození od soudních poplatků. Žalovaný je přesvědčen, že v projednávané věci se nejedná o situaci natolik výjimečnou, aby soud mohl postupem dle § 150 o. s. ř.„ odpustit“ žalobkyni povinnost hradit náklady řízení. V této souvislosti žalovaný poukázal na nález ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. V tomto rozhodnutí rovněž uvedl, že § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušení nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci by bylo naopak zjevně nespravedlivé, pokud by mu žalobkyně nemusela na náhradě nákladů řízení ničeho hradit, neboť byl nucen po dobu několika let vynakládat značné finanční prostředky na právní zastoupení v důsledku nedůvodné a vyfabulované žaloby, kterou se žalobkyně snažila na jeho úkor nepoctivě, bezdůvodně a protizákonně obohatit. Sama žalobkyně nadto odkazuje na ustálený závěr rozhodovací praxe, podle něhož ani účastník osvobozený od povinnosti hradit soudní poplatek, nemůže předpokládat, že bude automaticky osvobozen od povinnosti hradit náklady řízení. Zejména se však žalobkyně snaží obhájit své tvrzení, že žalobu podala důvodně, což však sama dementuje svým faktickým jednáním, kdy odvolání směřující i proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně následně vzala zpět. V doplnění odvolání žalobkyně uvádí řadu nepodložených a zavádějících tvrzení, které jsou často v příkrém rozporu s obsahem spisu i závěry soudu prvního stupně. Žalovaný zdůraznil, že nikdy neuznal, že by žalobkyni čehokoliv z titulu provize dle smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 7. 1. 2013 hradil, nejedná se o nespornou skutečnost. Je nepochybné, že žaloba nemohla být podána důvodně, jestliže byla zcela zamítnuta. Žalovaný údajné povinnosti ze smlouvy vůči žalobkyni neplnil nikoliv z toho důvodu, že by tak činit nechtěl, ale z důvodu, že mu žádná povinnost vůči žalobkyni nikdy ani nevznikla, jak ostatně správně dovodil soud prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se na základě smlouvy o obchodním zastoupení zavázala pro žalovaného zprostředkovat uzavření kupní smlouvy s Českou poštou, s. p. Mezi žalovaným a Českou poštou, s. p. však k uzavření jakékoliv smlouvy nedošlo, uzavřena byla pouze smlouva o komisním prodeji, kterou však měl žalovaný předjednánu již z roku 2008, resp. z konce roku 2012 a počátku roku 2013. Je tedy zcela evidentní, že je to naopak žalobkyně, kdo jednal nepoctivě, neboť podala žalobu za situace, kdy si musela být vědoma, že svůj závazek ze smlouvy o obchodním zastoupení vůči žalovanému nesplnila a žádný nárok na provizi jí nevznikl a ani vzniknout nemohl. Žalobkyně přesto svoji žalobu podala bez jakéhokoliv racionálního základu a reálné šance na úspěch ve sporu, ve své podstatě se pokoušela bezdůvodně obohatit na úkor žalovaného. Svého neúspěchu ve sporu si přitom musela být po celou dobu vědoma, a to již v době před podáním žaloby v rámci mimosoudních jednání, při nichž byla rovněž zastoupena advokátem. Žalobkyně tedy podávala žalobu srozuměna (nebo při běžné opatrnosti srozuměna přinejmenším být měla) s tím, že je dána vysoká pravděpodobnost, že ve sporu nebude úspěšná. Vědomě tedy podstoupila riziko a musela si tak být vědoma i případných negativních důsledků s tím spojených. To tím spíše, že se jedná o spor dvou podnikatelů. Žalobkyně však ani v rámci mimosoudních jednání nehledala racionální cestu k vyřešení věci smírným způsobem, pouze utkvěle trvala na zaplacení horentních částek, na něž jí však vůči žalovanému nevznikl žádný nárok. Neúspěch žalobkyně ve sporu nebyl a ani nemohl být důsledkem smrti žalobkyní navrženého svědka [příjmení] [příjmení], neboť nebyl účastníkem smluvního vztahu účastníků, nebyl při sjednávání a uzavření smlouvy ani nijak neparticipoval na obchodních vztazích mezi žalovaným a Českou poštou, s. p. Nadto soud prvního stupně své rozhodnutí založil výhradně na posouzení textace smlouvy, z níž jednoznačně vyplynul závazek žalobkyně uzavřít smlouvu kupní a splnění tohoto závazku žalobkyně neprokázala. Z neúspěchu žalobkyně tak v žádném případě nelze vinit žalovaného. Dále se žalovaný důrazně ohradil proti tvrzení žalobkyně o tom, že mu v souvislosti se sporem žádné náklady nevznikly. Nedisponuje totiž vlastním dostatečným personálním zázemím, a proto si musel zajistit právní zastoupení. Poukázal na to, že pokud si žalobkyně mohla dovolit po několik let platit za poskytování právních služeb renomované a celorepublikově známé a uznávané advokátní kanceláři, bylo by přinejmenším nespravedlivé, měla-li by jí být odpuštěna nákladová povinnost vůči žalovanému, který byl nucen nést veškeré své náklady na právní zastoupení, aby mohl důvodně hájit svá práva. Ke svým zhoršeným sociálním a majetkovým poměrům pak žalobkyně nic konkrétního nedoložila. Žalovaný je tak přesvědčen, že mu vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně požádala o přiznání osvobození od placení soudních poplatků v celém rozsahu, k čemuž předložila daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2020 a oznámení Okresní správy sociálního zabezpečení – předpis invalidního důchodu pro rok 2021. Zopakovala, že již nežije ve společné domácnosti s dřívějším přítelem a nadále má vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi (narozenému 2006), přičemž jejím jediným pravidelným příjmem je invalidní důchod. Podotkla, že se aktuálně léčí s těžkým průběhem nemoci Covid-19 a není v jejích možnostech a schopnostech zajistit další doklady o sociálních poměrech ani o studiu syna. Potvrzení o studiu následně doložila.

5. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně již zaplatila soudní poplatek za podané odvolání (vyměřený se zohledněním již dříve přiznaného částečného osvobození od soudních poplatků) a tvrzení žalobkyně ohledně sociálních a majetkových poměrů považuje odvolací soud za nedostatečné a nevěrohodné, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků nad rámec osvobození přiznaného (v rozsahu 80 %) již usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 5. 2020, č. j. 6 C 9/2015-232. Pro úplnost odvolací soud připomíná, že podle § 138 odst. 1 poslední věta o. s. ř., se poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození nevracejí.

6. Dle ust. § 207 odst. 2 věta první o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví.

7. Protože žalobkyně vzala podáním ze dne 22. 12. 2021 své odvolání částečně zpět, odvolací soud postupoval dle shora citovaného ustanovení a odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání ve zbývajícím rozsahu bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jakož i řízení mu předcházející, bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že v řízení zahájeném 2. 2. 2015 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 267 456 Kč z titulu smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 7. 2013. Uvedla, že je zdravotně handicapovaná a pobírá invalidní důchod, nicméně dne 30. 7. 2012 uzavřela se žalovaným pracovní smlouvu na dobu neurčitou (na pozici obchodního zástupce); dohodou ze dne 30. 9. 2013 došlo ke změně pracovního poměru na dobu určitou od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2013. Jelikož se souhlasem žalovaného vykonávala práci i po skončení této doby, pracovní poměr se opět změnil v pracovní poměr na dobu neurčitou a poté byl dohodou změněn na pracovní poměr na dobu určitou od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014. Mezi účastníky byla dále dne 1. 7. 2013 uzavřena smlouva o obchodním zastoupen, na jejímž základě byla mezi žalovaným a Českou poštou, s. p. uzavřena 12. 7. 2013 komisionářská smlouva (předmětem byl prodej aromatických visaček vyráběných žalovaným). K jejímu uzavření došlo především díky iniciativě Ing. [jméno] [příjmení], jehož žalobkyně oslovila. Žalovaný však nevyplácel žalobkyni sjednanou odměnu, která jí náležela (0,85 Kč z prodejní ceny bez DPH za každou fakturovanou visačku). Uvedla, že soud by měl jako předběžnou otázku posoudit ne/platnost jak smlouvy o obchodním zastoupení, tak smlouvy komisionářské. Již v podání ze dne 21. 4. 2016 žalobkyně uvedla, že navrhuje rozšíření žaloby, aniž by však požadovanou částku vyčíslila. V podání ze dne 4. 9. 2018 žalobkyně upřesnila, že se žalobou domáhá zaplacení částky v celkové výši 1 174 097 Kč. Soud připustil změnu žaloby při jednání 26. 2. 2019. Žalovaný po celou dobu řízení nárok žalobkyně popíral. Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování, včetně výslechů svědků dožádanými soudy, ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

10. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

11. V projednávané věci je nepochybné, že žalovaný byl v řízení zcela úspěšný (viz I. výrok rozsudku soudu prvního stupně) a vznikl mu tak nárok na náhradu nákladů všech účelně vynaložených nákladů.

12. Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

13. V souvislosti s řízením před soudem prvního stupně žalovaný vyúčtoval náhradu nákladů řízení sestávajících z: -) odměny za dva úkony právní služby po 9 380 Kč (tarifní hodnota 267 456 Kč), a to za převzetí věci a sepis písemného vyjádření ze dne 23. 7. 2015, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), -) odměny za devět úkonů právní služby po 13 020 Kč (tarifní hodnota 1 174 097 Kč), a to za účast při jednání 26. 2. 2019 trvající déle než dvě hodiny, účast u jednání u dožádaných soudů dne 19. 2. 2021, 31. 3. 2021 a 31. 8. 2021, poradu s klientem dne 22. 9. 2021, písemné podání ze dne 29. 9. 2021 a účast u jednání soudu prvního stupně dne 19. 10. 2021, které přesáhlo dvě hodiny, dle 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, -) náhrady za jedenáct režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, -) náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 3 300 Kč (33 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, -) cestovného ve výši 3 040,03 Kč za cestu k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 19. 2. 2021 vozidlem tov. zn. BMW 4, [registrační značka], na trase Břeclav – Praha a zpět v celkovém rozsahu 518 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 5,4 l motorové nafty na 100 km, ceně 27,20 Kč l PHM a sazbě základní náhrady 4,40 Kč km dle vyhl. č. 589/2020 Sb., platné do 18. 10. 2021, -) cestovného ve výši 1 502,41 Kč za cestu k jednání u Okresního soudu v Třebíči dne 31. 3. 2021 totožným vozidlem na trase Břeclav – Třebíč a zpět v celkovém rozsahu 256 km (zpáteční cesta); cena PHM a sazba základní náhrady stanoveny dle totožné vyhlášky, -) cestovného ve výši 4 108,15 Kč za cestu k jednání u Okresního soudu v Teplicích dne 31. 8. 2021 totožným vozidlem na trase Břeclav – Teplice a zpět v celkovém rozsahu 700 km (zpáteční cesta); cena PHM a sazba základní náhrady stanoveny dle totožné vyhlášky, -) vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 31 750,03 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za řízení před soudem prvního stupně činí 182 940,61 Kč Odvolací soud všechny tyto náklady shledává účelnými pro uplatňování a bránění práva zcela úspěšným žalovaným. Pokud žalovaný sám náklady řízení vyčíslil částkou 189 932 Kč, stalo se tak z důvodu, že při vyúčtování odměny za převzetí věci a první písemné vyjádření ve věci nezohlednil skutečnost, že tarifní hodnota činila v té době pouze 267 456 Kč.

14. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda v posuzovaném případě existují takové důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlnily aplikaci § 150 o. s. ř. Žalobkyně v rámci své argumentace v tomto směru poukazovala zejména na skutečnost, že žaloba byla podána důvodně, že k jejímu neúspěchu ve věci došlo v důsledku úmrtí jí navrženého svědka. Dále poukazovala na nepoctivé jednání žalovaného, zdůrazňovala své sociální poměry a ekonomickou sílu žalovaného. K tomu odvolací soud poznamenává, že finanční, zdravotní či sociální poměry účastníka povinného k náhradě nákladů řízení nejsou samy o sobě důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by bylo možno úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznat.

15. Otázkou aplikaci § 150 o. s. ř. se již mnohokrát zabýval Ústavní soud a například v nálezu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1840/10, dospěl k závěru, že soud je povinen hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu § 150 o. s. ř. Při výkladu pojmu„ důvody hodné zvláštního zřetele“ nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i například na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům. Toto ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílům mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil, uzavírá Ústavní soud.

16. Za situace, kdy soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl, nesouhlasí odvolací soud s názorem žalobkyně, že žaloba byla podána důvodně a jediným důvodem vedoucím k zamítnutí žaloby bylo nevyslechnutí žalobkyní navrhovaného svědka [příjmení] [jméno] [příjmení]. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na to, že svědek, byť v průběhu řízení zemřel, mohl být vyslechnut v případě, že by nedocházelo k průtahům v řízení. K tomu odvolací soud uvádí, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se nepodává, že by své rozhodnutí o zamítnutí žaloby postavil právě a jen na skutečnosti, že tento svědek nebyl vyslechnut, a právě jen z tohoto důvodu žalobkyně neunesla břemeno důkazní. K žalobkyní tvrzeným průtahům v řízení odvolací soudu poznamenává, že v průběhu řízení bylo nařízeno setkání s mediátorem, které však ke smírnému vyřešení věci mezi účastníky nevedlo, a i první jednání nařízené na 6. 9. 2018 bylo odročeno za účelem pokusu o mimosoudní dohodu, k níž opět nedošlo. Nadto sama žalobkyně opakovaně žádala o odročení jednání. Nelze tedy dovodit, že by docházelo k průtahům v řízení způsobeným výhradně postupem soudu prvního stupně. Za situace, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, nelze shledat ani nepoctivé jednání ze strany žalovaného, pokud pouze dle tvrzení žalobkyně neplnil své povinnosti ze smlouvy. Žalovaný se oproti tomu bránil tvrzením, že to byla právě žalobkyně, která své smluvní povinnosti nesplnila a žalovanému tedy povinnost k plnění nevznikla. S ohledem na průběh celého řízení, s přihlédnutím k mediačnímu řízení a snaze soudu prvního stupně o smírné vyřešení věci, bylo na rozhodnutí žalobkyně, zda v zahájeném řízení bude pokračovat a rovněž bylo pouze jejím rozhodnutím, že žalobou původně uplatněný nárok ve výši 267 456 Kč navýšila na částku 1 174 097 Kč, byť si musela být vědoma, že v takovém případě dojde i k navýšení nákladů řízení. Za dané situace odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., byť žalobkyně současně poukazovala i na svoji sociální a majetkovou situaci. Odvolací soud (jak již bylo uvedeno výše) nepovažuje tvrzení žalobkyně v tomto směru za úplná a věrohodná, když na straně jedné tvrdí, že jejím jediným pravidelným příjmem je invalidní důchod ve výši necelých 10 000 Kč měsíčně a má vyživovací povinnost i k nezletilému synovi a na straně druhé hradila po celou dobu řízení právní zastoupení a zaplatila poplatek za podané odvolání.

17. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 182 940,61 Kč.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná pouze v nepatrné části (nadto k částečnému ponížení náhrady nákladů řízení došlo pouze v důsledku přepočtu odvolacím soudem), a proto je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v plné výši. V projednávané věci odvolací soud přistoupil ke stanovení odměny za úkon právní služby spočívající v podaném vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení analogicky dle § 14 odst. 3 zrušené vyhl. č. 484/2000 Sb., který v případě odvolání podaného pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení stanovil odměnu ve výši 1 000 Kč (k takovému postupu srov. závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3210/2016, obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016). Dále žalovanému přiznal nárok na náhradu za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za DPH (21 %) ve výši 273 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za odvolací řízení činí 1 573 Kč.

Poučení