27 Co 170/2022 - 881

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové žalobce: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno], proti žalovanému: [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 8 439 953,66 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2021, č. j. 255 C 92/2014-772, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. [jméno FO]. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 156 365,88 Kč, k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalovaném ([právnická osoba], dříve [Anonymizováno] s. r. o., IČO [IČO]) zaplacení částky 8 439 953,66 Kč s 7,75 % úroky z prodlení od [datum] do zaplacení. Uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovaným ([Anonymizováno] smlouvu o obchodním zastoupení, jejíž nedílnou součástí byla mimo jiné i příloha č. 1 – Kariérový plán a provizní schéma, která stanovila pravidla pro odměňování žalobce. Spolupráce mezi účastníky však započala již uzavřením prvním smlouvy [datum]. Od počátku spolupráce působil žalobce na pozici manažera a od [datum] jako ředitel; po celou dobu rozvíjel žalovanému jeho obchodní síť a v letech 2004-2009 spolu s dalšími kolegy otevřel další pobočky žalovaného. Zhruba od poloviny roku 2009 docházelo k názorovým střetům mezi žalobcem a generálním ředitelem žalovaného, což vyústilo v ústní dohodu o odchodu žalobce k [datum]. Součástí této dohody bylo, že do [datum] účastníci uzavřou dohodu o „odchodném“. Namísto dalšího jednání o podmínkách „odchodu“ obdržel žalobce na schůzce dne [datum] od žalovaného výpověď mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky [datum]. Poté mu bylo dne [datum] oznámeno, že již nadále nezastává pozici vedoucího konzultanta a není oprávněn vykonávat funkci vedoucího poradenského centra. Současně s tím bylo změněno jeho zařazení dle kariérového plánu na pozici PFP senior IV, vzhledem k tomu, že smluvní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení nadále trvá. Žalobce uvedl, že byť si je vědom toho, že žalovaný byl oprávněn kdykoliv mandátní smlouvu vypovědět, je přesvědčen, že samotná výpověď mandátní smlouvy žalovanému nedovolovala, aby žalobce přeřadil z pozice vedoucího konzultanta (ředitele) na kariérovou pozici PFP Senior IV., neboť pozici ředitele získal na základě smlouvy o obchodním zastoupení, a to díky tomu, že plnil kariérní plán. Žalobce si je rovněž vědom poslední věty čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy, avšak má za to, že toto ustanovení se týká výhradně samotného čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy o odvolání konzultanta z pozice vedoucího konzultanta z vážných důvodů. V daném případě však žalovaný smlouvu vypověděl bezdůvodně dle čl. IV odst.

1. Žalobce dne [datum] vyzval žalovaného, aby překontroloval výši odměn, které mu byly po vypovězení mandátní smlouvy vyplaceny, neboť byl přesvědčen, že jejich výše byla nižší, než by odpovídalo platné smlouvě o obchodním zastoupení; současně žalovaného vyzval k bezodkladnému doplacení celé dlužné části odměny. Dopisem ze dne [datum] byla reklamace vyúčtované odměny zcela odmítnuta. Žalobce tuto skutečnost vyhodnotil jako podstatné porušení povinností žalovaným, který tak byl v dlouhodobém prodlení s placením dlužné odměny a od smlouvy o obchodním zastoupení odstoupil a zároveň vyzval žalovaného k vyplacení odškodného [§ 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“)] ve výši 8 439 953,66 Kč (viz dopis z [datum]). Žalovaný dopisem ze dne [datum] odmítl důvody žalobce pro odstoupení od smlouvy a současně sám od smlouvy o obchodním zastoupení odstoupil s odkazem na čl. 5 odst. 5.6 této smlouvy. Žalobce je přesvědčen, že měl nárok na provize nejen za obchody zprostředkované osobně, nýbrž i provize za smlouvy uzavřené celou sítí konzultantů, manažerů, týmových manažerů a dalších obchodních zástupců podřízených žalobci a dle kariérního řádu spadajících pod žalobce. Bez ohledu na platnost či zánik mandátní smlouvy ze dne [datum] měl být stále zařazen a posuzován podle své dosažené pozice „ředitel“, tj. podle výkonu celého jeho týmu, a odměňován stále stejně. Mandátní smlouva sloužila toliko k doplnění a rozšíření jeho povinností a odpovědnosti, nikoliv k založení nové a vyšší odměny, když tato smlouva žádnou odměnu neupravovala a nemohla zasahovat do právních vztahů založených smlouvou o obchodním zastoupení a její přílohou č. 1; tedy neměla a nemohla mít vliv na výši provize a postavení žalobce. I přesto byl žalobce od února 2011 odměňován toliko za vlastní produkci, a nikoliv i za produkci jemu podřízených linií manažerů a týmových manažerů, tj. žalobce nebyl odměňován dle pozice „vedoucí konzultant“, ale pouze „konzultant“. Podle čl. 2. 10. smlouvy o obchodním zastoupení a její přílohy č. 1 (zejména podle čl. III. odst. 10 a čl. IV) však měl nárok na odměnu za práci osob, které mu byly podřízeny, a to po celou dobu platnosti smlouvy o obchodním zastoupení; až do okamžiku, kdy od této smlouvy z důvodu opakovaného prodlení žalovaného odstoupil. Žalobce dále namítl relativní neplatnost čl. IV. odst. 4 a 5 a čl. VI. odst. 2 mandátní smlouvy s tím, že tato ustanovení odporují § 669 odst. 6 a § 669a odst. 2 obch. zák. a odporují smluvnímu ujednání stran o formě změny či doplnění smlouvy o obchodním zastoupení. Rovněž namítl absolutní neplatnost čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy a absolutní neplatnost odstoupení žalovaného ze dne [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení, jakož i rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, neboť postup žalovaného je v rozporu se zákonem. K požadované částce ve výši 8 439 953,66 Kč žalobce doplnil, že celkově jeho provize (jako obchodního zástupce žalovaného) činila za poslední 5 let trvání obchodního zastoupení (do doby odstoupení žalobce od této smlouvy) 43 316 405,24 Kč, tj. průměrně za rok částku 8 663 281,05 Kč; z procesní opatrnosti se žalobce rozhodl žalovat toliko částku ve výši 8 439 953,66 Kč.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě označil nárok žalobce za spekulativní a bezdůvodný s tím, že žaloba neobsahuje ani základní vylíčení důvodů pro uplatnění předmětného nároku nebo jeho řádné vyčíslení. Žalobce především nedoložil tvrzené rozvinutí obchodu právního předchůdce žalovaného a výpočet žalobou uplatněného nároku. Potvrdil dlouhodobou spolupráci mezi účastníky s tím, že žalobce působil jako finanční poradce a manažer v rámci struktury žalovaného a že v letech 2009-2010 začalo mezi účastníky docházet k neshodám. Následně začal žalobce podnikat kroky k de facto odtržení podstatné části personální a zákaznické struktury žalovaného, a to včetně know-how a k založení nové společnosti [právnická osoba], čímž porušil povinnost loajality. V důsledku těchto kroků žalovaný značně omezil a poté zcela ukončil spolupráci se žalobcem. Dále žalovaný potvrdil, že spolupráce mezi účastníky se řídila primárně smlouvou o obchodním zastoupení ze dne [datum] a mandátní smlouvou ze dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalobce porušil čl. 5. 6. smlouvy o obchodním zastoupení o tzv. minimálním statusu aktivity konzultanta, když v období od [datum] do [datum] nesjednal minimální množství produkce v hodnotě alespoň 30 bodů (jediná smlouva, kterou v tomto období sjednal, měla hodnotu 1,2 bodu), byl žalovaný oprávněn od smlouvy o obchodním zastoupení odstoupit. S porušením této povinnosti jsou spojeny účinky podle § 669a odst. 1 písm. a) obch. zák., a proto žalobci žádné odškodnění nenáleží. Žalobce sice tvrdí, že se mu ze strany žalovaného mělo dostat vyššího plnění, aniž by však jeho výši blíže specifikoval a zároveň uvedl, jaké konkrétní smluvní ustanovení měl žalovaný porušit. Přitom čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy jasně upravuje podmínky vzájemné spolupráce mezi stranami, kdy bylo zřejmé, co je předmětem a účelem takového právního jednání. Dále se žalovaný se ohradil i proti (žalobcem následně doplněného) způsobu vyčíslení žalobního nároku. Vyzdvihl, že v rámci posuzování spravedlivé výše odškodnění musí být mimo jiné rozlišováno i mezi tzv. získatelskou provizí a následnou provizí. Žalobce měl svůj domnělý nárok vyčíslit pouze z tzv. následných provizí, které vyplývají z obchodů uskutečněných s těmi zákazníky, které žalobce získal anebo s nimž významně rozvinul obchod. Namísto toho provedl prostý součet veškerých přijatých plateb od žalovaného, a to bez jakéhokoliv ohledu na povahu provizí a právní titul přijatého plnění. Uzavřené provize přitom sestávaly ze dvou složek, a to provize vyplacené na základě smlouvy o obchodním zastoupení – provize z vlastní produkce a provize vyplacené na základě mandátní smlouvy – tj. „provize z týmu“, kterou konzultant obdržel zejména za aktivity vedoucí k získávání nových konzultantů a jejich odbornou přípravu a vedení, přičemž odměna dle mandátní smlouvy byla dále diferenciována na přímou a nepřímou linii, bringer bonus, doháněcí bonus a interní switchbonus. Podle tohoto klíče byla provize vyplácena i v minulosti a žalobce nikdy dříve předložená vyúčtování nereklamoval. Žalovaný však zdůraznil, že žalobci právo na odškodnění nevzniklo, neboť od smlouvy o obchodním zastoupením odstoupil žalovaný, a to z důvodu nesplnění minimálního statusu aktivity žalobcem. Nadto § 669 obch. zák. nedopadá na plnění vyplývající z jiných právních titulů než smlouvy o obchodním zastoupení, takže případné odškodnění by se počítalo pouze z provize náležející žalobci z této smlouvy, tedy pouze z tzv. získatelských provizí.

3. Soud prvního stupně usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], rozhodl, že v řízení bude nadále na straně žalované pokračováno se společností [Anonymizováno] & [právnická osoba]., IČO [IČO] (nyní [právnická osoba].), jakožto nástupnickou společností původního žalovaného – [právnická osoba], IČO [IČO].

4. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 371 121 Kč ([jméno FO]. výrok) a dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 4 945 Kč (III. výrok). Věc posuzoval podle právní úpravy platné do [datum] a vzal za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalovaného a žalobcem byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení podle § 652 a násl. obch. zák. Současně byla mezi právním předchůdcem žalovaného a žalobcem uzavřena mandátní smlouva podle § 566 a násl. obch. zák. Soud dospěl k závěru, že činnost žalobce u právního předchůdce žalovaného měla převážně charakter činnosti tzv. manažerské, nikoli činnosti obchodního zástupce ve smyslu § 652 a násl. obch. zák., kdy v preambuli obou smluv je uvedeno, jaké povinnosti z titulu každé ze smluv vyplývají. Žalobce od smlouvy o obchodním zastoupení odstoupil dne [datum] s odkazem na § 345 odst. 1 obch. zák. pro podstatné porušení smlouvy v podobě prodlení právního předchůdce žalovaného s úhradou odměny, na kterou žalobci podle jeho přesvědčení vznikl nárok. Soud konstatoval, že odstoupení od smlouvy podle tohoto ustanovení je možné jen v případě, že prodlení znamená podstatné porušení smluvní povinnosti a podmínkou uplatnění tohoto práva je, že odstoupení oprávněný oznámí povinné straně bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dozvěděl. V projednávané věci z vyúčtování provizí za období od [datum] do [datum] vyplývá, že žalobci nebyla ze strany právního předchůdce žalovaného vyplacena žádná částka (předmětná vyúčtování měla být považována za oznámení o započtení splatných závazků žalobce vůči celkovému nároku žalobce na provizi za daná zúčtovací období). Dne [datum] právní předchůdce žalovaného a žalobce uzavřeli v rámci jednání před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR smír ve formě dohody o narovnání. Závazek právního předchůdce žalovaného a tomu odpovídající pohledávka žalobce na úhradu provizí vzniklých do [datum] tak v souladu s § 585 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), zanikly. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že již z vyúčtování (rozpisu bodů a provizí) č. 173 za období od [datum] do [datum] se žalobce dozvěděl, že počínaje dnem [datum] „mu nebyly vyúčtovávány žádné provize ze smluv uzavřených po tomto datu obchodními zástupci uvedenými v tomto vyúčtování v jeho přímé či nepřímé linii“. Oznámení žalobce o odstoupení ze dne [datum] proto soud nepovažoval za oznámení realizované bez zbytečného odkladu a podmínku pro odstoupení od smlouvy (vymezenou v § 345 odst. 1 obch. zák.) nelze považovat za splněnou. Soud uzavřel, že žalobce ztratil právo odstoupit od smlouvy podle § 345 odst. 1 obch. zák., zůstalo mu však zachováno právo podle § 346 obch. zák., pokud by byly splněny podmínky tímto ustanovením předvídané, tedy, že prodlení znamenalo nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že právní předchůdce žalovaného nesplnil svou povinnosti ani v dodatečné přiměřené lhůtě, která mu k tomu byla poskytnuta. V této souvislosti soud zdůraznil, že výzva žalobce ze dne [datum] je neurčitá, kdy z ní není bez pochybností zřejmé, ke splnění jaké konkrétní povinnosti je právní předchůdce žalovaného vlastně vyzván a ke splnění jaké konkrétní povinnosti mu žalobce poskytuje lhůtu, neboť žalobce ve výzvě pouze uvedl, že se domáhá bezodkladného doplacení celé dlužné části jeho odměny, aniž by specifikoval, jakou dlužnou část a v jaké výši má právní předchůdce žalovaného doplatit. Závazek právního předchůdce žalovaného vyplatit konzultantovi (žalobci) doposud nevyplacené odměny však nebyl splatný před uplynutím lhůty 24 měsíců od ukončení smluvního vztahu (čl. IV. odst. 6 listiny označené jako Odměna konzultanta a kritéria pro hodnocení výkonu ze dne [datum]) a již jen z tohoto důvodu (tj. pro takovou dohodu smluvních stran o splatnosti závazku podle § 340 odst. 1 obch. zák.), se právní předchůdce žalovaného s doplacením (nadto žalobcem nijak nespecifikovaných) odměn nemohl dostat do prodlení. Navíc ke dni [datum] byla na základě výpovědi právního předchůdce žalovaného učiněné (§ 574 obch. zák.) ukončena mandátní smlouva, která žalobce zavazovala k činnostem souvisejícím s vedením přidělených konzultantů a nárok na tzv. superprovizi náležel žalobci právě za vedení konzultantů a podřízených linií. Pokud tedy žalobci po [datum] (přesněji po [datum]) nebyly ze strany právního předchůdce žalovaného vypláceny tyto superprovize, odpovídala tato skutečnost jak vymezení charakteru závazků žalobce podle smlouvy o obchodním zastoupení a podle mandátní smlouvy (viz preambule obou smluv), tak způsobu odměňování a předchozímu smluvnímu ujednání (čl. III. odst. 2 a odst. 3 a čl. 10.1 listiny označené jako Odměna konzultanta a kritéria pro hodnocení výkonu ze dne [datum], ustanovení čl. IV. odst. 5 věta poslední mandátní smlouvy) a právní předchůdce žalovaného se tedy s jejich úhradou do prodlení nedostal. Soud se neztotožnil s argumentací žalobce a předmětná ujednání mandátní smlouvy (čl. IV. odst. 5 věta poslední, čl. VI. odst. 2) považoval za určitá, srozumitelná (kdy pojmy jako „obrat“ a „produkce“ či „hodnocení“ a „odměňování“ jsou ve smluvní dokumentaci zjevně používány jako synonyma a i s přihlédnutím k obsahu jednotlivých svědeckých výpovědi nevyvolává jejich použití interpretační pochybnosti) a platná (kdy žalobci muselo být zřejmé, co je předmětem a účelem takového ujednání, neboť u žalobce jakožto podnikatele lze předpokládat jeho zdatnost a dobrou profesionální úroveň) s tím, že právo žalobce na odškodnění nijak neeliminují (a nejsou tedy v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku), pouze vybírají z rámce daného Přílohou č. 1 obou smluv (tj. z rámce listiny označené jako Odměna konzultanta a kritéria pro hodnocení výkonu ze dne [datum]) pozici žalobce a výši jeho odměny pro případ ukončení mandátu k vedení obchodních zástupců. Ani pokud jde o další nároky (rozvojový bonus, mimořádný rozvojový bonus), tak z provedeného dokazování nevyplývá (a žalobce ostatně ani netvrdil), že by se právní předchůdce žalovaného dostal s jejich úhradou do prodlení. Tedy shrnuto, pokud se právní předchůdce žalovaného do prodlení nedostal, nebyly podmínky pro platné odstoupení žalobce od smlouvy o obchodním zastoupení splněny a jedná se o relativně neplatný právní úkon. Nicméně žalovaný se relativní neplatnosti tohoto úkonu předepsaným způsobem nedovolal a je tedy nutno na tento úkon pohlížet jako na platný. Za dané situace odstoupení žalobce od smlouvy o obchodním zastoupení ze dne [datum] vyvolalo zamýšlené právní účinky, tj. zánik práv a povinností smluvních stran ze smlouvy o obchodním zastoupení. Následné odstoupení právního předchůdce žalovaného ze dne [datum] od uvedené smlouvy tak již nemá žádnou právní relevanci, neboť závazkový vztah již dříve zanikl. Soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno ukončení smlouvy o obchodním zastoupení jakožto základní podmínky pro odškodnění obchodního zástupce, a proto se zabýval splněním dalších podmínek nutných pro přiznání odškodnění vymezených v § 669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák. Prvním předpokladem je, že byl významně rozvinut obchod zastoupeného v důsledku činnosti obchodního zástupce, takže jeho práce pro zastoupeného byla přínosná; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem k okolnostem konkrétního případu spravedlivé, přičemž jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Soud proto žalobce vyzval k doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů ohledně skutečností, že získal právnímu předchůdci žalovaného nové zákazníky nebo obchod s dosavadními zákazníky významně rozvinul a že právní předchůdce žalovaného má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodu s nimi; jakož i jaké konkrétní provize a z jakých konkrétních obchodů žalobce v důsledku ukončení smluvního vztahu obchodním o zastoupení ztratil. K tomu soud podotkl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že práce žalobce pro právního předchůdce žalovaného byla přínosná, obchod právního předchůdce žalovaného byl v důsledku činnosti žalobce významně rozvinut, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že žalobce ve struktuře právního předchůdce žalovaného dosáhl jako historicky první pozice ředitele jakožto nejvyšší pozice této struktury a všichni slyšení svědci ve svých výpovědích hovořili o žalobci jako o jednom z nejlepších a nejvýkonnějších z těch, kteří u právního předchůdce žalovaného působili. První předpoklad pro vznik práva na odškodnění však není splněn již jen tímto přínosem. Je třeba, aby právní předchůdce žalovaného měl z těchto relevantních obchodů i podstatné výhody. Žalobce však ani přes výzvu nedostál v tomto směru svým procesním povinnostem, kdy namísto toho, aby tvrdil a prokazoval, ze kterých konkrétních obchodů uzavřených žalobcem po dobu trvání smluvního vztahu o obchodním zastoupení má žalovaný dosud podstatné výhody a jaké konkrétní provize z jakých konkrétních obchodů žalobce ztratil, uvedl pouze obchody uzavřené obchodními zástupci z jeho týmu, tj. obchody, které sám žalobce neuzavřel a jejichž uzavření ani byť jen zprostředkovaně neovlivnil. Tato tvrzení soud posoudil jako naprosto irelevantní, kdy pro naplnění prvního z předpokladů je třeba, aby právní předchůdce žalovaného měl podstatné výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, které žalobce získal nebo s nimž významně rozvinul obchod, tj. relevantní jsou pouze ty přetrvávající výhody právního předchůdce žalovaného, která vyplývají z obchodů se zákazníky, které žalobce za trvání obchodního zastoupení získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Pro naplnění druhého z předpokladů je třeba, aby žalobce provize právě z takto specifikovaných obchodů ztratil. A právě jen o tyto následné provize vyplácené opakovaně po dobu trvání smluv uzavřených se zákazníky, které žalobce získal nebo s nimiž rozvinul obchod, žalobce mohl ukončením vztahu obchodního zastoupení přijít. Získatelské, resp. uzavírací provize, žalobce ukončením tohoto vztahu nemohl ztratit, neboť ty mu byly po vzniku nároku na ně vyplaceny jednorázově. Žalobce však i po poučení soudu tvrdil ztrátu odměny vypočtené z bodového ohodnocení smluv uzavřených 169 obchodními zástupci v období od [datum] do [datum] za použití průměrné marže z roku 2009. V této souvislosti soud zdůraznil, že smyslem odškodnění je peněžní vyrovnání výhody vzniklé na straně zastoupeného, přetrvávající i po ukončení smluvního vztahu a pramenící z dosavadní aktivní činnosti obchodního zástupce, za kterou zastoupený zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusí zaplatit příslušnou odměnu. V projednávané věci však žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně splnění předpokladů pro odškodnění podle § 669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák. Přitom procesní aktivitu a odpovědnost žalobce ohledně stěžejních skutkových tvrzení týkajících se shora popsané identifikace a kvantifikace obchodů a provizí nelze přenášet na soud, neboť by to bylo v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení. Soud podotkl, že ve vztahu ke popsaným předpokladům není zcela bez významu ani ta skutečnost, v jakém rozsahu byla mezi smluvními stranami dohodnuta konkurenční doložka. Vzhledem ke stanovené době a ke stanovenému okruhu osob neomezovala žalobce ve vztahu k jiným osobám, než ke klientům právního předchůdce žalovaného a žalobce tak neztratil možnost vykonávat v plném rozsahu činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve sporu úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. V souladu s 148 odst. 1 o. s. ř. uložil v řízení neúspěšnému žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení státu spočívajících ve vyplaceném svědečném.

5. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl, aby byl odvolacím soudem změněn a žalobě zcela vyhověno. Soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, a to k námitce absolutní neplatnosti čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy a absolutní neplatnosti odstoupení právního předchůdce žalovaného ze dne [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení, jakož ani namítanému rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť postup právního předchůdce žalovaného je v rozporu se zákonem. Podle přesvědčení žalobce se soud dostatečně nevypořádal ani s jeho tvrzením, že měl být za vedení týmu podřízených konzultantů odměňován podle smlouvy o obchodním zastoupení a její přílohy č. 1. a že své kariérové pozice dosáhl právě na základě smlouvy o obchodním zastoupení a její přílohy č.

1. Žalobce má za to, že ignorace jeho tvrzení vedla k tomu, že soud prvního stupně dospěl ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním, konkrétně, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného existovaly dva různé nezávislé právní vztahy založené zvlášť smlouvou o obchodním zastoupení a zvlášť mandátní smlouvou. Přitom takřka všichni v řízení slyšení svědci potvrdili, že vztah mezi žalobcem a žalovaným „stál a padal“ na smlouvě o obchodním zastoupení a pokud byla zmíněna smlouva mandátní, pak této nelze při pečlivé analýze výpovědí svědků přisuzovat důkazní hodnotu pro závěr, že na základě ní měl žalobce prakticky veškeré odměny. Opačný závěr soudu považuje žalobce za deformaci provedeného důkazu a za opomenutí zhodnocení všech svědeckých výpovědí. Dále se žalobce důrazně ohradil proti závěru soudu prvního stupně, že žalovaný se vůči žalobci nedostal do žádného prodlení s plněním peněžitých povinností. Soud prvního stupně odmítl tvrzení žalobce, že systém pečovatelských provizí, jak jej zná teorie a praxe dnes, v době působení žalobce u právního předchůdce žalovaného ještě neexistoval, což dovodil pouze formálním výkladem příloh ke smlouvě o obchodním zastoupení. Zcela přitom pominul důkazy v podobě výpisů provizí, které jasně ukazují, že pečovatelské provize, tak jak jsou známy dnes, zkrátka vypláceny ani jinak realizovány nebyly. Soud rovněž zcela nesprávně dospěl k názoru, že žalobce neodstoupil od smlouvy o obchodním zastoupení včas. Podle názoru žalobce si však soud protiřečí, když na jedné straně se dovolává toho, že uzavřením smíru došlo k anulování veškerých nároků a na druhou stranu, pokud poté žalobce vyzval žalovaného k plnění, toto považuje za oznámení realizované nikoli bez zbytečného odkladu s odkazem na události, ke kterým došlo před [datum]. Tím neguje právo žalobce nejprve řešit svá práva a nároky smírem, jak taky učinil a odstoupení od smlouvy si ponechat jako prostředek poslední instance. Taková interpretace je zcela v rozporu se zásadou autonomie vůle a smluvní volnosti, které jsou zcela stěžejními a esenciálními zásadami soukromého práva. Dále soud zcela nesprávně a formalisticky právně zhodnotil výzvu žalobce ze dne [datum] jako neurčitou. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že žalobce vyzval žalovaného k plnění v tom nejširším možném rozsahu, v jakém byl objektivně schopen, když je zřejmé, že jedině sám žalovaný byl způsobilý provést tak sofistikovaný výpočet. Soud v tomto směru nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce se fakticky ocitl v nerovném postavení slabší smluvní strany. Žalobce je toho názoru, že výklad soudu prvního stupně nese znaky přepjatého formalismu, kdy soud nesprávně posuzoval žalobcem učiněné právní úkony spíše s důrazem na zachování formalismu a hledal tak především důvody pro jejich neplatnost než platnost. Soud v podstatě konstatoval, že i když žalovaný žalobci znemožnil dělat téměř cokoli, byl mu odebrán tým, prostředky k práci a nebyla mu vyplácena provize, měl žalobce i přesto vykonávat pro žalovaného činnost. Tento závěr shledává žalobce v příkrém rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť takové hodnocení věci je známkou přepjatého formalismu. Žalobce znovu zdůraznil, že soud při svém skutkovém a právním hodnocení věci nepřihlédl hned k několika svědeckým výpovědím, které potvrzovaly soustavné slibování kariérního růstu na vedoucí pozice. Je jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a zcela jistě uráží obyčejné lidské cítění, když záměrným vytvářením umělých, složitých a nepřehledných právních konstrukcí žalovaný navodí stav, kterého posléze využívá s tím, že věci se měly jinak. Přitom z provedených svědeckých výpovědí je patrné, že obchodní zástupci museli být žalovaným soustavně uváděni v omyl o způsobu a charakteru jejich odměňování a profesním růstu. Toto soud prvého stupně nikterak nezhodnotil a pouze nesprávně právně posoudil věc, čímž posvětil jednání žalovaného, které je svou samotnou podstatou v rozporu s dobrými mravy a obecnými zásadami spravedlnosti. Nadto celý bod 46. odůvodnění rozsudku a úvahy soudu v něm obsažené jsou jen gradací uceleného řetězce ignorování tvrzení a právní argumentace žalobce, deformací provedených důkazů a jejich nesprávného hodnocení, umocněného nesprávným právním posouzením věci vyznačujícím se především přepjatým formalismem a absencí užití časově všeobecně použitelných přirozenoprávních výkladových ustanovení hlavy první občanského zákoníku.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce po celou dobu řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalovanému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a žalovanému vyplývají z těchto obchodů podstatné výhody. Ukončení smlouvy o obchodním zastoupení nebylo odůvodněno okolnostmi na straně zastoupeného (žalovaného) a rovněž placení odškodného se vzhledem ke všem okolnostem nedá považovat za spravedlivé. Žalobce tak nesplnil ani jednu z podmínek pro placení odměny. Žalovaný dále v reakci na námitky žalobce zdůraznil, že soud prvního stupně se vypořádal s námitkou absolutní neplatnosti ustanovení čl. IV. odst. 5 mandátní smlouvy i s námitkou absolutní neplatnosti odstoupení právního předchůdce žalovaného ze dne [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení, když v rozhodnutí uvedl, že smluvní ujednání mezi stranami byla určitá, srozumitelná a platná a nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku. Není tedy pravdou, že by soud nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem. Tyto posoudil, neztotožnil se s nimi a žalobu zamítl. S existencí dvou smluvních vztahů mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, totiž mandátní smlouvy a smlouvy o obchodním zastoupení, se soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal s tím, že existence dvou smluvních režimů vyplývá nejen z předložených listinných důkazů, ale byla potvrzena i výpovědí svědků, kterým byl rozdíl mezi oběma režimy dobře znám. Žalovaný se pak vůči žalobci nedostal do prodlení s plněním peněžitých povinností, neboť dle smluvních ujednání byl jeho závazek vyplatit případné odměny žalobci splatný až po uplynutí lhůty 24 měsíců od ukončení smluvního vztahu. Žalovaný však navíc po celou dobu zdůrazňoval, že žádný takový závazek nevznikl. To, že žalovaný přestal po ukončení mandátního vztahu žalobci vyplácet tzv. superprovize jednoduše odpovídalo smluvním ujednáním. Podle názoru žalovaného ani přes výzvu soudu žalobce neprokázal, jaké podstatné výhody žalovanému přetrvávají z konkrétních obchodů uzavřených žalobcem. Namísto toho během řízení argumentoval odměnami z obchodů uzavřených týmem obchodních zástupců, tedy nerespektoval rozlišení odměn dle mandátní smlouvy a dle smlouvy o obchodním zastoupení. Soustavné tvrzení nesprávně pojatých odměn se v tomto světle jeví jako záměrné, svévolné a v rozporu s výzvou soudu. Otázka, zda žalobce oznámil včas odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení, není pro výrok rozsudku relevantní. Navíc i přes závěr, že žalobce od smlouvy neodstoupil bez zbytečného odkladu, soud uvedenému právnímu úkonu přiznal právní účinky. Žalovaný má za to, že je v rozporu se zásadou procesní ekonomie požadovat po odvolacím soudu přezkum otázky, která nemá na výrok rozsudku žádný vliv. Stejně tak je tomu s otázkou, zda je výzva žalobce ze dne [datum] určitá. Ve vztahu k námitce rozporu s dobrými mravy a obecnými zásadami spravedlnosti, žalovaný vyzdvihl, že žalobce byl ekonomicky dobře zajištěn a nehrozila mu existenční nouze, i přes zamítnutí žaloby se nedostal do situace, kdy by bylo možné dovolávat se [podezřelý výraz]. Rovněž zamítnutí jeho žaloby neuráží obyčejné lidské cítění. Žalobce si byl dobře vědom právního režimu, v jehož důsledku mu nenáleží odškodnění za tým, když řadu let právě z tohoto právního režimu profitoval.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval odvolací soud daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), obojí ve znění do [datum], neboť se jedná o právní poměr vzniklý před [datum].

9. Podle § 345 odst. 1 obch. zák., znamená-li prodlení dlužníka (§ 365) nebo věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla.

10. Podle § 669 odst. 1 obch. zák., obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.

11. Podle § 669a odst. 1 obch. zák., právo na odškodnění podle § 669 nevznikne, a) jestliže zastoupený ukončil smlouvu pro takové porušení smluvního závazku obchodním zástupcem, které by opravňovalo k odstoupení od smlouvy, b) jestliže obchodní zástupce ukončil smlouvu, není-li toto ukončení odůvodněno okolnostmi na straně zastoupeného nebo není-li odůvodněno věkem, invaliditou nebo [podezřelý výraz] obchodního zástupce, jestliže od něj pokračování v činnosti nelze rozumně požadovat, nebo c) jestliže podle dohody se zastoupeným obchodní zástupce převede práva a povinnosti ze smlouvy o obchodním zastoupení na třetí osobu.

12. S ohledem na odvolací námitky žalobce odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování relevantní částí listinných důkazů, a to smlouvou o obchodním zastoupení z [datum] – příloha [jméno FO]. č. 6, mandátní smlouvou z [datum], ve znění dodatku z téhož dne – příloha [jméno FO]. č. 8, přílohou č. 1 ke smlouvě o obchodním zastoupení verze 7/2010/STAVAJICI – odměna konzultanta a kritéria pro hodnocení výkonu (dále jen „příloha č. 1“), zápisem z [datum] před Rozhodčím soudem – dohoda o smírném řešení– příloha [jméno FO] č. 42, rozhodčím nálezem z [datum] na č. l. 285-288, vyúčtováním provize (č. 75/176) za zúčtovací období [datum] až [datum] – příloha [jméno FO] I. č. 58, dopisem žalobce z [datum] – příloha [jméno FO]. č. 10, odpovědí žalovaného z [datum] – příloha [jméno FO]. č. 11, odstoupením žalobce z [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení z [datum] na č. l. 7 a reakcí žalovaného z [datum] na odstoupení žalobce od smlouvy (odstoupení žalovaného od smlouvy o obchodním zastoupení z [datum]) na č. l. 8-9.

13. Nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně ze zopakovaného dokazování odvolací soud zjistil, že v rámci rozhodčího řízení, při jednání dne [datum], účastníci (resp. žalobce a právní předchůdce žalovaného) uzavřeným smírem narovnali mimo jiné i vztahy týkající se provizí žalobce do data [datum] (viz zápis z [datum] před Rozhodčím soudem, dohoda o smírném řešení a rozhodčí nález z [datum]). Vyúčtování provizí probíhalo vždy až ke konci měsíce a první vyúčtování po jednání u rozhodčího soudu proběhlo za období od 26. 4. do [datum] (viz vyúčtování provize č. 75/176). Za dané situace odstoupení od smlouvy z [datum], kterým žalobce odstoupil od smlouvy o obchodním zastoupení z [datum] (jako důvod uvedl prodlení právního předchůdce žalovaného s placením provizí) nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit jako opožděné, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v mezidobí žalobce ještě dopisem ze dne [datum] vyzval žalovaného k překontrolování výše provizí a žalovaný dopisem z [datum] požadavek žalobce jako neopodstatněný odmítl. Současně odvolací soud nepovažuje za správný ani závěr soudu prvního stupně o neurčitosti, a v důsledku toho o neplatnosti, této výzvy. Žalobce jednoznačně vysvětlil, v čem shledává výpočet odměn učiněný žalovaným za chybný a poukázal na to, že mu (zjednodušeně) náleží odměna za produkci jím vybudovaného a řízeného týmu a požádal o výplatu bezodkladnou, nejpozději však do [datum] a žalovaného upozornil, že pokud tak neučiní, bude to považovat za podstatné porušení smlouvy o obchodním zastoupení. Žalovaný dopisem z [datum] požadavek žalobce odmítl. Žalobci sdělil, že odměny, které mu byly vyplaceny po ukončení mandátní smlouvy, k čemuž došlo s účinností k datu [datum], jsou zcela v souladu se smluvními ujednáními stran, neboť dle čl. IV odst. 5 poslední věta mandátní smlouvy náleží žalobci odměna za pozici PFP senior IV, což je 2 500 Kč/bod a toto ujednání bylo v mandátní smlouvě pro případ, že dojde k ukončení mandátní smlouvy za současné platnosti smlouvy o obchodním zastoupení. O zařazení na pozici PFP senior IV s účinností od [datum] byl žalobce informován již dopisem ze dne [datum]; tento byl i přílohou dopisu z [datum].

14. Dále se proto odvolací soud zabýval otázkou, zda včasné odstoupení žalobce z [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení z [datum] bylo rovněž důvodné.

15. Důvodem pro odstoupení bylo prodlení právní předchůdce žalovaného s úhradou odměny, na kterou měl žalobce dle svého přesvědčení nárok podle smlouvy o obchodním zastoupení. Současně žalobce poukázal na skutečnost, že mandátní smlouva z [datum] byla ukončena ze strany právního předchůdce žalovaného bez uvedení důvodu, nikoliv pro porušení povinností žalobcem podle čl. IV odst. 5 této smlouvy. Zdůraznil, že i přes názorové rozpory, které vznikly v průběhu posledních let, se choval korektně a plnil všechny své závazky. Jestliže je mu za dané situace odpírána odměna, na kterou mu dle smlouvy o obchodním zastoupení vznikl nárok, jedná se o podstatné porušení povinností odůvodňující odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení dle § 345 odst. 1 obch. zák. (viz dopis žalobce z [datum]).

16. Příloha č. 1 (viz odst. 12), konkrétně čl. III, označený jako Kariérový plán a provizní schéma, obsahuje jednotlivá schémata (čl. III, body 1. až 3.) v podobě přehledů jednotlivých kariérových pozic a přehledy předpokladů pro dosažení jednotlivých odměňovacích stupňů. V 1. bodě jsou uvedeny jednotlivé kariérové pozice, v bodě 2. a 3. pak předpoklady pro dosažení jednotlivých stupňů, přičemž bod 2. je označen jako kariérový plán a provizní schéma konzultanta za vlastní obrat (kariérové pozice PFP, junior, PFP senior až PFP senior IV – nejvyšší pozice, u všech pozic je jako smluvní vztah uvedena smlouva o obchodním zastoupení), bod 3. pak je označen jako kariérový plán a provizní schéma pro vedoucí konzultanty (týmový manažer, manažer a nejvyšší pozice ředitel), u obou těchto bodů je uveden přehled předpokladů pro dosažení jednotlivých stupňů. Z bodu 3 se podává, že u každé z daných manažerských pozic jako smluvní vztah uvedena mandátní smlouva, u pozic manažer a ředitel pak navíc ještě smlouva o rozvojovém bonusu. Podle článku 5. přílohy č. 1 je u pozic PFP senior až PFP senior IV povyšování zaručeno (viz články 5.2 až 5. 6) oproti tomu u povyšování na tzv. manažerské pozice, tedy týmový manažer, manažer a ředitel (viz celý článek 6 přílohy č. 1) jsou uvedeny pouze předpoklady pro povýšení na tyto pozice, a nikoliv zaručení povýšení na tyto pozice.

17. Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud uzavřel, že v případě manažerských pozic se nejednalo o pozice nárokové. K odvolací námitce žalobce, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s jeho tvrzením a důkazy o tom, že své kariérové pozice dosáhl právě na základě smlouvy o obchodním zastoupení a její přílohy č. 1., odvolací soud uvádí, že z předmětné přílohy č. 1 (která je, jak zcela správně uzavřel soud prvního stupně, přílohou obou smluv, tedy jak smlouvy mandátní tak i smlouvy o obchodním zastoupení) naopak plyne, že kariérové pozice (ředitel) nemohl žalobce dosáhnout bez uzavření smlouvy mandátní a také smlouvy o rozvojovém bonusu. Nelze tak dospět k závěru, že své pozice (konkrétně míněno pozice ředitel) žalobce dosáhl pouze a jen na základě smlouvy o obchodním zastoupení a její přílohy č. 1.

18. Podle čl. VI bod 2. mandátní smlouvy z [datum], zanikne-li tato smlouva (k uvedenému došlo již dne [datum]), je vedoucí konzultant dle kariérového plánu hodnocen za vlastní obrat.

19. Vzhledem k tomuto výslovnému ustanovení mandátní smlouvy se odvolací soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval námitkou žalobce ve vztahu k čl. IV bodu 5. poslední věta mandátní smlouvy (tedy, že pokud zanikne mandátní smlouva a současně zůstane v platnosti smlouva o obchodním zastoupení, smluvní strany se dohodly na dalším zařazení konzultanta v kariérovém plánu, a to přiznáním kariérové pozice PFP senior IV.), a to, že zařazení na kariérovou pozici PFP senior IV se vztahuje pouze k bodu 5. tohoto článku a nikoli k celému článku IV. Pokud totiž bylo v čl. VI bod 2. mandátní smlouvy výslovně ujednáno, že po jejím zániku je vedoucí konzultant dle kariérového plánu hodnocen za vlastní obrat, pak je zařazení na nejvyšší kariérovou pozici v rámci smlouvy o obchodním zastoupení pro žalobce navíc pozicí nejvýhodnější. Pokud se jedná o námitku, že toto ujednání je v rozporu s § 669 odst. 6 obch. zák., dle něhož se strany nemohou před uplynutím smluvené doby platnosti smlouvy dohodnout odchylně od odstavců 1-5 tohoto ustanovení v neprospěch obchodního zástupce, je třeba uvést, že předmětné ujednání je obsaženo ve smlouvě mandátní, a nikoliv ve smlouvě o obchodním zastoupení a týká se pouze tzv. činnosti manažerské a nikoli samotné činnosti obchodního zástupce. Stejný závěr pak platí i ve vztahu k námitce žalobce o neplatnosti tohoto ujednání s ohledem na § 669a odst. 2 obch. zák., a nakonec shodně i k námitce neplatnosti ve vztahu čl. VI bod 2. mandátní smlouvy.

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že po ukončení mandátní smlouvy měl žalobce nárok pouze na provizi za vlastní obrat, nikoli nárok na provize dosahované „jeho“ týmem. To ve svém důsledku znamená, že nebyl dán důvod pro odstoupení od smlouvy o obchodním zastoupení žalobcem pro prodlení žalovaného se zaplacením dalších odměn (nad rámec odměn za vlastní obrat) a odstoupení žalobce ze dne [datum] od smlouvy o obchodním zastoupení tedy není platné ani účinné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 2129/2017 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 3582/2012). Smluvní vztah založený smlouvou o obchodním zastoupení odstoupením žalobce ze dne [datum] nezanikl. Stalo se tak až na základě odstoupení žalovaného ze dne [datum], neboť bylo prokázáno (viz skutková zjištění soudu prvního stupně), že žalobce nedosáhl minimálního statusu aktivity (30 bodů za čtvrtletí). V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že tento minimální status aktivity v podobě minimálně 30 bodů za čtvrtletí byl povinen žalobce dle smlouvy o obchodním zastoupení ve spojení s čl. III bod 2 přílohy č. 1 dosahovat sám, na základě vlastního obratu, tedy nikoli za „svůj“ tým, jak dovozoval žalobce. Pokud žalobce namítal nejasné ujednání v podobě pojmu „souhrnná produkce“, užité pro možnost odstoupení v čl. 5.6. smlouvy o obchodním zastoupení, s ohledem na skutečnost, že tato smlouva je pro obchodní zástupce a tito jsou odměňováni je jen za vlastní obrat (viz článek III přílohy č. 1), je výklad žalobce, že pojem souhrnná produkce může znamenat skutečnost, že mají být započítány body dosahované dřívějším týmem žalobce, zjevně lichý. Pro případ odstoupení od smlouvy žalovaným z důvodu porušení čl. 5. 6. smlouvy o obchodním zastoupení žalobcem si strany v čl. 5. 8. této smlouvy výslovně sjednaly, že uvedené porušení odpovídá porušení předpokládanému v § 669a odst. 1. písm. a) obch. zák. Za dané situace tedy žalobci tak právo na odškodnění podle § 669a odst. 1 písm. a) obch. zák. nevzniklo.

21. Námitku žalobce, že soud prvního stupně posuzoval smluvní ujednání účastníků formalisticky, odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Soud prvního stupně se věcí podrobně zabýval, provedl rozsáhlé dokazování a své závěry postavil na skutkových zjištěních z provedených důkazů. Je-li mu kladeno za vinu, že v podstatě konstatoval, že i když žalovaný znemožnil žalobci dělat téměř cokoli, byl mu odebrán tým, prostředky k práci a nebyla mu vyplácena provize, měl žalobce i přesto vykonávat pro žalovaného činnost, je třeba vzít v úvahu, že účastníci si byli vědomi, že uzavírají dvě různé smlouvy s různými oblastmi působnosti, resp. činností, jak je uvedeno výslovně již v preambulích obou smluv. Pokud jedna ze smluv, konkrétně smlouva mandátní, byla v souladu se zákonem ukončena (viz § 574 odst. 1 obch. zák.), nelze závěr soudu prvního stupně, že měl žalobce pokračovat v činnostech dle smlouvy trvající (tedy smlouvy o obchodním zastoupení), považovat za rozporný s § 2 odst. 3 o. z. (resp. obdobných ustanovení předchozího občanského zákoníku – pozn. odvol. soudu). Z dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že žalobce měl nadále přístup do systému právního předchůdce žalovaného v pozici konzultanta, k ukončení přístupu došlo až dne [datum] (viz skutková zjištění v odst. 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je pravdou, že mu nebyl od [datum] umožněn přístup do kanceláří právního předchůdce žalovaného, avšak dle smlouvy o obchodním zastoupení měl žalobce povinnost vykovávat činnost pro právního předchůdce žalovaného pomocí vlastních provozních prostředků a kancelářského vybavení, které má sám k dispozici (čl. 2.5. smlouvy o obchodním zastoupení) a tímto faktickým krokem mu tak zjevně nebylo znemožněno vykonávat činnost obchodního zástupce. K námitce žalobce, že právní předchůdce žalovaného záměrným vytvářením umělých, složitých a nepřehledných právních konstrukcí navodil stav, kterého posléze využíval, odvolací soud v prvé řadě připomíná, že smlouvy podepisovali účastníci jako podnikatelé, v tomto smluvním vztahu žalobce setrvával od roku 2003 do roku 2011, v průběhu let docházelo opakovaně k uzavírání nových smluv o obchodním zastoupení i smluv mandátních, včetně dodatků a také smluv o rozvojovém bonusu. Tyto smlouvy jsou obsahově obdobné, včetně toho, že smlouva o obchodním zastoupení je smlouvou základní a k ní je uzavírána (za určitých specifických podmínek) smlouva mandátní pro tzv. manažerské funkce. Z ničeho tedy neplyne pozice žalobce jako slabší smluvní strany, naopak opakované uzavírání obdobných smluv svědčí o tom, že žalobce dobře znal právní konstrukci vztahů mezi účastníky. Nakonec pro právního předchůdce žalovaného vystupoval jako obchodní zástupce v pozici odborníka v oblasti uzavírání smluv, sjednávání návrhů smluv týkajících se investičních nástrojů, pojištění a jiných finančních produktů. V obecné rovině žalobcem namítaný rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, dobrými mravy či obecnými zásadami spravedlnosti odvolací soud v projednávané věci neshledal.

22. Současně žalobce namítal, že všichni obchodní zástupci museli být soustavně uváděni v omyl ohledně výpočtu svých odměn. U této námitky žalobce opomíná, že v řízení bylo prokázáno, že mu od [datum] do [datum] bylo vyplaceno na odměnách celkem 38 108 161,14 Kč (viz 29. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), výši těchto odměn po celou dobu smluvního vztahu žalobce nenamítal a nijak ji nerozporoval ani v tomto řízení, a lze tak stěží v řízení uspět s námitkou, že právní předchůdce žalovaného uváděl všechny obchodní zástupce (pravděpodobně míněno i žalobce) ohledně odměn v omyl.

23. Námitkami žalobce vztahujícími se k 46. odstavci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud, s ohledem na svůj odlišný právní náhled na věc, již z důvodu nadbytečnosti nezabýval.

24. S ohledem na výše uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to včetně [jméno FO]. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalovaného sestávají z: - odměny za tři úkony právní služby po 42 060 Kč, a to za vyjádření k odvolání ze dne [datum] a [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum], podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), - tří náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - cestovného ve výši 1 148 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne [datum] na trase [adresa] a zpět prostředkem veřejné hromadné dopravy při doložené ceně jízdenek 1 148 Kč (499 Kč cesta do Brna, 649 Kč cesta zpět), - náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 1 000 Kč (10 půl hodin po 100 Kč) podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 27 137,88 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za odvolací řízení činí 156 365,88 Kč.

26. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení zcela úspěšným žalovaným a co do výše úměrnými k předmětu řízení. Podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení