27 CO 198/2022-227

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 39 273 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 3. 2022, č. j. 10 C 425/2020 – 157,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I., II., IV. a V. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 7 163,20 Kč k rukám jeho advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobci jednak částku 18 273 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 18 273 Kč od 12. 3. 2019 do zaplacení, a dále částku 19 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 750 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky I. a II.). Žalobu o zaplacení dalších 1 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 250 Kč od 29. 1. 2020 do zaplacení pak zamítl (výrok III.). Okresní soud konečně žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 42 065,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok IV.) a dále v téže lhůtě nahradit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení ve výši 1 477 Kč (výrok V.).

2. Předmětem žaloby (sporu) byly dva nároky, a to nárok na doplacení osobního příplatku za dobu od listopadu 2018 do února 2019 a dále nárok na doplacení odměny za měsíce listopad 2017, květen 2018 a listopad 2018 z titulu náhrady majetkové újmy způsobené porušením povinnosti zaměstnavatele (rovné zacházení se zaměstnanci).

3. Po provedeném dokazování okresní soud vycházel z tohoto zjištěného skutkového stavu.

4. Na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] vznikl mezi žalobcem a žalovaným pracovní poměr se sjednaným druhem práce správce městských lesů a referent životního prostředí [stát. instituce]. Jeho pracovní pozici a pracovní náplň obsahuje popis pracovní pozice zaměstnance města zařazeného do městského úřadu jako referent odboru investic a majetku s pracovním zařazením správa městských lesů a s podrobně rozepsanou pracovní náplní. S účinností od 1. 11. 2017 byl žalobci přiznán osobní příplatek ve výši 5 200 Kč měsíčně, a to již od 1. 7. 2016. Platovým výměrem s účinností od 1. 11. 2018 a od 1. 1. 2019 nebyl žalobci žádný osobní příplatek stanoven, ani vyplacen. Žalovaný jako důvod odnětí osobního příplatku uvádí údajná pochybení žalobce, a to opožděné podání žádosti o poskytnutí finančního příspěvku na obnovu zajištění a výchovu lesních porostů do 40 let věku, která měla být učiněna do 31. 8.2017. Dále mu bylo vytýkáno jeho chování v souvislosti se stížností na něj od [jméno] [příjmení], která jej požádala o zajištění prodloužení dříve uzavřené smlouvy na samovýrobu dřeva, které mělo být vykáceno do 15. 12. 2017, když jí sdělil, že má jít za starostou, aby jí smlouva sám prodloužil. Toto bylo obsahem vytýkacího dopisu ze dne 21. 12. 2017. Další konkrétní pochybení žalobce je spatřováno v tom, že dne 2. 10. 2018 v průběhu pracovní doby tiskl na barevné tiskárně žalovaného soukromé dokumenty, což bylo obsahem vytýkacího dopisu ze dne 3. 10. 2018 a součástí tohoto vytýkacího dopisu je sdělení, že s účinností ode dne 1. 11. 2018 je žalobci odebrán osobní příplatek, neboť z dlouhodobého hlediska přestal splňovat podmínky pro jeho přiznání. Dnem 26. 10. 2018 je datován vytýkací dopis, ve kterém je žalobci vytýkáno, že v lesích [územní celek], jichž je podle pracovní náplně správcem, se nachází nezpracovaná dřevní hmota napadená kůrovci, jím neoznačená ke zpracování a současně nebyla viditelně vedena a prováděna kontrola tzv. lapačů. Dále je žalobci vytýkáno, že požadoval umožnění nahlédnutí do správního spisu. Tyto skutečnosti jsou součástí vytýkacího dopisu ze dne 26. 10. 2018. Jiná konkrétní pochybení na straně žalobce žalovaný nezmiňuje, pouze obecně uvádí, že žalobce neplnil v průběhu trvání pracovního poměru mezi ním a žalovaným řadu dalších povinností, jež byly součástí jeho náplně, a v důsledku tohoto přístupu docházelo k zásadnímu zhoršení jeho pracovních výsledků. Dále bylo v řízení zjištěno, že žalovaný spolu s platem za listopad 2017 a listopad 2018 nevyplatil žalobci vůbec žádné odměny, zatímco všichni ostatní zaměstnanci činní na plný úvazek u žalovaného obdrželi odměny, a v rámci platu za měsíc květen 2018 byla žalobci vyplacena odměna ve výši 3 000 Kč, ačkoliv u všech ostatních zaměstnanců se odměna pohybovala v částkách vyšších. V rámci odboru investic a majetku, v rámci oddělení, které řídila [titul] [jméno] [příjmení], pracovali [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kterým v květnu 2018 byli vyplaceny odměny ve výši 8 000 Kč každému z nich, v listopadu 2018 byly vyplaceny odměny 7 000 a 12 000 Kč a v listopadu 2017 6 700 Kč a 6 800 Kč.

5. Nárok žalobce na doplacení osobního příplatku okresní soud po právní stránce posuzoval dle ust. § 131 odst. 1 zákoníku práce, platného k 1. 1. 2018. Podle tohoto ustanovení zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu, nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. Takto byl žalobci přiznán osobní příplatek a poskytován ode dne 1. 7. 2016 ve výši 5 200 Kč měsíčně. S účinností ode dne 1. 11. 2018 byl žalobci osobní příplatek zcela odebrán. Důvodnost odebrání či snížení osobního příplatku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 832/2012 ke snížení nebo odejmutí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků (§ 131 odst. 1 zákoníku práce), může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí. Okolnost, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce, nejsou – neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné. Stejně jako přiznání osobního příplatku předpokládá zhodnocení výsledků práce zaměstnance zaměstnavatelem, stejně tak by mělo dojít ke zhodnocení výsledků práce při následném rozhodnutí o odebrání osobního příplatku. Pracovní výsledky přitom nemusí mít souvislost s tím, zda zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů dodržuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Pracovní výsledky zaměstnance nelze ztotožňovat ani s jeho schopnostmi a dovednostmi potřebnými k plnění pracovních úkolů. Ke snížení nebo odnětí osobního příplatku může tedy zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li ke zhoršení výsledků pracovní činnosti zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality, tj. když pracovní výsledky nelze nadále hodnotit jako velmi dobré (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1752/2013 nebo sp. zn. 21 Cdo 3488/2006).

6. Okresní soud při posouzení dané věci dospěl k závěru, že podmínky pro odnětí osobního příplatku u žalobce nebyly splněny. Pokud byl žalobci přiznán osobní příplatek za dlouhodobé plnění většího rozsahu pracovních úkolů, soud vychází z toho, že od přiznání osobního příplatku s účinností od 1. 7. 2016 se rozsah pracovních úkolů na straně žalobce nezměnil. Tato skutečnost byla zjištěna ze svědecké výpovědi [titul] [jméno] [příjmení] jako bezprostředně nadřízené zaměstnankyně žalovaného, avšak vyplývá to i ze svědecké výpovědi [titul] [jméno] [příjmení], tehdejšího tajemníka [stát. instituce], který se vyjádřil tak, že nedošlo ke snížení množství práce žalobce. Množství práce tedy nemůže být důvodem ke snížení řádně přiznaného osobního příplatku. Dalším kritériem, které je třeba hodnotit, je posouzení kvality práce žalobce. V tomto směru je třeba zdůraznit znění vytýkacího dopisu ze dne 3. 10. 2018, ve kterém je žalobci sděleno, s účinností od 1. 11. 2018, odebrání osobního příplatku, neboť z dlouhodobého hlediska přestal splňovat podmínky pro jeho přiznání, a to v souvislosti s tiskem soukromých dokumentů na barevné tiskárně žalovaného. Žalobce se měl dopustit porušení povinností vyplývajících pro něj z právních předpisů vztahujících se k jemu vykonávané práci. V této souvislosti je třeba hodnotit rozsah práce žalobce ve spojení s obsahem jednotlivých výtek, které byly v období let 2017 a 2018 žalobci doručovány. Okresní soud bez dalšího posouzení důvodnosti či nedůvodnosti těchto výtek dospěl k závěru, že vytýkací dopisy a skutky zde obsažené zasahují tak malou část pracovní činnosti žalobce, že není možné z jejich pohledu říci, že došlo ke snížení kvality výsledků práce na straně žalobce. Z vytýkacích dopisů ze dne 21. 12. 2017, 3. 10. 2018 a 26. 10. 2018 vyplývají konkrétní pochybení žalobce, avšak např. u tisku soukromých dokumentů, nebo výtky ohledně jednání vůči [jméno] [příjmení], není zřejmé, že by tato pochybení měla vliv na výsledky práce žalobce. Přitom z objektivně zjištěných skutečností je patrno, že v době od května do srpna 2018 probíhala v městských lesích [obec] kontrola ze strany ČIŽP – Oblastní inspektorát [obec], kdy se jednalo o komplexní kontrolu, a v protokolu o kontrole ze dne 2. 5. 2018 tento orgán konstatoval, že jsou zde řádně prováděna preventivní opatření proti výskytu kalamitních hmyzích škůdců a následně dne 23. 8. 2018 proběhlo došetření věci, kde tentýž orgán konstatoval, že jsou řádně prováděna veškerá preventivní opatření a nebyly zjištěny vážné nedostatky ani porušení předpisů na úseku ochrany lesa. Ke stejným závěrům dospěl audit z října 2018, který vyzdvihl vysokou odbornou úroveň odborného lesního hospodáře, který je zároveň lesním správcem. Veškeré vnější kontroly tedy vždy dospěly k závěru, že hospodaření v městských lesích je bez problémů a žalobci bylo vysloveno velice kladné hodnocení. Takové hodnocení okresní soud zjistil také ze svědecké výpovědi [titul] [příjmení], potažmo i z písemného pravidelného hodnocení žalobce provedeného [titul] [příjmení] a [příjmení] Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný je vázán svým výměrem o přiznání osobního příplatku žalobci ve výši 5 200 Kč měsíčně z důvodu vysoké kvality práce žalobce i stejného množství vykonávané práce a osobní příplatek by mohl odejmout pouze tehdy, pokud by pominul důvod pro jeho přiznání, k čemuž v dané věci nedošlo. Důvody, které jsou uvedeny v rozhodnutí o odebrání osobního příplatku, jsou jednak jednorázového charakteru a jednak malicherné v porovnání s celkovým rozsahem činnosti žalobce, který vyplývá z jeho pracovní náplně. Kladné hodnocení žalobce pak vyplývá i z pravidelného hodnocení, které bylo uskutečněno v rámci hodnocení nadřízených zaměstnanců a pochybení v činnosti žalobce, kterými žalovaný odůvodňuje odnětí osobního příplatku, nezakládají dle názoru okresního soudu důvod pro odebrání osobního příplatku. Žalovaný tudíž nepřípustně odebral osobní příplatek, a proto bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, když výše žalované částky vychází z počtu odpracovaných dní v příslušných měsících od listopadu 2018 do února 2019 a představuje celkem 18 273 Kč (za 21 odpracovaných dní v listopadu 2018 4 963,64 Kč, za 17 odpracovaných dní v prosinci 2018 4209,52 Kč, za 23 odpracovaných dní v lednu 2019 5 200 Kč a za 15 odpracovaných dní v únoru 2019 3 900 Kč).

7. Nárok žalobce na vyplacení odměny (kde žalobce shledával na straně žalovaného porušení povinností zajišťovat rovné zacházení se zaměstnanci, když žalovaný spolu s platem za měsíce listopad 2017 a listopad 2018 nevyplatil žalobci vůbec žádné odměny a v rámci platu za květen 2018 byla vyplacena odměna ve výši 3 000 Kč, ačkoliv u ostatních zaměstnanců se poskytnutá odměna pohybovala v mnohem vyšších částkách) okresní soud posoudil po právní stránce dle ust. § 1a odst. 1 písm. e/ zákoníku práce (vyjadřující základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace), dále podle ust. § 16 odst. 1 zákoníku práce (zakotvující povinnost zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde – mimo jiné – o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty) a dle ust. § 110 odst. 1 zákoníku práce (za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody). Okresní soud vyšel též z judikatorních závěrů, že odměna za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu je nenárokovou složkou platu zaměstnance zaměstnavatele, avšak v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání se stává složkou platu nárokovou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 ze dne 23. 2. 2016), že pokud dojde v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Za situace, kdy již netrvá pracovní poměr mezi účastníky, může přicházet v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nerovné zacházení spočívající v plnění, o němž lze podle okolností důvodně předpokládat, že by se jím jinak dostalo, jestliže by z procesu rozhodování o fakultativní složce mzdy bylo vyloučeno ustanovení zakládající nerovnost mezi nimi a ostatními zaměstnanci (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1486/2005 ze dne 24. 8. 2006).

8. V projednávané věci vzal okresní soud za prokázané, že žalobce u žalovaného vykonával specializovanou práci, která byla rozepsána v jeho pracovní náplni ze dne 30. 11. 2015. Práce žalobce byla hodnotiteli v rozhodném období, které je předmětem tohoto sporu, hodnocena nadprůměrně, žalobce byl hodnocen jako svědomitý, samostatný a zodpovědný pracovník s maximálním pracovním nasazením, o čem svědčí dlouhodobé výsledky hospodaření a ekonomika lesního hospodářství (viz hodnocení odborné úrovně lesního hospodáře bezprostředně nadřízenou pracovnicí, výsledky hodnocení auditu nejvyšší známkou). Kvalita i množství práce a plnění úkolů žalobce vyplývá i z objektivních vnějších kontrol jeho práce, a to z šetření ČIŽP a zprávy z venkovního šetření PEFC, která vyzdvihla silné stránky práce žalobce s tím, že slabé stránky zjištěny nebyly. Tajemník žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] hodnocení nadřízené vedoucí ohledně kvality pracovních výsledků pomíjel, pomíjel i výsledky vnějších kontrol, nevzal v potaz splnění významných úkolů a negoval návrhy vedoucích zaměstnanců na udělení odměny žalobci. Takovou praxi vůči ostatním zaměstnancům neuplatňoval. Tato skutečnost vyplývá z přehledu odměn vyplacených ostatním zaměstnancům a ze svědecké výpovědi [titul] [příjmení]. Negativní vztah mezi tajemníkem a žalobcem pak potvrzuje ve své svědecké výpovědi i [titul] [jméno] [příjmení]. Z toho lze dovodit, že zaměstnavatel nebyl vůči žalobci objektivní. Okresní soud proto vyšel ze svědecké výpovědi [titul] [jméno] [příjmení], která sice neuvedla, v jaké výši odměny žalobci navrhovala, ale vyjádřila se tak, že to bylo v obdobné výši jako ostatním úředníkům, kteří pracovali v jejím oddělení, tj. jako paní [příjmení] a panu [příjmení]. Žalobce byl sice hodnocen jako nadprůměrný pracovník, avšak dle názoru okresního soudu, respektujíce náhled žalovaného na určitá pochybení v práci ze strany žalobce obsažená ve vytýkacích dopisech, musí žalobci náležet odměna ve výši alespoň průměrné částky, která byla vyplacena srovnatelným zaměstnancům žalovaného pracujícím v oddělení [titul] [příjmení]. Jestliže tedy v květnu 2018 zaměstnanci [příjmení] a [příjmení] obdrželi odměny ve výši 8 000 Kč, pak za toto období žalobci náleží odměna stejná. Částka 3 000 Kč mu byla vyplacena, žalobě bylo proto vyhověno v rozsahu částky 5 000 Kč. V listopadu 2017 byla vyplacena shora jmenovaným zaměstnancům odměna ve výši 6 700 Kč a 6 800 Kč, tudíž průměr z těchto částek představoval 6 750 Kč, která dle názoru okresního soudu žalobci také náleží. V listopadu 2018 byla těmto zaměstnancům vyplacena částka 12 000 Kč a 7 000 Kč. Protože žalobce za toto období požaduje částku 8 000 Kč odměny a soud je vázán žalobním návrhem, tj. nemůže přisoudit více, bylo žalobci přiznáno 8 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k zaplacení žalovaných částek i předžalobní výzvou, dostal se do prodlení s jejich zaplacením, žalobci byl proto přiznán také zákonný úrok z prodlení. V rozsahu částky 1 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení týkající se části nepřiznané odměny okresní soud žalobu zamítl.

9. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a výrok o nákladech řízení státu zásadami ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

10. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I., II., IV. a V., podal včasné odvolání žalovaný (dále též„ odvolatel“).

11. Stran nároku na osobní příplatek odvolatel poukázal na ust. § 131 odst. 1 zákoníku práce s tím, že podmínky pro přiznání osobního příplatku přestal žalobce splňovat, a proto mu žalovaný osobní příplatek odebral, jak předvídá i judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 832/2012). K tomu (oproti názoru okresního soudu) argumentoval snížením množství práce žalobce s odkazem na usnesení ze schůze rady města z 16. 10. 2017, kde se okresní soud dopustil selektivního hodnocení důkazů (vycházel ze dvou svědeckých výpovědí, aniž by hodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti), potřebou zkoumat též poměr množství práce žalobce vůči ostatním zaměstnancům (jak předpokládá ust. § 131 zákoníku práce), tj. zda žalobce plní více úkolů než ostatní zaměstnanci, což okresní soud neučinil.

12. Odvolatel dále sporoval, že by žalobce dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků, potažmo nesouhlasil s hodnocením okresního soudu stran pracovních výsledků žalobce, který ve skutcích žalobce obsažených ve vytýkacích dopisech neshledal snížení kvality pracovních výsledků žalobce. Dle žalovaného je třeba odebrání osobního příplatku posuzovat nejen z důvodů čtyř skutků, ale na základě dlouhodobě nedostatečného plnění úkolů žalobcem. K tomu zdůraznil, že se žalobce ve vztahu k osobnímu příplatku dopustil dle článku 5 odst. 5.6. vnitřního platového předpisu hned tří závažných pochybení, soustavně nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce, měl neuspokojivé pracovní výsledky, přičemž na uvedené byl několikrát upozorňován nejen ústně, ale též prostřednictvím vytýkacích dopisů. Zaměstnavatelem přiznaný osobní příplatek se sice stává obligatorní součástí platu, avšak zaměstnavatel je oprávněn jednostranně odejmout osobní příplatek, dojde-li ke zhoršení pracovních výkonů. Žalovaný v tomto ohledu opětovně připomněl pracovní náplň žalobce, s tím, že do kompetence žalobce spadalo i podání žádosti o poskytnutí finančního příspěvku na obnovu, zajištění a výchovu lesních porostů do 40 let věku. Tato žádost měla být ve skutkových poměrech dané věci podána nejpozději do 31. 8. 2017, kteroužto povinnost však žalobce nesplnil, když příslušnou žádost vložil do vnitřního systému žalovaného až 31. 8. 2017 (ačkoliv žalobce musel vědět, že tehdejší starosta nepodepisoval jemu předkládané písemnosti tzv. na počkání – viz též svědecká výpověď [titul] [příjmení]), a proto byla doručena Krajskému úřadu [územní celek] až 1. 9. 2017, v důsledku čehož nebyla tato žádost administrována a žalovaný přišel o možnost poskytnutí finančního příspěvku. Popsaný případ tak sám o sobě naprosto dostatečně prokazuje, že předpoklady, za nichž byl osobní příplatek žalobci přiznán, se naprosto zásadním způsobem změnily, že žalobce nedosahoval velmi dobrých pracovních výsledků, a proto žalovanému nezbylo než osobní příplatek žalobci odebrat. Nejde přitom o jediné pochybení žalobce. K tomu žalovaný poukázal na porušení povinnosti žalobcem stran správy písemností týkajících se správy městských lesů ve věci zajištění prodloužení účinnosti kupní smlouvy o prodeji dříví v drobném, uzavřené mezi žalovaným a [jméno] [příjmení] dne 24. 11. 2017, k čemuž uvedl, že nebylo žalobcovým úkolem podepisovat smlouvy na prodej dříví drobným odběratelům, ale jako odpovědný pracovník měl tyto smlouvy vždy připravit. Dále žalovaný zmínil tisk soukromých dokumentů v rámci pracovní doby (kandidátky hnutí [anonymizováno] pro [obec], na níž žalobce figuroval jako kandidát), kdy žalobce uhradil tento tisk soukromých dokumentů až poté, co byl na své jednání upozorněn, či nesplnění povinnosti označení dřevní hmoty napadené kůrovci určené ke zpracování a povinnosti viditelně vést a kontrolovat lapače, kde jediným důvodem zastavení správního řízení byl fakt, že tyto prohřešky byly dodatečně (po zahájení zmíněného řízení) napraveny (viz usnesení [stát. instituce] z 12. 9. 2018). Žalobce přitom mařil průběh správního řízení, úkony činil jako úřední osoba, ač mu bylo opakovaně sdělováno, že není za žalovaného oprávněn činit jakékoliv úkony či jednat, čímž neuposlechl příkaz zaměstnavatele.

13. Žalovaný tak byl s pracovními výsledky žalobce dlouhodobě nespokojen, opakovaně jej na to upozorňoval a žádal sjednání nápravy (viz vytýkací dopisy). Všechna výše uvedená provinění byla žalobci vytknuta i ústně. Je tedy zcela evidentní, že došlo k zásadní změně podmínek stanovených pro poskytování osobního příplatku, že žalovaný byl oprávněn osobní příplatek žalobci ve sledovaném období odebrat. Pokud pak okresní soud považoval za rozhodnutí o odebrání osobního příplatku jen vytýkací dopis z 3. 10. 2018, jde o selektivní přístup k hodnocení důkazů, nelze pominout širší souvislosti (jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu – viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1752/2013), zejména veškerá výše popsaná selhání žalobce, a to včetně těch, která nastala i v době po doručení vytýkacího dopisu ze dne 3. 10. 2018 (zejména ta, která byla žalobci vytýkána dopisem ze dne 26. 10. 2018). I tato selhání totiž utvrzovala zaměstnavatele v jeho trvajícím rozhodnutí odebrat žalobci osobní příplatek. Ostatně výtky ohledně zhoršené kvality práce byly žalobci opakovaně sdělovány též ústně (viz svědecké výpovědi [titul] [příjmení], [titul] [příjmení] či [titul] [příjmení]), tudíž i neplnění povinnosti zaměstnavatele oznámit zaměstnanci písemně změnu skutečností uvedených v platovém výměru nemá za následek zachování nároku zaměstnance na osobní příplatek v původně přiznané výši (viz shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu). Závěr okresního soudu o tom, že žalobci zůstal nárok na osobní příplatek zachován, proto nemůže obstát. Pokud okresní soud vycházel ze závěrů ČIPZ – Oblastní inspektorát práce [obec] o kontrole za období od května do srpna 2018 a z auditu z října 2018 tak, že hospodaření v městských lesích je bez problému, jde opět o selektivní hodnocení jednotlivých důkazů (viz nevypořádání se se shora zmiňovaným usnesením [stát. instituce] z 12. 9. 2018).

14. Pokud jde o náhradu majetkové újmy za nepřiznané (mimořádné) odměny ve výši průměrné odměny spolupracujících zaměstnanců, odvolatel předně namítl, že okresním soudem uváděné ust. § 110 zákoníku práce nezmiňuje mimořádné odměny coby nenárokové složky mzdy (platu). Ohledně namítaného nerovného zacházení se všemi zaměstnanci (§ 16 odst. 1 zákoníku práce) pak žalovaný poukázal na závěry Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] o provedené kontrole v rozhodném období, při níž nebylo zjištěno jakékoliv pochybení tohoto druhu (viz protokol o kontrole z 21. 9. 2018). Ač bylo předmětem kontroly období do měsíce září 2018, tedy zahrnovalo 2 měsíce, v němž se odměny vyplácely (listopad 2017 a květen 2018), postačuje toto zcela jistě k posouzení, zda bylo s žalobcem zacházeno rozdílně ve vztahu k ostatním zaměstnancům. Jakoukoliv šikanu na pracovišti, či nerovné zacházení pak neprokázal žádný ze svědků (svědci [titul] [příjmení] či [titul] [příjmení] to zcela vyloučili, svědkyně [příjmení] pak uvedla, že se tajemník o žalobce zajímal pouze tehdy, když úřad nefungoval, čímž potvrdila, že jeho výtky vždy pramenily z nedostatečných pracovních výsledků).

15. Odvolatel dále mimo jiné uvedl, že odměna je dle § 134 zákoníku práce výjimečným prostředkem k ocenění úspěšného splnění konkrétního pracovního úkolu. Pokud by měla být odměna (za účelem dosažení zásady rovného zacházení dle § 16 zákoníku práce) poskytnuta automaticky všem zaměstnancům, byl by tím zcela nepochybně potlačen její základní smysl. Skutečnost, že ostatní zaměstnanci (na rozdíl od žalobce) své pracovní úkoly a povinnosti plnili, dosahovali při této své činnosti pozitivních výsledků a byli za to odměněni, je zcela v souladu se zákoníkem práce. Ostatně žalobce ani okresní soud blíže nespecifikoval, který ze svých mimořádných nebo významných pracovních úkolů splnil žalobce natolik úspěšně, aby mu nárok na odměnu vznikl. Nadto platí, že zaměstnavatel může poskytnout zaměstnanci odměnu. Rozhodnutí o poskytnutí odměny vždy náleží výlučně zaměstnavateli (k tomu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 a článek 7 vnitřního platového řádu zaměstnavatele). V daném případě rozhodnutí tajemníka žalovaného bylo učiněno po zvážení a posouzení všech relevantních činností žalobce, na základě nichž nevyplývá nárok na odměnu, a to pro její neopodstatněnost. Odvolatel též namítl, že žalobce naplnění podmínek dle § 134 zákoníku práce netvrdil, svůj údajný nárok založil výhradně na skutečnosti, že žalovaný poskytl odměnu jiným svým zaměstnancům a žalobci nikoliv. Takový postup neobstojí. Pokud pak okresní soud vyšel při výpočtu nároku žalobce z výše odměn poskytnutých v roce 2018 zaměstnancům žalovaného ([příjmení], [příjmení]), ačkoliv připustil určitá pochybení žalobce, pak se vůči jmenovaným zaměstnancům, kteří neobdrželi vytýkací dopis, plnili své povinnosti i nad rámec svých úkolů, jeví nespravedlivým, aby žalobce obdržel téměř totožnou odměnu.

16. Žalovaný dále poukázal na to, že posouzení mimořádnosti (významnosti) pracovního úkolu je plně v pravomoci zaměstnavatele (k tomu též informace o výsledku kontroly Oblastního inspektorátu práce z 2. 10. 2018), že hodnocení zaměstnanců navíc není podkladem pro poskytnutí odměn, ale primárně pro poskytnutí osobního příplatku. Pokud dále okresní soud argumentoval shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 (ve směru obligatornosti odměny), jde o nepřiléhavý odkaz, neboť v případě zmíněného judikátu byla žalobci odměna rozhodnutím přiznána, avšak v tomto souzeném případě žádné takové rozhodnutí žalovaného o přiznání odměny (které by ji činilo obligatorní) neexistuje. Okresní soud navíc opět selektivně vyšel z výpovědi svědkyně [titul] [příjmení], když výpověď [titul] [příjmení] nepovažoval za objektivní z důvodu údajného negativního vztahu k žalobci (tato svědkyně přitom není objektivní, neboť má přátelský vztah k žalobci, jak plyne z výpovědi svědků [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]).

17. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce nárok na náhradu za diskriminaci ve výši průměrné odměny spolupracujících zaměstnanců nemá, neboť toto rozhodnutí závisí jen a pouze na úvaze zaměstnavatele (tajemníka). Zaměstnavatel rozhoduje, zda zaměstnanec splňuje kritéria pro její přiznání, a i kdyby tato kritéria splňoval (což nebylo prokázáno), nemá na ni nárok, dokud mu ji zaměstnavatel nepřizná. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhoval zrušení rozsudku okresního soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení, nebo změnu rozsudku okresního soudu v napadených výrocích a zamítnutí žaloby.

18. Žalobce se ztotožnil se správnými skutkovými a právními závěry okresního soudu.

19. Ve vztahu k nároku na osobní příplatek předně považoval za správný závěr o rozsahu a množství pracovních úkolů žalobce, když okresní soud vyšel z toho, že zaměstnavatel v hodnoceném období hospodařil na stále stejné výměře lesních pozemků, když žalobce byl i nadále jediným zaměstnancem, který v této oblasti plnil pracovní úkoly. Navíc by břemeno tvrzení i důkazní břemeno o novém menším rozsahu práce přidělované zaměstnanci leželo na zaměstnavateli (žalovaném), k čemuž žalovaný nic netvrdil, neprokázal.

20. Jako důvod pro odebrání osobního příplatku neobstojí ani čtyři skutky uváděné žalovaným. K tomu žalobce mimo jiné uvedl, že opožděné podání žádosti o poskytnutí finančního příspěvku na obnovu, zajištění a výchovu lesních porostů do 40 let věku v termínu do 31. 8. 2017 o více než 1 rok (14 měsíců) předchází odebrání osobního příplatku. Takový extrémní časový odstup koliduje s obecnou zásadou zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy i se zásadami spravedlivého odměňování zaměstnance ve smyslu § 1a odst. 1 písm. c/ zákoníku práce. Navíc žalobce zmíněnou dotační žádost připravil dne 25. 8. 2017, mohla být tedy doručena příslušnému orgánu včas. Nestalo se tak pro prodlení zaměstnavatele (dle vyjádření žalovaného tehdejší starosta nepodepisoval věci hned). Rovněž údajné pochybení v souvislosti se správou písemností týkajících se správy městských lesů uvedené ve stížnosti [jméno] [příjmení] ze dne 13. 12. 2017 neobstojí. Sám žalovaný uvedl, že v říjnu 2017 provedl zaměstnavatel změnu pravomoci při uzavírání smluv na prodej dříví drobným odběratelům, spočívající v tom, že i smlouvy do 50 000 Kč má podepisovat starosta města. Žalobci tak byla odebrána pravomoc, kterou disponoval mnoho let. Motivem zaměstnavatele bylo ztížit žalobci jeho úkoly v oblasti samovýroby, toto zkomplikování vyvolalo nespokojenost občana. Žalovaný zejména spojoval odebrání osobního příplatku s použitím tiskárny k soukromé potřebě. Takové porušení pracovní kázně však nemůže být sankcionováno v oblasti odměňování, ledaže by se současně negativně projevilo na výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 832/2012). Stejně tak pochybení zaměstnance v oblasti využití pracovní doby v řádu jednotek minut se nemohlo projevit na pracovních výsledcích zaměstnance v takové míře, aby bylo ospravedlnitelné úplné odnětí osobního příplatku poskytovaného ve výši 5 200 Kč měsíčně. Žalobce dále namítl, že žalovaný spojil své rozhodnutí o odebrání osobního příplatku s vytýkacím dopisem týkajícím se výlučně užití tiskárny k tisku kandidátek v komunálních volbách. Teprve následně v soudním řízení začal žalovaný zpětně hledat jiné důvody, které by mohly sloužit k odůvodnění odebrání osobního příplatku. Žalobce dále odmítl interpretaci správního řízení ohledně řešení kůrovce, když mimo jiné uvedl, že žalovaný neučinil žádné kroky ke skutečnému řešení kůrovce, záměrně nepředal žalobci informace o lokalitě nově zjištěných kůrovcových ok, tedy bojkotoval skutečné řešení situace ze strany zaměstnance. Názor, že k zastavení správního řízení došlo proto, že prohřešky byly dodatečně napraveny, neodpovídá realitě správy lesa. Kůrovcová kalamita byla v inkriminovaném období kontinuální proces, v lese se neustále objevuje nová kůrovcová hmota a ta se průběžně zpracovává. Z porovnání data zahájení správního řízení (10. 8. 2018), resp. data návratu zaměstnance do zaměstnání (20. 8. 2018) a data sdělení žalovaného (30. 8. 2018), resp. vydání usnesení o zastavení řízení (12. 9. 2018), je zřejmé, že šlo skutečně o průběžné řešení kůrovcové situace, nikoliv o situaci nijak výrazně vybočující z běžného stavu. Z dodatku k protokolu o kontrole ČIŽP ze dne 23. 8. 2018 vyplývá, že kůrovcová kalamita je dle zjištění ČIŽP standardně průběžně zpracovávána. ČIŽP konstatovala, že jsou řádně prováděna preventivní opatření proti výskytu kalamitních hmyzích škůdců a že nebyly zjištěny vážné nedostatky ani porušení předpisů na úseku ochrany lesa.

21. Žalobce si dále byl vědom argumentace v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1752/2013 (nedodržení písemné formy zdůvodnění odebrání osobního příplatku zákoník práce nesankcionuje neplatností), nicméně namítl, že žalovaný ani nebyl schopen formulovat věcné důvody rozhodnutí o odebrání osobního příplatku, což indikuje, že jeho rozhodnutí nebylo právně relevantními věcnými důvody vůbec podloženo (to navíc v situaci, kdy žalovaný sám vydal vnitřní platový předpis, kterým procesní postup pro tuto situaci podrobně upravil). Rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání/odebrání/snížení osobního příplatku je právním jednáním, proto nelze požadavek na zdůvodnění takového rozhodnutí zcela pominout. Bez ohledu na to, zda a jak zaměstnavatel své rozhodnutí formalizuje písemně, vždy musí být naplněn věcný předpoklad pro změnu výše osobního příplatku. Nelze přisvědčit úvaze žalovaného, že by snad mělo být rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 3. 10. 2018 zdůvodňováno skutečnostmi nastalými teprve následně. Zaměstnavatel má nepochybně právo měnit výši osobního příplatku a flexibilně reagovat na úroveň pracovní aktivity zaměstnance, nicméně osobní příplatek má odrážet dlouhodobou úroveň pracovních výsledků zaměstnance, nikoliv ojedinělé výkyvy (k tomu žalobce citoval z vybrané odborné komentářové literatury). Žalobce rovněž odmítl úvahu žalovaného o tom, že nárok zaměstnance na osobní příplatek – bez ohledu na pochybení zaměstnavatele odebrání osobního příplatku řádně formalizovat a písemně zdůvodnit – zanikl. Judikatura ohledně osobního příplatku zřetelně akcentuje věcné předpoklady a podmínky, kterými se poskytování osobního příplatku řídí, v žádném případě však nedochází ke změně výše osobního příplatku ex lege, bez právního úkonu zaměstnavatele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 832/2012 a sp. zn. 21 Cdo 3488/2006). Žalobce se ještě vyjádřil k nároku na osobní příplatek z hlediska velmi dobrých pracovních výsledků, kde opět odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 832/2012.

22. Žalobce se dále vyjádřil k odvolacím výhradám žalovaného stran náhrady škody způsobené nerovným zacházením, kde předně odkázal na výklad k ust. § 110 odst. 1 zákoníku práce (též vybrané judikatury a komentářové literatury) a dále na rozsah působnosti ust. § 16 odst. 1 zákoníku práce. Dále uvedl, že závěry šetření Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] nikterak nebrání úspěšnému uplatnění nároků zaměstnance soukromoprávní cestou v soudním řízení. Časové období kontroly (pouze do září 2018) se navíc ani neshoduje s rozhodným obdobím – nepřiznání odměny za listopad 2018 nebylo předmětem kontroly. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele„ rovným“ způsobem zacházet se zaměstnanci ve stejném či srovnatelném postavení. V daném řízení žalobce tvrdil a prokázal, že byl odměňován„ jinak“ než ostatní zaměstnanci žalovaného, a to jak pokud šlo o proces určování odměny, tak o výslednou částku. Pravomoc hodnotit pracovní výsledky žalobce si svévolně přisvojil tajemník městského úřadu žalovaného, [titul] [jméno]. [příjmení], který kladné hodnocení pracovních výsledků žalobce ze strany obou přímých gesčních vedoucích zcela pomíjel. Naproti tomu hodnocení všech ostatních zaměstnanců žalovaného (jejich odměny) přitom prováděl příslušný gesční nadřízený. Již z této odlišnosti v procesu rozhodování o odměnách plyne, že se žalobcem bylo zacházeno jinak než s ostatními zaměstnanci.

23. Žalobce se dále vyjádřil k poskytování odměny za úspěšné splnění pracovního úkolu, oprávnění tajemníka navržené odměny upravit nebo nepřiznat dle vnitřního platového předpisu žalovaného, s tím, že příslušná ujednání vnitřního platového předpisu nelze chápat tak, že by snad tajemník městského úřadu nemusel dodržovat § 16 ve spojení s § 109 odst. 4 a § 110 zákoníku práce, potažmo ignorovat zásadu spravedlivého odměňování dle § 1a zákoníku práce. U žalovaného byla zavedena praxe tzv.„ Hodnocení – formulář pro sebehodnocení“ s pololetní frekvencí, přičemž z předložených důkazů – písemných hodnocení práce žalobce vyplývalo, které mimořádné a zvlášť významné úkoly byly žalobci ukládány (rozvojové cíle) a jak je splnil. Na základě splnění těchto významných úkolů měla být žalobci při objektivním rozhodování zaměstnavatele přiznána odměna podle § 134 zákoníku práce. Pokud se totiž zaměstnavatel rozhodl realizovat svou pravomoc právo přiznat odměnu pro všechny ostatní zaměstnance za splnění jejich úkolů, měl povinnost stejný postup uplatnit i vůči žalobci, tj. vyhodnotit jím splněné úkoly a přiznat mu odměnu srovnatelnou s ostatními zaměstnanci v obdobné pracovní situaci. Pokud by pak žalovaný tvrdil, že žalobci nikdy žádné mimořádné nebo významné pracovní úkoly nebyly uloženy, bylo by nutno zkoumat, jakou formou ukládal žalovaný obdobné úkoly všem ostatním zaměstnancům. Porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Za škodu způsobenou zaměstnanci tímto jednáním, které je porušením právní povinnosti, zaměstnavatel odpovídá podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2863/2015).

24. K argumentaci žalovaného, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání odměny závisí jen a pouze na úvaze zaměstnavatele (tajemníka), žalobce uvedl, že úvahy zaměstnavatele musí vycházet z kritérií aprobovaných zákonem a nebýt diskriminační. Ze skutečnosti, že se jedná o nenárokovou složku mzdy (platu), ještě nevyplývá, že je zcela na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci (a v jaké výši) odměnu přizná a kterému nikoliv. I v případě složky platu, jejíž výši svým rozhodnutím zaměstnavatel přímo ovlivňuje, se totiž uplatní kritéria stanovená pro posouzení rovnosti při odměňování, která neumožňují poškodit dotčeného zaměstnance na základě některého z diskriminačních důvodů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3516/2018). V daném případě okresní soud správně uzavřel, že žalobci měla být přiznána – postupoval-li by zaměstnavatel vůči němu v souladu se zákoníkem práce – pololetní odměna vždy minimálně v té výši, v jaké byla přiznána srovnatelným zaměstnancům. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části.

25. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v platném znění, dále jen„ o.s.ř.“), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. b/- g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející v mezích podaného odvolání (odvolacímu přezkumu byly podrobeny výroky I. a II. a závislé nákladové výroky; výrok III. nabyl samostatně právní moci – srov. § 206 odst. 2 o.s.ř.) jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

26. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolatel v rámci odvolání sice též namítal nesprávnost či neúplnost zjištění skutkového stavu věci, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmo, že okresní soud v zásadě pracoval se všemi relevantními skutečnostmi, z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní, které odvolací soud pouze dílčím způsobem doplnil. Žalovaným navrhované doplnění dokazování (stejně jako důkazy, jejichž provedení dal na úvahu odvolacího soudu žalobce při odvolacím jednání) bylo nadbytečné, neboť skutkový stav rozhodný pro posouzení věci byl zjištěn dostatečně, úplně. Odvolací námitky žalovaného v podstatě nepřinesly nic nového, nebylo třeba k nim vést další dokazování. Odvolací soud se zřetelem na obsah odvolání a pro úplnost odůvodnění rekapituluje a akcentuje následující rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci.

27. Odvolací soud předně uvádí, že projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se po žalovaném domáhá osobního příplatku za dobu od listopadu 2018 do února 2019 a dále škodního nároku z titulu porušení povinností zaměstnavatele v souvislosti s dodržováním zásady rovného zacházení při odměňování za práci za listopad 2017, květen a listopad 2018 – podle zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen„ zák. práce“), když na věc dopadající relevantní ustanovení platného zák. práce platila i ve shora uvedeném období.

28. Při posouzení nároku na osobní příplatek je nutno vycházet z ust. § 131 odst. 1 zák. práce a k němu se vztahující judikatury (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3488/2006, 21 Cdo 832/2012 a 21 Cdo 1752/2013), s níž ostatně argumentoval okresní soud i odvolatel.

29. Zaměstnavatel může poskytnout osobní příplatek zaměstnanci, jenž dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo jenž plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci (srov. § 131 odst. 1 zák. práce). Osobní příplatek představuje tzv. nenárokovou složku platu, tudíž bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění. Jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní).

30. Rozhodnutí o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného příplatku. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ust. § 131 odst. 1 zák. práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí. Zaměstnanci uvedenému v ust. § 131 odst. 1 zák. práce proto zaměstnavatel může snížit osobní příplatek jen v případě zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zák. práce), nebo v případě zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů a odejmout osobní příplatek mu může jen tehdy, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Okolnost, že zaměstnanec při plnění svých osobních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce nejsou – neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné. Zaměstnavatel je povinen své rozhodnutí o snížení nebo odnětí osobního příplatku zaměstnanci písemně oznámit včetně uvedení důvodů, a to nejpozději v den, kdy tato změna nabývá účinnosti (§ 136 odst. 2 věta třetí zák. práce). Nesplnění této povinnosti zaměstnavatele však samo o sobě nemá za následek zachování nároku zaměstnance na osobní příplatek v původně přiznané výši, neboť rozhodující je, zda pro snížení nebo odnětí osobního příplatku byly splněny předpoklady vyplývající ze zákona.

31. V posuzovaném případě žalovaný přiznal žalobci od 1. 7. 2016 osobní příplatek podle ust. § 131 odst. 1 zák. práce ve výši 5 200 Kč. K odnětí tohoto osobního příplatku žalobci by mohl – jak vyplývá z výše uvedeného – přistoupit jen tehdy, jestliže by došlo v předpokladech pro přiznání osobního příplatku uvedených v ust. § 131 odst. 1 zák. práce ke změně, která by toto opatření vyžadovala. Ani odvolací soud nesdílí názor, že by k takovému postupu byly dány důvody.

32. V daném případě je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že okresní soud se zabýval všemi skutečnostmi relevantními z hlediska posouzení změny podmínek stanovených pro poskytování osobního příplatku, posuzoval namítané snížení rozsahu práce přidělované žalobci, čtyři skutky popsané ve vytýkacích dopisech žalovaného z 21. 12. 2017, 3. 10. 2018 a 26. 10. 2018, potažmo namítané dlouhodobé nedostatečné plnění pracovních úkolů žalobcem. Rozhodně tak neplatí, že by se při přezkumu rozhodnutí o odebrání osobního příplatku omezil jen na obsah vytýkacího dopisu z 3. 10. 2018 (tisk soukromých dokumentů v pracovní době a za využití prostředků ve vlastnictví žalovaného). Okresní soud provedl dokazování k tvrzeným skutečnostem a po zhodnocení tohoto dokazování učinil závěr o tom, že odebrání osobního příplatku namítané skutečnosti neodůvodňovaly. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud dostál zásadě volného hodnocení důkazů, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.).

33. Odvolací soud se předně ztotožňuje s tím, že k žádnému relevantnímu snížení množství práce u žalobce ve sledovaném období (listopad 2018 až únor 2019) nedošlo. To plyne jak ze svědecké výpovědi [titul] [jméno] [příjmení], tak ze svědecké výpovědi [titul] [jméno] [příjmení]. Za důkaz o opaku či o jiném hodnocení rozsahu pracovní činnosti žalobce nelze považovat ani výpis z usnesení ze schůze rady města z 16. 10. 2017 (č. l. 65 spisu). O žádném podstatném snížení rozsahu práce nelze uvažovat. Z hlediska šíře pracovní náplně žalobce, jak je vymezena v popisu pracovní pozice od 1. 11. 2015 (viz bod 5. odůvodnění rozsudku okresního soudu), je přesun pravomoci podepisovat smlouvy na prodej dříví drobným zaměstnavatelům na starostu města, ač měl žalobce nadále tyto smlouvy připravovat (jak tvrdí i odvolatel), zcela marginální.

34. Pokud jde o skutky ve shora zmíněných vytýkacích dopisech, odvolací soud musí přisvědčit názoru, že vytýkané skutky (samy o sobě i v souhrnu) se jednak týkají malé části pracovní činnosti žalobce, jednak dílem nelze uvažovat o tom, že by vůbec měly dopad do pracovních výsledků žalobce (to se týká tisku soukromých dokumentů – viz vytýkací dopis z 3. 10. 2018, stížnosti na činnost lesního hospodáře [titul] [příjmení] – viz č. l. 24 spisu a vytýkací dopis z 21. 12. 2017, kde se žalobci vyčítá nevhodné arogantní chování vůči paní [příjmení], výmluvy stran plnění svých povinností, ačkoliv z ničeho neplyne, resp. není tvrzeno, že by žalobce potřebné podklady k podpisu či prodloužení smlouvy nepřipravil, a v neposlední řadě procesní aktivity žalobce v rámci správního řízení o uložení opatření k ochraně lesa proti kůrovcům). Ke skutku týkajícího se opožděného podání žádosti o dotaci (vytýkací dopis z 21. 12. 2017) lze se zřetelem na dílčí skutková zjištění okresního soudu (viz bod 20. a 37. odůvodnění rozsudku okresního soudu) dodat, že tato žádost byla připravena 24. 8., resp. 25. 8. 2017 a byly činěny kroky k urgentnímu podpisu této žádosti (viz svědecká výpověď [titul] [příjmení]), tudíž je otázkou, zda prodlení nejde i za zaměstnavatelem (argumentace obvyklou praxí při podepisování stěží obstojí, je věcí organizace práce na úřadě, aby bylo zajištěno včasné podepisování potřebných dokumentů). V této souvislosti stojí za zmínku i to, že žalovaný vůči žalobci neuplatnil případný škodní nárok z titulu nevyplacené dotace. Stejně tak nelze u tohoto skutku pominout časovou odtažitost s odebráním osobního příplatku.

35. Důvodem pro odlišný náhled na výsledky pracovní činnosti žalobce není ani skutek zmiňovaný v dopise z 26. 10. 2018 (viz nesplnění povinnosti označit dřevní hmotu napadenou kůrovcem určenou ke zpracování a dále povinnosti viditelného vedení a kontroly lapačů, s tím spojené správní řízení a odvolatelem připomínané usnesení [stát. instituce] z 12. 9. 2018) či poukaz žalovaného (neprokázaný) na dlouhodobě nedostatečné plnění pracovních úkolů žalobcem. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmo, a to navzdory případným dílčím zjištěním o nezpracované dřevní hmotě napadené kůrovci (neoznačení této hmoty ke zpracování, neprovedení kontroly lapačů), že zde jsou doloženy výsledky kontrol České inspekce životního prostředí (ČIŽP) za období od května do srpna 2018 (viz listiny č. l. 40-47 spisu), z nichž mimo jiné plyne, že kůrovcová kalamita je dle zjištění ČIŽP standardně průběžně zpracovávána, že jsou řádně prováděna preventivní opatření proti výskytu kalamitních hmyzích škůdců a že nebyly zjištěny vážné nedostatky ani porušení předpisů na úseku ochrany lesa. Ke stejnému závěru dospěl audit – zpráva z venkovního šetření PEFC (viz č. l. 48-55 spisu), který konstatoval vysokou odbornou úroveň OLH, který je zároveň lesním správcem. Nakonec ani porušení povinností ze strany žalobce v trestněprávní rovině nebylo prokázáno (viz usnesení Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Pardubického kraje, Územní odbor [obec] z 21. 10. 2020 o odložení věci – blíže bod 27. odůvodnění rozsudku okresního soudu).

36. Namítané dlouhodobé nedostatečné plnění pracovních úkolů žalobcem (zhoršená kvalita práce žalobce) je v příkrém rozporu s pravidelným hodnocením práce žalobce ze strany nadřízených – [titul] [jméno] [příjmení] za květen 2017, [titul] [příjmení] za listopad 2017, květen a listopad 2018 (viz bod 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu), potažmo se svědeckou výpovědí [titul] [příjmení]. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani zcela odlišně vyznívající svědecká výpověď [titul] [příjmení] (tehdejšího tajemníka žalovaného), kde nutno přihlédnout ke zjevně vyhroceným negativním vztahům mezi tímto svědkem a žalobcem, které potvrdily svědkyně [titul] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]. Rovněž svědek [titul] [příjmení] potvrdil rozhádanost pracovního prostředí ze strany žalobce i tajemníka. Odvolatel stran zhoršené kvality práce žalobce argumentoval též svědeckou výpovědí [titul] [příjmení], který ohledně odebrání osobního příplatku vyslovil přesvědčení, že to jde za důvody uvedenými ve vytýkacích dopisech (k nim viz odůvodnění shora) a dále mluvil o neplnění pracovních úkolů ze strany žalobce, ačkoliv na jiném místě výpovědi uvedl, že nemá žádné informace o pracovních výsledcích žalobce. Odkaz na zmíněnou svědeckou výpověď tak nelze považovat za opodstatněný.

37. Odvolací soud hodnocení provedených důkazů proto shledává odpovídající zásadám ust. § 132 o.s.ř., nesdílí názor žalovaného, že by se jednalo o selektivní hodnocení důkazů, neboť je zřejmé, jaká zjištění z konkrétních důkazů okresní soud vyvodil, resp. která zjištění a proč upřednostnil, přičemž s jeho úvahami při hodnocení důkazů se odvolací soud (též se zřetelem na výše uvedené) ztotožňuje. Ke zpochybňování svědecké výpovědi [titul] [příjmení] poukazem na přátelský vztah k žalobci, o němž mluvil svědek [příjmení] [příjmení], lze dodat, že věrohodnost této svědkyně nebyla ničím umenšena, sama svědkyně neoznačila jejich vztah za přátelský, takový vztah nepotvrdil ani svědek [titul] [příjmení] (uvedené nelze dovodit z toho, že dle jeho výpovědi měli k sobě na odboru nejblíž). Pokud pak okresní soud nehodnotil veškerá skutková zjištění (jejich rozpor se zjištěními z jiných důkazů), nutno vyjít z toho, že pokud prezentuje a preferuje určitá zjištění, která srozumitelně, logicky a přesvědčivě zdůvodní, tak se tím vždy – minimálně implicite – vypořádává s jinými zjištěními (důkazy).

38. K otázce hodnocení osobního příplatku lze s odkazem na vnitřní platový předpis žalovaného (viz jeho článek 5) dodat, že u žalobce nebylo lze uvažovat o žádném z případů, které by tajemníkovi žalovaného umožňovaly odejmout žalobci osobní příplatek (viz článek 5, bod 5.6. vnitřního platového předpisu), naopak pravidelné hodnocení zaměstnance, resp. dlouhodobě velmi dobré pracovní výsledky žalobce tomu odporovaly. Stejně tak se zde nemohla naplnit rozhodovací pravomoc tajemníka, kterému přísluší schvalovat návrh na odnětí osobního příplatku učiněný příslušným vedoucím odboru nebo oddělení, kterýžto návrh v daném případě absentoval (viz článek 5, bod 5.7. vnitřního platového předpisu).

39. Odvolací soud tak ve shodě s okresním soudem uzavírá, že pokud nedošlo ke zmenšení rozsahu pracovních úkolů žalobce, ani k tomu, že by žalobce přestal dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality (zde se podotýká, že nebyl posuzován předpoklad„ plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci“), pak nenastaly důvody k jeho snížení či odnětí, zákonná podmínka dle § 131 odst. 1 zák. práce zůstala zachována a žalobci svědčí nárok na osobní příplatek ve sledovaném období. K vlastní výši nároku na osobní příplatek za toto období (v úhrnu 18 273 Kč) možno odkázat na zjištění okresního soudu, která ostatně ani odvolatel nesporoval. Žalobci náleží i zákonné úroky z prodlení z částky 18 273 Kč, neboť žalovaný se ocitl v prodlení s uspokojením tohoto nároku (viz splatnost osobního příplatku v článku 10 vnitřního platového předpisu, dále viz ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

40. Druhým žalobním nárokem byl nárok na náhradu majetkové újmy způsobené porušením povinnosti zaměstnavatele – rovného zacházení se zaměstnanci při odměňování za práci za shora vymezené období.

41. Okresní soud po právní stránce správně odkázal na zásady ust. § 1a odst. 1 písm. e/, § 16 odst. 1 a § 110 odst. 1 zák. práce, dále citoval z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudky sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 a 21 Cdo 1486/2005) a dovodil, že je namístě žalobci přiznat za nerovné zacházení při vyplácení odměn plnění v rozsahu průměrných odměn, které byly ve sledovaném období vyplaceny ostatním zaměstnancům (úředníkům) na témže pracovišti. K posouzení tohoto nároku odvolací soud dodává následující.

42. Podle ust. § 265 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle ust. § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem. Podle ust. § 38 odst. 1 písm. a/ zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ust. § 265 odst. 1 zák. práce jsou: škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoliv (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo jinými osobami) a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3039/2015 či sp. zn. 21 Cdo 543/2020). V soudní praxi již není pochybnost o tom, že v důsledku porušení povinností zaměstnavatele v souvislosti s dodržováním zásady rovného zacházení může zaměstnanci vzniknout škoda (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3976/2013), avšak i v tomto případě musí samozřejmě být splněny obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu (viz výše).

43. V posuzovaném případě bylo tvrzenou vzniklou majetkovou újmou nepřiznání, nevyplacení odměn za období listopad 2017, květen 2018 (pouze částečné) a listopad 2018. Je nepochybné, že se jednalo o nenárokovou složku mzdy, o jejímž přiznání rozhoduje zaměstnavatel (žalovaný), k čemuž možno poukázat na ust. § 134 odst. 1 zák. práce, dle něhož za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu, potažmo na znění článku 7 vnitřního platového předpisu, dle něhož lze za úspěšné splnění pracovního úkolu poskytnout zaměstnanci odměnu (viz bod 7.1. a 7.2. vnitřního platového předpisu), když odměny uděluje na odůvodněný návrh vedoucího odboru nebo vedoucího samostatného oddělení tajemník městského úřadu. Takto navržené odměny může upravit nebo nepřiznat (viz bod 7.3. vnitřního platového předpisu).

44. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně neznevýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci. Z uvedeného vyplývá, že zásada rovného zacházení ukládá zaměstnavateli povinnost nečinit mezi zaměstnanci nedůvodné rozdíly.

45. Jednou z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, je odměňování za práci. Z právní úpravy obsažené v § 110 zák. práce vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jím přísluší stejný plat, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ust. § 110 odst. 2 – 5 zák. práce. To však neznamená, že by se zásada rovného zacházení se zaměstnanci neuplatnila ve vztahu k jednotlivým složkám platu. Ze skutečnosti, že se jedná o nenárokovou složku mzdy (platu), ještě nevyplývá, že je zcela na libovůli zaměstnavatele, kterému zaměstnanci (a v jaké výši) odměnu přizná a kterému nikoliv. Při posuzování těch složek platu, jejichž výši svým rozhodnutím zaměstnavatel přímo ovlivňuje (jako např. v případě odměny za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu podle ust. § 134 zák. práce), je proto zaměstnavatel povinen vedle dodržení podmínek pro poskytování příslušné složky platu uplatnit i kritéria stanovená pro posouzení rovnosti při odměňování (ke shora uvedenému viz judikatura Nejvyššího soudu – např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 3516/2018 či sp. zn. 21 Cdo 1486/2020). Lze dodat, že porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2863/2015).

46. Vycházeje ze shora naznačených zákonných a judikatorních hledisek dospívá odvolací soud k názoru, že výsledky dokazování před okresním soudem dovolují učinit závěr o důvodnosti daného nároku žalobce (v rozsahu plnění přisouzeného výrokem II. rozsudku okresního soudu). Rovněž odvolací soud se musí přihlásit k závěru, že žalovaný (jednající tehdejším tajemníkem [titul] [jméno]. [příjmení]) činil mezi zaměstnanci žalovaného neopodstatněné rozdíly při poskytování odměn, při absenci bližšího právního odůvodnění v napadeném rozsudku proto musí konstatovat, že žalovaný tak porušil povinnost zaměstnavatele dodržovat zásadu rovného zacházení v dané oblasti, že vznikla škoda při tomto porušení povinnosti zaměstnavatele a že mezi uvedeným porušením právní povinnosti a vznikem škody je příčinná souvislost.

47. Stěžejním skutkovým podkladem těchto závěrů (v intencích zjištění okresního soudu) jsou výsledky práce žalobce, plnění pracovních úkolů daných jeho pracovní náplní, jak potvrzují – vedle svědecké výpovědi přímé nadřízené [titul] [příjmení] – zejména výsledky vnějších kontrol jeho práce (viz výše zmíněná šetření ČIŽP a audit) a nadprůměrná pracovní hodnocení ze strany nadřízených ([titul] [příjmení], [titul] [příjmení]). Byť pak tato hodnocení byla primárně určena pro poskytování osobního příplatku, jak namítá odvolatel (odrazila se tedy v závěru, že nebylo namístě žalobci odejmout osobní příplatek), nelze je bez dalšího pominout, neboť se také (spolu s výsledky vnějších kontrol a auditu) nepochybně promítla do návrhů [titul] [příjmení] ohledně udělení odměn (k tomu viz svědecká výpověď [titul] [příjmení] č. l. 152p, 153 a 153p.v. spisu). Tehdejší tajemník žalované však tyto skutečnosti pomíjel, aniž k tomu existovaly skutečné, objektivní důvody. Vztahy mezi tajemníkem žalovaného a žalobcem byly zjevně silně narušeny, bez ohledu na příčiny tohoto stavu (osobní antipatie, politické smýšlení) je však skutečností, že žádný věcný důvod k odlišnému přístupu při poskytování odměn žalobci, oproti jiným zaměstnancům nacházejícím se ve srovnatelném postavení, nebyl dán, resp. nebyl prokázán.

48. Odvolatel sice argumentuje opačně, poukazuje na nesprávné selektivní hodnocení provedených důkazů, nicméně ani v tomto případě mu odvolací soud nemůže přisvědčit. Dle odvolatele nerovné zacházení v oblasti odměňování vylučují závěry kontroly Oblastního inspektorátu pro [územní celek], vztahující se k období od ledna 2016 do 21. 8. 2018 (viz protokol o kontrole z 21. 9. 2018, informace o výsledku kontroly z 2. 10. 2018, č. l. 32 a 67 spisu). Jmenovaný inspektorát uzavírá, že nebylo prokázáno porušení zákoníku práce v oblasti nerovného odměňování za práci, činí tak na základě porovnání odměňování u náhodně vybraných zaměstnanců (není zřejmo, zda u srovnatelných zaměstnanců), nepřisvojuje si přitom oprávnění posoudit individuální nároky jednotlivých zaměstnanců, s tím, že tito se jich mohou domáhat u soudu. Uvedený důkaz tak dle názoru odvolacího soudu není dostatečným důkazem o absenci nerovného zacházení při odměňování žalobce, což platí zvlášť v situaci, že jsou zde k dispozici jiné důkazy, které o nerovném zacházení svědčí. Žalovaný dále argumentuje svědeckými výpověďmi [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]. Již shora bylo vyloženo, že svědeckou výpověď [titul] [příjmení] je třeba hodnotit z pohledu zjevně narušených negativních pracovních vztahů se žalobcem (potvrzených [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]). [titul] [příjmení] pak vyloučil, že by byl svědkem nějaké šikany, bossingu nebo nepřiměřeného úkolování žalobce, potažmo uvedl, že neobdržel žádné stížnosti ohledně šikany či přetěžování žalobce. K nerovnému zacházení v oblasti odměňování žalobce se nevyjádřil. Odebrání odměn při neplnění úkolů žalobcem sice považoval za správné, přitom žádné informace o pracovních výsledcích neměl. Ani tento důkaz tedy nevyvracel nerovné zacházení se žalobcem při odměňování za práci.

49. Odvolatel dále zpochybňoval nárok žalobce tím, že žalobce ani okresní soud žádný mimořádný významný úkol, který by žalobce splnil úspěšně (jak předvídá ust. § 134 zák. práce), nespecifikoval. Takový náhled může stěží obstát nejen v situaci průkazu toho, že žalobce pracoval v letech 2017 – 2018 s velkým pracovním nasazením a dosahoval nadprůměrných pracovních výsledků (viz svědecká výpověď [titul] [příjmení] a její pracovní hodnocení), že byla vnějšími kontrolami potvrzována vysoká odborná úroveň lesního hospodáře, ale též zejména proto, že na každý odbor přišel„ balíček“ odměn, který byl rozdělován mezi zaměstnance odboru (viz svědecké výpovědi [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]) a že srovnatelní zaměstnanci ve sledovaném období vždy obdrželi odměny, k čemuž možno poukázat na svědeckou výpověď [titul] [příjmení], dle níž ostatním úředníkům pracujícím pod jejím vedením (pan [příjmení], paní [příjmení]) navrhovala obdobné odměny jako u žalobce. To, že by se nemělo jednat o pracovníky ve srovnatelném postavení, ostatně nikdo netvrdil. Není zde tak žádného důvodu se domnívat, že by žalobce nedosáhl (nebýt nerovného zacházení v odměňování, tj. v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti žalovaného zaměstnavatele) na odměny, jež byly vyplaceny u shora jmenovaných zaměstnanců žalovaného. Úvaha, kdy okresní soud při posouzení výše náhrady za nevyplacené odměny vyšel z průměrné výše odměn žalobcových kolegů na pracovišti ve sledovaném období (viz zjištění okresního soudu v bodě 11. odůvodnění rozsudku okresního soudu), jež byla v případě náhrady majetkové újmy za listopad 2018 limitována žalobním žádáním, které nelze překročit (§ 153 odst. 2 o.s.ř. a contr.), se ani odvolacímu soudu nejeví nepřiměřenou zjištěným okolnostem případu, ani tomuto hodnocení důkazů z hlediska posouzení výše škodního nároku tak nemá co vytknout Zásadní důvod k odlišnému náhledu odvolací soud nevidí ani ve vytýkacích dopisech vůči žalobci, které (se zřetelem na jejich hodnocení shora) neodůvodňovaly, aby žalobci nebyly vyplaceny alespoň odměny obdobné odměnám jeho kolegů.

50. Po shora podaném výkladu odvolací soud uzavřel, že žaloba obstojí i z hlediska nároku na zaplacení částky 19 750 Kč, ve vztahu k níž byly naplněny shora naznačené obecné předpoklady vzniku škody dle § 265 odst. 1 a 2 zák. práce, a to včetně k ní se vztahujících zákonných úroků z prodlení (§ 1970 o.z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

51. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I. a II. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správných závislých nákladových výroků (sub IV. a V.), které odpovídaly zásadám ust. § 142 odst. 3 a § 148 odst. 1 o.s.ř.

52. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě se jedná o náhradu odměny advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 660 Kč (vycházeno z punkta 38 023 Kč) dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a o náhradu částky odpovídající dani z přidané hodnoty z výše uvedené odměny a náhrady advokáta v sazbě 21 %, tj. v částce 1 243,20 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 7 163,20 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen nahradit žalobci v zákonné třídenní lhůtě k rukám jeho advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).