27 Co 213/2021- 149

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č.j. 5 C 191/2020-105 ze dne 24.5.2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 610 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 5 C 191/2020-105 ze dne 24.5.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 75 m odděleného od pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] o výměře [číslo] m, na základě geometrického plánu [číslo] 2020 vyhotoveného [právnická osoba] spol. s r.o., [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – [část obce], okres [okres], [územní celek], [katastrální uzemí], mapový list [obec a číslo] (KMD); geometrický plán ověřil úředně oprávněný zeměměřičský inženýr Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] pod [číslo] 2020; za katastrální úřad odsouhlasil očíslování parcel Bc. [jméno] [příjmení] pod č. PGP [číslo] 2020 [číslo] dne [datum], to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek] a [katastrální uzemí] (výrok I.), dále jen„ předmětný pozemek“ nebo„ sporný pozemek.“ Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 47 916 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejich právního zástupce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce na základě kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi ním a [jméno] [příjmení] zakoupil pozemek parc. [číslo] o výměře 216 m, v obci [obec], [katastrální uzemí], jehož součástí je rekreační chata č.e.

5. Tato nemovitost měla být dle smlouvy prodána s příslušenstvím, zejména pak s vedlejšími stavbami, a to zahradním altánem, bazénkem, příslušící zahradou a vnitřním mobiliářem. [jméno] [příjmení] nemovitost nabyl na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od své tety paní [příjmení]. [příjmení] [příjmení] mu nemovitost předala jako oplocený celek včetně připloceného sporného pozemku s tím, že stávající oplocení bylo dle provedených důkazů dokončeno v roce 1982. Při prodeji [jméno] [příjmení] žalobci sděloval, že mu prodává chatu a oplocenou zahradu, tedy celý oplocený celek. Skutečnost, že k pozemku je připlocen i sporný pozemek žalobci nesdělil, neboť o ní údajně sám nevěděl. Na základě kupní smlouvy se žalobce ujal držby pozemku parc. [číslo] o výměře 187 m (29 m se nacházelo mimo oplocený komplex), sporného pozemku o výměře 75 m a pozemku parc. [číslo] o výměře 151 m, které se nacházely uvnitř oplocení. Jako vlastníci pozemku parc. [číslo] byli až do roku 2019 v katastru nemovitostí evidováni manželé [příjmení]. Manželé [příjmení] v roce 2019 souhlasně prohlásili, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobce, který jej měl nabýt vydržením. Dané prohlášení učinili, neboť se chtěli s ohledem na svůj věk a [anonymizováno] stav vyhnout soudnímu sporu. Krátce po tom, co žalobce nemovitost zakoupil v roce 2007, jej měl na nesrovnalosti v hranicích pozemků, které neodpovídají oplocení, verbálně upozorňovat svědek [příjmení], právní předchůdce žalovaných, společně s žalovaným [číslo]. Dle svědka [příjmení] jeho právní předchůdci a právní předchůdci svědka [příjmení] zjistili nesrovnalosti v oplocení a hranicích pozemků včetně jejich vzájemného připlocení zhruba v roce 1967 a byly s nimi srozuměni. Na tyto nesrovnalosti měl svědek [příjmení] upozorňovat i svědka [příjmení], ten to však popřel. Oplocení pozemků se od roku 1982 nezměnilo, jedná se o jeden celek, v němž nejsou hranice jednotlivých parcel rozpoznatelné, je na něj jeden vstup a na sporném pozemku se nachází vstup do chaty. Oplocený komplex je pravidelného tvaru, v mírném svahu, přehledný a udržovaný. Na pozemku parc. [číslo] se nachází bazén a altán.

3. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že na případný vznik vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku vydržením je třeba aplikovat právní úpravu účinnou od 1.1.2014, přičemž žalobce podmínky vydržení nesplňuje. Dále uvedl, že svědek [příjmení] žalobci prodal podle obsahu smlouvy kromě parcely č. st. 116 s rekreační chatou též„ příslušící zahradu,“ v písemném právním úkonu však nebyla provedena individualizace pozemku parcelním číslem a katastrálním územím, v němž leží, proto je smlouva v této části pro neurčitost neplatná. Pokud jde o sporné vydržení, soud prvního stupně citoval relevantní právní úpravu a judikaturu a uvedl, že by se na straně žalobce mohlo jednat pouze o nabývací titul putativní, tedy domnělý, ten však podle nové právní úpravy není pro pravost držby (a vydržení) dostačující. Dále zdůraznil, že je zde několik skutečností, které poctivost držby a omluvitelnost omylu žalobce ohledně vlastnictví sporného pozemku vylučují. Za zásadní považoval poměr plochy pozemku, který žalobce dle smlouvy zakoupil a plochy pozemků, jejíž držby se fakticky ujal, která je téměř dvojnásobná. Tento rozdíl byl snadno seznatelný, neboť oplocený celek je pravidelného tvaru, přes jeho částečné zastavění je a byl přehledný, udržovaný a jednotlivé pozemky na sebe vzájemně navazovaly. Za významnou považoval soud prvního stupně i skutečnost, že žalobce se ujal držby sporného pozemku na základě koupě za úplatu od cizí osoby. V takovém případě lze vyžadovat u nabyvatele vyšší míru opatrnosti, než v případě bezúplatného převodu od nejbližších osob. Žalobce měl důvod pochybovat o hranicích koupeného pozemku a měl a mohl nahlédnout do katastru nemovitostí. Omluvitelnost omylu žalobce soud prvního stupně nedovodil ani z toho, že žalovaní a jejich právní předchůdce roky užívání sporného pozemku žalobcem trpěli, neboť tak činili na základě povědomí o vzájemném připlocení části svých sousedních pozemků. Na tyto nesrovnalosti žalobce upozornil svědek [příjmení]. Soud prvního stupně tak neshledal ani podmínky pro mimořádné vydržení, neboť žalobce nebyl poctivým držitelem. Podle úspěchu pak přiznal žalovaným plnou náhradu nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce (dále též jako„ odvolatel“). Ve svém obsáhlém odvolání uvedl, že žalobce je třeba považovat za pravého držitele, když nebylo zjištěno, že by byl naplněn některý ze znaků držby nepravé. Žalobce svou držbu odvozuje od kupní smlouvy ze dne [datum], která by ke vzniku vlastnického práva postačovala. Dle přesvědčení žalobce je opačné právní posouzení soudu prvního stupně nesprávné. V dané věci pro omluvitelnost omylu žalobce (posuzováno objektivně) a pro mimořádné okolnosti případu svědčí, že pozemek parc. [číslo] (a také parc. [číslo]) tvoří s pozemkem parc.č. st. 116 oplocený celek, kdy neexistuje jiný přístup k předmětnému pozemku parc. [číslo] (a také k pozemku parc. [číslo]), než přes pozemek parc.č. st. 116, na jehož hranici je jediný vchod do zaploceného areálu (plechová vrata s brankou). Jiný přístup neexistoval po celou dobu držby pozemků žalobcem, ani v době držby právními předchůdci žalobce (minimálně od počátku osmdesátých let, kdy na základě vyjádření tehdejších správních orgánů, bylo dobudováno oplocení na stávajícím půdorysu). Navíc předmětný pozemek parc. [číslo] (a také parc. [číslo]) byly v uvedeném rozsahu – spolu s pozemkem parc.č. st. 116 – užívány /jako jediný pozemek přiléhající k rekreačnímu objektu, bez jakéhokoli viditelného odlišení hranic pozemků uvnitř oploceného komplexu. Právní předchůdci žalobce, pan [příjmení] i paní [příjmení], resp. manželé [příjmení], evidentně užívali pozemky nerušeně ve stejném rozsahu jako žalobce; v daném rozsahu byly pozemky nerušeně užívány minimálně od počátku osmdesátých let. Omluvitelnost omylu žalobce a mimořádné okolnosti případu vyplývají i ze skutečnosti, že žalobce vycházel z důvěry v rozhodnutí správních orgánů (MNV [obec] ze dne [datum] a ONV [okres] ze dne [datum]), které nic nenamítaly vůči záměru dokončit oplocení pozemku přiléhajícímu k rekreačnímu objektu; tyto listiny mu předal pan [příjmení]. Stejně tak žalobce od právního předchůdce obdržel„ historické“ fotografie bazénu a altánu postavených na zahradě (pozemku parc. [číslo]). Pozemek parc. [číslo] byl nezaměnitelný s jinými pozemky (byl na něm postaven altán s bazénem, kdy altán zabírá cca 1/4 rozlohy tohoto pozemku a bazén cca 1/5 rozlohy tohoto pozemku). Podle názoru žalobce měl soud přihlédnout k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 954/2005, podle nějž platí, že jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. Žalovaní ani jejich právní předchůdce (pan [příjmení]), ale ani manželé [příjmení] (jako v katastru nemovitostí zapsaní vlastníci pozemku parc. [číslo]) nikdy neupozornili žalobce (nebo některého z jeho právních předchůdců) na nesoulad mezi faktickým a právním stavem. K tomu došlo až v roce 2019 po ústním upozornění žalovaného [číslo]. Je nepravděpodobné, že by žalobce nezačal záležitost vyřizovat o řadu roků dříve, za situace, kdy by byl skutečně upozorněn žalovaným [číslo] nebo svědkem [příjmení] (bezprostředně po nabytí vlastnictví k chatě v roce 2007, jak tvrdí svědek [příjmení]). Skutkový závěr soudu, že žalobce byl upozorněn svědkem [příjmení] a žalovaným [číslo] již v roce 2007, je nesprávný, výpověď svědka [příjmení] je nevěrohodná. K tomu v odvolacím řízení nově navrhl důkaz kupní smlouvou mezi žalovanými a svědkem [příjmení], v níž měl svědek [příjmení] mimo jiné prohlásit, že na převáděných nemovitostech neváznou žádná práva třetích osob. Podle žalobce je třeba vzít v úvahu, že další sousedé, manželé [příjmení], rovněž respektovali tento dlouhodobý faktický stav a také nijak neupozorňovali žalobce ani jeho právní předchůdce na nesoulad faktického a právního stavu (až do roku 2019, kdy dopisem ze dne [datum] reagovali na výzvu právního zástupce žalobce ze dne [datum]). Dle názoru žalobce je skutkový závěr soudu, že [příjmení] měli a mají pochybnosti o dobré víře žalobce, také nesprávný. Soud vycházel z prohlášení manželů [příjmení] ze dne [datum], resp. z dopisu [anonymizováno] ze dne [datum]. Obě listiny doložili žalovaní poté, co [příjmení] byli seznámeni s průběhem řízení vedeným mezi žalobcem a žalovanými. V samotném prohlášení ze dne [datum] je výslovně konstatováno, že je činěno na žádost žalovaného [číslo]. Žádnou z obou listin zjevně nesepisovali [příjmení], u prohlášení ze dne [datum] je připojen pouze jejich podpis. Soud měl dle názoru žalobce provést důkaz korespondencí, jež předcházela a která následovala uvedenému dopisu [anonymizováno]. Žalobce ve snaze o smírné vyřešení věci nabízel [anonymizováno] jen ekvivalent daně z nemovitosti, kterou [příjmení] v předchozím období měli z pozemku parc. [číslo] odvádět, nikoli doplatek nájemného. K uzavření kupní smlouvy žalobce došlo v roce 2007, v té době při nahlížení do katastru nemovitostí na webových stránkách Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního [webová adresa]) nebyl k dispozici náhled katastrální mapy spolu s výpisem z listu vlastnictví, jak uvádí soud a jak je tomu v současnosti. V roce 2007, jak je obecně známo, byl zpřístupněn pouze informativní výpis z listu vlastnictví bez současného náhledu katastrální mapy. K zavedení služby automatického náhledu katastrální mapy spolu s výpisem z listu vlastnictví došlo až o několik let později, cca v roce 2015. Tohoto náhledu také v současnosti využil svědek [příjmení]. Navíc soud dle názoru žalobce opomíjí fakt, že společnost není složena výhradně z lidí mladých, resp. středního věku, jako svědek [příjmení], kteří jsou dlouhodobě zvyklí se pohybovat v internetovém prostředí a snadno získávat informace. Do společnosti patří i poměrně široká skupina seniorů, kteří tyto dovednosti neovládají; to byl i případ žalobce v době uzavření předmětné kupní smlouvy. Právní předchůdce žalobce, pan [příjmení], převzal předmětné nemovitosti od své příbuzné, kdy nemovitosti dobře znal již z minulosti, kdy k pratetě jezdil na návštěvy a prázdniny. Dle názoru žalobce je nesprávný skutkový závěr soudu, podle nějž žalovaní (jejich právní předchůdce) roky užívání sporné části pozemku žalobcem trpěli na základě povědomí o vzájemném připlocení části svých pozemků. Závěr o existenci povědomí o vzájemném připlocení soud založil také na výpovědi svědka [příjmení], jehož výpověď je nevěrohodná. Podle názoru žalobce není pravděpodobné, že by si svědek jako desetiletý chlapec zapamatoval závěry geodeta a rozhovor jeho otce s panem [příjmení]. I pokud by otec svědka a pan [příjmení] v roce 1967 [číslo] jednali o posunutí plotu, k vyřešení situace muselo zjevně dojít v roce 1982 (ještě za života pana [příjmení]), kdy ONV [okres], odbor výstavby a územního plánování, akceptoval„ dokončení” oplocení pozemku parc. [číslo]. Věrohodnost svědka [příjmení] je snížena tím, že je právním předchůdcem žalovaných, kterým v nedávné době odprodal pozemek parc. [číslo] zjevně má zájem na výsledku soudního sporu ve prospěch žalovaných. Nejedná se o nezaujatou osobu. Ve výpovědi svědka [příjmení] jsou také rozpory. Nejprve popisoval, jak v roce 2020 v souvislosti s prodejem pozemku parc. [číslo] upozorňoval žalované na nesrovnalosti spočívající v tom, že žalobce užívá část uvedeného pozemku, zatímco žalovaní budou užívat část pozemku ve vlastnictví žalobce; žalovaní s tím souhlasili. Následně ale svědek uváděl, že už kolem roku 2005 až 2007 spolu s žalovaným [číslo] upozornili žalobce na nesrovnalost s hranicí pozemků. S tímto rozporem se soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. Dále svědek [příjmení] popisoval, že v roce 1998 měl ústně upozorňovat mladé lidi na nesrovnalost, ale není zřejmé, jestli adresátem upozornění měl být i svědek [příjmení]. Z výpovědi svědka [příjmení] přitom vyplývá, že se svědkem [příjmení] nikdy o nemovitosti nehovořil, poprvé se s panem [příjmení] potkal až u soudu. Soud prvního stupně tak neodůvodněně straní skutkové verzi prosazované žalovanými. Soud prvního stupně podle žalobce také nesprávně posoudil otázku mimořádného vydržení, kdy své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce není poctivým držitelem, ačkoli mu nebyl prokázán nepoctivý úmysl. Naopak žalobce měl z přesvědčivých důvodů za to, že mu náleží právo držet sporný pozemek jako jeho vlastník. Nevěděl ani mu nebylo z okolností zjevné, že by vykonával právo, které mu nenáleží. Žalobce má za to, že ohledně dobré víry splňuje i požadavky judikatury Nejvyššího soudu ČR vyslovené zejm. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1398/2000. Dále žalobce zdůraznil, že při ústním jednání konaném dne [datum] bylo žalovaným dáno poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, že dosud nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhují důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Žalovaní měli doplnit své tvrzení o tom, že žalobce věděl, že sporný pozemek užívá na základě„ verbální výpůjčky.“ Měli uvést, v čem taková„ verbální výpůjčka“ spočívala, kdy k ní došlo, jakým způsobem se o ní žalobce dozvěděl a označit důkazy k prokázání svých tvrzení v tomto směru. Žalobce má za to, že soud měl postupovat podle zásady, že není možno dokazovat to, co nebylo tvrzeno. Soud následně tvrzení převzal a formuloval až ze svědecké výpovědi svědka [příjmení]. Proto navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o nákladech.

5. Žalovaní naopak navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o nákladech. V obsáhlém vyjádření uvedli, že rozsudek považují za věcně správný. Podle žalovaných soud prvního stupně přihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a provedeným důkazům a řízení žádnou vadou netrpí. Soud prvního stupně také správně odkázal na judikaturu. Námitky žalobce představují jen jeho domněnky, které jsou účelové a nepravdivé. Poměr plochy pozemků je zde tak přesvědčivý a obrovský, že i průměrně uvažujícímu člověku muselo být zřejmé, že okupuje něco, co mu nepatří. Pokud by si žalobce pozemek prachobyčejně změřil, zjistil by snadno, že užívá mnohem více, než má v kupní smlouvě uvedeno. Skutečnost, že jde o oplocený komplex s jediným přístupem, je výmluvou. Žalobce povyšuje svůj osobní názor na objektivitu. Ve vztahu k vybudování oplocení v roce 1982 žalovaní uvedli, že manželé [příjmení] sice dali žádost o oplocení pozemku st. parc. [číslo] ale oplotili si účelově půdorys zcela jiný. Tvrzení žalobce, že žalovaní či jejich právní předchůdci nikdy neupozornili žalobce či jeho předchůdce na nesoulad držby je vysloveně nepravdivé, jak jednoznačně popsal svědek [příjmení]. Žalovaní na toto téma zavedli hovor v roce 2019 poté, co se žalobce začal chovat neurvale, a to i vůči manželům [příjmení]. Vše se vyhrotilo až při majetnické agresi žalobce vůči všem svým sousedům, zejména velmi starým manželům [příjmení], kteří po výhrůžkách rezignovali. Tvrzení, že by se žalovaní dozvěděli o nesouladu oplocení až v roce 2019, není pravdivé, což opět vyplývá z výpovědi svědka [příjmení], který je (žalobce i žalovaného) na nesoulad upozornil, ale všichni akceptovali, že rozdíl stavu právního a skutečného nikomu nepřekáží. To vše do doby, než začal žalobce tvrdit, že dobrá víra či omluvitelný omyl se vztahuje jen na pozemek, který užívá on, ale nevztahuje se na pozemek jeho, který užívají žalovaní, a chtěl získat vše. Kdyby se žalobce ujal držby, jak mu ji předal pan [příjmení], mohl převzít část cizího pozemku uvnitř plotu, ale naopak by nemohl vědět, že je vlastníkem části jiného pozemku za plotem, jak tvrdí. Sám žalobce také nikdy nebrojil proti tomu, že žalovaní zase užívají jeho část pozemku, která je za plotem. Žalobce se pouze snaží zneužít situace a vstřícného chování žalovaných a snaží se přivlastnit si něco, o čem věděl, že mu nikdy nepatřilo. Pokud jde o možnost žalobce nahlédnout do katastru nemovitostí, nemusel žalobce provádět žádné rozsáhlé šetření. Není třeba polemizovat, jestli v roce 2007 bylo možné nahlédnout do katastru nemovitostí online, jistě tak šlo učinit na jakékoliv podatelně Katastrálního úřadu.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobce neopodstatněným. Soudu prvního stupně nelze v podstatě nic vytknout.

7. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně bez dalšího obstojí, a odvolací soud proto nepovažoval za potřebné dokazování jakkoli doplňovat či opakovat. Skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci, soud prvního stupně je také pečlivě a přesvědčivě odůvodnil, hodnocení důkazů je logické. Odvolací soud proto zcela odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a na jeho odůvodnění skutkových zjištění (viz výše), a to nejen na jednotlivé skutkové závěry, ale i na hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.). Není pravdou, že by soud prvního stupně jakkoli„ stranil“ skutkové verzi žalovaných. Skutkové námitky žalobce považuje odvolací soud za neopodstatněné, stranící naopak účelové verzi žalobce, a to z následujících důvodů.

8. Předně nelze přisvědčit námitce žalobce, že by soud nemohl přihlédnout ke skutečnostem, které byly zjištěny, aniž by je účastníci (žalovaní či žalobce) tvrdili, a že opačný postup soudu představuje vadu řízení. Podle § 132 o.s.ř. soud (mimo jiné) naopak„ pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ Pokud tedy z provedeného dokazování, popř. z nesporných tvrzení, považuje soud určitou skutečnost rozhodnou podle hmotného práva již za zjištěnou (prokázanou), postupuje podle toho bez ohledu na to, za účastník sám či na výzvu soudu před tím splnil svou povinnost tvrzení či povinnost označit k vlastním tvrzením důkazy. Povinnost takovou skutečnost„ dotvrdit“, popř. důkaz„ dooznačit,“ není ani logická.

9. Pokud jde o prohlášení manželů [příjmení] z roku 2021, nemá žádný význam, že ho„ sami nesepisovali“ a že ho na žádost žalovaných„ jen podepsali.“ Není také podstatné, zda a vůči komu z účastníků jsou [příjmení]„ o generaci starší.“ Z toho nelze usuzovat, že jejich prohlášení není pravdivé, nebo že neodpovídá jejich vůli. Žalobce v tomto směru přehlíží, že stejnou úvahu by bylo možné aplikovat i na jejich souhlasné prohlášení o vlastnickém právu žalobce, které bylo„ připraveno“ podle předložené korespondence a obsahu samotného prohlášení žalobcem (jeho zástupcem) a Fejlkovými bylo také„ jen podepsáno.“ Závěr soudu prvního stupně, proč [příjmení] souhlasné prohlášení (o vydržení) podepsali, provedeným důkazům odpovídá. Byť měli o dobré víře žalobce pochybnosti, chtěli se vyhnout soudnímu sporu se žalobcem a na pozemku parc. [číslo] (léta připlocenému u žalobce) jim až tak nezáleželo. Chtěli mít od žalobce klid a svolili k legalizaci vlastnictví žalobce v rozsahu faktického užívání (na svůj úkor). O tom svědčí i jejich stanovisko z roku 2019 a vzájemná korespondence, kde se za tento ústupek řešila i určitá„ náhrada,“ tu ostatně nabízel i žalobce při vědomí, že za tento pozemek nikdy neplatil daň z nemovitostí. Proto nebylo potřebné se o tomto dále přesvědčovat ještě výslechem manželů [příjmení] (v místě bydliště). Takové dokazování by bylo nadbytečné.

10. Odvolací soud nemá, stejně jako soud prvního stupně, pochybnosti ani o výpovědi svědka [příjmení], jehož věrohodnost žalobce opakovaně napadá. Skutečnost, že je právním předchůdcem žalovaných, na věrohodnosti svědka sama o sobě nic nemění. Svědek [příjmení] je obdobně předchůdcem žalobce. Svědecké výpovědi je třeba hodnotit jednotlivě i ve spojení s jinými důkazy. V tomto směru není vyloučeno, že by si svědek [příjmení] zapamatoval nesrovnalosti v oplocení místních pozemků již od svých dětských let, zvlášť pokud k tomu měl důvod (jak vypověděl) a pokud se po celou dobu svého života snažil dodržet nepsanou dohodu místních chatařů (předků) o vzájemném užívání částí nesprávně zaplocených pozemků (jak také vypověděl). Tomu by odpovídala i snaha o takové dohodě informovat nového souseda i jen„ přes plot,“ ve snaze se ujistit, že dohodu předchůdců bude ctít i on (zde svědek [příjmení] i žalobce). V případě chatové oblasti užívané jen k občasné rekreaci (na rozdíl od rodinných domů k trvalému bydlení) to není ani ve zřejmém rozporu s obvyklým během věcí. Na újmu věrohodnosti svědka není ani odlišné vyjádření množného či jednotného čísla, komu k „ mladých lidí“ vlastně (ve vztahu ke svědku [příjmení]) svědek [příjmení] směřoval uvedené informace o nesprávném umístění oplocení. Užívací rozsah v místě vyhovoval všem a právní otázky vlastnictví se neřešily, a to nejen v době před rokem 1989, ale ani poté, a to ani ze strany žalobce, dokud se situace mezi sousedy nevyhrotila v roce 2019. K tomu došlo až v souvislosti s převodem nemovitostí ze svědka [příjmení] na žalované a s představou žalobce, že se stal vlastníkem pozemků uvnitř i vně svého oplocení.

11. Věrohodnosti svědka [příjmení] neubírá ani výpověď svědka [příjmení]. Ten podle své výpovědi ani přesně nevěděl, kdy nemovitosti získal. V kupní smlouvě se žalobcem uvedl rok 1984, ve výpovědi odhadl rok 2000, přičemž mu mělo být tak [číslo] let (tedy rok 1995 [číslo], je-li narozen roku 1977). K nemovitostem přišel darem po pratetě a jako„ mladý kluk“ (30 let, v roce 2007) je i prodával. Nebyl si ani jistý, zda svědek [příjmení] byl na chatě sousedem. Dále uvedl, že svědka [příjmení] zná, že informace o oplocení bude mít on, současně ale popřel že by souseda [příjmení] vůbec kdy viděl dříve než u soudu a že by s ním o nemovitostech mluvil. Výměru pozemků neřešil, oplocení se neměnilo a smlouvu, která mu„ byla dána“ při prodeji,„ prostě podepsal.“ Předmětným nemovitostem ani sousedům tedy zjevně žádnou pozornost nevěnoval, nemovitosti jen částečně užíval„ na víkendy“ a poté je zpeněžil ve stavu značného opotřebení dle předložené fotodokumentace. Lze proto považovat za pravděpodobné, že ojedinělý hovor„ přes plot“ (popisovaný svědkem [příjmení]), byť na podstatné téma, si svědek [příjmení] ani nezapamatoval, nebo ho (jako pro sebe nepodstatnou informaci) brzy poté zapomněl, popř. ho zapřel, aby se jako prodávající vyvinil. Odvolací soud v této situaci nepovažoval za nutné výslech svědka opakovat, neboť nedospěl k odlišným závěrům, než soud prvního stupně.

12. V tomto směru ovšem nelze přehlédnout, že sám žalobce ve svých v žalobních tvrzeních jasně uvedl (viz § 132 o.s.ř. výše), že jeho předchůdce pan [příjmení] mu na místě samém„ při předání objektu“ (v roce 2007) ukázal pozemky nacházející se„ uvnitř oplocení“ (nyní parc. č. st. 116, parc. [číslo]) a dále„ část pozemku vně oplocení“ (nyní parc. [číslo]) s tím, že se žalobce takto ujal držby„ všech“ popsaných nemovitostí. Sám žalobce tedy na počátku řízení doznával, že o nesrovnalostech v oplocení (minimálně u pozemku parc. [číslo] který byl a je připlocen u pozemku žalovaných) od počátku věděl. Již z toho je zřejmé, že měl a mohl mít i z tohoto důvodu podezření, jak je to s ostatními pozemky a ploty (viz níže). Pokud odplocení části svého pozemku„ neřešil“ až do roku 2019, jak argumentuje, měl k tomu patrně nějaký důvod. Vysvětlení logicky vyplývá právě z výpovědi svědka [příjmení], který popsal, že žalobce se vším seznámil a že se vědomě postupovalo na základě historické ústní dohody o vzájemném užívání připlocených pozemků, jak uzavřel soud prvního stupně. Svědek [příjmení] sice popřel, že o tom také věděl (viz výše), odněkud se ale žalobce tuto informaci (jako nový přistěhovalec) tehdy, jak tvrdil, dozvědět musel, stejně jako žalovaní. Z policejního protokolu přitom vyplývá, že žalovaný [číslo] o tom (o existenci předešlých ústních dohod majitelů) hovořil na policii v roce 2019, ještě před zaměřením, které zařídil žalobce podle shora uvedeného geometrického plánu až později. To potvrzuje, že nejde o aktuální smyšlenku svědka [příjmení]. U žalobce ostatně není podstatné, zda se o tom dozvěděl v roce 2007 od pana [příjmení], jak sám tvrdí (a svědek [příjmení] to jen zapomněl, a proto tuto informaci nepotvrdil), nebo (také, popř. výlučně) od pana [příjmení] (jak vypověděl svědek [příjmení]) či ještě někoho dalšího (a žalobce si prostě jen spletl zdroj). Žalobce také v řízení měnil svá tvrzení o tom, že o věci nebyl ze strany sousedů informován. Zatímco nejdříve tvrdil, že informaci od sousedů ([příjmení] či [anonymizováno]) neměl vůbec, později po výpovědi svědka [příjmení] zdůrazňoval zejména to, že nebyl informován písemně,„ doporučeným dopisem“ resp. nějakým„ kvalifikovaným“ způsobem upozornění, což ale také svědek [příjmení] netvrdil.

13. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud na základě obsahu kupní smlouvy žalobce nedomnívá, že žalobce ve smlouvě se svědkem [příjmení] cíleně kupoval vedle bazénu a altánu i„ příslušící zahradu“ (blíže neurčenou) jako samostatný pozemek. Pokud by tomu tak bylo, bylo by i z toho zřejmé, že uvnitř oplocení o existenci dalších pozemků, jejichž parcelní číslo do smlouvy nelze uvést, žalobce věděl. Ve skutečnosti měl být předmětem převodu podle názoru odvolacího soudu pouze pozemek st. parc. [číslo] spolu s chatou č.e. 5, jak je uvedeno i v závěrečné části smlouvy. Jinak šlo jen o nepřesný popis příslušenství nezapisovaného do katastru nemovitostí – vedlejších staveb, povrchových úprav a porostů zahrady a souvisejících movitých věcí opatřených předchůdci žalobce (v prostoru současného pozemku parc. [číslo]).

14. Pokud jde o kupní smlouvu, kterou převáděl sousední nemovitosti svědek [příjmení] na žalované, je zřejmé, že žalobce tento nový důkaz k nevěrohodnosti výpovědi svědka [příjmení] mohl označit již před soudem prvního stupně a neučinil tak. Jde sice o výjimku ze zásady neúplné apelace (viz § 205a písm. c) o.s.ř.), žalobce však zdůrazňoval jen obecná prohlášení svědka, která mají být v listině obsažena a která s výpovědí svědka nekolidují a už vůbec se netýkají shora uvedených tvrzení samotného žalobce. Proto odvolací soud uvedený důkaz jako nadbytečný také neprovedl. Výpověď svědka [příjmení] do ostatních skutkových zjištění zapadá (viz výše).

15. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně lze ale z hlediska pozdějšího právního posouzení zdůraznit zejména následující. Žalobce podle smlouvy koupil pozemek o výměře 216 m, ale ujal se od počátku zaplocené držby pozemků o celkové výměře 413 m, tedy v podstatě dvojnásobku plochy, byť předmětný pozemek z toho představuje jen část o výměře 75 m. Sám žalobce navíc tvrdil (viz výše), že věděl i o tom, že část jím koupeného pozemku je ve skutečnosti za plotem u žalovaných (nyní parc. [číslo] o výměře 29 m). Uvnitř oplocení tedy měl mít podle svých představ dokonce méně než 216 m (podle pozdějšího zaměření pouze 187 m), reálně ale od počátku užíval mnohem více (podle pozdějšího zaměření 413 m). Tento rozdíl navíc byl, jak uvedl již soud prvního stupně, snadno seznatelný, neboť oplocený celek je objektivně malý, přibližně obdélníkového tvaru (mělo jít o cca 10x20 m), je přehledný a udržovaný, jednotlivé pozemky na sebe navazují. Od počátku tedy nešlo o žádný rozměrný lán, jehož délka či šířka se špatně odhaduje, pozemek zarostlý, kopcovitý, nepravidelného tvaru apod., kde je mýlka možná v desítkách procent koupené výměry (výjimečně i nad 50 %). Zmíněné částečné zastavění směřuje také v neprospěch žalobce, neboť přítomné stavby známého rozměru (zejména chata a bazén, který žalobce podle předložených fotografií sám významně renovoval, včetně okolní dlažby velkoformátovými dlaždicemi) představují v terénu při obvyklé pozornosti vodítko pro odhad vzdáleností (měřítko), ať už při pohledu pouhým okem, nebo při případném kontrolním krokování. Ačkoli stavby (a dlažby) na oploceném pozemku zabíraly značný prostor, jak žalobce sám uvedl, nebylo žalobci údajně divné, jak velká plocha zahrady mu stále k užívání zbývá. Za těchto okolností není tak podstatné, že odlišné hranice pozemků (s výjimkou odplocené části pozemku žalobce) nebyly pro žalobce na místě patrné, že oplocení se neměnilo (nejméně od roku 1982) a že jde o oplocený celek (komplex) s jedním vjezdem na pozemek a jediným vchodem do chaty právě z prostoru předmětného pozemku parc. [číslo] Tyto žalobci příznivé skutečnosti objektivně nemohou převážit nad jasnou nesrovnalostí výměr.

16. Již z těchto výměr je tedy patrné, že žalobce o uvedených nesrovnalostech v oplocení a o tom, že užívá podstatně větší pozemek, než mu jako vlastníku podle smlouvy náleží, vědět měl a mohl, a to tím spíše, pokud, jak sám tvrdí, věděl, že část jeho pozemku se ve skutečnosti nachází za plotem u žalovaných. Nelze přehlédnout ani to, že pozemek kupoval od cizího a měl důvod být i proto opatrnější. Soudu prvního stupně lze proto přisvědčit i v úvaze, že za těchto výjimečných okolností měl žalobce jasný důvod se o pravém stavu oplocení a rozsahu držby v porovnání s rozsahem vlastnictví přesvědčit náhledem do katastrální mapy v katastru nemovitostí (viz níže). Není podstatné, zda se tak v roce 2007 (popř. s ohledem na IT gramotnost žalobce) mohlo stát dálkovým přístupem přes webové rozhraní katastru nemovitostí, nebo osobní návštěvou katastrálního pracoviště. To jsou zcela podružné argumenty.

17. Totéž platí i pro předchůdce žalobce, svědka [příjmení]. Manželé [příjmení] (jako předchůdci svědka [příjmení]) sporné oplocení dokonce zbudovali a tím spíš se měli a mohli přesvědčit, že ho budují na správném místě, jak úřadům ohlásili, či nikoli, jak odpovídá skutečnému provedení. Samotné úřední oznámení stavby nemá valný význam, podstatné je, kde byla stavba reálně provedena.

18. Již tato skutková zjištění by byla pro právní posouzení (neúspěch žalobce) dostačující. Odvolací soud ale ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, jak shora uvedeno, že manželé [příjmení] dokonce věděli, že oplocení je vybudováno na nesprávném místě a že dochází k vzájemnému užívání sousedních pozemků, neboť šlo podle výpovědi svědka [příjmení] o dohodu uzavřenou již s jeho otcem. Tím ale nedošlo„ k vyřešení situace,“ jak žalobce v odvolání tvrdí, ale jen o zatímní řešení uživatelské hranice (a nikoli vlastnické hranice), jak vypověděl svědek [příjmení]. Následně to bylo sděleno i panu [příjmení] a pak i žalobci a žalovaným jako novým vlastníkům (viz výše). Byl to tedy nejen svědek [příjmení], ale i další vlastníci v místě, kdo pravý stav věcí znal, dohodu ctil a nic neřešil, včetně žalobce. Žalobce je pouze tím, kdo se dodatečně snaží dosavadní uživatelské hranice proměnit ve vlastnické, což se mu zatím podařilo jen ve vztahu k manželům [příjmení] a jejich pozemku parc. [číslo].

19. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (vlastnictví nemovitostí). Žalovaní jako vlastníci předmětného pozemku zapsaní v katastru nemovitostí jsou v takovém sporu pasivně legitimováni a žalobce jako tvrzený vlastník je aktivně legitimován. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když spor věcně projednal. Soudu prvního stupně lze plně přisvědčit i pokud jde o další právní posouzení věci.

20. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od [datum]). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To platilo obdobně od [datum] podle přechodného ustanovení § 854 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), resp. od [datum] podle § 868 obč. zák., a to až do [datum].

21. Podle § 3036 o.z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

22. Z hlediska uvedené právní úpravy je třeba soudu prvního stupně přisvědčit, pokud při právním posouzení postupoval podle právní úpravy o.z. účinné od 1.1.2014. Vydržení vlastnického práva je totiž originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Pokud tedy k naplnění všech předpokladů vydržení došlo ještě za účinnosti předchozí právní úpravy (do [datum]), posuzuje se vznik vlastnického práva podle předchozích právních předpisů (obč. zák. – viz též § 3028 odst. 2 o.z.). Pokud ale k naplnění všech předpokladů došlo až za účinnosti nové právní úpravy (o.z. – viz též § 3028 odst. 1 a 2 o.z.), postupuje se již podle nových právních předpisů, i když vydržecí doba počala běžet za předchozí právní úpravy. V takovém případě se uplatní i změny podmínek vydržení, k nimž došlo s účinností od [datum]. Nic na tom nemění ani speciální přechodné ustanovení pro běh lhůt a dob (viz § 3036 o.z.), které lze vztáhnout jen na jeden ze zákonných předpokladů vydržení. Opačným výkladem by k vydržení podle nové právní úpravy mohlo dojít jen za předpokladu, že vydržecí doba počala běžet nejdříve od [datum], což zjevně nebylo úmyslem zákonodárce (viz též speciální přechodné ustanovení k mimořádnému vydržení - § 3066 o.z.).

23. Obdobně byla otázka vzniku vlastnictví vydržením posuzována při přechodu na právní úpravu vydržení účinnou od 1.1.1992. Oprávněný držitel si mohl započítat dobu oprávněné držby i před uvedeným datem, a pokud splnil podmínky nového zákona, nabýval vlastnictví kdykoli od [datum], tedy i ke dni [datum], pokud již podmínky splnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98, sp. zn. 22 Cdo 506/98, nebo sp. zn. 2 Cdon 1134/96 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000). Proto i odvolací soud postupoval při právním posouzení věci (vzniku vlastnického práva) podle nové právní úpravy.

24. Podle § 990 odst. 1 o.z. lze držbu nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí. Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně ujal.

25. Podle § 991 věta prvá o.z. je držba řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu.

26. Podle § 992 odst. 1 o.z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

27. Podle § 993 o.z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

28. Podle § 994 o.z. se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

29. Podle § 1089 odst. 1 o.z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

30. Podle § 1090 odst. 1 o.z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

31. Podle § 1091 odst. 2 o.z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

32. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Držitel dále musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, a to nepřetržitě po dobu 10 let (viz § 134 odst. 1 obč. zák.).

33. V dřívější soudní praxi se dovozovalo, že nemovitou věc lze držet„ oprávněně“ i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), ale jen tehdy, pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusel být dán, postačilo, že držitel je„ se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je.“ Výjimečně pak byla připouštěna i tzv. držba contra tabulas (v rozporu se stavem zápisu v katastru nemovitostí).

34. I tehdy však ustálená soudní praxe vycházela ze závěru, že dobrá víra zde musí být„ se zřetelem ke všem okolnostem.“ Nebylo možné (a nyní také nelze) vycházet jen ze subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele se musela vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („ titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 a řada dalších). Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. byl držitel, který věc držel v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Za omluvitelný se výjimečně považoval i omyl právní.

35. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr odkázal soud prvního stupně správně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1395/2005, podle kterého téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze. Jde tedy obvykle o omyl neomluvitelný. V daném případě také nejde o žádnou z výjimek, které judikatura dovodila, např. o pozemek nepravidelného tvaru, v nepřehledném terénu, o případ, kdy byl držitel do omylu uveden znalcem apod. (viz např. pozdější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2437/2017 nebo sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), naopak. Žalobce také podle svých vlastních tvrzení věděl, že část koupeného pozemku by se měla nacházet za plotem (připlocená u žalovaných), těžko tedy mohl být ve spojení s nesrovnalostí výměr se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že ostatní ploty stojí na správném místě. Nejvyšší soud sice v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1733/2012 (a dalších) uvedl, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být také omluvitelný a že není nezbytný požadavek, aby nabyvatel text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku, to však neplatí absolutně. Seznámení se s výměrou pozemku je při koupi, zejména od cizího, obvyklé a porovnání s katastrální mapou lze legitimně požadovat, pokud jsou zde objektivní pochybnosti o průběhu právní (vlastnické) hranice alespoň v části koupeného pozemku (viz výše). Žalobce to minimálně zjistit měl a mohl. Opačný postup, který podle svých tvrzení uplatnil, představuje nepřiměřenou neopatrnost kupujícího a spíše jeho snahu„ raději nevědět,“ jak se věci mají. Již tato skutečnost sama o sobě podle odvolacího soudu představuje porušení zákonných předpokladů vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku (viz výše). Žalobce totiž od počátku nemohl být ani podle předchozí právní úpravy (účinné do 31.12.2013) od roku 2007, kdy žalobce kupní smlouvu uzavřel, objektivně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že je nabyvatelem – vlastníkem předmětného pozemku. Vydržecí doba mu tedy ani nezačala běžet. To platí i pro jeho předchůdce. Všichni, včetně žalobce, od počátku minimálně měli a mohli vědět, že vykonávají právo, které jim nenáleží, a to zcela bez ohledu na žalobcem rozporovanou výpověď svědka [příjmení].

36. Podle § [číslo] o.z, § 1090 odst. 1 o.z. ve spojení s § 991 a násl. o.z. navíc došlo od [datum] ke zpřísnění podmínek vydržení. Nadále již na základě domnělého (putativního) důvodu ani není řádné vydržení možné (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2015 sp. zn. 22 Cdo 2119/2015, hovoří o tom i komentářová a jiná odborná literatura). Řádné vydržení vlastnického práva z důvodu držby připlocené části cizího pozemku podle nové právní úpravy neobstojí. Vyžaduje se držba řádná, poctivá a pravá. Ta ale žalobci nesvědčí. I kdyby vydržecí doba hypoteticky (podle předchozí úpravy) žalobci začala běžet v roce 2007, konkrétně od vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí, podle nové právní úpravy by již následek po [datum] (po uplynutí 10 let, v roce 2017) v podobě řádného vydržení nemohl nastat, neboť žalobce objektivně nemá žádný platný právní důvod, který by postačil ke vzniku jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku. Navíc ani nemůže mít„ z přesvědčivého důvodu“ za to, že mu náleží právo, které vykonává. Jeho držba předmětného pozemku tedy není ani řádná ani poctivá, a vydržení je proto vyloučeno.

37. Pro úplnost lze dále zopakovat, že odvolací soud má z provedeného dokazování (zejména z výpovědi svědka [příjmení], ale i z dalších zjištění – viz výše) navíc za to, že žalobce i jeho předchůdci o rozporu mezi umístěním oplocení a vlastnickou hranicí nejen vědět měli a mohli (a nešlo o omyl omluvitelný), ale že to i přímo věděli (a nešlo o jakýkoli omyl). Manželé [příjmení] oplocení stavěli zjevně v rozporu se zaměřením chaty a pozemku st. parc. [číslo] podle výpovědi svědka [příjmení] se oplocení neměnilo kvůli dohodě pana [příjmení] s jeho otcem. Proto nelze přikládat zásadní význam neměnnému rozsahu užívání od roku 1982, kdy se oplocení dostavělo. Podle výpovědi svědka [příjmení] byl o dohodě postupně informován i svědek [příjmení], žalobce i žalovaní (viz výše). Z právního pohledu šlo o pouhou výprosu (nyní § 2189 a násl. o.z.), neboť je zřejmé, že šlo o vzájemné uživatelské oprávnění, trpěné bezplatně na dobu neurčitou, na němž nelze vydržení založit ani v rovině mimořádného vydržení.

38. Podle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

39. Podle § 1096 o.z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ [číslo] odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

40. Podle § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 o.z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

41. Z uvedené právní úpravy se podává, že sám žalobce v první řadě nemá od roku 2007 splněnu potřebnou vydržecí dobu pro mimořádné vydržení (20 let). Tomuto vydržení brání i nepoctivý úmysl držitele (žalobce). Ten je třeba vykládat ve spojení s pravidly poctivé držby podle § 992 o.z. Není-li držba poctivá, pak je nepoctivá a úmysl získat na tomto základě vlastnické právo je nepoctivý. Tomu odpovídá i možnost započtení vydržecí doby pouze od poctivého předchůdce.

42. V daném případě, jak shora uvedeno, žalobce ani jeho předchůdci nemohli mít„ z přesvědčivého důvodu“ za to, že jim náleží právo (vlastnické), které k předmětnému pozemku vykonávají. Zde je třeba opět zdůraznit zjevný rozpor ve výměrách pozemků a (navíc) výpověď svědka [příjmení]. Lze proto uzavřít, že se žalobce pouze snaží přeměnit dosavadní výprosu na vlastnické právo.

43. Nad rámec shora uvedeného lze ještě doplnit, že žalobce by se započtením vydržecí doby svých předchůdců neuspěl ani v případě, že by jejich držba byla oprávněná, jak žalobce tvrdí. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. si oprávněný držitel mohl započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud tento předchůdce sám věc či právo nevydržel (srov. § 1092 o.z. a § 1096 odst. 1 o.z.). Pokud předchůdce vlastnické právo vydržel, protože stanovená vydržecí doba uběhla, vydržecí doba mu dále od tohoto okamžiku neběží a jeho nástupce (zde žalobce) si nemá co započítat. Judikatura k této otázce je ustálená a není důvod na těchto závěrech cokoli měnit, neboť mimo jiné dobře řeší i případnou kolizi mezi právem předchůdce a jeho nástupce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009, z novějších pak např. 22 Cdo 1577/2018 nebo sp. zn. 22 Cdo 248/2018). V takovém případě by, čistě teoreticky, mohla předmětný pozemek vydržet podle předchozích právních předpisů paní [příjmení], popř. pan [příjmení], neboť každý z nich měl držet předmětný pozemek déle než 10 let. Odvolací soud má také zato, že uvedené vydržecí doby právních předchůdců, jejichž uplynutí by vyvolalo právní účinky podle předchozí právní úpravy, nelze znovu a jinak žalobci započítat ani pro účely nového institutu mimořádného vydržení podle § 1095 o.z. ve spojení s § 1096 odst. 2 o.z. a s přechodným ustanovením § 3066 o.z., tedy počítáno zpětně od uzavření kupní smlouvy, bez ohledu na předchozí právní úpravu.

44. Není zde tedy žádná verze, podle níž by žalobci svědčilo řádné či mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

45. Věcně správný je podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. i výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi úspěšnými žalovanými a žalobcem. Soud prvního stupně podrobně a správně s odkazem na jednotlivé úkony a relevantní právní úpravu náhradu nákladů řízení vypočetl, odvolací soud proto pro zjednodušení na jeho vyčerpávající odůvodnění odkazuje, aniž by ho opakoval. Proti vyčíslení náhrady nákladů řízení ostatně nebyla vznesena žádná námitka. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný také potvrdil.

46. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé úspěšným žalovaným i v odvolacím řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši stanovené podle shodných ustanovení. Na straně žalovaných jde o odměnu advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu při zastupování dvou osob podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tedy 2x 4 960 Kč, k tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 2x 300 Kč, cestovné ve výši 954 Kč (jízda ze sídla advokáta k soudu a zpět v celkové délce 130 km, průměrné spotřebě nafty 7,3l [číslo] km, ceně paliva 36,10 Kč a paušální náhradě 4,70 Kč/km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a náhrada za ztrátu času na cestě 600 Kč (6 započatých půlhodin po 100 Kč) podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a DPH ve výši 21% z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem 14 610 Kč. Jiné náklady k náhradě požadovány nebyly a ani nevyplývají z obsahu spisu. Náklady odvolacího řízení je žalobce opět povinen zaplatit žalovaným k rukám zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Odvolací soud neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. ani v odvolacím řízení, a to tím spíše, že žalobci již z přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně muselo být patrné, že žaloba nemá naději na úspěch.

Poučení