27 Co 215/2022- 155

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 12 888 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 C 28/2022 – 95, ve znění opravného usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 6. 2022, č. j. 18 C 28/2022 – 100 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve znění opravného usnesení potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ve znění opravného usnesení mění tak, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 1 461 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 461 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 21 286 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 744 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 C 28/2022 - 95 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 374,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 374,50 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 513,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 513,50 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá (výrok II.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 458,45 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Opravným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 6. 2022, č. j. 18 C 28/2022 – 100, bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 5. 2022, č. j. 18 C 28/2022-95, se ve výrokové části pod bodem I. opravuje tak, že se chybně uvedená částka:„ 11 374,50 Kč '' nahrazuje v obou případech takto:„ 11 427 Kč“ a zároveň se ve výrokové části pod bodem II. opravuje tak, že se chybné uvedená částka:„ 1 513,50 Kč“ nahrazuje v obou případech takto:„ 1 461 Kč“.

2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že žalovaná při posuzování úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů, které jí poskytla právní předchůdkyně žalobkyně v žádosti o úvěr, přičemž zohlednila i výši poskytovaného úvěru. Žalovaná se nespokojila pouze s údaji na žádosti, ale vyžádala si od právní předchůdkyně žalobkyně rovněž příslušné doklady prokazující její příjmy a výdaje zejména spojené s bydlením. Žalovaná prověřila osobu právní předchůdkyně žalobkyně ve veřejně dostupných registrech a provedla na základě získaných informací scoring osoby, který zohlednil i další závazky právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně doložila výši svého měsíčního příjmu 30 685 Kč. Je pravdou, že výše nákladů za bydlení, které právní předchůdkyně žalobkyně uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru (4 500 Kč) neodpovídají výši nájemného dle doložené nájemní smlouvy (11 000 Kč + 2 000 Kč poplatky), avšak právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že je vdaná, je tedy opravdu možné, jak oponovala žalovaná, že se na nákladech za bydlení podílí s další osobou. Ostatně i v případě, že by tomu tak nebylo, a vycházelo se z výše nájemného dle nájemní smlouvy, pořád by právní předchůdkyni žalobkyně zůstal disponibilní zůstatek ve výši přes 17 000 Kč. Pokud výše měsíční splátky úvěru činila 1 992 Kč, má soud za to, že i s přihlédnutím k dalším běžným výdajům právní předchůdkyně žalobkyně včetně již stávajícího úvěru, a k faktu, že nemá žádnou vyživovací povinnost, by jako žadatelka byla vyhodnocena jako schopná úvěr za daných podmínek splatit. Žalovaná proto dostála své povinnosti ověřit úvěruschopnost právní předchůdkyně žalobkyně. Smlouva o úvěru byla uazvřena platně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru. Stejně tak soud zjistil, že při uzavření smlouvy o úvěru byly dodrženy náležitosti vyžadované v § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tudíž nelze pro úrok z úvěru použít zápůjční úrokovou sazbu ve výši repo sazby ČNB platnou k datu uzavření úvěrové smlouvy. Opačného názoru byl však soud, co se týká sjednaného úroku úvěru a poplatků, které tvoří celkové náklady spotřebitelského úvěru. Při výši jistiny 15 000 Kč, shledal soud výši těchto nákladů 12 888 Kč jako nemravnou. V případě smlouvy o úvěr, která je předmětem tohoto řízení činí výše nákladů na úvěr 85,92 % jistiny. Jednalo se o úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Soud všechny tyto částky posoudil toliko jako další formu sjednaných úroků, neboť představují úplatu za poskytnutí peněz, což odpovídá definici smluvního úroku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1401/2014). Úvěr byl sjednán na 14 měsíců, při přepočtu na roční úrokovou sazbu by výše úroku činila 73,64 %. Sjednaná výše ročního úroku tedy představuje více než osminásobek úrokové sazby obvyklé v daném období. Je proto zcela zřejmé, že takovou výši úroku nelze hodnotit jako přiměřenou. Ve smyslu § 576 o. z. soud shledal neplatným pouze ujednání vztahující se k výši úrokové sazby, nikoliv smlouvy o úvěru jako celku, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Zároveň je třeba přihlédnout k tomu, že povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. V případě, že není sjednána výše úroků z úvěru, je pak třeba aplikovat § 1802 o. z., dle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jak soud již výše uvedl, úroková sazba dle statistik ČNB činila 8,35 % ročně, tj. 9,74 % za 14 měsíců. Soud proto žalobu v rozsahu úroku v této výši, tj. co do částky 1 461 Kč (0, [číslo] x 15 000 Kč) a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z této částky od [datum] do zaplacení, zamítl. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. K argumentaci žalované týkající se toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěr nehradila včas, a že jí vznikly náklady s vymáháním splátek, které byly vybírány hotovostně, soud doplňuje, že toto považuje za podnikatelské riziko, které na sebe žalovaná bere a ke kterému se dobrovolně zavazuje. Přesto soud žalobu částečně zamítl, a to také s ohledem na zde uvedené, neboť jak již bylo řečeno, smlouva o úvěru je smlouvu úplatnou. Částku 1 461 Kč přitom považoval s ohledem na provedené dokazování a výši poskytnuté částky za přiměřenou. Žalobkyně i žalovaná měly v řízení částečný úspěch. Žalobkyně měla úspěch ve věci co do 88,66 %, žalovaná pak co do 11,34 %. Žalobkyni proto jako z větší části úspěšnému účastníku náleží podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 77,32 %.

3. Proti výrokům II. a III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že zkoumání úvěruschopnosti jeho právní předchůdkyně jako žadatelky o úvěr bylo provedeno žalovanou správně, a to tato povinnost nebyla řádně splněna. Poukázala na to, že žalovaná pouze vyplnila data do tiskopisu, a to v rozporu s předloženými podklady žadatelkou o úvěr. Žalovanou byly následně podsouvány účelové spekulace, proč tomu tak bylo, např. že manžel platil náklady společně se žadatelkou, ale to nebylo nijak doloženo. Žalovaná se blíže těmito rozpory v údajích o výdajích nezabývala a nepostupovala proto s odbornou péčí. Byly proto splněny podmínky absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy, popř. i neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala na judikaturu Krajského soudu v Praze, a to rozhodnutí sp. zn. 21 Co 51/2021, 22 Co 244/2021 a 21 Co 268/2021, kde soudy dopěly k závěru, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně navrhla, aby zamítavý výrok II. rozsudku byl změně a žalobě bylo zcela vyhověno a žalobkyni přiznána náhrada nákladů všech řízení při kteréí by nemělo být aplikováno ust. § 14b advokátního tarifu.

4. Proti výrokům I. a III. tohoto roszudku podala včasné odvolání i žalovaná. Nesouhlasila s tím, že by ve smlouvě sjednaný úrok a poplatky byly nepřiměřené či nemravné a že by z tohoto důvodu bylo smluvní ujednání o nich neplatné, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Má však za to, že soud prvního stupně nesprávně posoudil výši RPSN a sjednané úrokové sazby, když vycházel z průměrné úrokové sazby bank a nikoliv z nejvyšší úrokové sazby, jak vyplývá z judikatury. Přitom žalovaná je nebankovní instituce a získává finanční prostředky jiným způsobem než banky. Dále uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení zkoumání úvěruschopnosti žadatelky o úvěr. Toto zkoumání proběhlo řádně ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně, když žalovaná řádně prověřila na základě podkladů, které jí byly žadatelkou předloženy, její poměry a provedla též lustraci v dostupných registrech. Při rozhodnutí o nákladech řízení mělo být v případě vyhovění žalobkyni vycházeno z § 14b advokátního tarifu, neboť žalobkyně podává formulářové žaloby opakovaně v obdobných věcech.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, orpoti tomu odvolání žalované nikoliv.

6. Soud prvního stupně sice provedl obsáhlé dokazování listinnými důkazy navrženými účastníky, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že je z nich možné dospět k dalším skutkovým zjištěním a závěrům, než které učinil soud prvního stupně, a proto zopakoval část dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci ve vztahu k posouzení zkoumání úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou (srov. § 213 odst. 2 o.s.ř.).

7. Odvolací soud proto částečně zopakoval dokazování listinami. Z listiny označené jako žádost o úvěr ze dne [datum] vyplývá, že ji podepsala paní [jméno] [příjmení], [datum narození], jako žadatelka o úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen formou 14 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 992 Kč s první splátkou od října 2019. V žádosti byl označen její zaměstnavatel - [právnická osoba], a.s., od [datum] a výše mzdy 30 250 Kč měsíčně. Uvedla, že bydlí v nájmu, je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, má střední vzdělání. Jako její náklady bylo uvedeny náklady na bydlení a energie ve výši 4 500 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 500 Kč měsíčně, bez bližší specifikace. Dále bylo uvedeno, že nemá sjednaný úvěr zajištěný nemovitostí určenou k bydlení. V žádosti je dále vyznačeno, že žadatelka doložila svoji výplatní pásku a pracovní smlouvu, ale nikoliv, že předložila nájemní smlouvu. Příjmy a výdaje jejího manžela ani jiné osoby žijící ve společné domácnosti se žadatelkou nebyly ve formuláři označeny ani doloženyy. Z fotografií znázorňujících výplatní lístek zobrazený v mobilním telefonu se podává, že za měsíc 7/ 2019 činila výše čisté mzdy právní předchůdkyně žalobkyně 30 685 Kč čistého a byla po srážce na odborové známky poukázána na uvedený bankovní účet. Výpis z tohoto bankovního účtu, ale předložen nebyl. Z listiny označené jako smlouva o nájmu bytu ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně jako nájemkyně uzavřela nájemní smlouvu na dobu neurčitou, kdy předmětem nájmu byl byt ve [obec] a nájemné bylo sjednáno ve výši 11 000 Kč měsíčně spolu se zálohami na služby ve výši 2 000 Kč měsíčně, které byly splatné vždy nejpozději do 20. dne příslušného měsíce.

8. Jinak odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která vyplývají z provedených důkazů a nebyla mezi stranami sporná. Bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaná poskytla právní předchůdkyni žalobkyně částku 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala vrátit tyto prostředky společně s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách s tím, že konečná výše částky, kterou právní předchůdkyně měla zaplatit, činila 27 888 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně sjednaný úvěr od žalované obdržela a splatila jej, přestože byla s některými splátkami v prodlení, v plné výši, tj. ve výši 27 888 Kč.

9. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost právní předchůdkyně žalobkyně ze strany žalované řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalovaná se v daném případě, jak vyplývá z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala její tvrzené výdaje. V tomto kontextu nelze považovat jen doložení příjmů, bez současného řádného zkoumání výdajů žadatelky o úvěr za postup s odbornou péčí. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalované jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí.

16. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je pak již nadbytečné zabývat se případnou neplatností jednotlivého, konkrétního ujednání o smluvním úroku obsaženého v dané smlouvě, z dalších, zvláštních důvodů, vztahujících se pouze k tomuto ujednání.

17. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).

18. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

19. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu„ pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

20. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

21. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

22. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

23. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

24. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

25. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

26. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“ 27. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU, dříve [příjmení], ve věci C [číslo], [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], [právnická osoba], ve vztahu k úvěrům pak ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], [anonymizováno]).

28. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C [číslo], Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 29. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem [anonymizováno] společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do [datum].

30. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

31. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

32. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

33. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ 34. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu spotřebitele.

35. Žalovaná v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako nedostatečně provedené. Žalovaná sice od žadatelky o úvěr (právní předchůdkyně žalobkyně) opatřila informace týkající se výplaty její mzdy za jeden měsíc na její účet spolu s pracovní smlouvou. Tvrzené výdaje (a to ani alespoň ty podstatné) však nebyly nikterak blíže zjišťovány a rozpory mezi tvrzeními žadatelky a předloženými listinamu řešeny. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde nebylo splněno, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k rozporu podkladů zejména k výdajům žadatelky v daném případě nemohlo dojít.

36. Žalovaná se při posouzení informací spokojila pouze s tvrzeními a doklady žadatelky, které spolu nekorespondovaly. Obezřetnost a důslednost žalované při daném posuzování byla na místě zejména vzhledem k rozporným údajům uvedeným ze strany žadatelky o úvěr a předloženými doklady. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalované vyčítat (toto prokazovat), nicméně rozporné údaje o výdajích žadatelky, zejména na bydlení, dopravu, jiné závazky a záliby nebyly nijak prověřovány. Údaj, že žadatelka bydlí v nájemním bytě, za který platí měsíčně podle předložené nájemní smlouvy nájemné ve výši 11 000 Kč a zálohy na služby ve výši 2 000 Kč, je v hrubém rozporu s jejím tvrzením v žádosti o úvěr, že má měsíčně náklady na bydlení a energie ve výši 4 500 Kč. Ve formuláři přitom není uvedeno, že by nájemní smlouva byla při sepisu žádosti předložena a nelze tedy vyloučit, že byla předložena až později. Pokud žalovaná měla nájemní smlouvu k dispozici při uzavírání smlouvy, není zřejmé, proč údaj o výdajích na bydlení neopravila a neuvedla do souladu s doloženými údaji, neboť z těch má poskytovatel úvěru při profesionálním přístupu vycházet. Poskytovatel úvěru měl postupovat obezřetně a za situace, kdy by žadatelka zjevně splňovala podmínky pro poskytnutí obdobného úvěru u banky, když dosahovala čístého příjmu z pracovního poměru na dobu neurčitou přes 30 000 Kč měsíčně, neměla žádnou vyživovací povinnost ani jiný dluh z úvěru, přitom její celkové výdaje měly činit podle údaje na smlouvě pouze 8 000 Kč a přitom žádala o úvěr při RPSN přes 200%, zda nemá další závazky či vyšší výdaje. V žádosti se sice uvádí, že žadatelka je vdaná, ale současně se neuvádí, že by s manželem nebo jinou osobou žila ve společné domácnosti a že by se tato osoba podílela na jejích výdajích na bydlení. To nebylo žadatelkou tvrzeno ani doloženo, naopak příslušná část formuláře žádosti o úvěr nebyla vyplněna. Úvahy žalované, že se na těchto nákladech mohla podílet další osoba (manžel), tedy nebyly nijak doloženy a zejména v době zkoumání úveruschopnosti žadatelky nebyl pro takový závěr žádný podklad v tvrzeních žadatelky ani v doložených dokladech. Z výplatní pásky žadatelky za jeden měsíc vyplývá, že příjem byl žadatelce vyplácen na bankovní účet. Za tohoto stavu bylo na místě zkoumat i obsah výpisů z účtu, zejména obraty (příjmy a výdaje) a zůstatky na něm. Pokud tak žalovaná nepostupovala, nelze to považovat za řádné zkoumání úvěruschopnosti žadatelky.

37. Závěr, že žadatelka dosahuje pravidelného příjmu nelze hodnotit jako dostatečné zjištění pro posouzení její schopnosti úvěr řádně splácet, ale je nutno zjistit a vyhodnotit celkové majetkové poměry žadatelky, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může být předlužená a neschopná přijmout a řádně splácet další závazek. Žalovaná však řádně nezjišťovala výdajovou stránku poměrů žadatelky, zejména její výdaje na bydlení a domácnost a další nezbytné či obvyklé výdaje např. na telefon, který v žádosti uvedla a její celkové zadlužení, natož aby tyto údaje prověřovala. Pokud by žalovaná postupovala s odbornou péčí, musela by na základě hodnocení výdajů žadatelky dospět k závěru, že nedisponovala takovými podklady, ze kterých by bylo možno uzavřít, že žadatelka byla schopna poskytnutý úvěr splácet.

38. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze v celé řadě dalších případů téže žalované a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců.

39. Okolnost, že v daném konkrétním případě byla smlouva ze strany právního předchůdce žalobkyně naplněna a úvěr byl splacen a nedostatek úvěruschopnosti tak nebyl naplněn, pak odvolací soud poukazuje na to, že již v rozsudku ze dne 9. 1. 2020 č. j. 19 Co 321/2019 konstatoval, že pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je totiž zde ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci, k ekonomické ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do poměrů spotřebitele. Tyto dopady podle odvolacího soudu nemusí být bezprostřední, mohou se projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku zaplacení poskytnutého úvěru.

40. To, že výše poskytnutého úvěru nebyla vysoká (15 000 Kč) není rozhodující, neboť i při nízké výši poskytnutého úvěru může dojít k nežádoucímu zadlužení spotřebitele v důsledku sjednaných poplatků spojených s poskytnutým úvěrem a vysokým úrokům z úvěru, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů, jako tomu bylo i v projednávané věci.

41. Důsledkem popsaného postupu žalované a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalované vůči právní předchůdkyni žalobkyně pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele. Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). V takovém případě již není významné, zda RPSN, smluvní úrok či další nároky na poplatky, apod. byly sjednány v přiměřené výši či nikoliv, a proto se odvolací soud již nezabýval jejich právním hodnocením soudem prvního stupně.

42. Pokud právní předchůdce žalobkyně zaplatil žalované nad rámec jistiny poskytnutého úvěru ve výši 15 000 Kč částku 12 888 Kč, představuje tato částka bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 odst. 2 o. z.). Tato pohledávka právního předchůdce žalobkyně byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky a žalované oznámena (srov. § 1879 o. z.). Žalobkyni přiznaný úrok z prodlení vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.), ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a aktuální výše reposazby ke dni prodlení, tedy k datu [datum].

43. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobě ve výroku I. částečně vyhověl, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud však změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť i v tomto rozsahu byla žaloba důvodná a žalobkyni svědčí i nárok na vydání zbývající části bezdůvodného obohacení žalované do částky 12 888 Kč s úrokem z prodlení.

44. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně bylo ve smyslu § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně, která měla ve věci plný úspěch, má nárok na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

45. Podle názoru odvolacího soudu se v dané věci nejedná o formulářovou žalobu (návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech). Vymezení formulářové žaloby, jak k němu přistoupil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, projednávaná věc neodpovídá. Podle uvedeného nálezu je formulářovou žalobou„ zpravidla“ návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh„ co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován;“ základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky„ jednotě v osobě žalobce, popř. jeho právního předchůdce“ anebo jeho advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Bylo sice doloženo, že žalobkyně uplatňuje u soudu opakovaně postoupené nároky třetích osob, které nepřevyšují 50 000 Kč. Ze skutečností významných pro rozhodnutí, jak jsou popsány v návrhu na zahájení řízení, nelze jednoznačně dovodit, že by se jednalo o věc, kterou zástupce žalobkyně nemusel komplexně zpracovat, neboť se jedná o postoupené nároky spotřebitelů. Nelze tedy uzavřít, že by se jednalo o skutkově a právně obdobné věci a že by sepis takovéhoto návrhu představoval spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky aplikace ustanovení § 14b advokátní tarifu v dané věci nebyly splněny.

46. Účelně vynaložené žalobkyní sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z odměny za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.“) ve výši 1 620 Kč za každý z 6 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a.t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis návrhu na zahájení řízení, písemné vyjádření ve věci ze dne [datum] a účast na jednání soudu dne [datum] přesahující 2 hodiny) a dále z paušální náhrady hotových výdajů stanovené dle § 13 odst. 4 a.t. ve výši 300 Kč za každý ze šesti poskytnutých úkonů právní služby. K nákladům dále naleží cestovné za cestu ze sídla advokátní kanceláře ve [obec] k Okresnímu soudu Praha-západ a zpět, tj. 2 x 300km osobním automobilem Škoda Rapid, [registrační značka], se spotřebou 4,9 l benzínu na 100 km. Dle vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. činí cena 1 l benzínu (98 oktanů) ke dni konání jednání 40,50 Kč, tj. 1 190,70 Kč za 29,4 l, a náhrada za opotřebení vozu 4,70 Kč za 1 km, tj. 2 820 Kč. Dále náhrada za ztrátu času, a to 14 započatých půlhodin, dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, ve výši 1 400 Kč. Dále daň z přidané hodnoty (DPH) v sazbě 21 % z uvedených částek vyjma soudního poplatku ve výši 3 555,45 K, celkem ve výši 21 286 Kč Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena podle § 160 odst. l o.s.ř. s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o.s.ř.).

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které jí za odvolacího řízení vznikly. Žalobkyni přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení představuje soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč, náklady jejího právního zastoupení, sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby podle § 7, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k ), g) a § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za odvolání ze dne [datum] spolu s doplněním odvolání ze dne [datum] ve výši 1 000 Kč (tarifní hodnota 1 461 Kč), vyjádření k odvolání žalované ze dne [datum] ve výši 1 580 Kč (tarifní hodnota 11 427 Kč), jednání před soudem dne [datum] ve výši 1 620 Kč (tarifní hodnota 12 888 Kč) spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za úkon ve výši 900 Kč. Dále cestovného za dvě cesty po 293 km - [obec] - [obec] a zpět osobním automobilem Škoda Rapid, SPZ; IBH [číslo], tj. 586 km při spotřebě 4,9 1 na 100 km. Cena benzínu dle Vyhlášky MPSV č. 511/2021 Sb. je 44,50 Kč = 1 277,70 Kč. Amortizace vozidla - 4,70 Kč za 1 km x 586 = 2 754,20 Kč. Náhrada za ztrátu času 2 x 3 h a 10 min, tj. 14 x 100 Kč = 1 400 Kč). Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a z náhrad, kterou je povinen advokát odvést dle zvláštního předpisu a to v aktuální výši 21 % ve výši 2 211,71 Kč (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Celkem přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 744 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).