27 CO 231/2022-174

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Chmelíka, Ph.D., a soudců Mgr. Pavla Hradeckého a JUDr. Martina Tomka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o určení trvání pracovního poměru, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 5. 2022, č. j. 11 C 158/2020 – 136,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 888,12 Kč k rukám jejího advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora označeným, v pořadí druhým, rozsudkem (následujícím po zrušujícím usnesení zdejšího odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2021, č. j. 27 Co 207/2021-63) okresní soud zamítl žalobu o určení, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 13. 3. 2019 trvá (výrok I.), žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 36 922,12 Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a dále v téže lhůtě nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 785 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně předně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), neboť je třeba najisto postavit, zda pracovní poměr mezi účastnicemi řízení nadále trvá nebo byl již ukončen a k jakému datu. Spor účastnic následně po hmotněprávní stránce posuzoval dle ust. § 6 odst. 2 a § 582 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též„ o.z.“) a dále dle ust. § 20, § 34 odst. 2 a § 65 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále též „zák. práce“).

3. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud z hlediska skutkového vyšel z nesporných zjištění (prokázaných též pracovní smlouvou, výplatními páskami, rozpisem směn, dopisem ze dne 21. 5. 2020, evidenčním listem důchodového pojištění a potvrzením o zaměstnání), že pracovní smlouva ze dne 13. 3. 2019 byla mezi účastnicemi uzavřena na dobu určitou, a to od 1. 4. 2019 do 31. 3. 2020, se zařazením žalobkyně na pozici [anonymizována dvě slova], že žalovaná přidělovala žalobkyni práci v měsících dubnu a květnu 2020 a že dne 29. 5. 2020 vrátila žalobkyně pracovní pomůcky, klíče a vstupní karty žalované, přičemž od 1. 6. 2020 žalovaná žalobkyni žádnou práci nepřiděluje. Shodnými tvrzeními účastnic bylo prokázáno i to, že mezi nimi nedošlo k podpisu žádného dodatku k uzavřené pracovní smlouvě. Okresní soud se dále zabýval žalovanou předloženým dodatkem č. 1 ze dne 18. 3. 2020, jehož obsahem bylo prodloužení pracovního poměru mezi účastnicemi řízení na dobu určitou od 1. 4. 2020 do 31. 5. 2020, který žalobkyně odmítla dodatečně podepsat s tím, že nedošlo k uzavření ústní dohody o prodloužení pracovní smlouvy o 2 měsíce (do 31. 5. 2020) a došlo tak k přeměně jejího pracovního poměru na dobu neurčitou, zatímco žalovaná tvrdila, že tato listina představuje návrh žalované na změnu pracovní smlouvy uzavřené dne 13. 3. 2019 a má osvědčit žalovanou tvrzenou ústní dohodu ze dne 30. 3. 2020 mezi ní a žalobkyní o prodloužení pracovní smlouvy o 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020. Svědeckými výpověďmi [anonymizována dvě slova] [titul] [příjmení] [příjmení] (která měla dle pracovní náplně v kompetenci změny pracovních úvazků i délky pracovního poměru) a vedoucí [anonymizováno] [titul] [jméno] [příjmení] i jejich čestnými prohlášeními měl okresní soud prokázáno, že ještě před uplynutím sjednané doby pracovního poměru na dobu určitou byla s žalobkyní uzavřena ústní dohoda o prodloužení pracovního poměru na dobu určitou o 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020, když žalobkyně při jednání se svými nadřízenými se k uvedenému návrhu vyjádřila pouze slovem„ dobře“ a nijak více nereagovala. Okresní soud dále poukázal na svědecké výpovědi kolegyň žalobkyně ([anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), dle nichž sama žalobkyně je informovala o schůzce s nadřízenými a zejména o tom, že jí bude pracovní poměr prodloužen pouze o 2 měsíce, neboť s ní nejsou zcela spokojeni, potažmo na to, že tyto svědkyně potvrdily praxi u žalované, že [anonymizována dvě slova] obdržela nejprve pracovní smlouvu na dobu určitou na 1 rok s tím, že následně byla prodlužována nebo změněna na dobu neurčitou.

4. Na základě provedeného dokazování pak okresní soud uzavřel, že mezi účastnicemi byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou, který měl skončit k 31. 3. 2020 a že dle ústní dohody uzavřené dne 30. 3. 2020 bylo mezi účastnicemi řízení sjednáno prodloužení pracovního poměru žalobkyně u žalované o další 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020. Dle výsledků dokazování totiž úmysl žalované směřoval pouze k prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce, čehož si žalobkyně dle svědeckých výpovědí byla vědoma. Pracovní poměr žalobkyně u žalované tak byl prodloužen do 31. 5. 2020 a tímto dnem skončil, na čemž nic nemění ani to, že žalobkyně následně odmítla podepsat písemné znění dodatku k pracovní smlouvě, jenž obsahoval ústně sjednané prodloužení pracovního poměru žalobkyně o 2 měsíce. Dle názoru okresního soudu žalobkyně neprokázala své tvrzení, že nesouhlas s prodloužením pracovního poměru pouze o 2 měsíce projevila hned po jednání s [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení], když ze svědeckých výpovědí kolegyň žalobkyně vyšlo najevo, že si žalobkyně byla vědoma uzavřené ústní smlouvy o prodloužení pracovního poměru pouze o 2 měsíce z důvodů nespokojenosti žalované s jejími pracovními výkony, že sjednané prodloužení pracovního poměru mělo žalobkyni zajistit delší čas pro nalezení nového pracovního místa. Svou nespokojenost s uváděnou ústní dohodou projevovala žalobkyně pouze v rámci rozhovorů se svými kolegyněmi, nikoliv směrem k nadřízeným či vedení žalované společnosti. Za tohoto stavu okresní soud dovodil, že se žalobkyně řádně a včas nedovolala v době trvání sjednaného pracovního poměru na dobu určitou od 1. 4. 2019 do 31. 3. 2020 neplatnosti sjednané ústní smlouvy o prodloužení pracovní smlouvy o 2 měsíce ze dne 30. 3. 2020, tudíž mezi účastnicemi řízení došlo k platnému uzavření prodloužení pracovního poměru pouze o 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020. Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení mezi účastnicemi okresní soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a výrok o nákladech řízení státu pak zásadami ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně (dále též„ odvolatelka“), v němž soudu prvního stupně vytýkala nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci (viz § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.).

6. Nesprávná skutková zjištění odvolatelka spatřovala v tom, že mělo dojít ke konsenzu žalobkyně a žalované a tím k uzavření ústního dodatku k pracovní smlouvě, kterým měl být pracovní poměr prodloužen o pouhé 2 měsíce. K tomu uvedla, že návrh žalované zcela odporoval její běžné praxi, se kterou byla seznámena, že ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení] (z nichž citovala rozhodné skutečnosti) vyplývalo, že standardním postupem u žalované bylo buď prodloužení pracovní smlouvy o 1 rok, nebo přeměna pracovního poměru na dobu neurčitou (žádná ze svědkyň nehovořila o prodloužení pracovního poměru o dobu kratší než 1 rok). Žalobkyně dále odmítla výpověď svědkyně [titul] [příjmení], že prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce bylo jakýmsi projevem lítosti, sledujícím možnost žalobkyně jako samoživitelky si nalézt novou práci. Odvolatelka si byla dobře vědoma, že pracovní smlouva je sjednána na dobu určitou, nebylo proto pro ni žádnou novinkou nebo překvapením nebo snad nečekanou událostí, že by pracovní poměr měl skončit k 31. 3. 2020. Naopak překvapením pro žalobkyni bylo, že žalovaná nepostupovala v souladu s běžnou praxí a žalobkyni nabídla prodloužení pracovního poměru o pouhé 2 měsíce, což pro žalobkyni akceptovatelné nebylo. Pokud žalobkyně reagovala na nabídku žalované stran prodloužení pracovního poměru o pouhé 2 měsíce slovem„ dobře“, pak tímto projevem nevyjádřila vůli sjednat pro ni zcela překvapivý a nevýhodný dodatek s prodloužením pracovního poměru o 2 měsíce (obsahově odpovídající výpovědi s dvouměsíční výpovědní dobou), k čemuž opětovně připomněla části svědeckých výpovědí jejích kolegyň ([příjmení], [příjmení] a [příjmení]). Slovo„ dobře“ žalobkyně použila, aby ukončila situaci, v níž se cítila nekomfortně, kdy se dozvěděla, že žalovaná nebude postupovat standardně a neprodlouží pracovní smlouvu žalobkyni o rok.

7. K nesprávnému právnímu posouzení věci okresním soudem žalobkyně mimo jiné uvedla, že právní jednání vyžaduje projev vůle vážné, určité a srozumitelné. O tom, že žalobkyně neprojevila souhlasnou vůli s návrhem dodatku, svědčí i to, že odmítla uzavřít písemný antedatovaný dodatek, který jí byl v průběhu dubna 2020 předložen žalovanou. Pokud by žalobkyně projevila souhlasnou vůli a akceptovala důsledek svého jednání, pak by si byla vědoma i toho, že podepsání či nepodepsání dodatku nehraje v právním slova smyslu žádnou roli. Žalobkyně však od počátku jednala konzistentně a s prodloužením pracovního poměru o 2 měsíce nikdy neprojevila souhlas. Tomu nasvědčují jak svědecké výpovědi, tak již zmíněné odmítnutí antedatovaného dodatku k pracovní smlouvě. Žalobkyně se dále ohradila proti tomu, že měla v úmyslu těžit ze svého nepoctivého jednání tím, že odmítla podepsat dodatek k pracovní smlouvě, naopak vyslovila názor, že je to žalovaná, kdo se snaží těžit ze svého nepoctivého jednání. K tomu odvolatelka poukázala na nekonzistentní tvrzení žalované (plynoucí z výpovědi svědkyně [titul] [příjmení]) k tomu, proč nebyl včas zpracován a sjednán dodatek k pracovní smlouvě, vyslovila názor, že žalovaná jednající [anonymizována dvě slova] [titul] [příjmení] nezvládla management zaměstnanců a prakticky ze dne na den potřebovala řešit personální otázku (viz žalovanou založený rozpis směn na duben 2020, kde byla zahrnuta i žalobkyně). Žalovaná tak musela promptně reagovat na své opomenutí a na den 30. 3. 2020 svolala jednání se žalobkyní a jako svědka si povolala [anonymizováno] [titul] [příjmení], která nikdy s jiným zaměstnancem o jeho pracovním poměru nejednala. Následně po tomto jednání žalovaná dál přidělovala žalobkyni práci a vědoma si svého pochybení, snažila se nedostatek projevené vůle žalobkyně zhojit předložením antedatovaného dodatku (s datem 18. 3. 2020) žalobkyni přibližně v polovině měsíce dubna 2020. Jelikož vůlí žalobkyně nikdy nebylo sjednat prodloužení pracovního poměru o pouhé 2 měsíce, přirozeně odmítla dodatek podepsat. I přesto jí ze strany žalované byla nadále přidělována práce. Závěrem žalobkyně namítla, že žalovaná má k dispozici pracovníky s právním vědomím (mezi ně jistě patří i [anonymizována dvě slova] [titul] [příjmení]), pouze vinou žalované pak došlo k zanedbání včasného jednání o změně pracovněprávního poměru žalobkyně, k aktivaci ust. § 65 odst. 2 zák. práce, když přidělováním práce žalobkyni ze strany žalované došlo k transformaci pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou. Takový pracovní poměr bylo možno ukončit pouze odůvodněnou písemnou výpovědí, k čemuž však nedošlo, tudíž pracovní poměr žalobkyně nemohl skončit k 31. 5. 2020 a nadále trvá. Z výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhala změny rozsudku okresního soudu a vyhovění žalobě.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně vyslovila přesvědčení, že výslechy jednotlivých svědků bylo prokázáno, že žalovaná předložila žalobkyni návrh na prodloužení jejího pracovního poměru u žalované o dobu 2 měsíců, tj. do 31. 5. 2020, který byl žalobkyni předložen při osobním jednání s paní [titul] [jméno] [příjmení] a paní [titul] [jméno] [příjmení]. Žalobkyni bylo (i dle obsahu odvolání) zcela zřejmé, že jí při zmíněném jednání bylo nabídnuto prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce, a to v době, kdy původní pracovní smlouva na dobu určitou do 31. 3. 2020 byla platná a účinná. Žalovaná tedy včas žalobkyni informovala o tom, že její pracovní poměr končí a že je prodloužení možné pouze do 31. 5. 2020. Není důvod takové jednání žalované považovat za nepoctivé. Pokud se žalobkyně k tomuto návrhu vyjádřila slovem„ dobře“, pak z jeho významu obě uvedené svědkyně (žalovaná) správně pochopily, že s tímto návrhem souhlasí. Pokud by tomu tak nebylo, nepokračovala by žalobkyně v práci pro žalovanou a dne 31. 3. 2020 by předala svěřené věci a u žalované práci skončila. Jiný výklad nemůže obstát. Žalobkyně kromě výše citovaného odsouhlasení nevyjádřila žádným způsobem, že s návrhem na prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce nesouhlasí. O to překvapivější pro žalovanou pak bylo, když výsledek osobního jednání odmítla deklarovat v písemné formě (předloženém dodatku pracovní smlouvy), což bylo žalovanou vnímáno jako podvodné jednání. Ostatně ani výňatky z výpovědi ostatních svědkyň nesvědčí o poctivých úmyslech žalobkyně. Ty naopak potvrzují vůli žalované neprodloužit se žalobkyní pracovní poměr na dobu neurčitou. Byť jde o podpůrné důkazy (tyto svědkyně nebyly přímo účastny jednání dne 30. 3. 2020), tyto výpovědi podporují tvrzení žalované o relevantních skutečnostech a průběhu jednání. Žalovaná proto navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k němu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 201 a § 202 o.s.ř. a contr.) a obsahuje náležitosti odvolání a způsobilé odvolací důvody (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

10. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku, včetně důkazních prostředků, o něž se opírají. Odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Odvolatelka v rámci odvolání sice též namítala nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmo, že okresní soud v zásadě pracoval se všemi relevantními skutečnostmi (ostatně provedl k nim všechny žalobkyní navrhované důkazy – jiné důkazy žalobkyně ani neměla), z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a správné závěry právní. Lze tak konstatovat, že odvolací námitky žalobkyně v podstatě nepřinesly nic nového, co by již nebylo známo okresnímu soudu, a nemohou na posouzení věci nic změnit. Odvolací soud se zřetelem na obsah odvolání a pro úplnost odůvodnění rekapituluje a akcentuje následující rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci.

11. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že v souzené věci jde o určení trvání pracovního poměru mezi účastnicemi, který byl založen pracovní smlouvou ze dne 13. 3. 2019, i po datu 31. 3. 2020 – podle zák. práce v platném znění a subsidiárně podle o.z. v platném znění (v obou případech z hlediska znění hmotněprávních ustanovení dopadajících na danou věc, která platila i v době od 1. 4. do 31. 5. 2020, kdy žalobkyně konala práci pro žalovanou s jejím souhlasem).

12. Podle ust. § 65 odst. 2 zák. práce pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou. Citované ustanovení se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl.

13. Odvolací soud již v předchozím kasačním rozhodnutí se zřetelem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018), aplikovatelnou i v souzené věci (od níž nemá důvod se odchýlit), mimo jiné uvedl, že přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je vyloučena tam, kde by ust. § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaných zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak. Výkon práce zaměstnance s vědomím (souhlasem) zaměstnavatele by bylo možno považovat za pokračování v konání prací ve smyslu ust. § 65 odst. 2 zák. práce jen tehdy, kdyby z vůle účastníků, kterou v této souvislosti projevili, nevyplývalo něco jiného. Nelze tak vyloučit, že se účastníci dohodnou na prodloužení pracovního poměru na přesně určenou dobu, tudíž vyloučí další pokračování jejich pracovního poměru na dobu neurčitou.

14. Rovněž odvolací soud je přesvědčen, že žalovanou tvrzená ústní dohoda účastnic (v ní deklarovaný projev vůle účastnic prodloužit pracovní poměr o 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020), jež vylučuje fikci změny obsahu pracovního poměru dle § 65 odst. 2 zák. práce, tj. přeměnu pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, byla ve skutkových poměrech dané věci prokázána, pročež nebylo možno na projednávanou věc aplikovat režim ust. § 65 odst. 2 zák. práce a dané žalobě vyhovět.

15. Ve vztahu k účastnicemi učiněnému právnímu jednání, tj. k uzavření ústní dohody o prodloužení pracovního poměru žalobkyně do 31. 5. 2020 (měnící pracovní smlouvu ze dne 13. 3. 2019) odvolací soud vychází z následujících skutečností.

16. Zákoník práce neobsahuje vlastní úplnou úpravu právního jednání, pouze některá specifika daná povahou pracovněprávních vztahů. Na právní jednání v pracovněprávních vztazích je tak třeba subsidiárně aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku upravující právní jednání (§ 545 až 564, § 570 až 599 o.z.) a smlouvy (§ 1724 a násl. o.z., s výjimkou § 1767 až 1769 o.z.).

17. Právní jednání je definováno jako projev vůle způsobující vznik, změnu, udržení nebo zánik práv a povinností, které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou z pracovněprávních předpisů, dobrých mravů a zvyklostí. Vůli lze navenek projevit zásadně jakýmkoliv způsobem vhodným k tomu, aby byla objektivně poznatelná (viz zásada bezformálnosti právního jednání). Projev vůle tak může spočívat jak v jednání, tak v opomenutí, a může být učiněn výslovně (slovy ústně nebo písemně) i konkludentně (jinak než pomocí slov, avšak způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl jednající projevit, k tomu srov. § 546 o.z. a např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).

18. K poznání obsahu projevu vůle slouží interpretace právního jednání, upravená zejména v § 555 až 558 o.z. Projev vůle se posuzuje podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl poznala nebo o něm musela vědět. Není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala (v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení druhé strany. Kromě úmyslu jednajícího se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o.z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, pomocí interpretace nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou subjekty pracovněprávních vztahů neměly nebo kterou sice měly, ale neprojevily ji. Výkladem projevu vůle rovněž není dovoleno měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.

19. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se vyjasnit obsah projevu vůle, použije se v pracovněprávních vztazích výklad pro zaměstnance nejpříznivější (§ 18 zák. práce) Ani tímto způsobem však nelze měnit smysl a obsah právního jednání. Postup podle § 18 zák. práce ani neopravňuje zaměstnance, aby určoval obsah nejasného projevu vůle podle své úvahy.

20. Se zřetelem na tato hlediska je třeba ve skutkových poměrech dané věci akcentovat skutkové zjištění, že za žalovanou jednající [anonymizována dvě slova] [titul] [jméno] [příjmení] (která ve spolupráci s vedoucí [anonymizováno] [titul] [jméno] [příjmení] řeší mimo jiné změny pracovních úvazků a délku pracovního poměru – viz pracovní náplň č. l. 76 – 77 spisu) ještě před skončením pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 13. 3. 2019 (sjednaného na dobu určitou do 31. 3. 2020) navrhla dne 30. 3. 2020 žalobkyni prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce, tj. do 31. 5. 2020 (pokud svědkyně [titul] [příjmení] ve své výpovědi mluvila o jednání dne 29. 3. 2020, jde o zjevnou marginální nepřesnost, neboť tato svědkyně se jinak odkazovala na čestné prohlášení, kde je uváděno datum 30. 3. 2020, shodně též popsala místo jednání – zasedací místnost ve 4. patře budovy žalované; o jednání žalované se žalobkyní před zmíněným prodloužením pracovního poměru svědčí i svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], [titul] [jméno]. [příjmení], [jméno]. [příjmení] a [jméno]. [příjmení]). Tento návrh byl dle svědeckých výpovědí [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] žalobkyni učiněn se zřetelem na nespokojenost žalované s prací žalobkyně, aby byl žalobkyni poskytnut časový prostor k zajištění si jiného zaměstnání. Sama žalobkyně nesporuje učinění nabídky na prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce, výpovědi bývalých kolegyň žalobkyně rovněž potvrdily, že sama žalobkyně se jim svěřovala s tím, že za shora naznačeným krokem žalované je nespokojenost s její prací (viz výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], [jméno]. [příjmení] a [jméno]. [příjmení] č. l. 111, 111p.v. a 112 spisu), poskytnutí času k zajištění jiné práce (viz opět svědecká výpověď [jméno]. [příjmení] č. l. 111p spisu). Na tento zcela jednoznačný projev vůle žalované k prodloužení pracovního poměru žalobkyně o další dva měsíce žalobkyně reagovala dle shodných svědeckých výpovědí [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] (viz též jejich čestná prohlášení č. l. 26-27 spisu) pouze slovem„ dobře“ a z místa jednání odešla. Dle svědkyně [titul] [příjmení] přitom žalobkyně při tomto jednání neprojevila žádné emoce. Tento projev vůle žalované (k okamžiku, kdy byl učiněn) se navenek (dle objektivního významu použitého výrazu, který nebyl doprovázen ani nonverbálním chováním, které by význam či vážnost užitého slova zpochybnil či relativizoval) jeví zcela jasně, jednoznačně, nelze z něho dovodit nic jiného, než že tím žalobkyně projevila skutečnou vůli (úmysl) k prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce, tj. vůli k odsouhlasení návrhu žalované. V daném případě nelze uvažovat o jiném (různém) výkladu, který by byl pro žalobkyni příznivější (nejpříznivější). Názor odvolatelky, že výrazu„ dobře“ použila proto, aby„ ukončila situaci, v níž se cítila nekomfortně, kdy se dozvěděla, že žalovaná nebude postupovat standardně a neprodlouží pracovní smlouvu žalobkyni o rok“, nelze akceptovat. Tímto způsobem nelze měnit smysl a obsah jasného projevu vůle žalobkyně (jí použitého výrazu). Je pak skutečností, že shodným způsobem si projev vůle žalované vyložily i přítomné svědkyně [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]. K hodnocení svědeckých výpovědí [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] lze dodat, že výpovědi jmenovaných svědkyň jsou v zásadě shodné, přesvědčivé, jejich důkazní hodnotu nelze eliminovat (negovat) pouhým odkazem na trvající pracovněprávní vztah k žalované či zájmem na výsledku sporu, jak namítala v průběhu řízení žalobkyně, když tyto výpovědi korespondovaly ostatním důkazům, z ničeho neplyne, že by byly v rozporu s výpověďmi svědkyň [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] (k tomu viz odůvodnění shora a dále též níže). Lze přitom dodat, že totožný význam projevu vůle žalované by zpravidla přikládaly (jednajíce v dobré víře) i jiné osoby v postavení druhé strany – žalované (srov. § 556 odst. 1 věta druhá o.z.).

21. Důvod pro jiný výklad (z hlediska obsahu a významu právního jednání účastnic, který by byl pro žalobkyni nejpříznivější) nedávají ani jiná výkladová hlediska (§ 556 odst. 2 o.z.). Je tomu právě naopak, neboť i tato hlediska vyznívají ve prospěch shora učiněného závěru. Argumentace žalobkyně o běžné praxi u žalované, tj. o standardním prodlužování pracovního poměru o 1 rok, případně o přeměně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou (kde se též odvolává na výpovědi bývalých kolegyň), nemůže obstát. Ze strany žalované zazněl zcela jasný návrh na prodloužení pracovního poměru o 2 měsíce (to nakonec žalobkyně ani nesporuje), který byl zjevně podložen nespokojeností žalované s prací žalobkyně. S tímto věcným důvodem prodloužení pracovního poměru pouze o 2 měsíce musela být žalobkyně seznámena (svědkyně [titul] [příjmení] hovořila o ústních výtkách vůči žalobkyni, rovněž ze svědeckých výpovědí bývalých kolegyň žalobkyně plyne, že se jim žalobkyně svěřovala, že za prodloužením jejího pracovního poměru o 2 měsíce byla nespokojenost žalované s prací žalobkyně), na čemž nic nemění, že s ním případně nesouhlasila. I kdyby pak odvolací soud tuto skutečnost pominul, připustil, že žalobkyně mohla považovat prodloužení pracovního poměru jen o 2 měsíce za zcela překvapivou (nečekanou) událost, pak mohla na tento návrh reagovat (vyjádřit nesouhlasné stanovisko), učinit tak i později. Žalobkyně však žalované nedala najevo, že by projevu vůle účastnic přikládala jiný obsah a význam, než jaký vyplýval z jednání účastnic dne 30. 3. 2020. Žádné jiné jednání o změně pracovního poměru (jeho délky) se již nekonalo, žalobkyně po jednání dne 30. 3. 2020 nepožadovala, aby byl pracovní poměr prodloužen na jinou dobu, stejně tak nežádala o pracovní poměr na dobu neurčitou (viz svědecká výpověď [titul] [příjmení] č. l. 80 spisu).

22. Na posouzení věci nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalobkyně posléze svou nespokojenost s návrhem žalované projevovala před svými tehdejšími kolegyněmi (viz svědecké výpovědi [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení]), které nebyly účastny jakéhokoliv jednání mezi účastnicemi o změně trvání pracovního poměru, potažmo skutečnost, že posléze odmítla podepsat předložený dodatek č.1 k pracovní smlouvě ze dne 13. 3. 2019 (viz čestná prohlášení [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] č. l. 26-27 spisu, zmíněný dodatek k pracovní smlouvě č. l. 37 spisu a svědecké výpovědi [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení]). Za podstatné je třeba považovat, že účastnice dle shora podaného výkladu ústně uzavřely dohodu o prodloužení pracovního poměru žalobkyně o 2 měsíce, že žalobkyně vůči žalované jakkoliv nezpochybnila svůj projev vůle při jednání účastnic dne 30. 3. 2020, potažmo tam ústně uzavřenou dohodu. Tím je vyloučeno uvažovat o tom, že by se snad dovolala neplatnosti právního jednání o změně délky pracovního poměru před započetím plnění, které bylo předmětem změny pracovní smlouvy (žalovaná přidělovala žalobkyni práci dle ústně sjednané změny pracovní smlouvy po 31. 3. 2020, žalobkyně tuto práci vykonávala), tudíž byl nedostatek písemné formy daného pracovněprávního jednání zhojen, změna pracovní smlouvy, byť sjednaná ústně, je dle § 20 zák. práce platná.

23. Pokud jde ještě o shora zmíněný dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, odvolací soud je názoru, že důvody jeho nepředložení žalobkyni před uplynutím doby trvání pracovního poměru dle pracovní smlouvy ze dne 13. 3. 2019 žalovaná dostatečně vysvětlila (začínající covidová pandemie, nepřítomnost statutárního zástupce žalované). I kdyby pak odvolací soud tyto důvody neakceptoval, pak z včasného nezajištění příslušného dodatku k pracovní smlouvě ze strany žalované, jeho antedatování, nelze dovozovat, že by žalovaná jednala nepoctivě, když shora bylo vyloženo, že její jednání lze z právního hlediska aprobovat. Naopak je možno přisvědčit žalované, že pokud byla mezi účastnicemi uzavřena dne 30. 3. 2020 ústní změna pracovní smlouvy ohledně prodloužení pracovního poměru žalobkyně o 2 měsíce, jež měla být dle obsahu čestných prohlášení a svědeckých výpovědí [titul] [příjmení] a [titul] [příjmení] potvrzena následně předloženým písemným dodatkem pracovní smlouvy, pak jednání žalobkyně, která ani posléze zmíněnou ústní dohodu vůči žalované jakkoliv nezpochybnila, je třeba označit za nepoctivé. Ani z tohoto hlediska proto nelze projednávanou věc posuzovat ve prospěch žalobkyně, jakkoliv korigovat závěr, že mezi účastnicemi došlo k platné změně pracovní smlouvy o prodloužení pracovního poměru do 31. 5. 2020, v jehož světle je daná žaloba nedůvodná.

24. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé (sub I.) jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správných závislých nákladových výroků (sub II. a III.), které odpovídaly zásadám ust. § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o.s.ř.

25. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, a proto jí vzniklo právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě se jedná o náhradu odměny advokáta za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč dle § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), náhradu dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za promeškaný čas (za 8 půlhodin po 100 Kč) ve výši 800 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu, náhradu cestovních výdajů za použití osobního automobilu k jednání odvolacího soudu ve výši 1 772 Kč (zde počítáno s ujetými 248 km, s průměrnou spotřebou použitého vozidla dle technického průkazu založeného ve spisu, tj. 5,5 l benzinu automobilového 95 oktanů /100 km, se sazbou základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, tj. 4,40 Kč km jízdy a s průměrnou cenou pohonných hmot, tj. 44,50 Kč za 1 l benzinu automobilového 95 oktanů dle vyhl. č. 511/2021 Sb., platné v době uskutečnění cesty) a náhradu částky odpovídající 21% DPH z výše uvedené odměny a náhrad advokáta v částce 1 716,12 Kč dle § 137 odst. 1, 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř., celkem tedy 9 888,12 Kč Tyto náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna nahradit žalované v zákonné třídenní lhůtě k rukám jejího advokáta (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).