27 Co 257/2024 - 96

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení 148 774,59 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2024, č. j. 10 C 57/2024-50 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvolání napadené části výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 697 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 597 Kč od 9. 12. 2023 do 24. 1. 2024, z částky 23 297 Kč od 25. 1. 2024 do 28. 2. 2024, z částky 17 997 Kč od 29. 2. 2024 do 3. 3. 2024 a z částky 12 697 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2024, č. j. 10 C 57/2024-50 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že se řízení, co do nároku na zaplacení částky 11 885,03 Kč, úroku ve výši 10,99% ročně jdoucího z částky 3 911,34 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15% ročně jdoucího z částky 3 911,34 Kč od 25. 1. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 10,99% ročně jdoucího z částky 3 947,41 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15% ročně jdoucího z částky 3 947,41 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 10,99% ročně jdoucího z částky 4 026,28 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 15% jdoucího z částky 4 026,28 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 4 014,97 Kč, zastavuje (výrok I.). Žaloba se, co do nároku, jímž žalobkyně vůči žalované nárokovala částku 136 889,56 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,99% ročně jdoucím z částky 148 774,59 Kč od 22. 11. 2023 do 24. 1. 2024, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,99% ročně jdoucím z částky 144 863,25 Kč od 25. 1. 2024 do 28. 2. 2024, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,99% ročně jdoucím z částky 144 827,18 Kč od 29. 2. 2024 do 3. 3. 2024, spolu s úrokem z prodlení ve výši 10,99% ročně jdoucím z částky 144 748,31 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně jdoucím z částky 148 774,59 Kč od 2. 12. 2023 do 24. 1. 2024, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně jdoucím z částky 144 863,25 Kč od 25. 1. 2024 do 28. 2. 2024, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,99% ročně jdoucím z částky 144 827,18 Kč od 29. 2. 2024 do 3. 3. 2024, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně jdoucím z částky 144 748,31 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 359,17 Kč, zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. a také podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle soudu prvního stupně právní předchůdce žalobkyně nezkoumal úvěruschopnost žalované s odpovídající mírou pečlivosti, v rozporu s § 75 z. s. ú. ve spojení s § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú., nezkoumal a nevyhodnotil případná rizika. Výhradu tak je třeba vznést především stran skutečnosti, že si právní předchůdce žalobkyně vůbec, formou objektivních podkladů, neověřoval údaje sdělené žalovanou stran jejích výdajů (v rozporu se standardy vymezenými např. v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). A to za situace, kdy výše zjištěných příjmů žalované, objektivně odpovídající průměru mezd evidovaných ve výpisu z bankovního účtu žalované pořízeného cestou aplikace [Anonymizováno], nepřevyšovala ani výši žalovanou, byť i jen udávaných výdajů (17 603 Kč vs. 20 000 Kč). Přičemž žalovaná v podané žádosti o poskytnutí finančního plnění i tak své měsíčně příjmy uměle navýšila na částku 20 000 Kč, kteréžto výše nicméně její měsíční příjmy, dle předloženého výpisu, v období od února 2019 do dubna 2019 nikdy nedosáhly. Naopak, v měsíci březnu 2019 tyto příjmy nedosáhly ani výše 15 000 Kč a další uváděný příjem domácnosti ve výši 35 000 Kč opět nebyl ze strany žalované jakkoli doložen. Ani tato skutečnost nicméně právního předchůdce žalobkyně nepřiměla k podrobnějšímu přezkumu majetkových poměrů žalované. Ačkoli se v konkrétním případě jednalo o poskytnutí relativně vysoké částky, více než 15x převyšující nejvyšší zjištěný měsíční příjem žalované, která již k datu sjednání závazku ze Smlouvy č. [RČ] jednu další půjčku splácela a poskytnuté plnění, jak dokládá platba „mimořádná splátka půjčky“ z 25. 4. 2019, evidovaná v předloženém výpisu z bankovního účtu žalované, evidentně využila mj. právě ke splacení této půjčky. Jinak řečeno, poskytnuté plnění posloužilo jako prostředek k „vytloukání klínu klínem“, jímž si žalovaná, do značné míry uměle, navyšovala svůj životní standard. Nadto soud, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, nepominul ani výši zůstatku na bankovním účtu žalované k počátku dubna 2019, jenž činil toliko 3 539,34 Kč a nedosahoval ani výše jedné z předepsaných splátek, z čehož lze opět dovodit, že žalovaná k datu sjednání závazku ze smlouvy č. [RČ] neměla odpovídající finanční zázemí ke splacení takto vysokého finančního plnění. Tím spíše právě s ohledem na zjištění, že žalovaná neměla žádné finanční rezervy a v případě, byť i krátkodobého výpadku její již tak nízké mzdy (např. v důsledku nemoci apod.), tedy reálně hrozilo, že nebude schopna splácet. Sama skutečnost, že žalovaná po určitou dobu předepsané splátky splácela pak bez dalšího nemůže závěr o absenci řádného přezkumu tzv. úvěruschopnosti konvalidovat (shodně viz závěry rozsudku Soudního dvora Evropské Unie č. j. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 ve věci [právnická osoba]. v. [právnická osoba].). Za daného stavu věci tedy lze uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti přezkoumat tzv. úvěruschopnost žalované s náležitou péčí, ve smyslu § 75 z. s. ú., a závazek ze spotřebitelského úvěru, založeného Smlouvou č. [RČ], soud kvalifikoval jako absolutně neplatný, ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. Konkrétně pro porušení zákona (o spotřebitelském úvěru) a související zjevné narušení veřejného pořádku. Přičemž „zjevnost“ narušení veřejného pořádku, ve smyslu jeho jednoznačnosti a nepochybnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 ICdo 36/2020 ze dne 10. 6. 2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 104/2020 civ.), je zde dána především s ohledem na nedbalý přístup právního předchůdce žalobkyně, který, ač měl a mohl mít povědomí o rizikovosti provedené transakce, poskytl spotřebitelský úvěr bez vyžádání podkladů alespoň rámcově mapujících majetkové poměry žalované. Závazek ze Smlouvy č. [RČ], z úřední povinnosti prohlášený za neplatný, tak pozbyl právních účinků od samého počátku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4635/2007 ze dne 29. 10. 2008), a plnění poskytnutá z jeho titulu tedy bylo na místě právně kvalifikovat jako tzv. kvazi závazek z bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., založený nikoli na základě smluvním, ale fakticky, vyplacením částky 300 000 Kč. Takto založený kvazi závazek však žalovaná ještě před datem konání jednání ve věci vyrovnala, resp. dokonce přeplatila (287 303 Kč před datem podání žaloby, resp. zesplatnění + 3 x 5 300 Kč po datu zesplatnění). Nárokovaná pohledávka tak ještě před datem jednání ve věci samé, ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z., zanikla v důsledku splnění. Proto soud uplatněný nárok, jako celek, zamítl, neboť pohledávka z bezdůvodného obohacení je t.č. vyrovnána, resp. přeplacena a nároky na smluvní úročení, odvozené z absolutně neplatného závazku ze Smlouvy č. [RČ], nikdy platně nevznikly. Co se týče otázky prodlení s úhradou částky bezdůvodného obohacení, je třeba odkázat na shora citovaný § 87 odst. 1 z. s. ú. Ten, oproti obecné úpravě splatnosti plnění z bezdůvodného obohacení (splatného k výzvě ochuzeného), stran splacení jistiny z absolutně neplatného spotřebitelského úvěru, poskytnutého bez náležitého přezkumu tzv. úvěruschopnosti, konstruuje stav, kdy se toto plnění stává splatným až na základě rozhodnutí soudu, v jím stanovené přiměřené lhůtě, případně ve lhůtě dodatečně dojednané přímo účastníky. Do prodlení s plněním na částku poskytnuté jistiny, ve smyslu § 1968 o. z., se tak osoba, jíž byla jistina absolutně neplatného spotřebitelského úvěru vyplacena, může dostat nejprve k okamžiku, kdy uplyne soudem stanovená, případně účastníky sjednaná dodatečná lhůta (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S přihlédnutím k popsanému závěru tedy lze konstatovat, že se žalovaná za podmínek projednávané věci, až do data vyrovnání pohledávky z bezdůvodného obohacení, v rozporu s § 1968 o. z., neocitla v prodlení, a žalobkyni tedy, ve smyslu § 1970 o. z., platně nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení. Soud proto uplatněný nárok, v rozsahu, v jakém nebyl vzat zpět, zamítl výrokem II. tohoto rozsudku. O nákladech řízení soud ve výroku III., s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., rozhodl tak, že právo na jejich úhradu nemá žádný z účastníků. V řízení totiž (i se zohledněním dodatečného částečného plnění), převažující měrou uspěla žalovaná, která nicméně za řízení zůstala pasivní a na svou obranu neuskutečnila žádné procesní úkony, jež by jí měla žalobkyně nahradit.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do částku 12 697 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to ve výši 15 % ročně z částky 28 597 Kč od 2.12.2023 do 24.1.2024, ve výši 15 % ročně z částky 23 297 Kč od 25.1.2024 do 28.2.2024, ve výši 15 % ročně z částky 17 997 Kč od 29.2.2024 do 3.3.2024, ve výši 15 % ročně z částky 12 697 Kč od 4.3.2024 do zaplacení. Namítla, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně akceptuje rozhodnutí soudu v části týkající se platnosti smlouvy o úvěru, avšak nelze akceptovat jeho názor, že žalovaná svůj závazek „vyrovnala, resp. dokonce přeplatila“, když konstatoval, že na úvěr bylo uhrazeno celkem 287 303 Kč. Uvedený údaj soud zjistil ze splátkového kalendáře vytvořeného dne 4.6.2024, který však obsahuje veškeré úhrady na úvěr, včetně úhrad po zesplatnění úvěru až do dne 4.3.2024, včetně tří úhrad ve výši 5 300 Kč ze dne 25.1.2024, 29.2.2024 a 4.3.2024. Tento splátkový kalendář je podkladem pro určení aktuální výše bezdůvodného obohacení. Soud přesto uvádí, že částka 287 303 Kč byla uhrazena ještě před podáním žaloby, resp. zesplatněním úvěru a dále byla 3x uhrazena částka 5 300 Kč po zesplatnění úvěru. To není správné zjištění. Ke dni podání žaloby byla na úvěr uhrazena celkem částka 271 403 Kč, což vyplývá ze splátkového kalendáře vytvořeného dne 17.1.2024, který obsahuje úhrady do 16.8.2023, tj. před podáním žaloby a neobsahuje tři úhrady ve výši 5 300 Kč ze dne 25.1.2024, 29.2.2024 a 4.3.2024. Soud prvního stupně při stanovení výše bezdůvodného obohacení tyto tři úhrady ve výši 5 300 Kč proběhnuvší po podání žaloby, zohlednil dvakrát. Ohledně nároku na zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení žalobkyně shledala pochybení soudu prvního stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovanou nebyly navrhnuty a nebyly provedeny žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 22.11.2023, když zůstávala po celou dobu zcela pasivní. Žalobkyni proto náleží i zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od 2.12.2023, když žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu prokazatelně vyzval přípisem ze dne 22.11.2023 a dlužnice zůstala zcela nečinná.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Žalobkyně ani žalovaná se k jednání odvolacího soudu nařízenému na 12. 12. 2024 nedostavili a nepožádali o odročení jednání. Pouze žalobkyně svoji neúčast omluvila a souhlasila s projednáním věci bez její účasti. Proto odvolací soud věc projednal bez přítomnosti stran a vycházel z dosavadního obsahu spisu (srov. § 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně převážně opodstatněným.

7. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalované, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. Dotčená úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2019, tj. za účinnosti aktuální právní úpravy. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik žalobkyně žalované půjčila, sporné bylo pouze kolik měla žalovaná na tyto dluhy zaplatit. Další jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi plně ztotožňuje a postačuje řešit tu část zjištění, která byla dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.

8. Odvolací soud zopakoval část dokazování listinami předloženými žalobkyní za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. a zjistil, že podle splátkového kalendáře vytvořeného dne dni 17. 1. 2024 byla žalovanou na úvěr uhrazena celkem částka 271 403 Kč. Z této listiny vyplývají úhrady do 16.8.2023, ale nikoliv další úhrady žalované do podání žaloby a neobsahuje tři úhrady ve výši 5 300 Kč ze dne 25.1.2024, 29.2.2024 a 4.3.2024, které byly uvedeny ve splátkovém kalendáři ze dne 4.6.2024. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud při stanovení výše bezdůvodného obohacení zohlednil částku 5 300 Kč dvakrát. Z uvedených listin bylo zjištěno, že celkem bylo žalovanou uhrazeno 287 303 Kč, přičemž žalobkyní byla poskytnuta částka 300 000 Kč, a proto žalovaná dluží částku 12 697 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě tohoto dluhu ve lhůtě 10 dnů v oznámení o ztrátě výhody splátek a o zesplatnění úvěru ze dne 22.11.2023, zaslané doporučeně na adresu žalované dne 23.11.2023.

9. Soud prvního stupně věc správně posoudil věc po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to zejména z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně ostatně v odvolání ani tyto závěry (mimo otázky výše nároku, jeho splatnosti a prodlení) nezpochybnila a ve zbytku ani zamítavý výrok nenapadla. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, ztotožnil. Odvolací soudu pouze nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se výše dluhu a prodlení dlužníka, kde se naopak ztotožnil s odvolací argumentací žalobkyně.

10. Podle upřesněných skutkových zjištění dosud nevrátila žalovaná žalobkyni z poskytnuté jistiny ve výši 300 000 Kč částku 12 697 Kč. Ke splatnosti tohoto nároku je třeba uvést, že podle § 570 odst. 1 o.z. působí právní jednání vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Projev vůle věřitele (výzva) musí dojít do dispoziční sféry dlužníka (v opačném směru to samozřejmě platí stejně), což v případě doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb předpokládá dodání. V případě prokázaného odeslání na správnou adresu dlužníka (pro doručování) lze ale vyjít i z domněnky dojití podle § 573 o.z., což je také tento případ.

11. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem.“ 12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem“ spotřebitele podle odstavce 1, „určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud“ podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru „změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 14. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně rozlišuje konstitutivní rozsudky, teprve výrokem „určující“ splatnost, které nejsou exekučním titulem pro vymožení peněžitého plnění (srov. např. 33 Cdo 1869/2013 a další), a deklaratorní rozsudky ukládající výrokem již existující a splatnou povinnost k plnění, které takovým titulem jsou. Tyto kategorie nelze směšovat, a to nejen hmotněprávně, ale ani procesně, a to ani na základě shora uvedené právní úpravy spotřebitelského úvěru.

15. Žaloba byla v daném případě od počátku (a obsah odvolání to potvrzuje) založena na tom, že splatnost dluhu již nastala a že má jít o rozsudek deklaratorní, „na plnění“ (o zaplacení již existujícího dluhu). Nelze směšovat hmotněprávní lhůtu k plnění (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) a pariční lhůtu (§ 160 o.s.ř.), která je jen lhůtou procesní a týká se jen vykonatelnosti rozsudku, nikoli již dříve nastalé splatnosti uplatněného nároku. Podle názoru odvolacího soudu jde v tomto řízení o správné vymezení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně správné interpretace § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu „spor“ a kdy tu naopak „není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní, nikoli o vodítko pro určení lhůty pariční.

16. První možný výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, není-li tu dohoda („doba sjednaná“, což v těchto věcech obvykle není), aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl „na návrh“ o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nesprávný. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a neplatné smlouvě o úvěru (o což je obvykle primární spor) by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a platné smlouvě o úvěru by zase žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

17. Odvolací soud považuje za nesprávné i to, aby si soud „určoval“ lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti je zásahem do práv a povinností stran a musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), a musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.), nebo neunesením procesních břemen, přesně jak žalobkyně namítá. Nelze postupovat podle zcela volné úvahy (libovůle) soudu. Pak lze také takový rozsudek případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.

18. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.), jak shora uvedeno. Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů. Přesně k tomu ale rozsudek soudu prvního stupně vede.

19. Nesprávný se odvolacímu soudu jeví i názor, že jde ve skutečnosti o případ, kdy z právního předpisu (§ 87 zákona o spotřebitelském úvěru) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (viz § 153 odst. 2 o.s.ř.), takže by soud, navzdory konkrétnímu žalobnímu žádání „na plnění,“ tímto nebyl vázán a mohl by ve stejném řízení (vždy) nejprve určit splatnost úvěru „podle možností spotřebitele“ (konstitutivně, nikoli v rovině exekučního titulu) a současně přiznat (deklaratorně, jako exekuční titul) již dlužnou část, včetně úroku z prodlení, a jen případný zbytek dluhu i s příslušenstvím pro předčasnost zamítnout. Takové částečné vyhovění žalobě „na plnění“ ale fakticky není možné. Určení splatnosti, „až dlužník bude mít,“ ale „v přiměřené době stále nemá“ (viz § 1960 o.z.), které se této situaci nejvíce podobá, totiž nelze podle názoru odvolacího soudu realizovat do minulosti, ale jen od právní moci rozsudku dále. To vše souvisí a s otázkou případného promlčení nároku na vrácení jistiny úvěru.

20. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně „spor“ a kdy jedině je soudu zákonem (na základě Ústavy) dána pravomoc konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran uvedeným určením. Taková výjimka by měla být vykládána spíše restriktivně.

21. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ale ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale z výzvy věřitele k plnění dluhu v jím uvedené lhůtě, byť by nebyla explicitně založena na „neplatnosti smlouvy“ a na postupu „podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.“ 23. Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.

24. Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celé zbylé jistiny úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad, byť by bylo nepravidelné, a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).

25. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka. To je právě tento případ.

26. Uvedená právní norma sice směřuje k ochraně spotřebitele, nicméně nikdo jiný potřebné informace o aktuální situaci dlužníka („jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrech“ ve smyslu § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru) objektivně nemá. Z údajů zjištěných dříve při uzavírání smlouvy (a nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti) vycházet nelze, otázku přiměřenosti si ani nelze vyřešit jako předběžnou (viz výše). Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a bez zbytečného odkladu u věřitele uplatnit, tedy návrh věřitele výslovně nepřijmout a spor vyvolat. V takovém sporu ho také bude tížit břemeno tvrzení a břemeno důkazu, jak namítala žalobkyně. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Ochranu spotřebitele (jako v otázce zkoumání úvěruschopnosti) nelze bez jeho součinnosti v tomto směru zajistit ex officio.

27. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde „není spor,“ opět bez ohledu na skutečné poměry dlužníka. Nesporná (přiměřená) doba je jen jiná, než věřitel původně zamýšlel, ale po jejím uplynutí opět nastává prodlení.

28. Pokud věřitel s dlužníkem navrženou dobou plnění (ve splátkách apod.) naopak nesouhlasí, nezbývá mu, než podat žalobu o určení splatnosti soudem podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť takový návrh může podat kterákoli ze smluvních stran.

29. Pokud však dlužník žádnou obranu (odlišný návrh či alespoň nesouhlas) bez zbytečného odkladu u věřitele neuplatnil, což je tento případ, a současně nová doba plnění uvedená ve výzvě věřitele uplynula, je dlužník také v prodlení, ledaže ještě poté došlo stejným mechanismem právního jednání ke změně.

30. Jinými slovy, uvedená právní úprava nebrání ani tomu, aby dlužník (již jako žalovaný), pokud svou možnost vyvolat spor bez zbytečného odkladu před podáním žaloby zmeškal, uplatnil své argumenty k přiměřenosti doby plnění až v rámci soudního řízení o žalobě na plnění (důvodem může být i jen aktuální pozdější zhoršení poměrů). Pokud s tím ale věřitel (žalobce) nesouhlasí (minimálně tím, že v řízení o zaplacení zcela nebo částečně pokračuje), je tu „spor,“ a naopak dlužníku nezbývá, než podat žalobu na určení jiné splatnosti soudem podle § 87 odst. 2, popř. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Případný pozitivní výsledek takového sporu pro dlužníka by se pak projevil i v žalobě na plnění, jejíž řízení by zpravidla muselo být přerušeno. Jinak půjde již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nebude mít vliv.

31. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, nebo její změnu, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů u různých druhů žalob, z nichž soud prvního stupně naopak vystoupil.

32. V tomto smyslu odvolací soud uvedené ustanovení vyložil již v řadě svých rozhodnutí (z posledních např. pod sp. zn. 27 Co 20/2024, nebo 27 Co 119/2024) a nemá důvod se od uvedených závěrů odchylovat (viz též § 13 o.z.). Žalobkyní citovaná rozhodnutí jiných odvolacích soudů nepředstavují určující prejudikaturu, navíc je zřejmé, že jednotný výklad soudní praxe stále hledá. I proto považoval odvolací soud za vhodné nastínit podrobnější rozbor možných výkladových variant, jak se v praxi objevují a diskutují. Ke sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů je sice zákonem povolán toliko Nejvyšší soud, ten však dosud žádný ucelený výklad § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neposkytl.

33. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu prokazatelně dopisem odeslaným dne 23.11.2023, tato výzva došla do dispoziční sféry žalované a považuje se za doručenou třetím pracovním dnem po odeslání, tj. dnem 28.11.2023 (viz § 573 o.z.), přičemž celý nesplacený zbytek jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na něž žalobkyně právo nemá) měl být zaplacen do deseti dnů, tj. do 8.12.2023. Žalovaná současně netvrdila, že by tehdy (bez zbytečného odkladu) o přiměřenost této doby vyvolala „spor,“ platí tedy závěr, že šlo o dobu „nesporně přiměřenou“ tehdejším (blíže neurčeným) možnostem spotřebitele (žalované) podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Dluh se stal hmotněprávně splatným již uplynutím uvedené doby a žalobkyně má nárok vedle zbytku jistiny úvěru ve výši 12 697 Kč též zákonný úrok z prodlení z této částky od 9.12.2023.

34. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v odvoláním napadené části výroku II. změnil a žalobě vyhověl, ve zbytku (dle rozsahu odvolání co do úroku z prodlení od 2.12.2023 do 8.12.2023) napadenou část výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť zamítavý výrok byl ve zbytku napadené části správný, byť z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

35. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Převážně úspěšnou byla v tomto řízení žalovaná, které však žádné náklady s tímto řízením nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

36. V odvolacím řízení byl předmětem řízení pouze nárok na zaplacení částky 12 697 Kč s úrokem z prodlení, kde žalobkyně měla téměř plný úspěch, takže jí náleží plná náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o.s.ř. Její náklady jsou tvořeny jen zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1000 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

Poučení