27 Co 260/2024 - 245

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Anonymizováno] o žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 3 C 82/2023-167 ze dne 25.4.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 61 104 Kč; jinak se výrok II. a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 3 C 82/2023-167 ze dne 25.4.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo určeno, že žalobce [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce], r.č. [RČ], bytem [adresa], [adresa], je vlastníkem pozemku označeného parc. č. [Anonymizováno], orná půda, nacházejícího se v katastrálním území [adresa], obci [adresa] (dále také jako „předmětný pozemek“), kde správu katastru nemovitostí vykonává [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], vymezeného dle geometrického plánu vyhotoveného [právnická osoba]., sídlem [adresa], pod č. [hodnota], který byl úředně ověřen oprávněným zeměměřickým inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO] dne [právnická osoba].2024 pod č. [Anonymizováno] s tím, že tento úředně ověřený geometrický plán vyhotovený [právnická osoba]. pod č. [hodnota] je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 69 332 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta] (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že jde o určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. [Anonymizováno], připlocené u žalobce a označené nově dle uvedeného geometrického plánu jako parc. č. [Anonymizováno]. Tato část, o výměře [Anonymizováno], navazující na další sporný pozemek řešený v paralelním řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 145/2023), byla podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobcem také užívána jako (domnělá) součást jeho sousedního pozemku parc. č. [Anonymizováno], který nabyl na základě kupní smlouvy z roku 1994 (původně evidováno pod parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]). Žalobce podle soudu prvního stupně tvrdil a prokázal, že v době nabytí pozemku (nyní sloučeného do parc. č. 414/1) byl zakoupený pozemek oplocen tak, jak je tomu dosud, tedy fakticky včetně předmětného pozemku (nyní parc. č. [Anonymizováno]), a oplocení tvořilo „přirozenou hranici pozemku.“ Teprve při pozdější kontrole hranic v roce 2016 (iniciované novým sousedem [Anonymizováno] a nikoli žalovanou, která o nesrovnalostech ani tehdy nic netušila) žalobce zjistil, že část pozemku, kterou užívá, je evidována v katastru nemovitostí jako součást sousedního pozemku ve vlastnictví žalované. S odkazem na letité užívání předmětného pozemku v dobré víře žalobce tvrdil, že spornou část pozemku vydržel, neboť o ni od počátku pečoval, užíval ji jako vlastní a nikdy nebyl ze strany žalované ani jiné osoby vyzván k jejímu vyklizení.

3. K tomu soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, včetně výslechu svědků, listinných důkazů a místního šetření. Bylo zjištěno, že plot, který odděluje parcely po pravé straně zespoda od ulice směrem [právnická osoba], se podle svědeckých výpovědí nachází na stejném místě po celou dobu. Svědci (převážně z řad starousedlíků) potvrdili, že žalobce oplocenou část pozemku využíval jako vlastní, aniž by si byl vědom jakékoliv nesrovnalosti ohledně hranic. Svědek [Anonymizováno] sice vypověděl, že žalobce odstranil geodetické značky po měření v roce 2016 a že se v místě „roztahuje,“ že boural plot, nicméně nebyl ve své výpovědi přesný a soud prvního stupně i z dalších vymezených důvodů, včetně odlišných výpovědí svědka [Anonymizováno] a svědkyně [jméno FO], jeho výpovědi dílem neuvěřil a dílem (co do tvrzené likvidace zaměřovacích kolíků po uvedeném zaměření) ji nepovažoval ani za právně významnou. Stáří plotu bylo podle soudu prvního stupně „seznatelné i z místního šetření,“ kdy pletivo plotu je již „zrezlé, potrhané, prověšené, rovněž sloupky, na kterých je zachycen, jsou již dosti poškozené, beton, v němž jsou umístěny rovněž není nový.“ K tomu byly pořízeny i fotografie. Plot byl s největší pravděpodobností zhotoven již v roce 1971 tehdejším sousedem napravo, předchůdcem svědka [Anonymizováno], panem [Anonymizováno], který podle předložených listin tehdy žádal [právnická osoba] o „náhradu shnilého plotu“ a také o „zrušení cesty,“ která v těchto místech původně vedla dozadu na pole a „kdysi sloužila držitelům usedlosti č. [hodnota] k přístupu na jejich pole, když nyní je pole zapojeno v JZD, které má [právnická osoba] přístup z několika jiných cest.“ Další navržené důkazy nebyly pro nadbytečnost provedeny.

4. Na tomto skutkovém základě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínky vydržení podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013, neboť předmětný pozemek držel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří, po dobu 10 let. Vyloučil, že by došlo k posunu rozhodného plotu ze strany žalobce, naopak z chování žalobce po celou dobu od prosince roku 1994 bylo podle soudu prvního stupně zřejmé, že jednal v omylu, že nyní sporná část pozemku je v jeho vlastnictví, neusurpoval si půdu žalované. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že se jedná o spornou plochu o výměře [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy s ohledem na celkovou plochu pozemku žalobce plochu malou, a nelze klást k jeho tíži, že nerozpoznal odlišný rozměr kupovaného pozemku od rozměru pozemku, který reálně užíval. Ztráta dobré víry po zaměření pozemků v roce 2016 již není podle soudu prvního stupně významné, neboť v té době již vlastnické právo žalobce vzniklo. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, které podrobně vyčíslil.

5. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, a to v celém rozsahu. Namítá, že soud prvního stupně opomněl zohlednit, že spor zahrnuje nejen parc. č. [Anonymizováno] ale i část pozemku parc. č. [Anonymizováno] (ostatní plocha, výměra [Anonymizováno], k.ú. [adresa]). Tyto pozemky tvoří jeden funkční celek („cestu“) a nelze je fakticky oddělit, ačkoliv procesně jsou vedeny samostatně. Argumentace soudu, že plocha [Anonymizováno] je zanedbatelná vzhledem k celkové ploše připloceného pozemku, je proto chybná a nepřesná. Soud prvního stupně dále podle žalované tendenčně vybral důkazy, které podporovaly závěry ve prospěch žalobce, a důležité důkazy žalované považoval za nadbytečné nebo je zamítl. Výslech svědků [jméno FO] a [jméno FO] byl soudem ignorován, přestože jejich výpovědi zásadně zpochybňovaly věrohodnost tvrzení žalobce. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování dopisem [právnická osoba] z roku 2015, vyzývajícího žalobce k odstranění překážek na předmětném pozemku, představuje podle žalované zásadní pochybení. Výpověď svědka [Anonymizováno] je podle žalované zjevně zaujatá, neboť svědek má k věci přímý vztah, a k poměrům před rokem 2015 je jeho výpověď irrelevantní. Naopak výpověď svědka [jméno FO] podle žalované potvrzuje, že žalobce využíval „cestu“ až od roku 2010 a že kolíky vytyčující hranice pozemků odstraňoval. Svědek potvrdil výzvy žalované a jejího manžela k vyklizení žalobce v roce 2014 a 2018 a také uvedl, že sice žalobce přímo neviděl, ale že žalobce „plot směrem od silnice v pravé části zrušil a tím rozšířil svůj pozemek,“ takže „oplocení posouval.“ Do roku 2010 se v místě dalo volně procházet, dokud žalobce cestu nezahradil. Existenci „uličky“ potvrdil i svědek [Anonymizováno]. Navíc tvar hranic oplocených pozemků je podle žalované odlišný od skutečných hranic pozemku žalobce. Tyto skutečnosti jsou podle žalované v rozporu se závěry soudu o dobré víře žalobce. Provádění důkazu náhledem do leteckých snímků Google map žalovaná považuje za irelevantní, neboť soud nezohlednil období, ze kterého fotografie pocházejí, a tyto důkazy zohlednil při vydání rozhodnutí. Žalovaná považuje napadený rozsudek za nespravedlivý, protože část pozemku, který byl jejímu manželovi vrácen v restituci, je opět odnímána. Poukazuje na historický tlak ze strany státu a předchozí bezplatné převody vlastnictví.

6. Žalovaná napadla explicitně i výrok o náhradě nákladů řízení. Má zato, že náklady jsou nepřiměřené, neboť jejich výše převyšuje hodnotu předmětu sporu. Poukazuje na svou sociální situaci (starobní důchodkyně s příjmem pod 15 000 Kč měsíčně) a žádá o aplikaci § 150 o.s.ř. Podle žalované by odvolací soud měl zohlednit i skutečnost, že ke dni podání žaloby nebyl geometrický plán úředně ověřen ani schválen katastrálním úřadem, což činí žalobu procesně neúplnou. Úkony žalobce před schválením geometrického plánu by proto neměly být zohledněny při nákladech řízení.

7. Na základě těchto skutečností žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, případně aby změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, aby žalobci náhrada nebyla přiznána.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně věc posoudil po skutkové i právní stránce správně. Podle žalobce je to naopak svědek [Anonymizováno], kdo má na výsledku sporu vlastní zájem. Jeho výpovědi proto soud prvního stupně správně neuvěřil. Svědek [Anonymizováno] mimo jiné vypověděl, že žalobce měl pozemek nabýt až v roce 2010, ačkoliv podle listinných důkazů pozemek koupil v roce 1994. Svědek také uvedl, že neznal stav, ve kterém žalobce pozemek koupil a že žalobce nabyl pozemek tak, jak je oplocený i nyní. Tvrzení, že by měl žalobce postavit plot až v roce 2010, je zcela v rozporu se všemi listinnými důkazy a tvrzeními ostatních svědků. Žalobce dále popřel, že by se hranice pozemků lišila od té skutečné. Podle žalobce je naopak pravdou, že hranice je rovnoběžná se skutečnou, takže se žalobce důvodně domníval, že jeho pozemek oplocen řádně ve stavu uvedeném v katastru nemovitostí. V daném řízení se projednává jen předmětná část pozemku a nelze podle názoru žalobce přihlížet k jiným sporům vedeným mezi stejnými účastníky ohledně jiných pozemků. Žádný ze svědků také nikdy spornou část pozemku nepovažoval za cestu, tvrzená cesta (bývalé přídatné spoluvlastnictví) byla zrušena právě v roce 1971 jako neužívaná, přičemž není pravdou, že v roce 1971 [právnická osoba] v [adresa] neexistoval. S ohledem na skutečnost, že k vydržení došlo v roce 2004, není podle žalobce podstatné jednání žalované ani [právnická osoba] v roce 2015. Důkazní návrh žalované dopisem družstva by na dané věci nic nezměnil. Dále žalobce uvedl, že osobní vazby žalované k pozemkům v k.ú. [adresa] nejsou ani přímé (do rodiny [Anonymizováno] se jen přivdala) ani silné, neboť tam jezdí maximálně jednou za rok, o pozemky se nestará a nikdy je neužívala. O skutečnosti, že žalobce užívá část jejího pozemku, ani nevěděla. Pokud jde o náklady řízení, žalovaná sama požadovala za spornou část pozemku 128 000 Kč, a není tedy pravdou, že by náklady řízení přesahovaly hodnotu sporu. Žalovaná je vlastníkem velkého množství pozemků, je tedy zcela schopna náklady řízení žalobci uhradit. Proto navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé opodstatněné.

10. V první řadě je třeba uvést, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a odvolací soud na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně pro zjednodušení v souladu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne 16.11.2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, zcela odkazuje. Z obsahu spisu se nepodává žádné účelové vybírání důkazů ani jejich tendenční hodnocení. Soud prvního stupně se argumentací stran naopak podrobně zabýval, provedl rozsáhlé dokazování a své skutkové závěry podrobně a logicky odůvodnil nejen jednotlivě, v dílčích zjištěních, ale i ve vzájemné souvislosti. Skutkové odvolací námitky žalované jsou neopodstatněné.

11. Soud prvního stupně především zcela neopomněl, že se spor vede nejen o předmětný pozemek parc. č. [Anonymizováno], ale v jiném řízení u stejného soudu i o část navazujícího pozemku parc. č. [Anonymizováno] O tom ani není mezi účastníky spor, byť žalobce zastává mylný názor, že takový spor je bez dalšího zcela bez významu. Význam mít samozřejmě může, ale v dané situaci nemá. Podle obsahu obou spisů jde totiž v paralelním řízení o navazující část pozemku parc. č. [Anonymizováno] označenou nově jako parc. č. [Anonymizováno] (výměra [Anonymizováno]). Odvolací soud dokonce paralelní spis sp. zn. 18 C 145/2023 připojil, nicméně žádné nové a procesně přípustné relevantní skutečnosti se z tohoto spisu nepodávají. Ve věci dosud také nebylo rozhodnuto.

12. V tomto řízení nicméně bylo jasně zjištěno, jak uvedl opakovaně soud prvního stupně, že celková výměra skutečně koupeného pozemku žalobce v roce 1994 činila cca 560 m, navíc ve smlouvě výměra uvedena nebyla. Závěr soudu prvního stupně, že připlocená část není svou rozlohou natolik významná, aby dobrou víru narušila (je zanedbatelná), je tedy správný i při zohlednění navazujícího sporného pozemku (celkem jde o 16 m + 63 m), což ale nepředstavuje ani 15 % navíc od výměry skutečně koupeného, jak bude dále rozvedeno. Zásadně odlišný není ani tvar pozemků, jak žalovaná tvrdí, naopak. Převážná část skutečné hranice je rovnoběžná s umístěním plotu, jak akcentoval žalobce. Není zde nic, co by z tohoto pohledu, při obvyklé opatrnosti, kterou lze požadovat, mělo žalobce varovat.

13. Pravdivé není ani klíčové tvrzení žalované, že sám žalobce plot v předmětné části „zrušil“ a „posouval“ směrem doprava do pozemku žalované, kam se „roztahoval.“ To uvedl jen svědek [Anonymizováno] a jen v jedné části své výpovědi, současně ale na jiných místech opakovaně uvedl (kromě chybného údaje o koupi žalobce až v roce 2010, namísto správného roku 1994), že žalobce koupil pozemek „oplocený stejně jako teď,“ že „plot už tam byl,“ nebo že žalobce rozšířil pozemek „směrem ke komunikaci,“ tedy v jiném místě (vpředu směrem od ulice). A ani to zřejmě není pravda. Soud prvního stupně rozporné výpovědi svědka [jméno FO], která není v souladu ani s ostatními důkazy správně neuvěřil.

14. Existenci plotu po pravé straně směrem od ulice [právnická osoba] již v době koupě žalobcem potvrdil zejména svědek [Anonymizováno]. Sama žalovaná ostatně jakékoli posouvání plotu žalobcem netvrdila ani v předžalobní korespondenci ani po celou dobu řízení před soudem prvního stupně, ačkoli taková konkrétní aktivita žalobce by jasně svědčila pro úmyslný (neoprávněný) zábor cizího majetku (zlý úmysl přisvojit si cizí věc), a šlo by tedy logicky o první argument v takovém sporu.

15. Realita je taková, že žalobkyně se pouze u posledního jednání „chytila“ uvedeného nepřesného (nepravdivého) sdělení svědka [jméno FO]. U jednání odvolacího soudu nakonec uvedla, že vlastně „netvrdí, že by žalobce posouval oplocení,“ nýbrž že to oplocení „posunul naopak z druhé strany pan [jméno FO],“ ale žalobce „toho využil“ a následně „zahradil průchozí cestu tím, že tam postavil vrata směrem od silnice i do pole,“ tedy kolmo k linii pravého plotu.

16. Žalovaná tak ve skutečnosti potvrdila zjištění soudu prvního stupně, že žalobce koupil pozemek již zprava oplocený (v rozhodné části sousedem [Anonymizováno] z roku 1971), jak je patrné i dnes (v době ohledání soudem prvního stupně). Oplocení mělo být tehdy (v roce 1994) na stejném místě i vpředu i vzadu, pouze měla (podle nové verze žalované) chybět vrata vpředu (do ulice) a vzadu (do pole), takže se tam „dalo projít.“ V levé části z pohledu od ulice (na opačné straně, které se spor netýká) oplocení nikdy nebylo, na tom se ale shodli i svědci.

17. Existenci historické „uličky,“ kde se sáňkovalo, skutečně potvrdil i svědek [Anonymizováno], který v obci bydlí 60 let (narozen 1962). Patrně šlo ale ještě o pozůstatky původní „cesty“ (před rokem 1971). Pak už tam totiž podle svědka „ulička nebyla“ a „bylo to zarostlé,“ chodit se tam nedalo. Podle svědka „je dole branka, jsou tam vrata“ a „takhle je to tam pořád.“ Opravu plotové zídky vpředu a výstavbu velkých vrat od ulice (od „parkoviště“) připustil i žalobce. V době koupě byla podle žalobce přední zídka „povalená“ a chodilo se přes ní („překračovala se“). Tomu napovídají i fotografie účastníků a soudu – zatímco pravý a zadní plot (v rozhodném místě) je značně starý, jak uvedl soud prvního stupně, přední zídka a vrata jsou o něco novější, ale také historické, jistě nejde o výstavbu z roku 2010 nebo pozdější. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že zde v době koupě pozemku žalobcem (1994) byla reálně užívaná „cesta,“ oddělená od pozemku žalobce, kudy se normálně chodilo „až do roku 2010,“ jak žalovaná tvrdí. Naopak. Původní „cesta“ podle zjištění soudu prvního stupně již nebyla užívána a byla panem Prokůpkem již v roce 1971 (23 let před koupí pozemku žalobcem) rozdělena podélně (cca v polovině) novým oplocením, a tak byla „zrušena,“ čímž celá situace fakticky vznikla, neboť právní vztahy takovýmto „zrušením“ samozřejmě nezanikly. Na pozemku vlevo od tohoto nového plotu tak mohla teoreticky tehdy zůstat maximálně polovina šířky původní cesty. Podle názoru odvolacího soudu už tam ale žádná „cizí cesta“ v době vlastnictví žalobce (od roku 1994 dále) nebyla. Nedává to žádný praktický smysl a svědčí o tom i vzrostlé letité dřeviny na fotografiích u plotu z obou stran.

18. Žalovaná také původně nic netvrdila o tom, že o rušení původní cesty v roce 1971 a o výstavbě oplocení středem dalšího pozemku (jinde než na hranici pozemku) žalobce v roce 1994 nebo později věděl. Až u odvolacího soudu uplatnila žalovaná nové tvrzení o tom, že z historického geometrického plánu o tom museli vědět předchůdci žalobce, manželé [Anonymizováno]. To však nemá pro posouzení dobré víry žalobce žádný význam, navíc jde o nepřípustnou novotu (viz § 205a o.s.ř.), proto se tím odvolací soud nezabýval.

19. Není tedy opodstatněné hodnocení žalované, že žalobce „využil“ (zneužil) existenci chybně stojícího oplocení. Žalobce prostě převzal koupený pozemek ve stávajících hranicích a následně pouze opravil povalený přední plot a přední vrata na svůj (částečně jen domnělý) pozemek, již v pravé části historicky (tehdy přes 20 let) oplocený. K němu pak logicky přisadil i přední vrata. O žádnou neoprávněnou „zábranu na cestě“ nešlo. Podle nových geodetických značek sprejem by ostatně hranice pozemku (o který se vede paralelní spor) začínala až v polovině předních vrat.

20. V zadní části pozemku žalobce, která je předmětem posouzení v tomto řízení, jsou podle fotografií z místního šetření jen chatrná drátěná dvířka, která se zjevně nezamykají a dost možná ani nezavírají (žalobce v místě choval slepice). To ale na držbě žalobce v tomto místě nic nemění. Soudu prvního stupně tedy nelze v hodnocení důkazů a v jeho skutkových závěrech o nerušené držbě žalobce k předmětnému pozemku nic vytknout, ani kdyby vzadu směrem do pole vrata v nějakém období chyběla, nezavírala se, a dalo se tudy fakticky projít, jak žalovaná tvrdí. Nezamčená byla ostatně v době ohledání ze strany soudu prvního stupně i přední (hlavní) vjezdová vrata.

21. Podstatné je užívání pozemku a vymezení žalobcem obhospodařovávaného prostoru zejména koncem pravého a zadního oplocení, mezi nimiž je průchod dozadu na pole, jak správně zaznamenal při místním šetření soud prvního stupně na fotografiích. Tyto části oplocení byly v místě již v době, kdy žalobce nemovitosti koupil, a lze tedy uzavřít, že v těchto hranicích také pozemek držel a obhospodařoval. Sama žalovaná ostatně u jednání odvolacího soudu uvedla (prostřednictvím zástupce), že pozemek pod cestou zdědil pan [jméno FO] v roce 2010 a tehdy se šli s manželkou (žalovanou), na místo „podívat, co že to vlastně zdědil,“ a (teprve) zjistili, že předmětný „pozemek je využíván, je zde uskladněné dřevo a že zde někdo hospodaří.“ Ani následně se ale ve vztahu k předmětnému pozemku nedělo ze strany žalované nic, nejméně do roku 2016.

22. Nic na tom nemění ani sporná výzva zemědělského družstva k vyklizení části pozemku parc. č. [Anonymizováno] kterou sice soud prvního stupně k důkazu neprovedl, ale správně zdůraznil, že se týká až roku 2015, a proto není rozhodná (je nadbytečná), což je správný závěr. Navíc podle svědkyně [jméno FO], která k tomu byla slyšena, i podle vyjádření samotné žalované, šlo tehdy o neoprávněné užívání pozemků „za ploty“ všech přilehlých vlastníků (včetně žalobce) směrem zezadu do pole, což bránilo družstvu v obdělávání. Žalobce (stejně jako sousedé) totiž směrem do pole (až za plot) umísťoval movité věci (nepořádek). Nešlo tedy o vyklizení zaplocených částí zahrad (včetně předmětného sporného pozemku), ale o jinou část pozemku žalované (kraj pole obdělávaného družstvem). O tom svědčí i mapy obdělávané půdy a letecké snímky.

23. Žalovaná tedy skutečně o celém problému s nesprávným umístěním oplocení také nic nevěděla až do roku 2016, kdy zaměření hranic pozemků inicioval nový soused [Anonymizováno], který chtěl v místě stavět. Jinak není výpověď tohoto svědka pro věc zásadní. Nikoli však z důvodu jeho nevěrohodnosti, jak žalovaná namítá, ale nadbytečnosti, neboť se do vesnice přistěhoval až mnohem později a o rozhodných historických okolnostech nic přímého neví. Byl to ale právě on, kdo byl hybatelem nějakého řešení, když nesrovnalosti odhalil. Tvrzení žalované u jednání odvolacího soudu, že ve skutečnosti jde v tomto sporu o zástupný spor se svědkem [Anonymizováno], tak vůbec neodpovídá realitě. Svědek [Anonymizováno] s připlocenými částmi pozemků žalobce ve skutečnosti nemá mnoho společného, na úspěchu žalobce nemá žádný přímý zájem. Osud jeho zaplocené části původní cesty je totiž jiný a sám naopak vystupuje v paralelním řízení sp. zn. 18 C 145/2023 proti žalobci jako žalovaný spoluvlastník tam řešeného pozemku (jeho části).

24. Soudu prvního stupně lze přisvědčit i v tom, že nemá valný význam zkoumat, zda žalobce skutečně vytrhával geodetické kolíky umístěné při zaměřování v roce 2016 či nikoli. Je to totiž právně nevýznamné, stejně jako existence případných ústních výzev k vyklizení předmětného pozemku údajně již v roce 2014 (před zaměřováním), nebo v roce 2018 (po zaměření). Předložená korespondence každopádně pochází z roku 2023 a žalovaná zejména netvrdila nic o tom, že by proti žalobci podala žalobu, jejímž prostřednictvím by své vlastnické právo proti žalobci uplatnila u soudu kdykoli do 1.1.2019, což je klíčové i pro alternativní právní posouzení věci, jak bude dále rozvedeno.

25. Lze tedy zopakovat, že skutkové odvolací námitky žalované jsou věcně neopodstatněné a že soudu prvního stupně nelze v tomto směru vůbec nic vytknout. Na tomto skutkovém základě dospěl odvolací soud k následujícímu právnímu posouzení.

26. Soud prvního stupně zcela správně vyřešil prvotní otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o.s.ř., o tom ani nebyl spor. Naprosto přesně pak byla vyřešena i otázka vydržení. Soud prvního stupně aplikoval správnou právní úpravu a tuto i správně použil, citoval i přiléhavou judikaturu.

27. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

28. Žalobce se dovolává vydržení předmětného pozemku a tvrdí, že se držby ujal v roce 1994 a následně ho držel a užíval až do roku 2016, kdy došlo k zaměření, a i poté. V tomto směru se žalobce dovolává skutečností a právních následků (vydržení), které měly nastat do 31.12.2013, proto je třeba postupovat podle tehdy účinných právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), jak správně uzavřel soud prvního stupně.

29. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

30. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

31. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

32. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu 10 let, pokud si nechce (nepotřebuje, nemůže) započítávat obdobnou držbu svých předchůdců, a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným.

33. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Otázka existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se měl a mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde však o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.

34. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 26.7.2017, sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, a ze dne 11.1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

35. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, podle kterého téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze. Za takové situace jde obvykle o omyl neomluvitelný. Naproti tomu nižší rozdíly (menší než 100 %) obvykle omluvitelné být mohou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, ze dne 6.10.2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004 a další). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 21.6.2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012 (a dalších) uvedl, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být také omluvitelný a že není nezbytný požadavek, aby nabyvatel text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku, to však neplatí absolutně. Vždy záleží na konkrétních okolnostech věci. Seznámení se s výměrou pozemku je při koupi, zejména od cizího, obvyklé a porovnání s katastrální mapou lze legitimně požadovat, pokud jsou zde objektivní pochybnosti o průběhu právní (vlastnické) hranice alespoň v části koupeného pozemku. Nic takového ale v daném případě nenastalo.

36. Nebylo zjištěno, že žalobce byl s obsahem katastrální mapy při koupi zahrady v roce 1994 či později (do roku 2016, kdy došlo k zaměření) seznámen. Kupní smlouva neodkazovala za mapu ani na nějaký znalecký posudek, nebo na jakékoli zaměření, dokonce neuváděla ani konkrétní výměru. Ze samotných výměr pozemků nedostatek dobré víry ani dovozovat nelze, rozdíl výměr koupeného a fakticky drženého pozemku není ani 15 %, tedy hluboce pod 50 %. Žalobci tak nelze vytýkat, že si větší rozlohy pozemku nevšiml.

37. O rozsahu a oprávněnosti držby nebylo při uzavření smlouvy žádných pochyb, ploty byly historické, nikdo proti jejich umístění tehdy nebrojil, v té době ani nebylo možné nahlížet do katastru nemovitostí dálkovým přístupem. Žalobce sám nic nového nestavěl, plot napravo ani vzadu také neposouval. Pokud obnovil přední plot a instaloval bránu, kterou měl podle tvrzení žalované neoprávněně „zahradit cestu,“ nikdo proti tomu nebrojil, dokonce ani předchůdce žalované, který získal předmětný pozemek v restituci (jako součást parc. č. [Anonymizováno]) již v roce 1997. Žádná funkční cesta tam totiž tehdy již nebyla, jak shora uvedeno.

38. Podle názoru odvolacího soudu tak žalobce neměl žádný důvod, natož povinnost, tehdy (pro jistotu) zkoumat katastrální mapu. Navíc tvar koupeného a reálně drženého pozemku ani není zjevně odlišný, jak žalovaná tvrdí. Nebyl tedy žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že předmětný pozemek náleží ke zbytku zahrady, kterou žalobce v roce 1994 koupil, byť ji nabýval od cizího. Žalobce musel mít logicky za to, že mu patří i předmětný pozemek, neboť vše tvořilo jeden funkční celek. Sama žalovaná, resp. její předchůdce, ostatně tehdy nezkoumali nic.

39. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný pozemek byl dále užíván jako zahrada, žalobce zde choval slepice, měl zde dřevo, ovocné stromy a různé harampádí (i v roce 2010, jak uvedla sama žalovaná). Pokud žalobce expandoval později neoprávněně až za zadní plot směrem do pole, byl odtud zemědělským družstvem (stejně jako ostatní sousedé) vykázán, což ale nastalo až v roce 2015. Předmětný pozemek před plotem (směrem dovnitř v místě u průchodu na pole) ale ani tehdy nikdo neřešil, a to až do zaměření v roce 2016.

40. Žalobce tedy byl v roce 1994 při koupi zahrady v dobré víře, že mu i předmětný pozemek (jako příslušná část zemského povrchu) podle smlouvy náleží jako domnělá součást těch pozemků, které koupil. [adresa], že drží fakticky i část cizího pozemku. K vydržení vlastnického práva bylo třeba, aby ho v dobré víře soustavně držel alespoň deset let. Minimálně do roku 2016, kdy došlo k zaměření, tak žalobce byl oprávněně přesvědčen o tom, že mu předmětný pozemek náleží. Placení daně z nemovitosti, jak žalovaná namítala, s tím nemá nic společného. Právě omluvitelný omyl o tom, že drží jen svůj vlastní pozemek a nikoli též část cizího pozemku, dává držiteli možnost vlastnické právo vydržet na úkor skutečného vlastníka připlocené části, který jedná v obdobném omylu (nic mu subjektivně nechybí) nebo jen na své vlastnictví nedbá, a třeba i platí daň v rozsahu, který jeho vlastnickému právu již neodpovídá. Žalovaná, resp. její předchůdce (před rokem 2018) se také o předmětný pozemek celou tu dobu nijak nezajímali, podle názoru odvolacího soud také netušili, že žalobce do jejich vlastnického práva zasahuje. O tom svědčí i to, že to byl svědek [Anonymizováno] a nikoli žalovaná nebo její předchůdce, kdo v roce 2016 inicioval zaměření a zjistil i v katastru nemovitostí shora popsanou nesrovnalost oproti reálnému stavu v terénu.

41. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně o řádném vydržení vlastnického práva žalobcem již v roce 2004, uplynutím 10 let od vkladu práva žalobce do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy. K tomuto datu se historicky nic významného co do zachování dobré víry žalobce nestalo, a to ani podle tvrzení žalované, natož podle výsledků dokazování. [adresa] víra zanikala podle tehdejší právní úpravy a ustálené soudní praxe až ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pokud zde dobrá víra byla při zahájení držby a ke ztrátě dobré víry nedošlo po celou vydržecí dobu 10 let, právní následek nastává a již se nezmění jinak než následným převodem či přechodem vlastnického práva. Události nastalé později (po roce 2004) nemohou mít na již nastalé účinky vydržení jakýkoli vliv.

42. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

43. Pro úplnost lze ještě dodat, že určení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku je podle názoru odvolacího soudu věcně opodstatněné i z jiného důvodu, než vymezil soud prvního stupně a než uvedli účastníci.

44. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 totiž podmínky vydržení významně změnila. Oproti zpřísnění podmínek řádného vydržení, kde je vydržení vlastnického práva na základě putativního důvodu nově vyloučeno, zavedla nově i tzv. mimořádné vydržení (srov. § 1095 o.z.), u kterého se naopak nevyžaduje, aby dobrá víra byla se zřetelem ke všem okolnostem oprávněná (nově „řádná, poctivá a pravá“). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tedy v případě nemovitých věcí doba 20 let), vydrží držitel nově vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Tato úprava se přitom použije i na držbu zahájenou do 31.12.2013.

45. Podle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 o.z. totiž započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

46. Z toho vyplývá, že i v případě nesplnění podmínek řádného vydržení podle předchozí právní úpravy může dojít k mimořádnému vydržení podle nové právní úpravy (méně přísných podmínek, ale za delší dobu) s tím, že se do běhu vydržecí doby započítává i doba do 31.12.2013, nicméně k mimořádnému vydržení může dojít nejdříve k 1.1.2019.

47. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu uvedených nových ustanovení benevolentní a stojí na postulátu, že faktický stav může převážit nad právním stavem a „čas zhojí mnohé.“ Nechrání se jen zjevné lsti a podvody. Nepoctivý úmysl nelze podle Nejvyššího soudu ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 o.z. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy jen na opodstatněném přesvědčení o tom, že držitel, který se držby ujímá, nikomu nepůsobí v tomto okamžiku (při uchopení držby) svou držbou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2023, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

48. Současně také Nejvyšší soud uzavřel, že mimořádná vydržecí doba je natolik dlouhá, že je legitimní na skutečném vlastníku požadovat, aby své vlastnické právo bránil u soudu. Nepoctivý úmysl tak již nemůže bez dalšího založit, pokud se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem později v průběhu vydržecí doby dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Aby se stávající držitel stal nepoctivým, je třeba podat vlastnickou žalobu (viz § 995 o.z.). Nestačí již tedy různá upozornění, nebo výzva skutečného vlastníka, jak žalovaná tvrdila, a ani uvedené zaměření (z roku 2016). K tomu lze odkázat na stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. též na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3718/2022.

49. Mezi účastníky přitom nebylo sporu o tom, že do 1.1.2019 žalovaná žádnou vlastnickou žalobu vůči žalobci nepodala. Pokud již v roce 1994 ani později nebylo prokázáno úmyslné posunutí pravého plotu žalobcem (do pozemku žalované), nelze dovozovat nepoctivý úmysl žalobce. Pak by ale žalobce nabyl vlastnické právo i mimořádným vydržením (až ke dni 1.1.2019), i kdyby podmínky řádného vydržení podle dřívější právní úpravy v roce 2004 nesplnil. Klíčový je v tomto směru klidový faktický stav spojený s pasivitou žalované, resp. jejího předchůdce, po celou shora uvedenou dobu, kdy předchůdce získal pozemek v restituci. Neobstojí proto argumentace žalované, že jde o „nespravedlnost,“ revizi restitucí či nějaké „odnětí“ vlastnického práva. Jde o zákonný následek institutu vydržení, který je spravedlivě spojen mimo jiné i s letitou pasivitou skutečného vlastníka, kterému v jeho faktické držbě „nic nechybí,“ nebo o to nedbá.

50. Převážně správné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně správně postupoval § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšnému žalobci.

51. Je sice pravdou, že podle § 150 o.s.ř. lze náhradu nákladů řízení ve výjimečných případech snížit nebo zcela nepřiznat, pro takový postup ale soud prvního stupně a ani odvolací soud neshledal žádné důvody. Je třeba přihlížet k tomu, že žalovaná není jen „chudou starobní důchodkyní,“ jak v odvolání tvrdí, ale že minimálně vlastní nemovitosti uvedené v obsahu spisu (místní polnosti pronajímá). V řízení byla také zastoupena advokátem na základě plné moci (standardně za odměnu). Navíc i starobní důchodci zásadně musejí nést odpovědnost za své spory. Žalovaná obdržela předžalobní výzvu a se znalostí soudem později zjištěných okolností do sporu vědomě vstoupila, tvrzení žalobce ve velkém rozsahu sporovala, takže bylo nutné jednat opakovaně, bylo provedeno i místní ohledání. Tento svůj postoj si žalovaná podržela i v odvolacím řízení, po seznámení s velmi přesvědčivým rozsudkem soudu prvního stupně. Není zde tedy žádný důvod, aby soud odepřel náhradu účelně vynaložených nákladů, které pro obranu svého práva musel vynaložit žalobce, kterému nic z uvedeného přičítat nelze a který je rovněž osobou důchodového věku. Poměr výše nákladů k hodnotě předmětu sporu je dán primárně existencí a intenzitou sporu (viz výše), navíc žalovaná skutečně v předžalobní fázi požadovala v dopise z 15.5.2023 za sporné pozemky 8 000 Kč/m (celkem 632 000 Kč za [Anonymizováno] m). Na uvedených závěrech nic nemění ani doplnění geometrického plánu až v průběhu řízení. Od počátku bylo jasné, co je předmětem sporu, žalovaná ale zpochybňovala vše („každý metr“). Samotné zaměření je tedy významné jen pro zápis do katastru nemovitostí, navíc může být provedeno až v průběhu řízení soudem.

52. Věcně správně tedy bylo rozhodnuto o tom, že, kdo, komu, kde a v jaké lhůtě má plnou náhradu nákladů řízení poskytnout (viz též § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.) a v tomto rozsahu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

53. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze celkovou výši náhrady nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za účelná (viz § 137 o.s.ř.) opakovaná či bez opodstatněného důvodu (na straně druhého účastníka nebo zvláštního postupu soudu) postupně doplňovaná písemná vyjádření, popř. vyjádření, která je možné učinit u jednání. Tyto úkony se samostatně nenahrazují. V daném případě jde podle názoru odvolacího soudu o vyjádření žalobce z 16.6.2023 a 12.4.2024. Odměna advokáta a s ní související náhrady hotových výdajů tak náleží jen v rozsahu 12 a nikoli 14 úkonů právní služby, jak uvedl soud prvního stupně. Jinak lze ale opět odkázat na zcela precizní odůvodnění a na správnost všech podrobných výpočtů po jednotlivých složkách náhrady nákladů řízení, které jsou tvořeny i náhradou za promeškaný čas, cestovným, daní a soudním poplatkem. Celkové náklady žalobce před soudem prvního stupně tak činily 61 104 Kč a nikoli 69 332 Kč (12x 3 100 Kč + 12x 300 Kč + 24x 100 Kč + 3 167 Kč + DPH + 5 000 Kč).

54. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle stejných výpočetních postupů. Náhrada náleží za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 3 100 Kč a za režijní paušály 2x 300 Kč a DPH, celkem 8 228 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů odvolacího řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud také neshledal, jak shora uvedeno.