27 Co 261/2024 - 654

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] [Anonymizováno] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D] bytem [Jméno žalobce E] [Anonymizováno] e) [Jméno žalobce F], narozený [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] f) [Jméno žalobce G], narozená [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce G] g) [Jméno žalobce H], narozená [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce H] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle žalované o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 7. 2024, č. j. 12 C 77/2022-559 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 502 251 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 64 505 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 7. 2024, č. j. 12 C 77/2022-559 (dále jen „rozsudek soud prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba s návrhem na nahrazení projevu vůle se zamítá (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že první rozsudek soudu prvního stupně č. j. 12 C 77/2022-313 ze dne 8. 9. 2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 20/2023-411 ze dne 25. 5. 2023, nabyl právní moci. Poté žalobci převedli vlastnické právo k pozemkům nabytým na základě uvedených pravomocných rozsudků na třetí osobu. Následně rozsudkem č. j. 28 Cdo 3417/2023-440 ze dne 28. 11. 2023 zrušil Nejvyšší soud uvedené rozsudky a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že se soudy dostatečně nezabývaly tím, komu z více konkurujících oprávněných osob svědčí lepší právo na převod předmětných (náhradních) pozemků k uspokojení restitučního nároku. Soud prvního stupně uzavřel, že v době tohoto rozhodnutí již žalovaná nebyla vlastníkem pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětné pozemky“), ohledně kterých se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu těchto pozemků do jejich vlastnictví. Za tohoto stavu byla sice doložena aktivní legitimace žalobců, ale nikoliv pasivní legitimace žalované, neboť nelze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o převodu (náhradních) pozemků, které ve vlastnictví žalované nejsou. Zdůraznil, že soud je vázán předmětem sporu, tak jak byl vymezen žalobci a nesmí stranám přiznat něco jiného nebo více, než žádaly (iudex ne eat ultra petita partium). [adresa] dispoziční je vyjádřena mimo jiné v § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) Ze zákonné úpravy (§ 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) je zřejmé, že odůvodnění rozsudku závazné není. Žalobci sice svým jednáním, tj. tím, že nabyté pozemky převedli na třetí osobu, a to ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného, zajistili, že předmětné pozemky se nenavrátí zpět žalované (z důvodu ochrany § 243g odst. 2 o. s. ř.), dle názoru soudu prvního stupně tím však současně zmařili i možnost, aby jim shora označené pozemky mohly být vydány jako pozemky náhradní v rámci uspokojení jejich restitučního nároku v tomto soudním řízení. Za situace, kdy žalobci převedené pozemky nemohou vydat zpět žalované, tíží je v souladu s § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) povinnost vydat to, oč se obohatili (tj. obecná cena nemovitostí, kterou v daném případě žalobci patrně získali zcizením nemovitostí). S takovým důsledkem svého jednání žalobci museli počítat. Na druhou stranu, žalobcům i nadále svědčí jejich restituční nárok, jenž nebyl tímto soudním řízením vyčerpán, a který mohou řádným způsobem a dle platné zákonné úpravy uplatnit. Je věcí žalované, zda se bude po žalobcích vydání bezdůvodného obohacení domáhat novou žalobou, příp. zda se účastníci dohodnou mimosoudně. Soudy v případném dalším řízení o vydání bezdůvodného obohacení však jistě nebude vázány odůvodněním rozsudku zdejšího soudu, včetně jeho názoru, zda žaloba byla či nebyla podána po právu. Žaloba proto nebyla shledána důvodnou, když jejímu vyhovění brání nedostatek pasivní legitimace žalované a byla zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak procesně úspěšné žalované nebyla náhrada nákladů řízení přiznána s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, neboť stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, proto nebyl důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud tak žalovaná přesto učinila, nebyl důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobci. Namítli, že skutečnost, že žalovaná uvedeným způsobem pozbyla vlastnického práva k předmětným pozemkům nebrání projednání žaloby, ale soud prvního stupně měl posoudit, zda jsou pozemky na žalobce převoditelné či nikoliv. Soud prvního stupně se však otázkou lepšího práva vůbec nezabýval a věc posoudil formálně. V tomto směru poukázali na ustanovení § 243g o. s. ř. a judikaturu Nejvyššího soudu a dalších soudů. Zdůraznili, že pokračování v řízení a meritorní rozhodnutí má pro účastníky tohoto řízení význam. Žalovaná zařazením pozemků do veřejné nabídky deklarovala jejich převoditelnost. K lepšímu právu žalobců na převod předmětných pozemků uvedli, že nárok uplatnili žalobou ze dne 16. 2. 2022, přičemž ostatní oprávněné osoby se nabídky aktivně účastnily v rámci veřejné nabídky, která byla žalovanou vypsána dne 15. 11 2021. Samotná soutěž oprávněných osob však proběhla až dne 22. 2. 2022, tedy poté, co žalobci podali žalobu a soud zakázal předběžným opatřením žalované s předmětnými pozemky disponovat. Žalovaná však toto opatření nerespektovala a pokračovala v soutěži a vyhodnotila její výsledek. Samotná přihláška oprávněné osoby do veřejné nabídky nemůže být hodnocena jako okamžik, kdy se oprávněná osoba o daný pozemek skutečně uchází, pokud se o něj uchází zároveň více oprávněných osob, ale tím okamžikem je až podání konkrétní nabídky. Doba, kdy oprávněná osoba o převod náhradního pozemku požádala, je navíc pouze jedno z kritérií pro posouzení lepšího práva, jak již deklaroval ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. Žalobci k tomu uvedli, že museli čekat 28 let než žalovaná a jejich nároku vůbec rozhodla. Žalovaná dále pozemek nevydaný žalobcům chybně ocenila a dosud správnou cenu nestanovila, přestože měla k dispozici veškeré podklady pro správné ocenění pozemku jako stavebního a bez jakýchkoliv relevantních argumentů odmítala správné ocenění provést a provedla ho pouze částečně. Tímto postupem žalovaná nadále znemožňuje, aby žalobci mohli svůj restituční nárok plně uspokojit ve veřejných nabídkách žalované, kterých se nemohou plnohodnotně zúčastnit a být konkurenceschopní vůči ostatním oprávněným osobám. Naposledy žalovaná vyřadila žalobce z veřejné nabídky vyhlášené 6. 9. 2021 právě z důvodu nedostatečné výše jejich nároků. Poukázali na prokázanou liknavost a svévoli ze strany žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců, kterým nezbývalo, než se obrátit na soud se žalobou a sami vybrat vhodný národní pozemek k jejich uspokojení. Předmětné pozemky již v současné době nejsou způsobilé k uspokojení restitučního nároku jiné osoby, s ohledem na to, že jsou ve vlastnictví třetí osoby. Žalobci by se v případě nevyhovění jejich nároku museli se žalovanou finančně vyrovnávat, což by popíralo smysl restituce. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění se vypořádal s otázkou lepšího práva žalobců, popřípadě žalobě vyhověl, neboť byly splněny podmínky pro vyhovění žalobě a uspokojení restitučních nároků žalobců zvolenými náhradními pozemky a požádali o přiznání náhrady nákladů dosavadních řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že ve vztahu k pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú [adresa] existuje lepší právo na uspokojení restitučního nároku ze strany pana [jméno FO] jako právního nástupce (dědice) po paní [jméno FO], která uplatnila restituční nárok přihláškou ve veřejné nabídce dříve, než byla podána žalobci nyní projednávaná žaloba. Pokud se týká pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], z osob, které uplatnily restituční nároky ve veřejné nabídce již žádná na uspokojení nároku tímto pozemkem nesetrvala. Žalovaná sice ne zcela souhlasila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, ale považovala jeho zamítavý výrok za správný. Zdůraznila, že žalobcům nic nebránilo v účasti ve veřejných nabídkách a vysoutěžení náhradních pozemků a jimi zvolený postup je v rozporu s právní jistotou a oprávněnými zájmy jiných oprávněných osob, které nárok uspokojily prostřednictvím veřejných nabídek. Žalovaná navrhla potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů všech dosavadních řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé je důvodné, i když se nepromítne do výroku rozsudku a též shledal důvody pro změnu závislého nákladového výroku.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. V projednávané věci se jednalo o druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 9. 2022, č.j. 12 C 77/2022-313 (dále jen „první rozsudek soud prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že soud nahrazuje projev vůle žalované, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků se žalobci v tomto znění: Převodce: Česká republika – [Jméno žalované], se sídlem [adresa], a nabyvatelé: a/ [Jméno žalobce A], r.č. [RČ], bytem [adresa], b/ [Jméno žalobce B], r.č. [RČ], bytem [Adresa žalobce B], c/ [tituly před jménem] [Jméno žalobce C], r.č. [RČ], bytem [Adresa žalobce C], d/ [Jméno žalobce D], r.č. [RČ], bytem [Jméno žalobce E] 1D, [adresa], e/ [Jméno žalobce F], r.č. [RČ], bytem [Adresa žalobce F], f/ [Jméno žalobce G], r.č. [RČ], bytem [Adresa žalobce G], a g/ [Jméno žalobce H], r.č. [RČ], bytem [Adresa žalobce H], uzavírají tuto „Smlouvu o převodu pozemku“ I. [Jméno žalované], jednající jménem České republiky jako převodce, spravuje ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, mimo jiné tyto pozemky ve vlastnictví státu: parc.č. [hodnota] a [Anonymizováno] nacházející se v katastrálním území [adresa], kraj Středočeský. II. Nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě. Pozemky uvedené čl. I. této smlouvy byly oceněny částkou 79 924,20 Kč. Nároky nabyvatelů vůči převodci na převod jiného pozemku dle zákona o půdě činí ke dni uzavření této smlouvy částku 321 805,56 Kč. Tento nárok nabyvatelé uplatňují na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu města Brna ze dne 20. května 2020, [Anonymizováno], na základě kterého náleží: nabyvatelce a/ nárok ve výši 110 333,33 Kč, nabyvatelce b/ nárok ve výši 110 333,33 Kč, nabyvatelce c/ nárok ve výši 36 777,78 Kč, nabyvateli d/ nárok ve výši 9 192,44 Kč, nabyvateli e/ nárok ve výši 9 192,44 Kč, nabyvatelce f/ nárok ve výši 36 777,78 Kč a nabyvatelce g/ nárok ve výši 9 192,44 Kč. III. Převodce převádí na nabyvatele a/ až g/ nemovitosti – pozemky specifikované v článku I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatelé a/ až g/ do svého vlastnictví přijímají, a to tak, že nabyvatel a/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/3, nabyvatel b/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/3, nabyvatel c/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/9, nabyvatel d/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/36, nabyvatel e/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/36, nabyvatel f/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/9 a nabyvatel g/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 1/36 (výrok [právnická osoba] části, ve které se žalobci po žalovaném domáhali nahrazení souhlasu s uzavřením smlouvy o převodu pozemků pod body IV. až VI. této smlouvy, se žaloba zamítá (výrok II.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni a) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok III.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni b) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok IV.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni c) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok V.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci d) k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok VI.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci e) k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok VII.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni f) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok VIII.). Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni g) k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení 41 948,40 Kč (výrok IX.).

8. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 20/2023-411, byl rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. bod III. změněn tak, že zní: Převodce převádí na nabyvatele a/ až g/ nemovitosti – pozemky specifikované v článku I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatelé a/ až g/ do svého vlastnictví přijímají, a to tak, že nabyvatel a/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 85/252, nabyvatel b/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 85/252, nabyvatel c/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 29/252, nabyvatel d/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 8/252, nabyvatel e/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 8/252, nabyvatel f/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 29/252 a nabyvatel g/ přijímá a nabývá do svého vlastnictví podíl nemovitostí specifikovaných v čl. I. této smlouvy o velikosti ideální 8/252; jinak se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.). Žalovaná je povinna nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 293 429 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců (výrok II.). Žalovaná je povinna nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 88 499 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců (výrok III.).

9. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j. 28 Cdo 3417/2023-440, bylo rozhodnuto, že rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 20/2023-411 a Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 9. 2022, č. j. 12 C 77/2022-313, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že vedle zjištění, že při uspokojování restitučního nároku postupovala žalovaná vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky (nikoliv kumulativně) liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem v dostatečné výši (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků), patří k předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí oprávněnou osobou požadovaných náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek i závěr, že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016). Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zdali jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně konstatoval, že nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018), ani okolnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 686/2019), nebo skutečnost, že byl dotčen předběžným opatřením, jímž bylo žalované zapovězeno s pozemkem nakládat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, nebo ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020). V případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest však vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tou kterou z oprávněných osob, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 553/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021). Naposled citované závěry mohou nalézt své uplatnění i v případě, kdy o převod dotčeného pozemku ve veřejné nabídce postupem dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. požádala jiná oprávněná osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021, a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3118/2022). Každý případ konkurence více oprávněných osob s nárokem na převod náhradních pozemků je totiž značně individuální, a i s ohledem na smysl restitučního zákonodárství je nezbytné na základě konkrétních skutkových zjištění posoudit, které z oprávněných osob svědčí „lepší“ právo na převod požadovaného náhradního pozemku.

10. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované a porovnáním „lepšího“ práva oprávněných osob domáhajících se uspokojení jejich restitučních nároků se nezabýval, přestože stranami k tomu byly tvrzeny konkrétní důvody a navrženy i důkazy k jejich prokázání. Odvolací soud proto ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil skutková zjištění prostřednictvím shodných tvrzení stran a navrženými důkazy. Nejednalo se o důkazy uplatněné v rozporu se zásadami koncentrace řízení a neúplné apelace, když tato otázka nebyla soudem prvního stupně řešena ani nebylo dáno poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti k této otázce a navrhnout k prokázání těchto tvrzení důkazy a následcích neunesení procesních břemen (srov. § 118b odst. 1, § 118a, § 205a písm. d) o. s. ř.).

11. Bylo zjištěno, že žalobcům konkurující oprávněná osoba [jméno FO] zemřela dne 18. 9. 2022. Ze spisu Okresního soudu [adresa] – západ bylo zjištěno, že v řízení po zůstavitelce [jméno FO], narozené [datum] zemřelé [datum], bylo usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 5. 2023, č. j. [spisová značka], ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 9. 2024, č. j. [spisová značka], rozhodnuto, že celé dědictví nabyl její pozůstalý syn [jméno FO], včetně předmětného restitučního nároku vůči žalované. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 5. 2023.

12. Z výpovědi svědka [jméno FO] bylo zjištěno, že jeho matka [jméno FO] uplatnila předmětný restituční nárok již v roce 1992 a k rozhodnutí státu, že se jí původní pozemek nevydává a je dán nárok na náhradní pozemek, došlo dne 4. 7. 2000. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 9. 2000. Tímto rozhodnutím jí byl přiznán restituční nárok ve výši 16 488,30 Kč. V roce 2021 došlo na jeho podnět žalovanou k přecenění nároku na částku 282 887,50 Kč. K uspokojení nároku došlo pouze částečně, a to v roce 2022 v rozsahu částky 7 746 Kč. Matka podávala žalované opakovaně žádosti o uspokojení nároku ve veřejných nabídkách, a to minimálně v 9 případech, kdy až na poslední byly podávány před přeceněním nároku na správnou cenu. Žaloba vůči státu na přímé uspokojení nároku podána nebyla. Pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] se mu jeví jako vhodný pro uspokojení nároku, protože se nachází v [adresa], kde žije jeho dcera s vnučkou a byl by pro rodinu využitelný jako zemědělský pozemek či zahrada.

13. Podle shodných tvrzení stran, které jsou v souladu s předloženými listinami, paní [jméno FO] podala žádost o převod pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] dne 15. 12. 2021 ve veřejné nabídce pořádané žalovanou a následně učinila nejvyšší nabídku svého restitučního nároku k tomuto pozemku ve výši 275 000 Kč, což odpovídalo téměř zbytku jejího restitučního nároku a bylo žalovanou vyhodnoceno dne 22. 2. 2022 jako nejlepší nabídka. Smlouva se žalovanou o převodu tohoto pozemku nebyla uzavřena, s ohledem na nařízené předběžné opatření soudu v této věci, zakazující žalované dispozici s pozemky. Vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] ve prospěch žalobců do katastru nemovitostí na základě pravomocných rozsudků v této věc byl proveden dne 4. 10. 2023 s právními účinky ke dni 7. 9. 2023. Pozemky parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno][Anonymizováno]v k. ú. [adresa] jsou zapsány v katastru nemovitostí ve vlastnictví [tituly před jménem] [adresa], a to na základě kupní smlouvy se žalobci uzavřené dne 7. 9. 2023 za kupní cenu 199 810 Kč. Dovolání žalovanou bylo v této věci podáno dne 25. 9. 2023.

14. Odvolací soud dále vyšel z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně, která již byla aprobováno v předchozím rozsudku odvolacího soudu, a na která se pro stručnost odkazuje. Mezi stranami nebylo sporu, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle § 4 zákona o půdě a jejich nárok uplatněný v projednávané věci vyplývá z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu města [adresa] č.j. [Anonymizováno] ze dne 20. 5. 2020. Žádné nedostatky uvedeného rozhodnutí nebyly tvrzeny ani zjištěny. Restitučním nárokem žalobců, včetně toho, zda jim svědčí nárok domoci se svých dosud žalovanou zcela neuspokojených práv cestou soudní žaloby, se soudy zabývaly již ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 60/2021 a u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 41 C 158/2021. Ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 60/2021, jak soud prvního stupně, tak odvolací Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 2. 11. 2022, č. j. 21 Co 227/2022, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2022, č.j. 6 C 60/2021-607, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2022, č.j. 6 C 60/2021-628, dovodily, že žalobcům jako osobám oprávněným svědčí neuspokojený restituční nárok, včetně nároku vyplývajícího z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu města [adresa] č.j. [Anonymizováno] ze dne 20. 5. 2020 a vzhledem k liknavému postupu žalované mají právo domoci se jeho uspokojení cestou soudní žaloby. Jako přípustný způsob jeho uspokojení shledaly i nabytí požadovaných pozemků do podílového spoluvlastnictví žalobců. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v této věci v podstatě koresponduje se skutkovými závěry, z nichž vycházela citovaná předchozí soudní rozhodnutí, týkající se též nároku vyplývajícího z výše uvedeného rozhodnutí [právnická osoba] a jeho výše a odvolací soud nemá žádný důvod se v této věci odchýlit od právních závěrů z nich vyplývajících. V projednávané věci bylo prokázáno, že předmětný restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, avšak rozhodnuto o něm bylo až v roce 2020 (po 28 letech), od kdy žalobci mohli začít reálně uspokojovat své nároky. Žalobcům byla uvedeným rozhodnutím přiznána náhrada za nevydané pozemky ve výši 16 408 Kč, neboť byly oceněny jako zemědělská půda v sazbě 10,20 Kč/m2. Podle závěrů znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 26. 7. 2021 předloženého žalobci však činila cena pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], při správném ocenění jako stavební pozemek, 200 Kč/m2 podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Tomu odpovídá hodnota odňatého pozemku ve výši 331 000 Kč. Výše neuspokojeného restitučního nároku žalobců odvíjející se od ocenění odňatého pozemku odpovídá v případě žalobkyně a) částce 110 333,33 Kč, žalobkyně b) částce 110 333,33 Kč, žalobkyně c) částce 36 777,78 Kč, žalobce d) částce 9 192,44 Kč, žalobce e) částce 9 192,44 Kč, žalobkyně f) částce 36 777,78 Kč a žalobkyně g) částce 9 192,44 Kč, neboť zbývající společní restituenti [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], kteří uplatnili spolu se žalobci svůj nárok ve výše uvedených věcech vedených u Okresního soudu v [adresa] a Okresního soudu [adresa] - venkov, v projednávané věci svůj restituční nárok k uspokojení neuplatnili. Nelze souhlasit s námitkou žalované, že ke změně ocenění uvedeného pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] nepřistoupila včas proto, že důvody pro změnu ocenění celého pozemku nebyly řádně doloženy, jak žalovaná sdělila žalobcům v přípisu ze dne 8. 12. 2021. Žalovaná uvedla, že shledala důvody k přecení pozemku pouze částečně v rozsahu 962 m2, neboť bylo doloženo, že se jednalo o stavební pozemek, a to na základě vyvlastňovacího výměru ÚNV [adresa] č.j. [Anonymizováno] ze dne 18.12.1952 (505 m2 + 44 m2) a č.j. [datum] ze dne 17.6.1953 (358 m2 + 55 m2). Stanovisko žalované, že pro přecenění části pozemku o výměře dalších 693 m2 jako stavební plochu nebylo ze strany žalobců nic doloženo a tuto část tedy nelze ocenit jinak než v druhu orná půda, však nebylo správné. Žalobci žalované dopisem ze dne 28. 1. 2022 sdělili, že byl předložen vyvlastňovací výměr, z něhož je patrno, že předmětný pozemek byl určen v době jeho odnětí k zastavění a byl také pro tento účel oprávněné osobě odnímán. Z vyvlastňovací výměr Odboru výstavby MěstNV č.j. [Anonymizováno] ze dne 27.4.1961, ve kterém je výslovně uvedeno, že příslušný pozemek byl vyvlastněn za účelem vybudování seřaďovacího nádraží v [Anonymizováno]. Tento vyvlastňovací výměr žalobci získali z příslušného správního spisu vedeného v jejich věci žalovaným a žalovaná jej tedy zjevně měla k dispozici. Takový doklad ve spojení se znaleckým posudkem je relevantní pro posouzení charakteru pozemku jako stavebního v době jeho odnětí státem a stanovení jeho ceny. Ostatně žalovaná již zbývající část pozemku o výměře 962 m2 na základě obdobného podkladu jako stavební přecenila.

15. Podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1.

16. Podle § 4 odst. 4 zákona o půdě v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

17. Podle § 6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět 18. a) zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto, b) zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 3 odst. 4, § [právnická osoba] § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti [právnická osoba] vyjádření příslušný úřad územního plánování, c) zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření, d) majetek, o jehož převodu na jiné osoby bylo rozhodnuto podle jiného právního předpisu, e) zemědělské pozemky ve vojenských újezdech, f) zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků12), g) pozemky tvořící rezervu státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b) s výjimkou nakládání podle § 3 odst. 4.

19. Na žádost [právnická osoba] sdělí příslušný správní úřad písemně do 30 dnů zda-li pozemky, které mají být převedeny podle tohoto zákona, nejsou podle odstavce 1 z převodu vyloučeny. Při převodu zastavěných pozemků se sdělení v případech podle odstavce 1 písm. c), e) a f) nevyžaduje. 20. [právnická osoba] uvedené v odstavci 1 lze podle tohoto zákona převádět, pominou-li důvody, které brání převodu nebo není-li převodci doručeno ve lhůtě stanovené podle odstavce 2 sdělení příslušného orgánu, s výjimkou případů podle odstavce 1 písm. a) a f).

21. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. na základě písemné žádosti převede [Jméno žalované] vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi stavby, která je nemovitou věcí, a) zemědělský pozemek, na němž je tato stavba umístěna, pokud je vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby oprávněným uživatelem tohoto pozemku, nebo b) zemědělský pozemek nebo jeho oddělenou část v podobě parcely sousedící s pozemkem, na němž je tato stavba umístěna, jde-li o pozemek funkčně spojený s touto stavbou a vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby je jeho oprávněným uživatelem.

22. Podle § 14 odst. 1 zákona o půdě, oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

23. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že zjištěnému stavu věci neodpovídá závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, jímž zamítl návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., v bodu 33, uzavřel: „Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. [adresa] jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno – ve vztahu k řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního pravidla upraveného v § 96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v § 96 odst. 3 o. s. ř.“.

24. Uvedené judikatorní závěry byly aplikovány Nejvyšším soudem nejen v řízeních o uložení platební povinnosti, nýbrž rovněž v řízeních o převod náhradního pozemku osobám oprávněným (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021), z čehož nepochybně vyplývá, že i v těchto řízeních (o žalobách na nahrazení projevu vůle České republiky – [právnická osoba] s vydáním náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě) musí být v obdobných situacích soudy sledován stejný judikatorní přístup jako v řízeních o uložení platební povinnosti. Jinými slovy řečeno, jestliže v mezidobí od právní moci rozsudku (odvolacího) soudu, kterým bylo takové žalobě vyhověno do jeho zrušení dovolacím soudem, dojde ke změně poměrů spočívající v tom, že žalobci převedou vlastnické právo k pozemku (nabyté na základě pravomocného a později zrušeného soudního rozhodnutí) na jinou osobu, musí se soud v dalším řízení vypořádat s otázkou, zda žaloba byla podána důvodně (tedy zda žalobcům svědčilo právo na vydání konkrétních náhradních pozemků mimo postup stanovený zákonem, tj. zda postup žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců byl liknavý či svévolný a zároveň, zda jsou požadované pozemky vhodné pro uspokojení restitučního nároku) nebo nikoliv, jsa přitom vázán právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Až rezultát takové úvahy by následně vedl k otevření otázky, zda z hlediska výrokového bylo či nebylo možno žalobě vyhovět.

25. Soud prvního stupně se tedy v rozporu s výše uvedenou dosavadní rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu otázkou důvodnosti žalobci uplatněného nároku nezabýval, neboť ji měl za nadbytečnou, veden však nesprávným právním hodnocením věci.

26. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), která je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jako „R 62/2010“, a na něj navazující judikaturu). Pro tento postup přitom postačuje naplnění kritéria liknavosti – nejedná se tedy o (ani částečně) kumulativní kritéria, což je zřejmé už z rozhodnutí R 62/2010, dle jehož právní věty není třeba důvodnost žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků vázat na podmínku jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky „při liknavém postupu fondu“, a v jehož odůvodnění se uvádí, že Pozemkový fond by měl jednat tak, aby nedocházelo „k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý, či dokonce svévolný“.

27. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

28. V projednávané věci nutno zdůraznit nejenom dobu prodlení státu s uspokojením restitučního nároku žalobců (restituční nárok byl uplatněn již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo až po 28 letech v roce 2020), ale též nesprávné ocenění jejich restitučního nároku, což žalobcům bránilo a brání v plném uspokojení nároku cestou veřejných nabídek organizovaných žalovanou, přes jejich doloženou aktivní účast v nabídkových řízeních. Jak již bylo konstatováno v předchozím rozhodnutí, uvedený postup žalované je nutno posuzovat jako liknavý a svévolný. V souladu s nastíněnou rozhodovací praxí soud prvního stupně i odvolací soud shodně dovodili, že následkem liknavého a svévolného postupu žalované nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícímu jejich restitučním nárokům. Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje ani od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, jež závěr o nenaplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá o oproti projednávané věci odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se oprávněná osoba veřejných nabídek pozemků neúčastnila a o saturaci svého restitučního nároku nikterak intenzivně neusilovala. Žalobci v projednávané věci disponovali majetkovými nároky, jejichž výše nebyla žalovanou zcela uznána a při vyhodnocení účasti ve veřejných nabídkách je limitovaly až diskvalifikovaly, neboť byli žalovanou z veřejné nabídky vyloučeni. Odvolací soud po doplněném dokazování nemá důvod se odchýlit od uvedených závěrů, které nebyly ani dovolacím soudem zpochybněny.

29. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě a mají na základě výše citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství nárok na nabytí vlastnického práva k náhradním pozemkům za pozemky nevydané v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Jejich restituční nárok dosud nebyl zcela uspokojen. Byly splněny podmínky pro uspokojení tohoto nároku cestou soudní žaloby v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované a bylo proto na místě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného náhradního pozemku.

30. Odvolací soud znovu posoudil vhodnost jednotlivých žalobci zvolených náhradních pozemků. Žalovaná v odvolacím řízení nenamítala žádný konkrétní důvod, pro který by pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], nebyl vhodný jako náhradní pozemek pro uspokojení restitučního nároku žalobců, když k tomuto pozemku nebyl v době rozhodování odvolacího soudu uplatněn konkurující nárok jinou oprávněnou osobou a nebylo potřeba posuzovat, zda byl uplatněn „lepší“ nárok. Tento pozemek byl žalovanou zařazen do veřejné nabídky ve smyslu § 11a zákona o půdě, do které jsou zařazovány pouze pozemky vhodné pro takový účel a žádné konkrétní důvody bránící jeho vydání nebyly žalovanou tvrzeny ani v řízení zjištěny a jedná se proto o pozemek vhodný k uspokojení nároku žalobců.

31. Ohledně pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] žalovaná nadále namítala, že není vhodný jako náhradní pozemek pro uspokojení restitučního nároku žalobců, neboť k tomuto pozemku byl uplatněn jiný restituční nárok. Bylo zjištěno, že restituentka paní [jméno FO], která tento nárok uplatnila, již zemřela a její právní nástupce (dědic) pan [jméno FO] na uplatněném nároku setrval. Odvolací soud se proto v intencích zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, jak je popsáno výše, zabýval otázkou, zda této oprávněné osobě svědčí „lepší“ právo na převod požadovaného náhradního pozemku než žalobcům. Vyzval proto strany k vyjádření k této otázce a navržení důkazů. Z učiněných skutkových zjištění lze uzavřít, že ve prospěch oprávněného [jméno FO] svědčí, že jeho právní předchůdkyně uplatnila svůj restituční nárok ve vztahu k předmětnému pozemku přihláškou do veřejné nabídky pořádané podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. žalovanou dne 15. 12. 2021, tedy dříve než žalobci podali žalobu v této věci (16. 2. 2022), ve které požadovali uspokojit svůj restituční nárok předmětným pozemkem. Vyhodnocení veřejné nabídky, ve které paní [jméno FO] nabídla svůj nárok ve výši 275 000 Kč, proběhlo po podání žaloby dne 22. 2. 2022 a po vyhodnocení všech nabídek byla její nabídka posouzena jako nejlepší. Jelikož k vyhodnocení nabídky došlo po nařízení předběžného opatření soudu prvního stupně, kterým bylo žalované zakázáno disponovat s předmětnými pozemky, nebyla smlouva o převodu pozemku mezi paní [jméno FO] a žalovanou uzavřena. Z hlediska priority uplatnění nároků je rozhodující, kdy byl samotný nárok vůči žalované uplatněn, tj. podáním žádosti či žaloby ve vztahu ke konkrétnímu pozemku a nikoliv další fáze veřejné nabídky nebo soudního řízení. V projednávané věci však byl tento časový rozdíl necelé dva měsíce. Ve prospěch lepšího nároku žalobců naopak svědčí doba, která uplynula od uplatnění původního restitučního nároku vůči státu v roce 1992 do jeho přiznání pravomocným rozhodnutím v roce 2020, tj. v trvání 28 let. V tomto období žalobci nemohli dosáhnout žádného uspokojení svého restitučního nároku a byli vůči jiným oprávněným osobám znevýhodněni, včetně p. [jméno FO]. Projednání jejího nároku trvalo od roku 1992 „pouze“ 8 let, ale oproti žalobcům se mohlo pokoušet o jeho uspokojení již od roku 2000. Oba nároky byly žalovanou nesprávně oceněny, když byla vadně posouzena povaha nevydaných nemovitostí. [jméno FO] byl původním rozhodnutím žalované přiznán restituční nárok ve výši 16 488,30 Kč a až v roce 2021 došlo k přecenění jejího nároku na částku 282 887,50 Kč. Žalobců byla přiznána náhrada za nevydané pozemky ve výši 16 408 Kč, neboť byly oceněny jako zemědělská půda. Podle závěrů znaleckého posudku č. [hodnota] ze dne 26. 7. 2021 předloženého žalobci však cena pozemku při správném ocenění jako stavební pozemek odpovídá částce 331 000 Kč, která však dosud nebyla žalovanou plně uznána. Postupem žalované se tedy žalobci i p. [jméno FO] mohli domoci uspokojení svých nároků později a v menším rozsahu, než byl jejich skutečný nárok. [jméno FO] a její právní nástupce však od roku 2021 mohli oproti žalobcům dosáhnout plného uspokojení restitučního nároku ve veřejné nabídce, naopak žalobcům to bylo žalovanou znemožněno pro nedostatečnost jejich nároku. K uspokojení restitučních nároků konkurujících oprávněných osob došlo pouze částečně, když obě strany se v minulosti zúčastňovaly veřejných nabídek žalované. Hospodářský význam náhradního pozemku pro restituenty se v dané věci nejeví jako stěžejní kritérium, neboť předmětný pozemek je obhospodařován v pachtu zemědělskou společností a nebylo zjištěno, že by se některá ze stran nevěnovala zemědělské činnosti. Vzdálenost bydliště restituentů k předmětnému pozemku je srovnatelná, když část žalobců má bydliště v Praze a [jméno FO] v [adresa].

32. Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis (srov. § 984 o. z.). Ustanovení § 984 odst. 1 o. z je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci). Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 304/2024 ze dne 28. 2. 2024.).

33. Další podstatnou okolností svědčící pro privilegování uspokojení nároků žalobců je, že předmětný pozemek již není ve vlastnictví státu a ze zjištěných okolností jeho převodu nelze dovodit, že by stát mohl dosáhnout obnovení vlastnického práva k němu. Žalobci převedli po pravomocném rozhodnutí soudu v této věci předmětný pozemek úplatně kupní smlouvou na třetí osobu ([adresa]), dříve než bylo žalovanou podáno dovolání. Nebylo zjištěno, že by uvedenému nabyvateli pozemku byly známy okolnosti, které by mohly narušit jeho dobrou víru, že nabyl vlastnické právo od vlastníků pozemků po právu zapsaných v katastru nemovitostí (srov. § 984 o. z.). Vlastnické právo žalobců bylo založeno rozhodnutím soudu a bylo vloženo do katastru nemovitostí. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by pan [adresa] si měl být vědom důvodů, které byly následně uvedeny v dovolání žalované v této věci. Tvrzení žalované, že na tyto důvody mohl být zástupcem žalobců upozorněn, nebylo podpořeno žádným důkazem, ostatně uvedené důvody nebyly ještě formulovány a nebylo jisté, že bude dovolání podáno. Samotný způsob uzavření kupní smlouvy, a to ke stejnému dni, kdy bylo vloženo vlastnické právo žalobců do katastru nemovitostí, není způsobilý dobrou víru nabyvatele zpochybnit, neboť nevyvolával objektivní pochybnosti o vlastnickém právu žalobců.

34. S ohledem na smysl restitučního zákonodárství je nezbytné, aby bylo reálné spokojení restitučního nároku konkurujícího restituenta sporným náhradním pozemkem a pokud se taková možnost jako reálná nejeví, je nutno takové právo považovat za nikoliv lepší právo.

35. Porovnáním výše uvedených relevantních měřítek, která umožňují rozlišit, které z oprávněných osob svědčí k vybranému náhradnímu zemědělskému pozemku „lepší“ právo, je nutno uzavřít, že lepším právem je právo žalobců. Okamžik uplatnění nároku na vydání sporného náhradního zemědělského pozemku (podáním žaloby či žádosti o převod pozemku z veřejné nabídky dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v dané věci rozhodnou okolností není, neboť jsou zde jiné, svou povahou mimořádné okolnosti obzvlášť intenzívně působící ve prospěch uspokojení nároku jiných oprávněných osob - žalobců.

36. Pozemek parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] byl žalovanou zařazen do veřejné nabídky ve smyslu § 11a zákona o půdě, do které jsou zařazovány pouze pozemky vhodné pro takový účel a důvody bránící jeho vydání nebyly tvrzeny ani zjištěny, a z výše uvedených důvodů byl shledán vhodným pro uspokojení nároku žalobců.

37. Odvolací soud neshledal zákonné překážky k vydání požadovaných náhradních pozemků žalobcům ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě či § 6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění pozdějších předpisů, když nebylo zjištěno, že by byly dotčeny zákonnou výlukou, která by jejich vydání bránila. Jednalo se o pozemky zemědělské, ve vlastnictví českého státu s příslušností hospodaření svěřené žalované, vedené jako druh pozemku orná půda a součást zemědělského půdního fondu. Neuspokojený nárok odpovídal u žalobkyně a) částce 110 333,33 Kč, žalobkyně b) částce 110 333,33 Kč, žalobkyně c) částce 36 777,78 Kč, žalobce d) částce 9 192,44 Kč, žalobce e) částce 9 192,44 Kč, žalobkyně f) částce 36 777,78 Kč a žalobkyně g) částce 9 192,44 Kč. U pozemku parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa] byla stanovena cena 38 483,40 Kč a u pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] byla stanovena cena 41 440,80 Kč, která byla mezi stranami nesporná. Hodnota vydávaných pozemků činila 79 924,20 Kč. Jejich vydáním do spoluvlastnictví žalobcům, a to žalobci a) o velikosti ideální 85/252, žalobci b) o velikosti ideální 85/252, žalobci c) o velikosti ideální 29/252, žalobci d) o velikosti ideální 8/252, žalobci e) o velikosti ideální 8/252, žalobci f) o velikosti ideální 29/252 a žalobci g) o velikosti ideální 8/252, nedošlo k překročení jejich restitučních nároků.

38. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná žaloba byla podána důvodně a musel se dále zabývat tím, zda je možno ve výroku rozsudku „znovu“ nahradit projev vůle žalované s převodem vlastnického práva k předmětným pozemkům či zda je nezbytné žalobu zamítnout, neboť již došlo k uspokojení žalobců. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 808/2022 pro takový případ dovodil, že výrok rozsudku i v takovém případě musí být zamítnut s tím, že v odůvodnění rozsudku se soud má vyslovit k tomu, z jakého důvodu k zamítnutí žaloby přistoupil. V projednávané věci žalobcům svědčil jimi původně uplatněný nárok a tento nárok již byl žalovanou uspokojen tím, že na základě později zrušeného pravomocného rozsudku se žalobci stali spoluvlastníky předmětných pozemků a toto vlastnické právo následně převedli na třetí osobu. Jiné řešení založené na názoru, že přes shora popsanou změnu okolností je třeba znovu žalobě ve výroku rozsudku vyhovět, by nevyhnutelně vedlo k vytvoření duplicitního vlastnictví, neboť žalobci by se stali vlastníky předmětných pozemků na základě rozhodnutí státního orgánu (viz § 1114 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017), přičemž právní postavení osoby nabyvší předešle vlastnické právo od žalobců by nemohlo být tímto rozhodnutím dotčeno (srov. např. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002). Takový stav by neodpovídal účelu judikatorní intepretace § 96 odst. 6 o. s. ř., tedy zamezení řetězení sporů.

39. Z výše uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně shledán ve výroku I. věcně správným, byť z jiných důvodů, a podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

40. Odvolací soud postupoval podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem ke změně důvodů pro zamítnutí žaloby, kterou byl uplatněn nárok, jenž byl shledán důvodným a žalovanou byl uspokojen, avšak vzhledem k § 96 odst. 6 o. s. ř., který neumožňuje žalobcům vzít žalobu zpět po zrušení pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem, mají žalobci právo na plnou náhradu nákladů dosavadních řízení (srov. výše citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18). Tyto náklady zahrnují obě řízení před soudem prvního stupně, první odvolací řízení a dovolací řízení.

41. Žalobci mají tedy nárok na plnou náhradu nákladů řízení za první řízení před soudem prvního stupně ve výši 293 429 Kč. Všichni žalobci byli zastoupeni společným zástupcem (advokátem) a jejich náklady sestávají z odměny advokáta stanovené podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb. (dále také jen „a. t.“) z tarifní hodnoty ve výši 79 924,20 Kč odpovídající hodnotě přiznaných pozemků snížené o 20 % ve smyslu § 12 odst. 4 a. t., tj. ve výši 3 440 Kč za úkon. Zástupce žalobců účelně učinil 7 úkonů právní služby za každého ze zastoupených 7 účastníků (1x převzetí a příprava zastoupení, 4x písemné podání – sepis žaloby, podání ze dne 29.3.2022 (vyjádření k odvolání žalované), 5.4.2022 (doplnění vyjádření k odvolání) a repliky ze dne 28.7.2022 a účasti u soudního jednání dne 2.8.2022 a dne 8.9.2022), tj. celkem 49 úkonů. Odvolací soud neshledal podmínky pro přiznání požadované náhrady za další poradu s klientem ze dne 1.8.2022, když nebyla doložena doba trvání a její účelnost ve vztahu k řízení ani náhrady za sepsání vyjádření žalobců k převoditelnosti pozemků ze dne 1. 9. 2022, neboť to mohlo a mělo být obsahem již podání, kterým žalobci uplatnili požadavek na tyto pozemky. Dále žalobcům byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za sedm úkonů ve výši 2 100 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Podle § 13 odst. 4 a.t. zahrnuje paušální náhrada hotové výdaje na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné. Tato paušální náhrada má zjednodušit výpočet nákladů právního zastoupení, aby nebylo třeba evidovat a dokládat drobné výdaje pravidelně spojené s poskytováním právních služeb. Z paušální povahy náhrady pak vyplývá, že v konkrétním případě mohou být skutečné náklady nižší či vyšší. Při určení paušální náhrady zákonodárce patrně vycházel z průměrných výdajů, které jsou s poskytnutím jednoho úkonu právní služby obvykle spojeny. S ohledem na paušální povahu náhrady pak není významné, že při zastoupení více osob uvedené náklady mohou (ale nemusí) být vyšší. Tato úvaha vede k závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i dikce § 13 odst. 4 a.t., podle něhož paušální náhrada výdajů činí částku 300 Kč na jeden úkon právní služby, neboť i v případě, že advokát zastupuje dva a více účastníků a provede při tom nějaký úkon právní služby, jde stále o jeden úkon (např. podání žaloby), bez ohledu na to, kolik účastníků advokát zastupuje. Tomuto názoru odpovídá i praxe řady senátů Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 42/2014, 21 Cdo 43/2014 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1263/2012 ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011 ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2158/2011 ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 239/2014 ze dne 21. 5. 2014, a sp. zn. 32 Cdo 3295/2012 ze dne 24. 6. 2013) a rovněž praxe Nejvyššího správního soudu ČR (srov. např. jeho rozsudky sp. zn. 2 Aos 1/2013 ze dne 24. 7. 2013, nebo sp. zn. 6 As 95/2014 ze dne 25. 6. 2014). K nákladům dále náleží cestovní náhrady za cestu k soudnímu jednání dne 2. 8. 2022 ve výši 518 Kč a za cestu k soudnímu jednání dne 8. 9. 2022 ve výši 525 Kč a náhrada za ztrátu času v trvání celkem 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. za cestu k oběma jednáním K tomu náleží náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 36 226 Kč a náhrada nákladů spojených se zpracováním znaleckého posudku ze dne 26. 7. 2021 v částce 84 700 Kč vynaložených podle předložené faktury na zaplacení uvedeného znaleckého posudku.

42. V prvním odvolacím řízení vznikl každému ze tří žalobců nárok na náhradu úkonů právní služby určených ze shodné tarifní hodnoty 79 924,20 Kč, po snížení o 20% za zastupování více osob, a to ve výši 3 440 Kč za úkon podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5, § 12 odst. 4 a.t. Zástupce žalobců učinil v odvolacím řízení tři úkony právní služby za každého ze sedmi zastoupených žalobců, a to podání písemného vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 5. 2023 a dne 25. 5. 2023, za což náleží odměna ve výši 72 240 Kč. K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za tři úkony ve výši 900 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 15 359 Kč, tj. v celkové výši 88 499 Kč.

43. V dovolacím řízení vznikl každému ze tří žalobců nárok na náhradu úkonů právní služby určených ze shodné tarifní hodnoty 79 924,20 Kč, po snížení o 20% za zastupování více osob, a to ve výši 3 440 Kč za úkon podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5, § 12 odst. 4 a.t. Zástupce žalobců učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby za každého ze sedmi zastoupených žalobců (podání písemného vyjádření k dovolání). K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 5 120 Kč, tj. v celkové výši 29 500 Kč.

44. V dalším řízení před soudem prvního stupně učinil zástupce žalobců 3 úkony právní služby za každého ze zastoupených 7 účastníků (písemné vyjádření ze dne 27.6.2024 a účast u soudních jednání dne 7.5.2024 a dne 9.7.2024), tj. celkem 21 úkonů při shodné tarifní hodnotě 79 924,20 Kč, po snížení o 20% za zastupování více osob, činí 3 440 Kč za každý úkon podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5, § 12 odst. 4 a.t. K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a cestovní náhrady za cestu k uvedeným soudním jednání ve výši 1 120 Kč a náhrada za ztrátu času v trvání celkem 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. za cestu k oběma jednáním a náhrada 21% daně z přidané hodnoty ve výši 15 763 Kč. Celková výše těchto nákladů činí 90 823 Kč.

45. Z výše uvedených důvodů byl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změněn a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 502 251 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobců. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění k rukám zástupce žalobců, který je advokát (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

46. Výrok o nákladech odvolacího řízení je též založen na plném procesním úspěchu žalobců podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., podle kterého za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. V odvolacím řízení zástupce žalobců učinil tři úkony právní služby za každého ze sedmi zastoupených žalobců určené podle § 12 odst. 4 a. t. , a to podání písemného vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 9. 1. 2025 a dne 14. 2. 2025, za což mu náleží odměna v celkové výši 43 860 Kč. K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč za tři úkony ve výši 1 350 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 11 195 Kč. Povinnost k úhradě nákladů řízení v celkové výši 64 505 Kč byla žalované uložena též ve lhůtě tří dnů odpovídající § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám jejich právního zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

47. Důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečně nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně nebyly zjištěny (§ 150 o. s. ř.).

Poučení