27 Co 28/2025 - 219

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2) [Jméno advokáta C], narozený dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] o zaplacení částky 128 932,25 Kč s příslušenstvím a částky 69 714 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 9. 2024, č.j. 6 C 141/2022-183 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované 1).

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 9. 2024, č.j. 6 C 141/2022-183 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žaloba, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 128 932,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení a dále částku 69 714 Kč, se zamítá (výrok I.). Žaloba, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobci částku 63 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) je žalobce povinen zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 31 706,20 Kč k rukám právního zástupce žalované 1) advokáta [Jméno advokáta B] (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se jednak domáhal zaplacení částky 63 000 Kč vůči žalované 1) jako náhrady ušlé mzdy za období, kdy byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, tj. za dobu od 2. 5. 2018 do 8. 8. 2018. Důvodem jeho hospitalizace bylo, že mu žalovaná 1) v únoru 2018 sdělila, že s ním čeká potomka, následně došlo k rozpadu jejich vztahu, a přestože žalobce trval na tom, že zajistí péči o dítě, žalovaná 1) s ním přestala komunikovat. Jak však vyplývá z předběžné propouštěcí zprávy, žalobce byl ve výše uvedené době hospitalizován v psychiatrické nemocnici z důvodu jeho reakce na těžký stres a pro jeho poruchy přizpůsobení. Jestliže tento stav žalobce měl být vyvolán tím, že se s ním rozešla žalovaná 1), pak rozchod partnerů je zcela běžnou životní událostí a nijak není v rozporu s objektivním právem. Jak vyplývá z § 81 odst. 1, 2. věta o.z. je každý, tedy i žalobce, povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Pokud se žalovaná 1) rozhodla, poté, co otěhotněla se žalobcem, že s ním nadále nechce být ve vztahu, nijak do jeho práv protiprávně nezasáhla. Stejně tak nijak nemohla zasáhnout do jeho práv tím, že jí žalobce neuvěřil, že je otcem dítěte. Žalobce v žalobě tvrdil, že žil v nejistotě o tom, zda je otcem nezletilého dítěte, nicméně v řízení vyšlo najevo, že žalovaná 1) mu již od počátku (tj. od února 2018) říkala, že otcem dítěte je on. To ostatně potvrdil i sám žalobce v žalobě. Tvrzení žalobce, že si nebyl jistý svým otcovstvím, popírá i jeho výpověď u soudu dne 9. 11. 2021, kde uvedl, že se účastníci rozešli a teprve poté si žalovaná 1) našla přítele (žalovaného 2). Žalobce tak neměl důvod o svém otcovství pochybovat. Jak dále vyplývá ze zdravotnické dokumentace žalobce, žalobce zřejmě nebyl připraven přijmout své otcovství, když podle zprávy ze dne 14. 5. 2018 uvedl, že si na rozdíl od první žalované nebyl jistý, zda dítě chce. Z SMS komunikace a Whatsappové komunikace je také zřejmé, že žalobce před narozením nezletilého nechtěl, aby o něm dítě vědělo. Dále z komunikace vyplývá, že si žalobce nebyl jistý, jak má těhotenství první žalované řešit. Poté uváděl, že pokud první žalovaná nechce být jeho partnerkou, nechce s ní mít dítě a nechce jej ani nikdy vidět. To nesvědčí o tom, že by žalobce měl pochybnosti o svém otcovství, ale naopak to svědčí tomu, že nedokázal převzít odpovědnost za své otcovství. Proto pokud pak žalovaná 1) následně (v září 2018) otcovství žalobce popírala, byl to logický důsledek přístupu žalobce k ní. O pravdivosti tvrzení žalované 1), že žalobce je otcem jejího dítěte, pak svědčí i to, že byla připravena poskytnout žalobci součinnost k určení otcovství k nezletilému, a to přesto, že jí zákon žádnou takovouto povinnost neukládá. S ohledem na její vysoký stupeň těhotenství je pochopitelné, že s testy souhlasila až po uplynutí šesti neděl od porodu nezletilého. Pokud teprve v srpnu 2019 žalobce podal návrh na určení otcovství, bylo to pouze z důvodů na jeho straně. I reakce žalobce na dopis žalované 1) ze září 2018 a její žádost o příspěvek na jejich budoucího potomka, tedy to, že jí ničím na dítě nepřispěl, svědčí o tom, že žalobce nebyl hospitalizován v léčebně z důvodů na straně žalované 1). Ze zdravotnické dokumentace žalobce také vyplývá, že žalobce hůře snášel partnerské problémy již v minulosti, neboť již v roce 2014 byl hospitalizován na psychiatrii ze stejného důvodu, tedy pro partnerské neshody s tehdejší partnerkou. Pouhá skutečnost, že někdo nese špatně rozchod s partnerem či partnerkou, nelze považovat za zásah od osobnostních práv. Protože je zcela zřejmé, že nebyly naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované 1) za hospitalizaci žalobce v léčebně. Žalobce dále požadoval proti oběma žalovaným zaplacení nemajetkové újmy v celkové 121 500 Kč za dobu od 27. 10. 2018 do 9. 3. 2021, kdy se nemohl vídat se svým synem a realizovat svoji rodičovskou péči a dále ve výši 69 714 Kč za snížení kvality jeho života, protože musel vynaložit finanční prostředky a čas v souvislosti se soudními spory o nezletilého. Ani tyto nároky neshledal soud prvního stupně za důvodné. Žalobce se do pozice, kdy musel řešit otcovství k nezletilému prostřednictvím soudu, dostal především svým jednáním. Žalovaná 1) již od počátku říkala žalobci, že je otcem nezletilého. V běžném vztahu, pokud by žalobce tuto informaci přijal, pak by účastníci mohli určit souhlasným prohlášením otcovství žalobce k ještě nenarozenému dítěti ve smyslu ustanovení § 779 odst. 1 o.z. Žalobce však nebyl ochoten převzít svoji zodpovědnost za své otcovství, a proto až do doby jeho určení pravomocným rozhodnutím soudu dne 9. 3. 2021 (č.j. 25 Nc 1608/2019-111), nebyl rodičem nezletilého a neměl k němu rodičovskou odpovědnost ve smyslu ustanovení § 865 odst. 1 o.z. Teprve poté, co soud sám z úřední činnosti o jeho otcovství rozhodl, mu vznikl nárok domáhat se styku s nezletilým, a mohlo by být zasaženo do jeho rodinných práv. K takovému zásahu však nedošlo, když žalobce vzal svůj návrh na určení otcovství zpět, a to zcela nelogicky poté, co mu byl doručen znalecký posudek, který potvrzoval že je otcem nezletilého. Pokud by žalovaní se zpětvzetím tohoto návrhu žalobce souhlasili, soud by řízení zastavil a za otce nezletilého by byl nadále považován žalovaný 2). Žalovaní však se zastavením řízení nesouhlasili a soud z úřední činnosti vyřešil otcovství k nezletilému ve prospěch žalobce. Pokud po určení otcovství probíhala další soudní řízení, nebyla způsobena jednáním žalovaných. Z výpovědi žalované 1) i žalobce vyplývá, že před rozhodnutím soudu o úpravě poměrů nezletilého žalobce nikdy žalovanou 1) nežádal o kontakt s nezletilým. Pokud žalobce uváděl, že tak ani nemohl učinit, protože „celou věc měl v rukou jeho právní zástupce“, pak právní zástupce jedná vždy na pokyn klienta, a tedy bylo na žalobci, aby žalovanou 1) kontaktoval a o styk s nezletilým požádal. Výpovědi žalobce i žalované 1) potvrzují, že žalovaná 1) styku žalobce se synem od počátku nijak nebránila, a jejich vztah ani v současné není nijak narušen. Žalovaná 1) tedy do osobnostních práv žalobce nijak nezasáhla. Ze stejných důvodů nebyl shledán nárok žalobce ani vůči žalovanému 2). Pokud se žalovaný 2) nechal po narození nezletilého zapsat jako jeho otec do rodného listu, pak je jeho jednání pochopitelné, neboť byl v té době partnerem žalované 1), a i on měl za to, že žalobce nemá vážný zájem být otcem nezletilého. Proto byl ochoten nezletilému jeho biologického otce nahradit. Tomuto postoji odpovídá i jeho sdělení v telefonickém rozhovoru se žalobcem. Jestliže se žalovaný 2) vůči žalobci vyjadřoval expresivněji, bylo jeho jednání za dané situace pochopitelné, protože měl za to, že žalovanou 1) „chrání“ před jednáním žalobce. Jelikož žalovaní 1) a 2) do osobnostních práv žalobce způsobem popsaným v žalobě nezasáhly, soud prvního stupně žalobu zcela zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 2, 1. věta o.s.ř., když žaloba byla částečně vzala zpět z důvodů na straně žalobce a oba žalovaní měli ve věci plný úspěch, a vznikl jim tak nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalované 1) byla přiznána jejich náhrada v celkové výši 31 706,20 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný 2) se svého nároku na jejich náhradu vůči žalobci výslovně vzdal.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, a to v rozsahu výroku I. a III., čímž byl dotčen i závislý nákladový výrok IV. V odvolání uvedl, že závěry soudu prvního stupně nejsou věcně nesprávné a rovněž nemají oporu v provedeném dokazování. Není pravdou, že by jej žalovaná 1) od počátku udržovala v tom, že je otcem nezletilého dítěte. Naopak, sama žalovaná 1) při svém výslechu přiznala, že „žalobci někdy říkala, že je otcem dítěte a jindy, že není otcem nezletilého“. Naposledy pak v září 2018 žalovaná 1) žalobci výslovně řekla, že otcem nezletilého není žalobce, ale žalovaný 2). Toto žalobci potvrdil i žalovaný 2), zřejmě proto, aby se žalobce „zbavili“. Pokud tedy následně žalobce neměl problém s tím, že nezletilého vychovají žalovaní, podali si ruce a rozešli se, jak uvedl žalovaný 2) při svém výslechu, žalobce takto reagoval pouze v důsledku této informace, kterou obdržel a které neměl důvod nevěřit, ačkoliv byla nepravdivá. Rozhodnutí žalovaného 2) nechat se zapsat do rodného listu mohlo být stěží učiněno „v euforii po porodu“, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že se jednalo o záměr žalovaného 2), který měl minimálně od září 2018. Dle názoru žalobce z provedeného dokazování nevyplývá ani další závěr, z něhož soud prvního stupně v rozsudku vyšel, tj. že žalobce požadoval po žalované 1), aby se k němu přestěhovala a podmiňoval tím své otcovství. Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že by na žalovanou 1) vyvíjel tlak, aby podstoupila interrupci, když z provedeného dokazování vyplývá opak. Žalobce žalované 1) v průběhu dubna 2018 psal, že se jí ani dítěte nevzdá. Žalovaná 1) si v tomto protiřečí, když nejprve uváděla, že jí k tomu nutil žalobce, aby poté vypověděla, že jí k tomu měla nutit žalobcova matka. Žalobce popírá obojí. Ve vztahu k výše uvedenému žalobce poukazuje na skutečnost, že se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v období od 27. 10. 2018 do 9. 3. 2021, tj. od narození syna do doby právní moci rozhodnutí, že otcem nezletilého je žalobce. Tato nemajetková újma byla způsobena zásahem do rodinného života žalobce, který nemohl vykonávat svá rodičovská práva, což je dle názoru žalobce nesporné a snížením kvality života žalobce, který se svých práv musel domáhat v několika soudních řízeních. Ve vztahu k takto (mimo jiné časově) vymezené nemajetkové újmě je přitom zcela nerozhodné, zda žalovaná 1) žalobci od února 2018 říkala, že otcem nezletilého je on, neboť v září 2018 otcovství žalobce výslovně popřela a nechala zapsat žalovaného 2) do rodného listu nezletilého jako otce místo žalobce. První předpoklad úspěšnosti žaloby na ochranu osobnosti, jak jej uvádí soud prvního stupně v rozsudku, tedy jednání, které spočívá v porušení nebo ohrožení práv fyzické osoby, tak byl dle názoru žalobce nepochybně naplněn. Žalobce je dále přesvědčen o tom, že výše popsané závadné jednání obou žalovaných bylo jednoznačně neoprávněné, neboť oba si byli velmi dobře vědomi skutečnosti, že otcem nezletilého je žalobce. Ten byl pouze zmítán pochybnostmi, zapříčiněnými žalovanou 1) a vědomou lží obou žalovaných. Pokud toto jednání obou žalovaných (popření žalobcova otcovství) hodnotil soud prvního stupně jako „logický důsledek přístupu žalobce k ní“, tento závěr je dle názoru žalobce naprosto neakceptovatelný. Žádný přístup žalobce k žalované 1), který by totiž odůvodnil takto lidsky nepochopitelné chování ve vtahu k žalobci, totiž v řízení nebyl prokázán. Konečně co se týče příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vzniklou nemajetkovou újmou, soud prvního stupně žalobci vyčítá, že se do pozice, kdy musel řešit otcovství k nezletilému prostřednictvím soudu, dostal především sám svým jednáním, což ale nebylo v řízení prokázáno. Znalecký posudek mu byl doručen dne 16. 2. 2020 a již z tohoto důvodu by tato skutečnost neměla mít vliv na nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla v období od 27. 10. 2018 do 16. 2. 2020. Učiněné zpětvzetí návrhu na určení otcovství nemohlo mít vliv na nároky žalobce rovněž z toho důvodu, že učinění tohoto úkonu nebylo pravou vůlí žalobce. Žalobce byl totiž vnitřně rozpolcený a nevěděl, jak má situaci řešit, na jedné straně totiž viděl, že jeho syn žije v úplné rodině, na druhé straně stál o to být nezletilému otcem. Žalobce tak dal pouze na radu svého tehdejšího právního zástupce, který navíc na jednání ani nepřijel. Žalobce se hned poté, co na ústním jednání zjistil, že žalovaní spolu již nežijí, vzal svůj návrh osobně zpět. Skutečná vůle žalobce vyplývala až z jeho vyjádření na ústním jednání dne 1. 7. 2020, kdy uvedl, že „má zájem být určen jako otec nezletilého a chtěl by mít možnost se s ním stýkat a plnit svoji vyživovací povinnost“. Nemajetková újma, jejíž kompenzace se po žalovaných domáhá, proto vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. S výše uvedeným pak přímo souvisí rovněž nárok žalobce na náhradu jeho cestovních nákladů, který byl zamítnut z toho důvodu, že dle názoru soudu prvního stupně nebyla řízení o určení otcovství žalobce k nezletilému a na ně navazující řízení způsobena z důvodů na straně ani jednoho ze žalovaných. Tento závěr soudu prvního stupně je nesprávný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku ve výši 128 932,25 Kč či jinou částku dle úvahy odvolacího soudu spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení a dále částku 69 714 Kč či jinou částku dle úvahy odvolacího soudu a žalovaným uložil žalobci nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozsudku, žalobce navrhl, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu či zrušení rozsudku, navrhl, aby odvolací soud v souladu s § 150 o.s.ř. změnil výrok III. rozsudku tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dle názoru žalobce byly totiž splněny minimálně tyto důvody, které dle judikatury Nejvyššího soudu opodstatňují použití moderačního práva soudu, a to podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu a povaha a okolnosti sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Nelze přehlédnout, že na vzniku tohoto sporu mají nezanedbatelný podíl oba žalovaní, neboť bez jejich jednání, které žalobce považuje za jednání v rozporu s dobrými mravy, by žalobce tuto žalobu zjevně nepodával. Pokud je pak žaloba zamítnuta s ohledem na procesní postoj žalobce v řízení o určení otcovství, je dle názoru žalobce třeba přihlédnout ke všem okolnostem tohoto sporu, jak jsou popsané výše v tomto odvolání, že se žalovaní dopustili vůči žalobci zavrženíhodného jednání, resp. jednání, které bylo jednoznačně v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2417/13).

4. Žalovaná 1) ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že hodnotí rozsudek soudu prvního stupně jako bezchybný a navrhla jeho potvrzení a požádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Neshledala důvody pro moderaci rozhodnutí o nákladech řízení ve smyslu § 150 o.s.ř., zejména s ohledem na dosavadní chování žalobce ve věci.

5. Žalovaný 2) ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s rozsudkem soudu prvního stupně plně souhlasí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Vzdal se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobce neopodstatněným. Zamítavý výrok II. rozsudku nebyl odvoláním žalobce napaden, jako oddělitelný nabyl samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu v odvolacím řízení (srov. § 206 o.s.ř.).

7. Z procesního pohledu považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že předmětem přezkumu odvolacího soudu zůstal nárok žalobce požadovaný solidárně proti oběma žalovaným na zaplacení nemajetkové újmy v celkové výši 121 500 Kč, a to za dobu od 27. 10. 2018 do 9. 3. 2021, tj. 3 000 Kč za každý měsíc, kdy se žalobce podle svých tvrzení nemohl vídat se svým nezletilým synem a realizovat svoji rodičovskou péči k němu. Dále se žalobce domáhal vůči oběma žalovaným zaplacení částky 69 714 Kč odpovídající snížení kvality jeho života, jelikož musel vynaložit finanční prostředky a čas v souvislosti se soudními spory o nezletilého za stejné období odpovídající náhradě 2 582 Kč za každý měsíc. Zbývající žalobcem uplatněné nároky byly již pravomocně zamítnuty (srov. výrok II. rozsudku).

8. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu věci a odvolací soud neshledal potřebu pro opakování či doplňování dokazování, které ani nebylo navrhováno (srov. § 213 o.s.ř.). Odvolací soud plně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jsou uvedena v podrobném a pečlivém odůvodnění jeho rozsudku (srov. § 157 o.s.ř.), se kterými se ztotožňuje a pro zjednodušení na něj v souladu se závěry Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 plně odkazuje.

9. V řízení bylo zjištěno, že žalobce a žalovaná 1) neuzavřeli manželství, ale žili partneři a jejich vztah byl problémový. Přes vzájemné rozpory, ale počali na konci roku 2017 nezletilého. Žalovaná 1) tuto skutečnost zjistila a současně sdělila žalobci již v únoru 2018. Současně mu sdělila, že je otcem nezletilého, neboť o tom neměla pochybnosti. Žalobce na tuto informaci reagoval rozporuplně, a účastníci se k vůli řešení vzájemných vztahů hádali, protože žalobce požadoval po žalované, aby se k němu přestěhovala a podmiňoval tím i uznání svého otcovství. Žalovaná se s pro vzájemné neshody se žalobcem rozešla. Žalobce jejich rozchod těžce nesl, a nechal se hospitalizovat v psychiatrické nemocnici od 2. 5. 2018 do 8. 8. 2018. Poté žalobce a žalovaná 1) rozešli, žalobce sdělil žalované 1), že nechce, aby o něm jejich budoucí dítě vědělo. Dále jí napsal, že pokud nechce být jeho partnerkou, nechce s ní mít dítě a nechce ji nikdy vidět. Z komunikace ze dne 13. 4. 2018 vyplývá, že žalovaná 1) chtěla jít s ohledem na problémy se žalobcem a jeho reakci na její těhotenství na interrupci, nicméně již bylo pozdě. Z komunikace dále vyplývá, že si žalobce nebyl jistý, jak má těhotenství první žalované řešit. Žalovaná 1) mu napsala, že mu nebude bránit, pokud by se vzdal otcovství. Žalobce na to pak reagoval tak, že se jí ani dítěte nevzdá. V mezidobí v květnu 2018 se žalovaná 1) seznámila se žalovaným 2), a společně se rozhodli, že s ohledem na nejistých postoj žalobce k nezletilému a jeho otcovství, budou žít společně, a takto i vychovají nezletilého, kterému však řeknu, kdo je jeho skutečným otcem. Žalobce následně žalovanou 1) opětovně kontaktoval, a ta mu sdělila, že má nového přítele, a že dítě, které čeká, není jeho, a proto se nemusí obávat, že by po něm v budoucnu něco požadovala. V září 2018 proběhla mezi žalobcem a žalovanou 1) schůzka, kde řešili těhotenství první žalované. Při této schůzce řekl žalovaný 2) žalobci, že on sám je otcem dítěte. Žalobce následně vyzval žalovanou 1), aby podstoupila test DNA ohledně otcovství. Žalovaná 1) s testy souhlasila, ale s ohledem na svůj stav je byla ochotna podstoupit až po šesti týdnech od porodu. Pro případ, že by žalobce trval na jeho rodičovských právech, žalovaná 1) jej požádala o příspěvek ve výši 15 000 Kč na výbavu pro dítě. Žalobce žalované 1) na výbavu na nezletilého ničím nepřispěl. Nezletilý se pak narodil 27. 10. 2018, což žalobce zjistil prostřednictvím jím najatého detektiva. V telefonním hovoru žalobce se žalovaným 2), který proběhl dne 20. 10. 2018, žalovaný 2) kontaktoval žalobce a sdělil mu, že žalovaní půjdou na matriku, kde se žalovaný 2) nechá uvést jako otec nezletilého. Žalovaný 2) vyzval žalobce, aby pak jeho otcovství zpochybnil s tím, že poté bude na něm, aby nezletilému hradil výživné. Dále mu sdělil, že žalovaní nezletilého vychovají v milující rodině, nicméně bude vědět, kdo je jeho biologickým otcem. Dne 1. 11. 2018 žalovaní souhlasně prohlásili, že žalovaný 2) je otcem nezletilého, a proto byl žalovaný 2) zapsán do jeho rodného listu. V lednu 2019 žalovaní uzavřeli manželství. Žalobce 13. 8. 2019 podal návrh na určení otcovství k nezletilému Ondřejovi. Žalovaní se rozešli. Žalovaná 1) při ústním jednání u soudu dne 16. 10. 2019 opětovně uvedla, že žalobce je biologickým otcem nezletilého, nicméně žalobce trval na vypracování znaleckého posudku. Tento posudek byl doručen žalobci prostřednictvím jeho zástupce v únoru 2020. Žalobce podáním z 29. 6. 2020 vzal svůj návrh na určení otcovství zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil. S ohledem na nesouhlas žalovaných zdejší soud rozhodl, že toto zpětvzetí není účinné a z úřední povinnosti zahájil řízení o popření otcovství druhého žalovaného. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 9. 2020, č.j. 25 Nc 1608/2019-92, který nabyl právní moci dne 12.12.2020, bylo určeno, že žalovaný 2) není otcem nezletilého. Manželství žalovaných bylo pravomocně rozvedeno dne 8. 2. 2021. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 1. 2021, č.j. 25 Nc 1608/2019-111, bylo určeno, že otcem nezletilého je žalobce. Současně byl upraven styk nezletilého se žalobcem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2021. Žalobce a žalovaná 1) následně řešili změnu příjmení nezletilého u soudu. V srpnu 2022 žalobce vyzval každého ze žalovaných k zaplacení náhrady škody, která mu měla být způsobena tím, že žalovaný 2) byl zapsán v rodném listě jako otec nezletilého, což oba žalovaní odmítli.

10. Podle § 81 o.z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

11. Podle § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Podle § 2911 o.z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

13. Podle § 2951 odst. 2 o.z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

14. V právní teorii i praxi je standardně dovozováno, že pro vznik deliktních nároků z ochrany osobnosti musejí být dány (kumulativně) obecné hmotněprávní předpoklady, tedy existence neoprávněného, resp. protiprávního zásahu do absolutního osobnostního práva, existence účinků způsobilých dotknout se osobnosti člověka, tj. osobnost člověka ohrozit či ji porušit, a existence příčinné souvislosti mezi uvedeným zásahem a vznikem účinků způsobilých dotknout se osobnosti člověka. Zatímco pro vznik osobnostně právních nároků (zdržovacího či odstraňovacího) není zavinění rušitele či ohrozitele vyžadováno ani se nepředpokládá (nepresumuje), u nároku na náhradu (odčinění) majetkové či nemajetkové újmy v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva (zadostiučiněním – omluvou, popř. v penězích) je vyžadována (navíc) ještě existence zavinění na straně původce závadného jednání, které se v nedbalostní formě presumuje.

15. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) v § 776 a násl. upravuje domněnky otcovství. První domněnka otcovství svědčí (ve stručnosti) manželovi matky, která dítě porodila (§ 776 o.z.). Druhá domněnka svědčí muži, který spolu s matkou souhlasně prohlásil, že je otcem dítěte (srov. § 779 o.z.). Teprve následná domněnka otcovství svědčí muži, který v rozhodné době pro početí dítěte s matkou dítěte souložil, pokud jeho otcovství závažné okolnosti nevylučují (srov. § 783 o.z.). O tomto určení již musí rozhodnout soud.

16. Zákon v tomto směru tradičně vycházel a vychází z ochrany rodičovství primárně v manželství. Ačkoliv početí a narození dítěte je v nesezdaném soužití v současné době téměř společenskou normou, zákon stále vychází z toho, že muž, který chce být zapsán v rodném listu dítěte jako jeho otec bez dalšího, musí dítě zplodit se svou manželkou. Pokud tak neučiní a zplodí dítě mimo manželství, vyžaduje se k zápisu jeho otcovství ještě souhlas matky dítěte, nebo rozhodnutí soudu podle shora uvedených domněnek. To je právě případ žalobce a následného procesu určení jeho otcovství k nezletilému dítěti, neboť dítě nebylo zplozeno a narozeno v manželství jeho rodičů.

17. Právní a biologické rodičovství také vždy nemusí jít ruku v ruce, byť by to mělo být pravidlem, a je právem každé neprovdané ženy prohlásit otcovství k dítěti bez dalšího s takovým mužem, který je k tomu ochoten. Předpokládá se samozřejmě, že tato ochota vyvěrá z biologických předpokladů početí, není to však nutnou zákonnou podmínkou. Jinými slovy, podle druhé domněnky otcovství lze určit otcem dítěte i muže, který dítě nezplodil, ať již vědomě, nebo nevědomě. V právní praxi i sociální realitě nejde o situace nijak výjimečné a takový úkon matky dítěte a/nebo uznávajícího muže není sám o sobě protiprávní či nemorální, neboť privilegovaným je individuální i společenský zájem na zajištění řádné výchovy a výživy dítěte, kterou v prvé řadě zajišťují jeho rodiče (srov. § 855 a násl. o.z.).

18. Právní stav navozený souhlasným prohlášením ve smyslu § 779 o.z. brání tomu, aby jiný muž mohl být určen otcem dítěte, které již otce v právním smyslu podle domněnky otcovství v matrice zapsaného má. K tomu se vyžaduje nejprve popření otcovství soudem (srov. § 785 a násl. o.z.). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti může být i úmyslné jednání proti dobrým mravům, i když škůdce jinak vykonává své právo, pokud škůdce ve skutečnosti sledoval jako hlavní účel poškození jiného. V daném případě lze souhlasit se žalobcem, že žalovaná 1) souhlasné prohlášení se žalovaným 2) provedli vědomě v rozporu se sociální i biologickou realitou, které si oba byli vědomi. Nejednalo se však o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, když žalovaní vykonávali své právo a nesledovali jako jeho hlavní účel poškození práv žalobce. Motivací žalovaných k tomuto souhlasnému prohlášení byla snaha o vytvoření rodinného zázemí pro nezletilé dítě, které nemělo určeného otce, a to zejména vzhledem k postoji žalobce, a nikoliv o znemožnění či ztížení možnosti žalobce dosáhnout právního rodičovství na základě třetí domněnky otcovství. Nutno zdůraznit, že žalobce, ač o početí nezletilého od žalované 1) věděl, když mu bezprostředně po otěhotnění sdělila, že s ním čeká dítě a současně mu bylo známo, že v rozhodné doby s ní měl intimní styky, před ani po narození dítěte nenabídl žalované 1) uzavření manželství ani určení otcovství k dítěti souhlasným prohlášením rodičů. Přitom mu nebyly známy okolnosti, které by mohly objektivně vyvolávat pochybnosti o jeho biologickém otcovství, pouze se žalovanou 1) nedokázali shodnout na společném životě. Zjištěné okolnosti tedy nesvědčily o tom, že by žalobce měl mít důvodné pochybnosti o svém otcovství, ale naopak pro závěr, že nedokázal převzít odpovědnost za své otcovství k nezletilému a plnění s tím souvisejících povinností. Žalovaná 1) přitom navázala vztah se žalovaným 2) až po rozchodu a ukončení soužití se žalobcem. Proto následné informace od nich, že otcem má být žalovaný 2), musel žalobce vnímat jako jejich snahu o vytvoření úplné rodiny, ve které budou zajištěny potřeby nezletilého, na kterých se žalobce nijak nepodílel a ponechal je zcela na bedrech žalované 1). Žalovaní přitom deklarovali, že se dítě dozví, kdo je jeho biologickým otcem. Žalobce se v době těhotenství žalované 1) nijak nezajímal o její potřeby a nijak jí na ně nepřispěl, ač byl žalovanou 1) o to požádán. Žalobce, přestože se dozvěděl o narození nezletilého, nijak se nehlásil k plnění vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti a návrh na určení otcovství k němu podal až téměř po roce od jeho narození (dne 13. 8. 2019). Žalovaná při soudním jednání dne 16. 10. 2019 v rámci tohoto řízení potvrdila, že žalobce je biologickým otcem nezletilého. Žalobce přesto trval na vypracování znaleckého posudku, kterým bylo jeho otcovství potvrzeno, a který byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 19. 2. 2020. Podáním ze dne 29. 6. 2020 pak žalobce vzal svůj návrh na určení otcovství zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil. Řízení nebylo zastaveno, když žalovaní nesouhlasili se zpětvzetím žaloby s tím, že již spolu nežijí, a že biologickým otcem nezletilého je žalobce. Rozsudkem, který nabyl právní moci dne 12.12.2020, bylo určeno, že žalovaný 2) není otcem nezletilého. Tím pominuly důsledky souhlasného prohlášení žalovaných. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 1. 2021, bylo určeno, že otcem nezletilého je žalobce a současně byly upraveny poměry k nezletilému, který byl svěřen do péče žalované 1) a styk nezletilého se žalobcem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2021.

19. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalovaná 1) jakkoliv bránila žalobci ve styku s nezletilým. Naopak to byl žalobce, který v rozhodném období se o dohodu o styku se žalovanou 1) ani nepokusil a ani se neobrátil na soud s návrhem na úpravu, byť předběžnou. Žalobkyně neporušila žádné soudní rozhodnutí, dokonce ani předběžné, z jehož porušení ustálená soudní praxe dovozuje možný zásah do osobnostních práv takto dotčeného rodiče dítěte nebo do jeho majetku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5331/2014 nebo 25 Cdo 2289/2012). Pravidla pro styk nerezidentního rodiče s dítětem stanoví § 888 a násl. o.z. Místo, rozsah i způsob takového styku ale může být mezi rodiči dítěte sporný. Spor může být i o to, zda rezidentní rodič brání druhému rodiči ve styku s dítětem bezdůvodně či nikoli, co je vlastně v nejlepším zájmu dítěte. Proto v případě sporu mezi rodiči (chybí-li jejich dohoda, což byl i tento případ) musí nejprve rozhodnout soud, a to alespoň předběžně (předběžným opatřením). Rozhodnutí opatrovnického soudu je konstitutivní, o osobním stavu, takže obecnému zákonnému vymezení práv a povinností rodičů a dítěte teprve stanoví (určí) konkrétní a všeobecně závazný obsah, který pak lze vymáhat i proti vůli některého z rodičů a za jehož porušení lze dovozovat i jinou odpovědnost porušujícího rodiče, včetně ochrany osobnosti druhého.

20. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nesvědčí solidární nárok vůči oběma žalovaným na náhradu nemajetkové újmy v požadované výši 191 214 Kč. Zjištěný stav, že se žalobce v období od 27. 10. 2018 do 9. 3. 2021 nevídal se svým biologickým synem a nijak nerealizoval rodičovskou péči, nebyl v příčinné souvislosti s protiprávním či nemravným jednáním žalovaných. Žalovaní žalobci v uvedeném období nebránili ve styku s nezletilým ani v možnosti realizovat rodičovská práva a péči o dítě. Žalobce se realizace těchto práv nijak nedomáhal, ač mohl, když ani na základě informace od žalované 1), že je otcem nezletilého, neuzavřel se žalovanou 1) manželství ani neučinil souhlasné prohlášení otcovství k dosud nenarozenému dítěti (srov. § 779 odst. 1 o.z.) či již narozenému dítěti. Naopak pro vzájemné neshody došlo k ukončení společného soužití se žalovanou 1) a žalobce se nijak nepodílel na uspokojování potřeb matky a nezletilého dítěte a nedomáhal se styku s dítětem. Žalobce se až téměř rok po narození nezletilého domáhal určení otcovství k němu. Když znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že otcem nezletilého není žalovaný 2), ale žalobce, reagoval žalobce zpětvzetím žaloby. Jestliže by žalovaní se zpětvzetím souhlasili, soud by řízení zastavil a za otce nezletilého by byl považován žalovaný 2). Protože však žalovaní se zastavením nesouhlasili, soud z úřední činnosti vyřešil popření otcovství k dítěti. Pokud pak po tomto popření otcovství probíhala další soudní řízení, nebyla způsobena jednáním žalované 1) ani žalovaného 2). Žalobcem požadované náklady vynaložené v souvislosti s uvedenými soudními spory o nezletilého proto nebyly v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných. Náhrada nákladů soudního řízení je přitom zásadně předmětem rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky v rozhodnutí, kterým se takové řízení končí (srov. § 151 o.s.ř.).

21. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Stejně tak potvrdil i závislé výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými, které se opírají o § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní byli ve věci zcela procesně úspěšní. V případě žalované 1) byla správně byla určena výše náhrady nákladů řízení, pariční lhůta a místo plnění (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný 2) se práva na náhradu těchto nákladů vzdal.

22. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a oba žalovaní měli s ohledem na výsledek sporu nárok na jejich plnou náhradu.

23. Náklady žalované 1) sestávají z odměny za její zastupování advokátem podle § 8 odst. 1 a § 9a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. (dále jen „a. t.“) za dva úkony právní služby určené z tarifní hodnoty 198 646,25 Kč po 9 060 Kč za úkon (písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 10.4.2025) a náhrady hotových výdajů za uvedené dva úkony právní služby po 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.), tj. celkem ve výši 19 020 Kč. Podle čl. II znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. účinné od 1. 1. 2025 za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky. Zástupce žalované 1) je advokát (není plátcem DPH), a proto byla náhrada nákladů řízení uložena k zaplacení k jeho rukám (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o.s.ř.

24. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaný 2) se opět svého nároku vůči žalobci výslovně vzdal.

25. Odvolací soud neshledal podmínky pro postup podle § 150 o.s.ř. V projednávané věci nebyly zjištěny mimořádné důvody spočívající v poměrech účastníků či okolnostech věci, které by odůvodňovaly, byť částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně. Žalovaným nelze přičítat podíl na zahájení tohoto sporu, když v době podání žaloby byla otázka otcovství žalobce k nezletilému již pravomocně vyřešena soudním rozhodnutím, byť žalobce vzal žalobu zpět a v řízení bylo pokračováno pouze pro nesouhlas žalovaných se zpětvzetím žaloby. Žalovaní tedy svým jednáním podání této žaloby nevyvolali a svým postojem naopak umožnili určení otcovství žalobce k dítěti. Jak bylo výše uvedeno, nelze žalobou tvrzené jednání žalovaných hodnotit jako protiprávní či rozporné s dobrými mravy.

Poučení