27 Co 295/2024 - 147

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], nar. [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu škody ve výši 500 000 Kč o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 7 C 394/2023-126 ze dne 6.6.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 008 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 7 C 394/2023-126 ze dne 6.6.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům částku 500 000 Kč společně s náhradou nákladů řízení, se zamítá (výrok I.), a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45 072,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci požadovali po žalovaném zaplacení částky 500 000 Kč jako náhrady škody, kterou jim měl způsobit nesprávný úřední postup (nečinnost) žalovaného v souvislosti se změnou územního plánu města [adresa]. Žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] který byl v původním územním plánu určen k zástavbě. Novým územním plánem schváleným dne 16.12.2019 usnesením zastupitelstva žalovaného byl však tento pozemek zařazen do územní rezervy. Žalobci napadli změnu územního plánu žalobou u Krajského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 23.6.2020 č.j. 55 A 21/2020–68 zrušil část územního plánu týkající se jejich pozemku. Žalovaný podal proti rozsudku kasační stížnost, kterou ale Nejvyšší správní soud dne 7.1.2022 zamítl. Dne 26.1.2022 proto rozhodlo zastupitelstvo žalovaného o pořízení změny č. 1 územního plánu. Pořizovatelem změny č. 1 územního plánu je [právnická osoba] [adresa]. Následovaly návrhy změn této změny a námitky proti nim ze strany žalobců i jiných vlastníků, které byly projednávány na několika zasedáních zastupitelstva města, došlo i k rozdělení postupu při zpracování a projednání změny plánu podle lokalit, nicméně dosud se nepodařilo změnu schválit. Žalobci argumentovali tím, že i přes zahájení změny územního plánu dochází k nečinnosti žalovaného, neboť postup při nápravě tzv. „bílého místa“ je nadměrně zdlouhavý a nikoli bezodkladný, a že jim tímto postupem vznikla škoda, protože nemohou s pozemkem plnohodnotně disponovat. Výši náhrady stanovili žalobci jako ekvivalent úroků, které by jim vynesl výtěžek získaný z prodeje pozemku, přičemž vycházeli z odhadu obvyklé ceny pozemku ve výši 20 000 000 Kč, obvyklé úrokové sazby 5% a období 6 měsíců. Žalovaný namítal, že není pasivně legitimován, protože pořizovatelem územního plánu je městský úřad, nikoliv město v samostatné působnosti. Dále tvrdil, že podnikl veškeré kroky k nápravě situace v zákonné lhůtě, nicméně jde o složitý proces, který se zatím nepodařilo dokončit.

3. Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž konstatoval, že v daném případě se nejedná o nesprávný úřední postup ve smyslu § 22 zákona č. 82/1998 Sb., protože žalovaný se průtahů nedopustil. Podle § 6 stavebního zákona rozhoduje zastupitelstvo v samostatné působnosti mj. o pořízení územního plánu, schvaluje zadání, případně pokyny pro zpracování návrhu územního plánu a vydává územní plán, nicméně tím, kdo pořizuje územní plán obce, je obecní úřad s rozšířenou působností jako orgán územního plánování v přenesené působnosti. Žalovaný jako územně samosprávný celek odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. pouze za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené mu zákonem v rámci samostatné působnosti. Jestliže žalovaný splnil svoji povinnost rozhodnout bezodkladně o pořízení změny územního plánu a není v prodlení s jeho vydáním (po předložení návrhu s odůvodněním ze strany pořizovatele územního plánu ve smyslu § 54 stavebního zákona), potom u něj nelze podle soudu prvního stupně shledat nesprávný úřední postup (průtahy). Nesprávný postup nespočívá ani v tom, že žalovaný souhlasil s rozdělením podle jednotlivých dílčích lokalit do dvou skupin. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalobci mylně vychází z toho, že pozemek ve vlastnictví žalobců je pozemkem stavebním, resp. že žalobci mají nárok na to, aby jejich pozemek byl pozemkem stavebním i dle změny územního plánu. V současně době však pozemek žalobců není v rámci platného územního plánu upraven (jedná se o „bílé místo“), neboť předchozí územní plán byl zcela nahrazen aktuálním územním plánem a aktuální územní plán byl v části týkající se pozemku žalobců zrušen. Žalobci současně nemají právo na to, aby byl jejich pozemek v budoucí úpravě územního plánu pozemkem stavebním. Vlastník pozemku si musí být vědom, že podmínky v území se mění a s tím může doznat změn i územně plánovací dokumentace. Podle soudu prvního stupně i za předpokladu, že by se žalovaný dopustil nesprávného úředního postupu (průtahů), nemohla by být žaloba úspěšná. Jestliže předmětný pozemek v současné době není pozemkem stavebním a žalobce nemá právo, aby se pozemkem stavebním v rámci územního plánu stal, potom z povahy věci nemohla žalobcům vzniknout jimi tvrzená škoda spočívající v ušlých úrocích z prodejní ceny stavebního pozemku. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání oba žalobci. Namítli, že proces tvorby územního plánu je z hlediska působnosti obce procesem „smíšeným“, když územní plánování je vyjma procesu pořizování územně plánovací dokumentace součástí samostatné působnosti. Žalobci nenamítají, že proces pořizování územní dokumentace je zatížen průtahy, když návrh změny územního plánu byl pořízen v horizontu cca 6 měsíců od rozhodnutí o kasační stížnosti, průtahy trpí až další fáze, tedy schvalování pořízené územní dokumentace (změny územního plánu), která je součástí samostatné působnosti obce a kde se žalovaná „téměř dva roky vůbec nikam neposunula.“ Soud prvního stupně také nevzal v potaz, že nezákonný územní plán (v části týkající se pozemku žalobců) byl schválen dne 16.12.2019, v dané části byl zrušen dne 23.6.2020, takže „souhrnně trvá nezákonný zásah téměř 5 let“ a ze zastavitelného pozemku je pozemek „bez osudu.“ Výklad soudu prvního stupně, že zastupitelstvo má jen bezodkladně rozhodnout o pořízení změny územního plánu, přičemž naplnění této změny je z hlediska časového libovolné, postrádá z hlediska ochrany práv žalobců smysl. Žalobci odkazují na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009 a na nutnost náhrady takto vzniklé škody. Pokud zákonodárce výslovně upravuje náhrady jen pro některé myslitelné případy, zatímco o jiných mlčí, nelze než dospět k závěru, že náhradu by bylo možno přiznat na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, čítaje v to i ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně.“ Jedině hrozba sankcí v podobě náhrad podle názoru žalobců tzv. vyškolí obce, aby při pořizování územních plánů byly při změnách funkčního využití pozemků obezřetné, ale zejména aby při zrušení části územního plánu následky svého nezákonného postupu napravovaly bezodkladně a nikoli, jak se jim zlíbí. Žalobci také nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že i kdyby ze strany žalovaného došlo k protiprávnímu konání (průtahům), tak žalobcům stejně škoda nevznikla, neboť žalobci nemají nárok na konkrétní změnu územního plánu. Z pohledu zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobců uplatněný nárok reflektuje toliko „dílčí ekonomický aspekt a nikoli imateriální újmu,“ neboť bylo zcela radikálně „zasaženo do možnosti očekávaného, smysluplného využití pozemku“ (výkonu vlastnického práva). Uplatněná „částka 500 000 Kč vychází z hodnoty peněz v čase s přihlédnutím k hodnotě pozemku a míry inflace a úročení prostředků na bankovním účtu.“ Soud prvního stupně se podle žalobců vůbec nevypořádal se závěry obsaženými rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2974/2020, podle kterého při zrušení změny územního plánu, ať již v soudním či přezkumném řízení, „platí územní plán v podobě před zrušenou změnou.“ Dále podle žalobců soud prvního stupně opomenul závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 223/2020, že vymezení územní rezervy R2 bylo nejen nezákonné, ale též způsobilo velmi intenzivní zásah do práv navrhovatelů, který je ve vztahu k důvodům uvedeným v územním plánu naprosto neproporcionální. Proto navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně.

5. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil až u jednání. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný, byť některé důkazy nebyly provedeny. Zdůraznil, že na straně žalovaného není dáno žádné porušení právní povinnosti jako zadavatele územního plánu, neboť o pořízení změny plánu bylo rozhodnuto již 19 dnů po rozsudku Nejvyššího správního soudu a od té doby se provádějí kroky, které jsou ve spise zachyceny. Žalovaný dělá vše, aby k nápravě „bílého místa“ v územním plánu došlo. Do procesu vstupují i další aktéři, jejich námitky, které se musí vypořádat, například napojení na komunikace. Střetávají se zde různé veřejné i soukromé zájmy, nejen majitelů různých pozemků, ale i osob, které v místě žijí. To vše nelze v krátkém horizontu vyřešit. Pokud by platila argumentace žalobců, že namísto „bílého místa“ platí původní podoba územního plánu, tak by ve skutečnosti k žádné újmě nemohlo dojít, neboť cena stavebních pozemků naopak stoupá. Pokud by předmětem pochybení byla činnost nějakého úřadu, například městského úřadu, pak by podle názoru žalovaného nebyla dána pasivní legitimace města. Navíc podle žalovaného platí, že i kdyby k porušení nějaké právní povinnosti ze strany města došlo, tak uplatněný nárok není v příčinné souvislosti s takovým možným porušením. Podle žalovaného není zřejmé, proč a jak žalobci vymezili konkrétní výši nároku. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobců neopodstatněným, byť primárně z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně.

7. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná a odvolací soud na ně pro zjednodušení odkazuje, aniž by je opakoval. Skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a z jejich logického a přesvědčivého hodnocení. V tomto směru ostatně nepanoval mezi stranami spor, sami žalobci popsali ve svém odvolání skutkový stav obdobně jako soud prvního stupně. Sporné zůstalo zejména právní posouzení věci, jak shora uvedeno.

8. Z pohledu odvolacího soudu navíc není skutkově ani právně podstatné, co soud prvního stupně zejména řešil a co žalobci ve svém odvolání namítají. Klíč k právnímu posouzení věci spočívá v něčem jiném, co žalobci i soud prvního stupně opomíjejí. Na tento odlišný právní názor odvolací soud také v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí (zákazu překvapivosti, tedy zachování možnosti stran skutkově a právně argumentovat) předem upozornil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 909/17).

9. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. je podstatnou obsahovou náležitostí žaloby mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností. Dále musí být ze žaloby patrno, čeho se navrhovatel (na tomto základě) domáhá. Pokud některá náležitost chybí, nebo je mezi vylíčením rozhodných skutečností a uplatněným nárokem logický rozpor, je žaloba vadná (je buď neúplná nebo nesrozumitelná – viz § 43 o.s.ř.).

10. Pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ občanský soudní řád nevymezuje. V zásadě je ale třeba trvat na tom, aby vylíčení rozhodných skutečností a vymezení nároku či nároků z toho vzniklých bylo v žalobě natolik konkrétní, aby nebylo zaměnitelné s jiným skutkem (a jinými nároky). Tímto vymezením je soud v civilním řízení sporném vázán, nemůže jednat o něčem jiném. Vzhledem k tomu, že totéž jednání může vyvolat různé následky a různé právní nároky a naopak, že tytéž následky a nároky mohou vyplývat z různého jednání, nelze v civilním sporném řízení bez výhrad přejímat jen závěry trestní judikatury dovozující totožnost skutku jen z totožnosti jednání nebo jen z totožnosti následku. Spíše je třeba trvat současně na totožnosti jednání i na totožnosti následku, resp. nároku, který je z toho vyvozován (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, publikované též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 60/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2013, sp. zn. 30 Cdo 3541/2012 a řadu dalších).

11. Od toho se totiž odvíjí mimo jiné posouzení, zda případné změny ve vylíčení rozhodných skutečností představují jen „doplnění“ či „upřesnění“ stávajících žalobních tvrzení nebo jejich „změnu“ při zachování téhož (např. peněžitého) nároku (srov. § 95 o.s.ř.). Důsledkem je také možnost určit, v jakém rozsahu byla nějaká věc (spor mezi vymezenými účastníky) pravomocně rozhodnuta a v jakém nikoli (srov. § 159a o.s.ř.). Nejde tedy o žádný formalismus, ale o podstatné procesní rozlišení při uplatňování jednotlivých hmotněprávních nároků, které klade na žalující stranu mimo jiné povinnost jednoznačně vymezit, čeho a z jakých důvodů se domáhá. Z toho pak a contrario vyplývá, čeho, popř. z jiných důvodů, se žalující strana nedomáhá.

12. Podstatu skutku (skutkového děje) lze v případě náhrady škody spatřovat především v jednání a v následku, který byl tímto jednáním způsoben. Je potom na žalobci (žalobcích), zda a jaký konkrétní nárok uplatní a jaký nikoli. Soud může rozhodnout jen o tom, co žalobce učinil předmětem řízení, ostatní případné nároky jsou nevýznamné a soud se jimi nezabývá již proto, že nepředstavují žalobní žádání, proto je lhostejné, zda jsou podle hmotného práva opodstatněné či jen domnělé.

13. V daném případě žalobci ve své žalobě jasně popsali průtahy (věcně neodůvodněnou „nečinnost“) žalovaného při schválení změny nového územního plánu, tedy při odstranění „bílého místa“ územního plánu po soudním zrušení té jeho části, která se týká shora uvedeného pozemku žalobců. Již z toho vyplývá, že soud prvního stupně správně neřešil, zda byl nezákonný již samotný nový územní plán (zařazení pozemku žalobců do územní rezervy, tedy konkrétní „činnost“ – rozhodnutí – přijetí opatření obecné povahy), jak žalobci v odvolání namítají. Na nezákonnosti jeho schválení žaloba nestála, nárok žalobců se odvíjí až od následné tvrzené „nečinnosti“ žalovaného (kterou žalovaný navíc popírá), což je něco jiného.

14. Primárně je ale třeba zdůraznit, jaký peněžitý nárok žalobci v řízení vlastně uplatnili. Předmětem řízení byla podle obsahu žaloby částka 500 000 Kč vypočtená z kupní ceny pozemku žalobců v daném místě a čase (ve výši 20 000 000 Kč), kterou žalobci za svůj pozemek „mohli utržit.“ Žalobci ale nikdy netvrdili, že takový prodej pozemku byl již tehdy zamýšlený za nějakých konkrétních podmínek, tedy že byl reálný (při obvyklém běhu věcí realizovatelný) a čím tento prodej zmařil žalovaný. Vycházeli jen z teoretického prodeje v obvyklých cenách v „rozmezí 2 000 Kč až 8 000 Kč za metr čtvereční.“ Ani na tom (např. na posunu cen pozemku) ale uplatněný nárok přímo nestojí, což také potvrdili i u jednání odvolacího soudu. Tento teoretický výtěžek z prodeje pozemku totiž podle žalobních tvrzení dále mohl „při uložení na spořícím či vkladovém účtu“ (opět blíže neurčeném), tedy při teoretickém (byť konzervativním, opatrném) způsobu dalšího investování, žalobcům „během půl roku“ vynést „při současných úrokových mírách“ (konkrétně 5 % ročně) právě částku 500 000 Kč. Konkrétní období „půl roku“ nebylo v žalobě vymezeno, žaloba v tomto směru odkazovala na předžalobní výzvu.

15. Takto obecně formulovaná žaloba (jako zamýšlená) měla být i přílohou předžalobní výzvy ze dne 22.11.2023, kterou žalobci zaslali žalovanému. Konkrétní období, za kterého půl roku je žaloba a výzva podávána, žalobci upřesnili u jednání odvolacího soudu, logicky před datum vyhotovení samotné výzvy (období od 1.3.2023 do 31.8.2023).

16. Lze tedy shrnout, že podstatou žalobního žádání byl nepochybně od samého počátku „ušlý zisk“ vymezený shora popsaným způsobem. Naopak, předmětem žaloby jistě nebyl nárok na konkrétní materiální škodu (náhradu za snížení majetkových hodnot) či nemateriální újmu (přiměřené zadostiučinění v penězích za nějaký druh duševních útrap) žalobců nebo nárok na jakousi jinou (blíže neurčenou) újmu „podle zákona č. 82/1998 Sb.,“ jak žalobci začali tvrdit u jednání odvolacího soudu po shora uvedeném poučení, jen orientačně vypočtenou shora popsaným způsobem.

17. Tím je dán jasný skutkový základ pro právní posouzení věci, jak bude dále rozvedeno.

18. Se soudem prvního stupně lze souhlasit, že z právního hlediska jde o odpovědnost obce (města) za škodu (újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je i nečinnost. Rozhodným právním předpisem je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění do 31.12.2024 (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“), který se vztahuje nejen na odpovědnost státu, ale i na odpovědnost územních samosprávných celků (měst a obcí) v jejich samostatné působnosti.

19. Podle § 19 zákona o odpovědnosti státu územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nezákonným rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem.

20. Podle § 22 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

21. Podle § 26 zákona o odpovědnosti státu, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

22. Podle § 30 zákona o odpovědnosti státu se náhrada ušlého zisku poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy, zabezpečovací detence nebo ochranného léčení náleží poškozenému náhrada ušlého zisku ve výši 170 Kč.

23. Odpovědnost za škodu (i nemateriální újmu) způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní. Předpokladem vzniku odpovědnosti je v první řadě existence takového nesprávného postupu, jímž je i případná nečinnost (porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo provést jiný úkon v zákonem stanovené nebo alespoň přiměřené lhůtě). Druhou podmínkou je vznik materiální škody (nebo imateriální újmy) nebo existence něčeho, co poškozenému ušlo, tedy ušlého zisku (viz též § 2952 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Třetí podmínkou je příčinná souvislost mezi protiprávním postupem města (samosprávného celku) a vymezeným následkem.

24. Příčinná souvislost je věcí skutkovou. Nesprávný úřední postup (stejně jako nezákonné rozhodnutí) by bylo možné považovat za příčinu jen tehdy, pokud by jinak (bez tohoto nesprávného postupu) ke vzniku škody (újmy) nedošlo nebo by naopak došlo k výdělku (rozmnožení majetkových hodnot). Příčinou je totiž jen taková událost, bez níž by následek nenastal. Tato příčina musí být přímá, bezprostřední a podstatná. Pokud dále působí příčina jiná, další, která obstojí samostatně, dochází u předchozí příčiny k přetržení příčinné souvislosti.

25. Soudní praxe je ovšem dlouhodobě ustálená v tom, že jako ušlý zisk nelze nahrazovat teoretické výtěžky teoretických (dalších) investic (možných podnikatelských záměrů). Podle stejné úvahy by totiž mohlo být vždy dosaženo nekonečné množiny výdělků nebo naopak ztrát, to vše podle toho, jaká teoretická investice by byla bývala provedena (je zpětně tvrzena jako možná). Konkrétní nová (další) investice je totiž pravou příčinou z ní vzešlého výdělku (zmnožení hodnot) nebo ztráty (snížení hodnot) a tato jiná příčina přetrhává jakoukoli souvislost s předchozím pochybením (zde s případnou nečinností města). Stejně tak platí, že následkem tvrzené (ne)činnosti města není ani prodej pozemku, natož vložení jeho výtěžku na nějaký účet.

26. Úvaha ve stylu „co by bylo, kdyby bylo,“ která je u ušlého zisku nutná, musí být logická a přiměřená konkrétním zjištěným okolnostem. Škodní jednání musí reálně zasáhnout do průběhu konkrétního děje, který by k zisku jinak vedl. Soudní praxe vychází z toho, že výdělek, který ušel, byl za daných okolností vysoce pravděpodobný na základě obvyklého běhu věcí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 818/2005, 25 Cdo 4918/2007, nebo 23 Cdo 2416/2012, z novějších pak např. sp. zn. 30 Cdo 1181/2015 nebo 30 Cdo 433/2017, nebo rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 922/18). K otázce ušlých úroků se ostatně Nejvyšší soud již za podobných skutkových okolností vyjádřil pod sp. zn. 25 Cdo 2973/2005 a uvedl, že „tvrzená investice předmětné částky do termínovaného vkladu, na dobu pokrývající rozdíl mezi skutečnou délkou inkriminovaného řízení a předpokládanou přiměřenou délkou bez průtahů, je pouhým předpokladem či dokonce zpětně dovozovaným záměrem, nikoliv skutečně následkem zásahu škodné události do očekávaného průběhu jeho činnosti za obvyklých okolností.“ K výnosům teoretických podnikatelských záměrů lze dále odkázat na novější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2319/2018 nebo 30 Cdo 1429/2020.

27. V daném případě je již ze žalobních tvrzení patrné, že to, co mělo žalobcům v jejich majetkové sféře ujít (500 000 Kč), je čistě hypotetické (smyšlené) a nikoli reálné. Ušlý úrok na vkladovém či spořícím účtu, popř. termínovaném vkladu zjevně vůbec nesouvisí s tím, že žalovaný měl pochybit (nepřiměřeně otálet) při nápravě stavu, který nastal po zrušení části územního plánu ve správním soudnictví, v níž byl zahrnut i původně „stavební“ pozemek žalobců.

28. K tomu ani nebylo třeba provádět jakékoli dokazování či realizovat poučovací povinnost soudu podle § 118a o.s.ř. Žalobci již podle svých žalobních tvrzení neplánovali konkrétní prodej pozemku za konkrétní cenu (20 000 000 Kč), které nedosáhli. Nic takového nebylo tvrzeno, a to ani před změnou územního plánu, ani po jejím částečném zrušení soudem, kdy k průtahům mělo podle žaloby teprve dojít (viz výše). U jednání odvolacího soudu žalobci uvedli, že výhledově uvažovali o dělení pozemku na [Anonymizováno] parcel. Neměli konkrétní finanční prostředky ani konkrétní úročený účet, ze kterého by se prostředky odčerpávaly a na kterém by ve vymezeném období 6 měsíců (od 1.3.2023 do 31.8.2023) jinak mohly vynést tvrzených 5 % ročně (2,5 % za půl roku).

29. Za těchto okolností není nárok žalobců dán, i kdyby k pochybení na straně žalovaného skutečně došlo, ať už tím způsobem (nečinností), který žalobci vymezili, nebo jakkoli jinak (např. nezákonnou změnou územního plánu).

30. Proto není potřebné řešit jednotlivé odvolací námitky a ani jinak přezkoumávat závěry soudu prvního stupně, např. o nedostatku aktivní legitimace žalobců, o rozlišení mezi rozhodnutím o zadání (pořízení) změny územního plánu, následným pořizováním ze strany úřadu a následným schválením připravené změny v samostatné působnosti, nebo o tom, že se žalovaný ve skutečnosti žádných průtahů (nečinnosti) nedopustil, protože přijetí nové podoby dotčené části, včetně vypořádání všech námitek a protichůdných zájmů „zabere čas.“ Všechny uvedené otázky jsou pro posouzení věci nadbytečné.

31. Není důvod věcně řešit ani zmíněnou teorii „bílého místa“ současného územního plánu města. Pokud žalobci tvrdí, že zrušením nové podoby části územního plánu se obnovil jeho předchozí stav a „bílé místo“ nevzniklo, jde o koncept, který je v přímém rozporu s tím, že žalovaný vůbec mohl nějakou škodu žalobcům svými průtahy způsobit, jak správně akcentoval žalovaný. Ať už by byl takový výklad správný nebo nesprávný, na existenci uplatněného nároku žalobců to opět nemůže mít žádný pozitivní vliv.

32. Není také třeba řešit, zda žalobci mají či nemají za daných okolností legitimní očekávání nějaké podoby územního plánu ve vztahu ke svému pozemku, a pokud nemají, jak uvedly soudy ve správním soudnictví i soud prvního stupně (a je to i logické), zda může prodloužení „doby nejistoty“ o tom, jaká bude výsledná podoba plánu, přivodit žalobcům nějakou ztrátu, zejména pokud jde o období vymezené žalobou (cca 1 - 1,5 roku od rozhodnutí o pořízení změny, nikoli „5 let“).

33. Proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. věcně správný, byť primárně z jiných důvodů, než vymezil soud prvního stupně.

34. Věcně správný je i výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, jejichž výši i správně vypočetl. Odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje. Žalobci ostatně žádné konkrétní námitky vůči nákladovému výroku neuplatnili. Rovněž lhůta a místo plnění odpovídá úpravě § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný je zastoupen advokátem.

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. obdobně, neboť žalovaný byl i v odvolacím řízení zcela úspěšný. Proto mu náleží podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 advokátního tarifu (již ve znění od 1.1.2025) náhrada za 1 úkon v odvolacím řízení (účast u jednání) po 10 300 Kč a náhrada za hotové výdaje podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč. K tomu náleží i DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem 13 008 Kč. O lhůtě a místu plnění odvolací soud rozhodl také podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení