27 CO 34/2022 - 225

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], CSc. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 9. 2021, č.j. 21 C 101/2020-162 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] oba zapsány na listu vlastnictví [číslo] pro obec Říčany, k.ú. [část obce] u [obec] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 39 812 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 609 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 9. 2021, č.j. 21 C 101/2020-162 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] oba v katastrálním území (dále jen„ k. ú.“) [část obce] u [obec], se zamítá (výrok I.). Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 500 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že shledal naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení vlastnictví žalobce k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] zapsáným na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], v k. ú. [část obce] u [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále také jen„ předmětné pozemky“) ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť z ustálených judikaturních závěrů vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovité věci je dán, není-li žalobce, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, v katastru zapsán jako její vlastník, což bylo v dané věci splněno. V řízení bylo prokázáno, že žalobce vlastní pozemky parc. č. st. [číslo] o výměře 502 m2 a parc. [číslo] o výměře 399 m2 a jím držená část pozemků parc. [číslo] je o výměře 223 m2 a parc. [číslo] je o výměře 135 m2. V rozhodnutí o dědickém řízení i v kupní smlouvě byly nabývané nemovité věci identifikovány tak, že se jedná o dům [adresa] se stavební parcelou čkat. 47, zahradou [adresa] a pozemkovou parcelu čkat. [číslo] pastviště dle pozemkové knihy (PK). Žalobce ani jeho právní předchůdci však nemohli svou dobrou víru odvozovat od uzavřené kupní smlouvy, resp. rozhodnutí v dědickém řízení, neboť z obsahu těchto listin jim muselo být bez pochybností zřejmé, že se nevztahují k předmětným nemovitým věcem. [ulice] zahrady došlo v době, kdy žalobce nemovitosti získal po smrti svých rodičů. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Byť se oprávněná držba nemusí nutně opírat o existující právní důvod, resp. postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), žalobce jako držitel nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. V daném případě byly k pozemkům ve vlastnictví právních předchůdců žalobce přisloučeny předmětné pozemky, nicméně se jednalo pouze o změnu hranic uživatelských a nikoli vlastnických. Současně byl v katastru nemovitostí evidován pozemek parc. č. st. [číslo], o jehož existenci žalobce prokazatelně věděl. Poměr plochy nabytých a držených pozemků je 901 m2 ku 358 m2, tj. plocha držených předmětných pozemků představuje 40 % nabytých pozemků. Tvrzení žalobce, že mu byla na pozemku parc. č. st. [číslo] řádně povolena stavba kolny, nebylo předloženými důkazy prokázáno. Na straně žalobce proto absentovala dobrá víra, že mu náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům. Nebyly tedy splněny předpoklady pro vydržení ve smyslu ustanovení § 134 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro vydržení i na základě domnělého právního důvodu, neboť nebyla splněna podmínka dobrou vírou držitele, že mu věc nebo právo patří, se zřetelem ke všem okolnostem. Nebyly splněny ani předpoklady pro řádné vydržení ve smyslu ustanovení § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které vyžaduje skutečný (platný a účinný) právní důvod (není možné nabýt řádným vydržením část sousední parcely), či předpoklady pro mimořádné vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 o. z. Jelikož se žalobce nestal vlastníkem předmětných nemovitých věcí na základě vydržení, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy ve věci zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 1 500 Kč představující paušální náhradu hotových výdajů za pět úkonů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, kterým ho napadl v celém rozsahu. Namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je postiženo vadou, neboť neprovedl navržené důkazy, zejména výslech svědka [jméno] [příjmení], který měl vypovídat ke stavu věci v rozhodném období, zejména, kdo a kdy postavil oplocení a měl sloužit k vyvrácení věrohodnosti výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]. Nejednalo se o nepřípustný důkaz po koncentraci řízení, jak uzavřel soud prvního stupně. Soud prvního stupně dále na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným závěrům. Zdůraznil, že jeho právní předchůdci (rodiče) získali předmětné nemovité věci kupní smlouvou uzavřenou dne [datum]. Podle obsahu této kupní smlouvy jim prodávající„ odevzdali do vlastnictví uvedené nemovitosti se vším zákonným příslušenstvím, právy a povinnostmi v těch mezích a hranicích, jak je drželi neb držeti a užívati oprávněn byli.“ Soud prvního stupně nezhodnotil důkaz - přípis rady MNV v [část obce] ze den [datum], přestože se jedná o jediný listinný důkaz, ve kterém je uvedena výměra pozemků, které jeho právní předchůdci měli v úmyslu zakoupit, jedná o výměru 10 arů a 78 m2, tj . 1 078m2 což v podstatě odpovídá užívané výměře pozemků. Soud prvního stupně v listině objevil mezi čísly označení pro koruny české, ale zřejmě se jedná o chybu v psaní, neboť takové označení nedává smysl. Z výpisu z [list vlastnictví] v k.ú. [část obce] u [obec] ze dne [datum] vyplývá, že žalobce byl zapsán jako vlastníkem pozemků parc. [číslo] o výměře 502 m2 a pozemku parc. [číslo] o výměře 634 m2, tj. celkem 1 136 m2. Soud prvního stupně přesto nesprávně uzavřel, že žalobce ani jeho právní předchůdci nemohli za těchto okolností být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Po doplnění dokazování výslechem svědka [jméno] [příjmení] bylo podle žalobce prokázáno, že na nemovitostech ve vlastnictví žalobce došlo pouze k rekonstrukci staveb plotu a kůlny, ale nikoliv ke změně v jejich umístění, přitom kůlna značnou částí přesahuje do jednoho z předmětných pozemků. Je tedy zjevné, že v tomto rozsahu nemovitosti drželi již právní předchůdci žalobce od roku 1961, tak žalobce. Byla tedy prokázána jejich držba předmětných pozemků v dobré víře po dobu delší než 40ti let, což má za následek vydržení vlastnického práva. Žalobce navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a bylo určeno jeho vlastnictví k oběma předmětným pozemkům. Požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázala na to, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a rozhodl správně i po stránce právní. Žalobce neprokázal rozsah ani dobu užívání předmětných pozemků. Žalobce opírá užívání předmětných pozemků o přípis Rady MNV v [část obce] ze dne [datum], ale takový výklad je účelový, neboť z předložené listiny takový závěr nevyplývá. Žalobce zcela ignoruje skutečnost, že pozemky, které jsou předmětem žaloby, nevznikly z původních pozemků PK [číslo] a PK [číslo], ale pozemek parc. [číslo] má původ v pozemku PK [číslo] a pozemek parc. [číslo] má původ v pozemku PK 115, které byly ve vlastnictví státu a nebyly předmětem prodeje kupní smlouvou rodičům žalobce. Závaznými údaji pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru je parcelní číslo a geometrické určení nemovitostí. Výměra pozemkové parcely je údajem, který je odvozen z geometrického určení nemovitosti a je závislá na způsobu měření a výpočtu výměry v určitých mezích přesnosti a není tedy závazným údajem katastru nemovitostí. Nelze se proto s odstupem času dovolávat rozdílu mezi výměrou pozemku uvedenou v evidenci nemovitostí v době převodu a později zjištěnou skutečnou výměrou pozemku. Nesouhlasila s námitkami žalobce vůči výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]. Tato svědkyně jednoznačně prohlásila, že zahrada v době, kdy v domě žili rodiče žalobce, oplocena nebyla a podél domu vedla cesta k rybníku a že bylo všeobecně známo, že svah není jejich. Soud prvního stupně se vedle tohoto důkazu zabýval i předloženými listinnými důkazy, z nichž vyplynulo, že již v roce 1995 byla na žádost žalované vytyčena hranice pozemků parc. [číslo] žalobce obdržel jak vytyčovací náčrt, tak geometrický plán. Žalobce tedy musel vědět, kde jeho vlastnické hranice jsou, a přesto užíval připlocené předmětné pozemky a nebyl tedy v dobré víře. Nedošlo proto k řádnému ani mimořádnému vydržení vlastnického práva žalobcem k předmětným pozemkům. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, který byl odvoláním žalobce napaden v celém rozsahu, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“) a shledal odvolání žalobce opodstatněným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. a vyplývají z něj skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i důvody, na jejichž základě k nim dospěl. Odvolací soud vyšel jednak ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývajících ze shodných tvrzení účastníků a provedených důkazů. Dále doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, neboť důkazy výslechem svědka [jméno] [příjmení] a geometrickým plánem pro zaměření pozemků p.p. [číslo], st. 75 v k.ú. [část obce] vyhotoveným dne [datum], navržené žalobcem posoudil jako přípustné a potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu věci potřebnému pro rozhodnutí. Částečně též zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně, neboť na jejich základě bylo možno dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2, 4 o. s. ř.). Provedl tedy důkaz obsahem ortofotomapy pořízené z internetových stránek [webová adresa]“, seznamem nemovitostí na [list vlastnictví], kupní smlouvou ze dne [datum], rozhodnutím ze dne [datum] [anonymizováno] notářství [okres], výpisem z evidence nemovitostí ze dne [datum], snímkem pozemkové mapy ze dne [datum], výpisem z katastru nemovitostí pro [list vlastnictví] ze dne [datum] a kopií geometrického plánu ze dne [datum], mapami z portálu [webová adresa], zachycujícími letecké snímky předmětných pozemků a jejich okolí za rok 2003, 2006, 2012, 2015, 2018 a poslední zachycený stav a panoramatický pohled zachycující boční pohled na stavby na předmětných pozemcích, zprávou Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha -východ ze dne [datum], výpisem z katastru nemovitostí ke dni [datum] a katastrální mapou, přípisem Rady [anonymizováno] národního výboru v [část obce] ze dne [datum], [číslo] výpisem z evidence nemovitostí bez bližšího označení na č. l. 99, objednávkou ze dne [datum], s odpovědí ze dne [datum], záznamem podrobného měření a vytyčovacím náčrtem s přílohami na č. l. 103-106.

8. Odvolací soud se částečně neztotožnil se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil na základě výše uvedených důkazů k okolnostem významným pro posouzení oprávněnosti držby předmětných pozemků žalobcem, včetně posouzení otázky jeho dobré víry, že mu v rozhodném období svědčilo vlastnické právo k nim. Jeho závěr, že na základě těchto skutkových zjištění bylo vyloučeno, aby žalobce se zřetelem ke všem okolnostem byl v dobré víře o tom, že předmětné nemovité věci vlastní, nemůže obstát, neboť soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl částečně k nesprávným skutkovým zjištěním, jak bude rozvedeno dále. Povinnost tvrzení a důkazní k těmto skutečnostem tížila žalobce, ale soud prvního stupně přesto nevyzval a nepoučil žalobce ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k vylíčení všech rozhodných skutečností, ze kterých splnění podmínek vydržení vlastnického práva dovozoval a k označení důkazů potřebných k jejich prokázání. Jednalo se o objektivní poučovací povinnost soudu, která platí i pokud si jí soud není vědom, např. pro jiné hodnocení důkazů, odlišné skutkové závěry či jiné závěry o unesení procesních břemen. Toto pochybení soudu prvního stupně bylo napraveno až v odvolacím řízení poučení žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Odvolací soud nepovažoval za účelné a hospodárné rušit z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně a vracet mu věc k novému projednání, neboť rozsah dokazování navržený žalobcem již před skončením dokazování před soudem prvního stupně (výslech svědka [jméno] [příjmení] a geometrický plán pro zaměření pozemků p.p. [číslo], st. 75 v k.ú. [část obce] vyhotoveným dne [datum]) nebránil jeho provedení v odvolacím řízení. Provedení těchto důkazů proto nebylo v rozporu se zásadou koncentrace řízení ani neúplné apelace (§ 118b odst. 1, § 213b o. s. ř.).

9. Odvolací soud částečně vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl v době rozhodnutí zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků parc. č. st. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 502 m2, na kterém se nacház budova s [adresa] – rodinný dům, pozemku parc. [číslo] zahrada o výměře 399 m2 v k. ú. [část obce] u [obec]. V katastru nemovitostí je jako vlastník pozemků parc. [číslo] o výměře 223 m2 a parc. [číslo] o výměře 135 m2 v témže k. ú., zapsána Česká republika a příslušnost hospodařit s majetkem státu náleží [anonymizováno] pozemkovému úřadu (žalované), ohledně kterých ani v době rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně.

10. Podle výpisu z pozemkové knihy pro k.ú. [část obce], č. knihovní vložky 152, bylo zjištěno, že zde byly evidovány pozemky [číslo] (zahrada), [číslo] (louka), [číslo] (zahrada), 259 (pastvina), [číslo] (zahrada), [číslo] (park co zahrada) a 115 (pastvina). Dne [datum] došlo k připojení pozemku parc. [číslo] (pastvina) odepsáním z vložky [číslo] této pozemkové knihy. Téhož dne došlo k vyznačení vlastnického práva pro [anonymizováno] stát (správce [anonymizováno] lesy v [obec]).

11. Kupní smlouvou ze dne [datum] uzavřenou mezi [anonymizováno] státem, zastoupeným [údaje o zástupci] pro katastrální území Kuří a pozemkovou parcelu čkat. [číslo] pastviště zapsanou ve vložce [číslo] téže pozemkové knihy“, a to za kupní cenu [anonymizováno] 20 619, --. [anonymizováno] kupujících na této smlouvě byly ověřeny dne [datum]. Podle doložky [anonymizováno] notářství [okres] ze dne [datum] tento převod nepodléhal registraci.

12. Z přípisu Rady Místního národního výboru v [část obce] ze dne [datum], [číslo] odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že bylo zjištěno, že Odbor místního hospodářství Rady Okresního národního výboru v [obec] (dále také jen„ ONV“) byl požádán o schválení prodeje domu [adresa] v [část obce]. Podle připojené žádosti mělo jít o schválení prodeje„ domu [adresa] v [část obce], včetně parcely č. kat. 47 a části č. kat. [číslo] a [číslo] zahrady ve výměře 10 a 78 m2“ [jméno] [příjmení] z [adresa] s tím, že prodej objektu byl schválen na zasedání Rady MNV v [část obce] a na veřejném zasedání Rady MNV v [část obce] s tím, že jmenovaný hodlá složit předem částku [anonymizováno] 20 000 -.

13. Závěr soudu prvního stupně, že tato listina obsahuje údaj„ 10 a 78 Kč m2“ nemá oporu v obsahu této listiny, neboť listina údaj„ Kč“ na uvedeném místě neobsahuje. Ani z obsahu této listiny nelze uzavřít, že by se mělo jednat o takový údaj a též výměře 10 arů neodpovídá určená celková kupní cena. Význam symbolu„“ v textu musí být hodnocen v souvislosti s obsahem listiny i doby, kdy vznikla listina, ve které byl použit a nelze z něj bez dalšího dovozovat, že se jedná o vyjádření ceny v celých [anonymizováno] resp. Kčs, jak byla tehdejší měna [anonymizováno] zkratkou označována. Naopak obvyklému způsobu vyjádření ceny podle předložených listin odpovídá uvedení„ Kčs částka -“. Obvyklému vyjádření výměry pozemků v době vyhotovení listiny pak odpovídá uvedení v arech (zkratka„ a“) a metrech čtverečních (zkratka„ m2“). Odvolací soud proto uzavřel, že se v listině jedná o uvedení výměry pozemků, ohledně kterých měl prodávající záměr je prodat kupujícím, tj. o výměře 10 a (arů) a 78 m2 (metrů čtverečních).

14. Ve výše uvedené kupní smlouvě, jejímuž uzavření předcházel přípis Rady MNV v [část obce] nebyla uvedena výměra převáděných pozemků. Z kupní smlouvy ani z jiných důkazů nevyplývá, že by došlo ke změně v záměru smluvních stran vyjádřeném ve výše uvedeném přípisu, ohledně převodu nemovitých věcí, jejichž označení je jinak v obou listinách shodné. Z uvedeného proto lze učinit závěr, že mělo být vycházeno z výměry převáděných pozemků uvedené v přípisu.

15. Podle citované kupní smlouvy rodiče žalobce pozemky od prodávajícího státu převzali, tak jak je prodávající užíval a držel. V kupní smlouvě nebylo uvedeno ani jinými důkazy nebylo prokázáno, zda a jakým způsobem byly v době převodu hranice vyznačeny v terénu. Nebyly však zjištěny ani skutečnosti vylučující závěr, že pozemky byly předány právním předchůdcům žalobce v rozsahu odpovídající výměře, která byla uvedena v přípisu Rady MNB v [část obce] a byly následně oploceny.

16. Soud prvního stupně dále správně zjistil, že v evidenci pozemků byly pozemky s výměrami, a to pozemek PK [číslo] s výměrou 240 m2, pozemek PK [číslo] s výměrou 158 m2 a pozemek PK [číslo] s výměrou 480 m2, tj. celkem 878 m2. S pozemky [číslo] a st. 47 sousedil dle výpisu z PK č. knihovní vložky 61 pozemek [číslo] (role). S pozemky [číslo] a [číslo] sousedil dle výpisu z PK č. knihovní vložky 152 pozemek 115 (pastvina). Oba tyto pozemky byly ve vlastnictví [anonymizováno] státu. V roce 1956 byla na základě usnesení vlády [číslo] 1956 založena jednotná evidence půdy (JEP) jejíž podstatou bylo evidování skutečného stavu užívání půdy, bez ohledu na vlastnické vztahy. V období JEP (1956 až 1964) došlo ke sloučení pozemku parc. [číslo] do pozemku parc. [číslo] ke změně hranic pozemků parc. č. st. 47 a parc. [číslo] oproti jejich zobrazení v mapě PK. Došlo mimo jiné ke změně společné hranice pozemků parc. č. st. 47 a parc. [číslo] dále byly k těmto pozemkům přisloučeny části sousedních pozemků parc. [číslo] parc. [číslo]. Po provedených změnách byl pozemek parc. č. st. 47 evidován s výměrou 810 m2 a pozemek parc. [číslo] s výměrou 634 m2. Následně byly na nově založený [list vlastnictví] zapsány pozemky EN parc. č. st. 47 (s domem [adresa]) a EN parc. [číslo] do vlastnictví rodičů žalobce.

17. Z obsahu geometrického plánu pro zaměření pozemků p.p. [číslo], st. 75 v k.ú. [část obce] vyhotoveného dne [datum] vyplývá, že se netýkal zaměření a vytýčení předmětných pozemků, ale pozemky právních předchůdců žalobce na něm byly též zachyceny. [obec] všech pozemků byly vyznačeny plnou čarou. Cca v polovině sousedního pozemku parc. [číslo] tedy cca v místě, kde se podle současné katastrální mapy má nacházet vnější hranice předmětných pozemků parc. [číslo] byla plnou čarou vyznačena hranice pozemků ve vlastnictví právních předchůdců žalobce parc. [číslo] parc. st. 47, zjevně v sobě zahrnující i předmětné pozemky. V pozemcích právních předchůdců žalobce i sousedních pozemcích byly vyznačeny dále tečkované čáry, které ale v plánu nebyly blíže vysvětleny, ale zjevně se nejednalo o vlastnické hranice pozemků, neboť označení pozemků parcelním číslem se vždy vztahovalo k celému pozemku vyznačenému plnou čarou a jejich kotaci. V podstatě shodný zákres pozemků obsahoval též geometrický plán pro zaměření pozemků p.p. [číslo], [číslo] a st. 47 v k.ú. [část obce] vyhotoveným dne [datum], navíc bez vyznačení tečkovaných čar. Nebylo prokázáno, že by žalobce nebo jeho právní předchůdci byli s tímto geometrickým plánem seznámeni, zejména pak s poznámkami o sloučení parcel do pozemku parc. st. 47 a výměrami jednotlivých pozemků.

18. Rozhodnutím [anonymizováno] notářství [okres] ze dne [datum] bylo podle dohody dědiců po [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum], potvrzeno dědictví žalobci, který nabyl do vlastnictví„ dům [adresa] v [část obce] se stp. 47 a p.p. [číslo] a [číslo] v stavu dle poz. katastru a smlouvy PR [číslo] ze [datum]“. Manželce zůstavitele [jméno] [příjmení] se žalobce zavázal uhradit její podíl v penězích a zřídit doživotní bezplatné bydlení v místnosti domě [adresa] a spoluužívat jeho příslušenství, včetně zahrady.

19. V rozporu s uvedenými zjištěními nebyla ani výpověď svědkyně [jméno] [příjmení], která se vyjadřovala ke stavu na místě v době, kdy v domě [adresa] žila v podnájmu asi dva až tři roky. Uvedla, že zahrada u domu se tehdy nepoužívala a nebyla oplocena. Takový stav však měl být dříve, než dům s pozemky koupili rodiče žalobce. Potvrdila, že pozemek byl oplocen až následně. Nebylo jí známo nic o změnách na místě, protože tam už nechodila. To, že svědkyni bylo tehdy známo, že navazující (předmětné) pozemky nepatřili k domu, však neprokazuje, že tuto vědomost měli i právní předchůdci žalobce a tuto vědomost přenesli i na žalobce, který byl v té době v dětském věku. Svědkyně se k situaci na místě v pozdějším období již nic podstatného neuvedla.

20. Výpovědí svědka [jméno] [příjmení] bylo prokázáno, že plot okolo žalobcových nemovitostí se pouze měnil za nový, ale byl umístěn na stejném místo, kde stál původní plot. Také stavby byly a jsou stále umístěny na stejném místě jako v minulosti a nepřistavovaly se žádné nové stavby, pouze byly rekonstruovány.

21. Nebyly zjištěny žádné důvody, které by snižovaly věrohodnost svědka [příjmení]. Svědek bydlel v domě sousedícím s nemovitostmi žalobce od svého narození v roce 1966 až do svých 5ti let, kdy se odstěhoval a vrátil se sem bydlet v roce 1993 a bydlí zde dosud. V mezidobí do domu však jezdil za babičkou. Je tedy zjevné, že bydlel či navštěvoval toto místo dlouhodobě, a to i v době rozhodné z hlediska posouzení držby nemovitostí žalobcem a jeho právními předchůdci. Potvrdil, že z jeho pozemků je dobrý přehled o sousedících nemovitostech žalobce, a že mu byly dobře známy místní poměry, o kterých nebyly žádné spory. Pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví svědka užívaný žalobcem se souhlasem svědka se nachází mezi pozemky parc. [číslo] na opačné straně domu [adresa] a nijak nesousedí a nesouvisí s předmětnými pozemky.

22. Podle výpisu z evidence nemovitostí vedené střediskem geodézie ke dni [datum] byl žalobce zapsán na [list vlastnictví] jako vlastník domu [adresa] a pozemků parc st. [číslo] – zast. pl. o výměře 810 m2 a parc. [číslo] – zahrada o výměře 634 m2, tedy pozemků o celkové výměře 1 444 m2. Ve výpisu se neuvádí, že by se mělo jednat o pouhé užívací právo, ale žalobce je zde výslovně označen jako vlastník těchto nemovitostí.

23. Z výpisu z katastru nemovitostí pro [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] u [obec] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce byl evidován jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo] o výměře 502 m2, pozemku parc. [číslo] o výměře 634 m2 a budovy [adresa] stojící na pozemku parc. č. st. [číslo], tj. pozemků v celkové výměře 1 136 m2.

24. Podle sdělení [stát. instituce], [stát. instituce] byl ke dni [datum] veden pozemek parc. [číslo] jako součást pozemku ppč [číslo] s druhem pozemku zahrada.

25. Z protokolu o vytyčení hranice pozemků [číslo] vyplývá, že dne [datum] byla na žádost [pozemkový úřad] vytyčena hranice pozemků [číslo] v k.ú. [část obce]. Vytyčení bylo provedeno na podkladě evidenční a pozemkové mapy. Žalobce byl seznámen s průběhem a označením vytyčené hranice, resp. obdržel vytyčovací protokol a vytyčovací náčrt poštou (viz podací lístek s datem podání [datum]). Vytyčená hranice byla v přírodě označena. Z vytyčovacího náčrtu pro rozdělení pozemku parc. [číslo] geometrického plánu pro rozdělení pozemku parc. [číslo] (obnovení [číslo]) vyhotovených dne [datum] bylo zjištěno, že nové hranice byly v přírodě označeny„ obet. trubkami“. Z výkazu výměr bylo zjištěno, že pozemek parc. [číslo] o výměře 36 590 m2 měl být rozdělen na pozemek parc. [číslo] o výměře 29 748 m2 a pozemek parc. [číslo] o výměře 6 842 m2. Z geometrického plánu a vytyčovacího náčrtu však vyplývá, že hranice všech pozemků byly na nich vyznačeny plnou čarou, včetně pozemků žalobce a sousedních pozemků parc. [číslo] ve vlastnictví státu. Vyznačené pozemky žalobce parc. [číslo] parc. st. 47 v sobě zjevně obsahovaly i předmětné pozemky. V pozemcích žalobce i v dalších sousedních pozemcích např. parc. [číslo] byly dále vyznačeny čerchované čáry, které byly označeny písmy malé abecedy, které podle připojené tabulky výkazu výměr, ale byly označeny jako díly pozemků, ve kterých se nacházely. Z obsahu těchto listin se ale nepodává, že by se mělo jednat o díly pozemků ve vlastnictví jiných osob či sporné. Výsledek těchto měření byl v pozemkové knize vyznačen až dne [datum].

26. Z oznámení [stát. instituce], [stát. instituce] ze dne 18. 6. 2019, č.j. OR-405/2019-209, bylo zjištěno, že jím bylo žalobci oznámeno, že katastrální úřad provedl opravu údajů katastru nemovitostí, které měly vzniknout zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Dále mu bylo oznámeno, že v souboru popisných a grafických informací zaniká ppč. st. p. [číslo] o výměře 163 m2 a zároveň vzniká pp [číslo] o výměře 223 m2 s vlastnickým právem České republiky a příslušností hospodařit s majetkem státu pro žalovanou. Dále dochází ke změně výměry pp [číslo] na výměru 399 m2. Nově je pak evidován pp [číslo] o výměře 135 m2 s vlastnickým právem České republiky a právem hospodařit s majetkem státu pro [anonymizováno] České republiky s.p.

27. Nebylo prokázáno, že by žalovaná, či její právní předchůdci předmětné pozemky drželi a užívali, či se chovali jako jeho jejich vlastník. Žalovaná ani takové jednání netvrdila ani nenavrhla žádné důkazy k jeho prokázání přes výzvu odvolacím soudem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k prokázání skutečností, ze kterých dovozuje nedostatek dobré víry žalobce ohledně držby předmětných pozemků a po poučení o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Z provedených důkazů žádná taková zjištění, že by žalovaná či jiné organizační složka státu, jakýmkoliv způsobem vznesla výhrady vůči užívání předmětných pozemků žalobcem nebo jeho právními předchůdci nebo učinila nějaké jednání, kterým by uplatnila či projevila své vlastnické právo. Naopak bylo zjištěno, že se předmětné pozemky nacházely uvnitř oplocení spolu s pozemky nesporně vlastněnými žalobcem a jeho právními předchůdci, čímž bylo demonstrováno vůči třetím osobám vlastnické právo k nim, a to bez uzavření smlouvy či na základě souhlasu či jiné právní skutečnosti ze strany žalované, což neodpovídá obvyklému způsobu nakládání s majetkem státu. Nebylo dále prokázáno, že by žalobci byla známa nějaká skutečnost zpochybňující jeho dobrou víru, že v rámci oplocení užívá pouze pozemky v jeho vlastnictví. Pokud se týče uvedeného měření, které bylo provedeno v letech 1995 až 1998, pak obsah připojeného plánu nebyl způsobilý vyvolat ztrátu dobré víry žalobce, že drží v rámci oplocení pozemky ve svém vlastnictví. V uvedeném plánku vytýčená hranice pozemků je vyznačena silnou čarou, na které byly zjevně vymezeny i uvedené mezníky, o kterých též hovořil svědek [jméno] [příjmení]. Tato hranice měla vyznačovat hranici mezi pozemky v intravilánu obce a zemědělských pozemků (polí) v extravilánu obce. Nesloužil k vyměření samotných pozemků žalobce. Čerchovanými čarami pak byly vyznačeny díly pozemků, včetně pozemků sousedních, ale z uvedených podkladů nevyplývá, že by označovaly pozemky různých vlastníků. Žalobce tedy užíval od roku 1981, kdy se stal jejich vlastníkem, nemovité věci, včetně předmětných pozemků, a to ve stejném rozsahu daném oplocením až do roku 2019, kdy se dověděl o opravě údajů v katastrálním operátu.

28. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci je dán naléhavý právní zájem na navrhovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť se jedná o spor o vlastnické právo k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí a rovněž je dán dostatek věcné legitimace účastníků (tvrzených skutečných a zapsaných vlastníků nemovitých věcí).

29. Ve vztahu k právnímu posouzení věci soud prvního stupně věc správně posuzoval podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen„ obč. zák.“) za použití § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále také jen„ o. z.“), když k tvrzenému vydržení předmětného pozemku mělo dojít již v době do [datum] a podle § 1095 a násl. o. z., pokud se týká období následujícího. Podle § 3028 odst. 2 o.z. u práv věcných, mezi která vlastnické právo náleží, se jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o.z. posuzují podle dosavadních právních předpisů (obč. zák.).

30. Pro rozhodnutí ve věci bylo rozhodné zkoumání podmínek vydržení ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1, 3 a 4 obč. zák., za použití § 129 odst. 1, 2 a § 130 odst. 1 obč. zák., neboť pokud by za účinnosti obč. zák. došlo k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobcem, bylo nadbytečné zabývat se splněním podmínek pro vydržení i v následném období, neboť by již došlo k originárnímu nabytí vlastnického práva uplynutím vydržecí doby.

31. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

32. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

33. Podle § 129 odst. 2 obč. zák. držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

34. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li jí nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let jde-li o nemovitost.

35. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

36. Podle § 134 odst. 4 obč. zák. pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

37. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) v původním znění vydržení neupravoval, a proto bylo třeba vycházet z toho, že od jeho účinnosti dne [datum] nebylo možné vlastnické právo nabýt vydržením, a to ani tehdy, jestliže lhůty počaly běžet před [datum], tj. za účinnosti předcházejícího občanského zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.). Jelikož k nabytí vlastnického práva k nemovitostem došlo rodiči žalobce kupní smlouvou ze dne [datum], nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, byť by byly od počátku v oprávněné držbě rodičů žalobce, neboť by nebyla splněna další podmínka vydržení, a to uběhnutí desetileté vydržecí lhůty. Žalobce se stal vlastníkem všech nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] v obci [část obce] na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví ze dne [datum] jako dědic po svém otci [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum]. Až následně zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, došlo s účinností od [datum] ke změně právní úpravy tak, že pokud nepřetržitou desetiletou držbou pozemku vydržela fyzická osoba vlastnické právo k pozemku nebo jeho části pro stát, sama nabyla právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Takové účinky nastupovaly nezávisle na lidském vědomí, k jejich vzniku nebylo třeba žádného právního úkonu, ani vědomost o jejich vzniku. Tento právní předpis současně do občanského zákoníku výslovně zakotvil princip započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve než za rok po jeho účinnosti. Právní úprava provedená následně zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, s účinností od [datum] obnovila tradiční důsledek spojený s vydržením a zrušila omezení jeho užití (tj. zejména omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou, vyloučení nabytí právnickou osobou). V rozhodnutí ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 59/2001, Nejvyšší soud vyložil, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst dobu, po kterou věc držel před [datum], i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena. Vlastnické právo k pozemku vydržením nabude osoba, která kdykoliv po [datum] splní podmínky vydržení, stanovené § 134 obč. zák.; při posuzování těchto podmínek je třeba přihlížet k době, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v době před [datum], a to za předpokladu, že nedošlo k přerušení oprávněné držby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2205/99). Pozemek ve státním vlastnictví byl před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení § 135a odst. 3 obč. zák., v tehdy platném znění, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až doposud vylučoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 506/98 ze dne 25. 1. 1999).

38. Dále z judikatury dovolacího soudu k vydržení podle obč. zák. nutno zdůraznit tyto závěry.

39. Existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se tedy nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným (viz rozsudek [anonymizováno] soudu ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2065/2005).

40. V případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, je právním titulem držby v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku např. kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2002 sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.7.2013 sp. zn. 22 Cdo 881/2013). Vyloučit nelze ani oprávněnou držbu pozemku přesahujícího 50 % výměry skutečně nabytého pozemku. Například pokud pozemek na držitele převedla osoba blízká, k převodu došlo darovací smlouvou, pozemky tvoří ohrazený ucelený funkční celek užívaný dlouhodobě ve stejném rozsahu nebo dispozice a zástavba pozemků ovlivňují možnost rozpoznat, že fakticky užívaný pozemek je podstatně větší než pozemek nabytý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).

41. Při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, souhrnně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp.zn. 22 Cdo 2115/2012).

42. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu v této věci uzavřel, že žalobce splnil všechny podmínky pro nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.

43. Bylo prokázáno, že se žalobce chopil držby předmětných nemovitostí v roce 1981 užívaných rodinou žalobce společně s nemovitostmi zapsanými na [list vlastnictví] v obci [část obce] na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví ze dne [datum] jako dědic po svém otci [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum]. Podle § 460 obč. zák. dědictví nabyl smrtí zůstavitele. Předmětné pozemky byly v době, kdy se žalobce ujal jejich držby již oploceny spolu s ostatními pozemky ve vlastnictví žalobce a tvořily společně užívaný celek. Na pozemku parc. č. St. [číslo] se nachází stavbu domu [adresa], jejíž část podle ortofotomapy zjevně zasahuje do předmětného pozemku parc. [číslo]. Bylo zjištěno, že stavba a oplocení pozemků se pouze rekonstruovaly, ale zůstaly umístěné na shodném místě a byly v tomto rozsahu drženy a užívány žalobcem shodně jako jeho právními předchůdci (rodiči).

44. Žalobce proto od nabytí dědictví v roce 1981 předmětné pozemky držel a užíval zjevně v dobré víře, coby součást zděděných pozemků v rozsahu užívání jeho právními předchůdci daném oplocení. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že oprávněnost držby se presumuje. Podmínky vydržení vlastnického práva žalobce byly splněny, neboť byl od převzetí předmětných nemovitých věcí oprávněným držitelem i předmětných pozemků, když se zřetelem ke všem okolnostem - objektivně posuzováno - byl v dobré víře, že je vlastníkem i předmětných připlocených pozemků. V tomto směru se nacházel v omluvitelném právním omylu.

45. Vzhledem k tomu, že žalobce byl oprávněným držitelem předmětných pozemků již deset let přede dnem [datum], byla tak splněna podmínka vydržení stanovená v § 134 obč. zák., neboť do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo nutno pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před [datum], i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena (pozemky v majetku tehdy socialistického státu).

46. Nebylo zjištěno, že by v tomto období došlo k přerušení oprávněné držby žalobce. Žalobcova dobrá víra, že drží pozemky, které jsou v jeho vlastnictví, pramenila z toho, že nemovitý majetek nabyl na základě řádného nabývacího titulu, kterým bylo rozhodnutí o dědictví ze dne [datum] po svém otci, který spolu s manželkou (matkou žalobce) nabyl vlastnické právo k nemovitostem od státu na základě kupní smlouvy v roce 1960. Manželka si podle dědické dohody se žalobcem ponechala pouze právo doživotního bezplatného bydlení v domě [adresa]. Žalobce tedy nabyl vlastnické právo k nemovitostem od osob blízkých, se kterými žil ve společné domácnosti, u nichž neměl důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu či výměry nabývaného majetku, neboť tento mu byl znám a nebylo zjištěno, že by po dobu jeho užívání se svými právními předchůdci došlo ke změně. Předmětné pozemky byly takto dlouhodobě užívány jako oplocený ucelený funkční celek ve stejném rozsahu. S ohledem na dlouhodobý stav neměnného užívání a převzetí majetku po rodiči, neměl žalobce objektivně důvod pochybovat o své držbě.

47. Nebylo prokázáno, že by nesrovnalosti ohledně výměry pozemků z důvodu jejich slučování v tehdejších evidencích nemovitostí a provedená zaměření pozemků a vypracované geometrické plány mohly zpochybnit dobrou víru žalobce. V kupní smlouvě z roku 1960 ani v rozhodnutí o dědictví z roku 1981 nebyla výměra dotčených pozemků uvedena. Jediný údaj o výměře pozemků byl obsažen v přípisu Rady [anonymizováno] národního výboru v [část obce] ze dne [datum], a to 1 078 m2. Ve výpisu z evidence nemovitostí vedené střediskem geodézie ze dne [datum] byl žalobce veden jako vlastník pozemků o celkové výměře 1 444 m2. Předmětný pozemek parc [číslo] byl v evidenci nemovitostí i následně v katastru nemovitostí veden jako součást pozemku žalobce parc. [číslo]. I pokud by byl žalobce seznámen se stavem těchto evidencí nemovitostí, nebylo by to sto vyvolat objektivní pochybnost o tom, že je vlastníkem i předmětných pozemků. Nutno zdůraznit, že výměra pozemků není závazným údajem katastru nemovitostí. Poměr současných výměr předmětných pozemků a výměr pozemků nabytých dědictvím v rozsahu 40%, proto není v projednávané věci zásadní, navíc nepřesahuje judikaturou připuštěný rozdíl, který může být vyšší než 50 %. Zohlednit nutno také okolnost, že připlocená část předmětných pozemků přirozeně navazuje na pozemky v nesporném vlastnictví žalobce. Proto ani faktická situace v místě nebyla sto objektivně dobrou víru žalobce narušit. V dané věci pak byl v místě panující pokojný stav dán po velmi dlouhou dobu a žalobce neměl proto ani důvod (z hlediska kritéria průměrné obezřetnosti), aby zkoumal správnost rozsahu skutečného užívání se stavem zápisu v evidenci nemovitostí či následně v katastru nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by žalovaná po celou dobu, kdy byly předmětné pozemky užívány právními předchůdci žalobce a následně žalobcem, jejich vlastnické právo k předmětnému pozemku zpochybnila či sama jakýmkoliv způsobem vykonávala či se ho dovolávala.

48. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 134 odst. 1 obč. zák. a ke dni [datum] se stal jejich vlastníkem, neboť je držel v dobré víře (oprávněné držbě) nejméně po dobu 10 let od nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem dědictvím po svém otci. Po tuto dobu byl, se zřetelem ke všem okolnostem a objektivně posuzováno, kritériem průměrně obezřetného jedince, v dobré víře, že mu náleží vlastnictví k předmětným pozemkům, ohledně nichž se domáhá určení vlastnictví, coby části oplocených pozemků.

49. Listiny vyhotovené po [datum] proto nemohou mít význam pro posouzení vydržení vlastnického práva žalobce, neboť následná ztráta dobré víry nemá právní účinky na vydržení vlastnického práva. Ani z těchto listin však nevyplývají skutečnosti, jak je výše vysvětleno, na základě kterých by mohlo dojít ke ztrátě dobré víry žalobce o tom, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí dříve, než byl seznámen se stavem zápisu předmětných pozemků v katastru nemovitostí v roce 2019.

50. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], k. ú. [část obce] u [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce].

51. Vzhledem ke změně rozhodnutí rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a procesně úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů tohoto řízení. Účelně vynaložené náklady tohoto řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ze žaloby ve výši 5 000 Kč. Zaplacený soudní poplatek ve výši 10 000 Kč nebyl soudem prvního stupně určen ve správné výši, neboť se jedná o určení vlastnictví k pozemkům zapsaným na jednom listu vlastnictví, které se podle § 6a odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, považují za jednu nemovitou věc. Podle položky 4 sazebníku soudních poplatků soudní poplatek z takové žaloby činí 5 000 Kč. Soud prvního stupně proto podle § 10 zákona o soudních poplatcích nesprávně vybranou část soudního poplatku poplatníku vrátí, pokud tak již neučinil. Žalobci dále náleží náhrada odměny zástupce žalobce, kterým je advokát, za osm úkonů právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne [datum] trvajícím déle než dvě hodiny za dva úkony, vyjádření ve věci ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], vyjádření ve věci ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) po 3 100 Kč za úkon, neboť předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitým věcem, kde je tarifní hodnota ve výši 50 000 Kč, když v řízení nebyla zjištěna cena předmětných nemovitostí, podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). K odměně náleží dále paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za osm úkonů ve výši 2 400 Kč a náhrada nákladů na cestovné zástupce žalobce k uvedeným třem jednáním u soudu prvního stupně z [obec] do [obec] a zpět ve výši 811 Kč, spolu s náhradou ztráty času uvedenými cestami za devět půlhodin po 100 Kč ve výši 900 Kč a náhrada 21% DPH ve výši 5 901 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 4, § 14 odst. 3 advokátního tarifu). Celková náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobce ve výši 39 812 Kč byla žalované uložena v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

52. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl i v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný a má tedy právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalované. Ty představuje zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč a odměna advokáta (zástupce žalobce) za tři úkony právní služby (odvolání proti rozsudku a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] a [datum]) po 3 100 Kč za úkon a paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za úkon ve výši 900 Kč. K nim dále náleží náhrada cestovného ke dvěma odvolacím jednáním z [obec] do [obec] a zpět ve výši 541 Kč a náhrada za ztrátu času cestami za šest půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč, to vše podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 g), k ), § 13 odst. 4, § 14 odst. 3 advokátního tarifu a náhrada 21% DPH ve výši 2 268 Kč. Celková výše náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalobce činí 18 609 Kč a její úhrada byla žalované uložena v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

53. Nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi (§ 150 o. s. ř.).

Poučení