27 Co 40/2024 - 247

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce], sídlem [Adresa žalobce], zastoupený advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalovanému: [Jméno žalovaného], spol. s r. o., IČO [IČO žalovaného], sídlem [Adresa žalovaného], zastoupený advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B], o žalobě z rušené držby, o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 C 177/2021-202, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. 12. 2023, č. j. 7 C 177/2021-207, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2023, č. j. 7 C 177/2021-202, se v I. výroku mění tak, že návrh žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobci následující movité věci (čísla položek dle žaloby): 3. hranol – fošna smrk 30,09 m3 6. fošny (jasan, modřín, smrk) 6,36 m3 7. balíky smrkových odřezků 22 m3 8. bedny odřezků 13 m3 26. plynový venkovní ohřívač (typ „hříbek“) 1 ks 27. plynové mobilní dělo 1 ks 29. plynové bomby 3 ks 45. šedý pracovní stůl určený na přesazování rostlin s šuplíkem, v šuplíku zahradnické nářadí 1 ks 59. vozíčky 3 ks 61. kolečka stav. KS80 + stavební kolečko 100 2 ks 65. venkovní přístřešek postavený p. [jméno FO] v areálu [adresa] ks 68. váhy prádelní/váhy historické – mechanická kruhová váha WAG 3 ks se zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady předchozích řízení ve výši 2 197,40 Kč k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 12. 2023, č. j. 7 C 177/2021-207, se mění tak, že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] náklady řízení ve výši 380,20 Kč.

IV. Doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 12. 2023, č. j. 7 C 177/2021-207, se mění tak, že žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] náklady řízení ve výši 451,80 Kč.

V. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady tohoto odvolacího řízení ve výši 7 525,91 Kč k rukám jeho zástupce [Jméno advokáta B], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 19. 7. 2021 domáhal se žalobce vydání v žalobě specifikovaných věcí (položka 1-70) z titulu ochrany rušené držby, kterou mu dle jeho tvrzení žalovaný neprávem odejmul a v době podání žaloby nadále ruší (§ 1007 o. z.). Uvedl, že dne 15. 2. 2021 uzavřel jako nájemce se žalovaným jako pronajímatelem nájemní smlouvu, na jejímž základě užíval prostory pily v [jméno FO] (nemovité věci zapsané na LV č. 263 v k. ú. [adresa]). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a každá ze smluvních stran ji mohla vypovědět bez udání důvodu s šestiměsíční výpovědní dobou anebo okamžitě v případě vzniku nebo hrozby vzniku závažné škody na pozemcích tvořících předmět nájmu. V červnu 2021 mezi účastníky rovněž probíhala jednání o odkupu obchodního podílu žalovaného, aniž by došlo k dohodě. Současně žalovaný bez jakéhokoliv zákonného či smluvního opodstatnění nově požadoval nájemné zvýšené o 200 %, tj. 60 000 Kč měsíčně bez DPH. V důsledku neshod mezi účastníky obdržel žalobce výpověď smlouvy o nájmu nemovitých věcí z 3. 6. 2021. Žalovaný 8. 6. 2021 převrtal zámky v prostorách pronajatých žalobcem na základě nájemní smlouvy a zabránil mu tak nejen ve vstupu do pronajatého objektu, ale zejména v odvozu věcí, které byly v držbě žalobce a nacházely se v předmětných nemovitostech. Následně žalovaný sdělil žalobci, že uplatňuje zadržovací právo s ohledem na svoji pohledávku ve výši 197 221,50 Kč z titulu komisního prodeje dřeva. Tuto pohledávku však žalovaný ani přes výzvy nedoložil a žalobci ani nebyl doručen žádný daňový doklad. Nadto žalovaným uplatněné zadržovací právo považuje žalobce za neurčité a zároveň žalovaný zadržuje i věci, vůči nimž zadržovací právo neuplatnil. Dále žalobce doplnil, že movité věci, jejichž vydání se domáhá, byly nejen v jeho vlastnictví, ale dále ve vlastnictví jeho jednatelky [jméno FO], společností [jméno FO] [právnická osoba]. a [jméno FO]. Věci, které nejsou jeho majetkem, měl v detenci na základě dohod s uvedenými subjekty. Zdůraznil, že věci, které jsou žalovaným zadržovány, potřebuje ke svému podnikání a jejich dlouhodobé zadržení je pro něho likvidační. Nadto ohledně věcí ve vlastnictví třetích osob má povinnost věci těmto osobám vydat.

2. Žalovaný uvedl, že dle jeho názoru nelze žalobě vyhovět a navrhl její zamítnutí. Za nesporná označil tvrzení žalobce ohledně uzavření nájemní smlouvy 15. 2. 2021, existence nájemního vztahu, výpovědi z nájmu ze dne 3. 6. 2021, uplatnění zadržovacího práva 15. 6. 2021 a výzvu k vydání zadržených věcí z 9. 6. 2021. Rovněž je nesporné, že žalobce užíval předmět nájmu podle nájemní smlouvy a reálné užívání skončilo 8. 6. 2021 ráno, kdy předmět nájmu převzal. Nesporná je i skutečnost, že mezi účastníky probíhala jednání o prodeji obchodního podílu žalovaného. V této souvislosti mezi účastníky došlo k vyhrocení vzájemných vztahů a ukončení nájmu. Při uplatnění výpovědi žalobce vyzval, aby předmět nájmu vyklidil ve stanovené lhůtě do 6. 6. 2021, což se nestalo. Žalobce se nezúčastnil ani společné inventarizace majetku. Dne 23. 6. 2021 se strany dohodly na smírném řešení věc, které mělo být proběhnout ve třech krocích. Dne 25. 6. 2021 došlo k realizaci prvního z nich, tj. uvolnění některých zadržovaných věcí. Další kroky již nebyly z důvodu na straně žalobce realizovány. Žalovaný zdůraznil, že žaloba z rušené držby (posesorní žaloba) má chránit faktický pokojný stav a zásadně se odlišuje od žalob petitorních, které chrání subjektivní právo. V případě posesorní žaloby soud rozhoduje v zákonem stanoveném čase a formou rozhodnutí je usnesení, které je předběžně vykonatelné a také prakticky ihned vymahatelné. Přitom neřeší jádro sporu, ale má sloužit pouze pro znovunastolení pokojného stavu. Za situace, kdy v posesorním sporu není řešena právní stránka věci, ale pouze stránka faktická, není vyloučeno, že ačkoliv bude v posesorním sporu žalobci vyhověno, v následném petitorním sporu bude neúspěšný. Zákonodárce přitom nevysvětlil zřízení tohoto institutu v situaci, kdy duplikuje funkci předběžného opatření. V odborné literatuře se objevil názor, že žalobou z rušené držby se vytvořil institut procesního charakteru, který je na straně žalobce zneužitelný a komplikuje celkové řešení věci, ačkoliv zde již existuje institut předběžného opatření, který může stejný okruh problémů řešit daleko vhodněji. Podle názoru žalovaného v daném případě žalobce zvolil posesorní typ žaloby zcela záměrně právě z uvedených důvodů, a proto navrhl zamítnutí žaloby s tím, aby byl žalobce odkázán na petitorní řízení, které je pro řešení věci a definitivní uspořádání stavu vhodnější. Otázka typu žaloby je přitom velmi významná, neboť posesorní žaloba omezuje zásadním způsobem rozsah posuzování věci soudem, kterému není umožněno přezkoumávat právní otázky, ale zaměřuje se pouze na zjištění skutkového stavu. V tomto ohledu tedy nejsou významné námitky žalobce proti oprávněnosti nároku žalovaného či oprávněnosti žalovaným uplatněného zadržovacího práva. Soud v posesorním řízení není povolán, aby tyto otázky zkoumal, a to ani jako otázky předběžné. Pro zjištění skutkového stavu je rozhodné pouze to, že žalovaný uplatňuje nárok a k jeho zajištění uplatnil zadržovací právo, což ostatně potvrdil i sám žalobce. Tím žalobce zároveň potvrdil, že u zadržovaných věcí se ze strany žalovaného nejedná o svémocné vypuzení z držby. Podle přesvědčení žalovaného nemůže být žalobce úspěšný v té části žaloby, které se týká zadržovací právo. Druhou podmínkou k tomu, aby byl žalobce v řízení úspěšný, je prokázání jeho držby. Žalobcem předložené důkazy však skutečnost, že držba trvala v době, kdy z ní měl být vypuzen, neprokazují. Nadto, i kdyby žalobce prokázal, že věci se ke dni 8. 6. 2021 nacházely v předmětných nemovitostech, musí současně prokázat, že byl z držby vypuzen právě žalovaným.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl (v pořadí prvním) usnesením ze dne 2. 8. 2021, č. j. 7 C 177/2021-68. Nárok uplatněný žalobou v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 4 356 Kč (II. výrok). Konstatoval, že mezi účastníky není sporu ohledně existence nájemní smlouvy a jejího obsahu, ale problematická je tvrzená pohledávka žalovaného vůči žalobci a otázka oprávněnosti zadržovacího práva a dále je mezi účastníky sporný způsob naplňování nájemní smlouvy a způsob jejího ukončení. Nicméně za situace, kdy soud rozhoduje o posesorní žalobě, posuzuje pouze držbu, tzn. žalobce musí držbu tvrdit a prokázat (faktický stav) a dále vypuzení/rušení z této držby. Jedná o řízení podle § 176 a násl. o. s. ř., které má hmotněprávní základ v § 1003, resp. 1007 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nejsou v řízení o posesorní žalobě posuzovány právní otázky týkající se například oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby, ale soud pouze zjišťuje faktický stav. Nadto ani lhůty stanovené pro rozhodnutí soudu neumožňují rozsáhlé a podrobné dokazování. Soud uvedl, že v projednávané věci současně došlo ze strany žalovaného k uplatnění zadržovacího práva vůči žalobci a dospěl k závěru, že je nepřijatelné, aby zadržovací právo bylo možno „zrušit“ žalobou z rušené držby (posesorní žaloba), kdy se neposuzuje oprávněnost držby, ale pouze faktický stav. Z tohoto důvodu zamítl žalobu ve vztahu k věcem, které žalovaný zadržel. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl z toho důvodu, že jednotlivé věci žalobce neoznačil v žalobě dostatečně určitě a s ohledem na lhůtu, v níž musí soud rozhodnout, nelze tento nedostatek určitosti odstranit postupem podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Nadto by měl být žalobce schopen nejen svůj majetek, ale i majetek třetích osob, který má v držení, řádně popsat již v žalobě. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. [právnická osoba] odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2023, č. j. 27 Co 194/2021–155, rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil a uložil žalovanému povinnost vydat část položek specifikovaných v I. výroku svého rozhodnutí. Žalobě vyhověl ve vztahu k movitým věcem, k jejichž vydání žalobce vyzval žalovaného a ohledně kterých žalovaný uplatnil zadržovací právo – s výjimkou věcí již žalobci předaných (email ze dne 23. 6. 2021 a listina z 25. 6. 2021) – u nichž tak žalobce prokázal svoji poslední pokojnou držbu i její rušení ze strany žalovaného. Soudu prvního stupně vytkl, že žalobu ohledně zbývajících movitých věcí (vůči kterým žalovaný zadržovací právo neuplatnil) zamítl s odůvodněním, že je žalobce dostatečně neidentifikoval. Uvedl, že v takovém případě měl žalobu odmítnout, popřípadě žalobce vyzvat k odstranění vad žaloby, takto však nepostupoval. Odvolací soud proto žalobce vyzval k přesné specifikaci movitých věcí) a současně žalobce poučil (§ 118a odst. 1. a 3 o. s. ř.) o nutnosti ve vztahu k těmto movitým věcem tvrdit a prokázat svoji poslední pokojnou držbu i její rušení ze strany žalovaného. Žalobce reagoval podáním ze dne 21. 12. 2022, v němž upřesnil označení movitých věcí a dále doplnil tvrzení a označil důkazy, a proto odvolací soud ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Ústavní stížnost podanou žalovaným proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1252/23.

6. Soud prvního stupně ve věci rozhodl (v pořadí druhým) odvoláním napadeným usnesením, kterým žalobě zčásti vyhověl a uložil žalovanému povinnost vydat část položek (I. výrok), zčásti řízení zastavil (II. výrok) a zčásti žalobu zamítl (III. výrok). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 892,99 Kč (IV. výrok). V prvé řadě uvedl, že s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, s nímž žalovaný vyslovil souhlas, řízení v tomto rozsahu zastavil. V odůvodnění dále uvedl, že ze žalobcem předložených listinných důkazů a výslechů svědků (bývalých zaměstnanců žalobce) [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] dospěl k závěru o částečné důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Poukázal na to, že se zabýval jen otázkou faktické držby věcí označených v žalobě, o kterých nebylo dosud rozhodnuto. V této souvislosti zdůraznil, že se jedná o posesorní žalobu, a tudíž předmětem dokazování nebylo vlastnictví v žalobě označených věcí, ale pouze dokazování ohledně držby těchto věcí v době před podáním žaloby. Povinností žalobce tedy bylo tvrdit a prokázat držbu (faktický stav) a vypuzení z této držby (tedy narušení této držby) žalovaným. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že věci uvedené v I. výroku byly v držbě žalobce a v okamžiku porušení držby se na místě, tj. v areálu pily, nacházely, a proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Jiná situace je u věcí uvedených ve III. výroku, u nichž nebylo možno bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že byly v rozhodném okamžiku v areálu pily a byly v držbě žalobce, soud proto v této části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobci přiznal nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení.

7. Proti I. a IV. výroku usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání a navrhl, aby odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí změnil, žalobu zamítl a odpovídajícím způsobem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zdůraznil, že byť se jedná o řízení posesorní, jež neslouží k prokazování tak složitému a důkladnému jako v řízení petitorním, nelze upustit od požadavku na dokazování v rozsahu skutečnosti, které zákon pro dané řízení považuje za podstatné. Bylo tedy povinností žalobce především prokázat držbu jeho věcí, jejichž vydání se domáhá. To je neoddělitelně spojeno s potřebou nezaměnitelně takové věci popsat, což slouží mimo jiné k tomu, aby nedošlo k vydání rozhodnutí ukládající žalovanému vydat věc, u níž žalobce ve skutečnosti nikdy z držby nevypudil nebo dokonce tato věc neexistuje. Takové označení bezpochyby souvisí i s kvantitou popisovaných věcí, neboť je přirozeně rozdílné, zda má být vydána jedna věc nebo tytéž dvě věci, či ještě více, což platí pro jakékoliv měřítko kvantity. Žalovaný dále poukázal na to, že aktuální soudní řízení se oproti obecným předpokladům řízení krátkého za účelem dosažení rychlé ochrany držitele vede již 2,5 roku. Je tedy evidentní, že schopnost případných svědků vybavit si takto staré záležitosti či přesně popsat nějakou věc je omezená. O to větší nárok je třeba dle jeho názoru klást na žalobce ohledně označení věcí, u nichž se soudní ochrany domáhá. Naprosto nepřipadá v úvahu, aby svědci svou výpovědí upřesňovali žalobu v označení věci či jejich kvantitě. Současně jim však nelze předestírat v rámci výpovědi označení věcí, u nichž mají držbu žalobce potvrdit či vyvrátit. Právě takový postup však soud prvního stupně v daném případě zvolil. Každému ze svědků byly v podstatě přečteny položky, které jsou předmětem žaloby a svědek se vyjadřoval teprve se znalostí jejich označení. Soud svědkům nepředestíral kvantitu těchto položek, a proto svědci povětšinou vypovídali, že dané položky bylo „spíše méně“ nebo „hodně“, tedy poměrně neurčitými kvantitativními pojmy. Postup soudu při výpovědi svědků je naprosto nesprávný a nepřípustný a žalovaný se proti takovémuto způsobu vytěžování svědků ohradil, nicméně soud ve zvoleném postupu přesto pokračoval. Žalovaný zopakoval, že označení věcí a jejich kvantity v žalobě má pro žalobu na ochranu proti rušené držbě zcela zásadní význam. Již v průběhu předchozího odvolacího řízení žalobce upřesnil označení některých položek, podle názoru žalovaného však v podstatě žádná položka uvedená v I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně není označena natolik určitě, aby ji bylo možno ztotožnit bez dodatečného upřesňování; v této souvislosti žalovaný konkrétně poukázal na některé z položek. Dále žalovaný zdůraznil, že svědecké výpovědi nejsou jediným možným důkazním prostředkem, kterým žalobce mohl prokázat držbu. Z žalobcem předložených písemných důkazů však zejména u položek typu dřeva, a to ať již surového (tzv. kulatina) nebo zpracovaného (tzv. řezivo), nelze dospět ke kvantitě, u níž by měla být držba prokázána. Z výpovědi svědků je zřejmé, že dřevo se do areálu dováželo a z areálu současně odváželo denně. Skutečnost, že žalobce nemá o pohybu dřeva v areálu pily přehled nebo nevedl dostatečnou evidenci, jde pouze k jeho tíži. Svědci sami nebyli schopni určit přesnější informace o držbě dřeva. Nadto svědci nebyli konfrontováni s dalšími položkami týkajícími se dřeva, o nichž již bylo dříve rozhodnuto a nebylo tedy odlišeno, zda svědek nepopisuje ty položky, jichž se dotklo předchozí rozhodnutí soudu, kterým bylo uloženo jejich vydání. Dále žalovaný namítl, že svědci nepopisovali stav ke dni 8. 6. 2022, ale stav dřívější, neboť všichni potvrdili, že tohoto dne se do areálu pily již nedostali. Často také popisovali, že označovanou věc v areálu či přímo v hale viděli, ale již nebyli schopni jednoznačně uvést, zda se tam vyskytovala nedlouho před 8. 6. 2022 anebo před delší dobou. V této souvislosti žalovaný podotkl, že část areálu, resp. haly, užíval i další subjekt jako podnájemce žalobce a není vyloučeno, že svědci popisovali i věci, které patřily či byly v držení tohoto podnájemce. Podle názoru žalovaného soud prvního stupně při svém rozhodování sice čerpal z různých provedených důkazů, nicméně z nich vyvodil nesprávné skutkové závěry. Navíc prokázání držby jednotlivých položek v odůvodnění nijak blíže nepopisuje a v některých případech odkazuje na listinné doklady předložené žalobcem, nicméně nejméně u dohody z 3. 2. 2021 je pravděpodobné, že se jedná o dohodu antidatovanou. Uvedená dohoda předložená žalobcem totiž popisuje některé věci jako majetek společnosti [adresa] centrum [právnická osoba]. a současně žalobce dodatečně doložil nákupní doklad prokazující nabytí jeho vlastnického práva. Závěrem žalovaný podotkl, že žalobcem předkládané dohody jsou schopné doložit to, že žalobce byl držitelem v nich uvedených věcí k příslušnému datu uzavření dohody či protokolu, v žádném případě však tyto důkazy neprokazují, že by věci byly umístěny, resp. že by se dostaly do předmětného areálu pily a že se tam nacházely ke dni 8. 6. 2021, kdy mělo dojít k vypuzení z držby.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného navrhl potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že odvolání považuje za nedůvodné. Uvedl, že k polemice žalovaného o délce řízení se nechce blíže vyjadřovat, neboť tyto argumenty nemají žádnou vypovídající hodnotu a nadto se celá věc protahuje i s ohledem na protiprávní jednání žalovaného, který neoprávněně zadržoval a stále zadržuje jeho (žalobcovy) movité věci. Vyjma věcí, jejichž vydání bylo žalovanému uloženo předchozím rozhodnutím odvolacího soudu. Je tedy nepochybné, že žalovaný skutečně většinu položek neoprávněně zadržoval a u zbývajících položek navrhl odvolací soud, aby bylo doplněno dokazování k prokázání držby a soud prvního stupně tento pokyn respektoval. Za nepravdivou označil námitku žalovaného, že soud měl svědkům napovídat či je navádět k odpovědi. Nadto zástupce žalovaného při jednání žádnou námitku ohledně vedení výslechů svědků nevznesl. Podle jeho názoru svědci přesvědčivě určili, které položky se na místě nacházely. U druhově určených věcí byli schopni říci, kde se nacházely a uvést alespoň jejich přibližné množství.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, včetně doplňujícího usnesení, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

10. Odvolací soud v prvé řadě (opakovaně) zdůrazňuje, že v projednávané věci se žalobce domáhá vydání movitých věcí tzv. posesorní žalobou.

11. Jak již odvolací soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, s ohledem na povahu žaloby z rušené držby (posesorní žaloby) a zákonnou lhůtu pro rozhodnutí soudu, si žalobce měl být vědom toho, že již při jejím podání musí mít žaloba všechny zákonem požadované náležitosti; v poměrech projednávané věci to znamená, že již v žalobě měl žalobce přesně specifikovat movité věci, jichž se žaloba týká a současně uvést dostatečná tvrzení a označit potřebné důkazy k prokázání své poslední pokojné držby a jejího svémocného rušení žalovaným. Tyto podstatné náležitosti však žaloba postrádala. Ostatně i soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí poukázal na nedostatečnou identifikaci movitých věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá; protože však žalobce k odstranění této vady nevyzval, učinil tak odvolací soud (žalobce vyzval k přesné specifikaci movitých věcí) a současně žalobce poučil (§ 118a odst. 1. a 3 o. s. ř.) o nutnosti ve vztahu k těmto movitým věcem tvrdit a prokázat svoji poslední pokojnou držbu i její rušení ze strany žalovaného. Žalobce reagoval podáním ze dne 21. 12. 2022, v němž upřesnil označení movitých věcí a dále doplnil tvrzení a označil důkazy. Bylo na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení v prvé řadě posoudil, zda žalobce skutečně dostatečně upřesnil označení movitých věcí a v případě kladného závěru se zabýval věcným posouzením žalobou uplatněného nároku.

12. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal nárok na vydání movitých věcí specifikovaných v I. výroku jeho rozhodnutí, neboť se jedná o věci označené jen velmi obecně a zaměnitelně; v této souvislosti je totiž třeba mít na zřeteli provizorní a prozatímní charakter ochrany držby, kdy účelem a smyslem posesorní žaloby je ochrana tzv. pokojného stavu oproti možné následující žalobě petitorní, kde je rozhodováno o ochraně subjektivního práva; není totiž vyloučeno, že pokojný stav, kterému je v držebním řízení poskytována ochrana, nemusí být souladný se stavem právním a v petitorním řízení bude rozhodnuto jinak než v předchozím řízení posesorním. I s ohledem na následnou možnost podání petitorní žaloby je tedy nutné, aby již v rámci žaloby posesorní byly movité věci řádně (tzn. konkrétně a nezaměnitelně) identifikovány.

13. Podle § 1041 odst. 1 o. z., kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

14. Odvolací soud (s ohledem na svůj odlišný právní názor) podle § 118a odst. 1 o. s. ř. znovu vyzval žalobce k upřesnění movitých věcí uvedených v I. výroku odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně. Nevyhověl žádosti žalobce o odročení jednání za účelem poskytnutí lhůty pro toto doplnění, neboť jak již bylo shora řečeno, otázka nedostatečné identifikace věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, byla nastolena od samého počátku řízení a již v prvním odvolacím řízení odvolací soud poskytl žalobci v tomto směru poučení a rovněž lhůtu k doplnění tvrzení.

15. S ohledem na námitku žalobce (jeho právního zástupce), že poučení považuje za nedostatečné, odvolací soud dodal, že např. u položky č. 3. hranol – fošna smrk a položky č. 6. fošny (jasan, modřín, smrk) by měl být uveden alespoň přibližný rozměr jednotlivých fošen, u položky č. 7. balíky smrkových odřezků a položky č. 8 bedny odřezků by mělo být minimálně specifikováno o jak velké balíky či bedny se jedná, jakým způsobem měly být tyto balíky svázaný a jak měly bedny odřezků vypadat, tzn z jakého byly materiálu, jaké velikosti, popřípadě barvy. Pokud se jedná o položku č. 26. plynový venkovní ohřívač (typ hříbek) a položku č. 27 plynové mobilní dělo, pokud tyto výrobky neobsahovaly žádné výrobní číslo, měl být uveden minimálně jejich výrobce, popřípadě měly být tyto věci blíže specifikovány, ať již materiálem, z něhož jsou vyrobeny, velikostí či barvou atd. Rovněž u položky č. 29. plynové bomby chybí bližší specifikace týkající se minimálně uvedení jejich objemu a pro jaký plyn byly určeny. Pokud jde položky č.

45. šedý pracovní stůl, č. 59. vozíčky a č. 61. stavební kolečka, zde opět chybí jakýkoliv bližší popis, tedy jak měly předmětné věci vypadat, z jakého materiálu byly zhotoveny, jakou měly barvu atd., popřípadě uvedení výrobce či výrobního čísla. Totéž platí i pro položku č. 65. venkovní přístřešek, u něhož rovněž není specifikován ani přibližný rozměr ani použitý materiál. Naprosto neurčité je i označení položky č. 68. váhy prádelní – váhy historické, u nichž opět chybí jakýkoliv podrobnější popis, tedy opět z jakého materiálu byly vyrobeny, jakou měly přibližnou velikost či barvu atd.

16. Žalobce ničeho dalšího nedoplnil s tím, že podle jeho názoru je označení věcí, jejichž vydání se domáhá, naprosto dostatečné a určité.

17. S ohledem na shora uvedené, kdy ze strany žalobce nedošlo ani na základě opakovaného poučení k potřebnému doplnění – upřesnění movitých věcí, jakožto předpokladu, aby mohl být se svojí (posesorní) žalobou úspěšný, odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil I. výrok usnesení soudu prvního stupně a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

18. O náhradě nákladů předchozích řízení rozhodl odvolací soud nově podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci s tím, že žalobce se domáhal vydání celkem 70 položek, žalobě vyhověno co do 38 položek a neúspěch představuje 32 položek, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta nebo řízení z důvodu na straně žalobce zastaveno. Žalobce tak byl úspěšný v rozsahu 54,3 % a neúspěšný v rozsahu 45,7 % a vznikl mu tak nárok na náhradu 8,6 % nákladů předchozích řízení. Za první řízení před soudem prvního stupně žalobci vznikly náklady v celkové výši 9 356 Kč sestávající z: - odměny za dva úkony právní služby po 1 500 Kč, a to za převzetí věci a podání žaloby, dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif I“), - náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, - vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Náklady žalobce za první odvolací řízení činí 8 534 Kč a sestávají z: - odměny za tři úkony právní služby po 1 500 Kč, a to za podané odvolání a účast u dvou jednání odvolacího soudu, dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu I, - náhrady za tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč, - vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 1 134 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jako neúčelný náklad posoudil odvolací soud doplnění žaloby na základě výzvy odvolacího soudu, neboť žalobce je od počátku řízení zastoupen advokátem a potřebná tvrzení měla být uvedena již v žalobě. Náklady žalobce za druhé řízení před soudem prvního stupně činí 7 661,38 Kč a sestávají z: - odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč, a to za účast u jednání soudu dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu I, - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 1 000 Kč (10 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu I, - cestovného ve výši 3 531,72 Kč za cestu k jednání soudu dne 22. 11. 2023 vozidlem reg. zn. [SPZ] na trase [adresa] a zpět v délce [Anonymizováno] km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 7,3 l motorové nafty na 100 km, při ceně 34,40 Kč/ 1 l PHM a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/1 km dle vyhl. č. 191/2023 Sb., ve znění platném od 1. 7. do 31. 12. 2023, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 329,67 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za předchozí řízení činí 25 551,38 Kč, z nichž bylo přiznáno 8,6 %, tj. 2 197,40 Kč. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobci vznikly náklady v souvislosti s podanou ústavní stížností.

19. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud rozhodl nově o náhradě nákladů řízení státu spočívajících v soudem prvního stupně vyplaceném svědečném (svědek [jméno FO]) ve výši 832 Kč. Žalobce byl neúspěšný v rozsahu 45,7 %, a proto mu byla uložena povinnost k zaplacení částky 380,20 Kč. Žalovaný byl neúspěšný v rozsahu 54,3 %, a proto mu byla uložena povinnost k zaplacení částky 451,80 Kč.

20. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v tomto odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto mu vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady žalovaného sestávají z: - odměny za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč, a to za podané odvolání, dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu I, - odměny za jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč, a to za účast ujednání odvolacího soudu, dle § 9 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif II“), - náhrady za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (podané odvolání) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za jeden režijní paušál ve výši 450 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu II, - náhrady za ztrátu času na cestě ve výši 600 Kč (4 půlhodiny po 150 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu II, - cestovného ve výši 1 069,76 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne 3. 4. 2025 vozidlem reg, zn. 1BJ 0400 na trase [adresa] a zpět v rozsahu 130 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 7 l motorové nafty na 100 km při ceně 34,70 Kč/1 l PHM a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/1 km dle vyhl. č. 475/2024 Sb., platné od 1. 1.2025, - náhrady za soudní poplatek za odvolání ve výši 2 000 Kč, - vše s výjimkou soudního poplatku navýšeno o DPH (21 %) ve výši 1306,15 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za toto odvolací řízení činí 7 525,91 Kč.

21. Všechny shora uvedené náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práv oběma účastníky v řízení a co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení