27 Co 42/2023 - 859

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové žalobce: [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], zastoupený advokátkou [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], proti žalovanému: [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 39 479,30 € s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, č. j. 118 C 28/2015-817, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 670,85 € s 8,05% úroky z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 37 808,45 € s 8,05% úroky z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 217 395,60 Kč k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 2 359,87 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 1 042,31 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 41 004,61 Kč k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 1. 7. 2015 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 39 479,30 € s 8,05% úroky z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení. Uvedl, že mezi účastníky byla v říjnu 2012 uzavřena ústní smlouva o zprostředkování, na jejímž základě se žalobce zavázal pro žalovaného vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaný jako zájemce měl příležitost uzavřít smlouvu o dílo a smlouvu o záručním a pozáručním servisu díla se společností [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], a žalovaný se zavázal zaplatit žalobci dohodnutou úplatu (provizi) ve výši 245 773,93 €. Její kalkulace se odvíjela od sestavy zařízení dle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. a splatnost byla dohodnuta ve splátkách dle realizace smlouvy o dílo (konkrétně měla být provize vyplácena v návaznosti na tzv. milníky v průběhu realizace smlouvy o dílo následovně: 30 % po uzavření smlouvy o dílo, 50 % po realizaci tzv. FAT, tj. po ukončení výroby všech zařízení a potvrzení funkce všech zařízení ověřovací zkouškou ve výrobním závodě, 10 % po realizace tzv. SAT, tj. po dodání všech zařízení na místo určení do závodu odběratele a potvrzení funkce všech zařízení ověřovací zkouškou, 10 % po proběhnutí 90 denního zkušebního provozu zařízení u odběratele). Obě smlouvy, tj. jak smlouva o dílo, tak smlouva o záručním a pozáručním servisu díla, byly mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. uzavřeny dne 19. 10. 2012 (cena dle smlouvy o dílo činila 4 344 446,40 € vč. DPH). Splátky provize sjednané mezi účastníky však doznávaly změn (nejen co do výše, ale i splatnosti). Žalobce vycházel z informací a pokynů žalovaného směřujících k vyúčtování té které části provize. Konečná výše provize na základě dohody účastníků činila 273 582,90 €; ke změně její výše došlo v závislosti na změně specifikace zařízení díla, neboť žalovaný nebyl schopen splnit svůj původní závazek ze smlouvy o dílo (bylo dodáno zařízení o vyšším výkonu, ovšem také za vyšší cenu). Žalobce veškeré povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu řádně splnil, neboť zprostředkoval uzavření smluv se společností [právnická osoba]. Žalovaný uhradil žalobcem vystavené faktury na části provize (celkem sedm faktur, z nichž jedna byla dobropisována – pozn. odvol. soudu), čímž mimo jiné potvrdil oprávněnost fakturace a rovněž vznik nároku žalobce na sjednanou odměnu, její výši a splatnost. Neuhradil toliko poslední (v pořadí osmou – pozn. odvol. soudu) fakturu č. 2014042 splatnou 30. 10. 2014 na částku 39 479,30 € (předposlední fakturu vystavenou na totožnou částku žalovaný zaplatil). Podle přesvědčení žalobce oprávněnost jeho nároku na zaplacení poslední části provize ve výši 39 479,30 € vyplývá z dohody stran a výslovného pokynu žalovaného obsaženého v e-mailu pana [jméno FO] ze dne 17. 7. 2014. Bylo praxí mezi účastníky, že žalobce fakturaci částí provize prováděl na základě pokynů žalovaného. Následné tvrzení žalovaného, že v případě tohoto e-mailu se jednalo o omyl, považuje žalobce za ryze účelové, neboť předmětnou fakturu, kterou byla daná částka vyúčtována, žalovaný řádně převzal, zařadil do své evidence (účetnictví) a žalobci ji nikdy nevrátil či nevyzval k opravě, úpravě či snad dokonce k jejímu stornování. Uvedenou částku však neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku. V dalších vyjádřeních žalobce zdůraznil, že žalovaný mu dosud neuhradil ani původně sjednanou provizi v plné výši, když k zaplacení zbývá částka 1 670,85 €. Obecně poukázal na to, že v daném odvětví činí provize cca 10 % z ceny zařízení. Vyzdvihl, že neschopnost žalovaného dodat společnosti [právnická osoba]. původně sjednané technologické vybavení zapříčinila ukončení jeho další spolupráce s touto společností a vznik škody na jeho straně. Následně doplnil, že provize se žalovaným byla sjednána ve výši žalovaným obvykle poskytované, tj. 10 % z ceny zboží bez DPH s tím, že se nepočítá z ceny služeb; tímto způsobem byla sjednána provize ohledně zařízení dodávaného žalovaným. Odlišně (v nižší výši) byla její výše stanovena ohledně subdodávky společnosti Telstar. Provize mezi účastníky tak byla sjednána v procentuální výši z cen zboží bez DPH a tuto dohodnu následně žalovaný potvrdil písemně s uvedením konkrétních částek provize v potvrzení o výši provize ze dne 25. 3. 2013 (245 773,93 €). Následně však došlo ke zvýšení ceny zařízení dodávaných žalovaným podle smlouvy o dílo, o čemž byl žalobce informován až následně (viz zápis z jednání 18. 9. 2013). V důsledku toho, že žalovaný nebyl schopen plnit dle smlouvy o dílo řádně a včas, došlo k rozdělení provize na více částí, ke změně její celkové výše i jednotlivých částí, v souladu se změnou nově dodávaných zařízení i s ohledem na prodlení žalovaného s jeho dodávkami.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nárok žalobce neuznal a vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Brně. Potvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o zprostředkování s ujednanou provizí ve výši 245 773,93 €. Dále však namítl, že žalobce vůbec netvrdí a neprokazuje, z čeho by měl jeho údajný nárok na vyšší provizi vyplývat, resp. kdy, mezi kým a s jakým obsahem došlo k uzavření dohody o změně výše provize (případně dodatku k původní ústně uzavřené smlouvě) či zda, kdy a jaké případné další plnění, které by eventuální navýšení provize zdůvodnilo, žalovanému poskytl. K uvedenému totiž nedošlo. Pokud žalobce odvozuje oprávněnost nároku z e-mailu ze dne 17. 7. 2014, tak tento sice hovoří o dvou platbách ve výši 39 479,29 €, avšak v případě druhé částky jde o chybu. [jméno FO] v předmětném e-mailu pochybil, protože původně měly být dle výpočtu provize ze dne 13. 3. 2013 dvě poslední faktury žalobce stejné, avšak při zaslání tohoto e-mailu nezohlednil dosud provedené platby, které byly ve skutečnosti hrazeny ve vyšších částkách, než bylo původně sjednáno. Na poslední platbu tak zbývala ve skutečnosti maximálně částka 1 670,85 €, kterou však neuhradil z toho důvodu, aby její zaplacení nebylo považována za uznání žalobcem tvrzeného údajného dluhu; nadto žalobce uvedenou částku dosud řádně nevyúčtoval. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby.

3. Námitku mezinárodní nepříslušnosti vznesenou žalovaným Městský soud v Brně usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 118 C 28/2015-272, zamítl s odůvodněním, že místem, kde byl závazek žalobce ze zprostředkovatelské smlouvy splněn, tj. místem, kde žalobce poskytl své služby, je Česká republika, konkrétně [adresa].

4. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 237 487 Kč (II. výrok) a dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady řízení ve výši 2 464 Kč (III. výrok). Vzhledem k mezinárodnímu prvku se v prvé řadě zabýval otázkou rozhodného práva. V posuzované věci aplikoval kolizní normu § 10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dle které nezvolí-li si účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. K tomu uvedl, že celá zprostředkovatelská činnost žalobce ve prospěch žalovaného probíhala v České republice, zakázka, kterou díky této činnosti žalovaný získal, byla realizována v České republice, a proto použití českého práva odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu. Zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalovaného a uvedl podrobná skutková zjištění z provedených listinných důkazů i výslechů svědků a věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli v říjnu 2012 ústní smlouvu, kterou posoudil jako smlouvu zprostředkovatelskou s prvky smlouvy komisionářské podle § 642 a násl. a § 577 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě se žalobce zavázal pro žalovaného vyvíjet činnost směřující k tomu, aby žalovaný jako zájemce měl příležitost uzavřít se společností [právnická osoba]. smlouvu o dílo a smlouvu o záručním a pozáručním servisu díla a obě uvedené smlouvy byly skutečně uzavřeny dne 19. 12. 2012. Dále měl žalobce vyvíjet pro žalovaného činnost směřující k zajištění hladkého průběhu zakázky, pomoci žalovanému s předkladatelskou činností, neboť žalovaný vyžaduje místní osobu požívající důvěru, která se o celý projekt od začátku do konce stará (viz výpověď svědka [jméno FO]). Za uvedené činnosti byla pro žalobce dohodnuta provize (stanovená na základě ceny zařízení dodávaného žalovaným i jeho subdodavatelem [Anonymizováno]) ve výši 245 773,93 € (viz výpočet provize ze dne 13. 3. 2013 – dokument s názvem Commission Calculation na hlavičkovém papíru žalovaného), kdy nejprve měla být uhrazeno 83 732,20 €, následně do 31. 10. 2013 částka 112 886,97 €, do 31. 1. 2014 částka 24 577,39 € a do 30. 4. 2014 částka 24 577,39 € (viz soupis provize vypracovaný žalovaným adresovaný jednateli žalobce ze dne 25. 3. 2013). Ke dni 29. 4. 2015 bylo žalobci vyplaceno na provizi 244 103,08 €. Dne 17. 7. 2014 [jméno FO] zaslal [jméno FO] (jednateli žalobce) e-mail, v němž uvedl platby za „SAT“ 39 479,29 € a za „90 Tage trailrun“ 39 479,29 €. Žalobce dne 1. 10. 2014 vystavil fakturu č. 2014042 splatnou 30. 10. 2014 na částku 39 479,30 € za „90 tage trailrun“. Soud uzavřel, že dohoda o celkové výši provize mezi účastníky byla ujednána v písemné formě, a to na základě listiny výpočet provize ze dne 13. 3. 2013 (Commission Calculation), a následně byla tato celková částka opětovně potvrzena žalovaným dne 25. 3. 2013 v soupisu provize (celková částka provize činila 245 773,93 € za celou zakázku [Anonymizováno] a činnosti, které žalobce pro žalovaného konal, což je ostatně patrné i z výpovědí svědků [jméno FO], [Anonymizováno] a [jméno FO]). K otázce navýšení provize (a požadavku žalobce na její doplatek ve výši 39 479,30 €) soud prvního stupně konstatoval, že žalobce byl v průběhu řízení ve svých tvrzeních nejednotný, kdy uváděl, že konečná výše provize na základě dohody účastníků dosáhla částky 273 582,90 €, současně však uvedl, že mu byla přislíbena provize vyšší o částku 37 808,45 €, což je však celkem 283 582,38 €. Dále soud zdůraznil, že žalobce dostatečně netvrdil, na základě čeho mělo dojít k navýšení provize, kdy a jakým způsobem byla dohoda o zvýšení provize mezi účastníky uzavřena, jaké další činnosti pro žalovaného měl vyvíjet. Podle názoru soudu žalobce vycházel pouze z emailu [jméno FO], na jehož základě vystavil fakturu na částku 39 479,30 €, kterou žalovaný žalobci nevrátil a zřejmě zahrnul do svého účetnictví. Uvedené však nemůže založit nárok na zvýšení provize, neboť e-mail ničeho o zvýšení provize nezmiňuje a současně platí, že faktura není a nemůže být právním důvodem vzniku pohledávky, neboť je pouze účetním dokladem o zúčtování plnění ze závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovaným (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 101 VSPH 529/2015-70). Přitom z tvrzení žalobce bylo nemožné seznat, na základě jakých konkrétních skutečností došlo k navýšení provize za zprostředkovatelkou činnosti, kdy k dohodě o navýšení provize došlo, kdo konkrétně tuto dohodu o navýšení se žalobcem uzavřel, jaké činnosti za toto navýšení měl žalobce vykonat. V tomto ohledu žalobce neunesl břemeno tvrzení, ačkoliv jej soud k doplnění tvrzení u jednání dne 23. 10. 2017 vyzval. Soud připomenul, že jednou ze zásad civilního sporného řízení je zásada projednací, která znamená, že účastníci jsou povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je účastníci v průběhu řízení. Důsledkem uplatnění této zásady v civilním procesu je zjištění skutkového stavu věci soudem v rozsahu zjištění učiněných z důkazů navržených účastníky k prokázání jimi označených tvrzení. Ve sporném řízení soud projednává ta skutková tvrzení, která účastníci učinili, a takto vymezený skutkový stav nemůže z vlastní iniciativy doplňovat či měnit. Soud tedy uzavřel, že právní důvod fakturace nad rámec dohodnuté provize 245 773,93 € nebyl tvrzen ani prokázán a žalobu zamítl. Závěrem podotkl, že pokud žalobce zpochybňoval věrohodnost vyslechnutých svědků, a to z důvodu jejich vztahu k žalovanému, tak uvedené je samozřejmě pravdou, nicméně pro soud je podstatné, že všichni svědci se shodli na výši celkové provize a na tom, že k navýšení provize nedošlo. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu úspěšnému žalovanému přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

5. Proti rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl změnu rozsudku v té podobě, aby odvolací soud žalobě vyhověl. Uvedl, že skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně obsahu mezi stranami uzavřené smlouvy nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce v řízení tvrdil a prokázal nejen obsah smlouvy o zprostředkování, ale rovněž, že své povinnosti z této smlouvy v plném rozsahu splnil. Soud prvního stupně smlouvu nesprávně posoudil, pokud uzavřel, že šlo o smlouvu o zprostředkování s prvky smlouvy komisionářské. Co se týká výše provize, jsou skutkové závěry soudu prvního stupně správné pouze ohledně její původní výše, avšak nesprávné ve zjištění, že nebylo prokázáno její navýšení. Je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že se jednalo o (mezi stranami) obvyklou výši provize, která činila 10 % z ceny zboží dodávaného přímo žalovaným; současně bylo prokázáno, že ve vztahu k zařízení dodávanému subdodavatelem Telstar byla provize sjednána jiným způsobem, pevnou částkou uvedenou v listině [Anonymizováno]. Ohledně obvyklé výše provize a provize subdodavatele [Anonymizováno] žalobce soudu prvního stupně předložil důkazy, ten je však opomenul a neučinil z nich žádná skutková zjištění ani nijak nevysvětlil, proč tak učinil. Žalobce připustil, že nepředložil žádný listinný důkaz obsahující dohodu stran ohledně navýšení provize, neboť takový důkaz na jedné listině neexistuje. Nesouhlasil však s tím, že by dostatečně netvrdil, na základě čeho mělo k navýšení provize dojít. Smlouva o zprostředkování byla uzavřena ústně a ujednání o výši provize bylo žalovaným potvrzeno zasláním písemného potvrzení ze dne 25. 3. 2013. Změna obsahu této smlouvy spočívající v navýšení provize proběhla na základě písemné komunikace stran, kdy žalovaný prostřednictvím e-mailu vyzýval žalobce k vyúčtování provize (vystavení faktur) na částky a ve lhůtách splatnosti odpovídající změně typů části dodávaných zařízení a změně dodacích lhůt dle smlouvy o dílo se společností [právnická osoba]. Dále žalobce namítl, že soud prvního stupně opomenul důkazy týkající se porušení povinností žalovaného ze smlouvy o dílo se společností [právnická osoba]. Skutečnost, že žalovaný opakovaně porušoval smlouvu o dílo, vedla k tomu, že žalobci byl zakázán vstup do areálu společnosti [právnická osoba]. a v důsledku jednání žalovaného tak byla žalobci znemožněna případná další spolupráce s touto společností. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl schopen dodávky ve smlouvě o dílo specifikovaných zařízení včas splnit, dohodl se se společností [právnická osoba]. na změně typů části dodávaných zařízení, čímž došlo ke změně výše ceny díla. Zařízení bylo z důvodů na straně žalovaného dodáno až více než o rok později. V řízení bylo prokázáno, že provize měla být vyplácena v návaznosti na tzv. milníky (viz 52. odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že počínaje druhou platbou žalovaný provizi žalobci tímto způsobem nevyplácel. Naopak z předložené e-mailové komunikace s [jméno FO] je patrné, že vyzýval žalobce k vystavení faktur na provizi v návaznosti na dodání a úhradu (ze strany společnosti [právnická osoba].) konkrétních strojních zařízení. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce své tvrzení ohledně navýšení provize staví pouze na e-mailu ze dne 17. 7. 2014 a přitom zcela opomenul e-maily z 14. 4. 2014, 17. 7. 2014 a 25. 3. 2015, z nichž je nepochybné, že žalobce provizi (její část) fakturoval vždy v návaznosti na výzvu žalovaného, který mu sdělil, jakou částku má vyúčtovat a její splatnost; rovněž uváděl, za která jednotlivá zařízení a po kterém milníku žalobci náleží. Je proto zcela očividné, že docházelo k účtování provize odlišně od způsobu původně sjednaného, a to nejen pokud jde termíny splatnosti, ale i o výši (ať již dílčí či celkové) provize. Žalobce je přesvědčen, že tímto prokázal ujednání o změně výše provize. Byť žalovaný nezaslal žalobci potvrzení o navýšení, jeho jednání spočívající v písemných výzvách k vyúčtování (částí) provize v určených termínech, bylo nepochybně návrhem na změnu výše a splatnosti provize v návaznosti na změnu smlouvy o dílo. Jednotlivé výzvy žalovaného k vyúčtování provize byly ofertou změny výše provize a vystavování faktur žalobcem v souladu s těmito výzvami je dokladem, že žalobce ofertu akceptoval. K tomu žalobce zdůraznil, že [jméno FO] byl osobou oprávněnou jednat za žalovaného. Žalovaný nikdy žalobci nesdělil, že v případě naposledy vystavené faktury se jedná o nárok neoprávněný a [jméno FO] se žalobcem opakovaně komunikoval o její úhradě s tím, že žalovaný má v úmyslu ji zaplatit. Naproti tomu argument o omylu [jméno FO] žalovaný vznesl až v průběhu řízení. Důkazy vztahující se k evidenci faktur a vedení účetnictví žalovaným podle názoru žalobce rovněž prokazují jeho tvrzení o oprávněnosti nároku, a to včetně vícestupňového systému kontroly faktur. Sporná faktura nebyla žalobci vrácena jako neoprávněná či jinak reklamována a ani žalovaný nesdělil, co se s touto fakturou ohledně zaúčtování konkrétně stalo. Uvedené nepřímo plyne i z listiny označené Commission Calculation ze dne 29. 4. 2015, v níž žalovaný tuto fakturu označuje jako neuhrazenou. Žalobcem navržené důkazy přímé i nepřímé tvoří ucelenou soustavu, jejíž jednotlivé články na sebe navzájem navazují a nejsou spolu v rozporu a ve svém spojení vedou nepochybně k závěru, že mezi stranami došlo k ujednání ohledně změny výše provize. Soud prvního stupně rovněž postupoval při hodnocení důkazů v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému a neúplnému zjištění skutkového stavu. Nepřihlédl k námitce žalobce o nevěrohodnosti svědků, a to především [jméno FO]. Pokud soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o zprostředkování a na dohodnutou provizi ve výši 245 773,93 € žalovaný dosud zaplatil pouze 244 103,08 €, měl žalobě alespoň zčásti vyhovět a žalovanému uložit povinnost k úhradě částky 1 670,85 €. Ostatně i sám žalovaný v prvním vyjádření k žalobě připustil, že tuto částku neuhradil z toho důvodu, aby platba nebyla považována za uznání zbývající části dluhu. Závěrem žalobce namítl, že došlo k chybnému vyčíslení nákladů řízení, když žalovanému byla nesprávně přiznána odměna za vyjádření k odvolání žalobce do usnesení o separaci nákladů řízení, přičemž žalobce byl z 50 % úspěšný a za toto odvolací řízení tak neměla být náhrada nákladů řízení přiznána žádné ze stran.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce po celou dobu řízení netvrdil ani neprokázal jakýkoliv konkrétní výpočet, z něhož by vyplývala žalovaná částka 39 479,30 €. Žaloba je postavena pouze na chybném e-mailu žalovaného, kde uvedl částku ve stejné výši jako byla předchozí platba. Žalovaný přitom řádně tvrdil a doložil, jak k omylu došlo, stejně tak tvrdil a prokázal na jaké částce se s žalobcem dohodl a tuto částku v plné výši uhradil.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je pouze zčásti důvodné.

8. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval odvolací soud daný závazkový vztah podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ve znění do 31. 12. 2013, neboť se jedná o právní poměr vzniklý před 1. 1. 2014.

9. Podle § 642 obch. zák., smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu se třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

10. K námitce žalobce o nesprávném právním posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky odvolací soud zdůrazňuje, že žalobce se svého nároku od počátku domáhal z titulu provize za zprostředkování příležitosti pro žalovaného uzavřít smlouvu o dílo a smlouvu o záručním a pozáruční servisu. Žalovaný smluvní vztah účastníků v podobě tvrzené žalobcem nerozporoval. Pokud snad v průběhu řízení jeden ze svědků ([jméno FO]) tvrdil, že žalobce měl následně činit ještě další úkony v rámci provádění smlouvy od dílo žalovaným pro třetí osobu, tak nárok na odměnu za takovou či obdobnou činnost žalobce v řízení neuplatňoval. Podle názoru odvolacího soudu je proto třeba ústně smlouvu uzavřenou mezi účastníky, z níž žalobce dovozuje svůj nárok, hodnotit jako smlouvu zprostředkovatelskou podle shora citovaného ustanovení.

11. Podle § 647 odst. 1 věta první obch. zák., zprostředkovatel má nárok na provizi sjednanou, jinak obvyklou za zprostředkování obdobných smluv v době uzavření smlouvy o zprostředkování.

12. Mezi účastníky tedy nebylo sporu o tom, že v říjnu 2012 ústně uzavřeli smlouvu, v níž se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k příležitosti pro žalovaného uzavřít smlouvu o dílo a smlouvu o záručním a pozáručním servisu se společností [právnická osoba]. a že k uzavření obou smluv mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. došlo dne 19. 10. 2012 a dále, že na původně sjednanou provizi žalobce ve výši 245 773,93 € žalovaný zaplatil celkem 244 103,08 € (jednalo se o více dílčích plnění). Rozdíl mezi vyplacenou provizí a provizí sjednanou činí 1 670,85 € a co do této částky spolu s 8,05% úroky z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení shledal odvolací soud odvolání žalobce jako důvodné.

13. Spornou zůstala skutečnost, zda mezi účastníky došlo k dohodě o změně (navýšení) provize. Tvrzení žalobce o obvyklé praxi stran v té podobě, že sjednaná provize by měla odpovídat 10 % z ceny strojů a zařízení dodávaných dle smlouvy o dílo (uzavřené mezi žalovaným jako dodavatelem a společností [právnická osoba]. jako odběratelem), žalovaný popřel a uvedené nebylo v řízení ani prokázáno. Z provedených důkazů a potažmo i tvrzení účastníků plyne, že původně byla provize sjednána pevnou částkou 245 773,93 €. A je nutno zdůraznit, že žalobce ve vztahu k výši původně sjednané provize v žalobě netvrdil, že by se jednalo o 10 % z původní ceny dodávaných strojů a zařízení a tato skutečnost neplyne ani z provedeného dokazování (smlouva o dílo uvádí cenu díla 4 344 404,40 € vč. DPH, tj. 3 620 372 € bez DPH a kolik z této částky tvoří cena dodávaných strojů a zařízení žalobce netvrdil a uvedené neplyne ani ze samotné smlouvy o dílo ani z ostatních provedených důkazů; pro úplnost odvolací soud poznamenává, že původně sjednaná provize neodpovídá ani 10 % z ceny díla, ať již s DPH či bez DPH). V průběhu řízení pouze svědek Anton Goidenko uvedl, že žalobce měl nárok na „v hrubém odhadu 10 % z celého obchodu“, kdy dále uváděl, že obvyklá výše pro agentury bývala 10 % z ceny zboží, ale mohla se učinit i separátní ujednání, mohlo být ujednáno i 7 %, případně mohla být ujednána fixní částka.

14. Pokud následně mělo v důsledku navýšení ceny strojů a zařízení dodávaných žalovaným dle smlouvy o dílo dojít k navýšení provize, s ohledem na absenci skutkových tvrzení žalobce o nové ceně dodávaných strojů a zařízení, nelze dospět k závěru, že žalobcem tvrzená nová výše provize činí právě 10 % z této ceny. Nadto samotná skutková tvrzení žalobce ohledně sjednaného navýšení a konečné výše provize jsou rozporná, neboť na straně jedné žalobce v žalobě uvedl, že konečná výši provize byla sjednána na částku 273 582,90 € a současně, že došlo k navýšení o 37 808,97 € oproti původně sjednané částce 245 773,93 €, což však v součtu činí 283 582,90 € (jak ostatně uvedl již soud prvního stupně v 55. odstavci svého rozhodnutí).

15. Jestliže žalobce dovozoval, že e-maily (kterými byla provize účtována ve splátkách v jiných výších a k jinému datu, než bylo původně sjednáno) dokládají navýšení provize (tedy jeho konstrukci o ofertě, kterou žalobce shledával právě v pokynech žalovaného k účtování provize a následné akceptaci této oferty žalobcem spočívající ve fakturování žalobcem dle těchto pokynů žalovaného), je třeba zdůraznit, že způsob hrazení celkového plnění ve splátkách jinak (rozdílná výše splátek a jiná data jejich splatnosti), než bylo účastníky původně dohodnuto, není bez dalšího dohodou o změně sjednané výše provize. Toto pak nemohou samy bez dalšího dokládat ani následné e-maily hovořící o úhradě poslední faktury. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že není důvodná námitka žalobce, že soud prvního stupně opomenul e-maily ze dne 14. 4. 2014, 17. 7. 2014 a 25. 3. 2015, neboť je provedl k důkazu. Své rozhodnutí však postavil na závěru, s nímž odvolací soud souhlasí, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, pokud jde o konkrétní skutečnosti, na jejichž základě mělo dojít k navýšení provize, kdy a jakým způsobem byla dohoda o zvýšení provize mezi účastníky uzavřena, neboť ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. svá tvrzení v tomto směru řádně nedoplnil a ani jeho neurčité tvrzení o navýšení provize prokázáno nebylo.

16. Námitka žalobce o opomenutí důkazů prokazujících řádné neplnění smlouvy o dílo žalovaným není důvodná (soud prvního stupně i k těmto skutečnostem činil skutková zjištění, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku). Jak však již bylo shora uvedeno, žalobce ve vztahu k jím tvrzené dohodě se žalovaným o navýšení provize neunesl břemeno tvrzení. V tomto směru je nedostačující poukaz na to, že v důsledku svého prodlení žalovaný dodal na základě smlouvy o dílo dražší, než původně sjednané, zařízení a již jen z tohoto důvodu vznikl žalobci nárok na zvýšenou provizi (s tím, že mezi účastníky byla dle tvrzení žalobce zavedena praxe o provizi ve výši 10 % z ceny dodávaného zařízení). Pokud prodlení žalovaného mělo mít případně dopad na splatnost jednotlivých dílčích plnění provize v návaznosti na určité fáze realizace smlouvy o dílo, je třeba připomenout, že žalobce se v řízení nedomáhá plnění za pozdní úhrady sjednaných splátek provize, ale provize zvýšené.

17. Stejně tak je nedůvodná námitka žalobce, že soud prvního stupně opomenul důkazy vztahující se k výpočtu provize ohledně zařízení dodávaného subdodavatel žalovaného – společností Telstar (viz skutková zjištění v odst. 13 a 24 rozsudku).

18. Ve vztahu k otázce (ne)věrohodnosti svědka [jméno FO] (s ohledem na osobní i majetkovou propojenost se žalovaným) odvolací soud uvádí, že jeho závěry na této výpovědi nestojí, a proto se z důvodu nadbytečnosti uvedenou námitkou žalobce dále nezabýval.

19. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část I. výroku rozsudku a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 670,85 € s 8,05% úroky z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení.

20. Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části I. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 37 808,45 € s 8,05% úroků z prodlení od 1. 11. 2014 do zaplacení.

21. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení zohlednil i žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný v rozsahu 95,77 %, jeho neúspěch představuje 4,23 % a vznikl mu tak nárok na náhradu 91,54 % z celkových nákladů řízení. Pokud se jedná o vyčíslení nákladů za řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud pro zjednodušení odkazuje na správné vyčíslení nákladů v rozsudku soudu prvního stupně (viz odst. 62 a 63), včetně odůvodnění navýšení odměny pouze u prvních dvou úkonů. Celkové náklady před soudem prvního stupně činily 237 487 Kč, žalovanému náleží z této částky 91,54 %, tj. 217 395,60 Kč.

22. K námitce žalobce ohledně přiznané odměny ve výši jedné poloviny za vyjádření žalovaného k odvolání žalobce proti usnesení o separaci nákladů (tedy usnesení procesnímu), zde je namístě uvést, že proti usnesení ze dne 12. 6. 2018, č. j. 118 C 28/2015-365, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce hradit žalovanému náklady za zmařené jednání v částce 15 294,40 Kč, podal odvolání žalobce a navrhoval jeho zrušení, případně změnu. Žalovaný se k výzvě soudu k tomuto odvolání vyjádřil a poukázal na skutečnost, že rozhodnutí je věcně správné, jednání bylo zrušeno z důvodů nedbalého plnění procesních povinností žalobcem. Pokud žalobce poukazoval na to, že jeho úspěch byl v této fázi řízení 50 % (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2019, č. j. 47 Co 168/2018-402, kterým bylo usnesení ze dne 12. 6. 2018, č. j. 118 C 28/2015-36, změněno a odměna snížena na polovinu) a za danou fázi řízení by tak nemělo být žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud v dané věci této námitce nepřisvědčil. Odvolání proti předmětnému usnesení totiž podal žalobce (nikoliv žalovaný) a vyjádření žalovaného, ke kterému byl nadto soudem prvního stupně vyzván, nelze svým charakterem považovat za postrádající nezbytnost, a tedy účelnost. Pokud se nejedná o úkon provedený v rozporu se zásadou procesní ekonomie, náleží za něj odměna, která byla řádně vyčíslena soudem prvního stupně (62. odstavec jeho odůvodnění).

23. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uložil účastníkům v rozsahu jejich neúspěchu povinnost k náhradě nákladů státu. Z rozpočtových prostředků státu bylo vyplaceno tlumočné v celkové výši 28 841 Kč, nicméně částka 4 200 Kč byla vyplacena za překlad žaloby, a podle § 141 odst. 2 o. s. ř. nese v takovém případě náklady stát (právo jednat v mateřštině). Celkem tak má stát právo na náhradu vyplaceného tlumočného ve výši 24 641 Kč. Odvolací soud proto uložil žalobci povinnost k náhradě částky 2 359,87 Kč; žalobce by dle svého neúspěchu ve věci měl hradit 95,77 % nákladů státu (23 598,69 Kč), nicméně byl z 9/10 osvobozen od placení soudních poplatků, a proto ho odvolací soud zavázal pouze k náhradě 10 % z této částky. Žalovanému pak uložil povinnost nahradit částku 1 042,31 Kč, což je 4,23 % z celkových nákladů státu.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení před odvolacím soudem úspěšný v rozsahu 95,77 %, jeho neúspěch představuje 4,23 % a vznikl mu tak nárok na náhradu 91,54 % z celkových nákladů řízení. Tarifní hodnota 39 479,30 € přepočtena podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), podle kurzu ČNB platného v době započetí úkonu každé konkrétní právní služby. Odvolací soud přistoupil ke zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu pouze u jednoho úkonu právní služby – vyjádření k odvolání, neboť bylo obdobně jako v případě podané žaloby nutné v cizím jazyce žalovanému sdělit obsah odvolání a dále jej zasvětit do specifikací českého odvolacího řízení. Pokud se jedná o účast u jednání odvolacího soudu, zde odvolací soud důvody pro navýšení neshledal, když žalovaný nebyl u jednání ani přítomen. Náklady žalovaného za odvolací řízení sestávají z: - odměny za jeden úkon právní služby po 24 120 Kč (tarifní hodnota 933 093,26 Kč), a to za podané vyjádření k odvolání žalobce, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 1 advokátního tarifu, - odměny za jeden úkon právní služby po 12 300 Kč (tarifní hodnota 993 496,58 Kč), a to za účast na jednání dne 26. 9. 2024, podle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, - dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - vše navýšeno o DPH (21 %) ve výši 7 774,2 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za odvolací řízení činí 44 794,20 Kč, z nichž bylo přiznáno 91,54 %, tj. 41 004,61 Kč.

25. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení převážně úspěšným žalovaným a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení