27 Co 43/2025 - 136

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Anonymizováno] - [Jméno žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2024, č.j. 21 C 128/2024-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 570 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 611 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2024, č.j. 21 C 128/2024-105 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba na určení vlastnictví pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] se zamítá (výrok I.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 302,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně držel pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětný pozemek“) ode 16. 6. 2000, kdy se chopil držby pozemků parc. č. [hodnota] vše v k.ú. [adresa] (tehdy parc. [Anonymizováno]10) a parc. č. [hodnota] (tehdy parc. č. st. [Anonymizováno]) a stavby č. p. [Anonymizováno], se kterými byl pozemek užíván, do 25. 10. 2012, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k právě uvedeným pozemkům a též se chopila jejich držby. Právním důvodem držby žalobkyně byla darovací smlouva ze dne 21. 12. 2012. Jelikož předmětný pozemek nebyl v této smlouvě vymezen, nepostačila by tato darovací smlouva jako právní důvod k nabytí jejího vlastnictví, a nelze tudíž aplikovat § 1090 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalobkyně nabyla vlastnictví předmětného pozemku mimořádným vydržením. Podmínkami mimořádného vydržení nemovité věci je držba věci v období 20 let činěná držitelem s nikoli nepoctivým úmyslem. Samotná doba držby žalobkyně k vydržení podle § 1095 o.z. nepostačovala, a proto bylo třeba posoudit, zda lze podle § 1096 o.z. započíst vydržecí dobu jejího právního předchůdce. Dovodil, že v projednávané věci užíval předmětný pozemek jako součást pozemků dnes označených parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] již prapředek žalobkyně ve 20. letech minulého století, který na pozemku vedeném dnes pod parc. č. [hodnota] postavil rodinný dům. V užívání pozemku pokračoval i jeho syn od 50. let 20. století do roku 2000. V této době, kdy se chopil držby předmětného pozemku, užívala jeho rodina předmětný pozemek téměř 80. let, a to v minimálně třemi generacemi. Předmětný pozemek má rozměry 93 m2, zatímco rozměry pozemků parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] činily celkem [hodnota] m2, což odpovídá 25 % celkové rozlohy pozemků parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno]. Na základě těchto okolností soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně byl v dobré víře v oprávněnost své držby předmětného pozemku a jelikož tento pozemek držel 10 let, nabyl jeho vlastnictví vydržením. Na tomto závěru nic nemění ani to, že děd kolem roku 1980 sdělil otci žalobkyně, že jsou zde sporné hranice pozemku, neboť tato okolnost nemohla změnit jeho dobrou víru, protože nastala asi 20 let před tím, než se chopil držby předmětného pozemku. Za uvedené období mohl je předchůdce předmětný pozemek vydržet, či jiným způsobem upravit své vlastnické vztahy a informace získaná nebyla natolik konkrétní (kvalifikovaná), aby jeho dobrou víru narušila. S ohledem na nekonkrétnost informaci mohl též v uvedeném období 20 let informaci zapomenout. Žalobkyně proto předmětný pozemek nenabyla vydržením podle § 1095 o.z., neboť nemohla být započtena doba držby jejího právního předchůdce, který vlastnictví předmětného pozemku nabyl vydržením, a neuplynula tak doba 20 let nutná pro mimořádné vydržení. Uvedené závěry, neznamenají, že by se žalobkyně či její právní předchůdce chopili držby předmětného pozemku v nepoctivém úmyslu. Takové okolnosti žalovaná netvrdila a v projednávané věci ani nevyšly najevo. Naopak všechny okolnosti projednávané věci o absenci jejich nepoctivého úmyslu svědčí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a ve věci zcela úspěšné žalobkyni byl přiznán nárok na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 3 302,02 Kč ve lhůtě k plnění soud určené podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným právním závěrům. Žalobkyně se neztotožnila se závěrem, že předmětný pozemek nabyl vydržením již její otec [jméno FO] a že nebylo možno pro naplnění podmínek mimořádného vydržení pozemku žalovanou započíst dobu držby jejího otce. Zdůraznila, že ze svědecké výpovědi otce žalobkyně vyplynuly pochybnosti o jeho řádné držbě. V případě přihrazeného pozemku k ostatnímu nemovitému majetku žalobkyně či jejích právních předchůdců se vždy jednalo o celý pozemek ve veřejně přístupné evidenci nemovitostí zapsaný a označený jako samostatná nemovitá věc nikoli zanedbatelné výměry v příslušných katastrálních mapách jasně zjistitelným a nejednalo se o přihrazení části pozemku hůře zjistitelné z evidence nemovitostí. Z tohoto lze dovodit posílení těchto pochybností o existenci dobré víry právního předchůdce žalobkyně. Názor soudu o tom, že svědek mohl informace z rozhovoru se svým otcem o nějakých nesrovnalostech ohledně tohoto pozemku po letech zapomenout, považuje žalobkyně za diskutabilní nepodpořený provedeným dokazováním. Obě strany se na existenci pochybností o dobré víře držitelů předmětného pozemku svými tvrzeními obsaženými ve svých písemných podáních shodli. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný, když v řízení nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky mimořádného vydržení vlastnického práva žalobkyní. Z provedeného dokazování vyplývá, že nemohlo dojít ani k řádnému vydržení vlastnictví právním předchůdcem žalobkyně. Ze svědecké výpovědi otce žalobkyně jednoznačně vyplývá, že o skutečnosti, že předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví žádného z právních předchůdců se v rodině vědělo a chybí tak základní předpoklad vydržení. [adresa] předmětného pozemku přitom byly od jeho přídělu jasně vytyčeny. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je opodstatněné.

6. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a vůči jeho skutkovým závěrům nebylo v odvolání brojeno ani nebylo navrhováno doplnění dokazování. Odvolací soud též neshledal důvody pro opakování či doplňování dokazování a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud se však neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které vedly k zamítnutí žaloby.

7. Soud prvního stupně správně vyřešil prvotní otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o.s.ř., o které ani nebyl spor a lze proto pro stručnost odkázat na správné odůvodnění rozsudku.

8. Podle § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (srov. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“).

9. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

10. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

11. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

12. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

13. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

14. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle § 1096 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (odstavec 1). Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (odstavec 2).

18. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

19. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není z hlediska přechodných ustanovení občanského zákoníku (srov. § 3028 o.z.) pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření převodní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až po 1.1.2014, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1.1.2014, pokud před datem 1.1.2014, pak na ni dopadá právní úprava zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) v tehdy účinném znění.

20. Nová právní úprava o.z. je od původní úpravy obč. zák. účinné do 31.12.2013 odlišná, když nově byl do právního řádu zaveden institut mimořádného vydržení (s vydržecí dobou 20 let) a současně změněny podmínky pro řádné vydržení (s vydržecí dobou 10 let), které již neumožňují získat vlastnické právo k nemovité věci na základě domnělého (putativního) titulu jako podle dřívější právní úpravy. To dopadá právě na případy „připlocení“ cizího pozemku, nebo jeho části, kterou však držitel na základě tohoto titulu nezískal (např. pro neplatnost smlouvy) a domníval se proto, že i tato část zemského povrchu na něj byla smluvně převedena a držel ji v tomto omylu jako vlastní.

21. Soud prvního stupně proto dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví k předmětnému pozemku řádným vydržením, neboť důvodem jeho držby žalobkyní byla darovací smlouva ze dne 21. 12. 2012, která se však jeho převodu na žalobkyni netýkala. Desetiletá vydržecí doba mohla uplynout až za účinnosti o.z. a žalobkyně nedisponovala ani putativním titulem, když tato darovací smlouva nemohla být právním důvodem k nabytí vlastnictví předmětného předmětnému pozemku ve smyslu § 1090 o.z. Soud prvního stupně se tedy důvodně následně zabýval otázkou, zda žalobkyně nabyla vlastnictví předmětného pozemku mimořádným vydržením ve smyslu § 1095 o.z. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně držel předmětný pozemek přes 12 let, a to ode 16. 6. 2000, kdy se chopil držby pozemků parc. č. [hodnota] (tehdy parc. [Anonymizováno]), a parc. č. [hodnota] (tehdy parc. č. st. [Anonymizováno]) a stavby č. p. [Anonymizováno], se kterými byl pozemek užíván, do 25. 10. 2012, kdy nabyla vlastnické právo k uvedeným pozemkům žalobkyně a současně se chopila též držby předmětného pozemku, který byl s nimi oplocen. K datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ani soudu odvolacího žalobkyně tedy sama nedržela předmětný pozemek 20 let. Doba držby předmětného pozemku žalobkyní tedy k vydržení vlastnictví podle § 1095 o. z. nepostačovala a soud prvního stupně se správně zaměřil na to, zda podle § 1096 o. z. bylo možné započíst dobu držby předmětného pozemku jejím právním předchůdcem (otcem žalobkyně). Jelikož otec žalobkyně držel předmětný pozemek v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, bylo třeba otázku vydržení posoudit podle ustanovení tohoto právního předpisu, jak správně soud prvního stupně učinil.

22. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou podle uvedené předchozí právní úpravy nepřetržitá držba po dobu 10 let, včetně započtení doby obdobné držby případných předchůdců, kteří sami vlastnické právo nevydrželi, a skutečnost, že tento držitel (i jeho předchůdce) je držitelem oprávněným.

23. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Otázka existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se měl a mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde však o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.

24. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy obč. zák. držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 26.7.2017, sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, a ze dne 11.1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

25. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudků Nejvyššího soudu, který uzavřel, že rozdíly menší než 100 % obvykle omluvitelné být mohou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, ze dne 6.10.2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004 a další).

26. Soud prvního stupně správně zjistil, že předmětný pozemek byl užíván jako součást pozemků dnes označených parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] právními předchůdci žalobkyně již od 20. letech minulého století, kdy byl na pozemku vedeném dnes pod parc. č. [hodnota] postaven rodinný dům a byl užíván téměř 80 let třemi generacemi rodiny žalobkyně. S hodnocením soudu prvního stupně lze dále souhlasit, že samotné rozměry předmětného pozemku (93 m2) v porovnání s rozměry pozemků parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] (334 m2 + 36 m2 celkem [hodnota] m2) samy o sobě nemohou zpochybnit dobrověrnou držbu předmětného pozemku právním předchůdcem žalobkyně. Soud prvního stupně však při hodnocení jeho dobré víry, že se stal vlastníkem i předmětného pozemku, nezohlednil další zjištěné skutečnosti. Ze svědecké výpovědi právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že kolem roku 1980 mu sdělil jeho otec jako tehdejší vlastník nemovitostí, že již za jeho dědy byly pochybnosti o oplocení pozemků, aniž by je blíže konkretizoval. Protože převod pozemků od otce odmítl, nebyl se proto tehdy podívat do evidence nemovitostí. Pro posouzení dobré víry právního předchůdce žalobkyně není rozhodné, že se tuto skutečnost dozvěděl v době, kdy ještě nebyl vlastníkem nemovitostí ani držitelem předmětného pozemku. Závěr soudu prvního stupně, že tuto informaci mohl zapomenout, byl pouze spekulativní a neměl oporu v provedeném dokazování, když svědek si i po letech na tuto informaci vzpomněl a popsal. Pokud se otec žalobkyně od svého otce jako předchozího držitele předmětného pozemku dozvěděl o pochybnostech ohledně hranic držených pozemků, objektivně to narušovalo jeho dobrou víru, že mu byly následně předány do užívání nemovitosti v rozsahu uvedeném ve smlouvě. Tomuto stavu pak odpovídala jeho investigativní povinnost ověřit si v katastru nemovitostí, jaké nemovitosti na něj byly skutečně převedeny. Snadným porovnáním faktického stavu se stavem zápisu v katastru nemovitostí bylo objektivně seznatelné, že v rámci oplocení převedených nemovitostí je oplocen i cizí (předmětný) pozemek. Předmětný pozemek byl a dosud je zapsaný ve vlastnictví jiné osoby (státu) a odděloval a dosud odděluje od sebe společně zaplocené pozemky ve vlastnictví žalobkyně. Za tohoto stavu nelze dovodit, že by otec žalobkyně předmětný pozemek mohl držet v dobré víře a nemohl se z tohoto důvodu stát jeho vlastníkem, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydržení podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák.

27. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 podmínky vydržení významně změnila. Oproti zpřísnění podmínek řádného vydržení, kde je vydržení vlastnického práva na základě putativního důvodu nově vyloučeno, jak shora uvedeno, zavedla nově i tzv. mimořádné vydržení (srov. § 1095 o.z.), u kterého se naopak nevyžaduje, aby dobrá víra byla se zřetelem ke všem okolnostem oprávněná (nově „řádná, poctivá a pravá“). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tedy v případě nemovitých věcí doba 20 let), vydrží držitel nově vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nic takového ale prokázáno nebylo, jak již konstatoval soud prvního stupně. Tato úprava se přitom použije i na držbu zahájenou do 31.12.2013, přičemž lze také započítat obdobnou držbu právního předchůdce (viz též § 1096 odst. 2 o.z.).

28. Podle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 o.z. totiž započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

29. Z toho vyplývá, že i v případě nesplnění podmínek řádného vydržení podle předchozí právní úpravy do 31.12.2013 může dojít k mimořádnému vydržení podle nové právní úpravy (za méně přísných podmínek, ale za delší dobu) s tím, že do běhu vydržecí doby se započítává i doba do 31.12.2013, nicméně k mimořádnému vydržení může dojít nejdříve k 1.1.2019.

30. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu uvedených nových ustanovení benevolentní a stojí na postulátu, že faktický stav může převážit nad právním stavem a „čas zhojí mnohé.“ Nechrání se jen zjevné lsti a podvody, což není tento případ. Nepoctivý úmysl nelze podle Nejvyššího soudu ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 o.z. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy jen na opodstatněném přesvědčení o tom, že držitel, který se držby ujímá, nikomu nepůsobí v tomto okamžiku (při uchopení držby) svou držbou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2023, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Rozhoduje okamžik uchopení držby.

31. Současně také Nejvyšší soud uzavřel, že mimořádná vydržecí doba je natolik dlouhá, že je legitimní na skutečném vlastníku požadovat, aby své vlastnické právo v této době začal bránit u soudu, což je další zmírnění podmínek vydržení (vyvážení potřebné dlouhé doby). Nepoctivý úmysl tak již nemůže bez dalšího založit, pokud se držitel dodatečně od kohokoli či jakýmkoliv způsobem v průběhu vydržecí doby dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, jak platilo dřív (u řádného vydržení, viz výše). Aby se stávající držitel stal nepoctivým, je třeba podat vlastnickou žalobu (viz § 995 o.z.). Nestačí již tedy různá upozornění, nebo výzva skutečného vlastníka, a ani uvedené zaměření (plán z roku 2022). K tomu lze odkázat na stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. též na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3718/2022.

32. Soud prvního stupně v rozsudku konstatoval, že z jeho zjištění nevyplývá, že by se žalobkyně či její právní předchůdce chopili držby předmětného pozemku v nepoctivém úmyslu. Žalovaná takové okolnosti netvrdila a v projednávané věci ani nevyšly najevo. Odvolací soud považuje tyto závěry za správné a odpovídající výsledkům dokazování.

33. Vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě v nikoliv v nepoctivém úmyslu, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

34. Skutkový závěr, že otec žalobkyně se dověděl od svého otce o nekonkrétních pochybnostech o hranicích držených pozemků a jejich oplocení, nelze pod držbu v nepoctivém úmyslu podřadit. Právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnictví k nemovitostem v roce 2000 od svého otce a převzal. Nebylo zjištěno, že by při převodu viděl stav zápisu v katastru nemovitostí a též nikdo nezpochybňoval držbu předmětného pozemku v hranicích oplocení, které bylo na místo umístěno mnoho let a vlastnictví nemovitostí přecházelo pouze v rámci rodiny. Otci žalobkyně nebyl sdělen konkrétní důvod pochybností o vlastnictví nemovitostí a mohl se proto domnívat, že v mezidobí došlo k jeho vyřešení či odpadnutí. Mezi účastníky přitom nebylo sporu o tom, že žalovaná ani jiná osoba žádnou vlastnickou žalobu vůči žalobkyni ve vztahu k předmětnému pozemku nepodala.

35. Z uvedených okolností proto nelze dovozovat nepoctivý úmysl žalobkyně ani jejího předchůdce, byť nebyl ve vztahu k řádnému vydržení podle předchozí úpravy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek (část zemského povrchu) také patří, jak shora uvedeno. Zcela jistě totiž nelze za shora popsaných okolností dovozovat jejich nepoctivý úmysl zmocnit se cizího pozemku. Proto žalobkyně nabyla podle nové právní úpravy vlastnické právo k předmětnému pozemku mimořádným vydržením, neboť při započtení držby právního předchůdce držela předmětný pozemek více než 20 let. V tomto směru je významný klidový faktický stav spojený s pasivitou žalované po celou shora uvedenou dobu. Jde o zákonný následek institutu vydržení, který je spravedlivě spojen mimo jiné i s letitou pasivitou skutečného vlastníka, kterému v jeho faktické držbě „nic nechybí,“ nebo o to nedbá. Žalovaná se o předmětný pozemek, který byl součástí oploceného areálu jiného vlastníka, po dobu významně přesahující 20 let nezajímala a vlastnictví k němu se nedovolávala a nijak jeho držbě nebránila.

36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně.

37. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodnout znovu, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., ve prospěch zcela úspěšné žalobkyně. Při stanovení výše náhrady před soudem prvního stupně bylo třeba vyjít z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 (dále jen advokátní tarif), kdy byly poskytnuty všechny právní služby, a to z odměny za jeden úkon právní služby podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč určené z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Náklady žalobkyně před soudem prvního stupně sestávaly z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, žalobu a účast u jednání soudu dne 5. 11. 2024 a 10. 12. 2024), ke které dále náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč za každý z 5 úkonů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 21 % DPH z uvedených částek ve výši 3 570 Kč podle § 137 o.s.ř. a náhrada soudního poplatku 5 000 Kč. Jiné náklady uplatněny nebyly ani nevyplývají z obsahu spisu. Celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně tak činily 25 570 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího zástupce, kterým je advokát (srov. § 160 odst. 1 s § 149 odst. 1 o.s.ř.).

38. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle stejných výpočetních postupů, postupoval však s ohledem na okamžik provedení jednotlivých úkonů již podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (srov. čl. II. vyhlášky MS č. 258/2024 Sb.). Náhrada nákladů náleží za dva úkony právní služby po 5 620 Kč (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 5.5.2025) a dva režijní paušály po 450 Kč za úkon, soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000 Kč, cestovné ze sídla advokáta v Příbrami do Prahy a zpět ve výši 988 Kč, náhrady za promeškaný čas cestou za 4 půlhodiny po 150 Kč ve výši 600 Kč a 21 % DPH ve výši 2 883 Kč, tj. v celkové výši 21 611 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud shodně podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.

39. Žádný důvod k prodloužení lhůty k plnění nebo ke snížení či k odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení