27 Co 47/2025 - 530

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobkyně proti výrokům II., III. a V. rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 21 C 145/2023-325 ze dne [Anonymizováno] ve znění opravného usnesení č.j. 21 C 145/2023-436 ze dne [Anonymizováno] a ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 21 C 145/2023-442 ze dne [Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích II., III. a V. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami č.j. 21 C 145/2023-325 ze dne [datum] ve znění opravného usnesení č.j. 21 C 145/2023-436 ze dne [datum] a ve spojení s doplňujícím rozsudkem č.j. 21 C 145/2023-442 ze dne [datum] (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9 166 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 166 Kč ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení, a to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále byla žaloba zamítnuta co do zaplacení 640 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení (15 % ročně) z částky 650 000 Kč ročně od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení z částky (15 % ročně) 640 834 Kč od [datum] do zaplacení a co do částky 27 883 Kč se zákonným úrokem z prodlení (14,75 % ročně) z částky 27 883 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.) a dále co do zákonného úroku z prodlení 0,25 % ročně z částky 9 166 Kč od [datum] do zaplacení (doplněný výrok IV.). Kromě toho soud prvního stupně rozhodl o nákladech tak, že žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 080 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů vyhlášení doplňujícího rozsudku (doplněný výrok V.).

2. Soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí [Anonymizováno] (ze dne [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [datum]) a z dalších listin založených ve spise. Žalobkyně byla dne [datum] zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání. Dne [datum] nevyhověla předchozí výzvě dostavit se k jednání o zajištěné pracovní příležitosti, načež [Anonymizováno] zahájil řízení o vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání. První rozhodnutí z [datum] bylo [Anonymizováno] po zkráceném přezkumu zrušeno pro vady doručení. Následovalo nové řízení a další rozhodnutí [Anonymizováno] o vyřazení žalobkyně ze dne [datum], které [Anonymizováno] dne [datum] zrušilo pro nedostatečnou lhůtu žalobkyně k vyjádření. Třetí rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], potvrzené [Anonymizováno] [datum], již nabylo právní moci. Celé řízení – počítané soudem prvního stupně souhrnně od [datum] (první relevantní úkon [Anonymizováno]) do [datum] (právní moc odvolacího rozhodnutí) – trvalo 10 měsíců a 29 dní. Průtahy byly vyvolány zejména opakovanými pochybeními [Anonymizováno] při doručování, ignorováním žádosti žalobkyně o elektronickou komunikaci a zkrácením lhůty k vyjádření; blanketní odvolání žalobkyně přispěla k prodloužení řízení nejvýše o jeden měsíc. Soud neprováděl dokazování k údajné úhradě zdravotního pojištění, neboť to s ohledem na právní posouzení věci pokládal za nadbytečné.

3. Soud prvního stupně kvalifikoval věc podle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. jako odpovědnost státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správního řízení, které je nutno posuzovat jako celek. Délku považoval za excesivní vzhledem k nízké skutkové i právní složitosti; optimální průběh by neměl podle soudu prvního stupně přesáhnout devadesát dní. Po aplikaci metodiky vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno], po zohlednění inflace a okolností případu určil soud prvního stupně základní sazbu 10 000 Kč za rok řízení; tuto částku navýšil o 10 % pro význam řízení a o 10 % pro jednoduchost, současně snížil o 10 % za dvoustupňovost a o 10 % za blanketní odvolání, takže zůstala na 10 000 Kč. Za 10 měsíců a 29 dní přiznal žalobkyni alikvotní část ve výši 9 166 Kč jako přiměřené zadostiučinění, se zákonným úrokem od [datum] (šest měsíců po uplatnění nároku u žalované). Nárok na náhradu škody představované dluhem na zdravotním pojištění zamítl, neboť mezi délkou řízení a vznikem této povinnosti neshledal příčinnou souvislost. Uzavřel, že povinnost platit pojistné je důsledkem samotného vyřazení, nikoli jeho průtahů. Podle výsledku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení advokátem nezastoupeného účastníka.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to obsahově jen v rozsahu jí nepříznivých výroků II. a III. původního rozsudku, čímž byl dotčen i závislý výrok V. zohledňující zbytek nákladů potenciálně vzniklých ještě před soudem prvního stupně (viz § 206 o.s.ř. a § 151 o.s.ř.). Naproti tomu žalobkyni vyhovující výrok I. odvoláním dotčen nebyl, stejně jako dodatečný zamítavý výrok IV., který ponechala bez povšimnutí. Tyto výroky jsou od ostatních výroků oddělitelné, takže samostatně nabyly právní moci a nebyly předmětem odvolacího přezkumu.

5. V několika velmi obsáhlých podáních žalobkyně zejména opakuje a rozvíjí argumentaci uvedenou před soudem prvního stupně, když tvrdí, že řízení o jejím vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání nebylo zahájeno zákonným způsobem a že žalovaná měla nejpozději od [datum] (č. j. [Anonymizováno]) o těchto vadách povědomí. Tím vznikl třináctiměsíční průtah, který Ústavní soud i Nejvyšší soud považují za způsobilý založit odpovědnost státu za psychickou újmu (sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně označuje tuto nečinnost správního orgánu za „mlčení moci“ a zdůrazňuje, že trvala od vyřazení do podání žaloby, tedy po celé rozhodné období. Žalobkyně popisuje dlouhodobý stres, nejistotu a obavy různého druhu, které z průtahů vzešly. Podle žalobkyně správní orgán ignoroval její doložené zdravotní omezení a porušil povinnost individuálního přístupu, potvrzenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (sp. zn. [spisová značka]) a [Anonymizováno] (sp. zn. [spisová značka]), jakož i [Anonymizováno] se zdravotním postižením. Připomíná, že žalovaná uznala částku cca 5 000 Kč, avšak nevyplatila ji ve lhůtě šesti měsíců stanovené § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně namítá, že sama tato nečinnost představuje nový zásah a důvod pro zvýšení požadované satisfakce, jak připouští Nejvyšší soud (sp. zn. [spisová značka]). Za zásah trvající třináct měsíců požaduje žalobkyně náhradu 650 000 Kč, tj. 50 000 Kč měsíčně, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a na srovnání se státní sankční praxí pořádkové pokuty dle § 53 o. s. ř. [Anonymizováno] měl podle názoru žalobkyně přihlédnout k důvodům, proč se žalobkyně na jednání nedostavila, mohl volit mírnější opatření apod. Místo toho jednal rigidně a necitlivě a žalobkyni z evidence vyřadil. V replice žalované dále kritizuje větu, že evidence „neslouží k zajištění uchazeče sociálními dávkami“. Žalobkyně ji interpretuje jako nepřímé obvinění ze zneužívání sociálního systému. Tvrdí, že výrok je nepravdivý, stigmatizační, dosud obsažený ve veřejné listině a že představuje samostatný zásah do její cti a dobré pověsti. Opírá se o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. [spisová značka]; [spisová značka]) a Ústavního soudu (sp. zn. [Anonymizováno]). Za další dehonestující výrok navrhuje dalších 300 000 Kč. Žalobkyně zdůrazňuje princip prevence a sankce s tím, že přiměřeně vysoká satisfakce má přimět veřejné orgány k respektu vůči právům občanů a posílit důvěru veřejnosti ve státní správu. Vše považuje též za zásah do důstojnosti a cti ve smyslu § 81 až 82 občanského zákoníku. Dále opětovně namítá, že její neoprávněné vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání mělo za následek ztrátu postavení státní pojištěnky; žalobkyně musela doplatit zdravotní pojištění ve výši 27 883 Kč. Odkazuje na rozsudek NS sp. zn. [spisová značka], podle něhož je takový nucený výdaj přímou škodou způsobenou nesprávným úředním postupem. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví. Ve zvláštním podání pak navrhuje, aby žalované v případě jejího procesního úspěchu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Opírá se o § 142 odst. 1 a 3 a § 150 o. s. ř. a o judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. [spisová značka]) a Ústavního soudu (sp. zn. [Anonymizováno]; [Anonymizováno]). Zdůrazňuje, že řízení bylo vyvoláno výlučně pochybením žalované a že stát disponuje vlastním právním aparátem.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje s postupem soudu prvního stupně a s jeho závěry s výjimkou zohlednění inflace. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka], [spisová značka] a další. Žalovaná upozorňuje, že žalobkyně zásahy do svých osobnostních práv dostatečně nepopsala ani je neprokázala. Odmítá též další nárok žalobkyně vznesený v odvolacím řízení, který je podle § 216 odst. 2 o.s.ř. nepřípustný. Žalovaná také nesouhlasí s argumentací žalobkyně, podle níž by žalovaná neměla mít právo na náhradu nákladů řízení. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

8. V první řadě je třeba uvést, že uplatnění nového nároku až v odvolacím řízení skutečně není podle § 216 odst. 2 o.s.ř. možné, takže se k němu podle § 41a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Proto není nutné se podrobněji zabývat kritizovaným výrokem žalované a s tím spojeným požadavkem žalobkyně na další odškodnění ve výši 300 000 Kč, jak se žalobkyně v odvolání domáhá. Odvolací řízení zásadně slouží k přezkumu toho, co řešil již soud prvního stupně. Případnou změnu (rozšíření) žaloby by musel soud prvního stupně podle § 95 o.s.ř. připustit (a v rozsudku se k této části nároku vyjádřit), což se nestalo, naopak, tato změna byla výslovně zamítnuta a soud prvního stupně se tímto nárokem správně nezabýval. Jinak ale z obsahu spisu vyplývá, že předchozí změny žaloby soud prvního stupně připustil a že shora popsaný výrok, včetně jeho doplnění, vyčerpal celý předmět řízení, jak byl ustálen na základě usnesení soudu prvního stupně č.j. [spisová značka] ze dne [datum].

9. Z hlediska skutkových zjištění zde v zásadě mezi účastníky není žádný spor, těžiště sporu spočívá spíše v právním posouzení věci, tedy v tom, zda a jaké nároky z toho, co se stalo, žalobkyni vznikly. Proto odvolací soud pro zjednodušení v souladu se závěry Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] odkazuje na dílčí zjištění soudu prvního stupně a také na shrnutí jednotlivých procesních kroků žalobkyně, příslušného [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jak byly podrobně popsány zejména v konečném rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí [Anonymizováno] o vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno]. Toto rozhodnutí [Anonymizováno] nabylo právní moci dne [datum]. Tímto datem bylo řízení skončeno. Žalobkyně ani žalovaná netvrdily nic o tom, že by byla podána proti uvedenému rozhodnutí správní žaloba, natož že by bylo zrušeno.

10. K průběhu správního řízení je však třeba zdůraznit, že sama žalobkyně vyvolala průtahy delší než jeden měsíc, jak uvedl soud prvního stupně. Nejde jen o otázku blanketních odvolání, ale též o okolnost, že ani sama ani na dodatečnou výzvu [Anonymizováno] žalobkyně neuplatnila žádné omluvitelné důvody, ani nepředložila žádné konkrétní důkazy, proč se k jednání [Anonymizováno] nedostavila, a to nejen v řádně stanoveném termínu, ale ani v termínu, který, jak uvedla, považovala za správný (o měsíc později). Nelze přehlédnout ani rozpor mezi původně tvrzeným omylem o správném datu jednání a dále tvrzenými (pozdějšími) zdravotními důvody a zejména dopisování mezi [Anonymizováno] a žalobkyní na toto téma v lednu 2023 a poté znovu v září 2023. Celkové průtahy, které lze přičítat jen a pouze žalobkyni, tak činily přibližně dva měsíce celkem.

11. Pokud jde o doručování v elektronické podobě na e-mailovou adresu, žalobkyně o tuto možnost požádala poprvé v rámci svého odvolání dne [datum]. Do té doby bylo řádně doručováno v listinné podobě na adresu, kterou žalobkyně v rámci své evidenční karty označila pro doručování ze strany [Anonymizováno] ([adresa]). Žalobkyně nebyla při doručování nikdy zastižena (ani u zahájení správního řízení dne [datum] ani při doručování rozhodnutí o vyřazení dne [datum]) a písemnosti si následně nepřevzala. K pochybení při doručování mělo dojít pouze na straně doručujícího orgánu (pošty), který v místě doručení nezanechal výzvu k vyzvednutí v podobě příslušné chlopně doručovací obálky. To se ovšem z předložených kopií správního spisu nepodává, navíc nebylo zjištěno, zda byla v místě doručení zanechána výzva stejného obsahu ale jiného provedení. Na tomto základě nicméně [Anonymizováno] první rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum] zrušilo rozhodnutím ze dne [datum], jak zjistil správně soud prvního stupně.

12. Pokud jde o právní posouzení věci, postupoval soud prvního stupně správně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). Nejde tedy o nárok podle § 81 a 82 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), jak žalobkyně také svůj nárok kvalifikuje, neboť právní úprava odpovědnosti státu je speciální. Jde o ustálenou soudní praxi, reprezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], na které správně odkázal soud prvního stupně.

13. Zcela správný je i postup podle § 5, § 13 a § 31a zákona o odpovědnosti státu ve spojení s § 71 zákona č. 500/2004 Sb. (dále jen „správní řád“), na jejichž citaci v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje, včetně historického exkurzu do mezinárodně právního základu uvedené úpravy a jeho odrazu v českém právu.

14. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že je třeba vycházet z celkové délky správního řízení (správně ve vše třech, nikoli jen dvou, částech), tedy od jeho zahájení do vydání konečného rozhodnutí, které nabylo právní moci, což ale ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu představuje období od vypravení usnesení o zahájení správního řízení ([datum]) do vypravení posledního rozhodnutí [Anonymizováno] ([datum]), tedy necelých 12 měsíců, a nikoli 11 měsíců, jak uvedl soud prvního stupně. V konečném důsledku ale nejde o žádnou významnou změnu, zejména s ohledem na délku řízení, kterou svou aktivitou vyvolala ve smyslu § 71 odst. 4 správního řádu sama žalobkyně, což naopak představuje přibližně dva měsíce místo jednoho, jak uzavřel soud prvního stupně (viz výše).

15. Jinak lze ale zcela souhlasit se soudem prvního stupně, že komplikace v doručování vyvolané tím, že žalobkyně nemá zpřístupněnou datovou schránku a že uplatnila své právo na doručování v elektronické podobě na e-mailovou adresu (podle § 19 správního řádu), nemůže představovat její zavinění na délce řízení jen proto, že v poměrech dotčeného správního úřadu (i [Anonymizováno] obecně) jde o žádost nezvyklou, u níž zjevně nebyly zvládnuty standardní praktické postupy [Anonymizováno], jako při doručování v listinné podobě, navíc přednostní. Průtahem na straně žalobkyně není ani opakované podání přípustného a úspěšného odvolání, jak uvedl soud prvního stupně, byť k rozhodování ve dvou stupních je nutno přihlížet. Správnímu úřadu je třeba přičítat odpovědnost i za případné pochybení v činnosti zvoleného doručovacího orgánu (zde pošty), zejména pokud se [Anonymizováno] prošetřením všech podmínek pro doručení rozhodnutí náhradním způsobem (fikcí) nezabýval a na tomto základě došlo ke zrušení správního rozhodnutí v prvním stupni.

16. Není tedy pochyb o tom, že došlo k významnému překročení zákonem předpokládané lhůty 30 dnů, k jejímuž prodloužení v jednom stupni nebyly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 71 odst. 3 správního řádu. Rozhodováno však bylo ve dvou stupních a se shora popsanými průtahy žalobkyně, což je třeba v celkové délce řízení (necelých 12 měsíců) zohlednit.

17. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je namístě přiznat žalobkyni zadostiučinění v penězích podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] se na průtahy v daném typu řízení uvedený zákon vztahuje. Správný je i závěr, že je možné aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno], uveřejněné pod číslem [Anonymizováno] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“). Zde Nejvyšší soud vymezil základní částku takového zadostiučinění s tím, že první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než roky následující, tedy za jeden rok 7500 Kč až 10 000 Kč, jak také správně uvedl soud prvního stupně.

18. Podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu je třeba dále přihlédnout k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Zde se odvolací soud již zcela neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Předně je třeba přisvědčit žalované, že zohlednění inflace od doby vydání uvedeného stanoviska není relevantním kritériem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka], z novějších pak sp. zn.[spisová značka], nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno]). Proto odvolací soud vychází z částky 7 500 Kč ročně, kterou lze považovat za přiměřenou, a nikoli 10 000 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Koneckonců ustálená soudní praxe vychází z toho, že uvedená základní částka náhrady představuje jen určité vodítko pro celkové posouzení přiměřené náhrady se zohledněním všech individuálních okolností dané věci (viz níže).

20. Řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání je řízením v oblastech sociálního zabezpečení a obecně je této oblasti přiznáván zvýšený význam. Z tohoto důvodu soud prvního stupně navýšil uvedenou částku o 10 % a přihlédl též k jednoduchosti předmětu správního řízení a z tohoto důvodu navýšil základní částku o dalších 10 %. S tím se odvolací soud ztotožňuje.

21. Nelze však přehlédnout, že žalobkyně od počátku brojila (neúspěšně) proti svému vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání na základě nesprávné domněnky, že pro shora uvedené pochybení vyřazena být neměla, že mělo být zvoleno jiné (mírnější) opatření. Tato otázka ale byla pravomocně vyřešena opačně, v neprospěch žalobkyně, a z toho odvolací soud vychází. Celková délka řízení tedy žalobkyni nepřipravila o její právo, jež nemohla delší dobu realizovat, ale naopak prodloužila dobu zápisu žalobkyně v evidenci, z níž měla být vyřazena, ale bránila se tomu. Jinými slovy, celá žaloba (duševní újma žalobkyně) je založena trochu paradoxně na tom, že správním orgánům trvalo příliš dlouho, než žalobkyni vyřadily z evidence, z níž měla být vyřazena rychleji. Újmu žalobkyně tím způsobenou (jakkoli ji sama žalobkyně subjektivně popisuje dramaticky) proto nelze přeceňovat, lze však pracovat s uvedenou dobou nejistoty, zda bude řízení skončeno tím či oním způsobem, což má do poměrů účastníka správního řízení objektivně svůj dopad, zejména pokud v mezidobí nesehnal odpovídající zaměstnání. Vedle toho jsou zde shora popsané průtahy samotné žalobkyně a nutnost rozhodnutí ve dvou stupních, jak také správně poznamenal soud prvního stupně.

22. Lze tedy shrnout, že zákonná lhůta pro rozhodnutí sice byla překročena, nicméně část si přivodila sama žalobkyně, její újma není nijak dramatická, a navíc lze dotčeným správním úřadům přiznat maximální snahu zjistit skutkové okolnosti věci a tyto pečlivě zohlednit. Do jednoho roku proběhly celkem tři fáze řízení před [Anonymizováno] i před [Anonymizováno]. Není zde žádná laxnost, natož šikana či „mlčení moci“, jak žalobkyně tvrdí. Závěr soudu prvního stupně, že je nutné uvedené zvýšení základní částky zase snížit a vyjít z výchozí částky je proto věcně opodstatněný.

23. Z toho také vyplývá, že nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy přiznaný soudem prvního stupně ve výroku I. již ve skutečnosti přesahuje náhradu, která by byla bývala přiznána odvolacím soudem podle shora popsaných důvodů (7 500 Kč), proto jakákoli další náhrada, která je předmětem odvolání, nepřipadá podle názoru odvolacího soudu již v úvahu.

24. Představa žalobkyně, že měsíční náhrada nemajetkové újmy bude poskytována ve výši maximální pořádkové pokuty (50 000 Kč), kterou může uložit soud v občanském soudním řízení podle § 53 o.s.ř. je zcela v rozporu se zákonnou úpravou a judikaturou, jak shora uvedeno. Tyto právní instituty spolu vůbec nesouvisejí. V rozporu s realitou je i tvrzení žalobkyně o průtahu v trvání 13 měsíců. Celková délka řízení, včetně shora popsaných průtahů, činila necelých 12 měsíců. Žalobkyně sice ve svých obsáhlých podáních odkazuje na desítky soudních rozhodnutí, která by jí měla poskytovat argumentační oporu, jde však o rozhodnutí k jiným otázkám, nesouvisející či chybně pochopená. Odvolací soud proto nepovažuje za potřebné jednotlivá rozhodnutí citovat a nesmyslnou argumentaci žalobkyně jednotlivě vyvracet.

25. Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, jak uchopil podle § 15 zákona o odpovědnosti státu a podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] otázku prodlení. Zákon totiž vychází z povinnosti poškozeného uplatnit svůj nárok zásadně nejprve u příslušného ústředního orgánu (zde žalované) a teprve pak (případně) u soudu. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované až dne [datum], navíc pouze s nárokem na průtahy v trvání 9 měsíců (od [datum]) v celkové výši 450 000 Kč, takže lhůta 6 měsíců pro plnění uplynula státu až [datum] a prodlení nastalo až od [datum]. Skutečnost, že žalovaná dosud podle tvrzení žalobkyně nic nezaplatila, se samozřejmě projeví v tom, že z přiznané částky bude muset zaplatit i zákonný úrok z prodlení, jak uložil soud prvního stupně. Nejde však o důvod pro vyšší základ náhrady, jak se žalobkyně domáhá. I kdyby šlo skutečně o „nový zásah,“ jak se žalobkyně dále domnívá, platí stále totéž, co pro bylo uvedeno o nároku na zaplacení částky 300 000 Kč (viz výše).

26. Zbývá posoudit uplatněný nárok na majetkovou škodu, pokud žalobkyně, jak tvrdí, musela doplatit zdravotní pojištění v lednu až prosinci 2023 (podle žalobní specifikace správně za prosinec 2022 až listopad 2023) v celkové výši 27 883 Kč.

27. Obecně může být majetková škoda nahrazována i při odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, stejně jako nemajetková újma (viz § 26 a násl. zákona o odpovědnosti státu ve spojení s § 2894 o.z. a dále § 2951 a 2952 o.z.). Prvním předpokladem nároku je v daném případě nesprávný úřední postup (viz výše). Druhým nutným předpokladem je vznik škody, která může spočívat i ve vzniku nějakého dluhu (i nezaplaceného). Třetím předpokladem je příčinná souvislost mezi prvním a druhým předpokladem. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je ale příčinná souvislost dána jen tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Příčina musí být přímá a podstatná.

28. Z toho pak jasně vyplývá, že soud prvního stupně správně zamítl žalobu i v této části, neboť povinnost žalobkyně platit pojistné na zdravotní pojištění (pokud vůbec ve vymezeném období podle veřejnoprávních předpisů upravujících pojistné na zdravotní pojištění vznikla) nesouvisí přímo s tím, zda a k jakým průtahům v řízení o její vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání došlo. Přímým důvodem pro placení pojistného na zdravotní pojištění je objektivně něco zcela jiného než vymezené průtahy. Jde o osobní odpovědnost každého, zda a jakým způsobem pojistné hradí či nehradí, neplatí-li za něj pojistné stát. V daném případě je tomu spíše naopak, prodlužování zápisu žalobkyně v evidenci uchazečů o zaměstnání totiž prodlužovalo dobu, po kterou pojistné za žalobkyni platil stát. Otázka následného vyřazení z evidence nebyla součástí žalobních tvrzení, navíc byla tato otázka pravomocně rozhodnuta v neprospěch žalobkyně a toto rozhodnutí nebylo zrušeno.

29. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku II. věcně správný potvrdil. Správné jsou i nákladové výroky III. a V. Žalobkyně sice s malou částí svého nároku uspěla, ale požadovaný rozsah náhrady byl natolik extrémní a odtržený od reality, že nelze vyjít ani ze skutečnosti, že v základu (ohledně nemajetkové újmy vzešlé z průtahů) žalobkyně uspěla a že rozsah náhrady podléhal úvaze soudu. Nelze také přehlédnout plný neúspěch žalobkyně v části majetkové škody (i v základu), jak shora uvedeno. Proto považuje i odvolací soud za opodstatněné přiznání plné náhrady nákladů naopak žalované, jak uvedl soud prvního stupně (viz § 142 odst. 3 o.s.ř.).

30. Žalobkyně se dále mýlí, má-li dojem, že žalovaná jako organizační složka státu nemá žádné právo na náhradu nákladů řízení. V daném případě nejde o náhradu právního zastoupení advokátem, kde by existence odborného aparátu hrála roli, ale o náhradu hotových výdajů v rozsahu paušálně stanovených náhrad za jednotlivé úkony a o náhradu cestovného, jak soud prvního stupně správně vyčíslil. V další fázi řízení při vydání doplňujícího rozsudku pak již žalobkyni žádné další náklady nevznikly.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná zde již měla plný úspěch. Žalované tak náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení, které jsou opět tvořeny hotovými výdaji účastníka nezastoupeného advokátem podle vyhlášky 254/2015 Sb. v rozsahu 300 Kč (podání vyjádření k odvolání). Jiné náklady nebyly požadovány ani se z obsahu spisu nepodávají. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení