27 Co 55/2025 - 438

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B]., [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o ochranu osobnosti o odvolání žalobce a žalovaného 1) proti rozsudku Okresního soudu Praha–východ ze dne 4.11.2024, č.j. 35 C 182/2024-378, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, výše náhrady nákladů řízení činí 13 455 Kč; jinak se ve zbývajícím rozsahu výrok II. a výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 454 Kč, k rukám zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 454 Kč, k rukám zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl Okresní soud Praha-východ o zamítnutí žaloby ze dne 21.5.2024, jíž se (po předchozím částečném zpětvzetí a změně žaloby a následném částečném zastavení řízení), žalobce domáhal v rámci uplatněné ochrany osobnosti proti oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplacení částky 80 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku. Ve výroku II. bylo žalobci uloženo zaplatit procesně plně úspěšnému žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 13 600 Kč k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobce svůj uplatněný nárok odůvodňoval tím, že dle jeho zjištění v roce 2021 žalovaný 2) jako provozovatel serveru www.hlidacstatu.cz (dále též jen „stránky“ nebo „doména“) a žalovaný 1) jako zakladatel, statutární orgán žalovaného 2) a ten, kdo celou „koncepci Hlídače státu“ vymyslel, na těchto stránkách uváděli jméno žalobce v souvislosti s desítkami různých společností, kdy některé byly spojeny s příjmem dotací, některé s insolvencemi a některé z těchto společností byly trestně odsouzeny. Žalobce nebyl nikdy ani majitelem, ani statutárním orgánem daných společností. V minulosti byl pouze zapsán jako člen dozorčích rad mnoha společností, k čemuž docházelo v rámci jeho koncipientské praxe, kdy působil v advokátní kanceláři zabývající se tvorbou společností na klíč, fakticky však v nich nikdy činný nebyl. Na výzvy žalobce k odstranění vadného obsahu o jeho osobě na shora uvedených stránkách žalovaní toto odmítli. Žalobou se z titulu ochrany osobnosti domáhal proti oběma žalovaným jednak odstranění tvrzení o angažovanosti žalobce v konkrétních společnostech specifikovaných v petitu žaloby, včetně tvrzení spojujících žalobce se společnostmi, jež obdržely dotace, a jednak zaplacení původně částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou uveřejněním údajů o žalobci, kdy posléze tuto částku snížil na 80 000 Kč, uplatněný nárok však měl zahrnovat zadostiučinění za veškerou újmu, která byla žalobci způsobena v důsledku uveřejňování nepravdivých nebo jinak zavádějících informací o něm na shora uvedených stránkách.

3. Soud prvního stupně žalobu proti žalovanému 1) zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. Zdůraznil, že žalovaný 1) v souvislosti s uplatněným nárokem jednal pouze jako statutární orgán žalovaného 2), na jehož stránkách byla dotčená tvrzení zveřejněna. Při výkonu této činnosti z pozice statutárního orgánu nikterak nevybočil. Provozovatelem stránek je žalovaný 2). Žalovaný 1) tak nebyl osobně odpovědný za předmětný obsah daných stránek.

4. Ve vztahu k žalovanému 2) soud prvního stupně naopak uzavřel, že k zásahu do žalobcových práv došlo. Nároku na odstranění dotčených informací však bylo v průběhu řízení ze strany žalovaného 2) vyhověno, v této části vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Při rozhodování o zbývajícím nároku na zaplacení peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný 2) ve veřejném zájmu od roku 2017 provozuje dotčené stránky (www.hlidacstatu.cz), na kterých zveřejňuje (a propojuje) státem publikované informace o soukromých společnostech, jejich insolvenčních řízeních, dotacích, odsouzeních, a o angažovanosti dalších osob v těchto společnostech, a to včetně historických vazeb. Pojem „angažovanost“ žalovaný 2) na svých stránkách spojuje s účastenstvím na vlastnické struktuře společností a s členstvím ve statutárním orgánu, nikoliv však s členstvím v dozorčích orgánech. V daném případě bylo zjištěno, že žalobce byl v minulosti členem dozorčích orgánů mnoha společností, zápis o tomto byl u jednotlivých společností v obchodním rejstříku vymazáván v letech 2011 až 2021. Žalovaný 2) na základě propojení společností prostřednictvím vlastnických struktur na svých stránkách uváděl informace, že žalobce byl angažován ve společnostech (blíže označených v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž ve skutečnosti byl v dotčených společnostech jen členem dozorčí rady, případně členem dozorčí rady některé ze společností, jež byla součástí její vlastnické struktury. Takovéto údaje o žalobci byly na stránkách nejméně v letech 2021 až 2024, kdy po podání žaloby žalovaný 2) dané údaje odstranil. Žalovaný 2) dále v roce 2021 na svých stránkách uváděl, že žalobce byl angažován ve 2 společnostech, které byly trestně odsouzeny, a ve 2 společnostech, které skončily v úpadku. V těchto čtyřech případech soud prvního stupně vyhodnotil zveřejněné informace jako údaje, které mohly evokovat žalobcovo propojení s dotčenými společnostmi v době, kdy k trestné činnosti došlo, případně kdy se společnosti dostaly do úpadku, ačkoli se tak stalo více než 5 let od vymazání údajů o jeho členství v dozorčí radě (některé z mateřských společností). Tuto časovou (ne)souvislost, a ani skutečnost, že vazba žalobce na společnosti není přímá, pak žalovaný 2) nikterak na stránkách nezdůraznil. Obdobně v roce 2024 předmětná doména zobrazovala angažovanost žalobce u dvou společností, které získaly dotace, přičemž údaj o žalobci v dozorčí radě v mateřských společnostech těchto společností byl vymazán v roce 2021. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný 2) zveřejněnými, minimálně zavádějícími údaji hrubě zkreslil skutečnost, pokud (v minulosti, v roce 2021) zmiňoval angažovanost žalobce ve společnostech, které skončily v insolvenci, a vzbudil tak zdání, že se na jejich úpadku podílel, nebo které skončily odsouzeny za trestný čin, a vzbudil tak dojem, že se žalobce něčeho dopustil. V tomto směru tyto informace vyhodnotil jako difamující, jež jsou způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, jsou potenciálně způsobilé přivodit žalobci újmu, například v pracovním prostředí, kdy zejména dopad do této své sféry žalobce zdůrazňoval. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nejméně od roku 2017 do poloviny roku 2020 působil jako advokát, a v roce 2021 si hledal novou práci, kterou v témže roce našel v rámci státního sektoru. Na druhou stranu údaje o žalobci angažovaném v „mnoha společnostech nebo ve společnostech, které pobíraly dotace“ (byť taktéž nepřesné a zavádějící), soud za difamující nepovažoval. Při rozhodování o požadovaném peněžitém zadostiučinění soud prvního stupně zdůraznil, že základním způsobem náhrady nemajetkové újmy má být omluva. K finanční náhradě soud přistoupí až poté, co se omluva jeví jako nedostatečná. V daném případě soud prvního stupně vedle shora uvedených zjištění přihlédl i k tomu, že žalovaný 2) je právnická osoba, jejímž cílem není dosahování zisku, ale analýza veřejně dostupných dat, jejich zpracování a zpřehlednění za účelem kontroly veřejných prostředků veřejností. Vzal v úvahu, že žalobci uvedeným jednáním žádná „reálná“ újma nevznikla [zejména ve smyslu toho, že by právě v důsledku daných tvrzení na stránkách žalovaného 2) žalobce nezískal práci v soukromém sektoru, o niž stál], že žalobce až v rámci žaloby zcela konkrétně definoval nesprávné informace, které žádá odstranit, když v předcházejících výzvách žalovaným nespecifikoval, jaké konkrétní informace považuje za závadové. Soud dále přihlédl k tomu, že údaje o členství žalobce v (dozorčích) orgánech některých společností byly vymazány až v roce 2021, kdy současně (vzhledem k této okolnosti) informace zveřejněné žalovaným 2) nebyly zcela nepravdivé (neboť vazba žalobce na dané společnosti prostřednictvím jeho členství v dozorčích radách existovala), ale byly primárně nepřesné. Soud prvního stupně s tímto uzavřel, že adekvátním způsobem satisfakce by byla omluva, které se však žalobce nedomáhal. Soud tak žalobu na nahrazení nemajetkové újmy v penězích zamítl i proti žalovanému 2). Po právní stránce věc hodnotil zejména za použití § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 a § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“).

5. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel soud prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) z plného procesního úspěchu žalovaného 1) a přiznal úspěšné straně jejich plnou náhradu. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) pak s ohledem na to, že žalobce vzal žalobu zpět v části jednoho ze dvou uplatněných nároků z titulu požadované ochrany osobnosti (na odstranění dotčených údajů) proto, že žalovaný 2) vyhověl žalobnímu žádání, a žalobce by proto měl v této části nárok na náhradu nákladů řízení, zatímco však s druhým nárokem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění neuspěl (případně jej vzal zčásti zpět, aniž bylo plněno, a procesně tak zavinil zastavení řízení), rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce i žalovaný 1) včasné odvolání.

7. Žalovaný 1) brojil pouze proti nákladovému výroku II., kdy namítal, že nesprávně nebyla žalovanému přiznána náhrada za 2 úkony právní služby spočívající v nahlížení do spisu ve dnech 1.8.2024 a 22.10.2024, tedy s tím související odměna a režijní paušál, a dále to, že přes obsah odůvodnění, dle něhož měla být přiznána též náhrada DPH z přisouzených nákladů, nebyla příslušná daň k celkové přiznané částce připočtena.

8. Žalobce ve svém odvolání nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného 1), ani se závěrem soudu o nedůvodnosti požadovaného peněžitého zadostiučinění. Odpovědnost žalovaného 1) dovozoval žalobce z toho, že je „de facto“ vlastníkem webové stránky Hlídače státu a „de facto“ i jeho provozovatelem, fakticky ovlivňuje podobu informací zde uveřejňovaných, je autorem počítačového programu (aplikace) a tvůrcem celé koncepce Hlídače státu, je osobou, jejíž vůle, cíle a záměry byly při uveřejnění údajů o žalobci prostřednictvím žalovaného 2) realizovány, žalovaný 1) byl provozovatelem webu [právnická osoba] před založením žalovaného 2) a odpovídá za nebezpečnou situaci, kterou ve smyslu § 2900 a § 2901 o.z. vytvořil a má nad ní kontrolu.

9. Žalobce též nesouhlasil se závěrem o (ne)existenci způsobené (reálné) újmy, a s hodnocením míry intenzity protiprávního zásahu do žalobcových osobnostních práv. Polemizoval s hodnocením soudu prvního stupně o tom, že dotčené informace nebyly zcela nepravdivé, ale „primárně nepřesné“, dle žalobce většina zveřejněných informací nebyla nepřesná, ale objektivně nepravdivá. Hodnocení soudu, že žalobci „žádná objektivní újma nevznikla“, označil za absurdní, neboť nastalá situace mu dle jeho slov „nezvratně změnila život, způsobila minimálně dva měsíce intenzivního stresu, který vyvrcholil hospitalizací v psychiatrické léčebně, a která ho stresovala až do odstranění nepravdivých informací v roce 2024.“ Dle žalobce nebyl závěr o tom, že újma nevznikla, nijak odůvodněn. Zdůrazňoval, že poškozující informace na stránkách žalovaného 2) v kontextu s životní situací, ve které se v roce 2021 nacházel, mu ovlivnily život tím, že vytvořily neoprávněně handicap a omezily možnosti žalobce při hledání zaměstnání, znevýhodnily jej na trhu práce. Měl za to, že satisfakce formou omluvy není dostačující, neboť žalobce působil v profesi (advokáta zabývajícího se mj. prováděním úschov), která je citlivá na podobný typ informací týkajících se poctivosti, bezúhonnosti a dobré pověsti. Jeho úspěch při hledání práce závisel na tom, jaký dojem vzbudí, přičemž názor na něj si třetí osoby mohly mj. utvářet právě na základě veřejně přístupných informací o žalobci, tj. v dané době i podle profilu žalobce na stránkách žalovaného 2). Tato okolnost byla žalovaným známá, neboť již 28. 5. 2021 je kontaktoval a žádal o odstranění alespoň nejvíce poškozujících tvrzení, vyhověno mu však nebylo. Pokud soud uváděl, že žalobce dostatečně jasně ve výzvách neuvedl, co přesně žádal odstranit, žalobce namítal, že všechny údaje na daných stránkách o jeho osobě byly nesprávné, a měl za to, že nemá za úkol pomáhat tomu, kdo mu ublížil, dohledávat, co konkrétně bylo špatně. Žalobce dále zdůrazňoval, že újmu nezakládá na tom, že by v důsledku negativních informací byl neúspěšný v konkrétních výběrových řízeních, ale obecně na tom, že mohl vykonávat určitou profesi s určitou specializací, kdy v jeho snaze vrátit se k této profesi mu dané poškozující informace bránily, případně toto znesnadňovaly. Měl obavy, že jej potenciální zaměstnavatelé (či klienti) budou považovat za podvodníka, který byl možná v minulosti odsouzen, za nevěrohodnou a podezřelou osobu. Žalobce sám tak dospěl k závěru, že v důsledku handicapu vytvořeného stránkami žalovaného 2) na lepší a zajímavější pozice prostě nemá. To se promítlo do jeho psychiky, ovlivnilo jeho sebevědomí a odhodlání dál pokračovat v hledání práce a uplatnění odpovídajícího dosavadní praxi. Postupoval tak do značné míry vynuceně, když rezignoval na snahy na návrat do advokacie, po květnu 2021 již tak nečinil žádné aktivní kroky směřující k možnému uplatnění v rámci soukromého sektoru. Měl za to, že jeho pomyslná hodnota na trhu práce je existencí daných informací snížena. Žalobce vnímal zveřejněné informace na stránkách žalovaného 2) jako „existenční riziko“, tato „poškozující tvrzení“ pro něj představovala „určitý nepříjemný a stresující tlak“, způsobovala „existenciální obavy“ žalobce o to, co bude dál, pokud by se nepodařilo údaje odstranit. Existence daných údajů tak měla na jeho život přímý negativní vliv, pročež závěr soudu o tom, že žádná „reálná újma“ mu nevznikla považoval za nesprávný. Žalobce se dále ohrazoval proti odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně v bodě 17, rozsáhle rozebíral, z jakých důvodů považuje zjištění soudu zde uváděná za nepravdivá. Zdůrazňoval, že lékařská zpráva byla pouze jedna, že jeho hospitalizace ve dnech 2. 8. - 3. 8. 2021 byla důsledkem stresové situace způsobené obavami žalobce v důsledku dotčených informací na stránkách. Žalobce připouštěl, že je osobou citlivější povahy, nicméně v roce 2021 problémem žalobce nebyly „žádné fiktivní "dlouhodobé psychické problémy"“, ale to, že byly zveřejněny informace o jeho osobě, a tím ohroženo a omezeno jeho uplatnění v dosavadní profesi. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vůči oběma žalovaným vyhověno.

10. Žalovaní se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnili se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1), i o závěru ohledně toho, že žalobce nemá právo na úhradu nemajetkové újmy v penězích. Dle žalovaných z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by v důsledku informací, které byly o něm na stránkách žalovaného 2) zveřejněny, nebyl přijat do zaměstnání, o něž se ucházel, že by tvrzené existenční obavy žalobce měly souvislost s danými informacemi, resp. změna jeho psychického stavu měla v nich původ. S ohledem na obsah lékařské zprávy založené ve spise měli za to, že je důvodné podezření, že neúspěch žalobce v pracovní rovině má podstatu jinde. Zdůrazňovali také, že sám žalobce uvedl, že byl dříve zaměstnán u kontroverzního advokáta, kdy informace v životopise o takovém předchozím zaměstnání jej může poškozovat více než informace, jež byly k němu uvedeny na předmětných stránkách Hlídače státu. Zpochybňovali, zda na straně žalobce vznikla nemajetková újma. Dle žalovaných tuto újmu žalobce vnímá velmi subjektivně, objektivně však nemá dle jejich názoru oporu v existujících skutečnostech. Žalovaní jsou přesvědčeni, že se protiprávního jednání nedopustili, nicméně i v případě opačného závěru soudu mají za to, že v úvahu by přicházela jako odpovídající satisfakce maximálně omluva, kterou však žalobce nežádal. Navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a v nákladovém výroku III., a dále změnu nákladového výroku II. u žalovaného 1) tak, jak tento navrhoval ve svém odvolání.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas, oprávněnými osobami a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalovaného 1) zčásti důvodným a odvolání žalobce nedůvodným.

12. Z hlediska skutkových zjištění lze poukázat na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožňuje a pro zjednodušení na něj v souladu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v řízení sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 plně odkazuje.

13. Po právní stránce soud správně věc posuzoval zejména za použití § 81 o.z., podle jehož odst. 1 je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).

14. Podle § 82 odst. 2 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

15. Podle § 2894 odst. 2 o.z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

16. Podle § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

17. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

18. Podle § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

19. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

20. Podle § 167 o.z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

21. Podle § 402 o.z. ústav je právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených.

22. Podle § 408 věta první o.z. ředitel je statutární orgán ústavu.

23. Předmětem řízení byl uplatněný nárok žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních právech, k němuž mělo dojít zveřejněním nepravdivých údajů o žalobci, jimiž byl dávám do spojení s různými společnostmi na stránkách žalovaného 2). Odpovědnost žalovaného 1) byla žalobcem dovozována především z toho, že je zakladatelem žalovaného 2) a původně také tvůrcem konceptu dotčených stránek.

24. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně ohledně nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného 1). Do osobnosti člověka, resp. do jejích jednotlivých složek, jak jsou demonstrativně vypočteny v § 81 odst. 2 o.z., může být neoprávněně zasaženo osobou fyzickou, osobou právnickou, jakož i subjektem, který je povolán k výkonu veřejné moci a jedná ve sféře práva veřejného. Tyto případy je třeba pečlivě rozlišovat s ohledem na okruh osob povinných k náhradě nemajetkové újmy. Byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určující je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, postihují občanskoprávní sankce podle § 82 o.z. samotnou právnickou (nebo jinou fyzickou) osobu ve smyslu § 2914 věta první o. z. (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007, usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 122/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, nebo [jméno FO] a [jméno FO] a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, [právnická osoba]., 2004, str. 166 a násl.).

25. Žalovaný 1) při uveřejnění sporných údajů o žalobci na stránkách žalovaného 2) jednal jakožto statutární orgán (viz výše § 408 věta první o.z.) žalovaného 2), tj. ústavu, jenž je samostatnou právnickou osobou (viz výše § 402 o.z.), která je podle shora citovaného § 167 o.z. (přímo) zavázána z protiprávního činu (zde z případného zásahu do osobnostních práv žalobce), jehož se při plnění svých úkolů (vyplývajících z funkce statutárního orgánu) žalovaný 1) při dané činnosti dopustil. Žalobce ve svém odvolání svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného 1) odůvodňoval tím, že na žalovaného 1) se neobracel jako na statutární orgán žalovaného 2), ale jako na osobu, která je autorem a tvůrcem celé koncepce „Hlídače státu“. Okolnost, že žalovaný 1) byl zakladatelem žalovaného 2), ani to, že v minulosti byly dotčené stránky vytvořeny (fyzicky) právě žalovaným 1), či že je žalovaný 1) autorem a tvůrcem celé koncepce „Hlídače státu“ (daných webových stránek či počítačového programu), však jeho odpovědnost za předmětné údaje zveřejněné žalovaným 2) založit nemohou. Pro vznik odpovědnostního nároku z titulu ochrany osobnosti je nutná existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, musí se jednat o neoprávněný, resp. protiprávní zásah. Mezi neoprávněným zásahem a porušením (ohrožením) osobnostních práv žalující osoby musí být dána příčinná souvislost, přičemž veškeré tyto výše uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně.

26. Žalobcem zdůrazňované jednání žalovaného 1) jakožto autora či tvůrce dané koncepce [stránek Hlídače státu, případně i při založení žalovaného 2)], tj. jeho činnost před tím, než na stránkách žalovaného 2) došlo ke zveřejnění dotčených údajů, jež měly dle žaloby zasáhnout do práv žalobce (s přihlédnutím k období, jež žalobce v žalobě vymezil), není v příčinné souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobce. Ten spočíval ve zveřejnění dotčených údajů žalovaným 2) na stránkách žalovaného 2) v době, kdy již byly provozovány nikoli žalovaným 1), ale žalovaným 2). Případnou relevantní příčinnou souvislost mezi (případným protiprávním) jednáním a újmou tak lze dovodit pouze z jednání žalovaného 2) při vlastním zveřejnění údajů, jimiž mělo dojít k předmětnému zásahu. Založení žalovaného 1), ani vytvoření koncepce daných stránek (či daného počítačového programu), navíc samy o sobě žádné protiprávní jednání nepředstavují. Současně toto jednání zjevně nepředstavuje ani vytvoření nebezpečné situace ve smyslu § 2901 o.z., jak také žalobce argumentoval. Uvedené ustanovení proto na souzenou věc nedopadá.

27. Jednání žalovaného 1) jakožto statutárního orgánu žalovaného 2) při zveřejnění sporných údajů o žalobci je pak přičitatelné podle § 167 o.z. právě (a pouze) dané právnické osobě. Výjimkou by byl případ excesivního jednání, kdy by žalovaný 1) jednající jako statutární orgán žalovaného 2) vybočil z rámce činností statutárního orgánu, tedy pokud by jednal mimoběžně, či proti účelu činnosti žalovaného 2), ve vlastním zájmu apod. K tomu však v daném případě nedošlo. Z tvrzení žalobce ani z učiněných zjištění soudu prvního stupně žádný takový exces nevyplývá. Ani to, že žalovaný 1) „celý projekt Hlídače státu … plně kontroluje a ovládá“, jak žalobce v odvolání argumentoval, na uvedeném nic nemění; z podstaty věci právnická osoba (žalovaný ústav) provozuje svou činnost v souladu se shora citovaným § 402 o.z. pravidelně s využitím své osobní složky, kterou mj. představuje právě její statutární orgán. Jinak než prostřednictvím určité fyzické osoby ostatně (jakožto pouhá právní konstrukce) fakticky ani právnická osoba jednat nemůže.

28. Závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku proti žalovanému 1) tak byl správný.

29. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně o tom, že naopak jednáním žalovaného 2) k určitému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo.

30. Předmětem posouzení byl v daném případě střet dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu a práva na informace zaručených v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku české republiky, dále jen „Listina“) na straně jedné, a práva na ochranu osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny na straně druhé. Svoboda projevu a právo na informace (včetně práva informace šířit) je ve hře na žalované straně a ochrana osobnosti na straně žalující. Zásah do práva na ochranu osobnosti musí být přitom neoprávněný. Neoprávněným zásahem je takový zásah, který je v rozporu s objektivním právem. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011).

31. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku, jímž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv došlo (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně, 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).

32. Předmětem sporu byla v tomto případě skutková tvrzení o žalobci uveřejněná na stránkách žalovaného 2). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování. Za skutkové tvrzení je třeba pokládat vyjádření o skutkové podstatě nebo postupu, která se vyznačují objektivním vztahem mezi projevem a realitou a jejichž pravdivost, úplnost a přesnost lze prověřit dokazováním. Pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.

33. Obsahem dotčených skutkových tvrzení byly stručné údaje spojující jméno žalobce s uváděným počtem různých společností, případně i s označením jejich firmy (obchodního názvu), případně i s uvedením, že se jedná o společnosti v insolvenci, trestně odsouzené společnosti, či společnosti, jež obdržely dotace a v jaké výši. Spojení žalobce se společnostmi bylo uváděno za použití slov o „angažování se“ žalobce ve společnostech, kdy „angažovanost“ byla na stránkách obecně vysvětlována jako (spolu)vlastnictví dotčených společností (byť nepřímé), nebo účast ve statutárním orgánu.

34. Dotčené výroky byly velmi stručné, v podstatě heslovitého charakteru, pro bližší informace, včetně toho, jaká byla konkrétní podoba angažovanosti žalobce, bylo nutno provést samostatně další dohledání údajů týkajících se daných osob. Uváděné údaje tak byly zjevně kusé (neúplné a nedostatečné pro konkrétní představu o podstatě uváděné „angažovanosti“). Žalovaný 2) při uveřejnění daných údajů vycházel z veřejně dostupných informací.

35. Jednalo se přitom v souladu s provozovanou činností žalovaného 2) o výstup určitého analytického (v tomto případě však nesprávného) zpracování informací, jejich propojování a zveřejnění, jehož cílem je (mj.) vyhledávání a upozornění na vazby konkrétních fyzických osob s osobami právnickými (i prostřednictvím dalších právnických osob). Uvedená činnost směřuje k naplnění deklarovaného účelu, pro nějž byl žalovaný 2) jako právnická osoba ustaven a jímž je kontrola hospodárného nakládání s veřejnými financemi. Jedná se o činnost, která je společensky i hospodářsky užitečná, jejím účelem není poškozování třetích osob (včetně žalobce), ale dosažení vyšší transparentnosti osobních vazeb v obchodních společnostech. Žalovaný 2) tuto činnost provozuje nikoli za účelem dosahování zisku. Ke zveřejnění dotčených údajů o žalobci došlo v této souvislosti, žádný jiný (zlovolný) motiv nebyl zjištěn, a nakonec ani žalobcem tvrzen.

36. Žalobce byl osobou, která měla v obchodním rejstříku od roku 2011 až do roku 2021 evidovány údaje o svém členství v dozorčích radách mnoha jednotlivých společností. To bylo mezi stranami nesporné. Okolnost, že fakticky nikdy případně v daných společnostech aktivní nebyl, a jednalo se ve skutečnosti o pouze formální členství, jak žalobce vysvětloval, není podstatná, a ani přičitatelná k tíži žalované strany. V daném směru, pokud žalobce vědomě připustil, že jeho jméno bylo použito k zápisům do obchodního rejstříku pouze „na oko“, a pokud po delší dobu zůstával v obchodním rejstříku stále jako člen dozorčích rad zapsán, ačkoli fakticky neměl s dotčenými společnostmi nic společného, bylo především na něm, aby tuto situaci řešil a zajistil změnu evidovaných (a skutečnosti neodpovídajících) údajů v obchodním rejstříku. Údaje o osobách obsažené v obchodním rejstříku jsou údaji veřejně dostupnými a dohledatelný, a to i zpětně do minulosti. Nejednalo se o žádná soukromá data.

37. Dotčená skutková tvrzení, sporné údaje, představovaly generovaný výstup při zpracování těchto dat, obsažených (případně v minulosti) v obchodním rejstříku. S ohledem na vysvětlení pojmu angažovanosti na stránkách žalovaného 2) bylo sice v daném případě nepochybné, že vygenerovaný výsledek týkající se žalobce a uveřejněný na stránkách žalovaného 2) nebyl správný, neboť neodpovídal uváděné charakteristice, nicméně vycházel ze správného základu, tj. z existujícího propojení žalobce v minulosti s různými společnostmi, které však bylo nesprávně vyhodnoceno, a na daných stránkách tak chybně prezentováno.

38. Žalobce pak sice žalované vyzval opakovaně k vymazání údajů zveřejněných na stránkách žalovaného 2) a týkajících se jeho osoby. Tyto výzvy však byly činěny vždy obecně a plošně, zveřejněné údaje označovaly „všechny“ za „nesmyslné a fiktivní“, ale nikdy nebylo uvedeno, v čem konkrétně spatřuje žalobce nesprávnost (kterých) informací. Žalovaný 2) pak poté, kdy (teprve) v rámci žaloby byla tvrzení žalobce upřesněna, uveřejněná data o žalobci ihned odstranil.

39. Ve vztahu ke konkrétním výhradám žalobce vůči uveřejněným údajům, soud prvního stupně správně v daném případě uzavřel, že uváděním údajů o angažovanosti žalobce ve dvou společnostech, které prošly insolvencí ([právnická osoba], [právnická osoba], v likvidaci), a v dalších dvou, které byly odsouzeny za trestný čin ([právnická osoba]. v likvidaci, a [právnická osoba] v likvidaci), na dotčených stránkách www.hlidacstatu.cz provozovaných žalovaným 2) došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť předmětné údaje tak, jak byly zveřejněny, jednak neodpovídaly skutečnosti, a jednak byly způsobilé ohrozit vážnost, čest a dobré jméno žalobce, zejména v jeho pracovní sféře.

40. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto zveřejněné informace navozovaly v rozporu se skutečností dojem minimálně spoluodpovědnosti žalobce za uváděný stav daných společností. Tvrzená angažovanost žalobce nebyla na stránkách nijak konkretizována, a to ani typem „angažovanosti“, ani časovými údaji, z nichž by bylo patrné, nakolik se informace o insolvenci a trestné činnosti společností, s nimiž byl žalobce (jeho „angažovanost“) dáván do souvislosti, kryjí, nebo naopak míjejí. Bylo přitom zjištěno, že propojení žalobce se třemi z uvedených společností (u společnosti [právnická osoba], v likvidaci žalovaní nadto v koncentrační lhůtě propojení ani dostatečně netvrdili a nedoložili) bylo jen nepřímé, spočívalo pouze ve členství žalobce v dozorčích radách v některých z mateřských společností dotčených společností, jež však neodpovídalo vysvětlení používaného pojmu angažovanosti na daných stránkách ve smyslu (spolu)vlastnictví (byť i nepřímém) nebo účastí ve statutárním orgánu. Tyto informace o žalobci byly na stránkách žalovaného 2) v roce 2021, v době podání žaloby již byly (bez souvislosti s uplatněným nárokem žalobce) smazány.

41. Pokud byl žalobce uváděn na stránkách žalovaného 2) dále jako osoba angažovaná i v řadě dalších společností, případně v souvislosti se společnostmi, jež pobíraly dotace, jednalo se opět o údaje neodpovídající skutečnosti, byť opět mohly být (nepřesně) opřeny o fakt účasti žalobce v dozorčích radách společností (resp. v dozorčích radách v některé z mateřských společností). V judikatuře bylo vysloveno, že zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě je třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, a to i v případě, že příslušná informace případně nebude mít vysloveně difamační charakter (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 923/2004).

42. V souzené věci v případě těchto dalších údajů o angažovanosti žalobce v dalších společnostech (nikoli těch v insolvenci, či trestně odsouzených) se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci jakéhokoli difamačního charakteru daných informací. Uvedené však nemění nic na tom, že se jednalo o informace nepřesné, a tedy nesprávné a nepravdivé. K zásahu do osobnostních práv žalobce i zveřejněním těchto informací proto došlo. Nicméně intenzita takového zásahu, spočívající v nepřesnosti uváděných vazeb žalobce na společnosti, a v důsledku toho nepravdivosti tvrzení o angažovanosti žalobce v nich ve smyslu použité definice tohoto pojmu, byla natolik malá, že dle odvolacího soudu je odpovídajícím nárokem z tohoto zásahu ve smyslu shora citovaného § 82 odst. 2 o.z. jen právo žalobce domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo byl odstraněn jeho následek, případně aby bylo poskytnuto zadostiučinění omluvou. Posledně uvedený nárok (na omluvu) nebyl žalobou uplatněn a v případě předchozích osobnostních nároků (na upuštění od zásahu a odstranění následku) již k tomuto v průběhu předchozího řízení došlo, v dané části byla žaloba žalobce vzata zpět a řízení zastaveno.

43. Intenzita zásahu do osobnostních práv žalobce v případě zveřejnění údajů spojujících žalobce se shora uvedenými čtyřmi společnostmi, jež byly buď v insolvenci, nebo v trestním řízení odsouzeny, byla sice s ohledem na difamační účinek s nimi spjatý o poznání vyšší. Nicméně i v těchto případech má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s ohledem na veškeré shora uvedené související okolnosti při jejich hodnocení dle výše popsaných kritérií za to, že by bylo na místě poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, kterého se však žalobce v tomto řízení nedomáhal, a nikoli peněžité náhrady.

44. Pokud žalobce nesouhlasil s hodnocením intenzity předmětného zásahu a zadostiučiněním tak, jak jej shledal přiměřeným soud prvního stupně, a argumentoval tím, že daný zásah mu „nezvratně změnil život“, způsobil minimálně dva měsíce intenzivního stresu, jenž vyvrcholil hospitalizací v psychiatrické léčebně, a že ho nastalá situace stresovala až do odstranění nepravdivých informací v roce 2024, odvolací soud opětovně s odkazem na shora citovanou judikaturu připomíná, že k závěru o snížení důstojnosti postižené osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře lze dospět pouze tam, kde za konkrétní situace, v níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011). Odvolací soud považuje žalobcem popisované dopady předmětného zveřejnění údajů o jeho osobě na daných stránkách za přepjatě emotivně vnímané, neodpovídající faktické podstatě toho, k čemu objektivně došlo. Z lékařské zprávy předložené v řízení žalobcem se nadto jím tvrzený intezivní stres (způsobený právě a pouze vzniklou situací), vedoucí až k hospitalizaci žalobce, nepodává. I kdyby tomu však tak bylo, takto negativně vyhrocené vnímání daného zásahu s takovými následky neodpovídají tomu, jak by v podobné situaci a za podobných okolností mohla danou situaci a vzniklý zásah do práv žalobce pociťovat jiná osoba. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je dána jen tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události, tj. pokud je škodní následek objektivně předvídatelný. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., [jméno FO], J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Žalovaná strana nemohla objektivně předvídat, že by zveřejnění dotčených údajů o žalobci mohlo vést k vyvolání natolik intenzivního stresu, jenž by vedl až k hospitalizaci žalobce, či k jeho až několik let trvajícímu stresu. Nesprávné (zavádějící) propojení jména žalobce na stránkách Hlídače státu s různými společnostmi nebylo způsobilé „nezvratně změnit život“ žalobce, byť takto možná vzniklou situaci subjektivně pociťoval. Daný zásah do osobnostních práv žalobce neměl ani tak zničující dopad do jeho pracovní kariéry, jak to žalobce subjektivně negativně vnímal a líčil. Žalobce ještě téhož roku, kdy zjistil, že k zásahu došlo, práci (jakožto právník) bez větších obtíží sehnal (a dosud v ní dle svého tvrzení setrvává a pokračuje). Okolnost, že se nejedná o práci v advokacii, kterou dříve také vykonával a kterou si sám pro sebe v souvislosti se zveřejněním sporných tvrzení na stránkách žalovaného 2) vyhodnotil jako neperspektivní, na uvedeném nic nemění. Žalobce sám o sobě připouští, že je zvýšeně citlivou osobou, což bylo zřejmé jak z obsahu jeho písemných podání, tak i z jeho osobního projevu při jednání soudu. Žalobce zjevně hypersenzitivně a emotivně prožívá pocit ublížení a tenduje k subjektivnímu zveličování vnímané závažnosti dopadů existujícího zásahu. Člověk žijící ve společnosti a vstupující do kontaktu s druhými však nemá ničím garantované zcela bezproblémové a bezkonfliktní interakce, a ani to, že jeho společenské působení bude vždy druhými interpretováno správně a bezchybně. Domáhání se (nepřiměřených) náhrad za přecitlivěle zveličované ústrky není dobrým jevem a nesvědčilo by o sebevědomém a zdravém společenském prostředí, kdyby jim mělo být v soudních sporech dopřáváno sluchu.

45. Právo na svobodu projevu a právo na informace, při jejichž realizaci k zásahu do práv žalobce došlo, vytváří prostor k tomu, aby se v zásadě jakákoli otázka mohla stát předmětem veřejné debaty. V jejím rámci mohou být vzájemně konfrontována tvrzení a názory prezentované jejími účastníky, což umožňuje čelit nejrůznějším výzvám, které s sebou přináší společenský vývoj. V daném případě zveřejňování informací o (i na první pohled ne vždy patrném) propojení konkrétních osob s různými společnostmi na stránkách žalovaného 2) napomáhá transparentnosti v oblasti podnikání a při udělování dotací a zadávání veřejných zakázek. I při nesprávnostech, k nimž v daném případě při zveřejnění údajů týkajících se žalobce došlo, nelze pominout tyto okolnosti při úvahách o přiměřeném zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Základním východiskem je vnímání člověka jako tvora společenského, který je při uvedené konfrontaci ve společnosti (i na veřejnosti) povinen i ledacos nepříjemného snést a strpět, včetně běžných projevů neúcty, hádek, zesměšnění, pochybností apod., ale i nesprávností v interpretacích jeho předchozího jednání (v daném případě vzniku členství v konkrétních orgánech právnických osob) apod. Nelze se soudit o všechno. V případě zásahu do osobnostních práv je na místě vážit, jaká práva z daného zásahu lze přiznat. Při poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu je nutno zvažovat jeho přiměřenost. Ne při každém zásahu náleží peněžité zadostiučinění. Jakýkoli zásah do svobody projevu musí být vždy posuzován z hlediska jeho proporcionality, pokud jde o dosažení jím sledovaného cíle.

46. Odvolací soud shrnuje, že v daném případě vzniklý zásah do práv žalobce spočívající ve zveřejnění primárně nepřesných, neúplných a zavádějících údajů o propojení žalobce se společnostmi, byl v podstatě ihned po konkretizaci podstaty nesprávnosti zveřejněných údajů žalovaným 2) napraven a údaje o žalobci byly (v plném rozsahu) z daných stránek odstraněny (případně byly odstraněny již před podáním žaloby). Od neoprávněného zásahu tak bylo upuštěno, sporné údaje byly odstraněny, náprava byla zjednána. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně, s přihlédnutím ke všem shora popsaným dalším okolnostem věci, uzavřel, že nároku na přiměřené zadostiučinění by za těchto okolností odpovídala maximálně omluva, nikoli však žalobcem požadované peněžité plnění.

47. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o.s.ř. výrok I. o zamítnutí žaloby (o zbývajícím nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění) jako věcně správný potvrdil. Shodně tak byl jako věcně správný potvrzen i výrok III. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), kdy poměr úspěchu a neúspěchu lze mezi těmito účastníky považovat za rovnocenný.

48. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně bylo přistoupeno pouze ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1). Soud prvního stupně správně vyšel z plného procesního úspěchu žalovaného 1), jemuž tak v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Při výpočtu této náhrady však pochybil. Předně byla nesprávně určena výše odměny zástupce žalovaného 1), advokáta, jenž v řízení zastupoval dva účastníky. Příslušná odměna náležející za zastoupení žalovaného 1) v řízení před soudem prvního stupně tak činí za použití § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31.12.2024 (dále jen „AT“), 2 480 Kč (tj. částka 3 100 Kč snížená o 20 %). K dalšímu dílčímu pochybení při výpočtu výše náhrady nákladů řízení pak došlo opomenutím přičtení náhrady příslušné DPH k přiznaným odměnám a náhradám hotových výdajů zástupce. Správně tak odpovídající výše náhrady účelně vynaložených nákladů zástupce žalovaného 1) činí zaokrouhleně na celé koruny 13 455 Kč. Uvedená částka sestává ze 4 x 2 480 Kč na odměnách za 4 úkony zohledněné již soudem prvního stupně (viz bod 59. rozsudku soudu prvního stupně), ze čtyř souvisejících náhrad hotových výdajů po 300 Kč a konečně z příslušné DPH 21 % z daných odměn a náhrad, tj. 2 335,20 Kč. Odvolací soud tedy změnil za použití § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně přiznanou výši náhrady nákladů řízení tak, že příslušná částka činí 13 455 Kč; ve zbývajícím rozsahu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jak rovněž věcně správný potvrzen.

49. V souvislosti s odvoláním žalovaného 1) se dodává, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného 1) o tom, že dále měly být přiznány další odměny (a související náhrady hotových výdajů a DPH) též za úkony spočívající ve dvojím nahlédnutí do spisu v průběhu řízení. Prvotní nahlédnutí do spisu, k němuž došlo po převzetí zastoupení, je již zahrnuto v úkonu převzetí a přípravy zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT. Ani další nahlédnutí do spisu v průběhu řízení nepovažoval odvolací soud za nezbytné a účelné pro řádný výkon zastoupení žalovaných v dané věci.

50. Ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku bylo podle § 224 odst. 1 a za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Procesně (ve věci samé) plně úspěšným žalovaným byla přiznána (každému z nich) náhrada těchto nákladů ve výši zaokrouhleně na celé koruny 10 454 Kč. Uvedená částka sestává ze dvou odměn po 3 870 Kč za dva úkony právní služby (1. sepis písemného vyjádření k odvolání žalobce, 2. účast při jednání odvolacího soudu), ze dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč a z náhrady příslušné DPH ve výši 1 814,40 Kč. Odměna zástupce účastníků za úkon byla vypočtena za použití § 7, § 9a odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 4 AT ve znění platném a účinném od 1.1.2025, náhrada hotových výdajů byla přiznána dle § 13 odst. 1, 4 AT ve znění platném a účinném od 1.1.2025 a náhrada DPH byla přiznána v souladu s § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Žalovanému 1) nebyla v rámci nákladů řízení přiznána náhrada spjatá s úkonem spočívajícím v odvolání žalovaného 1) proti nákladovému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, když žalovaný 1) byl sice s částí svých námitek úspěšný, nicméně v konečném výsledku došlo ke změně nákladového výroku v jeho neprospěch.

51. Pro úplnost se dodává, že případné námitky žalobce obsažené v jeho podání nazvaném „Návrh na opravu odůvodnění rozsudku“, nevyřízené v rámci usnesení soudu prvního stupně ze dne 14.1.2025, č.j. 35 C 182/2024-399, odvolací soud vyhodnotil tak, že se nejedná o opravu odůvodnění rozsudku, ale fakticky o další část odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, vyjadřující nesouhlas žalobce se soudem provedeným hodnocením důkazů. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům soudu odvolacího nebyly shledány tyto námitky relevantními.

Poučení