27 Co 60/2025 - 129

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] [Anonymizováno] žalovanému: [Jméno žalovaného A], nar. [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného B] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva k nemovitosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 7 C 270/2023-103 ze dne 25.6.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 459 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 7 C 270/2023-103 ze dne 25.6.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem ideální nemovitosti – pozemku parc. č. [Anonymizováno] zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 32 912 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 15.7.2021 byla uzavřena darovací smlouva, na základě níž se dcera žalobkyně a žalovaný stali každý vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Dcera žalobkyně [jméno FO] a žalovaný byli životními partnery, mají spolu dvě nezletilé dcery. [jméno FO] a žalovaným vznikaly konflikty, mj. kvůli intimním fotografiím, které dcera žalobkyně pořídila pro svého současného přítele [jméno FO]. Dne 15.7.2022 došlo mezi dcerou žalobkyně a žalovaným k incidentu, v rámci něhož měl žalovaný na dceru žalobkyně řvát, ona mu dlaní přikrýt ústa, on ji měl rukou od sebe silně odhodit, v důsledku čehož měla upadnout bedry na dřevěnou polici s kytkami a následně na zem. Od té doby měla dcera žalobkyně zdravotní potíže. Dne 17.7.2022 žalobkyně vezla dceru na vyšetření do nemocnice. Dcera žalobkyni řekla, že jí žalovaný ublížil, až následující týden nebo za 14 dnů, tedy nejpozději 31.7.2022. Následovala další vyšetření dcery a dne 26.9.2022 operace páteře. V srpnu 2022 se žalovaný odstěhoval ze společné domácnosti s dcerou žalobkyně. Manžel žalobkyně ústně komunikoval se žalovaným ohledně vrácení daru žalobkyni. Žalobkyně nechala na podzim 2022 u [tituly před jménem] [jméno FO] vyhotovit návrh souhlasného prohlášení o vrácení daru mezi žalobkyní, její dcerou [jméno FO] a žalovaným. Žalovaný tento návrh neakceptoval. Takto zjištěný skutkový stav považoval soud prvního stupně za dostatečný a pro nadbytečnost již neprovedl další navržené důkazy, zejména výpovědi svědků.

3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k odvolání daru do jednoho roku ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o důvodu odvolání daru (napadení dcery žalovaným dne 15.7.2022), neboť do 31.7.2023 nebyl dar platně odvolán. K písemnému odvolání daru, tak jak jej předpokládá § 560 o.z., totiž nedošlo. I kdyby byl ze strany žalobkyně dar písemně odvolán po 31.7.3023, například v rámci podané žaloby, soud by s ohledem na námitku opožděného odvolání daru nemohl k takovému odvolání ve smyslu § 2075 odst. 2 o.z. přihlédnout. V otázce nákladů řízení vyšel soud prvního stupně z plného úspěchu žalovaného a vyčíslil k náhradě účelně vynaložené náklady řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v celém rozsahu. Uvedla, že soud prvního stupně jednak neúplně zjistil skutkový stav, jednak dospěl k nesprávným právním závěrům o platnosti a včasnosti odvolání daru pro nevděk. Žalobkyně především vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl výslech její dcery jako klíčové svědkyně. Podle žalobkyně měla dcera potvrdit jak opakovaná fyzická napadení ze strany žalovaného, tak dlouhodobé psychické týrání, jemuž byla vystavena ona i rodina, a zároveň objasnit okolnosti, za nichž žalobkyně dar z těchto důvodů odvolala. Dále žalobkyně brojí proti právnímu závěru, že k platnému odstoupení od darovací smlouvy v zákonné roční lhůtě nedošlo. Žalovaný se podle žalobkyně dopouštěl nevděku vůči její dceři dlouhodobě, a to i po 31.7.2022, ještě počátkem roku 2023, takže i kdyby žalobkyně odstoupila od smlouvy až podanou žalobou, byla by lhůta zachována. Žalobkyně se navíc o podstatných skutečnostech o napadení a dlouhodobém týrání a vyhrožování dozvěděla od dcery „v plném rozsahu“ až po její operaci, proto je lhůta zachována. Podle žalobkyně bylo žalovanému nejpozději do 31.7.2023 opakovaně ústně i písemně sděleno, že žalobkyně dar odvolává z důvodu nevděku – ať už prostřednictvím SMS zpráv, sdělení manžela či dcery, přičemž žalovaný „rukoudáním vrácení daru manželovi žalobkyně přislíbil.“ Proto byla zpracována příslušná smluvní dokumentace, nicméně žalovaný svůj slib nesplnil, dar nevrátil, což je také projev nevděku a jednání v rozporu s dobrými mravy. Proto navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno.

5. Žalovaný ve svém vyjádření naopak navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že k žádnému násilnému jednání nedošlo. Rozsáhlá SMS komunikace mezi dcerou žalobkyně a žalovaným podle žalovaného potvrzují, že vztahy zůstávaly i po údajném incidentu harmonické a nekonfliktní, takže výslech svědkyně by nic podstatného nepřinesl. Žalovaný dále detailně rozporuje tvrzené fyzické napadení z 15.7.2022 i z 30.7.2022, kde se dcera žalobkyně a žalovaný vůbec neviděli. Předkládá časovou osu, z níž plyne, že dcera žalobkyně byla již následující den 16.7.2022 v Praze za zábavou a 18.7.2022 absolvovala plnohodnotnou pracovní směnu. K vyšetření u lékaře došlo teprve 17.7.2022, z lékařské zprávy ale nevyplývá, že by šlo o následek incidentu z 15.7.2022. To vše podle žalovaného vylučuje, že by šlo o následek násilného útoku. Klíčová právní námitka směřuje k neexistenci řádného hmotněprávního úkonu odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně za celou dobu řízení nepředložila jediný důkaz prokazující, že by vůči němu ve lhůtě jednoho roku od zjištění údajných útoků učinila jasný a určitý projev vůle směřující k odvolání daru. Svědek [jméno FO] hovořil pouze o dobrovolném vrácení daru, [tituly před jménem] [jméno FO] připravoval „souhlasné prohlášení o vrácení daru“, nikoli listinu obsahující odstoupení pro nevděk. Z výslechu samotné žalobkyně navíc vyplynulo, že o incidentu z 15.7.2022 se dověděla nejpozději 31.7.2022, přesto žádný hmotněprávní úkon vůči žalovanému do 31.7.2023 neučinila a žalobu podala až koncem srpna 2023. Žalovaný rovněž upozorňuje, že žalobkyně v odvolání přichází s novými tvrzeními o údajném psychickém a fyzickém týrání dcery počátkem roku 2023; tato tvrzení však nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně a odporují jak policejnímu spisu, tak již zmíněné přátelské komunikaci mezi dcerou žalobkyně a žalovaným. Závěrem žalovaný shrnuje, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání hrubého nevděku i k prokázání samotného odstoupení od daru.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je na obou stranách podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně zcela neopodstatněným.

7. V první řadě je třeba (z hlediska níže uvedeného právního posouzení) skutkově uvést, že v otázce odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk (odvolání daru), je zcela klíčové právě konkrétní právní jednání obsahující odstoupení od darovací smlouvy (hmotněprávní úkon odvolání daru). Od něho se totiž odvíjí vše ostatní, včetně totožnosti skutku (žaloby), rozsahu dokazování a konečně i výsledku řízení.

8. Tento úkon navíc musí mít písemnou formu, jedná-li se o darování nemovitých věcí, což je i tento případ. Není proto třeba skutkově řešit, zda, kdy a jak (z jakých důvodů) byl obdarovaný ústně vyzýván, aby dar vrátil. Takové dokazování je nadbytečné.

9. Pokud dojde k písemnému odstoupení, přičemž musí být současně tvrzeno a zjištěno, kdy a jak tento písemný úkon také došel obdarovanému, musí v něm navíc být konkrétně vymezeno, v čem přesně (popisem závadného jednání obdarovaného v obsahu takového úkonu) dárce spatřuje důvody pro toto odvolání daru. Nepostačuje odvolání pro „nevděk,“ to už je hodnocení nějaké události (odpovídající či neodpovídající). Tento „nevděk“ musí být konkrétně popsán, v jakém jednání spočívá, tedy co, kdo a kdy učinil nebo neučinil, ač tak učinit měl. Tím je totiž vymezeno skutkově i to, co je předmětem skutkových tvrzení a dokazování v následném soudním sporu, včetně zachování zákonné lhůty. Dárce musí prokázat, zda a kdy se vskutku stalo to, co v uvedeném písemném odstoupení popsal, popř. alespoň něco z toho. Pokud se to dárci podaří, musí soud následně právně posoudit, zda zjištěné jednání vůbec naplňuje podmínky, za nichž lze dar odvolat, a zda bylo odvolání daru ve vztahu k těmto skutečnostem dárcem uplatněno včas. Pokud je zřejmé, že důvody pro odvolání daru chybí, nebo nejsou dostatečné, popř. jsou ve vztahu k odvolání daru opožděné (a obdarovaný se tohoto zmeškání dovolá), není třeba vůbec řešit, zda se odehrály dárcem popsané události či nikoli (viz níže). Na tom také stojí závěry soudu prvního stupně.

10. Z toho také vyplývá, že navzdory odvolacím námitkám žalobkyně není skutkově vůbec podstatné každé (jakékoli) závadné chování obdarovaného, i kdyby k němu docházelo, pokud nebylo popsáno jako důvod (jeden z důvodů) v uvedeném písemném odstoupení od darovací smlouvy. Soud totiž vždy skutkově i právně řeší jen to, co bylo v odstoupení popsáno (navíc dostatečně konkrétně – viz výše).

11. Dokazování se tedy vede vždy primárně k existenci písemného odstoupení a k jeho obsahu. Vše ostatní je pro daný spor právně nevýznamné. Proto také nelze důvody pro odvolání daru měnit či „přihazovat“ až v průběhu řízení, jak se o to pokouší žalobkyně (lhostejno, zda dokonce až v odvolacím řízení, kde to je i obecně nepřípustné podle zásady koncentrace a neúplné apelace).

12. Z procesního postupu žalobkyně v daném řízení a z jejího mlžení o tom, co vlastně měl žalovaný dceři žalobkyně provádět, včetně přidávání dalších a dalších důvodů (i v obsahu odvolání) ale vyplývá, jak uvedl i soud prvního stupně, že ve skutečnosti před podáním žaloby vůbec nedošlo k písemnému odstoupení od darovací smlouvy, v němž by konkrétní závadné jednání žalovaného bylo jako důvod odvolání daru popsáno.

13. Žalobkyně byla již před soudem prvního stupně vyzvána podle § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů, „kdy odvolala dar,“ včetně poučení o riziku neúspěchu ve sporu, což nesplnila. V samotné žalobě o takovém úkonu žalobkyně také neuvedla vůbec nic a věcně (z hlediska důvodů pro odvolání daru) odkazovala jen na incident z 15.7.2022 a blíže neurčené výzvy. Nebylo tedy uvedeno nic o konkrétním písemném předžalobním úkonu, v jehož obsahu by bylo žalovanému „něco“ vytýkáno, tedy nejen incident z 15.7.2022, ale cokoli. Vůbec nikde nebylo zmíněno „dlouhodobé“ týrání dcery žalobkyně, vyhrožování či jakékoli jiné závadné jednání, ať již před datem 15.7.2022, nebo po něm (ještě počátkem roku 2023), jak popisuje žalobkyně nově v odvolání.

14. Žalobkyně celou dobu argumentovala hlavně tím, že dar vlastně ztratil ekonomický smysl, pokud se její dcera se žalovaným rozešli, takže z plánované výstavby na pozemku sešlo. To zdůraznil ve své výpovědi i svědek [jméno FO]. To je sice lidsky a ekonomicky pochopitelné, nicméně oprávnění k jednostrannému odvolání daru to žalobkyni nezakládá, stejně jako opakovaně zdůrazňovaný příslib žalovaného („rukoudáním“), že dar vrátí. Proto nebylo třeba tyto okolnosti skutkově vůbec řešit.

15. Jediné, co lze soudu prvního stupně vytknout, je provedení poučovací povinnosti. Žalobkyně totiž zjevně od počátku vycházela z neznalosti práva a z mylného předpokladu, že samotný úkon odvolání daru není právně významný, resp. že nemusí být písemný. Správně měla být žalobkyně již před soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. vyzvána zejména k doplnění tvrzení, včetně označení důkazů, zda vůbec a kdy před podáním žaloby písemně odstoupila od darovací smlouvy (odvolala dar) a z jakých důvodů a kdy tento úkon došel žalovanému. V odvolacím řízení proto nebylo uplatnění nových okolností v tomto směru zcela vyloučeno (viz § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 205a písm. d) o.s.ř.).

16. Žalobkyně nicméně u jednání odvolacího soudu opět mlžila, když uvedla, že písemné odstoupení sepsala sama, mělo mít „dva řádky“ a jeho obsahem mělo být, že „posílá dokumenty k souhlasnému prohlášení k podpisu.“ Toto mělo být žalovanému předáno osobně, což mělo být prokázáno účastnickým výslechem žalobkyně s tím, že žalobkyně obsah této listiny již k dispozici nemá, stejně jako doklad o jejím doručení žalovanému. Žalobkyně tedy opět neuvedla nic konkrétního o tom, kdy tato nově tvrzená výzva měla být učiněna a předána žalovanému a že by v jejím obsahu vůbec byl popis nějakého konkrétního závadného jednání žalovaného a jakého. Naopak, již z tvrzení žalobkyně vyplývá, že v listině žádný popis nemravného jednání žalovaného nebyl a podle tvrzeného rozsahu ani nemohl být.

17. Kromě neurčitého mlžení žalobkyně o této písemné výzvě, včetně absence čehokoli k jejímu prokázání (s výjimkou vlastních tvrzení – výpovědi), se z obsahu spisu spíše podává, že tento předžalobní písemný úkon ve skutečnosti ani proveden nebyl, jak shora uvedeno a jak uzavřel i soud prvního stupně. I jen podle tvrzení samotné žalobkyně by každopádně neměl obsahové náležitosti, tedy jako by nebyl, mohl být jen úkon jiného druhu.

18. Pokud strany podle obsahu spisu o něčem před podáním žaloby komunikovaly, šlo o komunikaci ústní. Písemně bylo řešeno jen možné zpětné darování, jehož podklady sepisoval pro žalobkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. To ostatně žalobkyně konzistentně tvrdila již před soudem prvního stupně, potvrdila to ve své účastnické výpovědi a potvrdil to i její manžel (svědek [jméno FO]). Jde však o něco jiného, než o jednostranné odstoupení od darovací smlouvy z konkrétně vymezených důvodů, které je posuzováno v tomto řízení.

19. Soud prvního stupně proto správně vyšel z obsahu žaloby, která je písemná a podle ustálené soudní praxe může obsahovat i samotný hmotněprávní úkon (viz též § 41 odst. 3 o.s.ř.), včetně odstoupení od darovací smlouvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1416/2013 a řada dalších), a také ho v daném případě obsahuje, byť se odkazuje i na jiné dřívější výzvy žalobkyně (blíže však neurčené, patrně shora uvedené a právně nevýznamné výzvy ústní). V žalobě ale bylo popsáno jako důvod odstoupení od darovací smlouvy jen „napadení“ dcery žalobkyně žalovaným dne 15.7.2022. Jakákoli jiná jednání tak nebylo a není třeba důkazně řešit (zda a kdy k nim případně došlo), odvolací soud by k tomu stejně nemohl přihlížet.

20. K uvedenému incidentu lze shrnout, že dne 15.7.2022 mělo dojít k hádce manželů (dcery žalobkyně a žalovaného). Důvodem měla být podle obsahu trestního oznámení dcery žalobkyně (až ze dne 31.8.2022) její nespokojenost s tím, že ji manžel „pořád hlídá, bombarduje SMS, uhání, proč není doma…“ Dcera žalobkyně incident popsala na policii dále tak, že šlo o slovní rozepři, kdy zpočátku se jednalo o „lehký a nevýrazný slovní konflikt,“ po chvíli však na ni žalovaný „začal řvát“ a ona mu „dlaní přikryla ústa.“ On ji pak rukou od sebe „silně odhodil,“ v důsledku čehož upadla bedry na dřevěnou polici s kytkami a následně na zem. Při tom „křičela na svoji mámu o pomoc.“ Poté, co vstala, ucítila v celých rukou a nohou brnění. Žalovaný se jí „omlouval, že to tak nechtěl.“ Ona od něj chtěla utéct, on ji asi držel za ruce. Nakonec se jí ze sevření „podařilo vysmeknout a utekla před ním do prvního patra“ domu do pokoje, kde si lehla na gauč. Později ten den utekla za přítelem [jméno FO] a domů se vrátila až nad ránem. Hospitalizována nebyla, měla doporučený klidový režim. Pracovní neschopnost neměla, do zaměstnání nastoupila po třech dnech. V běžném způsobu života omezena nebyla. Teprve později se stav zhoršil, což vyústilo až v operaci v nemocnici Na Bulovce, odkud byla propuštěna 30.9.2022.

21. Ve stejném trestním oznámení dcery žalobkyně byl popsán ještě incident z 30.7.2022, který vzešel k žalovaným odhalených intimních fotek dcery žalobkyně, které zaslala svému tehdejšímu i současnému příteli [jméno FO]. O tom svědčí i whatsappová komunikace mezi manžely z 28.7.2022 a tam uvedené a ve spisu policie i založené fotografie, které proto musely vzniknout již před tímto datem. Dcera žalobkyně v konverzaci doznává, že fotografie byly „pro [Anonymizováno],“ že už mezi nimi „něco bylo“ a že je „hrozná a nenapravitelná.“ Uvedený incident a následné zneužívání fotek žalovaným však již v žalobě jako důvod odstoupení vymezeno nebylo, stejně jako nyní tvrzené dlouhodobé týrání před či po datu 15.7.2022. K těmto tvrzením proto nelze přihlížet a je nadbytečné k nim vést jakékoli dokazování.

22. Z hlediska míry nemravnosti jednání žalovaného však přehlédnout, že v pozadí konfliktů mezi manžely, včetně konfliktu ze dne 15.7.2022, byla i nevěra dcery žalobkyně, potvrzená v uvedené komunikaci, včetně velmi intimních fotografií focených a odesílaných jinému muži. Žalovanému lze přisvědčit i v tom, že následná whatsappová komunikace mezi manžely nesvědčí o nějak vyhroceném násilném vztahu, jakkoli je ze strany žalovaného vedena manipulativním stylem. Tomu také odpovídá výsledek trestního oznámení, tedy odložení věci s tím, že sama dcera žalobkyně, která měla být primárně dotčenou osobou, uvedla dne 7.11.2022, že „chtěla být takzvaně kryta, neboť situace byla vyhrocená a ona nevěděla, co bývalý partner udělá.“ Požádala, zda by bylo možné „oznámení stáhnout, jelikož je nyní vše v pořádku.“ Věří, že to vše „bylo způsobeno tehdejšími emocemi a situace bude dále v poklidu.“ 23. Sama žalobkyně k tomu vypověděla, že dceru viděla ihned po útoku dne 15.7.2022. Tehdy jí dcera ale skutečný průběh události nepřiznala. Na policii ale dcera vypověděla, že jí žalobkyně řekla, že „stejně ví, co se stalo,“ protože ji slyšela „křičet o pomoc.“ To je logické, kvůli tomu totiž žalobkyně o domu za dcerou šla. Také svědek [jméno FO] popsal, že s manželkou slyšeli hádku a „křik, rachot skrz otevřené okno,“ proto tam manželku (žalobkyni) poslal. Žalobkyně kvůli tomu také dne 17.7.2022 vezla dceru na vyšetření do nemocnice. Sama žalobkyně v rámci svého účastnického výslechu vypověděla, že se o tom, že žalovaný dceři toho dne ublížil, od dcery dozvěděla „až následující týden nebo za 14 dnů,“ tedy skutečně nejpozději do 31.7.2022, jak dovodil soud prvního stupně. Snaha žalobkyně v odvolání zamlžit svou vlastní výpověď tím, že se vlastně dozvěděla „o plné rozsahu“ jednání žalovaného (blíže ovšem neurčeném) až po operaci dcery v nemocnici v září 2022, je podle názoru odvolacího soudu účelová. Žalobkyně prostě neměla o zákonné lhůtě jednoho roku pro podání žaloby dříve tušení, stejně jako neměla tušení o náležitostech odstoupení od smlouvy (viz výše), a snažila se „dohnat“ předchozí pochybení.

24. Za těchto okolností nebylo potřebné vést podrobnější dokazování k průběhu uvedeného incidentu, jak uzavřel soud prvního stupně. Výpověď dcery žalobkyně byla za popsaných okolností skutečně nadbytečná, stejně jako opakování účastnického výslechu žalobkyně.

25. Odvolací soud pouze pro úplnost část dokazování podle § 213 o.s.ř. doplnil, zejména z obsahu elektronické komunikace a z připojeného policejního spisu. Byly tím ale jen prohloubeny důvody pro zamítnutí žaloby, i kdyby úkon odvolání daru v rámci žaloby byl včasný.

26. I kdyby totiž odvolací soud vycházel jen z toho, jak incident popsala na policii dcera žalobkyně (přičemž žalovaný nepopíral, že se incident stal, pouze odlišně popisoval jeho průběh a hlavně možné následky), šlo by stále jen o ojedinělý a nijak zásadní rozvodový konflikt, jak bude dále rozvedeno. Rozhodně nešlo o zjevné porušení dobrých mravů, a to ani ve vztahu k přímo dotčené dceři žalobkyně, natož vůči žalobkyni. Takové rozvodové konflikty, včetně slovních a někdy i drobných fyzických výměn, jsou ve společnosti zcela běžné.

27. Nešlo (i ze shora popsaných důvodů) o žádné systematické pronásledování, psychické týrání či dokonce opakované bití (domácí násilí) páchané žalovaným, ani o intenzivní úmyslný fyzický útok („napadení“) ve snaze manželce ublížit (např. se pomstít). Vše mělo podle dcery žalobkyně začít jako běžná hádka o míru sledování a omezování, kvůli podezření z nevěry. Tato nevěra se navíc několik dní poté potvrdila prostřednictvím plastických intimních fotografií, které dcera žalobkyně pořídila a odeslala panu [jméno FO]. Žalovaný je ovšem v zálohách elektronických fotografií objevil. Dcera žalobkyně pak manželovi (žalovanému) při konfrontaci s těmito fotografiemi doznala i to, pro koho byly fotografie určeny a proč, tedy že už „mezi ní a [Anonymizováno] k něčemu došlo.“ 28. Manželé se tedy hádali a i dcera žalobkyně na tom měla svůj podíl, atmosféra byla emocionálně vyostřená, jak i později dcera žalobkyně popsala. Bylo otevřené okno, takže křik mohli slyšet i jiní lidé z rodiny, což se potvrdilo, neboť žalobkyně byla vyslána zjistit, co se tam děje. Byla tedy opodstatněná obava, že nepovolané uši uslyší styl i obsah této manželské komunikace. Byla to však dcera žalobkyně, kdo měl jako první fyzicky přistoupit a rukou zakrýt manželovi (žalovanému) ústa, aby nekřičel. Teprve v této fázi ji měl žalovaný od sebe silně „odhodit“ (odstrčit), což je možný způsob obrany proti nechtěnému zakrytí úst, byť intenzivní. Nešlo ale ani podle jednostranného popisu dcery žalobkyně primárně o útok žalovaného v opačném směru, ani o útok úmyslný („napadení“), ani agresivní (např. pěstí, zbraní apod.), nebo trvající. Dcera žalobkyně pak měla po odstrčení upadnout, zřejmě ale dost nešťastně (bedry na polici s květinami), takže si způsobila zranění popsané již soudem prvního stupně. Žalovaný se omlouval, v útoku nepokračoval, nepronásledoval ji do dalšího pokoje. Následky (způsobené z nedbalosti, nikoli úmyslně) také nebyly zpočátku nijak zásadní, dcera žalobkyně nebyla hospitalizována ani nebyla v pracovní neschopnosti, podle obsahu komunikace i vlastních vyjádření pokračovala i v osobním životě bez zvláštních omezení, komunikace se žalovaným nebyla nijak vyhrocená, incident nebyl v komunikaci dále zmiňován. Teprve následně, po odstěhování žalovaného, se měl zdravotní stav dcery žalobkyně zhoršit (přičemž v řízení byla sporná i příčinná souvislost s uvedeným konfliktem) a po novém vyšetření byly zjištěny důvody pro operaci, jak zjistil soud prvního stupně. Dcera žalobkyně nicméně ani v této fázi nechtěla pokračovat ve svém trestním oznámení, které bylo i na její žádost odloženo. V mezidobí se jednalo o poměrech dětí, o rozvodu a také o zpětném darování, což žalovaný nakonec odmítl.

29. Pokud jde o právní posouzení, soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně má podle § 80 o.s.ř. za popsaného stavu naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť bez takového určení nemůže dosáhnout jí příznivého zápisu práva do katastru nemovitostí. Správný je i závěr, že podle data samotného darování se věc řídí novou právní úpravou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“).

30. Podle § 2072 odst. 1 občanského zákoníku č. o.z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

31. Podle § 2072 odst. 2 o. z. odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.

32. Podle § 2075 odst. 1 o. z. dárce může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Dědic dárce může dar odvolat nejpozději do jednoho roku od smrti dárce. Podle § 2075 odst. 2 o. z. je-li dar odvolán později a namítne-li obdarovaný opožděné odvolání daru, soud k odvolání nepřihlédne.

33. Podle § 560 o.z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

34. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, jejichž závěry jsou v této části stále použitelné (srov. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, sp. zn. 33 Odo 936/2006 a další) uvedl, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon (nyní právní jednání) platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony (nyní právní jednání) obecně, tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti. K platnosti právního úkonu (právního jednání) dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé (nyní zjevné) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění dalších zákonných předpokladů, nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (právního jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc – okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Jde-li o darování a odvolání daru k nemovitostem, musí mít nejen darovací smlouva, ale i odvolání daru písemnou formu a takto, včetně určitých vymezených důvodů musí obdarovanému dojít.

35. V tomto směru je ale patrné, že žalobkyně uvedeným způsobem dar vůči žalovanému v předžalobní fázi neodvolala, jak uvedl již soud prvního stupně. Ústní výzvy nemají právní význam, stejně jako jednání o zpětném darování. Zpětné darování je samozřejmě obecně možné, jde ale o dvoustranné jednání na bázi dobrovolnosti (jako jakýkoli jiný dar), s jednostranným odvoláním daru nemá nic společného.

36. Soud prvního stupně proto správně vyšel jen z obsahu žaloby, kterou jako jedinou lze považovat za takový úkon. V opačném případě (zcela bez písemného úkonu odvolání daru) by bylo nutné žalobu zamítnout bez dalšího.

37. Účinky odvolání daru (i v rámci žaloby) se spojují s okamžikem, kdy se o odvolání daru obdarovaný (žalovaný) dozvěděl (viz § 570 o.z. a též § 41 odst. 3 o.s.ř.). Pro posouzení věci je dále podstatné jen to jednání žalovaného, které bylo v žalobě vymezeno a žádné jiné, i kdyby k němu došlo (viz výše). To platí i z hlediska zachování lhůty, rozhoduje okamžik doručení žaloby, která odvolání daru obsahuje (zde 26.9.2023), a nikoli okamžik zahájení řízení (23.8.2023).

38. Žalobkyně se podle své vlastní výpovědi o uvedeném incidentu z 15.7.2022 dozvěděla nejpozději 31.7.2022, uvedla to zcela jasně. Závěr soudu prvního stupně, že roční lhůtu zmeškala, je tedy správný. Pokud se žalovaný tohoto zmeškání dovolal, nelze k tomuto odvolání daru přihlížet, takže zamítnutí žaloby je z tohoto důvodu opodstatněné. Odvolací soud v tomto směru neakceptoval snahu žalované obsah své výpovědi překroutit prostřednictvím blíže neurčeného „rozsahu“ informací, které o uvedeném incidentu od své dcery postupně získávala, takže „plný rozsah“ vlastně získala až později (viz výše). Z hlediska doplňovaných důvodů pro odvolání daru lze spíše dovozovat, že „plným rozsahem“ informací žalobkyně ve skutečnosti myslí jiná jednání, na nichž stavěla i své odvolací důvody, nikoli incident z 15.7.2022, o kterém již dříve věděla.

39. Navíc je třeba zdůraznit, že citované zákonné ustanovení § 2072 o.z. umožňuje revokovat darování za podmínek, že obdarovaný dárci „ublíží“ (úmyslně nebo z hrubé nedbalosti) tak, že „zjevně poruší dobré mravy.“ Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již také opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 228/2000, sp. zn. 33 Odo 538/2003 a řada dalších). Konstatoval, že dobrými mravy lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

40. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale naplňuje znaky skutkové podstaty odvolání daru. Předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru (nyní odvolat dar) není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu je možno kvalifikovat jako hrubé (nyní „zjevné“) porušení dobrých mravů, a to se zřetelem na jeho značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu, ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, sp. zn. 33 Cdo 942/2012 a řadu dalších). Není naopak relevantní, zda intenzita závadného chování obdarovaného naplnila skutkovou podstatu přestupku nebo dokonce trestného činu.

41. Jde zde o komplexní a individuální hodnocení tvrzeného (odvoláním daru vymezeného) závadného chování zejména z hlediska objektivního. Současně je namístě i úvaha, jak takové chování pociťoval sám dotčený dárce. Musí mu objektivně „ublížit.“ Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu, případně vůči jemu blízké osobě, zachoval nevděčně, tj. vnímání chování obdarovaného jako ublížení, však samo o sobě k revokaci daru nestačí. Závěr o patřičnosti revokace je nutno „objektivizovat“ testem dobrých mravů ze strany soudu. Jejich porušení pak musí být „zjevné“ (evidentní), tedy určitého vyššího stupně závažnosti (intenzity). O takovou situaci zde ale nejde.

42. Vděkem je obdarovaný navíc zavázán zásadně jen dárci samotnému, sociální okruh dárce je chráněn jen za podmínek § 2072 odst. 2 o.z. Proto může být (výjimečně) relevantní i zjevně nemravné chování obdarovaného vůči osobám dárci blízkým, pokud to „odůvodňují okolnosti.“ Podstatné podle těchto zákonem blíže neurčených okolností je to, do jaké míry je jednání obdarovaného vůči osobě dárci blízké způsobilé vyvolat oprávněný pocit vlastního ublížení dárce. Těžko ale může dárce pociťovat ublížení silněji než jednáním obdarovaného přímo dotčená osoba blízká, popř. pominout, že tato osoba blízká např. obdarovanému jeho nemravné jednání prominula. Jinými slovy, ochrana dárce prostřednictvím ublížení osobě blízké (nepřímo), musí být nutně ještě užší, než již tak omezená ochrana proti vlastnímu ublížení (přímému).

43. V daném případě nebylo přesně zjištěno, k čemu dne 15.7.2022 mezi dcerou žalobkyně a žalovaným došlo. Žalovaný totiž jemu nepříznivý popis incidentu částečně popíral a zejména popíral jeho následky. I kdyby ale odvolací soud akceptoval verzi dcery žalobkyně, jak shora uvedeno, šlo by o jednání zjevně nedbalostní, a to nikoli v rovině hrubé nedbalosti. Navíc bylo iniciované do značné míry dcerou žalobkyně, která měla svůj podíl na rozvratu manželství a také na průběhu a vyhrocení uvedené manželské hádky. Šlo o emocionálně vypjatou situaci. Byla to ona, kdo první jednostranně fyzicky vstoupil do osobní zóny žalovaného, když mu rukou začala zakrývat ústa. Následné jednání žalovaného, jehož účelem bylo odstrčit manželku od sebe a zbavit se jejího nechtěného jednání, bylo jednorázové. Šlo o ojedinělé intenzivní odstrčení manželky ve vypjaté situaci, tedy nic žádoucího, ale ani zjevně nemravného, stejně jako různé ojedinělé vulgarity, facky a podobná dílčí jednání mezi partnery rozhádanými kvůli nevěře, popř. i z jiných důvodů. Takto bylo jednání žalovaného v odvolání daru samostatně vymezeno. Jednání nebylo nijak agresivní, dlouhotrvající, mělo mít jen nechtěné, později progredující následky. Sama dcera žalobkyně v následné komunikaci nijak tento incident dále neventilovala, nebyla ani v pracovní neschopnosti.

44. Nelze tedy v daných okolnostech dovozovat, že šlo ze strany žalovaného o zjevné porušení dobrých mravů, i kdyby se vše seběhlo přesně tak, jak dcera žalobkyně na policii popsala. K trestnímu oznámení se ostatně dcera žalobkyně rozhodla až o měsíc a půl později, když už se žalovaný odstěhoval, aby „byla kryta,“ navíc spíše z důvodu následného vydírání prostřednictvím možného rozeslání jejích intimních fotografií. To však opět jako důvod odvolání daru nebylo vymezeno. Za další dva měsíce si navíc dcera žalobkyně toto oznámení rozmyslela, takže vysokou jednorázovou intenzitu ublížení incidentem z 15.7.2022 u ní objektivně nelze dovozovat, i když se musela později podrobit uvedené operaci. Tím spíše pak nelze takovou újmu odůvodňující odvolání daru dovozovat u žalobkyně, která u incidentu osobně nebyla a je až druhotnou obětí tvrzeného jednání.

45. Podle názoru odvolacího soudu jde ve skutečnosti ze strany žalobkyně o záminku, jak po rozchodu dcery se žalovaným získat zpět rodinný majetek. K tomu ale institut odvolání daru neslouží. Samotný rozvrat manželství dcery žalobkyně a žalovaného, jakkoli při darování nepředpokládaný (pravý důvod pro odvolání daru), samozřejmě není nevděkem, jak ho má na mysli zákon. Totéž platí pro nesplněný slib zpětného darování, nehledě na to, že nic z toho ani nebylo jako důvod odvolání daru formálně vymezeno (viz výše).

46. Odvolání daru proto nelze považovat za včasné ani za opodstatněné, jeho realizací nemohlo dojít k obnovení původních vlastnických poměrů, a návrhu žalobkyně na určení jejího vlastnického práva (k vymezenému podílu) tak nelze vyhovět. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil (viz výrok I.). Totéž platí i pro nákladový výrok II., na jehož odůvodnění odvolací soud zcela odkazuje, aniž by cokoli opakoval.

47. Před odvolacím soudem pak žalovanému náleží náhrada za 2 úkony právní služby podle § 7, § 9 odst. 4 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to podle data úkonu dílem ve znění do 31.12.2024 (vyjádření k odvolání po 3 100 Kč) a dílem ve znění od 1.1.2025 (účast u jednání po 5 620 Kč). K tomu náleží režijní paušál 1x 300 Kč a 1x 450 Kč a dále DPH z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Ostatních nákladů v odvolacím řízení se žalovaný výslovně vzdal. Celkové náklady žalovaného v odvolacím řízení tak činí 11 459 Kč (1×3 100 Kč + 1×300 Kč + 1×5 620 Kč + 1×450 Kč + DPH). O lhůtě k plnění a místu plnění rozhodl odvolací soud opět podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Pro snížení či odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal žádné důvody, zejména když byla žalobkyně seznámena s výsledky dokazování a s velmi přesvědčivým odůvodněním soudu prvního stupně.

Poučení