27 Co 79/2025 - 476

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o ochranu osobnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 17 C 313/2022-424 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 150 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 17 C 313/2022-424 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, že žalované [adresa] se omlouvá žalobci [tituly před jménem] [jméno FO] za újmu na osobnostních právech způsobenou mu rozšiřováním pomlouvačných nepodložených a nepravdivých informací, že chování pana [tituly před jménem] [jméno FO] ohrožuje duševní zdraví jeho nezletilého syna ke dni 17. 6. 2020, šířených v podání města [adresa] došlého dne 22. 6. 2020 Okresnímu soudu v Mělníku ke sp. zn. 42 P 502/2012. Nezákonnost, nepodloženost, nepravdivost a pomlouvačnost sdělovaných informací vyplývá z listiny přeložené k tomuto podání, obsahující padělané klinicko-psychologické vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], v němž se tato vyjádřila k duševně zdravotnímu stavu nezletilého ke dni 17. 6. 2020 a k příčinám v chování pana [tituly před jménem] [jméno FO], aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, neboť bylo prokázáno, že [tituly před jménem] [jméno FO] v době svého vyjádření nedosáhla specializačního vzdělávání v oboru klinická psychologie ve smyslu § 22 odst. 4 zákona č. 96/2004 Sb. a nebyla tudíž způsobilá se k duševně zdravotnímu stavu nezletilého, jakož ani k příčinám vyjadřovat (výrok I.). Dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladu řízení v částce 9 950 Kč k rukám zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odůvodněno tím, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v pozici kolizního opatrovníka, postupoval jako správní orgán v mezích výkonu veřejné moci, když činil úkony, ke kterým je ze zákona povolán (§ 51 odst. 5 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů). Na žalobcem namítaný úkon žalovaného, konkrétně dne 22. 6. 2020 soudu podanou zprávu o poměrech nezletilého, jejíž přílohou byla mimo jiné zpráva [tituly před jménem] [jméno FO], nelze nahlížet jako na neoprávněný zásah do osobnostních práva žalobce, když v řízení nevyšlo najevo, že by jednání žalovaného bylo na místě kvalifikovat jako zjevně excesivní vybočení z mezí zákonem stanovených práv a povinností. Soud prvního stupně v tomto ohledu akcentoval stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007 (Rc 54/2010) k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souladu se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti nejde pravidelně mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem a pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004 nebo rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 25 Cdo 2666/2019). V daném případě bylo prokázáno, že žalovaný byl jmenován kolizním opatrovníkem nezletilého syna žalobce ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn 42 P 502/2012 a v souvislosti s tím také předložil soudu ze strany žalobce namítanou zprávu. Je třeba konstatovat, že domáhá-li se žalobce ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv v souvislosti s postupem žalovaného, který je však odůvodněn veřejným zájmem na důsledné ochraně zájmu dítěte a při němž se strany žalovaného nedošlo k překročení mantinelů zákonem vymezených práv a povinností, a k tomu zde, jakkoli tuto verzi žalobce opakovaně s různou argumentací nabízí, nedošlo, pak se žalobce domáhá ochrany osobnosti pro postup žalovaného, k němuž je ze zákona povolán a který nelze kvalifikovat jako protiprávní či neoprávněný zásah. V daném případě nebyla naplněna jedna ze tří základních podmínek pro vznik soukromoprávních deliktních nároků z ochrany osobnosti a nárok žalobce tudíž nemůže shledat důvodný. Předmětná zpráva představovala jeden z podkladů pro rozhodnutí soudu v opatrovnickém řízení, v němž žalobce měl, mohl a také využíval procesní prostředky k tomu, aby pozitivnějšího rozhodnutí dosáhl. V daném případě však nešlo o žádný exces z výkonu pravomoci OSPOD a již vůbec se nelze ztotožnit s tím, co se žalobce postupným rozvíjením svých představ snaží vnuknout, a sice, že by došlo ke skutečnostem naplňujícím skutkovou podstatu některého z žalobcem nabízených trestných činů. Pro úplnost soud dále podotýká, že v poměrech projednávané věci jsou zcela bez významu úvahy o obrácení důkazního břemene, když předmětem řízení není diskriminační spor. Proto byla žaloba zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ a žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 950 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání pouze žalobce, a to v celém rozsahu. Namítl, že rozhodnutí ve věci vydala soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která v době rozhodnutí měla ze žalobce strach, jak sama v trestním řízení uvedla. Soud prvního stupně též nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům o tom, že žalovaný připojil padělaný kvalifikovaný zdravotnický dokument klinického psychologa ve zdravotnictví [tituly před jménem] [jméno FO], osvědčující právně významnou skutečnost ohrožení zdraví nezletilého dítěte žalobcem jako jeho vlastním otcem. Žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance předložil tento dokument jako pravý ke sdělení rozhodných skutečností podle § 128 o.s.ř. či k poskytnutí údajů podle § 51 odst. 5 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb. v úmyslu narušit občanskou čest a rodinné vztahy žalobce ve smyslu excesu trestného činu podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. b) a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Řízení bylo postiženo dále jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když při provádění důkazů byla emailová zpráva ze dne 12.7.2023 a vyrozumění ze dne 10.11.2023 považovány za emailovou zprávu ze dne 18.6.2020. Z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 2.7.2020, č.j. 42 P 502/2012-2271, vyplývá, že tehdejší opatrovnická soudkyně konstatovala, že považovala [tituly před jménem] [jméno FO] za klinickou psycholožku ve zdravotnictví a žalovaným předloženou listinu za kvalifikovaný zdravotnický dokument. Výslechem [tituly před jménem] [jméno FO] mohlo být doloženo, že není klinickou psycholožkou ve zdravotnictví. Porovnání písemnosti psycholožky ve verzi vydané dne 18.6.2020 a ve verzi šířené žalovaným a ohledáním počítače [tituly před jménem] [jméno FO], by mohlo dosvědčit, že originál ze dne 18.6.2020 neobsahoval žádné obvinění žalobce z ohrožování zdraví a že příloha emailu označená jako „[jméno FO].docx“ předložená soudu dne 22.6.2020 žalovaným byla po obsahové stránce naprosto totožná s tou, kterou [tituly před jménem] [jméno FO] odeslala dne 18.6.2020. Tato emailová zpráva není součástí spisu. Nejistota ohledně těchto skutkových otázek nevylučuje možné pozměnění počítačových dat .eml, následné nedovolené založení falza do spisové dokumentace žalovaného a následně předložení pozměněných dat soudu. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1637/2022 s tím, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s touto judikaturou. Závěr soudu, že předmětná zpráva, která byla předložena opatrovnickému soudu, bylo poskytnutím údajů ve smyslu § 51 odst. 5 zákona o sociálně právní ochraně dětí, resp. se mělo se jednat o zprávu ve smyslu § 128 o. s. ř., není správný, když se to týká pouze údajů, které si subjekt opatří vlastním šetřením, což v daném případě nebylo. Zde se nejednalo o pouhé skutečnosti, ale šlo o výrok, který svým obsahem odpovídal posudku klinického psychologa. Tím se vyvrací závěr soudu prvního stupně, že tato povinnost není bezbřehá a nezahrnuje předkládání fals listin, za tyto pak žalovaný odpovídá a dopustil se vybočení ze zákonných oprávnění. Povaha předmětných výroků byla způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Tvrzení, že je dítě ohrožováno na zdraví a tímto ohrožovatelem je otec, je způsobilé zasáhnout do práv otce. Nelze souhlasit s tím, že by zde nebyla motivace ze strany žalovaného, neboť se mohlo jednat o zakrývání, zanedbání řešení předchozích upozornění, že dochází k syndromu zavrženého rodiče. Modifikace emailové zprávy je snadná. Poukázal na to, že uvedené výroky jsou typické pro Slováky jako je paní [tituly před jménem] [jméno FO] nebo [Anonymizováno]. Uvedený výrok není hodnotící ani hybridní, ale jedná se o skutkové tvrzení a žalovaný neprokázal jeho pravdivost, že by bylo zdraví dítěte ze strany otce ohrožováno. Žalobce navrhl, aby odvolací soudu změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné i správně odůvodněné. Žalobce ani v odvolacím řízení nepřinesl žádná nová tvrzení a neunesl k nim důkazní břemeno. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, potvrdil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobce neopodstatněným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř., či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Soud prvního stupně se řádně vypořádal s námitkami žalobce, který opakovaně namítal podjatost nejen soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], ale i dalších soudců Krajského soudu v Praze ([tituly před jménem] [právnická osoba], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]). Soud prvního stupně v souladu s § 15b odst. 2 o.s.ř. k této námitce nepřihlédl, neboť byla zjevně nedůvodná, když byla odůvodněna v zásadě postupem jmenovaných soudců v řízení o projednávané věci či jiných věcech žalobce, což jsou důvody, které vyloučení soudce zásadně nezakládají (§ 14 odst. 4 o.s.ř.). V otázce podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] bylo již usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, č. j. 31 Nc 104/2024-297, rozhodnuto, že není vyloučena z projednávání této věci. Ve vztahu k výše uvedeným soudcům odvolacího soudu pak byla tato námitka irelevantní, neboť se nevztahovala k soudcům, kteří by byly v této fázi řízení podle rozvrhu práce povoláni k projednání a rozhodnutí věci. K takovým námitkám vůči osobám těchto soudců se proto nepřihlíží. Žalobce proti tomuto posouzení ostatně v odvolání ani nebrojil, ale dále namítl, že rozhodnutí ve věci samé vydala soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která v době rozhodnutí měla ze žalobce strach, jak sama uvedla v trestním řízení. K tomu je třeba uvést, že trestní stíhání žalobce za vyhrožování soudkyni [tituly před jménem] [jméno FO] podjatost soudkyně samo o sobě nezakládá. To nelze dovodit ani z vyjádření soudkyně v trestního řízení, že jednání žalobce v ní vyvolávalo obavy, které ale byla zjevně schopna překonat. Každý soudce, včetně soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], je za obvyklých okolností schopen udržet si při profesionálním výkonu své funkce (při následné rozhodovací činnosti) potřebný odstup a povznést se v poměru k účastníkovi i nad jeho předchozí útoky, byť vedly i k trestnímu následku pro takového účastníka (zde žalobce). Každý soudce je ostatně povinen odolávat všem možným tlakům, které mohou být na jeho rozhodovací činnost vyvíjeny (viz § 80 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Opačným přístupem by každý účastník, který není s procesním vývojem sporu subjektivně spokojen a v rámci svých procesních postupů se neštítí ani nebezpečného vyhrožování, získal metodu, jak účelově vyloučit z rozhodování tu či onu úřední osobu, což není přípustné. Na tom stojí i ustálená rozhodovací praxe soudů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1722/2002 a řada dalších).

8. Žalobce nenamítl podjatost soudců odvolacího senátu před zahájením odvolacího jednání ani v jeho průběhu. Soudcům není znám žádný důvod pro jejich vyloučení ve smyslu § 14 a násl. o.s.ř., když žalobcem dříve namítané důvody se týkaly výlučně procesního postupu těchto soudců ve věcech žalobce, což není důvod pro jejich vyloučení (srov. § 14 odst. 4 o.s.ř.).

9. Soud prvního stupně na základě řádně provedených důkazů zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí a tento skutkový stav v rozsudku podrobně a přiléhavě popsal. Provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Uvedl, z jakých důkazů vycházel a na základě kterých zjištěných skutečností učinil skutkové závěry a své úvahy přesvědčivě a detailně vysvětlil a odůvodnil v souladu s § 157 odst. 2 o.s.ř. Též vyložil, z jakých důvodů neprováděl další dokazování, které by bylo i podle názoru odvolacího soudu nadbytečné, jak je popsáno dále. Odvolací soud proto nad rámec důkazů provedených před soudem prvního stupně nepovažoval za nutné opakovat či doplňovat dokazování (srov. § 213 o.s.ř.). Odvolací soud pro stručnost na správná skutková zjištění a skutkové závěry soudu prvního stupně, jak byla popsaná v odůvodnění přezkoumávaném rozsudku, v souladu se závěry Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 plně odkazuje.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je otcem nezletilého [adresa] (dále jen „nezletilý syn žalobce“ nebo „syn žalobce“ nebo jen „nezletilý“). Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 2. 2020, č. j. 42 P 502/2012-2165, byl ve věci péče o nezletilého syna žalobce předběžně upraven styk žalobce a nezletilého formou asistovaného styku (výrok I.), opatrovníkem nezletilého pro řízení o nařízení předběžného opatření byl jmenován žalovaný (výrok II.) a bylo zahájeno řízení o změnu styku žalobce s nezletilým (výrok III.). K odvolání žalobce bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 101 Co 108/2020-2195, uvedené usnesení částečně ve výroku I. změněno, když odvolací soud neshledal omezení styku asistovanou formou jako nezbytné, jinak ve výroku II. potvrzeno, když odvolací soud konstatoval, že žalovaný jako kolizní opatrovník plní dlouhodobě své povinnosti uložené mu zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, s náležitou péčí a svou funkci vykonává řádně a neshledal důvod proto, aby nezletilého nemohl ustanovený orgán sociálně-právní ochrany dětí zastupovat nadále. Dne 22. 6. 2020 byla do podatelny soudu prvního stupně doručena soudem vyžádaná zpráva Odboru sociálních věcí a zdravotnictví [právnická osoba], Oddělení sociálně-právní ochrany dětí, o průběhu styku žalobce s nezletilým a o provedeném šetření v domácnosti žalobce. Její přílohou byl mimo jiné protokol o pohovoru s nezletilým ze dne 17. 6. 2020, jemuž byla přítomna psycholožka [tituly před jménem] [jméno FO] a tištěná verze emailu zaslaného z adresy „[e-mail]“ zaměstnankyni žalovaného [jméno FO], jehož přílohou byl soubor označený jako „[adresa].docx“ a písemnost označená jako psychologický pohovor, v níž byl jako zpracovatel uvedena [tituly před jménem] [jméno FO]. V posledním odstavci této zprávy bylo uvedeno: „Pokud se otcovo chování vůči klientovi neupraví, jeví se současný rozsah styku klienta s otcem jako ohrožující psychické zdraví klienta a hraničící s psychickým týráním klienta. Zároveň je i z klientova projevu patrná důležitost vazby na otce. Proto lze doporučit asistovaný styk v rozsahu několika (dvou až tří) hodin týdně. Pokud by došlo k úpravě chování otce vůči klientovi, je rozšíření styku v zájmu klienta.“ Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 42 P 502/2012-2245, byl ve věci péče o nezletilého syna žalobce předběžně upraven styk žalobce s nezletilým ve formě asistovaného styku za současné změny předchozích rozhodnutí o úpravě styku. Naléhavost potřeby předběžně upravit styk žalobce a nezletilého měl soud osvědčenu obsahem mimo řady jiných listin i na podkladě uvedené zprávy [tituly před jménem] [jméno FO]. K odvolání žalobce bylo posledně citované usnesení rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 101 Co 218/2020-2306 potvrzeno. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud za stavu, kdy situace v rodině nesměřuje ke zklidnění, poměry předběžným opatřením upravil tak, že styk žalobce s nezletilým bude probíhat asistovanou formou v přítomnosti odborných pracovníků a žalobce tak bude mít možnost naučit se sociálním dovednostem, jak komunikovat a jak se chovat k vlastnímu dítěti, aniž by zbytečně zatěžoval jeho psychiku. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 7. 2020, č. j. 42 P 502/2020-2271, bylo v řízení o změnu péče a o změnu styku rozhodnuto tak, že návrh žalobce jako otce na změnu péče byl zamítnut (výrok I.), dále bylo rozhodnuto o styku žalobce s nezletilým formou asistovaného styku (výroky II. a III.) za současné změny předchozích rozhodnutí o úpravě styku (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.). Soud dospěl na podkladě provedeného dokazování, kdy vycházel mimo jiné i ze zprávy psycholožky, k závěru, že jsou splněny předpoklady pro novou úpravu styku žalobce s nezletilým, neboť za situace, kdy jsou vazby mezi žalobcem a nezletilým stále hlouběji narušovány, žalobce se chová k nezletilému způsobem hraničícím s psychickým týráním, nesleduje jeho nejlepší zájmy, se synem nekomunikuje, a dokonce na něj podal již dvě trestní oznámení, není možné zachovat styk v té podobě jako dosud. Soud měl za prokázáno, že od posledního rozhodování soudu o úpravě styku se situace mezi žalobcem a nezletilým výrazně zhoršila, chování otce vyhodnotil jako destruktivní, z čehož začíná pramenit i frustrace nezletilého a jeho odklon od žalobce a odkázal na závěr zprávy psycholožky. K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, č. j. 101 Co 4/2021-2424, poté, co odvolací soud doplnil dokazování kupř. o zprávu [právnická osoba], rozsudek ve výrocích II. a III. změněn tak, že se styk žalobce s nezletilým neupravuje, ve výrocích I. a IV. byl potvrzen a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyhodnotil, že samostatný styk žalobce s nezletilým pro rizika negativních dopadů na nezletilého již dlouhodobě nepřichází do úvahy a styk asistovaný je problematický pro nízkou schopnost žalobce řídit se pokyny asistujících osob, které mu nevyhovují, takže přetrvává riziko výskytu zátěžových situací pro dítě i v této formě styku. Proto nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nezletilého ke styku s žalobcem nadále nutila. Rovněž je třeba i odmítavý postoj nezletilého považovat za vážný důvod ospravedlňující i takové rozhodnutí, kdy styk žalobce s nezletilým nebude upraven. Jedinou okolností, která by dle odvolacího soudu mohla vést k opětovnému upravení styku otce s nezletilým, je otcův náhled na své chování, zahájení individuální psychoterapie, v rámci, které by docházelo k rozšiřování porozumění interpersonálním dějům a náhledu na vlastní osobu.

11. Ke skutkovým námitkám žalobce nutno uvést, že z provedených důkazů nevyplývá, že došlo k pozměnění zprávy [tituly před jménem] [jméno FO], která byla zaslána žalovanému jako příloha emailu a následně předložena soudu. Bylo zjištěno, že tato zpráva byla ve stejné podobě založena, jak v soudním spisu, tak ve spisu žalovaného, který vede jako orgán sociálně právní ochrany dětí a současně kolizní opatrovník nezletilého syna žalobce. Ostatně žalobce do tohoto spisu sám nahlédl a potvrdil, že se zde nachází zpráva stejného obsahu. Správnost a shodnost listiny vyplývá i z vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], která zprávu vypracovala a ve zcela shodného znění i předložila soudu prvního stupně v této věci. Žádné z uvedených zjištění tedy nesvědčí pro závěr žalobce o možném pozměnění této zprávy. Odvolací soud nemá žádné pochybnosti o správnosti závěru soudu prvního stupně, že se jedná o totožnou zprávu, kterou vyhotovila [tituly před jménem] [jméno FO] a zaslala žalovanému, který ji jako opatrovník nezletilého přeposlal soudu ve věci péče o nezletilého. Pochybnosti žalobce o obsahu zprávy byly zjevně založeny na obsahu komunikace s [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 19. 6. 2020 a jak sám potvrdil, pouze na jeho domněnkách, když uvedl, že tuto zprávu viděl pouze v této (shodné) podobě a možnost jejího pozměnění dovozoval pouze z toho, že takovou možnost formát, ve kterém byla zaslána, umožňuje. Ze skutečnosti, že ve facebookové komunikaci žalobce s [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 19. 6. 2020 takové informace nezazněly, nelze dovozovat pozměnění zprávy, když bylo žalobci sdělováno pouze její stručné shrnutí. Závěr soudu prvního stupně, že tato příloha emailu předložená soudu dne 22. 6. 2020 ze strany žalovaného je po obsahové stránce naprosto totožná s tou, kterou psycholožka [tituly před jménem] [jméno FO] odeslala dne 18. 6. 2020 žalovanému, tedy odpovídá výsledkům dokazování. Odvolací soud proto ve shodě s důvody uvedenými soudem prvního stupně neshledal potřebu doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, včetně ohledání počítače či výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], jako nadbytečnými. Závěr soudu prvního stupně o nadbytečnost i dalších žalobcem navržených důkazů též obstojí, když skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a další důkazy byly navrženy k prokázání skutečností nevýznamných pro rozhodnutí v této věci, neboť předmětem řízení není přezkum správnosti rozhodnutí ve věci péče o nezletilého syna žalobce.

12. Podle § 81 o.z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

13. Podle § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

14. Podle § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

15. Podle § 2911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.z.“ způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

16. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odstavce 2 téhož ustanovení nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

17. Podle § 2951 odst. 2 o.z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

18. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „LZPS“) se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

19. Soud prvního stupně věc správně posoudil i po právní stránce a odkázal též na přiléhavou judikaturu dovolacího soudu, kterou není třeba podrobně opakovat. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pak, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Zásah je dále třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sb. rozh. obč.).

20. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahu do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.

21. Jestliže k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva, resp. povinnosti, stanovených zákonem v rámci občanského soudního řízení, tj. při písemném podání žalovaných soudu v občanském soudním řízení, tak je nepochybné, že nelze vyloučit možnost odůvodněnosti sankcí podle ustanovení § 13 zákona č. 64/1964 Sb. (pozn. nyní § 81 o. z.), avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. Je nepochybné, že o exces v těchto případech může jít tehdy, pokud jedna ze stran sporu bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti. Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah je třeba v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, resp. výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním jednání je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů. Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.3.2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).

22. Právo každého obracet se na soudy jako orgány veřejné moci (za předpokladu, že tím nedošlo k vybočení z mezí tohoto práva), je jedním z projevů práva na soudní ochranu chráněného článkem 36 LZPS, resp. petičního práva podle článku 18 LZPS. Je jedním z právních prostředků, jehož účelem a smyslem je ochrana subjektivních práv jednotlivých osob. Nutno poměřovat, zda veřejný zájem sledovaný tímto právem převáží nad právem na ochranu proti zásahu do osobnostních práv, či nikoli. Soudní praxe zásadně vychází ze závěru, že uplatňování práva zákonem předvídaným způsobem nemůže současně představovat protiprávní zásah do jiného práva. Jinými slovy, neoprávněným zásahem je jen takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. To však není tento případ.

23. V projednávané věci se žalobce domáhá vůči žalovanému ochrany svých osobnostních práv, která měla být dotčena obsahem přílohy podání, které dne 22. 6. 2020 zaslal žalovaný jako kolizní opatrovník nezletilého syna žalobce soudu v řízení ve věci péče soudu o nezletilého syna žalobce (srov. § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů), a to konkrétně obsahem zprávy psycholožky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 17. 6. 2020 o pohovoru s nezletilým a jeho rodiči, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že „Pokud se otcovo chování vůči klientovi (pozn. nezletilému synovi) neupraví, jeví se současný rozsah styku klienta s otcem ohrožující psychické zdraví klienta a hraničící s psychickým týráním klienta.“ Nebylo zjištěno, že by došlo ze strany žalovaného ke změně obsahu této zprávy, že by do zprávy bylo některým ze zaměstnanců žalovaného neoprávněně zasaženo a pozměněn jeho obsah, jak dovozoval žalobce, naopak bylo prokázáno, že se jednalo o totožnou zprávu, kterou vypracovala [tituly před jménem] [jméno FO] a zaslala žalovanému, který ji předložil ve stejné podobě soudu. Nejednalo se přitom o zprávu, kterou zpracoval žalovaný, ale byla vyhotovena [tituly před jménem] [jméno FO] a předložena soudu v řízení o péči soudu o nezletilého syna žalobce, a proto nelze žalovanému přičítat odpovědnost za obsah této listiny a uvedená zjištění a hodnocení, která vycházela z úkonů provedených jmenovanou psycholožkou. Jelikož tato listina byla předložena v řízení ve věci péče soudu o nezletilého, které se jako tzv. nesporné řízení řídí mimo jiné zásadami oficiality, vyhledávací, ale též volného hodnocení důkazů, bylo na příslušném soudu, aby posoudil význam a správnost takové listiny pro rozhodnutí ve věci, včetně toho, zda byla zpráva podána osobou způsobilou podat odborné vyjádření k posuzované problematice. Námitky žalobce, že uvedená zpráva nebyla pravdivá a správná a že [tituly před jménem] [jméno FO] nebyla klinická psycholožka, a proto neměla potřebnou kvalifikaci k podání takové zprávy, nejsou pro posouzení věci významné, neboť nebyly sto založit odpovědnost žalovaného za to, co bylo zprávě vytýkáno. Pokud žalobce s těchto důvodů se zprávou a jejím obsahem nesouhlasil, bylo na místě námitky uplatnit v uvedeném soudním řízení, aby se jimi příslušný soud mohl zabývat a vypořádat. I pokud by namítané údaje ve zprávě nebyly správné, nelze za to přičítat odpovědnost žalovanému, který zprávu nevytvořil ani neměl podklady a odbornost pro její posouzení. Žalovaný v pozici kolizního opatrovníka a orgánu sociálně právní ochrany dětí, postupoval jako správní orgán v mezích výkonu veřejné moci, když činil úkony, ke kterým byl ze zákona oprávněn (§ 51 odst. 5 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) a též jako zástupce účastníka v občanském soudním řízení a nepostupoval v tomto řízení excesivně, naopak plnil své procesní povinnosti. Nejednalo se z jeho strany o protiprávní rozšiřování pomlouvačných a nepravdivých informací o žalobci, jak v žalobě dovozoval žalobce. V daném případě nelze přičítat hodnocení uvedené ve zprávě žalovanému a samotné podání žalovaného soudu neobsahuje žádný zjevný exces z výkonu práva v občanskoprávním řízení, zejména neobsahuje žádné vulgarity či nevhodné údaje zjevně s věcí nesouvisející. Odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v souzené věci nebyl zjištěn takový exces či vybočení z mezí práva, který by nárok žalobce z titulu ochrany osobnostních práv založil. V uvedeném postupu žalovaného nelze v kontextu všech okolností tak, jak byly soudem prvního stupně v rámci jeho skutkových zjištění objasněny, spatřovat zneužití procesních práv vůči žalobci.

24. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. ve věci samé potvrdil jako věcně správný, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

25. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř., když žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, přiznal nárok na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 9 950 Kč. Tyto náklady byly tvořeny odměnou advokáta zastupujícího žalovaného stanovenou podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 5, § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.”), srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., a to z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč, neboť se jednalo o věc osobnostních práv bez návrhu na náhradu nemajetkové újmy. Správně též určil počet úkonů, výši odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a f) a § 13 odst. 4 a. t., a proto se na podrobné odůvodnění pro stručnost odkazuje. Zaplacení náhrady bylo uloženo žalobci ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalovaného, kterým je advokát podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o.s.ř. Žalovanému, jenž byl i v odvolacím řízení zcela úspěšný náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu účelně vynaložených nákladů vyplývajících z obsahu spisu ve výši 4 150 Kč, když jejich vyčíslení zástupce žalované nepředložil. Proto odvolací soud vyšel z toho, že jiné náklady (např. cestovné) nevznikly, resp. nebyly požadovány a žalovaný se jich vzdal. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalovaného za jeden úkon ve výši 3 700 Kč, a to za účast při jednání odvolacího soudu dne 26. 6. 2025 podle § 6 odst. 1, § 7 odst. 5, § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t. 2025”), srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč, neboť se jednalo o věc osobnostních práv bez návrhu na náhradu nemajetkové újmy a právní služba byla poskytnuta již za účinnosti a. t. novelizovaného od 1. 1. 2025, kdy došlo ke změně příslušné tarifní hodnoty. K tomu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (srov. § 13 odst. 4 a. t. 2025). Nebylo doloženo, že by zástupce žalovaného byl plátcem DPH. O lhůtě a místě plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o.s.ř.

27. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů dosavadních řízení procesně úspěšnému účastníkovi podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení