27 Co 86/2023 - 133

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno], zastoupený advokátem [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] 878/2,[Anonymizováno][Anonymizováno] 00 Brno, zastoupený advokátem [Anonymizováno], sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], o zaplacení 67 017,06 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 53 C 149/2021-102, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9 970,40 Kč k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 6. 4. 2021 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 67 017,06 Kč s 8,25% (zákonnými) úroky z prodlení od 4. 3. 2021 do zaplacení. K tomu uvedl, že v lednu 2020 se podílel na realizaci projektu spočívajícího v dodávce výstavní expozice pro žalovaného na výstavu [Anonymizováno], která však byla následně zrušena. Na základě částečné realizace projektu eviduje za žalovaným pohledávku ve výši 67 017,06 Kč vč. DPH, kterou vyúčtoval fakturou č. [tel. číslo] splatnou 2. 3. 2020. Žalovaný dlužnou částku dne 11. 8. 2020 písemně uznal a zavázal se k jejímu zaplacení ve třech splátkách splatných v lednu až březnu 2021. Na svůj dluh však dosud nic neuhradil. Následně žalobce doplnil, že oba účastníci podnikají mimo jiné v oblasti realizace veletržních expozicí a na realizaci projektů v této oblasti dlouhodobě spolupracují. Z důvodu zavedené praxe sjednávají závazky i jejich změny neformálně, zejména prostřednictvím-emailové, popřípadě ústní, komunikace. Proto ani v nyní řešené věci neuzavřeli písemnou smlouvu o dílo či smlouvu obdobnou. Obsah práv a povinnosti účastníků je vymezen toliko objednávkou žalovaného a obsahem e-mailové korespondence. Projekt, od něhož žalobce odvozuje svůj nárok, spočíval ve výrobě dřevěných konstrukcí pro výstavní stánek [Anonymizováno] pro veletrh [Anonymizováno], který se měl konat [datum]. Akceptací písemné objednávky žalovaného ze dne 15. 2. 2020 byla mezi účastníky uzavřena o dílo, na jejímž základě žalobce dílo realizoval ve sjednaném termínu do 21. 2. 2020; ze strany žalovaného nebyly k předmětu plnění uplatněny žádné výhrady. S ohledem na prodlení žalovaného se zaplacením sjednané ceny žalobce prostřednictvím oprávněné osoby ([jméno FO]) odeslal 11. 8. 2020 žalovanému emailem návrh na uznání dluhu s dohodou o splátkovém kalendáři. Žalovaný reagoval emailovou zprávou z 17. 8. 2020, jejíž přílohou byla pozměněná a podepsaná verze uznání dluhu a dohody o splátkovém kalendáři. Žalobce jím podepsanou finální verze uznání dluhu odeslal žalovanému e-mailem 1. 9. 2020 a žalovaný zaslal podepsanou finální verzi uznání emailovou zprávou z 9. 10. 2020. Dále žalobce uvedl, že z emailové komunikace účastníků je zřejmé, že se zavázal zhotovené dílo předat dopravci žalovaného v místě výroby, tedy ve svém objektu a naložením díla 24. 2. 2020 svůj závazek splnil. Zdůraznil, že se nikdy nezavázal (a tedy nebylo jeho povinností) předmětný stánek v místě konání veletrhu sestavit. Je pravdou, že veletrh byl zrušen z důvodu pandemie covid-19, z e-mailové komunikace mezi účastníky ze dne 5. 5. 2020 však vyplývá, že žalovaný obdržel od pořadatelů veletrhu kompenzaci ve výši 70 % ceny stánku.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v prvé řadě zdůraznil, že listina předložená žalobcem označená jako uznání dluhu nemá potřebné náležitosti stanovené § 2053 o. z., když v ní absentuje označení důvodu, ze kterého dluh vznikl. Žalovaný tedy žalobou uplatněný nárok nikdy neuznal a zpochybňuje jeho existenci. Potvrdil, že účastníci připravovali spolupráci pro mezinárodní veletrh [Anonymizováno], který se však následně z důvodu celosvětové pandemie covid-19 nekonal a byl bez náhrady zrušen. Všechny žalovaným vynaložené náklady na přípravu této akce tak byly zmařeny. Jedná se přitom o nepředvídatelnou, neodvratitelnou událost, za kterou žalovaný není odpovědný. Naproti tomu žalobci žádné náklady nevznikly, žádné plnění neposkytl. V dalším vyjádření žalovaný poukázal na to, že nyní projednávaná věc souvisí se sporem vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 148/2021, v němž se sesterská společnost žalobce – [právnická osoba]., [adresa], domáhá po žalovaném nároku na základě skutkových tvrzení, jež jsou v podstatné části shodná s tvrzeními žalobce v nyní posuzované věci. Žalovaný zdůraznil, že výstavní stánek [Anonymizováno] připravovaný ve spolupráci účastníků a společnosti [právnická osoba]. nebyl nikdy realizován, tj. nebyl v [Anonymizováno] postaven, nebyl nikdy využíván a nedošlo tak k naplnění účelu smlouvy uzavřené mezi účastníky. Navíc podle názoru žalovaného mezi účastníky nikdy nedošlo k uzavření smlouvy o dílo, jak tvrdí žalobce, maximálně lze uvažovat o uzavření smlouvy inominátní, neboť se jednalo o úpravu (doplňující prvky) stánku dodávaného společností [právnická osoba]., a to prvky naprosto atypické, které se nedají jiným způsobem využít. Dále žalovaný poukázal na to, že sám žalobce připouští, že plnění se týkalo mezinárodního veletrhu, který se neuskutečnil z objektivních důvodů, za které nenese žádná smluvní strana odpovědnost a nelze tedy po žalovaném spravedlivě požadovat, aby zaplatil cenu plnění, které bylo mezi účastníky dohodnuto pro případ úspěšného naplnění spolupráce. Ve smluvním vztahu mezi účastníky nastala nepředvídatelná, nahodilá skutečnost, která podstatně změnila okolnosti, za kterých smluvní strany do smluvního vztahu vstupovaly. Dále žalovaný namítl, že objednávka náležitě nespecifikuje předmět díla. Vyzdvihl, že žalobce v žalobě sám uvedl, že poskytl pouze částečné plnění a nyní se domáhá zaplacení celé (účastníky dohodnuté) částky. Ohradil se proti tomu, že by měl platit 100 % původně dohodnutého (viz změna okolností podle § 1765 o. z.). Zejména se však dovolával aplikace § 2006 o. z. o následné nemožnosti plnění. Vyslovil přesvědčení, že v projednávané věci došlo k zániku závazku tím, že veletrh byl bez náhrady zrušen a strany uzavřely smlouvu právě a jen za účelem realizace stánku na tomto veletrhu. Zrušením veletrhu došlo k zániku závazku žalobce dodat stánek a recipročně ke zrušení závazku žalovaného zaplatit za plnění, které pochopitelně ani neobdržel, resp. nemohl ho využít. Žalovaný se proto rovněž dovolával toho, aby nárok žalobce byl posouzen jako nedůvodný pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný zdůraznil, že se žalobcem o řešení vzniklé situace komunikoval a sám byl v naději, že obdrží od svých zákazníků nějaké plnění za zmařené náklady na veletrh, nicméně k tomu nedošlo.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl (I. výrok) a dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 57 519 Kč (II. výrok). Konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že dlouhodobě spolupracovali při realizaci výstavních expozic a jejich smluvní vztahy proto byly neformální. Rovněž bylo nesporné, že žalovaný objednal u žalobce výrobu stěn na stánek [Anonymizováno] pro výstavu [Anonymizováno], která se měla konat ve dne [datum] a z důvodu celosvětové pandemie koronaviru byla bez náhrady zrušena. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl velmi podrobná skutková zjištění z provedených listinných důkazů, jakož i svědeckých výpovědí [jméno FO] (jednatelky dopravní společnosti [právnická osoba]) a [jméno FO] (zaměstnance – dispečera této společnosti), účastnických výpovědí jednatele žalovaného [jméno FO] a jednatele žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] a rovněž z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2022, č. j. 39 C 148/2021-61. Z důvodu nadbytečnosti zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování svědeckou výpovědí [jméno FO]. Vzal za prokázané, že žalobce se zavázal vyrobit pro žalovaného dvě dřevěné stěny na výstavní stánek [Anonymizováno] za cenu 55 386 Kč bez DPH s termínem dokončení 21. 2. 2020 (viz objednávka žalovaného z 15. 2. 2020), což také splnil a žalovaný si je měl vyzvednout v pondělí 24. 2. 2020. Doprava do [Anonymizováno], kterou zajišťoval žalovaný, bez problémů proběhla (viz výpověď [jméno FO], [jméno FO], CMR nákladní listy, zasílatelský příkaz z 21. 2. 2020, faktura č. 2020000250, kterou byla žalovanému vyúčtována cena přepravy). Nadto tyto skutečnosti v zásadě potvrdil v rámci svého účastnického výslechu i jednatel žalovaného [jméno FO], který uvedl, že žalovaný dopravu objednal u společnosti [právnická osoba] a že „stěny sice nepřebíral, ale asi to bylo naloženo“. V této souvislosti soud zdůraznil, že žalovaný v průběhu celého řízení nezpochybňoval dopravu dřevěných stěn do [Anonymizováno] a jejich převzetí od žalobce; k tomu se uchýlil až po předestření předběžného právního názoru soudu a soud proto v tomto směru vyhodnotil jeho obranu jako zjevně účelovou. Dále se soud zabýval právní kvalifikací smluvního vztahu mezi účastníky řízení, k čemuž uvedl, že: i) žalovaný objednal u žalobce výrobu dvou předem určených dřevěných stěn za sjednanou cenu a ii) jejich montáž žalovaný od žalobce nepožadoval, neboť zapracování těchto stěn do finální podoby výstavního stánku zajišťoval sám prostřednictvím najatých pracovníků (viz výpovědi obou jednatelů). Soud proto dospěl k závěru, že smluvní vztah mezi účastníky je třeba posuzovat podle § 2079 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2086 odst. 1 o. z. jako smlouvu kupní, neboť předmětem bylo dodání věci, která měla být teprve vyrobena a žalovaný nepředával žalobci nic, co by bylo k výrobě zapotřebí. Žalobce (prodávající) v souladu s objednávkou dodal dřevěné stěny žalovanému (kupujícímu) předáním prvnímu dopravci k přepravě pro kupujícího (§ 2090 odst. 1 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost uhradit dohodnutou cenu výši 67 017,06 Kč vč. DPH, kterou žalobce vyúčtoval fakturou č. [tel. číslo] splatnou 2. 3. 2020 (§ 2079 odst. 1 o. z.), a protože se dostal s plněním svého dluhu do prodlení, je povinen hradit úroky z prodlení (§ 1968 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.), a to po uplynutí lhůty k plnění stanovené výzvou doručenou žalovanému 17. 2. 2021. Dále soud uzavřel, že s ohledem na § 2053 o. z nelze k žalobcem tvrzenému písemnému uznání dluhu žalovaným přihlížet, neboť neobsahuje důvod vzniku dluhu žalovaného a nemá tedy zákonem požadované náležitosti. Dále soud konstatoval, že se neztotožnil s názorem žalovaného, že mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva o spolupráci. V této souvislosti podrobně zdůvodnil, proč vzal za prokázané, že žalobce vystupoval ve vztahu k žalovanému pouze jako subdodavatel a že za dané situace podnikatelské riziko vyplývající z obchodního vztahu mezi účastníky nese výlučně žalovaný. Za důvodnou neshledal ani obranu žalovaného spočívající v poukazu na § 2006 odst. 1 o. z., tedy zánik závazku pro následnou nemožnost plnění. K tomu odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010. Zdůraznil, že Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že tzv. hospodářská nemožnost v plnění zánik závazku nepřivodí. Závazek proto nezanikne pro nemožnost plnění, je-li dlužník například platebně nezpůsobilý, a to bez ohledu na to, zda si tuto platební nezpůsobilost přivodil zaviněně samotný dlužník, či zda jde o následek jiné, dlužníkem nezaviněné okolnosti. K otázce zániku závazku pro následnou nemožnost plnění přitom žalovaný v zásadě pouze uváděl, že žalobci neuhradí cenu za stěny, když sám nedostal plnění v celém rozsahu od svého klienta, neboť stánek nebyl realizován. Soud tak dospěl k závěru, že „podmínky aplikace § 2006 odst. 1 o. z. u žalovaného naplněny nebyly“. Ve vztahu k řízení vedenému u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 148/2021 soud uvedl, že se týká jiné části předmětného stánku, a proto se při posuzování žalobou uplatněného nároku zaměřil na zjištění konkrétních skutkových okolností a nastavení vztahu (týkající se dodávky dvou dřevěných stěn) mezi žalobcem a žalovaným. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve sporu zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

4. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, aby byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě změněn a žaloba zamítnuta. V prvé řadě soudu prvního stupně vytkl, že se nedostatečně a tudíž neúplně a nesprávně vypořádal s otázkou částečné nemožnosti plnění, potažmo nutností aplikace § 2006 o. z. Vyslovil přesvědčení, že soud své závěry v tomto směru dostatečně nevysvětlil a pustil se pouze do doslova volné úvahy o tom, že pokud žalovaný nedostal zaplaceno od svých objednatelů, není to důvodem pro aplikaci § 2006 o. z. Žalovaný však nikdy netvrdil, že okolnost, že on sám nedostal zaplaceno, je důvodem pro aplikaci § 2006 o. z. Soud se vůbec nevyjádřil k meritu argumentace žalovaného, tedy, že důvodem pro aplikaci uvedeného ustanovení je zrušení veletrhu v důsledku pandemie covid-19, tzn. že individuálně navržený a jednoúčelový stánek nebylo možno v místě určení (na veletrhu) postavit. Plnění, které žalobce a žalovaný společně připravovali na tento veletrh, tedy nebylo nikdy dokončeno, nikdy v úplnosti ani nedorazilo na místo určení. Součástí plnění žalovaného jako „hlavního kontraktora“ bylo i plnění žalobce, který dobře věděl o účelu plnění. Stejně tak žalobce velmi dobře věděl, že jeho plnění nemá pro žalovaného samostatně žádnou cenu. Žalovaný je tak přesvědčen, že důvodem pro objektivní nemožnost plnění, jak ji vysvětluje Nejvyšší soud, je pandemie koronaviru a z ní vyplývající následky spočívající v omezení volného pohybu osob a zrušení předmětného veletrhu. To je nepochybně objektivní skutečnost, jak ji definuje zákon a judikatura Nejvyššího soudu. Dále se žalovaný ohradil proti závěru soudu o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Znovu poukazoval na to, že sám žalobce v žalobě hovořil o částečném plnění. Je přesvědčen, že v řízení před soudem prvního stupně dostatečně vysvětlil, že oba účastníci byli v postavení společných partnerů, tzv. „na jedné lodi“, kteří jsou nuceni operativně spolupracovat na konkrétní výstavní expozici, bez ohledu na to, že jeden z partnerů vystupuje jako hlavní kontraktor a druhý jako subdodavatel. Pokud byl veletrh zrušen, musí obě strany nést i rizika a ztráty. Závazek žalobce v žádném případě nemohl být splněn již tím, že něco eventuálně vyrobil a připravil k nakládce. Nadto v řízení ani nebylo spolehlivě prokázáno, že žalobce skutečně vyrobil to, co bylo dohodnuto. V této souvislosti žalovaný namítl, že soud nesprávně vyhodnotil předložené CMR listy, které v žádném případě neprokazují naložení těchto stěn a jejich přepravu do [Anonymizováno]. Navrhl proto, aby odvolací soud těmito důkazy zopakoval dokazování. Současně však namítl, že se jednalo o důkazy provedené soudem prvního stupně až po koncentraci řízení a zdůraznil, že ani skutečnost, že stěny byly případně vyrobeny a připraveny k dopravě, ještě neznamená splnění závazku žalobce z uzavřené smlouvy. Je totiž nepochybné, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva kupní a pokud by soud vztah mezi účastníky správně posoudil jako smlouvu o dílo, nikdy nemohl dospět k závěru o řádném plnění ze strany žalobce, neboť nebyla předvedena způsobilost díla sloužit svému účelu. Stalo se tak z toho důvodu, že stánek se montuje vždy až na místě samém a teprve pak je možno relevantně ověřit, zda plnění poskytnutá jednotlivými subjekty byla skutečně poskytnuta řádně. V daném případě však ke smontování stánku nikdy nedošlo.

5. Žalobce ve velmi obšírném vyjádření k odvolání žalovaného navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K otázce zániku závazku pro nemožnost plnění (§ 2006 o. z.), žalobce zdůraznil, že žalovaný nikdy neprokázal existenci jiného závazku žalobce, než dodat stěny, které si žalovaný objednal. Žalobce neměl nikdy žádný závazek vůči pořadatelům veletrhu a nebylo dohodnuto, že závazek žalobce je splněn a má hodnotu až po realizaci veletrhu. Tomu ostatně nasvědčuje i fakt, že žalobce vystavil žalovanému fakturu na cenu vyrobených stěn již dne 21. 2. 2020 se splatností 2. 3. 2020, tedy před konáním samotného veletrhu a žalovaný tento fakt nikdy nerozporoval. Žalobce se na realizaci stánku žalovaného neúčastnil jiným způsobem, než právě jen dodáním žalovaným objednaných stěn a bylo jeho povinností tyto stěny předat dopravci žalovaného v místě výroby. Pokud žalovaný považuje nárok žalobce za neoprávněný z důvodu nemožnosti plnění, musí být tato nemožnost vztažena právě k plnění, které je předmětem sporu mezi účastníky, a tedy nemožnosti úhrady sjednané ceny za výrobu stěn. Nemožnost plnění ze strany organizátorů veletrhu nemůže mít vliv na nárok žalobce. Nadto žalovaný sám tvrdil, že nemožnost plnění ze strany organizátorů veletrhu se promítla pouze ve formě snížení odměny žalovanému na 60 % a nikoliv úplným zánikem závazku z důvodu nemožnosti jeho splnění. Žalovaný pak nemožnost plnění spatřuje v zásahu vyšší moci, konkrétně vypuknutí pandemie covid-19. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že odborná literatura podmiňuje existenci vyšší moci čtyřmi vlastnostmi, které musí překážka plnění mít, aby jí bylo možno za vyšší moc považovat, konkrétně musí jít o překážku mimořádnou, nepředvídatelnou, nepřekonatelnou a musí vzniknout nezávisle na vůli toho kdo se jí dovolává. Následná nemožnost plnění nastává zejména tehdy, kdy ho nelze vůbec uskutečnit, protože je v rozporu s přírodními zákony a plnit by nemohl nikdo. O takovouto nemožnost plnění se nejedná. Nicméně následná nemožnost plnění vycházející pouze z hospodářských důvodů přichází v úvahu taktéž pouze za předpokladu splnění všech nezbytných náležitostí jejího uplatnění. Ani tyto však nebyly v daném případě splněny. Žalobce si dokáže představit, že vypuknutí pandemie covid-19 může představovat nepředvídatelnou změnu okolností, žalovaný však neprokázal splnění dalších dvou podmínek (to znamená, že by přivodilo jeho hospodářskou „záhubu“ a jednalo by se o plnění tzv. mravně nemožné). V daném případě nebylo prokázáno, že by zaplacení nároku žalobci způsobilo žalovanému hospodářskou záhubu, a to i s ohledem na výši žalobou uplatněné částky. Rovněž je absurdní, aby plnění žalovaného žalobci bylo mravně nemožné. Žalobce souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva a je přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno, že splnil všechny podmínky, aby mu vznikl nárok na úhradu sjednané kupní ceny. Znovu zdůraznil, že žalovaný nikdy neuplatnil žádná práva z vadného plnění a vyrobené stěny od dopravce převzal. Žalobce přitom stěny vyrobil podle zadání a nákresu poskytnutých žalovaným a za kompatibilitu se zbytkem stánku na veletrhu nemůže nést odpovědnost. Vyslovil přesvědčení, že skutková zjištění soudu prvního stupně z předložených CMR listu jsou zcela správná. Podle jeho názoru tyto listiny nebyly prováděny k důkazu až po koncentraci řízení, neboť je k důkazu již dříve navrhoval a uváděl, že mu nebyly dopravní společností předloženy. Tyto listiny následně předložila soudem slyšená svědkyně. V této souvislosti pak žalobce podotkl, že předání vyrobených stěn dopravci žalovaného nevyplývá pouze z předložených CMR listů a výpovědí svědků, ale rovněž z e-mailové komunikace účastníků. Vyzdvihl, že žalovaný nikdy nenamítal, že by mu výrobky dodány nebyly, že by byly dodány s nějakými vadami, ale naopak de facto splnění závazku potvrdil v rámci písemného uznání dluhu ze dne 11. 8. 2020. Podotkl, že žalovaný si byl vědom toho, že smluvní vztah účastníků končil k okamžiku předání vyrobených stěn, když v emailové zprávě z 21. 2. 2020 žalovaný uvedl „ahoj [Anonymizováno], můžeš, prosím, rovnou poslat fakturu a nezdržovat se objednávkou?“ Je otázkou, proč by v tento okamžik žalovaný žádal vystavení faktury, když podle jeho následného tvrzení měl být závazek splněn až realizací stánku na veletrhu v [Anonymizováno].

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. V průběhu odvolacího řízení (ke dni 4. 7. 2024) došlo ke změně obchodní firmy žalovaného, a to z [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], s. r. o.

8. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a pro stručnost odkazuje na podrobné písemné odůvodnění jeho rozhodnutí.

9. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva (§ 2079 ve spojení s § 2086 o. z.). Úprava kupní smlouvy obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pojímá kupní smlouvu mnohem šířeji než předchozí právní úprava platná do 31. 12. 2023 Zákonodárce vychází ze zásady, že pokud v daném smluvním ujednání existují elementy jak koupě, tak provedení díla, je třeba takové ujednání podřídit režimu smlouvy kupní. Zákonodárce se jednoznačně (pod vlivem CISG) přiklonil k širokému pojetí kupní smlouvy Přitom podřízení smlouvy o dílo režimu kupní smlouvy není mimořádný jev. Vlastní inspirací tohoto uspořádání je CISG, jehož úprava (čl. 3 odst. 1, 2) byla převzata již do § 410 obch. zák. [viz [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] aj., Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 17212520, relativní majetková práva 1. část). Nakladatelství Wolters Kluwer, [adresa]].

10. K další odvolací námitce žalovaného odvolací soud zdůrazňuje, že soud není vázán právním hodnocením věci účastníky. Zákon účastníkovi ani neukládá, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva. České soudní řízení je založeno na premise, že účastník (v této souvislosti žalobce řízení civilního) nemusí znát hmotné právo; musí jen přesvědčivě v žalobě vylíčit "příběh" po skutkové stránce. Jak bude nakonec kauza kvalifikována po (hmotně)právní stránce, je výlučně věcí soudu (viz [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] aj., Občanské soudní řízení, 2. část. Soudcovský komentář. Nakladatelství Wolters Kluwer, [adresa]).

11. Důvodná není ani námitka žalovaného, že soud prvního stupně provedl dokazování nákladními listy CMR v rozporu s koncentrací řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v reakci na poučení soudu při prvním jednání ve věci následně v písemném podání navrhl doplnit dokazování nákladními listy CMR s tím, že o tyto požádal dopravce – společnost [právnická osoba] zajišťujícího dopravu pro žalovaného, avšak dosud mu je tato společnost neposkytla. Zároveň navrhl doplnit dokazování výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] (jednatelky a dispečera uvedené společnosti). Předmětné listiny předložila soudu v řízení slyšená svědkyně. Odvolací soud pak neshledal důvod pro opakování dokazování těmito listinami, když soud prvního stupně z nich učinil správná skutková zjištění a současně tyto listiny posuzoval nejen jednotlivě, ale i ve spojení s ostatními důkazy. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že je nutno přihlédnout i k tomu, že žalovaný nikdy dříve nezpochybňoval skutečnost, že by žalobce vyrobené stěny předal k přepravě prvnímu dopravci a rovněž nikdy v řízení netvrdil, že by uplatňoval jakákoliv práva z vadného plnění. Stejně tak nikdy dříve nezpochybňoval fakturu vystavenou žalobcem splatnou ještě před dobou, kdy se měl uskutečnit veletrh v [Anonymizováno]. Z tohoto pohledu se jeví jako účelová jeho obrana spočívající v námitce, že bezvadnost plnění žalobce mohl posoudit teprve poté, kdy by došlo k sestavení celého výstavního stánku na veletrhu. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že účastníci spolu o zaplacení žalobou uplatněné částky jednali a žalovaný podepsal 11. 8. 2020 listinu nazvanou jako uznání dluhu.

12. Odvolací soud nesdílí ani názor žalovaného o zániku závazku pro nemožnost plnění (§ 2006 o. z.). V řízení bylo prokázáno, že žalobce své povinnosti ze smlouvy (závazku) ujednané mezi účastníky splnil a v případě dluhu žalovaného (tj. zaplacení sjednané ceny za dílo) se nejedná o plnění nemožné. Nelze totiž dospět k závěru, že pandemie covid-19 a následná opatření s tím související znemožnila žalovanému jeho dluh splnit (v této souvislosti odvolací soud poukazuje na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu týkající se tzv. hospodářské nemožnosti plnění).

13. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobce za odvolací řízení sestávají z: - odměny za dva úkony právní služby po 3 820 Kč, a to to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), - náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 730,40 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalobce za odvolací řízení činí 9 970,40 Kč.

15. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů zcela úspěšným žalobcem a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení