27 Co 86/2025 - 279

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 5 C 169/2024-246 ze dne 3.12.2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 29 148 Kč; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku výroku II. a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 652 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 5 C 169/2024-246 ze dne 3.12.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], o výměře 185 m2, vymezeného dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. [hodnota]-[Anonymizováno], vyhotoveného společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], se sídlem [adresa], k.ú. [adresa], obec [adresa], ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem Ing. [jméno FO] dne 03.05.2024, č. ověření [Anonymizováno], a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, KP Mladá Boleslav, [Anonymizováno], dne 20.05.2024 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované na náhradu nákladů řízení 37 376 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce svou držbu odvozuje od nabytí vlastnického práva k souboru nemovitostí (včetně pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]) na základě darovací smlouvy uzavřené dne 22.12.1997. Žalovaná se stala vlastníkem dotčeného pozemku parc. č. [hodnota] (včetně jeho sporné části) na základě darovací smlouvy ze dne 3.4.1998. Převáděné soubory nemovitostí byly u obou smluv popsány znaleckým posudkem. Předchozím vlastníkem všech uvedených nemovitostí žalobce i žalované byl jejich společný otec, který takto rozdělovanou usedlost restituoval. Třetí díl nemovitostí (usedlosti) později získala sestra účastníků [jméno FO] (včetně domu č.p. [Anonymizováno]).

3. Z vyjádření MÚ [adresa] ze dne 18.3.1999 bylo zjištěno, že byl udělen souhlas s oddělením části objektu č.p. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalobce), a to za podmínky, že k oddělené části bude též oddělena část pozemku z pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a k tomuto pozemku a objektu bude zajištěn přístup (jako pozemek nebo věcné břemeno). Dne 22.5.1999 byl tento souhlas zaslán žalobci. Dle prezenční listiny z místního šetření a ústního jednání v rámci stavebního řízení k výstavbě rodinného domu žalované dne 7.6.2000 (na její skupině pozemků) byli tomuto přítomni mj. žalobce a žalovaná. Z přiloženého situačního výkresu je potom patrné, že hranice mezi pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. st. [Anonymizováno] je ve spodní části pozemků tvořena zdí budovy, která leží na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]. V té době sice byla budova již odstraněna, její umístění ale bylo žalobci dobře známo. Historická hranice mezi pozemky žalobce parc. č. st. [Anonymizováno] a žalované parc. č. [hodnota] (a to nejméně od zápisu z roku 1964 vedeného v mapě evidence nemovitostí) vedla právě v těsné blízkosti zdi této hospodářské budovy stojící na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], s tím, že vymezení této hranice je potom dle všech katastrálních map (nejméně od roku 1964) téměř totožné, pouze s drobnými odchylkami spočívajícími v tom, že v severní části je nově zakreslená hranice mírně vychýlena směrem k východu (dle měřítka cca o 2 metry v nejsevernější části), na jihu pak hranice kopíruje roh zmiňované hospodářské budovy. Cesta vedla historicky okolo hospodářské budovy, nyní sporná část cesty byla podle výpovědi žalobce za komunistů jedinou přístupovou cestou k mlýnu (č.p. [Anonymizováno] i k č.p. [Anonymizováno]). V tomto směru odkazoval soud prvního stupně dále na řadu geometrických plánů a snímků pozemkové mapy, vypracovaných od roku 1999 až do roku 2024, které byly nebo měly být (a nakonec nebyly) v rodině podkladem různých právních jednání. Sám žalobce při svém výslechu potvrdil, že se historicky jednalo o cestu, která stála vně hospodářských budov, z čehož podle soudu prvního stupně plyne, že dle katastrálních map byla vždy součástí pozemku parc. č. [hodnota]. Dále žalobce při výslechu potvrdil, že se o cestě říkalo, že je to „služebnost mlýnu.“ Ještě podle fotografií z roku 2008 také uvedená cesta nebyla ze strany žalované lemována tújemi, na které poukazoval žalobce. Dále bylo zjištěno, že předmětný pozemek – cestu – užívali oba účastníci, byť údržbu zajišťoval převážně žalobce. [jméno FO], bývalý zaměstnanec MÚ [adresa], prohlásil, že pro žalovanou v letech 2004 a 2007 zpracovával povolení ke kácení dřevin na jejích pozemcích parc. č. [hodnota]. Obě povolení byla dodána se zákresem v katastrální mapě a situačním popisem. Konalo se i místní šetření. Z rozhodnutí MÚ [adresa] ze dne 23. 2. 2004 a 19. 4. 2007 bylo zjištěno, že na uvedených pozemcích žalované bylo povoleno kácení stromů. Žalobce o tomto kácení věděl, ve své výpovědi uvedl, že cestu využívala těžká technika a že prováděl poté opravy cesty. Na to, kdy poprvé viděl plány cesty, si ale nevzpomněl. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce se jako vlastník uvedené cesty nechoval ani později, např. v jednání se třetími osobami nevystupoval v roce 2016 jako vlastník předmětné části pozemku parc. č. [hodnota], nýbrž pouze jako vlastník té části cesty, která se dle zápisu v katastru nemovitostí nachází na pozemku v jeho vlastnictví.

4. Na tomto skutkovém základě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemohl být oprávněným držitelem ve smyslu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a proto nemohl předmětnou část pozemku v režimu této právní úpravy vydržet. Zdůraznil, že žalobce nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětné části pozemku parc. č. [hodnota], jelikož by to bylo „v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná musela vědět, že stav zápisu neodpovídá skutečnosti.“ Dále soud prvního stupně uvedl, že cestu užívali oba účastníci a že držitelkou byla žalovaná, která svou držbu vykonávala (částečně) prostřednictvím žalobce a jako vlastník se při různých příležitostech i chovala. Sám žalobce naopak nepřikládal důležitost právnímu důvodu, na jehož základě cestu užíval a udržoval, když uvedl, že se o cestě říkalo, že je to služebnost mlýnu.

5. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalobce nemohl předmětný pozemek nabýt do svého vlastnictví ani mimořádným vydržením ve smyslu § 1095 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), jelikož pozemek nedržel po zákonem předpokládanou dobu 20 let a držba skončila před 1.1.2019. Navíc uvedl, že žalobce jednal v nepoctivém úmyslu, který plyne zejména „ze shora uvedených závěrů o znalosti stavu věcí tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí.“ Pokud se „o cestě říkalo, že je to služebnost mlýnu,“ tak to jeho vlastnictví vylučuje. Žalovaná také neměla podle soudu prvního stupně důvod se domnívat, že její držba je v konkurenci s držbou ze strany žalobce, protože žalobce mohl pozemek užívat z jiného právního titulu (věcného břemene). Na tomto nic nemění ani fakt, že to byl převážně žalobce, kdo předmětnou cestu udržoval. Při dobrých vztazích mezi rodinnými příslušníky – žalobcem a žalovanou (tak jak panovaly do roku 2022) – není nepochopitelné, že údržbu cesty prováděl většinou žalobce, aniž by byl vlastníkem. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, které podrobně vyčíslil.

6. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, a to v celém rozsahu. Namítá, že rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný, pokud soud prvního stupně v odůvodnění podle § 157 odst. 2 o.s.ř. nevyložil, které skutečnosti má prokázány a o které důkazy opřel svá zjištění, ani nevysvětlil, proč neprovedl navržené důkazy, zejména výslechy tří svědkyň, jež by potvrdily rodinné vnímání cesty jako součásti mlýna, odvolatelovu dobrou víru i absenci nepoctivého úmyslu. Soud prvního stupně vyšel podle žalobce z chybné premisy, že historická hranice mezi pozemky účastníků probíhala v těsné blízkosti zdi hospodářských budov na pozemku žalobce a že tato skutečnost mu musela být známa, a dále se dovolával principu materiální publicity katastru nemovitostí. Odvolatel však upozorňuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 837/98, 22 Cdo 2338/2014), podle níž je – za určitých okolností – přípustná i oprávněná držba pozemku v rozporu s údaji v katastru (tzv. contra tabulas); posouzení dobré víry držitele proto nelze založit výlučně na souladu se zápisy v katastru, nýbrž na komplexním zhodnocení všech okolností držby. Odvolatel tvrdí, že při nabytí vlastnictví k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] darem od otce neměl a při běžné opatrnosti ani nemohl mít pochybnosti o tom, že k jeho nemovitosti náleží i sporná část přilehlé cesty, kterou rodina odjakživa užívala výlučně ve prospěch mlýna. Nebylo prokázáno, že žalobce tehdy měl znalost katastrální mapy a že věděl, kudy dle katastrální mapy vedou hranice pozemků a že jsou navázány na hranice staveb. I pokud vedla historická hranice mezi pozemky účastníků řízení v těsné blízkosti hospodářských budov, neznamenala by tato skutečnost sama o sobě, že žalobce byl s takovou skutečností prokazatelně seznámen při nabytí vlastnického práva ke svému pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], kdy se držby pozemku ujal, ani někdy později v průběhu vydržecí doby. U geometrických plánů a znaleckých posudků z let 2001 až 2003 nijak nevyplývá, že by žalobce byl objednatelem nebo že by s nimi byl seznámen. Součástí darovací smlouvy nebyla katastrální mapa, geometrický plán ani znalecký posudek. Žalobce neměl ani povinnost se s takovými dokumenty seznamovat, vytyčovat hranice, nebo přeměřovat své pozemky, zejména pokud šlo o bezúplatný převod od osoby blízké. Dále namítl, že cesta slouží výlučně potřebám žalobce a dále potřebám vlastníka pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] (druhé sestry), pro žalovanou je bezúčelná. Za stěžejní pak žalobce dále považuje okolnost, že pozemky účastníků nebyly odděleny rozhradou, ale cesta byla v terénu „fakticky prostorově oddělena“ (směrem k žalobci) nejprve kameny a posléze tújemi. To, že cestu po určitou dobu užívala i žalovaná k přístupu do domu na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], kde bydlela, než si vedle postavila svůj dům, nemůže samo o sobě zpochybnit dobrou víru žalobce, který cestu považoval za vlastní a ostatním členům rodiny „nezakazoval,“ aby cestu používali. Jestliže žalobce označil při svém účastnickém výslechu spornou část pozemku za služebnost mlýnu, bylo tím myšleno, že cesta slouží a patří k mlýnu. Tímto výrokem nebyla myšlena služebnost v právním smyslu, jak uvedl soud prvního stupně. Za nesprávný považuje odvolatel i úsudek soudu, že dne 29.6.2016 se žalobce nechoval jako vlastník. Podstatný je podle žalobce závěr, že k řádnému vydržení pozemku došlo již dne 29.12.2007 po uplynutí desetileté vydržecí doby podle § 134 obč. zák. Současně namítá, že soud pochybil i při posouzení možnosti mimořádného vydržení podle § 1095 a násl. o.z. Připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), podle níž důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu leží na vlastníku, a rozhodující je stav k okamžiku uchopení držby, nikoli vědomost držitele získaná až v průběhu vydržecí doby. S upozorněním na § 3066 o.z. pak odvolatel dovozuje, že do běhu mimořádné vydržecí doby se započítává i držba před 1.1.2014. Žalovaná až do 1.1.2019 nebrojila proti držbě pozemku žalobcem, takže žalobce vydržel vlastnické právo nejpozději tímto dnem. Samostatně pak žalobce brojí i proti výroku o nákladech řízení. Má zato, že některé úkony právního zástupce žalované – zejména několika hodinové porady před soudním jednáním – nebyly účelné, a proto by je soud neměl žalované přiznat. Na základě těchto skutečností žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil soudu prvního stupně, případně aby změnil výrok o náhradě nákladů řízení a náhradu snížil.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně věc posoudil po skutkové i právní stránce správně. Podle žalované žalobce pozemek v rozhodné době nedržel jako vlastník, zatímco žalovaná se k němu chovala jako vlastník a nadále jej fakticky ovládá. Podle žalované nikdy neexistovaly skutkové okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobce vykonával vlastnické panství. Žalovaná dále namítá, že žalobce byl s průběhem vlastnické hranice seznámen opakovaně: mohl ji zjistit z veřejné evidence katastru nemovitostí; prokazatelně ji znal při zřizování služebnosti elektrické přípojky, s jejímž zápisem do katastru souhlasil (původní souhlas dán kolem roku 2000, smlouva z 28.2.2012); byl také přítomen místnímu šetření stavebního úřadu v rámci povolování stavby domu žalované, kde se s hranicí musel seznámit. Tvrzení o údajné nevědomosti proto žalovaná považuje za účelové. Například přesunutí uskladněného dřeva po výzvě žalované ze dne 30.7.2023 a souběžné vyjádření, že o užívání pozemku nemá zájem, potvrzuje, že se za vlastníka nikdy nepovažoval, stejně jako argumentace vydržením služebnosti cesty, nebo jejím užíváním jako veřejně přístupné komunikace. Dále žalovaná poukazuje na skutečnost, že rodina obou účastníků (matka, otec, sestra a žalobce) podepsala dne 29.6.2016 notářský zápis č. [Anonymizováno], obsahující geometrický plán, jenž zřetelně zachycoval služebnost stezky a cesty přes parc. č. st. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobce a také parc. č. [hodnota] ve vlastnictví žalované, kde však nebyla zapsána; tím sami potvrdili, že cesta neleží na pozemku žalobce. Všichni si byli hranic vědomi. Naproti tomu žalovaná cestu nejen soustavně užívala, ale rovněž ji udržovala a opravovala; ve vztahu ke třetím osobám jednala jako vlastnice – při řízeních o stavebním povolení, při kácení stromů, při zřízení zástavního práva ve prospěch banky či při zadání geometrického plánu z 25.5.2000. Takové počínání dokládá kvalifikovanou držbu žalované a vylučuje možnost, aby žalobce nabyl vlastnické právo vydržením. Z těchto důvodů žalovaná uzavírá, že podmínky řádného ani mimořádného vydržení nebyly v případě žalobce splněny, neboť mu chybí jak ovládání věci (držba), tak dobrá víra nakládat s věcí jako s vlastní. Proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé opodstatněné.

9. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami.

10. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, byť by rozhodnutí mohlo být lépe strukturované z hlediska požadavků stanovených v § 157 odst. 2 o.s.ř., zejména při odlišení skutkové a právní části odůvodnění. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, ale nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Obecně také není potřebné, aby se soud ve svém odůvodnění explicitně vypořádal s každým jednotlivým argumentem, důkazním či jiným návrhem účastníka, je-li odůvodnění rozhodnutí vystavěno uceleně a logicky na závěrech, které takové argumenty či návrhy vylučují, popř. je jinak činí nadbytečnými či bezpředmětnými (a tím je implicitně vypořádávají).

11. V daném případě všechny podstatné náležitosti rozhodnutí obsahuje a tomu také odpovídá schopnost žalobce proti tomu obsáhle formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Soud prvního stupně se s podstatnými argumenty žalobce podle názoru odvolacího soudu vypořádal, žalobce pouze se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí (polemizuje s nimi).

12. Z obsahu spisu vyplývá, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, odpovídají provedenému dokazování a podle názoru odvolacího soudu jsou i dostatečné pro právní posouzení. Již z toho je zřejmé, že žalobcem akcentované výslechy svědkyň (z rozhádané rodiny) byly pro posouzení věci nadbytečné, a proto nebyly provedeny, nehledě k tomu, že matka účastníků by zřejmě podle svého zdravotního stavu ani nebyla výslechu schopná.

13. Odvolací soud pro zjednodušení zcela odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a zejména na jeho jednotlivé skutkové závěry z konkrétních provedených důkazů, aniž by vše opakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odůvodnění soudu prvního stupně je velmi podrobné a přesvědčivé a odpovídá obsahu spisu. Zcela správný byl i procesní postup, který k vydání rozsudku vedl.

14. Klíčové okolnosti je však vhodné vypíchnout. Předně není pravdou, že nabývací smlouva žalobce a žalované neodkazovala na znalecký posudek, jak žalobce v odvolání tvrdí. Bylo to naopak. Ve smlouvě sice není žádný přímý odkaz na katastrální mapu a ani jeden tehdejší znalecký posudek nebyl žádnou ze stran předložen, nicméně podle obvyklého běhu věcí nelze uvěřit, že otec účastníků, který tehdy dělil velkou restituovanou usedlost (mlýn s pozemky) mezi své děti na tři díly, současně neseznámil své děti s tím, odkud a kam každý z dílů sahá (a proč), a nelze věřit ani tomu, že by se s tím neseznámil ani žalobce sám jako nový vlastník jedné z nově vzniklých částí. Jde tedy na první pohled o skutkově odlišnou situaci, než je běžné darování jednoho celku (areálu) nemovitostí v rodině na jednoho potomka na úkor cizího souseda, jak bylo řešeno v žalobcem citované judikatuře.

15. Už vůbec pak nelze věřit tomu, že by otec žalobci za těchto okolností (v rozporu s provedeným dělením, na úkor druhého dítěte) vydal ústní nesprávnou informaci právě a jen o sporné cestě, jak žalobce nyní tvrdí. Dělení totiž podle okolností věci proběhlo ze strany otce účastníků nebývale pečlivě, ve smlouvě jsou mimo jiné vypsány všechny výměry pozemků, došlo i k oceňování dílů znaleckými posudky a k řešení řady věcných břemen s dělením spojených, byť některá jednání o břemenech proběhla až později, zejména v době, kdy svůj díl v roce 2016 nabyla od otce (jako poslední) i sestra účastníků [jméno FO].

16. V uvedeném notářském zápise z roku 2016 ve spojení s geometrickým plánem, na který bylo v zápise odkazováno, pak mimo jiné žalobce zřizoval pro svou druhou sestru [jméno FO] věcné břemeno stezky a cesty k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], včetně domu č.p. [Anonymizováno], a to pouze přes své pozemky, včetně parc. č. st. [Anonymizováno] (díly A a C), ačkoli v plánu je stávající okružní cesta zaznamenána i na pozemku žalované parc. č. [hodnota] (díl D), kterého se ale zápis netýká. Přitom je přes pozemek žalované parc. č. [hodnota] cesta k sestře kratší, historická a podle výpovědi žalobce „za komunistů“ dokonce jediná. Je tedy zřejmé, že bylo respektováno vlastnické právo žalované a že žalobce, jeho rodiče a sestra [jméno FO] se skutečně nechovali tak jako by vlastníkem i této části cesty byl žalobce. Naopak. Za těchto okolností jsou skutečně nadbytečné výslechy dalších svědků, včetně sestry [jméno FO].

17. Tomu odpovídá i dopis žalobce ze dne 18.8.2023, jak akcentuje žalovaná, kde žalobce v souvislosti se sporem o uskladnění dřeva skutečně uznává vlastnické právo žalované k pozemku parc. č. [hodnota], včetně sporné části (cesty), která „částečně vede tvým pozemkem,“ s tím, že ale byla užívána od nepaměti, což zakládá podle žalobce předpoklady pro „vydržení služebnosti cesty,“ případně by se mohlo jednat o „veřejně přístupnou účelovou komunikaci.“ Žalobce tedy nebyl uvedeným stavem nijak zaskočen. Nebyl překvapen, kde hranice ve skutečnosti leží, nedomníval se, že mu patří celá cesta, ačkoli mu současně byl znám institut vydržení a také možného veřejného užívání. V tomto směru nelze akceptovat ani snahu žalobce překroutit svou vlastní výpověď tím, že pod pojmem cesta jako „služebnost mlýnu“ nemyslel (domnělé) právo k věci cizí, ale vlastnické právo k cestě (navíc jen své, v rámci jeho dílu, nikoli druhé sestry [jméno FO], v rámci jejího dílu, kde by to objektivně dávalo největší smysl).

18. S tím také korespondují i další jednání, při nichž žalobce musel znát skutečný stav věcí. Jde např. o geometrický plán z roku 2011 vyhotovený pro účely elektrické přípojky ve spojení se smlouvou a návrhem na vklad ve prospěch žalované na úkor žalobce, který podepsal, a to právě přes jeho pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] až na hranici pozemku žalované parc. č. [hodnota]. V uvedeném plánu je ještě zaznamenána i historická hospodářská budova na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] s tím, že břemeno končí za úrovní její zadní stěny, tedy u cesty a nikoli až za ní. Nelze přehlédnout, že cesta v této části vedla a vede těsně za původní hospodářskou budovou, jejíž umístění žalobce podle své výpovědi dobře znal (byla zbourána v roce 1997, tedy těsně před tím, než žalobce svůj díl usedlosti nabyl, byť byla ze zápisu katastru vymazána až mnohem později). Pokud měl žalobce vydržet vlastnické právo k této cestě již v roce 2007, jak i v odvolání tvrdí, a měl být přesvědčen, že je vlastníkem uvedené cesty, je s podivem, že se takových právních jednání účastnil.

19. Totéž platí pro zamýšlené dělení jeho pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] na pozemky parc. č. st. [Anonymizováno] a zřízení břemene cesty podle geometrického plánu z října 2002, kde je celá cesta dokola hospodářských budov, včetně části cesty vedoucí po pozemku žalované parc. č. [hodnota], také jasně vyznačena. Výpovědi žalobce, že o zaměřování svých pozemků pro tyto účely sestrou [jméno FO], včetně umístění geodetických značení v terénu (na zdech a plastovými znaky), tehdy také nevěděl, objektivně nelze věřit, byť zápis do katastru následně neproběhl. O problému s nedořešeným věcným břemenem cesty se ale v rodině jasně vědělo a k dořešení této otázky došlo až v roce 2016 (viz výše).

20. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v tomto směru nepřehlédl ani okolnosti výstavby domu žalované a také kácení dřevin v daném místě. Žalovaná podle předložených listin ze stavebního úřadu požádala v březnu 2000 o stavební povolení k výstavbě nového domu na svých pozemcích parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] (vedle pozemku parc. č. [hodnota]). K tomu také svůj díl usedlosti dostala (jen pozemky, bez obytného domu, má zde k domu i další přístupovou cestu). Proto lze věřit i jejímu tvrzení, že již tehdy v roce 2000 byla ústně řešena její nová elektrická přípojka přes pozemky žalobce, byť věcné břemeno bylo zřízeno až později v roce 2012 (viz výše). Místního šetření stavebního úřadu, k němuž byl k dispozici i snímek katastrální mapy se zákresem umístění zamýšleného domu, se osobně účastnil podle podepsané prezenční listiny mimo jiné i žalobce a otec účastníků (jako sousedi). V plánku je opět zřetelně vidět i vedlejší pozemek žalované parc. č. [hodnota] a také navazující pozemky, včetně pozemků žalobce (se zakreslenou hospodářskou budovou na hranici parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [hodnota]) a pozemky otce účastníků. Tvrzení, že žalobce netušil, kam až sahají jeho pozemky (jeho díl) a kde začíná díl žalované, je za popsaných okolností neudržitelné. Žalobce ostatně ve své výpovědi vždy v rozhodném okamžiku „ztratil paměť,“ takže si nevzpomněl, zda vůbec byl účastníkem uvedeného stavebního řízení, ani kdy vlastně poprvé „viděl plány cesty.“ 21. K otázce kácení dřevin na pozemku parc. č. [hodnota] byly předloženy důkazy z povolovacího procesu v roce 2004 a 2007, opět doplněné zákresem situace na místě do katastrální mapy. Žalobce o kácení věděl, měl podle své výpovědi opravovat cestu po těžké technice. Účastníkem řízení o povolení ke kácení ale nebyl, stejně tak neměl sázet nové stromy na pozemku parc. č. [hodnota]. Na předložených fotografiích z roku 2008, kdy už měl mít žalobce podle svého názoru vlastnické právo k předmětné cestě vydržené, také nejsou k vidění žádné rozhradové kameny, o kterých žalobce hovořil, jsou zde sice nějaké kamenné kvádry a dále kameny kolem poklopu (zřejmě jímky), nejde ale o žádný náznak skutečné rozhrady. Od cesty doleva se naopak jezdilo na pozemek parc. č. [hodnota] a [Anonymizováno] kvůli kácení, na snímcích je zachycen i traktor. Na fotografiích pak nejsou ani túje, které měly tvořit rozhradu vlevo od cesty místo kamenů. To koresponduje s tvrzením samotného žalobce, že k výsadbě tújí došlo ve skutečnosti až po uvedeném kácení, nikoli již v roce 1998, resp. po dokončení stavby domu žalované, který je na fotografiích z roku 2008 ale zachycen ještě ve stádiu bez fasády a bez oken (nedokončený). Na pozemku žalované je v roce 2008 patrná i rozvodná skříň elektro (zřejmě vyústění uvedené přípojky).

22. Zmíněné túje jsou viditelné až na fotografiích z roku 2023 vlevo od předmětné cesty při pohledu k domu č.p. [Anonymizováno], nicméně ani zde nejde o žádnou skutečnou rozhradu signalizující hranice pozemků, jak žalobce tvrdí, ale o prostou zeleň na ozdobu podél cesty. Obdobné keře se na konci cesty ostatně nachází i na pravé straně cesty (u žalobce) a ani zde, byť tentokrát na správném místě z hlediska vlastnického práva, nelze takové keře bez dalšího označit za zřejmou rozhradu nebo její část. Na těchto fotografiích jsou ale také patrné vyježděné koleje vpravo od cesty, již pouze přes pozemek žalobce, což také dokládá jeho ochotu respektovat touto objížďkou vlastnické právo žalované k předmětné cestě ještě v roce 2023.

23. Z uvedeného stavebního řízení lze dále zdůraznit, že žalovaná tehdy bydlela podle tam uváděné doručovací adresy v domě č.p. [Anonymizováno] (v třetím dílu původní usedlosti, u otce), kde zůstala bydlet až do ukončení výstavby svého domu (bydlela zde tedy ještě po roce 2008 – viz výše), jak potvrdil žalobce i v odvolání. Po celou dobu prvních 10 let po nabytí vlastnického práva proto logicky využívala uvedenou cestu jako svůj přístup do domu č.p. [Anonymizováno] (na konci uvedené cesty) a také pro stavební účely, pokud na přilehlém pozemku parc. č. [hodnota] „po levé straně od cesty“ měla skladovat [právnická osoba], měla spotřebovat zde dříve umístěné kameny, jak žalobce také uvedl, a také zde měla kácet uvedené dřeviny a postavit zde elektrickou přípojku a jímku (viz výše).

24. Odvolací soud proto shrnuje, že je zde jasná snaha žalobce založit svou argumentaci nově (při podání žaloby) na tom, že v sázce na minimum písemných důkazů v rodině bude popírat svou vědomost o všem, co se historicky v rodině stalo, pokud pod tím není sám podepsán. Z okolností věci, zejména z posouzení jednotlivých důkazů ve vzájemné souvislosti, lze ale usuzovat, že to bylo jinak, než žalobce tvrdí, a že žalobce od počátku, kdy svůj díl usedlosti získal, dobře věděl, že nyní sporná část historické cesty vedoucí po kraji pozemku parc. č. [hodnota] za původní hospodářskou budovou mu nepatří a že ve skutečnosti patří k dílu žalované. K přístupu do svého domu č.p. [Anonymizováno] měl žalobce ostatně k dispozici druhou část cesty dále napravo. V rodině ale tehdy nedocházelo k žádným sporům, takže nyní spornou část cesty využívali stále všichni i po roce 2008 až do doby, kdy se vztahy v roce 2023 vyhrotily.

25. Jakkoli žalobce zdůrazňoval okolnosti nabytí svých nemovitostí darem, takže neměl důvod tehdy kontrolovat zaměření podle katastrální mapy, nelze přehlédnout, že zde platí v zásadě stejné okolnosti i pro žalovanou. I ona získala své nemovitosti darem a také neměla důvod cokoli prověřovat, na rozdíl od žalobce ale byla už na počátku skutečným a nikoli domnělým vlastníkem. Nebyly zde nově žádné ploty či jiné zjevné rozhrady, které by jednotlivé díly usedlosti od sebe oddělovaly. Pokud tedy žalobce tvrdí, že žalované užívání cesty „nezakazoval,“ platí to spíše opačně. Oba sourozenci spolu s otcem, matkou a dalšími spornou cestu společně využívali a udržovali a žalovaná nikomu užívání cesty nezakazovala. Žalovaná ostatně na jejím konci bydlela ještě v roce 2008, zatímco si vedle (na svém dílu) stavěla dům a s ním související stavby (jímku, přípojku elektřiny). Na rozdíl od žalobce, který v místě pouze jezdil a cestu občasným dosypáváním štěrku udržoval a jinak se jen údajně domníval, že mu cesta patří, tak žalovaná předmětný pozemek parc. č. [hodnota], včetně sporné části cesty, skutečně dostala darem a kromě obdobného projíždění (jako žalobce) vedle stavěla dům, na svém pozemku skladovala materiál, kácela stromy, sázela zde jiné, sázela okrasné keře, vystupovala jako vlastník ve všech správních řízeních a dala pozemek parc. č. [hodnota] i s cestou do zástavy bance. Lze tedy uzavřít, že tím, kdo uvedený pozemek skutečně ovládal, byla žalovaná, a tím, kdo zde byl jen trpěný, byl žalobce, jak bude dále rozvedeno. Skutečnost, že uvedená cesta by se více hodila k využití žalobci (a ještě více jeho sestře [jméno FO]) a nikoli žalované, která má k dispozici ještě jinou cestu, není významná.

26. Soud prvního stupně to sice explicitně neuvedl, ale správně vyřešil prvotní otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o.s.ř. O tom ani nebyl spor, proto není potřebné tento směr argumentace podrobněji rozvíjet.

27. Podle § 3028 odst. 1 a 2 o.z., se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

28. Žalobce se dovolává vydržení předmětného pozemku a tvrdí, že se držby ujal v prosinci 1997 a následně ho držel a užíval až do prosince 2007 a i poté. V tomto směru se tedy žalobce dovolává skutečností a právních následků (vydržení), které měly nastat do 31.12.2013, proto je třeba postupovat podle tehdy účinných právních předpisů, tedy podle obč. zák., jak správně uzavřel soud prvního stupně.

29. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

30. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

31. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

32. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu 10 let, pokud si nechce (nepotřebuje, nemůže) započítávat obdobnou držbu svých předchůdců, a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným.

33. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Otázka existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se měl a mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde však o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.

34. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 26.7.2017, sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, a ze dne 11.1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

35. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení či jiného ovládání cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, podle kterého téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze. Za takové situace jde obvykle o omyl neomluvitelný. Naproti tomu nižší rozdíly obvykle omluvitelné být mohou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, ze dne 6.10.2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004 a další). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 21.6.2012, sp. zn. 22 Cdo 1733/2012 (a dalších) uvedl, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být také omluvitelný a že není nezbytný požadavek, aby nabyvatel text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku. To však neplatí absolutně, vždy záleží na konkrétních okolnostech věci.

36. V daném případě jde primárně o posouzení, kdo z účastníků vlastně v rozhodném období předmětnou cestu držel, tedy kdo s pozemkem (jeho spornou částí) nakládal jako s vlastním. Podstata nakládání s věcí totiž není jen v jejím fyzickém ovládání, byť jde o jeden z podstatných faktorů. Je totiž obtížné stanovit, kdo ovládá pozemek, který je volně přístupný (není oplocený, uzamčený apod.) a který užívá více osob obdobným obvyklým způsobem (zde jako stezku a cestu). Samotné užívání totiž může být projevem různých práv, včetně prosté výprosy (trpění). Corpus possessionis má tedy zejména ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci (právního panství) nad danou věcí, tedy za „nakládání s věcí“.

37. Podle názoru odvolacího soudu to byla za shora popsaných okolností žalobkyně, jak uzavřel i soud prvního stupně. Není také možné, aby jedinou věc mělo ve výlučné držbě víc osob nezávislých na sobě. Možná je pouze společná držba více osob (spoludržba), což není tento případ.

38. Rozhodně nelze uzavřít, že to byl žalobce, kdo jen výkonem práva chůze a jízdy a občasnou opravou manifestoval navenek vůči žalované a všem ostatním svou vůli předmětnou nemovitost skutečně právně i jinak ovládat a nakládat s ní s právem vyloučit z toho ostatní (byť tehdy ještě nikoho nevyloučil). Nic víc žalobci nesvědčí. Žalobce tedy nemohl předmětný pozemek vydržet do svého vlastnictví už proto, že mu nesvědčila samotná držba, ovládání věci, ani vůle mít věc pro sebe. To navíc platí od počátku a dále po celou žalobcem tvrzenou vydržecí dobu podle předchozí právní úpravy.

39. Pokud jde o otázku dobré víry, že věc žalobci patří, má odvolací soud zato, také ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobci objektivně se zřetelem ke všem okolnostem dobrá víra nesvědčí. Nikoli proto, že se žalobce měl a mohl seznámit s odlišným stavem zápisu v katastru nemovitostí podle principu materiální publicity, jak akcentoval soud prvního stupně, to nepostačuje. V daném případě žalobci dobrá víra nesvědčí prostě proto, že žalobce od počátku věděl, kde jeho vlastnictví končí a kde začíná panství žalované. Nebyl v žádném omylu, nemá tedy smysl řešit, zda byl jeho omyl omluvitelný, pokud výměra sporného pozemku je ve vztahu ke zbytku dílu žalobce zanedbatelná. O to zde vůbec nejde. Proto si žalobce nic neověřoval, nebyly mu divné žádné další okolnosti popsané výše, aktivně se účastnil i pozdějších právních jednání, které nyní prezentovanou verzi o domnělém vlastnictví vylučují. Naopak vlastnické právo žalobkyně svým chováním i explicitně respektoval, a i u výslechu před soudem prvního stupně mluvil jen o (domnělé) „služebnosti.“ Pouze se, pod tlakem nepřátelského chování žalované (nevybíravého zamezení průjezdu uvedenou cestou), pokusil proměnit ve vlastnictví to, co mu bylo přenecháno pouhou výprosou (co mu bylo léta trpěno). Tímto způsobem se ale vlastnické právo uzmout nedá.

40. Tím je dáno i právní posouzení věci podle aktuální právní úpravy. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 totiž podmínky vydržení významně změnila. Oproti zpřísnění podmínek řádného vydržení, kde je vydržení vlastnického práva na základě putativního důvodu zcela vyloučeno, zavedla nově i tzv. mimořádné vydržení.

41. U mimořádného vydržení se nevyžaduje, aby dobrá víra byla se zřetelem ke všem okolnostem oprávněná (nově „řádná, poctivá a pravá“). Podle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tedy v případě nemovitých věcí doba 20 let), vydrží držitel nově vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

42. Tato úprava se přitom použije i na držbu zahájenou do 31.12.2013. Podle přechodného ustanovení § 3066 o.z. se do doby stanovené v § 1095 o.z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

43. Z toho vyplývá, že i v případě nesplnění podmínek řádného vydržení podle předchozí právní úpravy může dojít k mimořádnému vydržení podle nové právní úpravy (méně přísných podmínek, ale za delší dobu) s tím, že se do běhu vydržecí doby započítává i doba do 31.12.2013, nicméně k mimořádnému vydržení může dojít nejdříve k 1.1.2019.

44. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu uvedených nových ustanovení benevolentní a stojí na postulátu, že faktický stav může převážit nad právním stavem a „čas zhojí mnohé.“ Nepoctivý úmysl nelze podle Nejvyššího soudu ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 o.z. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy jen na opodstatněném přesvědčení o tom, že držitel, který se držby ujímá, nikomu nepůsobí v tomto okamžiku (při uchopení držby) svou držbou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2023, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a řada dalších).

45. Nepoctivý úmysl, který brání mimořádnému vydržení, musí být dán již na počátku při uchopení držby. Pro účely mimořádného vydržení již nestačí, pokud se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem později v průběhu vydržecí doby (při výkonu držby) dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

46. Nová právní úprava ani shora uvedená judikatura ovšem v daném případě na negativním závěru o vlastnickém právu žalobce nic nemění. Samotná držba věci, kterou žalobce nedisponoval a nedisponuje, je totiž základní podmínkou i u mimořádného vydržení. Není zde tedy žádný rozhodný okamžik uchopení držby předmětného pozemku ze strany žalobce, od kterého by mohla vydržecí doba běžet a ke kterému by se posuzovaly i úmysly žalobce, a to nejen v prosinci 1997, ale ani kdykoli později.

47. Navíc by zde byl dán i nepoctivý úmysl žalobce, jak dovodil i soud prvního stupně, neboť žalobce od počátku věděl, že mu předmětný pozemek nepatří a že patří žalované, proto také nejprve argumentoval možným vydržením služebnosti případně veřejným užíváním cesty a teprve při podání žaloby zkusil prosadit současnou verzi v domnění, že žalovaná mu uvedený úmysl neprokáže. Tato představa žalobce se ale po provedeném dokazování ukázala jako lichá.

48. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

49. Převážně správné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně správně postupoval § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšné žalované. Věcně správně tedy bylo rozhodnuto o tom, že, kdo, komu, kde a v jaké lhůtě má plnou náhradu nákladů řízení poskytnout (viz též § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.) a v tomto rozsahu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

50. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze celkovou výši náhrady nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud za účelné (viz § 137 o.s.ř.) dvě porady advokáta s klientem přesahující jednu hodinu, jak správně namítal žalobce. Porady s klientem jsou standardní náplní práce advokáta, jeho přípravy, a váží se především k následným úkonům, které se odměňují (viz § 11 advokátního tarifu). Jinak jde jen o neúčelné navyšování nákladů. Zvláštní odměna za dlouhou poradu může být vyvolána jen vysokou skutkovou složitostí, kde je účast klienta po delší dobu nezbytná, což není tento případ, natož opakovaně. Odměna advokáta podle § 7 a 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a s ní související náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tak náleží jen v rozsahu 7 a nikoli 9 úkonů právní služby, jak uvedl soud prvního stupně. Jinak lze ale opět odkázat na precizní odůvodnění a na správnost všech výpočtů po jednotlivých složkách náhrady nákladů řízení. Celkové náklady žalované před soudem prvního stupně tak činily 29 148 Kč a nikoli 37 376 Kč (7x 3 100 Kč + 7x 300 Kč + DPH 21 % z uvedených částek + 350 Kč dalších hotových výdajů).

51. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle stejných výpočetních postupů, pouze s tím rozdílem, že se podle doby úkonu aplikují nové (zvýšené) sazby stanovené podle advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025. Náhrada náleží za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 5 620 Kč a za režijní paušály 2x 450 Kč. Dále náleží náhrada za ztrátu času na cestě ze sídla advokáta k soudu a zpět 4x 150 Kč, dále jízdné 1 022 Kč (při cestě 118 km celkem, spotřebě 8 l benzínu/100 km a vyhláškové ceně 35,80 Kč/l a při paušální náhradě 5,80 Kč/km) a DPH. Celkem tak náklady žalované v odvolacím řízení činily 16 652 Kč (2x 5 620 Kč + 2x 450 Kč + 600 Kč + 1 022 Kč +DPH). O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů odvolacího řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení