27Co 30/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jana Podaného a Mgr. Jany Kajzrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 10 800 Kč o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 17 C 174/2020-19 ze dne 29.9.2020 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 17 C 174/2020-19 ze dne 29.9.2020 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 494,32 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 5 494,32 Kč od 5.11.2019 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku byla žaloba co do 10 800 Kč zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně odůvodnil rozsudek tím, že podle smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny uzavřené dne ze dne 21.3.2019 žalobkyně dodávala žalované elektřinu pro potřeby domácnosti do odběrného místa [ulice a číslo], [obec] Smlouva byla uzavřena na dobu určitou 30 měsíců bez možnosti výpovědi, a to v kategorii Domácnost. V rámci smlouvy strany sjednaly pro případ porušení každé jednotlivé platební povinnosti žalované smluvní pokutu 100 Kč a dále smluvní pokutu pro případ opakovaného porušení povinnosti představující„ případnou náhradu škody“ vzniklé neodebráním pro zákazníka nasmlouvaného množství elektřiny ve výši 400 Kč pro kategorii Domácnost za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky do konce trvání smlouvy. Žalobkyně vyúčtovala žalované spotřebu za období od 20.5.2019 do 22.8.2019 v celkové hodnotě 5 494,32 Kč, splatnost faktury nastala 4.11.2019. Z vyúčtování ze dne 22.8.2019 splatného dne 2.9.2019 soud zjistil, že žalobkyně žalované účtovala smluvní pokutu 10 800 Kč jako pokutu za předčasné ukončení smlouvy celkem za 27 měsíců po 400 Kč za měsíc. Tento dluh žalovaná nezaplatila. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit za realizovanou spotřebu, zamítl však uvedenou smluvní pokutu podle § 1813 občanského zákoníku pro její nepřiměřenost. Uvedl, že smluvní pokuta je ve smlouvě využita jednostranně pouze k utvrzení závazků žalované, navíc porušení platebních povinností žalované je sankcionováno kumulativně, a to ve spojení s pokutou 100 Kč za každé prodlení. Naopak povinnosti žalobkyně ze smluv takovým způsobem utvrzovány nejsou. Žalobkyně dále po určitou dobu omezuje právo volby spotřebitele na dodavatele elektrické energie, aniž by spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy, je na spotřebitele vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k dodržení sjednané doby smlouvy. Žalobkyně ale podobně ve smlouvě omezována není. Takové ujednání je nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet. V tomto směru odkázal na závěry přijaté v rozhodnutích Krajského soudu v Praze sp. zn. 103 Co 16/2018, 30 Co 80/2019 a 22 Co 251/2019. K tvrzení o paušalizované náhradě škody vzniklé neodebráním nasmlouvané elektřiny soud prvního stupně upozornil, že povinnost k měsíčnímu odběru určitého minimálního množství elektrické energie ze strany žalované nebyla vůbec sjednána. Jen menšímu úspěchu žalobkyně pak odpovídá i výrok o nákladech řízení.

2. Proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně. Namítala, že žalovaná nesplnila svou smluvní povinnost a neplatila sjednané zálohy ani celkovou spotřebu elektřiny hned od počátku smlouvy. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, měl tento nárok žalobkyně posoudit jako škodový, což bylo v žalobě také tvrzeno s tím, že ujednání o smluvní pokutě náhradu škody nahrazuje. Soud prvního stupně měl také nařídit jednání a žalobkyni o svém názoru poučit. Z toho také žalobkyně dovozovala možnost uplatnění nových tvrzení a nových důkazních návrhů, které označila. Pro posouzení věci podle § 1813 občanského zákoníku nestačí podle žalobkyně sama skutečnost, že jde o ujednání v neprospěch spotřebitele. Toto ujednání musí zakládat nejen nerovnováhu práv a povinností, ale tato nerovnováha musí být navíc významná (v neprospěch spotřebitele). Žalobkyně zdůraznila, že ujednání o smluvní pokutě je ve prospěch žalované kompenzováno ujednáním o nižší než standardní ceně elektřiny a tato ujednání mají mezi sebou přímou spojitost. Poukázala na specifickou povahu právních vztahů při dodávkách elektrické energie, včetně povinnosti žalobkyně zachovávat v soustavě dostatečné, ale limitované napětí, včetně zajištění potřebného množství elektřiny a distribuční kapacity dlouho předem, než je dodána zákazníkům. Smlouvy se zákazníky uzavírané na dobu určitou tuto povinnost obchodníkům s elektřinou ulehčují, neboť obchodník může zajistit kapacitu v předstihu po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Pokud však není smlouva uzavřená na dobu určitou ze strany zákazníka dodržena, vzniká tím obchodníkovi s elektřinou škoda. V tomto směru má sjednaná smluvní pokuta funkci kompenzační, neboť alespoň částečně nahrazuje takto vzniklou škodu. [jméno] nelze odmítnout jen jednoduchým zjištěním, že v uzavřené smlouvě nebyl sjednán požadavek na minimální odběr, neboť i při nulovém odběru zůstává povinnost zákazníkovi hradit tzv. stálé měsíční platby, a to právě za rezervovanou kapacitu. Vázanost smluvní pokuty na opakované porušení platebních povinností není žalobkyní stanovena svévolně, ale odpovídá zákonné úpravě neoprávněného odběru. Pokud soud prvního stupně žalobkyni vytýkal, že smluvní povinnosti žalobkyně neutvrzuje žádná smluvní pokuta, je třeba zohlednit, že povinnosti žalobkyně jako obchodníka s elektřinou neplynou pouze z uzavřené smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, ale jsou stanoveny také zákonnými a podzákonnými předpisy, veřejnoprávní kontrolou a případnými sankcemi. Žalobce má za to, že každé ujednání o smluvní pokutě může být považováno za„ zhoršení“ postavení spotřebitele, přičemž jistě nebylo zájmem zákonodárce vyloučit jakékoliv ujednání o smluvní pokutě. Žalobkyně nerozporuje právo všech zákazníků svobodně si zvolit dodavatele elektřiny, nicméně žádný právní předpis nebrání tomu, aby smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny byla sjednána na dobu určitou a je pouze na volbě odběratele, zda přistoupí na uzavření smlouvy na dobu určitou či na dobu neurčitou s možností ukončit tuto smlouvu kdykoliv, byť opět pod jistým omezením, jež představuje výpovědní lhůta. Uvedená argumentace soudu by ve svém důsledku nutně znamenala, že veškeré ujednání smluv o době trvání je neplatné, neboť brání v možnosti zvolit si dodavatele elektřiny kdykoliv, případně by byla obsoletní a s jejich porušením nemohl být spojován žádný následek. Žalobkyně má za to, že uvedená interpretace není žádoucí. Smluvní pokuta, jež je předmětem odvolání, tak žádným způsobem nebrání odběrateli kdykoliv změnit svého dodavatele elektřiny, pouze alespoň částečně kompenzuje žalobkyni škodu, kterou jí zákazníci tímto svým nepoctivým jednáním způsobují. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal též právo na náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

4. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, proto nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o.s.ř.).

5. V první řadě je třeba uvést, že se žalobkyně mýlí, pokud má zato, že případný závěr soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě není důvodem k zamítnutí žaloby v této části, ale je důvodem pro posouzení téhož peněžitého nároku z titulu náhrady škody. V takovém případě totiž není dána totožnost skutku, nejde o jednu žalobu, ale o dvě rozdílné žaloby se zcela odlišným vylíčením rozhodných skutečností (viz též § 95 o.s.ř.). Není také pravdou, že nárok byl uplatněn (též, neurčitě) jako náhrada škody. Žalobkyně jasně v žalobě požadovala sjednanou smluvní pokutu za vymezené období, žádnou náhradu škody. Nebyl tedy ani žádný důvod odstraňovat vady žaloby. Skutečnost, že smluvní pokuta ze své podstaty představuje paušalizovanou náhradu škody či v daném případě měla„ zahrnovat též případnou náhradu škody,“ na tom nic nemění. Soud prvního stupně se tedy zcela správně s tímto„ možným“ právním posouzením nevypořádal, protože není správné a nebylo třeba se s ním za uvedených okolností vypořádávat.

6. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda je třeba dokazování doplnit za podmínek uvedených v § 213 odst. 4 a 5 o.s.ř., neboť skutkový stav věci je (může být) jiný, než jak byl soudem prvního stupně vzat za zjištěný, a to na základě argumentace žalobkyně o kompenzaci ujednání o sporné smluvní pokutě sníženou cenou elektřiny, tedy zda jde o tvrzení, ke kterému lze v odvolacím řízení přihlížet, i když je objektivně nové, když před soudem prvního stupně nebylo uplatněno a ani jinak nevyšlo (podle obsahu spisu) najevo. Toto tvrzení představuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. spočívající v tom, že zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, ale uplatněny být mohou, protože jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. (§ 205a písm. d) o.s.ř.).

7. V napadeném rozsudku soud prvního stupně část nároku žalobkyně (v rozsahu smluvní pokuty ve výši 400 Kč měsíčně) zamítl s odkazem na nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě (zneužívající charakter této klauzule), aniž by dal žalobkyni možnost se k tomuto závěru vyjádřit (skutkově či právně argumentovat), ať již písemně (na výzvu) či ústně (při nařízeném jednání). V daném případě byl totiž rozsudek soudu prvního stupně vydán podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání i bez jakékoli výzvy a poučení ze strany soudu prvního stupně, navíc za situace, kdy v předcházející části řízení soud prvního stupně rozhodl (plně vyhovujícím) elektronickým platebním rozkazem, který byl zrušen (jen) pro jeho nedoručitelnost žalované. Takový postup soudu prvního stupně je vůči žalobkyni nepřípustně překvapivý (nepředvídatelný). V tomto směru lze odkázat na závěry Soudního dvora EU v rozsudku sp. z. C -472/11 Banif Plus Bank nebo na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Povinnost poučení o jiném právním názoru soudu opakovaně aproboval v podobné situaci i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 909/17 a další). Za této situace nemohou nastat účinky koncentrace řízení upravené v § 118b o.s.ř. ani v § 119a o.s.ř. (viz § 205a o.s.ř.). Proto odvolací soud dokazování k otázce přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě, včetně její kompenzace sníženou cenou elektřiny, doplnil.

8. Žalobkyně v odvolacím řízení nově předložila ceník produktové řady elektřina [anonymizováno] pro domácnosti účinný od 1.1.2019, s nímž je spojena smlouva uzavíraná na dobu určitou 30 měsíců, v níž se smluvní vztah dělí na 3 období v délce 10 měsíců s různými neměnnými cenami za dodávku elektřiny. Pro sazbu žalobkyně podle smlouvy („[anonymizována dvě slova]“) činila cena za dodávku silové elektřiny v období první 10 měsíců 69 Kč měsíčně jako stálý měsíční plat, cena ve vysokém tarifu 1 318 Kč/MWh a v nízkém tarifu 922 Kč/MWh. V dalším období byl stálý měsíční plat shodný, cena ve vysokém tarifu 1 287 Kč/MWh a v nízkém tarifu 901 Kč/MWh. V posledním období byl stálý měsíční plat také stejný, cena ve vysokém tarifu 1 257 Kč/MWh a v nízkém tarifu 879 Kč/MWh. Z ceníku dále vyplývá, že ostatní regulované součásti ceny elektřiny je jsou shodné pro všechny sazby, shodný je i stálý měsíční plat.

9. Dále žalobkyně předložila ceník elektřiny produktové v řadě [anonymizováno] pro domácnosti účinný od 18.2.2019, který je určen podle obsahu ceníku pro zákazníky„ se smlouvami na dobu neurčitou nebo určitou dobu v jejich dalším období trvání smlouvy (pokud je stanovena smluvním ujednáním cena produktu [anonymizováno]) a pro zákazníky, u nichž bezprostředně před účinností změny dodavatele ve prospěch žalobkyně (bez ohledu na jimi sjednaný produkt) probíhal odběr po dobu kratší než 10 pracovních bez přiřazení smluvního subjektu zúčtování. Podle tohoto ceníku činil stálý měsíční plat také 69 Kč, cena ve vysokém tarifu 1 484 Kč/MWh a v nízkém tarifu 1 038 Kč/MWh.

10. Jinak soud prvního stupně v řízení učinil z předložených listin správná skutková zjištění a na jejich základě v zásadě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Proto odvolací soud dále na odůvodněnísoudu prvního stupně pro zjednodušení zcela odkazuje. Soud prvního stupně jasně popsal, jak ke svým závěrům dospěl a odvolací soud se s tím ztotožňuje, odvolací soud pouze zopakoval dokazování uzavřenou smlouvou a obchodními podmínkami, neboť z nich bylo možné učinit i další skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil.

11. Z žalobkyní předložených listin lze v tomto směru zdůraznit, že podle smlouvy ze dne 21.3.2019 bylo dohodnuto trvání smlouvy (30 měsíců) s možnou Prolongací (na dalších 24 měsíců). Byla sjednána produktová řada„ elektřina [anonymizováno]“, distribuční sazba„ [příjmení] [anonymizováno]“, [anonymizováno]. Plánovaná spotřeba činila 1 MWh v nízkém tarifu a 1 MWh ve vysokém tarifu ročně, záloha 800 Kč měsíčně. V případě prolongace ale již byla sjednána řada„ [anonymizována dvě slova]“ nikoli„ [anonymizováno]“ přičemž tato produktová řada se podle vyjádření žalobkyně nachází„ někde mezi“ uvedenými ceníky.

12. Lze tedy uzavřít, že stálý měsíční plat je v uvedených cenících shodný, stejně jako regulované součásti ceny.„ Snížení ceny“ se při plánované spotřebě podle smlouvy (1+1 MWh) pohybuje rámcově od 250 Kč do 400 Kč ročně, tedy v rozsahu méně než [číslo] sjednané smluvní pokuty (400 Kč měsíčně). Řada [jméno] je navíc omezena jen na sjednané období, poté následuje (i podle tvrzení žalobkyně méně výhodná) řada [anonymizováno], smluvní pokuty však zůstávají stejné. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že smluvní pokuta 400 Kč měsíčně pro domácnost ve skutečnosti se sníženou cenou elektřiny přímo nesouvisí a není jí ani přiměřená.

13. Ujednání o předmětné smluvní pokutě bylo v dané konkrétní smlouvě realizováno takto:„ V případě, že zákazník učiní bez souhlasu žalobkyně jakýkoliv právně relevantní projev vůle (bez ohledu na to, zda byl či nebyl určen, a/nebo doručen žalobkyni, zda se tak stalo opožděně, či zda trpěl vadami, a na to, jak a kým je smlouva následně ukončena) směřující k předčasnému ukončení smlouvy sjednané na dobu určitou, a/nebo dodávky od žalobkyně (v roli subjektu zúčtování u operátora trhu) probíhající na základě takové smlouvy (za takový projev vůle se považuje i plná moc ke změně dodavatele či opožděně doručené oznámení o ukončení smlouvy na dobu určitou ve sjednaném termínu; za takový projev vůle se naopak nepovažuje pouhý návrh na předčasné ukončení smlouvy dohodou) a/nebo zákazník opakovaně (tzn. dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost vyplývající ze smlouvy (bez ohledu na to, zda jde o tutéž či různé povinnosti a zda následně jednostrannému ukončení smlouvy ze strany žalobkyně) a/nebo zákazník způsobí svým jednáním nemožnost dodávky, je žalobkyně oprávněna účtovat zákazníkovi smluvní pokutu zahrnující též případnou náhradu škody vzniklé žalobkyni neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny ve výši 400 Kč pro kategorii domácnost a 2 000 Kč pro kategorii maloodběratel, a to za každý kalendářní měsíc i jeho část následující po dni ukončení dodávky od žalobkyně až do konce trvání smlouvy (včetně případné prolongace). V případě zákazníka s distribuční sazbou [anonymizováno] nebo [anonymizováno] dle ceníku se částky smluvních pokut uvedené v předchozí větě snižují o polovinu.“ 14. Soud prvního stupně dále správně zjistil, že uvedená smluvní pokuta v celkové výši 10 800 Kč za 27 měsíců nebyla účtována za (opakované) opožděné placení (vedle další smluvní pokuty 100 Kč), jak žalobkyně uváděla, ale za„ předčasné ukončení smlouvy.“ 15. Soud prvního stupně správně posuzoval právní vztahy mezi účastníky nejen podle zákona č. 458/2000 Sb. (dále jen„ energetický zákon“), ale také podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť smlouva byla uzavřena za jeho účinnosti (dále jen„ o.z.“).

16. Je nepochybné, že strany sjednaly platnou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, což je specifická smlouva upravená v § 50 odst. 2 energetického zákona, která zahrnuje převážně znaky rámcové smlouvy kupní podle § 2079 a násl. o.z.. Taková smlouva může být uzavřena na dobu určitou i na dobu neurčitou, je však třeba respektovat zvláštní ustanovení energetického zákona.

17. Podle § 28 odst. 1 písm. e) energetického zákona má zákazník právo (mimo jiné) na bezplatnou volbu a změnu dodavatele elektřiny.

18. Podle § 50 odst. 2 energetického zákona se smlouvou o sdružených službách dodávky elektřiny se zavazuje výrobce elektřiny nebo obchodník s elektřinou dodávat výrobci elektřiny, jehož zařízení je připojeno k distribuční soustavě na hladině nízkého napětí, nebo zákazníkovi elektřinu a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet související službu v elektroenergetice a zákazník nebo výrobce se zavazuje zaplatit výrobci elektřiny nebo obchodníkovi s elektřinou cenu za dodanou elektřinu a cenu související služby v elektroenergetice. Zahájením dodávky elektřiny podle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny dochází k přenesení odpovědnosti za odchylku z výrobce elektřiny nebo zákazníka na výrobce elektřiny nebo na obchodníka s elektřinou. Smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny musí obsahovat výčet odběrných míst, způsoby úhrady plateb za dodávku elektřiny a související služby v elektroenergetice, délku výpovědní doby ne delší než 3 měsíce, která začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, jedná-li se o smlouvu na dobu neurčitou, oprávnění zákazníka odstoupit od smlouvy v případě neplnění smluvních povinností ze strany dodavatele nebo v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, způsoby vyrozumění zákazníka o navrhované změně smluvních podmínek a poučení o právu zákazníka na odstoupení od smlouvy v případě nesouhlasu s navrhovanou změnou smluvních podmínek, dobu trvání smluvního závazku, rezervovaný příkon, typ měření a opatření přijímaná při předcházení stavu nouze, ve stavu nouze a odstraňování následků stavu nouze.

19. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

20. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností strany v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, leda že se jej spotřebitel dovolá.

22. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená smluvní pokuta tvoří významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalované coby spotřebitele (§ 1813 o.z.). Jde o zakázané ujednání, k němuž se podle § 1815 o.z. nepřihlíží. Soud musí uvedené ustanovení aplikovat z úřední povinnosti (ex officio), není tedy třeba, aby se žalovaná takového postupu dovolávala. Soud prvního stupně tedy postupoval správně a ani nová skutková zjištění odvolacího soudu na tom nic nezměnila.

23. Argument žalobkyně, že uvedené ujednání o smluvní pokutě je spotřebiteli kompenzováno ve smlouvě na dobu určitou nižší cenou elektřiny (v její neregulované části), není přiléhavý už proto, že uvedená„ úspora“ měla být podle smlouvy a předložených ceníků řádově nižší než výše smluvní pokuty. Výše ceny elektřiny, včetně jakékoli (veřejné či neveřejné)„ slevy,“ je navíc v neregulované části odrazem smluvní volnosti a soutěže mezi jednotlivými dodavateli elektrické energie, neexistuje žádná„ standardní cena elektřiny.“ Obecně tedy cena se smluvní pokutou přímo nesouvisí, je to jen výmluva ze strany žalobkyně. Žalobkyně ostatně neposkytuje cenu podle ceníku [anonymizováno] všem zákazníkům se smlouvou na dobu určitou, např. ji neposkytuje těm, kteří při prolongaci smlouvy přejdou na řadu [anonymizována dvě slova].

24. Tvrzení žalobkyně, že si tímto způsobem zákazník zajistí výhodnou neměnnost ceny (která se mu po sjednanou dobu v závislosti na burzovních nákupech nezvýší), je také zavádějící, neboť nemusí jít o žádnou ekonomickou výhodu (cena se zákazníkovi a žalobkyni v závislosti na burzovních nákupech ani nesníží). Ve své pravé podstatě tak předmětná smluvní pokuta ve spojení s pevnou délkou smlouvy představuje snahu žalobkyně přenést své vlastní podnikatelské riziko obchodníka s elektřinou (při nákupu a prodeji elektřiny) na konečného zákazníka - spotřebitele, což i sama doznala (tento obchodní model situaci žalobkyni„ ulehčuje“).

25. Neobstojí tvrzení, že jde o kompenzaci za neuskutečnění plánované dodávky elektřiny, neboť smluvní pokuta je vázána na předčasné ukončení smlouvy, nikoli na nerealizovaný odběr. Tvrzená„ škoda,“ která má být pokutou (paušálně) kompenzována, by žalobkyni mohla vznikat i za trvání smluvního vztahu v situaci, kdy by v odběrném místě žalované nebyla elektřina reálně odebírána (šlo by o tzv. nulový odběr). Paušální měsíční plat, který se k této otázce vztahuje, je podle předložených ceníků také významně nižší než smluvní pokuta, navíc je shodný u smluv na dobu určitou i na dobu neurčitou, resp. v obou předložených produktových řadách a dané distribuční sazbě. Sama žalobkyně navíc doznává, že musí zajistit distribuční kapacitu a nakoupit elektřinu před tím, než má být zákazníkům dodána, reálně tedy mnohem dříve, než je smlouva mezi stranami vůbec uzavřena. Jde o standardní náklad a riziko jejího podnikání. V případě předčasného ukončení smlouvy jde navíc o uvolněnou kapacitu pro dodávku téže elektřiny jinému zákazníkovi, takže tato„ škoda“ vůbec nemusí vzniknout.

26. Nelze také přehlédnout, že uvedenou argumentací by byly dotčeny všechny smlouvy uzavírané na dobu neurčitou, kde zákon (přesto) výslovně omezuje výpovědní dobu na maximálně 3 měsíce (viz § 50 odst. 2 energetického zákona).

27. Jinými slovy představuje uvedená smluvní pokuta ve spojení s uzavřením smlouvy na dobu určitou 30 měsíců (bez sjednané možnosti výpovědi) a nikoli na dobu neurčitou, kde je výpovědní doba explicitně regulovaná (na maximálně tři měsíce), obyčejný„ spotřebitelský zámek,“ tedy snahu žalobkyně nepřiměřeně omezovat po určitou dobu spotřebiteli právo bezplatné volby dodavatele elektřiny, aniž by za to spotřebitel obdržel adekvátní protiplnění. Nejde o smluvní pokutu vázanou na prodlení. Není také pravdou, jak žalobkyně uvedla, že by bylo neplatné„ veškeré ujednání“ smluv na dobu určitou, neboť brání v možnosti zvolit si dodavatele elektřiny kdykoliv. Problém spočívá v zákazu výpovědi smlouvy (v obcházení zákona), ve spojení s dobou trvání smlouvy a konstrukcí smluvní pokuty. Prostřednictvím předpřipraveného ujednání o době určité (s automatickou prolongací) a o smluvní pokutě, která ekonomicky představuje„ odstupné“ za předčasné ukončení smlouvy (iniciované druhou stranou), je na spotřebitele (žalovanou) vyvíjen nepřiměřený tlak směřující k vynucení sjednané doby smlouvy delší než tři měsíce (zde jen po dobu 30 měsíců, potenciálně však i na jakoukoli delší dobu). Takové ujednání je zjevně nevyvážené v neprospěch spotřebitele a nelze k němu přihlížet, jak shora uvedeno.

28. Relevantní není ani argumentace porušováním smluvních povinností ze strany žalované. Případná nepoctivost žalované (v podobě neplacení) samozřejmě nemůže být důvodem pro ochranu jiné nepoctivosti žalobkyně (v podobě přípravy nepřiměřených ujednání). Ustanovení § 6 o.z. platí pro obě strany stejně a platí také samostatně (nepodmíněně). Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Jinými slovy, nepoctivost jednoho neospravedlňuje nepoctivost druhého.

29. K obdobným závěrům již dospěl Krajský soud v Praze v obdobných spotřebitelských věcech stejné žalobkyně vedených nejen pod sp. zn. 103 Co 16/2018, 30 Co 80/2019 a 22 Co 251/2019, ale i pod sp. zn. 27 Co 99/2019, 27 Co 283/2019 a v dalších a nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat (srov. též § 13 o.z.), a to ani na základě shora uvedených (nových) argumentů žalobkyně.

30. Jen pro úplnost lze uvést, že žalobkyně v řadě předchozích sporů podobného typu argumentovala srovnatelným postavením a praktikami dodavatelů služeb elektronických komunikací (telefonních operátorů). Tuto argumentaci nyní opustila, patrně proto, že podle § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění od 1.4.2020 v případě předčasného ukončení smlouvy se spotřebitelem smí být„ úhrada“ (smluvní pokuta) operátorem požadována pouze, pokud smlouva skončí do tří měsíců od uzavření, a nesmí být„ vyšší než jedna dvacetina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy“ nebo„ jedna dvacetina součtu minimálních sjednaných měsíčních plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy.“ Uvedená právní úprava se na danou věc samozřejmě nevztahuje, je však určitým vodítkem pro posouzení, jak zákonodárce u smluv na dobu určitou na limity smluvních pokut („ zámků“) u spotřebitelů nahlíží.

31. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., který rovněž shledal věcně správným, neboť žalobkyně v řízení uspěla jen v menší části, zatímco převážně úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla ani v odvolacím řízení úspěšná (jejímu odvolání nebylo vyhověno) a žalované v odvolacím řízení také žádné náklady nevznikly. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto nemá žádný z účastníků.

Poučení