28 A 19/2016 - 33

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: M. M., narozen ... bytem M. H., J. 633 zastoupen Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2 proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje se sídlem Liberec, U Jezu 642/2a v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016, čj. OD 385/16-4/67.1/16126/NL KULK 44349/2016, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016, čj. OD 385/16-4/67.1/16126/NL KULK 44349/2016, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola.

Odůvodnění

1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také jen "správní orgán I. stupně“ nebo „prvostupňový správní orgán“) ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. OD/15/38837/PRS, zn. OD/16/5672/PRS, p. č. 63/16, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2.500 Kč.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení, v jeho průběhu zjištěné skutečnosti a konkretizoval podklady pro zahájení řízení o přestupku v dané věci. Uvedl, že žalobce byl uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) cit. zákona. Uvedeného přestupku se z nedbalosti dopustil tím, že dne 29. 8. 2015, ve 13:35 hod., kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR jako řidič vozidla tovární značky BMW 525, registrační značky x, na silnici č. I/10, v obci Malá Skála, ve směru na Železný Brod, na autobusové zastávce, kde s ním byl proveden test na přítomnost omamných a psychotropních látek Drugwipe 5S, který byl pozitivní na návykovou látku Cannabis. Dále se dobrovolně podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. Provedeným odborným toxikologickým vyšetřením odebrané krve dosahovala hodnota D9 tetrahydrocannabinolu (dále jen „THC“) v koncentraci 3,0 ng/ml. Řídil tak vozidlo v takové době po užití návykové látky, kdy byl ještě pod vlivem této návykové látky.

3. Za toto jednání byla žalobci podle ustanovení § 125c odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 6.000 Kč a podle ustanovení § 125c odst. 5 téhož zákona uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci prvoinstančního rozhodnutí. Dle ustanovení § 79 odst. 1 a 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a dle ustanovení § 1 a 2 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., o paušálních částkách nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů, byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 2.500 Kč.

4. V reakci na námitky žalobce uvedené v jeho vyjádření došlém správnímu orgánu dne 23. 2. 2016 k vznesené pochybnosti, zda znalec zkoumal jeho krev, když naposledy užil návykovou látku v malém rozsahu dva dny před odběrem krve, žalovaný uvedl, že žalobce nezpochybnil, že v daném místě a čase řídil předmětné vozidlo, ani to, že se v nemocnici v Turnově podrobil lékařskému a toxikologickému vyšetření při podezření z ovlivnění návykovou látkou. Dle protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření při podezření z ovlivnění návykovou látkou byl u žalobce jako vyšetřovaného řidiče proveden odběr krve (2x8 ml) dne 29. 8. 2015 ve 14:30 hod. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, je datum odběru biologického materiálu – vzorku krve rovněž dne 29. 8. 2015 ve 14:30 hod. Žalobce vyslovil sice pochybnost, ale neuvedl žádný konkrétní důkaz, který by naznačoval, že znalec zkoumal jiný vzorek krve, než vzorek krve odebraný žalobci právě uvedeného dne a hodiny v nemocnici v Turnově. Pokud se jedná o užití návykové látky, žalobce sice při silniční kontrole uvedl, že si pětkrát potáhl z marihuanové cigarety ve čtvrtek 27. 8. 2015, a k tomu navrhl provést výslech svědků, žalovaný však tyto návrhy zamítl s odůvodněním, že ve správním řízení není žalobci prokazováno to, kdy požil marihuanu a v jakém množství, ale skutečnost, že řídil motorové vozidlo po užití návykové látky nebo v takové době po užití návykové látky, po kterou byl ještě pod jejím vlivem.

5. K námitce žalobce, že odebraný krevní vzorek nebyl uskladněn ve zdravotnickém středisku, ale na oddělení silničního dohledu Policie ČR Liberec, k návrhu doplnit spisový materiál o vyjádření příslušného útvaru policie ke způsobu uchování vzorku a o vyjádření výboru České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie k tomu, zda takto uchovávaný vzorek krve lze považovat za průkazný, žalovaný uvedl, že odběr krevního vzorku byl proveden v nemocnici Turnov a tento krevní vzorek byl předán žadateli o provedení vyšetření, tj. Policii ČR, KŘPČR LK, oddělení silničního dohledu Liberec. Policie ČR nemá oprávnění vyžadovat znalecký posudek, jehož součástí je kvantitativní screening krve v souvislosti se šetřením přestupků, proto krevní vzorky uchovává do doby, než o jejich vydání požádá správní orgán. Povinností policie je zajistit odpovídající podmínky pro uchování vzorků krve. K argumentům žalobce o možnosti manipulace s jeho krevním vzorkem, žalovaný uvedl, že nejsou ničím podložené, proto je označil za spekulativní až účelové a návrh na doplnění spisové dokumentace o provedení navržených důkazů zamítl. K výhradám žalobce k vystupování policistů v průběhu silniční kontroly, uvedl, že má možnost obrátit se v tomto směru na jejich nadřízeného, neboť není v kompetenci správního orgánu tuto záležitost řešit.

6. K dalším návrhům žalobce, a to na provedení důkazu porovnáním DNA zkoumané krve s jeho krví, k důkazu čtením Metodického pokynu pro postup při toxikologickém vyšetření publikovaným ve Věstníku MZ ČR 9/2012, k důkazu výslechem ustanoveného znalce k podrobnému popisu jeho postupu a k důkazu revizním znaleckým posudkem, žalovaný uvedl, že ve věci ustanovený znalec je soudním znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a jeho povinností je postupovat podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 36/1967 Sb.“). K tomu, že znalec vůči žalobci chová nesympatie, protože mu žalobce dluží určitou finanční částku, žalovaný poukázal na ustanovení § 16 odst. 8 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že žalobce byl povinný uhradit nemocnici v Turnově náklady za lékařské a toxikologické vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou, ale náklady za vypracování znaleckého posudku hradí znalci ten, kdo jeho vypracování zadával (v tomto konkrétním případě správní orgán I. stupně). K otázce dokazování žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, čj. 2 As 33/2014.

7. Dále žalovaný jmenoval podklady, které sloužily pro vydání napadeného rozhodnutí, a to oznámení o přestupku zpracované Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Libereckého kraje, oddělením silničního dozoru, ze dne 2. 9. 2015, čj. KRPL-82571-7/PŘ- 2015-180007, úřední záznam ze dne 29. 8. 2015, oznámení (odevzdání) přestupku (věci) ze dne 29. 8. 2015 s popisem přestupkového jednání s vyjádřením žalobce i jeho podpisem, fotografie přestupce – žalobce pořízené policisty přímo na místě kontroly, poučení (na listu č. 7 spisu); protokol o lékařském a toxikologickém vyšetření při podezření z ovlivnění návykovou látkou (na listu č. 8 spisu), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze dne 25. 10. 2015 (na listech č. 13 až 16 spisu), protokol o ústním jednání, ze dne 28. 1. 2016 (na listu č. 27 spisu). Žalovaný má zato, že uvedené důkazní prostředky jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci, a to zvláště za situace, kdy žalobce nepopírá, že to byl on, kdo řídil předmětné motorové vozidlo v daném čase a místě, kdo byl policií kontrolován a následně vyzván k provedení orientačního vyšetření a odborného lékařského vyšetření zjišťujícího obsah jiné návykové látky než alkoholu a kdo se těmto vyšetřením skutečně podrobil a komu byl odebrán vzorek krve. S ohledem na to žalovaný nepovažoval za nezbytné provádět další dokazování. Předmětné oznámení přestupku i další dokumenty dle jeho názoru postačují k spolehlivému závěru, že řidičem motorového vozidla tovární značky BMW 525, registrační značky: x (CZ), dne 29. 8. 2015, v 13:35 hod., na silnici č. I/10, v obci Malá Skála, ve směru na Železný Brod, na autobusové zastávce, byl právě žalobce.

8. Dále žalovaný konstatoval, že prokázání spáchání přestupku je založeno na dokazování, které správní orgán I. stupně řádně provedl při ústním projednání přestupku. Dle znaleckého posudku ze dne 25. 10. 2015 byla v odebraném krevním vzorku žalobce zjištěna kvantitativní hodnota THC 3,00 ng/ml. Je to prokazatelná hodnota zjištěná laboratorní GC-MS metodou. Zákon o silničním provozu přitom zcela jasně stanovuje a vyžaduje rozbor krevního vzorku při prokazování užití jiných návykových látek, jelikož dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu se řidič považuje za ovlivněného návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem. Tím je nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou látkou. Dle tohoto nařízení je limitní hodnota THC 2 ng/ml. U žalobce byla hladina THC zjištěna 3,00 ng/ml, což je nad limitní hodnotou a žalobce je proto považovaný za ovlivněného touto návykovou látkou. Žalovaný označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ze dne 25. 10. 2015 za jeden ze stěžejných důkazů v předmětném správním řízení.

9. K argumentu žalobce ohledně absence zavinění v předmětném jednání vzhledem k tomu, že je nemyslitelné, že ovlivnění návykovou látkou trvalo více než 52 hodin od užití, přičemž se žalobce sám považuje za mírně rekreačního uživatele konopných drog, žalovaný zopakoval, že mu není prokazováno to, kdy a jaké množství marihuany vykouřil, ale skutečnost, že řídil motorové vozidlo v takové době po užití návykové látky, kdy ještě byl pod jejím vlivem. Žalovaný vycházel ze zásady odpovědnosti za zavinění a vzal v úvahu i vyjádření žalobce ohledně užívání marihuany. Připomněl, že dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění. V tomto konkrétním případě se dle žalovaného jednalo o nedbalost vědomou, jelikož žalobce věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí, konkrétně tím, že řídil motorové vozidlo v takové době po užití návykové látky, kdy ještě byl pod jejím vlivem, ohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Žalobce věděl, že užil návykovou látku, věděl i to, že když bude řídit motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, tak se dopustí přestupku. Předpokládal, že ovlivněn návykovou látkou již nebyl, jelikož se pokládá za rekreačního uživatele konopných drog a užil marihuanu před dvěma dny a v malém množství. Vyšetřením vzorku jeho krve ale byla prokázána přítomnost THC v koncentraci 3,00 ng/ml (pozitivní) a jeho hlavního metabolitu, kterým je carboxy-D9 -tetrahydrocannabinol. Tím došlo k naplnění formálního znaku přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Tím, že žalobce řídil motorové vozidlo v takové době po užití jiné návykové látky, kdy ještě byl pod jejím vlivem, ohrozil zájem společnosti chráněný zákonem, kterým je bezesporu bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a došlo tím i k naplnění materiálního znaku předmětného přestupku.

10. Závěrem se žalovaný zabýval výší a druhem sankce v daném případě. Konstatoval, že za předmětný přestupek se dle ustanovení § 125c odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu uloží pokuta od 2.500 Kč do 20.000 Kč a dle ustanovení § 125c odst. 5 téhož zákona zákaz činnosti od 6 měsíců do jednoho roku. Žalobci byla uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, což je na spodní hranici zákonem stanoveného rozmezí a sankce pokuty ve výši 6.000 Kč, což je v první čtvrtině zákonem stanoveného rozmezí. Žalovaný dále uvedl, že „závažným porušením zákona o silničním provozu je zejména to, že odvolatel řídil předmětné vozidlo v takové době, kdy ještě byl pod vlivem jiné návykové látky“, proto považoval uložené sankce za odpovídající. Povinnost odvolatele uhradit náklady přestupkového řízení byla zvýšená na 2.500 Kč z důvodu přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.

11. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu I. stupně, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soustředil do následujících bodů: Vady rozhodnutí prvého stupně 12. Ve vztahu k právní kvalifikaci přestupku má žalobce předně za to, že výrok rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jakož i v rozporu s § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 77 zákona o přestupcích, neboť v něm není uvedeno, podle jakého právního ustanovení správní orgán dovodil, že se na žalobce hledí, jako by byl při řízení motorového vozidla pod vlivem jiné návykové látky. Žalobce zastává názor, že jak § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tak § 5 odst. 2 písm. c) téhož zákona, jsou tzv. blanketními normami, kdy prvně jmenované ustanovení se odkazuje na ustanovení jmenované na druhém místě, a ustanovení jmenované na druhém místě se odkazuje na nařízení vlády č. 41/2014 Sb. Dle názoru žalobce měl výrok rozhodnutí prvého stupně obsahovat též odkaz na nařízení vlády, ze kterého vyplývá limitní hodnota předmětné návykové látky. Pouze v takovém případě (při odkazu na předmětné nařízení vlády) by tak výrok byl dle názoru žalobce úplný, resp. souladný s doktrínou trestního práva ohledně trestných činů s tzv. blanketní dispozicí. Současně žalobce namítl, že výrok je vadný i z toho důvodu, že z něj nevyplývá, že přestupek spáchal ve smyslu věty za středníkem obsažené v ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, kdy je jeho vina dovozována na základě nevyvratitelné právní domněnky. Z výroku však tato skutečnost nevyplývá.

13. Žalobce dále k výroku rozhodnutí prvého stupně namítl, že z něj není zřejmá konkrétní forma zavinění (nedbalosti), jakou vzal za prokázanou. Zákon o přestupcích v § 4 rozlišuje dva stupně zavinění, a to úmysl a nedbalost, které se dále dělí na úmysl přímý a nepřímý, a dále na nedbalost vědomou a nevědomou. Správní orgán však tuto skutečnost ignoroval a ve výroku toliko uvedl, že údajný přestupek žalobce spáchal z nedbalosti. Ani z odůvodnění rozhodnutí prvého stupně však není zcela zřejmé, jakou formu zavinění vzal správní orgán za zjištěnou. V řízení o trestním obvinění v širším smyslu přitom nepochybně musí být zjištěna konkrétní forma zavinění (nepostačuje tedy zjištění toliko o úmyslném nebo nedbalostním zavinění). Výrok rozhodnutí prvého stupně tedy údaj o formě zavinění neobsahuje, ač tak zákonodárce stanovil jako jeho obligatorní náležitost. To způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost výroku. Výrok připouští dvojí interpretaci, tedy jak nedbalost nevědomou, tak nedbalost vědomou a takový stav je žalobci k tíži. Za přestupek, za který byl žalobce uznán vinným, se přitom zaznamenávají body do bodového hodnocení řidiče, a to i v případě zavinění ve formě nedbalosti nevědomé. Nelze vyloučit, že bodový systém bude upraven tak, že za přestupky spáchané v nejnižší formě zavinění (tj. nedbalost nevědomá) se body zaznamenávat nebudou, případně, že dojde ke snížení bodového postihu za v takové formě zavinění spáchané přestupky. Rovněž lze předpokládat, že konkrétní forma zavinění se stane součástí záznamu o přestupku v Evidenční kartě řidiče. To může žalobce poškodit například u pojišťoven nebo u zaměstnavatelů, stejně tak může skutečnost, že z výroku rozhodnutí není zřejmé nejnižší zavinění, žalobce diskriminovat v řízení o udělení zbrojního průkazu, či jiných povolení či osvědčení.

14. Žalobce dále namítl, že ve výroku rozhodnutí prvého stupně nebylo uvedeno, že s odsouzením z přestupku je spojen též bodový postih. To je dle jeho názoru v rozporu s § 77 zákona o přestupcích, který stanoví, že „výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též (…) druh a výměru sankce“. Záznam stanoveného počtu bodů v registru řidičů je přitom přímo navázán na právní moc rozhodnutí o přestupku správního orgánu, a proto je, dle recentní judikatury Nejvyššího správního soudu, trestem, tedy sankcí za přestupek. Z toho vyplývá, že výrok rozhodnutí prvého stupně o vině z „bodovaného“ přestupku musí obsahovat údaj o tom, že s odsouzením je spojen bodový postih podle silničního zákona, neboť se jedná o druh sankce, který je za přestupek ukládán. Náklady řízení 15. Dále žalobce namítl, že rozhodnutí prvého stupně je nezákonné, neboť částka, která byla žalobci uložena k uhrazení jako nákladů správního řízení, je v rozporu s vyhláškou Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích. Ta totiž v § 1 odst. 2 stanoví, že „byl-li v řízení o přestupcích přibrán znalec, zvyšuje se paušální částka podle odstavce 1 o 2.500 Kč; byl-li přibrán znalec z oboru dopravy nebo oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie nebo toxikologie, zvyšuje se paušální částka podle odstavce 1 o 5.000 Kč.“ V daném případě byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie a žalobci tedy měla být uložena povinnost k úhradě nákladů řízení ve výši 6.000 Kč. Byla mu však uložena povinnost uhradit náklady řízení toliko ve výši 2.500 Kč. Rozhodnutí prvého stupně je z tohoto důvodu nezákonné. Souhrnné zjištění 16. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakých podkladů a jakým způsobem zjišťoval rozhodné skutečnosti. Obdobně to platí i pro rozhodnutí napadené. V odůvodnění rozhodnutí prvého stupně absentuje popis myšlenkového pochodu oprávněné úřední osoby při hodnocení důkazů. To žalobci znemožňuje namítat, že tento myšlenkový pochod je nesprávný, nelogický atp. Rovněž je odůvodnění rozhodnutí prvého stupně z tohoto důvodu v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu.

17. Žalobce též namítl, že správní orgán se nijak nevypořádal s jeho námitkou uplatněnou již při silniční kontrole, a to, že „v žádném případě jsem před jízdou nepožil omamné látky ani alkohol“, resp. s jeho tvrzením, že naposled jinou návykovou látku užil dva dny před řízením motorového vozidla. V tomto žalobce též shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. V tomto případě bylo na místě, aby se správní orgán při vypořádávání této jeho námitky (uplatněné při silniční kontrole a dále též při lékařském vyšetření) zabýval tím, zda byl u něho naplněn subjektivní znak přestupku, tj. zavinění, když tento uvedl, že žádné návykové látky před jízdou neužil, resp., že naposled se „sjel“ dva dny před řízením motorového vozidla, což je doba, kterou lze považovat za dobu, po které již lze mít bezpečně za to, že osoba není návykovou látkou nijak ovlivněna, k čemuž předložil i společnou studii Ústavu soudního lékařství a toxikologie při 1. LF UK a VFN, Psychiatrického centra Praha, Psychiatrické kliniky, 3. LF U a Kriminalistického ústavu Praha. Dle názoru žalobce se správní orgán měl zabývat tím, zda dodržel či nikoliv tzv. potřebnou míru opatrnosti. Materiální stránka přestupku 18. Dle žalobce jsou i úvahy správního orgánu o naplnění materiální stránky přestupku nedostatečné. Namítl proto nepřezkoumatelnost rozhodnutí prvého stupně pro nedostatek důvodů co do naplnění materiální stránky přestupku, kdy správní orgán zastal formalistický pohled na věc, který však je v rozporu s právním státem, jak jej chápe vrcholný orgán správního soudnictví, tedy (kromě Ústavního soudu) nejvyšší autorita kontrolující výkon veřejné správy. Současně namítl, že i kdyby bylo prokázáno, že hodnota 9-THC v jeho krevním vzorku byla 3 ng/ml, nenaplnil by předmětný skutek materiální stránku přestupku, a to zejména z toho důvodu, že by tento přestupek nepáchal vědomě, ale z naprosto nepředvídatelných důvodů, kdy jeho organismus v takovém případě nebyl schopen – z žalobci neznámého důvodu – metabolizovat užitou jinou návykovou látku v čase, který dle odborníků zcela bezpečně k metabolizování takové látky postačuje. Tato skutečnost dle názoru žalobce současně vylučuje zavinění. Poukázal i na to, že dle protokolu o lékařském vyšetření byly jeho řidičské schopnosti zcela neovlivněny, z jeho jednání tedy fakticky nehrozilo zájmu chráněnému zákonem žádné nebezpečí. Zavinění 19. Žalobce namítl, že ani z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, jakou formu zavinění vzal správní orgán za zjištěnou, což namítal již v části vady výroku - forma zavinění.

20. Lze dovozovat, že správní orgán vzal za zjištěnou nedbalost vědomou. Žalobce však zastává názor, že konkrétní forma zavinění musí z rozhodnutí o přestupku vyplývat jednoznačně. Pokud by žalobce vycházel z toho, že správní orgán konstatoval nedbalost vědomou, je nucen namítat nedostatečné odůvodnění takového závěru. Správní orgán se však zabýval toliko tím, zda žalobce věděl, že pod vlivem návykové látky nesmí řídit motorové vozidlo. Dle názoru žalobce je však nezbytné, aby se správní orgán zabýval tím, zda obviněný věděl o tom, že páchá určitý skutek, a že tento skutek je jako určitý přestupek kvalifikován. To totiž odpovídá doktríně trestního práva, podle které musí zavinění krýt všechny znaky skutkové podstaty (tedy mj. i příčinnou souvislost). Správní orgán se však vůbec nezabýval tím, zda žalobce věděl či nevěděl, resp. zda vědět měl a mohl, že hodnota 9-THC v jeho krvi přesahuje nařízením vlády stanový limit. Úvahy správního orgánu ohledně zavinění tedy nejsou úplné a závěr o zavinění ve formě nedbalosti vědomé je odůvodněn nedostatečně.

21. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci žalobce rovněž namítl, že v rozhodnutí prvého stupně zcela absentují úvahy ohledně toho, zda žalobce dodržel – či nikoliv – tzv. potřebnou míru opatrnosti. Míra opatrnosti je dle zmíněného soudu dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Vědomá nedbalost musí být dána též se zřetelem na osobu pachatele a na konkrétní okolnosti případu jím vnímané nebo které měl alespoň možnost vnímat (subjektivní hledisko). Pokuta 22. Žalobce namítl, že mu byl zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložen v rozporu se zákonem, neboť dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích může být pachateli přestupku pouze ta činnost, kterou se dopustil přestupku, nebo pokud v souvislosti s touto činností spáchal přestupek. V intencích případu žalobce je činností, kterou lze za spáchání předmětného přestupku zakázat, řízení motorového vozidla. Žalobce však zastává názor, že touto činností je pouze řízení motorových vozidel skupiny B, neboť právě při řízení motorového vozidla skupiny B měl žalobce spáchat údajný přestupek. Žalobce zastává názor, že za přestupek spáchaný řízením nebo při řízení motorového vozidla určité skupiny je možné uložit jen v rozsahu té skupiny motorových vozidel, do které patřilo motorové vozidlo, které pachatel při páchání přestupku použil.

23. Žalobce namítl, že odůvodnění sankce nelze považovat za souladné s požadavky ustanovení § 12 přestupkového zákona, které obsahuje výčet kritérií, ke kterým je správní orgán povinen v rámci správního uvážení přihlédnout při stanovování druhu a výměry sankce. Správní orgán je tak povinen se při svých úvahách o výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně formulovat východiska, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění stanovené výše sankce bylo následně přezkoumatelné. Odůvodnění uložené sankce je nedostatečné, neboť zde absentuje jakákoli aplikace předmětných kritérií na konkrétní případ obviněného, resp. nelze seznat, jaké skutečnosti správní orgán podřadil pod jednotlivá kritéria a jaké závěry z nich vyvodil. Z tohoto důvodu je rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jakož je i nezákonné, neboť správní orgán zřejmě fakticky k zákonným kritériím nepřihlédl.

24. Žalobce namítl, že i samotná výměra sankce je nepřezkoumatelná, neboť z ní nelze nijak dovodit, jak správní orgán usoudil, že právě pokuta ve výši 6.000 Kč je adekvátní sankcí. Zastavení řízení 25. Žalobce namítl také to, že řízení před orgánem prvého stupně zatížila závažná procesní vada, kdy řízení bylo zahájeno též pro přestupky spočívající v tom, že žalobce neměl na výzvu policistů předložit řidičský průkaz a zelenou kartu. O těchto přestupcích však správní orgán nerozhodl a řízení zastavil. K tomu žalobce namítá, že tento postup je v rozporu se zákonem, neboť správní orgán nesmí rezignovat na zjišťování rozhodných skutečností jen proto, že za jiný přestupek, který je řešen ve společném řízení, hrozí vyšší sankce. Vady rozhodnutí druhého stupně 26. V prvním bodě nazvaném „znalecký posudek“ žalobce zrekapituloval své námitky uvedené již ve správním řízení, kdy vznesl pochybnosti o tom, zda znalec zkoumal jeho krev, což povzbuzuje skutečnost, že odebraná krev nebyla uskladněna ve zdravotnickém středisku, nebo na jiném k tomu specializovaném místě, ale na oddělení silničního dohledu PČR Liberec, vznesl námitku, že mohlo dojít k manipulaci se vzorky krve (záměně jeho krve s krví jiného člověka nebo mohly být do krve návykové látky dodány uměle), když zasahující policisté při silniční kontrole vystupovali vůči žalobci a jeho spolujezdkyni značně nepřátelsky, kdy se o obviněném vyjadřovali jako o „feťákovi“ atp. K tomu navrhl ve správním řízení provedení několika důkazů. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný řádně nevypořádal jeho námitky a s nimi spojené důkazní návrhy, zejména pak důkaz porovnáním DNA zkoumaného krevního vzorku a krve žalobce, který byl způsobilým důkazním návrhem k prokázání nebo vyvrácení námitky, že zkoumaný krevní vzorek není žalobce. Žalovaný se tedy řádně nevypořádal s jeho námitkou a důkazním návrhem, dle žalobce mělo být navržené dokazování provedeno, neboť v opačném případě ve věci zůstala důvodná pochybnost, zda zkoumaný krevní vzorek patří žalobci.

27. Ve druhém bodě se žalobce zabýval svou námitkou, že odebraný krevní vzorek nebyl uskladněn ve zdravotnickém středisku. Vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že policie nemá oprávnění vyžadovat znalecký posudek. Nadto je tato úvaha ve vztahu k námitce, že krevní vzorek byl uchován u policie, lichá, neboť mohla krevní vzorek neprodleně postoupit správnímu orgánu, případně ho uschovat u k tomu odborně způsobilého subjektu. Obdobné platí pro úvahu žalovaného, že naopak správní orgán není oprávněn zadávat a požadovat výsledky odběru krve. Pokud žalovaný uvedl, že je povinností policie zajistit odpovídající podmínky pro uchovávání vzorků krve, k tomu žalobce namítl, že toto obecné tvrzení nemůže nijak vypořádat námitku, že v daném případě nebylo nijak prokázáno, zda konkrétní policejní útvar tuto povinnost dodržuje. Není ani pravdou, že by námitky žalobce nebyly ničím podložené, jak tvrdí žalovaný, když k jejich prokázání navrhoval relevantní dokazování. Nadto námitky obviněného z přestupku nemusí být podložené, resp. pouze z jejich „nepodloženosti“ je nelze odmítat. Rovněž úvahu žalovaného, že k vystupování policistů v průběhu silniční kontroly, má žalobce možnost obrátit se v tomto směru na jejich nadřízeného, označil za nesprávnou, neboť bylo na místě provést navrhované dokazování k prokázání jeho tvrzení, že jej policisté falešně obvinili z přestupků, ohledně kterých nakonec k odsouzení nedošlo, jakož i jeho tvrzení, že policisté se vůči němu chovali nepřátelsky, neboť pokud by z tohoto dokazování vyplynuly pochybnosti o jejich nestrannosti, bylo by na místě pochybovat o nestrannosti zasahujících policistů a též i v tom, zda skutečně nedošlo k manipulaci s krevním vzorkem žalobce.

28. Bod třetí této námitky se týkal zejména osoby znalce ustanoveného v předmětné věci. Z odůvodnění žalovaného dle žalobce vyplývá, že žalobcova tvrzení a důkazní návrhy odmítl předně z toho důvodu, že „ustanovený znalec je znalcem“. Tento důvod žalobce nepovažuje za relevantní, neboť pouhá skutečnost, že ustanovený znalec je zapsaným znalcem, žádným způsobem nevyvrací tvrzení žalobce, že znalec postupoval jinak, než jak je uvedeno ve znaleckém posudku, neboť tento k němu chová nesympatie, neboť mu žalobce dluží určitou finanční částku, jakož tato skutečnost nevyvrací ani další námitky žalobce proti provedenému znaleckému posudku a osobě jeho zpracovatele, neboť i znalci se mohou zmýlit. Pokud žalovaný dovodil, že žalobce tvrzením, že dluží znalci finanční částku, tvrdí, že dluží znalci za zpracování znaleckého posudku, je tato úvaha nepřezkoumatelná a není zřejmé, jak žalovaný k tomuto závěru dospěl, navíc je tato úvaha nesprávná. Dle žalobce úvahy žalovaného v tomto směru nelze považovat za řádné vypořádání jeho námitek a důkazních návrhů. V tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

29. Žalobce nesouhlasil ani s úvahami žalovaného, jakými se vypořádal s námitkou absence zavinění, neboť skutečnost, kdy a v jakém množství požil marihuanu, je skutečností důležitou pro posouzení, zda žalobce údajný skutek spáchal zaviněně. Pokud by se ukázalo pravdou, že marihuanu s nízkou koncentrací 9-THC žalobce užil naposled 52 hodin před jízdou, mohl důvodně (rozumně, legitimně) předpokládat, že již není pod vlivem této návykové látky, neboť – jak je i vědecky prokázáno (což žalobce dokládal přiloženou studií – ovlivnění marihuanou u osoby žalobcovy fyzické konstituce a drogové rutiny vyprchá do zhruba 4,5 hodin po požití. Pokud tedy žalobce užil marihuanu naposled 52 hodin před jízdou, mohl bezpečně předpokládat, že již pod jejím vlivem není, resp. nemohl vědět, že pod jejím vlivem je, nemohl tak naplnit ani nejnižší formu zavinění, tj. nedbalost nevědomou. Nebyl by tak naplněn subjektivní znak přestupku, tj. zavinění. Dle žalobce se žalovaný nevypořádal s jeho důkazním návrhem na výslech svědků k tomu, kdy naposled užil před jízdou marihuanu, neboť tento důkazní návrh nebylo možné odmítnout jako irelevantní, když jím prokazovaná skutečnost byla způsobilá žalobce vyvinit.

30. Žalobce namítl i to, že úvahy žalovaného o vědomé nedbalosti jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jakož i pro nesrozumitelnost, neboť žalovaný na jednu stranu uvedl, že žalobce údajný přestupek spáchal ve vědomé nedbalosti, současně však uvedl, že žalobce předpokládal, že marihuanou již ovlivněn nebyl – a tedy, že nevěděl, že pod vlivem marihuany je. Z toho dle jeho názoru plyne, že vzal za zjištěné, že žalobce nevěděl, že je pod vlivem marihuany, neboť toto tvrzení žalovaný nerozporoval, a naopak jej vzal za základ svých úvah. To však vylučuje nedbalost vědomou, pro jejíž konstatování je nezbytné prokázat, že obviněný věděl o všech znacích dané skutkové podstaty. V daném případě však žalovaný konstatoval, že žalobce nevěděl, že znaky dané skutkové podstaty naplňuje, neboť předpokládal, že již pod vlivem marihuany není. Žalobce proto namítá, že napadené rozhodnutí je co do závěru o nedbalosti vědomé nepřezkoumatelné, neboť zde nejsou úvahy (a v podstatě ani konstatování) žalovaného o tom, že žalobce věděl, že je pod vlivem marihuany, ačkoliv bez tohoto závěru nelze o nedbalosti vědomé vůbec hovořit.

31. Pokud jde o požadavek předložení knihy jízd služebního vozidla policie a ohledání tohoto vozidla ke zjištění, zda vozidlo disponuje palubní kamerou, žalobce uvedl, že výsledkem navrženého dokazování mohly být další pochybnosti o nestrannosti zasahujících policistů, neboť pokud by bylo prokázáno, že policejní vozidlo palubní kamerou disponovalo, vzbuzovalo by pochybnost, proč nebyl pořízen videozáznam, resp. proč tento videozáznam, ač byl pořízen, není obsahem spisu. To by nasvědčovalo tvrzení žalobce, že silniční kontrola neprobíhala standardně. Žalobce namítal, že je povinností žalovaného se řádně s každou námitkou a důkazním návrhem vypořádat, a nikoliv je paušálně odmítnout z toho důvodu, že jejich uplatňování považuje za účelové.

32. Závěrem žalobce zrekapituloval, se kterými jeho námitkami a důkazními návrhy se žalovaný nijak nevypořádal. V tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, resp. tzv. opomenutý důkaz. Konkrétně jmenoval důkazní návrh na provedení znaleckého posudku, zda do zkoumaného krevního vzorku nebyly návykové látky přidány uměle, důkazní návrh na revizní znalecký posudek, zda ustanovený znalec postupoval při znaleckém zkoumání lege artis, resp. zda postupoval v souladu s předepsanou metodikou, důkazní návrh na provedení znaleckého posudku k tomu, jaký byl časový průběh výskytu návykových látek v krvi žalobce, návrh na provedení výslechu lékaře, který žalobci odebíral krev, čímž se snažil prokázat, že nebyl ovlivněn, a že krev mu nebyla odebrána lege artis, na základě čehož mohlo dojít k jejímu znehodnocení, případně k záměně s krevním vzorkem jiné osoby.

33. Dle žalobce se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami, že provedený znalecký posudek nijak nevylučuje, to, že návykové látky byly do zkoumaného krevního vzorku přidány uměle, resp. že se nejedná o krevní vzorek žalobce, nevypořádal se s jeho tvrzením, že ustanovený znalec postupoval v rozporu s předepsanou metodikou, nevypořádal ani důkazní návrh touto metodikou, nevypořádal důkazní návrh na výslech ustanoveného znalce k tomu, jak při znaleckém zkoumání postupoval. Dle žalobce se žalovaný nevypořádal ani s námitkou, že znalecký posudek je nepřezkoumatelný, neboť z něj zcela nevyplývá postup znalce při znaleckém zkoumání, námitku že „tradiční“ znalecký postup při zjišťování návykových látek v krevním vzorku je neprůkazný, což vyplývá ze Stanoviska výboru České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie, které žalobce navrhoval provést jako důkaz. Dále se žalovaný nevypořádal s námitkou, že žalobce dodržel potřebnou míru opatrnosti, nezabýval se tvrzením žalobce, že si před jízdou provedl test na přítomnost THC ve svém organismu, kdy tento vyšel negativně, čemuž navrhoval provést důkaz svědeckou výpovědí několika osob. Konečně se žalovaný nijak nevypořádal s jeho žádostí, aby bylo při výměře sankce přihlédnuto k jeho nuzným majetkovým poměrům, k čemuž navrhoval jako důkaz, aby si správní orgány zajistily informace o majetkových poměrech žalobce od správce daně.

34. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že v něm uvedl své stanovisko ke všem argumentům žalobce uvedeným ve vyjádření ke spisu ze dne 23. 2. 2016, k postupu správního orgánu I. stupně a k podanému odvolání, přičemž na svých závěrech nadále trvá. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

36. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně na základě oznámení přestupku vyhotoveného dne 2. 9. 2015 pod čj. KRPL-82571-7/PŘ-2015-180007, a spisového materiálu o přestupku, který mu postoupila Policie ČR, Krajské ředitelství Libereckého kraje, odbor služby dopravní policie, oddělení silničního dozoru, zahájil se žalobcem oznámením ze dne 14. 9. 2015 řízení o přestupku.

37. Ve správním spise jsou založeny listiny dokumentující předmětný přestupek, a to zejména, úřední záznam ze dne 29. 8. 2015, oznámení přestupku ze dne 29. 8. 2015 obsahujícím popis přestupkového jednání i vyjádřením žalobce a fotodokumentace pořízená při silniční kontrole. Dále je ve spise založeno žalobci předložené poučení osoby v souvislosti s podezřením ze spáchání předmětného přestupku, protokol o lékařském a toxikologickém vyšetření ze dne 29. 8. 2015 a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze dne 25. 10. 2015.

38. Dne 28. 1. 2016 proběhlo ústní jednání bez přítomnosti žalobce, jednání se zúčastnil pouze jeho zástupce. Při jednání správní orgán provedl důkazy listinami a zástupce žalobce požádal o lhůtu k vyjádření se k projednávaným přestupkům. Vyjádření pak bylo správnímu orgánu doručeno dne 23. 2. 2016. Žalobce, resp. jeho zástupce, vznesl mimo jiné pochybnost ohledně uskladnění jemu odebraného vzorku krve, námitky ohledně manipulace s tímto vzorkem, námitky proti zpracovanému znaleckému posudku a proti osobě znalce, a námitky ve vztahu k otázce zavinění v jeho případě, které podpořil přiloženou studií o časovém profilu hladin THC v krevním séru u rekreačních a chronických kuřáků marihuany.

39. Rozhodnutím orgánu I. stupně ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. OD/15/38837/PRS, zn. OD/16/5672/PRS, p. č. 63/16, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu v souvislosti s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit dne 29. 8. 2015, ve 13:35 hod., kdy řídil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 525, registrační značky x, na silnici č. I/10, v obci Malá Skála, ve směru na Železný Brod, kde u něj byl hlídkou Policie ČR proveden test na přítomnost omamných a psychotropních látek soupravou Drugwipe 5S, který byl pozitivní na návykovou látku Cannabis. Dále se podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve. Provedeným odborným toxikologickým vyšetřením odebrané krve dosahovala hodnota D9 tetrahydrocannabinolu (dále jen „THC“) v koncentraci 3,0 ng/ml. Řídil tak vozidlo v takové době po užití návykové látky, kdy byl ještě pod vlivem této návykové látky. Za přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2.500,- Kč.

40. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

41. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu stanoví, že se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo nebo jede na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky“.

42. Dle § 5 odst. 2 písm. b) téhož zákona „řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem“.

43. Dle ustanovení § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak (nevyplývá-li ze zákona něco jiného), aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Správní orgány tak stíhá povinnost opatřit potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být uložena povinnost, jakož i provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, (§ 3, § 50 a § 51 správního řádu).

44. Na úvod je nutno připomenout, že rozhodnutí orgánu I. a II. stupně tvoří jeden celek, proto je nutno z tohoto pohledu nahlížet i na odůvodnění těchto rozhodnutí a jako celek je posuzovat, nikoliv odděleně se zabývat samostatně odůvodněním prvostupňového rozhodnutí a samostatně odůvodněním druhostupňového rozhodnutí, jak činí žaloba.

45. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami, které shledal důvodnými a které vedly ke zrušení rozhodnutí napadeného rozhodnutí.

46. Za důvodnou krajský soud shledal námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění sankce. Žalobci byla v daném případě uložena pokuta ve výši 6.000 Kč (v rámci zákonného rozmezí od 2.500 Kč do 20.000 Kč dle § 125c odst. 4 písm. c/ zákona o silničním provozu) a sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců (v rámci zákonného rozmezí od 6 měsíců do jednoho roku dle ustanovení § 125c odst. 5 téhož zákona). Správní orgán I. stupně ke stanovení výše sankce uvedl pouze to, že zjištěná „hodnota THC byla jen těsně nad limitní hodnotou stanovenou prováděcím předpisem“. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokuta ve výši 6.000 Kč byla stanovena v první čtvrtině stanoveného rozmezí a že „závažným porušením zákona o silničním provozu je zejména to, že odvolatel řídil předmětné vozidlo v takové době, kdy ještě byl pod vlivem jiné návykové látky“, proto považoval uložené sankce za odpovídající.

47. Nutno zdůraznit, že řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání (§ 12 odst. 1 zákona o přestupcích) je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení § 12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je pak povinen se při svých úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a jednoznačně formulovat kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá, přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši ukládané sankce a že právě uložená výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Právě v tomto směru shledal krajský soud odůvodnění rozhodnutí správních orgánů nedostatečné a nepřezkoumatelné.

48. Zásadní pochybení pak spatřuje krajský soud zejména i v samotné argumentaci žalovaného, který při odůvodnění pokuty stanovené v první čtvrtině stanoveného rozmezí (tedy nad její spodní hranicí) uvedl, že „závažným porušením zákona o silničním provozu je zejména to, že odvolatel řídil předmětné vozidlo v takové době, kdy ještě byl pod vlivem jiné návykové látky“. Žalovaný tak považoval za přitěžující okolnost to, že žalobce řídil předmětné vozidlo v takové době, kdy ještě byl pod vlivem jiné návykové látky, což je však součástí zákonné skutkové podstaty předmětného přestupku. Dle ustálené judikatury je však takový postup nepřípustný, neboť zakládá porušení zásady dvojího přičítání. Tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. Při zvažování výše pokuty lze tedy vycházet z různých kvantitativních a kvalitativních aspektů, následků či závažností, jimiž se deliktní jednání projevovalo, nikoli z protiprávnosti jednání jako takového (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, čj. 4 As 22/2005-68, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2007, čj. 29 Ca 211/2006-34, publ. pod č. 1728/2008 Sb. NSS; všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu dostupné na www.nssoud.cz).

49. Rozhodnutí správních orgánů tak nelze ohledně stanovení výše sankce považovat za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné. Jak je již uvedeno shora, výše uložené sankce musí být zdůvodněna takovým způsobem, aby její odůvodnění nepřipouštělo rozumné pochybnosti o tom, že odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Tomuto požadavku však rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedostálo a tato vada nebyla napravena ani v řízení odvolacím.

50. Důvodnou shledal krajský soud i námitku nepřezkoumatelnosti odůvodnění zavinění. Správní orgány se zabývaly zejména tzv. objektivní stránkou přestupku, tj. prokázáním řízení vozidla žalobcem pod vlivem návykové látky. Z hlediska objektivní stránky přestupku není rozhodující, do jaké míry byl řidič návykovou látkou ovlivněn, ale postačuje, že ovlivněn byl (jak správně uvedl i žalovaný). Není tedy rozhodné v jakém množství a kdy pachatel užil návykovou látku, důležité je zjištění přítomnosti této látky v jeho organismu, neboť řidiči je (mimo jiné) zakázáno řízení vozidla bezprostředně po užití návykové látky nebo v takové době, po kterou je ještě pod jeho vlivem.

51. Pokud jde o subjektivní stránku, podle § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Protože zákon ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu ve spojení s porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) cit. zákona jinak nestanoví, postačuje k naplnění subjektivní stránky odpovědnosti za tento přestupek zavinění z nedbalosti. Podle § 4 přestupkového zákona je pak přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z vyjádření žalobce již při samotné silniční kontrole, v průběhu správního řízení a dále pak i v žalobě vyplývá, že se domníval se, že již nebyl ovlivněn návykovou látkou, a to z důvodu, že marihuanu s nízkou koncentrací THC užil naposled 52 hodin před jízdou a že mohl důvodně předpokládat, že již není pod vlivem této návykové látky (což dokládal vědeckou studií). Je tedy nepochybné, že věděl, že svým jednáním (řízením vozidla pod vlivem návykové látky) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (objekt přestupku, jímž je v konkrétním případě zájem společnosti, aby řidič řídil vozidlo neovlivněn návykovou látkou, která může snížit jeho pozornost a schopnost ovládat vozidlo). Věděl totiž, že v době ne zcela vzdáleně předcházející době, kdy vozidlo řídil, užil návykovou látku. Vzhledem k jeho tvrzením však bylo úkolem správního orgánu postavit na jisto, zda důvody, pro které žalobce tvrdí, že spoléhal na to, že neporuší nebo neohrozí zájem chráněný zákonem, byly či nebyly přiměřené, příp. jeho tvrzení vyloučit. K tomu se nabízel zejména např. výslech znalce, který zpracoval znalecký posudek ve věci, který by buď vyloučil s ohledem na jím učiněná zjištění žalobcem předestřená tvrzení, a pokud nikoliv, bylo by třeba provést další důkazy, z nichž by se dalo usuzovat na přiměřenost či nepřiměřenost žalobcem uváděného úsudku.

52. Základním východiskem pro právní závěry o odpovědnosti za přestupek z hlediska subjektivní stránky, zda jde o jednání zaviněné či nezaviněné, o jakou formu zavinění se jedná, je bezpochyby dostatečné objasnění skutkového stavu věci. Povinnost k jeho prokázání nese ve všech směrech správní orgán, bez zřetele na to, zda jde o objasňování skutkových okolností svědčících ve prospěch či neprospěch obviněného (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68).

53. Úvaha správních orgánů opřená o skutková zjištění o tom, zda zavinění, tedy subjektivní stránka přestupku, bylo u žalobce dáno, však v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů absentuje. Správní orgán I. stupně k zavinění uvedl, že žalobce „ … řídil pod vlivem omamných látek, ač věděl, že nesmí řídit vozidlo na pozemních komunikacích pod vlivem návykových látek, protože je držitelem řidičského oprávnění a musí znát předpisy v provozu na pozemních komunikacích, ale spoléhal na to, že již ovlivněn nebude … chování řidiče je tak hodnoceno jako nedbalostní“. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí uvedl, že v tomto konkrétním případě se jednalo o nedbalost vědomou, neboť žalobce „věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí (konkrétně tím, že řídil motorové vozidlo v takové době po užití návykové látky, kdy ještě byl pod jejím vlivem) … předpokládal, že ovlivněn návykovou látkou již nebyl, jelikož se pokládá za rekreačního uživatele konopných drog a užil marihuanu před dvěma dny a v malém množství. Vyšetřením vzorku krve odvolatele ale byla prokázána přítomnost THC v koncentraci 3,00 ng/ml … tím došlo k naplnění formální znaku přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.“ Závěr o vědomé nedbalosti se tedy vůbec nezabývá žalobcovým tvrzením, že legitimně předpokládal, že již není pod vlivem této návykové látky, a správní orgány se nezabývaly tím, zda žalobce měl přiměřené důvody se domnívat (jak tvrdil), že v době, kdy řídí vozidlo, již nemohl být pod vlivem návykové látky. Rozhodnutí správních orgánů úvahu o naplnění subjektivní stránky přestupku tedy neobsahuje a omezuje se pouze na závěr, že žalobce řídil vozidlo v takové době po užití návykové látky, po kterou byl ještě pod jejím vlivem.

54. Správní orgány se tak v daném případě a za daných okolností (tj. zejména vzhledem ke konzistentním tvrzením žalobce v tomto směru již během správního řízení) nedostatečně, resp. nepřezkoumatelně, vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky u daného přestupku.

55. Stejně tak shledal krajský soud nepřezkoumatelnými některé úvahy žalovaného o námitkách směřujících proti uskladnění zkoumaného vzorku, proti vypracování znaleckého posudku a osobě znalce.

56. Žalovaný označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie ze dne 25. 10. 2015 za jeden ze stěžejných důkazů v předmětném správním řízení. K žalobcovým námitkám směřujícím proti tomuto zásadnímu důkazu, v nichž vzhledem k jeho tvrzení o užití marihuany s nízkou koncentrací THC naposled 52 hodin před jízdou a že neměl být dle přiložené vědecké studie pod vlivem této návykové látky, vyslovil pochybnosti nad průkazností jemu odebraného krevního vzorku. K jeho námitce, že vzorek nebyl uskladněn ve zdravotnickém středisku, žalovaný pouze uvedl, kde byl odběr proveden, komu byl předán (Policii ČR, KŘPČR LK), že jej policie uchovává do doby, než o jejich vydání požádá správní orgán, přičemž povinností policie je zajistit odpovídající podmínky pro uchování vzorků krve. Jestliže však žalobce poukazoval na nedodržení metodického pokynu č. 9/2012 pro postup při vyšetřování specifikovaných návykových látek v krvi nebo v moči publikovaný ve věstníku MZ, v němž jsou mimo jiné stanoveny základní zásady pro provedení vlastního odběru krve, pro dopravení vzorku do laboratoře nebo uložení za stejných podmínek jako v laboratoři, a tato otázka, kromě stručného konstatování o dobrém stavu vzorku nebyla ve znaleckém posudku nijak blíže rozvedena, není nikterak přezkoumatelným obecné konstatování, že povinností policie je zajistit odpovídající podmínky pro uchování vzorků krve. A to tím spíše, pokud žalobce současně vznesl námitky i proti osobě znalce, který vypracoval předmětný znalecký posudek. Jak dospěl žalovaný ke své úvaze, že znalec nemůže být ve vztahu k žalobci podjatý a že pokud mu žalobce něco dluží, že šlo o částku za znalecký posudek, za který mu však dlužit nemůže, protože náklady za jeho vypracování hradí správní orgán I. stupně jako zadavatel, není z jeho úvah, ani z podkladů založených ve správním spise zřejmé.

57. Lze sice obecně souhlasit se žalovaným, že obvykle shromážděné důkazní prostředky jako byly v tomto případě, jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci v tom směru, kdo byl řidičem předmětného motorového vozidla v daném čase a místě byl (tj. žalobce), že byl policií kontrolován a následně vyzván k provedení orientačního vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření a že se jim podrobil. Tyto skutečnosti ale žalobce nesporoval. Shora uvedenými námitkami mířil jinam - rozporoval samotný znalecký posudek ze dne 25. 10. 2015, resp. jeho zpracování včetně okolností uchování zkoumaného vzorku. S těmito námitkami se však žalovaný přezkoumatelným způsobem nevypořádal.

58. Rovněž nepřezkoumatelným, resp. nedostatečným, je odůvodnění žalovaného ve vztahu k námitce žalobce uvedené ve vyjádření ze dne 23. 2. 2016 ohledně „nepřátelského“ chování policistů vůči němu při kontrole. K tomu žalovaný uvedl pouze to, že k vystupování policistů v průběhu silniční kontroly měl žalobce možnost obrátit se v tomto směru na jejich nadřízeného. Otázkou nestrannosti policistů, příp. pravdivostí (věrohodností) takového tvrzení, se však při vznesené námitce musí správní orgán alespoň v základních rysech zabývat, aby nebylo pochyb o tom, že policisté neměli na věci jakýkoliv zájem a že není pochyb o jejich nezaujatosti.

59. Jak vyplývá ze shora uvedeného, ve věci bude nutno zásadně doplnit dokazování v naznačeném směru. Zda bude nutné provést i některé další důkazy, které žalobce ve správním řízení navrhl a žalovaný je neprovedl, vyplyne až následně na základě učiněných zjištění.

60. Další žalobní námitky týkající se otázek právního posouzení by krajský soud důvodnými neshledal. Z důvodu procesní ekonomie k nim uvádí následující.

61. K namítané vadě výroku (právní kvalifikaci) předně nutno konstatovat, že výrok rozhodnutí musí splňovat jednak obecné náležitosti dle § 68 odst. 2 správního řádu, jednak dle § 77 zákona o přestupcích, tedy musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Na výrok takového rozhodnutí jsou kladeny vysoké formální požadavky, ze skutkové věty musí vyplývat nejen popis skutku, který musí být vyjádřen nezaměnitelným způsobem, ale i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro jeho právní kvalifikaci, tj. subsumpci pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Z výroku rozhodnutí, jímž je obviněný shledán vinným ze spáchání přestupku, musí být jednoznačně zřejmé, jakého deliktu se z hlediska skutku i jeho právní kvalifikace dopustil, a jaká mu za to byla uložena sankce.

62. V posuzovaném případě správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že žalobce je vinen z přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil z nedbalosti dne 29. 8. 2015, přestupek podrobně popsal a dále uvedl, že tím žalobce porušil ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) a zákona o silničním provozu, a za to mu uložil pokutu ve výši 6.000 Kč. Žalovaný jako odvolací orgán ve výroku svého rozhodnutí odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

63. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu se „[f]yzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) řídí vozidlo … bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky“.

64. Dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu „[ř]idič nesmí řídit vozidlo … bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, v případě jiných návykových látek uvedených v prováděcím právním předpise se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, pokud její množství v krevním vzorku řidiče dosáhne alespoň limitní hodnoty stanovené prováděcím právním předpisem“.

65. Z uvedeného je zřejmé, že posledně citované ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu odkazuje na další normu, a to na nařízení vlády č. 41/2014, o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Jeho ustanovení § 1 odst. 1 stanoví, že pro látku THC je limitní hodnotou 2 ng/ml v krevním vzorku.

66. Správní orgán I. stupně do výroku svého rozhodnutí zahrnul první odkazované ustanovení, tj. § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, další norma, na kterou je odkazováno, však již ve výroku rozhodnutí orgánu I. stupně uvedena není.

67. V tomto případě je nutno zdůraznit, že skutková podstata předmětného přestupku je stanovena jasně přímo v ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu – touto skutkovou podstatou je řízení vozidla řidičem bezprostředně po užití jiné návykové látky nebo v takové době po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem jiné návykové látky. Pro právní kvalifikaci a naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku tedy není rozhodná míra ovlivnění návykovou látkou, rozhodná je skutečnost, že obsah návykové látky prokazatelně překročil mezní hodnotu stanovenou nařízením vlády.

68. V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se zabýval otázkou, zda je nezbytné, aby výrok rozhodnutí o správním deliktu (stejné závěry platí bezpochyby i v případě přestupku) obsahoval ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro posouzení viny, zejména zda v případě odkazujícího (blanketního) charakteru normy vymezující skutkovou podstatu správního deliktu je nutné uvést i odkazovaná ustanovení, která byla porušena, anebo zda stačí, aby odkazovaná ustanovení byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46 (všechny zde citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nsoud.cz), formuloval následující závěry: 69. „I. Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.

70. II. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ 71. Při posouzení námitky žalobce, že výrok rozhodnutí správních orgánů je v části nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu a § 77 zákona o přestupcích, neboť v něm není uvedeno, podle jakého právního ustanovení správní orgán dovodil, že se na žalobce hledí jako by byl při řízení vozidla pod vlivem návykové látky, krajský soud vyšel i ze shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu.

72. Jestliže tedy i v případě odkazujícího (blanketního) charakteru normy vymezující skutkovou podstatu správního deliktu a absence odkazovaného ustanovení, které bylo porušeno, ve výroku rozhodnutí, lze tento nedostatek překlenout výkladem ve spojení s odůvodněním, o to spíše tak lze učinit v nyní projednávaném případě, kdy správní orgán I. stupně do výroku svého rozhodnutí zahrnul odkazované ustanovení vymezující skutkovou podstatu přestupku, tj. § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, byť neuvedl další normu, na kterou je odkazováno a která upravuje limitní hodnoty návykových látek. Výkladem ve spojení s odůvodněním rozhodnutí (rozhodnutí orgánu I. stupně - strana 2, rozhodnutí o odvolání - strana 5) je vymezení skutku ve výroku rozhodnutí jednoznačné a dovoluje učinit i jednoznačný a zcela srozumitelný závěr o tom, jakého přestupku se žalobce z hlediska skutku i jeho právní kvalifikace dopustil.

73. Rovněž vymezení formy zavinění ve výroku rozhodnutí shledal krajský soud v souladu s právní úpravou. Jak je shora uvedeno, podle § 77 zákona o přestupcích musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též „popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce“. Forma zavinění přitom bude z povahy věci součástí výroku o vině. Podle § 3 zákona o přestupcích „k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění“. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit žalobci, že je povinností správních orgánů ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost. To samozřejmě neznamená, že by správní orgán nebyl vůbec povinen posoudit, zda stěžovatel spáchal přestupek v nedbalosti vědomé či nevědomé, neboť jde o jednu z okolností významných pro rozhodování o výši sankce.

74. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje soud rovněž za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, čj. 6 As 114/2016-69. Ten navazuje na usnesení stejného soudu ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 114/2014-55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedené judikatury však nelze dle názoru krajského soudu dovodit, že by rozšiřovala taxativní výčet sankcí, který je uveden v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu žalobcem uváděných judikátů neznamená, že by bodový záznam byl sankcí jako takovou uváděnou obligatorně ve výroku rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 77 zákona o přestupcích.

75. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, která měla spočívat v tom, že správní orgán měl učinit tzv. souhrnné zjištění, kdy dle názoru žalobce současně na základě všech provedených důkazů učinil paušální závěr o rozhodných skutečnostech, ani takovou vadu krajský soud neshledal. Argumentace v odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí orgánu I. stupně, není provedena cestou tzv. souhrnných zjištění, neboť jsou konkretizovány důkazy, z nichž správní orgány vycházely, i skutečnosti, které byly z konkrétních důkazů zjištěny, a důkazy, které správní orgány považovaly za významné, jsou i hodnoceny (ať už dostatečně nebo nedostatečně – viz výhrada shora).

76. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že byl žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložen v rozporu se zákonem, když dle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích může být pachateli přestupku pouze ta činnost, kterou se dopustil přestupku. Žalobce se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu v souvislosti s řízením motorového vozidla, k jehož řízení je nezbytné příslušné oprávnění. Činnost spočívající v řízení motorových vozidel je tedy právě za tou činností, v souvislosti s níž se žalobce dopustil přestupku. Spáchání tohoto přestupku není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění, proto je uložená sankce v souladu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť není-li přestupek vázán na určitou skupinu vozidel, nelze ani trest zákazu činnosti omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění.

77. Žalobce vznášel námitky i proti tomu, že mu byla v rozporu s vyhláškou o stanovení paušální náhrady nákladů správního řízení uložena povinnost uhradit náklady řízení toliko ve výši 2.500 Kč, přestože mu měla být uložena ve výši 6.000 Kč, a že bylo zastaveno řízení o dalších jeho přestupcích (nepředložení řidičského průkazu a zelené karty), v čemž spatřuje nezákonný postup spočívající v tom, že správní orgán nesmí rezignovat na zjišťování rozhodných skutečností. K tomu je třeba poznamenat, že úkolem soudů ve správním soudnictví je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. V projednávaném případě však zastavením řízení o některém z původně projednávaných přestupků nedošlo a dojít pojmově ani nemohlo k zásahu do subjektivních práv žalobce, rovněž tak stanovením mu nižší náhrady nákladů řízení nedošlo k zásahu do jeho práv. Ostatně sám neuvádí ani netvrdí, že by tímto (byť dle jeho názoru nezákonným) postupem bylo do jeho subjektivních práv zasaženo.

78. Dalšími žalobními námitkami, v nichž žalobce brojil zejména proti zjištěnému skutkovému stavu věci a neprovedení navržených důkazů, se krajský soud dále již nezabýval, neboť by to bylo za dané situace předčasné.

79. S ohledem na shora uvedené musel krajský soud napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

80. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, krajský soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v náhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši celkem 3.000 Kč a náhradě nákladů právní služby poskytnuté advokátem, jehož odměna vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ten učinil ve věci dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žalobního návrhu) po 3.100 Kč, k tomu má nárok na úhradu 2 režijních paušálů po 300 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d/ a § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci žalobce jako plátci DPH byla odměna povýšena o hodnotu této daně (§ 14a advokátního tarifu).

81. Krajský soud uložil vyčíslené náklady zaplatit k rukám zástupce žalobce, neboť jde o advokáta (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení