28 Az 29/2012 - 53

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobkyně: A. R., zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Heyrovského 1178 proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2012 č. j. OAM-507/VL-07-K03-R2-2008, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Jana Urbana se určuje částkou 12.342,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové na účet soudem ustanoveného zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení včetně rozhodnutí správního orgánu a soudů

1. Žalobkyně, jak krajský soud ověřil ze správního spisu, přicestovala do České republiky již v březnu 2008 a to spolu s rodiči a dalšími, stejně tak jako tehdy ona, nezletilými sourozenci S., V. a S.. První žádost uplatnil jménem tehdy nezletilé žalobkyně její otec s tím, že azylověrelevantní důvody odvozoval od své osoby. Tvrdil, že je Kurd, který byl v Turecku pronásledován za projevy a podporu prokurdským stranám (DEHAP, HADEP, DTP a zejména PKK), přičemž jeho bratr byl přímý bojovník PKK. Pro tyto aktivity byl opakovaně zadržován státními orgány a byl v hledáčku ozbrojené složky JITEM. V roce 2000 byl po dobu asi pěti měsíců vězněn a psychicky i fyzicky týrán, když bylo požadováno, aby vyzradil pobyt svého bratra a dalších bojovníků PKK. Za pomoci advokáta byl obvinění zproštěn a propuštěn na svobodu. O vazbě, jejím prodloužení a obvinění posléze předložil správnímu orgánu listinné důkazy. Dále byl v roce 2004 postřelen, zřejmě se jednalo o akci vojáků, ale bližší informace k věci nesdělil. Poslední konflikt, resp. kontakt s vojenskými složkami situoval na jaro 2007. Přestože byl dle otce žalobkyně téměř rok klid, zajistil rodině pasy, víza a z obavy, že by se nátlakové situace mohly opakovat, Turecko opustili. Připustil, že cílem cesty bylo Německo, kde žije řada příbuzných a známých. K tehdy nezl. žalobkyně uvedl, že tato trpí mentální retardací, což bylo opakovaně diagnostikováno, dle jeho přesvědčení se jí v Turecku nedostávalo potřebné péče, a proto se rozhodl spolu s manželkou hledat zdravotní pomoc v jiné zemi.

2. O první žádosti o udělení mezinárodní ochrany uplatněné dne 26. 3. 2008 rozhodl žalovaný negativně. Žalobkyně spolu s rodinou vycestovala do sousedního Německa, odkud byla vrácena zpět do České republiky, kde dne 9. 7. 2008 uplatnila prostřednictvím svého otce jako zákonného zástupce žádost druhou.

3. Správní orgán tak opět posoudil již shora zmíněné důvody, vycházel z informací o Turecku i s ohledem na postavení Kurdů, lékařskou péči a možnost návratu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Informace poskytované otcem nezl. žalobkyně posoudil s ohledem na zjištěné časové i obsahově faktické rozpory jako nevěrohodné, žádosti svým rozhodnutím ze dne 26. 11. 2008 znovu nevyhověl a mezinárodní ochranu žalobkyni neudělil.

4. O následně podané žalobě rozhodoval zdejší krajský soud a žalobu rozhodnutím ze dne 11. prosince 2009 č. j. 29Az 51/2008-91 jako nedůvodnou zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem žalovaného. Kasační stížnost, která následovala, posoudil Nejvyšší správní soud jako důvodnou (rozhodnutí č. j. 9 Azs 19/2010-143 ze dne 15. 7. 2010), když se dospěl k závěru, že příběh přednesený otcem žalobkyně vykazuje jasnou a jednotnou dějovou linii, která za posuzované situace dle názoru NSS neumožnila bez dalšího vyhodnotit příběh celé rodiny jako nevěrohodný, a proto nemohla rozhodnutí žalovaného a stejně tak krajského soudu v této otázce obstát. Za správné nicméně považoval rozhodnutí v té části, která obsahovala důvody pro neudělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu, tedy humanitárního azylu. Rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Krajský soud veden závazným právním názorem NSS poté rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010 č. j. 29Az 51/2008-173 zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení s tím, že správní orgán zavázal k novému rozhodnutí při vědomí stanoviska NSS a rovněž tak uložil přezkoumat zdravotní stav otce nezletilé žalobkyně, který hovořil o neustálém zapomínání, únavě apod.

6. Jelikož v mezidobí žalobkyně dosáhla zletilosti, správní orgán přihlédl k jejímu duševnímu stavu a lékařské diagnóze ve smyslu mentální retardace a ustavil žalobkyni pro správní řízení opatrovníkem její matku. Zde krajský soud poznamenává, že nepovažoval za nutné postupovat v soudním řízení obdobně, tedy ustanovit žalobkyni opatrovníka dle § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni byl pro soudní řízení ustanoven zástupcem advokát, tedy osoba jistě fundovaná k ochraně jejích práv.

7. Správní orgán v případě žalobkyně vycházel z přednesů obou rodičů, kdy v případě otce akceptoval závazné pokyny krajského soudu a v jejich intencích doplnil řízení o psychologický profil otce vyhotovený Mgr. P. U., znovu shromáždil pro daný případ věcné a časově aktuální informace z různých objektivních informačních zdrojů a to jak obecnějšího charakteru, tak zpráv zcela cílených na problémy nastíněné žalobkyní a zejména jejími rodiči. Jednalo se o tyto zprávy: Informace MZV Nizozemí – Všeobecná zpráva o Turecku ze září 2010; Informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům – Turecko – Aktuální situace Kurdů z 20. 12. 2010; Zpráva Amnesty International z března 2012 s názvem Rozsudky smrti a popravy v roce 2011 (překlad vybrané části), ze které vyplývá, že v Turecku byl zrušen trest smrti; Informace MZV č. j. 96459/2012-LPTP ze dne 21. května 2012 je obsahově zaměřena na situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti; Rozhodnutí Rady 2011/872/SZBP ze dne 22. prosince 2011, z jehož obsahu vyplývá, že PKK (Kurdská strana pracujících) je považována za teroristický subjekt; Informace MV Velké Británie ze srpna 2011 – Turecko - směrnice pro posuzování žádostí o azyl; Informace MV ČR ze 14. 12. 2007 zachycující fakta vztahující se k otázce postavení postižených osob; Informace MV Velké Británie vztahující se k Turecku z dubna 2004 – vybrané pasáže s názvem „aktivisté účastnící se okrajových aktivit pro ilegální organizace“ a „zacházení s navrácenými žadateli o azyl“ včetně informací obsažených v databázi ČTK zachycující průřez historií a mapující rovněž aktuální situaci v Turecku do počátku roku 2012. K samotnému zdravotnímu stavu žalobkyně disponoval správní orgán výsledkem psychologického vyšetření provedeného Mgr. L. V. dne 7. 4. 2008 a zprávou MUDr. Z. H., lékařky z oboru psychiatrie. Z uvedených zpráv vyplývá středně těžká mentální retardace s poruchami chování, jedná se o stav vrozený a bez nutnosti medikace. Opatrovnici žalobkyně byly informace předloženy k seznámení 29. 10. 2012, jmenovaná nežádala znát jejich obsah a stejně tak nenavrhla žádné doplnění dokazování.

8. Žalovaný poukázal na z jeho pohledu zásadní skutečnost spočívající v tom, že otec žalobkyně se měl aktivně podílet na spolupráci se stranou PKK, která je v Turecku zakázána, neboť je považována za stranu teroristickou a stejně tak je na ni nahlíženo i ve světě. Tento svůj závěr opřel o rozhodnutí NSS v Brně ze dne 7. 6. 2006 č. j. 3 Azs 207/2005. Matka žalobkyně rovněž odvozovala své potíže od problémů manžela. Navíc popsala své osobní negativní zkušenosti (násilí páchané na její osobě) s orgány policie, které však žalovaný po porovnání s informacemi od jejího manžela vyhodnotil jako nevěrohodné, resp. nepravděpodobné a svůj závěr náležitě odůvodnil. Potřeba legalizace pobytu není azylověrelevantním důvodem, stejně tak snaha po lepší zdravotní péči. Podstatné je, že zdravotní péče nebyla žalobkyni v Turecku odmítána a její přiměřenou dostupnost potvrdily konkrétní informace o Turecku. Vyřešení otázky humanitárního azylu považoval NSS za správnou již v předchozím rozhodnutí, návrat rodiny pak vyhodnotil žalovaný ve vztahu ke shromážděným informacím jako reálně možný, a proto žádnému z rodičů i přes doplněné dokazování mezinárodní ochranu neudělil stejně tak jako neudělil mezinárodní ochranu žalobkyni svým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2012.

II. Žaloba a vyjádření žalovaného

9. V podané žalobě žalobkyně odkázala na příběhy svých rodičů s tím, že je s ohledem na svůj zdravotní stav plně odkázána na jejich pomoc a péči. Rozhodnutí žalovaného označila za nezákonné a porušující § 2 a § 3 správního řádu. Poukázala na dlouhodobé a opakované potíže svého otce, které měly původ v jeho sympatiích a členství v prokurdských stranách včetně strany PKK a rovněž tak byly potencovány skutečností, že strýc žalobkyně a bratr jejího otce byl faktickým bojovníkem PKK. Podrobně popsala problémy svého otce (opakovaná zadržení otce, časté návštěvy jednotek JITEM či vojáků přímo v místě bydliště, uvěznění v roce 2000 a postřelení v roce 2004), které se neblaze promítaly do psychického stavu žalobkyně a z nichž lze dovozovat důvodné obavy nasvědčující tomu, že žalobkyně byla v zemi původu pronásledována z důvodu členství otce v politických stranách a z důvodů aktivit strýce ve prospěch PKK. Závěr žalovaného o legitimnosti zájmu ozbrojených složek o otce žalobkyně s ohledem na potřebu získat informace o osobách z PKK nelze považovat za správný. Dále upozornila rovněž na problémy své matky, na kterou byl také činěn psychický i fyzický nátlak členy JITEM, v důsledku kterého potratila, nemůže mít další děti a navíc došlo k jejímu znásilnění. V zemi původu nebylo možné domoci se účinné ochrany ze strany státu, správní orgán nevyhodnotil nebezpečí, kterému byla rodina vystavena adekvátně zjištěné situace. Stejně tak nesprávný je závěr o možném návratu rodiny, neboť dle přesvědčení žalobkyně by jejich životy byly i nadále v ohrožení. V neposlední řadě připomněla své zdravotní problémy s tím, že v zemi původu jí nebude poskytována nezbytně potřebná péče včetně pomoci a dohledu asistenta tak, jak se nyní děje v České republice. Pouhý odkaz správního orgánu na výsledek předchozího řízení (v otázce humanitárního azylu) proto nepovažovala s ohledem na svůj osobní vývoj za adekvátní a dostatečně přesvědčivou. V ostatním odkázala na řízení před správním orgánem a následně podané žaloby svých rodičů. Trvala proto na zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

10. Správní orgán reagoval na žalobu vyjádřením ze dne 27. února 2013. Při své argumentaci o nedůvodnosti žaloby vycházel z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Zopakoval jak žalobní námitky, tak informace žalobkyně, resp. jejích rodičů přednesená v jejich samostatných řízeních a rovněž připomněl průběh a výsledky předchozích řízení o udělení mezinárodní ochrany. Připomněl, že žalobkyně odvozovala důvody své žádosti od problémů svých rodičů, sama žádné konkrétní potíže v Turecku neměla a v České republice očekávali její rodiče pro žalobkyni lepší zdravotní péči a zklidnění jejích psychických potíží. Zdůraznil, že rodina o žalobkyni osobně pečovala i před odchodem ze země, v rámci možností tureckého zdravotního systému jí byla poskytována dostupná léčba a péče. Trval na tom, že skutkový stav zjistil řádně, shromáždil dostatečně korektní informace o zemi původu, a proto trval na zamítnutí žaloby.

III. Posouzení věci krajským soudem, právní úprava

11. Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení (žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou), projednal soud žalobu v mezích daných žalobními body (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) při jednání, kdy obě strany setrvaly na svých dosavadních procesních postojích, žádné další důkazy nepředložily a rovněž tak nenavrhly doplnit dokazování – resp. žalobkyně svoji účast omluvila a byla zastupována soudem ustanoveným advokátem. Jednání byl přítomen otec žalobkyně a stejně tak i tlumočník jazyka kurdského, který tlumočil především v osobním případu otce žalobkyně. Krajský soud provedl v řízení odkaz na obsah, výsledek rozhodnutí a průběh řízení před soudem ve věcech obou rodičů žalobkyně, jejichž případy jsou vedeny u zdejšího soudu pod sp. zn. 28Az 27/2012 (spolu s otcem M. požádal o udělení mezinárodní ochrany rovněž dosud nezletilý S.) a 28Az 28/2012, kdy na straně žalobkyně vystupuje paní N. A.. Stejně tak soud stručně okomentoval případy dalších dvou sourozenců, kdy pod sp. zn. 28Az 30/2012 byla projednávána žaloba S. a pod sp. zn. 28Az 31/2012 V.. K žalobě byla připojena kopie zprávy Občanského sdružení rodičů a přátel dětí s handicapem ORION ze dne 28. listopadu 2012 v níž se podává, že žalobkyně trpí lehkým a středně těžkým mentálním postižením, její bratr V. těžkým mentálním postižením a oba dochází jedenkrát týdne do Centra denních služeb.

12. Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany (§ 14a či § 14b zákona o azylu).

13. Krajský soud prostudoval obsah správního spisu a průběh předchozích řízení, která předcházela vydání přezkoumávaného rozhodnutí, jak zaznamenal již v úvodu tohoto rozsudku. V souzené věci krajský soud z předmětného správního spisu ověřil, že za důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany označila žalobkyně v zásadě dva okruhy problémů. Jsou to tyto skutečnosti: a) příslušnost ke kurdské menšině, resp. problémy rodičů v souvislosti s aktivitami otce a zejména jeho bratra ve prospěch prokurdských stran, především PKK a za b) zdravotní stav žalobkyně včetně tvrzené nedostatečné péče v případě nuceného návratu do Turecka.

14. Krajský soud je přisvědčil žalovanému v tom směru, že příběh žalobkyně je neodmyslitelně spjat s příběhem jejích rodičů, neboť takto jej od počátku řízení o první žádosti prezentoval otec jako tehdejší zákonný zástupce. Žalobkyně především nevyvíjela v Turecku žádnou činnost či aktivity směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, a proto nebyl důvod věnovat se otázce jejího případného pronásledování z tohoto úhlu pohledu. Správní orgán zdůraznil, že po znovu provedeném řízení (po zrušení původního rozhodnutí soudem) neshledal, že by u některého z rodičů došlo k naplnění azylověrelevantních důvodů ve smyslu § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu, tudíž tyto osoby, o jejichž potíže opírala žádost sama žalobkyně, úspěšné nebyly. V tomto směru odkazuje krajský soud jak na rozhodnutí žalovaného, tak na průběh a výsledek řízení před soudem ve vztahu k rodičům žalobkyně.

15. Sama žalobkyně mohla problémy rodičů vnímat negativně, jistě mohly přispívat ke zbytečnému psychickému rozrušení její osoby, nicméně jejich intenzita nemohla založit podmínky pro závěr o pronásledování žalobkyně ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Jak z jednotlivých řízení vyplynulo, převážnou péči o žalobkyni, což platí i ve vztahu k ostatním sourozencům, zabezpečovala matka, která s dětmi pobývala doma, pečovala o ně a zajišťovala chod domácnosti. Dle jasného vyjádření otce žalobkyně mělo k poslednímu setkání s vojáky či jednotkami JITEM dojít na jaře 2007, kdy mu ublíženo nebylo a cílem návštěvy bylo získat informace o pobytu a pohybu žalobcova bratra. S přihlédnutí k datu odchodu celé rodiny z Turecka, který se uskutečnil v březnu 2008, je zjevné, že po dobu jednoho roku – dle přednesu otce žalobkyně – on žádné potíže neměl a do konfliktu s vojenskou mocí či jednotkami JITEM se nedostal. Žalobkyni bylo s ohledem na její postižení poskytnuto odborné lékařské vyšetření (zprávy z nemocnice z Turecka), jejichž závěr se zcela shoduje s výsledky českých lékařů specialistů. Přesto všichni opustili Turecko a to na pasy vystavené právě počátkem roku 2008. Zde krajský soud připomíná, že matka žalobkyně přednesla k situaci zachycující poslední rok rodiny před odchodem z Turecka informace odlišné – míněno v otázce tvrzených problémů s vojáky či jednotkami JITEM, které jsou v přímém rozporu s dříve uvedenými fakty a zejména v rozporu s přednesem hlavní osoby, která měla být pronásledována a to osoby manžela. Tato otázka bude řešena v odůvodnění rozhodnutí vztahujících se k osobám rodičů žalobkyně.

16. Druhá námitka týkající se zdravotních potíží žalobkyně a to v souvislosti s případnou možností udělení mezinárodní ochrany dle § 14 zákona o azylu byla řešena NSS ve shora označeném rozsudku. Krajský soud nesouhlasí se žalobkyní, že není možné se na závěry NSS odkázat, neboť v zásadě došlo k určitému posunu či změně okolností, které by bylo potřebí znovu přehodnotit. Z provedeného dokazování naopak vyplývá prakticky neměnný zdravotní stav žalobkyně, který je vrozený a který nevyžaduje medikamentózní léčbu. Je zjevné, že stejná pomoc, resp. odborné závěry, byly učiněny rovněž lékaři v Turecku. Návštěva „stacionáře“ jednou týdně není zásadní změnou v důkazní situaci. Podstatné je, že v Turecku poskytovala žalobkyni péči a zázemí její matka a stejně tak je tomu i v České republice. Určitý nadstandard v možnosti návštěvy stacionáře s tím, že takováto možnost by v Turecku žalobkyni poskytnuta nebyla, jistě s odkazem na ustálenou judikaturu soudů k otázce tzv. humanitárního azylu je skutečnostní zcela nepodstatnou. Nelze si bez dalšího vybírat zemi, ve které by žadateli lépe vyhovoval systém zdravotnictví. Žalobkyni bylo v Turecku poskytnuto odborné vyšetření, přičemž je zjevné, že lékaři v nemocnici v Diyarbakiru (kopie zprávy ze 17. 12. 2007) shledali stejnou poruchu (u žalobkyně a jejího bratra Velata) jako specialisté v Čechách a to v zásadě bez možnosti léčby farmaky. Z informací o Turecku navíc vyplývá, že nezbytná lékařská pomoc žalobkyni odepřena nebude, jak tomu ostatně bylo za jejího pobytu v zemi původu. K tomuto krajský soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55.

17. Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žadatel ve své žádosti nepřednesl informace, které by správnímu orgánu umožňovaly a současně jej zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení.

18. Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

19. Odůvodnění této části rozhodnutí věnoval žalovaný rovněž náležitou pozornost a vycházel z informací získaných v průběhu správního řízení, které k dané problematice shromáždil a opět velmi podrobně zaznamenal na straně šesté a sedmé svého rozhodnutí včetně úvah, které jej k negativnímu rozhodnutí vedly. Převážná část informací již byla zaznamenána pod bodem [7]. Správní orgán předně konstatoval, že v Turecku byl zrušen trest smrti. Dále pak z informací o zemi vyplývá, že již za pobytu žadatelky, která své obavy odvozovala od problémů svých rodičů – zejména otce – byl ještě za jejího pobytu v zemi z trestního zákoníku Turecké republiky vypuštěn odstavec o trestnosti podpory ozbrojené organizace (§ 169, resp. § 168), podle kterého bylo v roce 2000 vzneseno obvinění vůči jejímu otci. Dále žalovaný přiléhavě upozornil na zákon čl. 4616 ze dne 21. prosince 2000 o amnestii pro členy teroristických organizací včetně spolupracovníků. Jistě v této souvislosti nelze nezmínit zcela bezproblémové vystavení cestovních dokladů pro rodiče žalobkyně (tehdy nezl. děti byly do jejich pasů zapsány). Lze se v tomto konkrétním případě důvodně domnívat, že v případě zájmů státních orgánů na jednotlivých členech rodiny pro tvrzenou spolupráci s PKK by jistě k takovémuto vycestování nemohlo dojít. O odklonu zájmu o rodinu Akyolových ze zorného pole jednotek JITEM i vojáků ostatně svědčí i otcem žalobkyně tvrzený nekonfliktní rok 2007 a to až do jejich odchodu z Turecka. Obecně je možné připomenout, že se Turecko nenachází ve válečném stavu vůči jinému státu a stejně tak ze zpráv nevyplývá, že by byla země v situaci permanentního vnitřního ozbrojeného konfliktu. Na většině území Turecka je bezpečnostní situace relativně stabilní. Potíže z PKK již byly zmíněny stejně tak jako zjevná snaha turecké armády proti bojovníkům PKK cíleně zasahovat. Pouze nad rámec a to především na dokreslení situace, kdy v Turecku se zejména přičiněním strany PKK a střídají období klidu a období neklidu, krajský soud odkazuje na prohlášení odsouzeného šéfa strany PKK Abdullaha Öcalana, který ve čtvrtek 21. března 2013 vyzval bojovníky PKK k příměří. Jedná se o opakovaná prohlášení, jak vyplývá z Informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům – Turecko – Aktuální situace Kurdů z 20. 12. 2010, přičemž opakovaná vzplanutím bojů po obdobích relativního příměří jsou výsledkem působení nacionalistů na obou stranách, tedy v armádě i v PKK. Ze zprávy dále vyplývá, že probíhají intenzivní jednání mezi uvězněným Ocalanem a tureckou vládou. Stejně tak přiléhavě správní orgán odkázal na možnost vnitřního přesídlení v rámci Turecka a to jednak s ohledem na skutečnost, že v tureckých velkých městech žije značné množství kurdské populace a jednak s ohledem celkovou situaci celé rodiny a jejího nejbližšího rodinného zázemí, které evidentně fungovalo a lze tudíž předpokládat, že by bylo schopno poskytnout potřebnou pomoc (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009-74). Ve shodě se žalovaným tak krajský soud v případě žalobkyně neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a. Její vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu). Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobkyně – s ohledem na negativní rozhodnutí o žádostech jejích rodičů - rovněž nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

20. Žalobkyně krajský soud ani po opětovném projednání původní žádosti z 9. července 2007 nepřesvědčila o opodstatněnosti vznesených námitek, se závěry žalovaného a odůvodněním přezkoumávaného rozhodnutí se ztotožnil a žalobu tudíž jako nedůvodnou a s odkazem na § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

IV. Náklady řízení

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

22. Ustanovený advokát požadoval odměnu za tři úkony právní služby a s tím související paušální odměnu. Konkrétně se jednalo o tyto úkony: a) převzetí a příprava zastoupení; b) doplnění žaloby a c) účast na jednání soudu dne 30. července 2013. Odměna za jeden úkon právní služby činí 3100,-Kč, náhrada hotových výdajů 300,-Kč, celkem tedy 10.200,-Kč. Advokát doložil, že je plátcem DPH, a proto krajský soud výše uvedenou částku navýšil o 21% z titulu platby DPH, tedy o 2.142,-Kč na výsledných 12.342,-Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet vymíněný advokátem.

Poučení