28 C 148/2024 - 79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Jachura Maříkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] zastoupený [Jméno žalobce B], advokátkou sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupené [Jméno Zástupce] sídlem [Adresa Zástupce] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 11 750 Kč s 12,75% zákonným úrokem z prodlení ročně od 7.8.2024 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 148 250 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 7.3.2024 do 6.8.2024 z částky 11 750 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce [Jméno žalobce B], advokátky.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 26.8.2024 domáhal na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, jakožto přiměřeného zadostiučinění v souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalobce uvedl, že předmětné exekuční řízení bylo proti němu zahájeno návrhem na exekuci dne 8.6.2014 a bylo ukončeno zastavením exekuce podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.8.2023, které nabylo právní moci dne 30.8.2023. Předmětné exekuční řízení tak trvalo déle než devět let. V průběhu exekučního řízení, byl nakonec důvodným uznán toliko dluh na výživném ve výši 12 200 Kč (exekuční řízení zahájeno pro dluh na výživném ve výši 61 400 Kč a pro běžné výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně od 15.6.2014 do zaplacení na nezletilého syna [Anonymizováno], a to jen proto, že žalobce dříve hradil výživné k rukám matky v hotovosti a na tuto částku již nebyl schopen předložit potvrzení). Zjištěný dluh žalobce pak obratem zaplatil, běžné výživné řádně platil a to i v době, kdy probíhaly souběžně srážky z jeho mzdy, které byly dlouhodobě deponovány u exekutora. První rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení exekuce vydal soud I. stupně až dne 25.9.2017, tedy po více než třech letech od zahájení řízení. Toro rozhodnutí bylo odvolacím soudem vzápětí zrušeno pro nepřezkoumatelnost a další rozhodnutí soud I. stupně vydal až dne 3.7.2020, tedy za další tři roky. Jako zásadní žalobce vnímá průtahy u soudu I. stupně, tedy při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce, opakující se nesprávná rozhodnutí soudu I. stupně, která byla odvolacím soudem rušena, což přispělo k celkové době trvání exekučního řízení, které se v podstatě vedlo jen pro částku 12 200 Kč. Dále žalobce spatřuje pochybení v nečinnosti exekutora, který vydal první příkaz k náhradě nákladů exekuce až po opakovaných urgencích žalobce dne 14.3.2023, když sám exekutor i soud I. stupně opakovali, že exekuci nelze zastavit, když nejsou zaplaceny náklady exekuce, přesto však exekutor náklady exekuce nevyčíslil a příkaz k úhradě nákladů nevydal a učinil tak až na žádost žalobce. Žalobce při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel z částky 20 000 Kč za první dva roky trvání exekučního řízení a následně z částky 20 000 Kč za každý rok trvání řízení. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalovaného dne 2.8.2024, nicméně žalovaná se k dané žádosti postavila negativně.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně dne 6.2.2024 uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] (Exekutorský úřad pro [adresa], sp. zn. [Anonymizováno]). K projednání žádosti žalobce došlo dne 2.8.2024, přičemž žalovaná konstatovala, že v podkladovém řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu z důvodu nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalovaná poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná ve svém vyjádření dále zkonstatovala průběh namítaného řízení a uzavřela, že v posuzovaném řízení byla shledána nekoncentrovanost a prodlevy soudu I. stupně, například v období od 7.7.2015 do 1.3.2017. Také v rámci řízení došlo ke zrušení usnesení soudu I. stupně pro nepřezkoumatelnost, přičemž tyto skutečnosti se podílely na celkové délce řízení. Význam předmětu řízení žalovaná pak shledala jako snížený v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaná uvedla, že předmětem posuzovaného řízení byl návrh na nařízení exekuce pro vymožení výživného, žalobce vystupoval v procesním postavení povinného. Řízení vykazovalo určitý stupeň právní a skutkové složitosti, byla řešena problematika promlčení jednotlivých plateb výživného. Také došlo k vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví z důvodu posouzení pravosti podpisu matky nezletilého na listinách, které měly stvrzovat přijetí plateb na výživné. Dne 7.6.2022 bylo soudu doručeno, že povinný složil zbývající dlužnou částku, pro kterou byla vedena exekuce, a to téměř po osmi letech od zahájení řízení. Žalovaná také doplnila, že z provedeného šetření vyplynulo, že žalobce se na délce řízení významně podílel, jednak neshodami s matkou oprávněného a jednak svým jednáním. Vzhledem k okolnostem případu proto žalovaná dospěla k závěru, že přiznání satisfakce je v daném případě dostatečnou a plnohodnotnou formou zadostiučinění.

3. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce se předběžně dne 6.2.2024 se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] (Exekutorský úřad pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]) obrátil na žalovanou. K projednání žádosti žalobce došlo dne 2.8.2024, kdy žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tedy žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což mu sdělila stanoviskem ze dne 2.8.2024.

4. Soud provedl dokazování spisem Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [Anonymizováno]. Z tohoto spisu se podává, že žádost o pověření a nařízení exekuce byla soudu zaslána exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] dne 21.7.2014. Přípisem ze dne 23.7.2014 žádal soud soudní exekutorku o opravu exekučního návrhu za součinnosti zástupce nezletilého oprávněného. Na to soudní exekutorka reagovala podáním ze dne 28.7.2014. Dne 2.9.2014 bylo soudem vydáno pověření soudního exekutora, kterým byla pověřena [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], pro vedení exekuce k vymáhání pohledávky 61 400 Kč + běžného výživného ve výši 3 500 Kč od 15.6.2014 do zaplacení. Dne 17.10.2014 zakládal povinný soudu listiny k jeho podaném návrhu na zastavení exekuce ze dne 10.10.2014. Tento návrh na zastavení exekuce byl soudem dne 10.11.2014 zaslán soudní exekutorce k dalšímu procesnímu postupu. Dne 5.12.2014 předložila soudní exekutorka soudu návrh na zastavení exekuce povinného ze dne 7.10.2014. Tento byl doplněn návrhem povinného došlým dne 3.11.2014. Pokynem soudce ze dne 9.1.2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 11.2.2015. Dne 11.2.2015 se konalo ústní jednání, při kterém si účastníci řízení sdělovali své procesní stanovisko a jednání bylo odročeno na den 4.3.2015 za účelem eventuálního výslechu účastníků a vyjádření se k dalším listinným důkazům. Dne 4.3.2015 se konalo ústní jednání, kdy opětovně zástupce oprávněného a povinný uváděli svá aktuální stanoviska ve věci a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem seznámení se s doklady založenými zástupcem oprávněného. Pokynem ze dne 6.3.2015 soud vyžadoval opatrovnický spis Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [Anonymizováno]. Přípisem ze dne 23.3.2015 se dotazovala exekutorka na stav řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce. Na to bylo reagováno soudem přípisem ze dne 31.3.2015. Pokynem soudce ze dne 20.4.2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 10.6.2015. Při tomto ústním jednání si opětovně účastníci sdělovali svá stanoviska ve věci a jednání bylo odročeno na neurčito z důvodu označení dalších návrhů na doplnění dokazování matky nezletilého s tvrzením, že na některých dokladech povinného (potvrzení o platbě výživného) se nejedná o její podpis. Na to oprávněná reagovala přípisem došlým soudu dne 25.6.2015. Povinný se vyjádřil podáním došlým soudu dne 7.7.2015. Přípisem ze dne 8.8.2015 zjišťoval soud aktuálně stanovisko oprávněné, zda trvá na znaleckém posudku z oboru písmoznalectví u sporných podpisů. Na to oprávněná reagovala přípisem došlým soudu dne 28.8.2015. Podáním ze dne 27.10.2015 žádala soudní exekutorka o sdělení stavu řízení o návrhu na zastavení exekuce. Oprávněná se dále ve věci vyjádřila, resp. sdělovala další skutečnosti dne 16.11.2015. Dne 18.1.2016 žádala soudní exekutorka opětovně sdělení o stavu řízení. Na to bylo soudem odpovězeno přípisem ze dne 12.2.2016. Přípisem ze dne 9.3.2016 oprávněná doplňovala resp. označovala důkazy. Obdobně pak přípisem došlým soudu dne 11.4.2016. Přípisem ze dne 19.4.2016 žádala soudní exekutorka o sdělení stavu řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce. Na to bylo soudem odpovězeno podáním ze dne 21.4.2016. Další listinné podklady oprávněná doplňovala i s dalšími tvrzeními podáním došlým soudu dne 17.5.2016. Povinný se vyjádřil podáním došlým soudu dne 19.8.2016. Dne 16.8.2016 činila soudní exekutorka dotaz na stav řízení. Na to reagoval soud přípisem ze dne 5.9.2016, kdy současně žádal exekutorku o sdělení, zda bude nárokovat náklady exekuce a v jaké výši. Pokynem soudce ze dne 29.9.2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 19.10.2016. Na dotaz soudu reagovala exekutorka podáním ze dne 16.9.2016 tak, že nebude po oprávněném požadovat náklady exekuce. Přípisem ze dne 20.9.2016 žádala soudní exekutorka sdělení, zda byl nezletilému pro exekuční řízení ustanoven kolizní opatrovník, v negativním případě pak dávala podnět na jeho ustanovení. Jednání nařízené na den 19.10.2016 bylo z důvodu onemocnění soudce odročeno na neurčito. Další skutečnosti oprávněná sdělovala soudu podáním dne 12.10.2016. Pokynem soudce ze dne 3.2.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 1.3.2017. Dne 1.3.2017 se konalo ústní jednání, při kterém soud zjišťoval podstatné skutečnosti stran úhrady výživného a jednání bylo odročeno za účelem rozhodnutí popř. zpracování znaleckého posudku z oboru grafologie. Dne 4.4.2017 zaslal povinný potvrzení o provedené platbě. Dále pak dne 7.4.2017. Potvrzení o provedených platbách bylo zasláno na vědomí oprávněné dne 7.4.2017. Přípisem ze dne 24.4.2017 dotazovala soudní exekutorka stav řízení. Na to bylo soudem odpovězeno přípisem ze dne 27.4.2017. Přípisem ze dne 17.8.2017 zjišťoval soud u oprávněné, zda byl uhrazen povinným vzniklý nedoplatek na výživném ve výši 5000 Kč a zda od března 2017 je výživné hrazeno. Usnesením ze dne 25.9.2017 soud výrokem I. exekuci zastavil, výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení a výrokem III. rozhodl, že soudní exekutorce [tituly před jménem] [jméno FO] se náklady exekuce nepřiznávají. Proti tomuto usnesení podala oprávněná odvolání došlé soudu dne 11.10.2017. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 7.11.2017. Pokynem předsedy senátu odvolacího soudu ze dne 2.1.2017 bylo nařízeno ústní jednání na den 14.2.2018. Dne 14.2.2018 se konalo odvolací jednání, kdy usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti.

5. Usnesením ze dne 3.5.2015 vyzval soud povinného ke splnění procesní povinnosti v kontextu se zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu. Přípisem ze dne 4.5.2018 se dotazovala exekutorka na stav řízení. Na to bylo odpovězeno přípisem ze dne 9.5.2018. Povinný na výzvu soudu reagoval podáním došlým soudu dne 21.5.2018. Následně soud dne 11.7.2018 vyžadoval u Úřadu městské části [adresa] podkladové listiny týkající se podpisu oprávněné. Na to bylo reagováno Úřadem městské části [adresa] dne 23.7.2018 zasláním těchto podkladů, [Anonymizováno] pak dne 23.8.2018. Usnesením ze dne 7.8.2018 byl povinný vyzván k zaplacené zálohy na znalecký posudek. Usnesením ze dne 25.9.2018 byl ve věci ustanoven znalec z oboru písmoznalectví. Přípisem ze dne 5.10.2018 dotazovala exekutorka stav exekučního řízení. Na to bylo odpovězeno soudem přípisem ze dne 9.10.2018. Následně dne 9.10.2018 byl zaslán spis znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. Znalecký posudek byl soudu předložen dne 19.2.2019. Usnesením ze dne 27.2.2019 bylo znalkyni přiznáno znalečné. Usnesením ze dne 27.2.2019 byli účastníci vyzváni, aby se vyjádřili ke znaleckému posudku a ke sdělení, zda navrhují výslech znalkyně u jednání. Oprávněná se vyjádřila podáním došlým soudu dne 29.3.2019. Tato byla usnesením ze dne 8.4.2019 vyzvána k odstranění vad návrhu, resp. podání. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním oprávněné dne 22.5.2019. Věc byla vrácena Městským soudem v Praze zpět dne 9.5.2019 bez věcného vyřízení s tím, že se o odvolání nejedná. Pokynem soudce ze dne 27.5.2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 7.8.2019. Při tomto ústním jednání bylo provedeno dokazování znaleckým posudkem a jednání bylo odročeno na neurčito s tím, aby se oprávněná vyjádřila k podkladům, které založil do spisu povinný. Tyto podklady byly oprávněné následně soudem zaslány dne 30.8.2019. Přípisem ze dne 5.9.2019 zjišťovala soudní exekutorka stav řízení. Na to bylo reagováno soudem přípisem ze dne 6.9.2019. Oprávněná se vyjádřila podáním došlým soudu dne 18.10.2019. Usnesením ze dne 3.7.2020 byla exekuce částečně co do částky 57 400 Kč a pro běžné výživné od 1.8.2017 zastavena (výrok I.) a dále byl návrh povinného na zastavení exekuce v plném rozsahu zamítnut (výrok II.). Dne 5.2.2020 činila soudní exekutorka dotaz na stav řízení. Na to bylo odpovězeno soudem dne 6.2.2020. Proti uvedenému usnesení podala oprávněná dne 22.7.2020 odvolání. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním dne 18.8.2020. Předseda senátu odvolacího soudu pokynem ze dne 9.10.2020 nařídil ústní jednání na den 2.12.2020. Toto jednání bylo následně odročeno na neurčito, kdy věc byla vrácena bez věcného vyřízení soudu I. stupně dne 8.12.2020, s tím, že je třeba napadené usnesení řádně doručit zástupkyni oprávněného. Věc byla opětovně předložena Městskému soudu v Praze dne 5.1.2021. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7.1.2021 odvolání oprávněného proti výroku I. usnesení soudu I. stupně odmítl, ve výroku I. usnesení co do částky 49 200 Kč potvrdil a ohledně zbývající částky ve výši 8 200 Kč a ve výroku o zastavení řízení pro běžné výživné od 1.8.2017 usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce v tomto rozsahu zamítá. Z tohoto usnesení se mimo jiné podává, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo vydáno v rozporu s letitou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně provádění srážek ze mzdy stran běžného výživného. Přípisem ze dne 13.1.2021 se dotazovala exekutorka na stav řízení. Na to bylo soudem reagováno podáním ze dne 15.1.2021. Dne 3.4.2022 podal povinný návrh na zastavení exekuce. Tento návrh byl dne 4.4.2022 předložen soudní exekutorce k dalšímu procesním úkonům. Dne 10.4.2022 podal povinný návrh na odklad exekuce. Vzhledem k tomu, že byl v mezidobí spis zapůjčení Obvodnímu soudu pro [adresa], žádal Obvodní soud pro [adresa] o dočasné vrácení spisu za účelem rozhodnutí o návrhu povinného na odklad exekuce. Tento byl soudu zaslán dne 5.5.2022. Věc byla předložena soudní exekutorkou Obvodnímu soudu pro [adresa] k rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce dne 22.4.2022. Současně bylo předloženo i rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 26.5.2022 rozhodl soud o návrhu povinného na odklad exekuce tak, že jej zamítnul. Dne 7.6.2022 sděloval povinný, že doplatil zbytek dlužné částky na účet oprávněného. Toto pak doplnil podáním došlým soudu dne 18.6.2022. Podáním ze dne 24.6.2022 žádala soudní exekutorka o vyznačení doložky právní moci na usnesení čj. [Anonymizováno]. Pokynem soudce ze dne 15.7.2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 24.8.2022. Dále byla soudním exekutorem předložena Obvodnímu soudu pro [adresa] věc s dalším návrhem povinného na zastavení exekuce ze dne 16.6.2022. Dne 24.8.2022 se konalo ústní jednání, které následně bylo odročeno na den 3.10.2022 za účelem učinění dotazu na obecnou zmocněnkyni oprávněného a na soudní exekutorku. Přípisem ze dne 30.8.2022 soud dotazoval zástupkyni oprávněného, zda ještě existuje dluh na výživném a zda souhlasí se zastavením exekuce i pro běžné výživné. Na dotaz soudu pak soudní exekutorka podáním ze dne 19.9.2022 sdělila skutečnosti, které soud požadoval. Z úředního záznamu ze dne 27.9.2022 se podává, že ústní jednání bylo odročeno na den 3.10.2022 z důvodu onemocnění soudkyně. Přípisem ze dne 8.8.2022 sdělovala zástupkyně oprávněného, že se jednání účastnit nebude s tím, že jí bylo exekutorem oznámeno, že exekuce byla zastavena. Přípisem ze dne 14.10.2022 byl povinný vyzván, zda souhlasí s tím, že soud nebude nařizovat další jednání a ve věci rozhodne bez nařízení jednání, popřípadě, zda trvá na nařízení jednání. Povinný se k výzvě soudu vyjádřil podáním došlým soudu dne 25.10.2022. Přípisem ze dne 11.1.2023 žádala exekutorka o sdělení stavu řízení. Na to bylo odpovězeno soudem dne 7.2.2023. Přípisem ze dne 16.2.2023 žádal povinný o sdělení stavu řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce. Usnesením ze dne 27.2.2023 byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut. Proti tomuto usnesení podal povinný odvolání dne 13.3.2023. Věc byla předložena Městskému soudu v Praze s odvoláním povinného dne 4.4.2023. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.4.2023 vyzval účastníky řízení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Na to povinný odpověděl podáním ze dne 11.4.2023. Přípisem ze dne 16.8.2023 žádal povinný o sdělení stavu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.8.2023 bylo usnesení soudu I. stupně ze dne 27.2.2023 změněno tak, že se exekuce zastavuje. Současně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Povinnému pak byla uložena povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů částku 5 064,68 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30.8.2023.

6. Dále soud provedl dokazování dopisem ze dne 2.2.2024, dopisem soudní exekutorky ze dne 14.2.2022, ze dne 15.2.2022 a ze dne 28.3.2022, dopisem ze dne 13.3.2023 a ze dne 17.3.2023, příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14.3.2023, čj. [Anonymizováno], potvrzením o platbě ze dne 10.4.2023 a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 16.8.2023. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobce ke dni 2.2.2022 žádal o vyčíslení aktuálního zůstatku dlužného výživného s ohledem na skutečnost, že běžné výživné řádně hradí (o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo usnesením Obvodního soudu pro [adresa], čj. [Anonymizováno] rozhodnuto tak, že se co do částky 57 400 Kč exekuce zastavuje a pro běžné výživné od 1.8.2017 se exekuce částečně zastavuje). Na to soudní exekutorka reagovala přípisem ze dne 15.2.2022 tak, že celková dlužná částka včetně nákladů exekutora činí 382 264,30 Kč, ke dni 28.3.2022 pak částku 385 764,30 Kč. Přípisem ze dne 13.3.2023 a ze dne 17.3.2023 žádal žalobce o vyčíslení nákladů exekuce, které byly vyčísleny příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14.3.2023 na částku 44 564,30 Kč. Tuto částku žalobce uhradil dne 10.4.2023. Přípisem ze dne 16.2.2023 a ze dne 16.8.2023 žádal žalobce soud o sdělení stavu podkladového řízení. V souvislosti s předmětnou vedenou exekucí byla na listu vlastnictví [Anonymizováno] pro nemovitost – st. [Anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č.e. (garáž a zahrada), ve spoluvlastnictví žalobce (podíl žalobce 1/6 na celku) zapsána poznámka o zahájené exekuci s právními účinky zápisu k 8.9.2014.

7. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 posoudil soud věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

9. Soud stanovil délku podkladového řízení pro žalobce od data, kdy podal návrh na zastavení exekuce, tj. od 17.10.2014, neboť z obsahu spisu vyplynulo, že až tímto okamžikem se žalobce dozvěděl o vedeném exekučním řízení (na což procesně reagoval uvedeným návrhem) a tedy až od této doby mu mohla vznikat případná nemajetková újma založená nepřiměřenou délkou podkladového řízení. Datum ukončení exekučního řízení je pak 30.8.2023, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 27.2.2023, kterým byla předmětná exekuce zastavena. Celková délka řízení proto činila 8 let a 10 měsíců. Následně se soud zaměřil na zhodnocení, zda celková délka podkladového řízení byla přiměřená či nikoliv, a v případě, že tuto dobu shledá jako nepřiměřenou, zda žalovanou poskytnuté morální zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je uvedené věci dostatečné. K jednotlivým kritériím, ke kterým soud podle § 31a odst. 3 zákona přihlíží, uvádí následující:

10. Kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení po provedeném dokazování soud v podkladovém řízení zjistil průtah od doby 28.8.2015 do 29.9.2016. Uvedené období soud hodnotil jako průtažné, neboť v podstatě v tomto období nebyly ze strany exekučního soudu činěny žádné relevantní úkony, soud toliko odpovídal na dotazy exekutorky stran stavu řízení. Další průtah byl zjištěn od doby 19.10.2016, kdy se nařízené ústní jednání nekonalo, resp. bylo zrušeno z důvodu onemocnění soudkyně až do 3.2.2017, kdy bylo pokynem soudce nařízeno další ústní jednání. Poslední období nečinnosti soud zaznamenal od 25.10.2022 do 27.2.2023. Shodně jako žalovaná soud hodnotil některý postup exekučního soudu jako nekoncentrovaný, například při některých proběhlých ústních jednáních se v podstatě věc neprojednávala, účastníci řízení si toliko sdělovali svá procesní stanoviska (např. jednání dne 11.2.2015, dne 4.3.2015, nebo dne 10.6.2015). Další nesprávný úřední postup, který se promítl do celkové délky řízení, pak soud shledal v tom, že jedenkrát bylo rozhodnutí exekučního soudu zrušeno soudem odvolacím pro nepřezkoumatelnost (viz stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, nebo rozs. Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 nebo ze dne 20.11.2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). K takovému závěru lze dospět v případech, kdy dojde v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánů veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy. Pak je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánů veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve zrušovacím rozhodnutí pak musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánů nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně nebo výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady. Rovněž soud zaznamenal, že dvakrát byla věc vrácena odvolacím soudem soudu I. stupně bez věcného vyřízení, a to jednak z důvodu, že se nejednalo o odvolání a v druhém případě nebylo napadené rozhodnutí řádně doručeno. I když soud shledal tato pochybení exekučního soudu, dospěl k závěru, že není na místě základní částku pro postup orgánů státu v rámci řízení navyšovat, neboť je třeba v této souvislosti vnímat, že samotná délka průtahu se jednak odráží ve zjištění stran nepřiměřené délky řízení a zároveň má z podstaty věci pro poškozeného (pozitivní) vliv na výši odškodnění již ve vztahu k výpočtu základu přiměřeného zadostiučinění. Nesprávný a průtažný postup orgánů státu v rámci podkladového řízení je pak třeba zohledňovat až v případě, že se jedná o opakované či delší dobu trvající průtahy, mající až extrémní charakter či při opakovaném až extrémním shora nastíněném nesprávném postupu orgánů státu v rámci řízení. Toto kritérium proto soud ponechal bez procentuálního zhodnocení.

11. Počet stupňů soudní soustavy, před kterými se věc nacházela věc se pak dvakrát s odvoláním ve věci samé nacházela u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ve vztahu k počtu soudní soustavy Nejvyšší soud Nejvyšší soud již ve stanovisku uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně, či nikoliv (srov. např. stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017 nebo usnesení nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14.3.2022, sp. zn. IV. ÚS 736/2022). Účastníkům řízení proto nelze dávat k tíži využití řádných či mimořádných opravných prostředků, popřípadě využití dalších procesních návrhů k ochraně jejich práv, což se však zákonitě musí promítnout do celkové doby řízení, neboť se orgány státu s nimi musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze přidávat k tíži ani žalované. V poměrech uvedené věci to znamená, že je třeba reflektovat počet stupňů soudní soustavy, u nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků, či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, a proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu v odpovídajícím snížení základní částky. Toto pak soud v posuzované věci zhodnotil tak, že základní částku z důvodu, že se věc opakovaně s odvoláním nacházela u Městského soudu v Praze, ponížil o 20 %.

12. Kritérium podílu žalobce na délce řízení soud při posouzení tohoto kritéria nesouhlasil s argumentací žalované, že by se žalobce na délce podkladového řízení podílel (když nad to žalovaná žádným způsobem nespecifikovala, čím jeho podíl měl být způsoben). V tomto směru je třeba stran podílu poškozeného na délce řízení vnímat zejména obstrukční jednání či chování poškozeného. Na tomto kritériu proto soud neučinil žádné procentuální ohodnocení.

13. Kritérium složitosti věci při posouzení tohoto kritéria soud dospěl k závěru, že věc byla částečně obtížná, zejména po stránce skutkové, částečně i po stránce právní. Soud v podkladovém řízení musel zjistit, zda žalobce dluh na výživném uhradil a zda běžné výživné řádně hradí. V této souvislosti bylo vedeno dokazování, byl zadán znalecký posudek, neboť oprávněná sporovala svůj podpis na tvrzení o provedených platbách žalovaným na výživném. Také bylo třeba v rámci řízení ověřeno tvrzení žalobce, že některé platby na výživném provedl, ačkoliv o těchto platbách již neměl doklady (jeho tvrzení se mu tak v rámci řízení prokázat nepodařilo). V souvislosti se zjištěním skutkového stavu proto musela být ve věci nařizována ústní jednání. V rámci řízení se soudy musely zabývat i promlčením některých plateb výživného. Také soud připomíná, že v rámci podkladového řízení byly řešeny celkem tři žalobcovy návrhy na zastavení exekuce a jeden návrh na odklad exekuce. Na tomto kritériu proto soud základní částku ponížil o 30 %.

14. Význam předmětu řízení pro poškozeného Obecně s tímto typem řízení nesouvisí vyšší význam předmětu řízení pro jeho účastníky podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž judikatury Nejvyššího soudu, oproti řízení typu opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). Naopak soud připomíná, že na exekuční řízení je třeba pohlížet jinou optikou než na řízení tzv. sporná, neboť z hlediska odškodňovacího, je exekuční řízení bráno jako zvláštní typ řízení. Nalézací řízení se od vykonávacího řízení liší především účelem, neboť účelem vykonávacího řízení je vymožení exekučním titulem přiznaného plnění, které nebylo dobrovolně splněno (§ 251 o.s.ř.). Nejde o řízení nalézací, kde by byl řešen spor účastníků, v němž bylo nalézáno, komu z účastníků právo svědčí a ve kterém by byly účastníci po dobu vystaveni nejistotě, jak dané řízení dopadne, ale o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, který nalézací rozhodnutí nerespektuje (§ 2 o.s.ř.). Navíc je v této souvislosti třeba připomenout, že předmětem podkladového exekučního řízení bylo dlužné výživné pro nezletilé dítě, což je z hlediska morálního třeba vnímat více než negativně. Také je třeba vnímat skutečnost, že povinný po celou dobu exekučního řízení ani jednu úhradu na dlužném výživném neučinil přímo k rukám exekutorky a že dluh v podobě nedoplatku na výživném na straně povinného existoval, o čemž svědčí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7.1.2021, kterým bylo usnesení soudu I. stupně o zastavení exekuce pro běžné výživné od 1.8.2017 změněno tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. Což značí, že exekuční řízení bylo zahájeno a nadále vedeno toliko důvodu existujícího nedoplatku žalobce na výživném, tedy jinak řečeno žalobce si vedení exekučního řízení zavinil sám svým (ne)jednáním. Všechny tyto skutečnosti proto podle názoru soudu svědčí o sníženém až velmi malém významu předmětu řízení pro žalobce, proto základní částku na tomto kritériu ponížil o 40 %.

15. Celkově shrnuto s odkazem na popsaný průběh exekučního řízení dospěl soud k závěru ve shodě s účastníky řízení, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a je nutné uzavřít, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na přiměřeně dlouhé řízení, je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové, morální újmy na straně žalobce/stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, § 93), a to minimálně v důsledku jeho právní nejistoty resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty, jakým způsobem spor dopadne. V rozsudku ze dne 4.11.2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, je na místě aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobena poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve stanovisku (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

16. Soud se neztotožnil s názorem žalované, že v posuzovaném případě postačí jako přiměřené zadostiučinění morální odškodnění ve formě konstatace porušení práva, neboť k tomu je možné přistoupit jen za zcela výjimečných okolností, což soud v daném případě, i když se jednalo o řízení exekuční, neshledává, a to i s ohledem na celkový průběh a délku podkladového řízení. Soud naopak skutečnost, že podkladové řízení mělo pro žalobce snížený význam, zhodnotil právě na kritériu významu předmětu řízení, nikoliv tím, že by mu relutární odškodnění neposkytl.

17. Již z povahy věci a v souvislosti s líčením úvah soudu ohledně sníženého významu předmětu řízení pro žalobce pak soud v návaznosti na to, že při ústním jednání konaném dne 6.11.2024 žalobce tvrdil, že nepřiměřená délka soudního řízení jej poškodila v zaměstnání a negativně se promítla do jeho vztahu mezi ním a synem, neboť jejich vztahy ochladly (syn má otce zařazeného tak, že výživné neplatil) a tímto utrpěly i vztahy s širší rodinou a rovněž byl žalobce omezen i ve svých majetkových právech či prodeji jeho nemovitosti (s ohledem na vedený zápis o probíhajícím exekučním řízení) a také, že byl omezen v nakládání se svými finančními prostředky, když od roku 2017 mu byla strhávána část jeho mzdy (přičemž výživné platil i k rukám matky), soud žalobce poučil podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř., že pakliže tvrdí zvýšený význam předmětu řízení pro jeho osobu, je třeba uvedená tvrzení i prokázat. Současně dal žalobci poučení o následcích nesplnění této výzvy v podobě neunesení břemene důkazního. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval tak, že uvedené skutečnosti tvrdí nad rámec rozhodného, tedy pro dokreslení situace, nicméně žádné důkazní návrhy k tomuto neměl. Soud proto s ohledem na uvedené, vyšel z toho, že význam předmětu řízení pro žalobce byl značně snížený.

18. Ze zkonsolidované judikatury vyšších soudů (srov. stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28.3.2011 sp. zn. I. ÚS 192/2011) plyne, že výše odškodnění je v odůvodnění rozsudku nutno stanovit s pomocí podrobně rozebraného aritmetického výpočtu (srov. právní věta pod bodem 9 stanoviska). V posuzované věci pak výpočet soudu vypadá následovně: základní částka za osm let a deset měsíců trvání řízení činí 15 000 Kč za rok, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, tedy celkem 117 500 Kč. Od této částky soud odečetl celkem 90 % (tj. význam řízení pro žalobce - 40 %, složitost věci -30 % a počet stupňů soudní soustavy – 20 %) a žalobci proto přiznal na přiměřeném zadostiučinění částku ve výši 11 750 Kč výrokem I. rozsudku.

19. Úrok z prodlení žalobci náleží v souladu s § 15 odst. 2 zákona, podle něhož se náhrady škody u soudu může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Jelikož žalobce svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne 6.2.2024, dostala se žalovaná podle citovaného zákonného ustanovení do prodlení až marným uplynutím této zákonné šestiměsíční lhůty pro jeho vyřízení, tedy dnem 7.8.2024 a od tohoto data proto žalobci náleží i příslušenství z přiznané částky (ve zbytku požadovaného příslušenství za dobu od 7.3.2024 do 6.8.2024 je žaloba nedůvodná). Výše úroku z prodlení odpovídá § 2 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se určuje výše úroku z prodlení.

20. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přiznal soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování, nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, v kontextu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013, podle něhož i částečné vyhovění žaloby v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobce má proto ve vztahu k žalované právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení se skládají z částky 9 300 Kč podle § 11 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (2 úkony právní služby po 3 100 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání dne 6.11.2024), z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 úkony právní služby po 300 Kč – převzetí věci, sepsání žaloby a účast u jednání dne 6.11.2024) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč.

21. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky žalované jsou vázány na státní rozpočet a je nutná delší doba pro jejich uvolnění. Tuto skutečnost soud reflektoval v poskytnutí delší lhůty k plnění.

Poučení