36 Co 49/2025 - 105

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Martina Šalamouna a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená [orgán] sídlem [Adresa Zástupce] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 28 C 148/2024-79 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 11 750 Kč s 12,75 % zákonným úrokem z prodlení ročně od 7. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá, ve výroku II se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 11 750 Kč s 12,75% úrokem z prodlení ročně od 7. 8. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl v části, ve které žalobce po žalované požadoval zaplacení 148 250 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 7. 3. 2024 do 6. 8. 2024 z částky 11 750 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 200 Kč do rukou jeho advokátky (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění vzniklé mu v souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. To bylo proti žalobci zahájeno návrhem ze dne 8. 6. 2014 a bylo ukončeno zastavením exekuce podle usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 8. 2023, které nabylo právní moci dne 30. 8. 2023, trvalo tak déle než devět let. V průběhu exekučního řízení byl nakonec důvodným uznán toliko dluh žalobce na výživném ve výši 12 200 Kč (exekuční řízení bylo zahájeno pro dluh ve výši 61 400 Kč a pro běžné výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně od 15. 6. 2014 do zaplacení na žalobcova nezletilého syna [jméno FO], a to jen proto, že žalobce dříve hradil výživné k rukám matky v hotovosti a na tuto částku již nebyl schopen předložit potvrzení). Zjištěný dluh žalobce obratem zaplatil, běžné výživné řádně platil, a to i v době, kdy probíhaly souběžně srážky z jeho mzdy, které byly dlouhodobě deponovány u exekutora. První rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení exekuce vydal soud prvního stupně až dne 25. 9. 2017, tedy po více než třech letech od zahájení řízení. Toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost a další rozhodnutí vydal soud prvního stupně až dne 3. 7. 2020, tedy za další tři roky. Žalobce považoval za zásadní právě průtahy u soudu prvního stupně, kdy došlo k jeho opakujícím se nesprávným rozhodnutím, ta byla odvolacím soudem rušena, což přispělo k celkové době trvání exekučního řízení, které se v podstatě vedlo jen pro částku 12 200 Kč. Dalším pochybením byla nečinnost exekutora, který vydal první příkaz k náhradě nákladů exekuce až po opakovaných urgencích žalobce dne 14. 3. 2023, když sám exekutor i soud prvního stupně opakovali, že exekuci nelze zastavit, jestliže nejsou zaplaceny její náklady. Exekutor však přesto náklady exekuce nevyčíslil a příkaz k úhradě nákladů nevydal a učinil tak až na žalobcovu žádost. Žalobce vyšel při stanovení přiměřeného zadostiučinění z částky 20 000 Kč za první dva roky trvání exekučního řízení a následně z částky 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, přičemž svůj nárok neúspěšně uplatnil u žalované dne 2. 8. 2024.

3. Žalovaná nesporovala skutečnost, že žalobce u ní uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč, po konstatování průběhu exekučního řízení shledala nekoncentrovanost a prodlevy soudu prvního stupně, například v období od 7. 7. 2015 do 1. 3. 2017. Došlo rovněž ke zrušení usnesení soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, i tato skutečnost se podílela na celkové délce řízení. Význam předmětu řízení pro žalobce shledala žalovaná snížený, řízení také vykazovalo určitý stupeň právní a skutkové složitosti, kdy byla řešena problematika promlčení jednotlivých plateb výživného. Došlo rovněž k vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví z důvodu posouzení pravosti podpisu matky nezletilého na listinách, které měly stvrzovat přijetí plateb na výživné. Dne 7. 6. 2022 bylo prvostupňovému soudu potvrzeno, že povinný složil zbývající dlužnou částku, pro kterou byla vedena exekuce, a to téměř po osmi letech od zahájení řízení. Žalovaná rovněž konstatovala, že žalobce se na délce řízení významně podílel, jednak neshodami s matkou oprávněného a jednak svým jednáním. Vzhledem k okolnostem případu proto žalovaná žalobci poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což považovala za dostatečnou a plnohodnotnou formou zadostiučinění.

4. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků o závěru žalované ve vztahu k žádosti žalobce o předběžné projednání nároku ze dne 6. 2. 2024 a dále ze zjištění o celkovém průběhu exekučního řízení, které podrobně popsal v bodě 4. až 6. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato jeho zjištění pro stručnost vlastního odůvodněné zcela odkazuje. Soud prvního stupně poté stanovil délku podkladového řízení od data, kdy žalobce podal návrh na zastavení exekuce, tedy ode dne 17. 10. 2014, neboť z obsahu spisu vyplynulo, že až tímto okamžikem se žalobce dozvěděl o vedeném exekučním řízení (na což procesně reagoval uvedeným návrhem) a tedy až od této doby mu mohla vznikat případná nemajetková újma založená nepřiměřenou délkou podkladového řízení. Datum ukončení exekučního řízení potom stanovil na 30. 8. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 27. 2. 2023, kterým byla předmětná exekuce zastavena. Celková délka řízení proto činila 8 let a 10 měsíců.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Zaměřil se přitom na hodnocení, zda celková délka podkladového řízení byla přiměřená či nikoliv, a v případě, že by tuto délku shledal nepřiměřenou, zda žalovanou poskytnuté zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v této věci dostatečné. S ohledem na zjištěný průběh exekučního řízení uzavřel, že v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že jeho délka byla nepřiměřená. Poté se zabýval jednotlivými kritérii, ke kterým je třeba podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout, a základní částku odškodnění stanovil s ohledem na délku posuzovaného řízení na 15 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky v poloviční výši), což při celkové délce řízení osm let a deset měsíců činí 117 500 Kč. Tu potom ponížil o 20 % z důvodu projednání věci na více stupních soudní soustavy, kdy vyšel zejména z toho, že věc byla dvakrát s odvoláním u Městského soudu v [adresa]. K dalšímu snížení základní částky odškodnění o 30 % přistoupil pro složitost věci, kterou považoval za částečně obtížnou, zejména po stránce skutkové, ale částečně i po stránce právní, neboť v podkladovém řízení bylo potřeba zjistit, zda žalobce dluh na výživném zaplatil a zda běžné výživné řádně hradí. V této souvislosti bylo vedeno dokazování, byl zadán i znalecký posudek, neboť oprávněná sporovala svůj podpis na potvrzení o provedených platbách žalovaného na výživném. Také bylo třeba v rámci řízení ověřit žalobcovo tvrzení, že některé platby na výživné provedl, ačkoliv o nich již neměl doklady, v souvislosti s takovým dokazováním proto musela být ve věci nařizována ústní jednání. V rámci řízení se soudy musely zabývat i promlčením některých plateb výživného. Připomenul také, že v rámci podkladového řízení byly řešeny celkem tři žalobcovy návrhy na zastavení exekuce a jeden návrh na její odklad. S ohledem na skutečnost, že exekuční řízení je zvláštním typem řízení, ve kterém se neřeší, kterému z účastníků právo svědčí a ve kterém by účastníci byli vystaveni nejistotě, jak řízení dopadne, ale jde o řízení, které má vést k vynucení již autoritativně přiznaného plnění od povinného, měl za to, že pro žalobce mělo toto řízení snížený, či dokonce až velmi malý význam, a proto základní částku odškodnění ponížil o 40 %. Poukázal i na to, že předmětem podkladového exekučního řízení bylo dlužné výživné pro nezletilé dítě, což je z hlediska morálního třeba vnímat více než negativně. Také vnímal skutečnost, že povinný po celou dobu exekučního řízení ani jednu úhradu na dlužném výživném neučinil přímo k rukám exekutorky a že dluh v podobě nedoplatku na výživném na straně povinného existoval, o čemž svědčí usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 1. 2021, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce pro běžné výživné od [datum] změněno tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. To znamená, že exekuční řízení bylo zahájeno a nadále vedeno toliko z důvodu existujícího nedoplatku žalobce na výživném, jinak řečeno, žalobce si vedení exekučního řízení zavinil sám svým (ne)jednáním.

6. Soud prvního stupně naopak nepřistoupil ke změně základní částky odškodnění pro postup orgánů státu v podkladovém řízení, přestože zjistil průtahy v období od 28. 8. 2015 do 29. 9. 2016, kdy v tomto období nebyly ze strany exekučního soudu činěny prakticky žádné relevantní úkony, podobně to platí pro dobu od 19. 10. 2016 do 3. 2. 2017 a od 25. 10. 2022 do 27. 2. 2023. Shodně jako žalovaná potom hodnotil některé postupy exekučního soudu jako nekoncentrované, kdy se při některých ústních jednáních věc vůbec neprojednávala a účastníci si pouze sdělovali svá stanoviska. Do celkové délky řízení se promítlo i to, že jedenkrát bylo rozhodnutí exekučního soudu zrušeno odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost a že dvakrát byla věc odvolacím soudem vrácena exekučnímu soudu bez věcného vyřízení, a to jednak z důvodu, že se nejednalo o odvolání a v druhém případě nebylo napadené rozhodnutí řádně doručeno. I když soud prvního stupně shledal uvedená pochybení exekučního soudu při postupu v podkladovém řízení, dospěl k závěru, že není na místě základní částku z tohoto důvodu navyšovat, neboť samotná délka průtahu se jednak odráží ve zjištění stran nepřiměřené délky řízení a zároveň má z podstaty věci pro poškozeného (pozitivní) vliv na výši odškodnění již ve vztahu k výpočtu základu přiměřeného zadostiučinění. Nesprávný a průtažný postup orgánů státu v rámci podkladového řízení je pak třeba zohledňovat až v případě, že se jedná o opakované či delší dobu trvající průtahy, mající až extrémní charakter či při opakovaném až extrémním shora nastíněném nesprávném postupu orgánů státu v rámci řízení. Toto kritérium proto soud ponechal bez procentuálního zhodnocení.

7. Ani podíl žalobce na délce řízení soud prvního stupně neshledal, neboť nezjistil jeho obstrukční jednání, proto ani u tohoto kritéria neučinil žádné procentuální ohodnocení.

8. Vzhledem k tomu, že v podkladovém exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, v jehož důsledku byla délka řízení nepřiměřená, uzavřel, že žalobci vznikla nemajetková újma. Zabýval se proto tím, zda je třeba poskytnout žalobci finanční odškodnění či zda jako přiměřené zadostiučinění postačí morální odškodnění ve formě konstatování porušení práva. V tomto ohledu nesouhlasil s žalovanou, která tuto formu odškodnění žalobci již poskytla a uzavřel, že takto je možné postupovat jen za zcela výjimečných okolností, které v daném případě, i když se jednalo o řízení exekuční, neshledal. Naopak skutečnost, že podkladové řízení mělo pro žalobce značně snížený význam, zhodnotil právě na kritériu významu předmětu řízení, nikoliv tím, že by mu relutární odškodnění neposkytl. Snížením základní částky o 90 % tak soud prvního stupně dospěl k přiměřenému zadostiučinění žalobce ve výši 11 750 Kč, tuto částku proto žalobci výrokem I napadeného rozsudku přiznal, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk za dobu ode dne následujícího po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty pro vyřízení předběžně uplatněného nároku, tedy ode dne 7. 8. 2024. V rozsahu zbývající částky 148 250 Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z přiznané částky za dobu od 7. 3. 2024 do 6. 8. 2024 žalobu výrokem II zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když jejích výši v rozhodnutí vyčíslil.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné a přípustné odvolání žalobce i žalovaná, žalobce v rozsahu zamítavého výroku II a souvisejícího nákladového výroku III; žalovaná pak v rozsahu vyhovujícího výroku I a rovněž nákladového výroku III.

10. Žalobce se v odvolání nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nepostačuje poskytnout přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a že žalobci přísluší odškodnění finanční. Vytkl však soudu prvního stupně nesprávné stanovení délky podkladového řízení, kterou je třeba počítat od zahájení exekučního řízení dne 8. 6. 2014 do 17. 8. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, který exekuci zastavil. Řízení tedy trvalo 9 let a 3 měsíce. Dále souhlasil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně v otázce průtahů a pochybení v rámci podkladového řízení, měl však za to, že pokud toto kritérium nehodnotil procentuálně, neměl prvostupňový soud přistupovat k tak razantnímu ponížení v dalších kritériích. Souhlasil rovněž s jeho závěrem ohledně podílu žalobce na délce řízení. Snížení zadostiučinění o 20 % z důvodu, že se věc opakovaně s odvoláním nacházela u odvolacího soudu, však nepovažoval za důvodné, neboť řízení u odvolacího soudu zabíralo pouze minimální čas z celkové doby řízení. Nesouhlasil ani se snížením požadovaného odškodnění o 30 % z důvodu složitosti věci, neboť ta skutkově ani právně složitá nebyla, došlo však k nesystematickému a neefektivnímu přístupu exekučního soudu. Žalobce v řízení podal pouze dva návrhy na zastavení exekuce, s nimiž se nebyl exekuční soud schopen v přiměřené době kvalifikovaně vypořádat. Za toto pochybení však nemůže být trestán žalobce tím, že mu bude zadostiučinění v nepřiměřené výši kráceno, proto neměl soud prvního stupně učinit žádné procentuální ohodnocení. Žalobce nesouhlasil ani se snížením o 40 % pro význam řízení, byť si je vědom toho, že s exekučním řízením obecně vyšší význam předmětu řízení nesouvisí. V tomto případě se však jednalo o uměle vyvolané řízení ze strany matky nezletilého syna žalobce. Část dluhu byla sice shledána důvodnou, pouze však proto, že žalobce dříve platil výživné v hotovosti k rukám matky a na některé platby zkrátka nebyl schopen potvrzení dohledat. V momentě, kdy exekuční soud dluh konstatoval, žalobce jej obratem zaplatil. Skutečnost, že žalobce platil výživné přímo k rukám matky nezletilého a nikoliv exekutorce, mu nelze klást k tíži, neboť takto se nezletilý ke svým financím ihned dostal. Pokud by zde mělo dojít ke snížení odškodnění, tak nanejvýše v rozsahu do 20 %.

11. Žalobce považoval za nesprávný rovněž aritmetický výpočet soudu prvního stupně, když sice akceptoval, že výši odškodnění za jeden rok stanovil na částku 15 000 Kč (za první dva roky v poloviční výši), avšak délka řízení činila 9 let a 3 měsíce (od 8. 6. 2014 do 30. 8. 2023), proto by základní částka odškodnění měla být 123 750 Kč. Za odůvodnitelné považoval ponížení této částky nanejvýše do 30 %, proto měl za důvodné přiměřené zadostiučinění ve výši 86 625 Kč. Protože ostatní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku v minimální výši 86 625 Kč s příslušenstvím.

12. Žalovaná ve svém odvolání sporovala především závěr soudu prvního stupně, že žalobci náleží relutární satisfakce, když setrvala na názoru, že konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se žalobci dostalo adekvátního zadostiučinění za průtahy v posuzovaném řízení. Zrekapitulovala, že exekuce byla vůči žalobci vedena pro dlužné výživné pro žalobcova nezletilého syna. Výživné žalobce hradil nepravidelně a nestandardně v hotovosti, v některých případech oproti kvitanci. A právě tyto okolnosti byly stěžejní příčinou délky posuzovaného řízení, soudem prvního stupně však byly hodnoceny pouze v rámci kritéria složitosti věci. Žalovaná má však za to, že měly být hodnoceny též v rámci kritéria podílu žalobce na délce posuzovaného řízení, a proto nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce se na délce posuzovaného řízení nepodílel. Kromě toho byl v posuzovaném řízení zjištěn dluh žalobce na výživném, exekuce proto byla vedena zcela důvodně. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouho vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. V projednávané věci však byla exekuce od počátku vedena podle vykonatelného exekučního titulu pro povinnost, kterou povinný před zahájením exekuce řádně neplnil, a žalobce se proto nemohl nacházet ve stavu nejistoty o výsledku posuzovaného řízení. Žalovaná rovněž v této souvislosti poukázala na to, že výživa nezletilého dítěte je i společensky vnímána jako zásadní morální závazek a její neplnění je posuzováno negativně. Z těchto důvodů žalovaná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou v odvolání citovala, považovala poskytnutí relutární satisfakce žalobci za neadekvátní. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítne i ve zbývajícím rozsahu.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné; odvolání žalobce nikoliv. V souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud věc rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili, resp. se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného exekučního řízení v řízení zjištěný nebyl mezi účastníky sporný. Spornou zůstala pouze otázka, zda v posuzovaném řízení došlo vzhledem k jeho okolnostem k nesprávnému úřednímu postupu, dále otázka délky posuzovaného řízení a stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

15. Odvolací soud se nejprve zabýval samotnou podstatou nároku žalobce na odškodnění újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku exekučního řízení, jehož byl účastníkem jakožto povinný.

16. Exekuční řízení je specifický typ řízení, jehož délka závisí na mnoha okolnostech, a stanovit jeho přiměřenou délku lze jen obtížně. Je nutno posoudit rychlost a účelnost postupu exekutora, avšak také jeho možnosti ve vztahu k majetkovým poměrům povinného. V exekučním řízení je podstatné, aby bylo včas rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, další průběh řízení, tj. rychlost vymožení pohledávky oprávněného, závisí na majetkových poměrech povinného…. Oprávněný musí být srozuměn s tím, že exekuce může probíhat velmi dlouhou dobu, přitom jeho pohledávka může být uspokojena částečně nebo vůbec. V takovém případě přichází v úvahu již jen zastavení exekuce pro nemajetnost povinného (srov. rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 22. 4. 2011, č. j. [číslo]).

17. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, řízení o výkon rozhodnutí či exekuční řízení je specifické tím, že nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspokojení oprávněného v případě, že povinný nesplnil svoji povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně. K ukončení řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení dochází obecně buď nuceným vymožením uložené povinnosti (zaplacení vymáhané pohledávky v případě peněžitého plnění) nebo zastavením výkonu rozhodnutí podle § 268 o. s. ř. či případně podle § 55 exekučního řádu.

18. Nejvyšší soud poté v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013, uvedl, že „při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Judikatura vyšších soudů je tedy v otázce odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku exekučního řízení založena především na zásadě ochrany oprávněného, který se domáhá vymožení v nalézacím řízení přiznaného plnění.

20. Je-li exekuční řízení jakožto zcela specifický typ řízení spojeno primárně s ochranou oprávněného, lze si odpovědnost státu za nepřiměřeně dlouho vedené exekuční řízení ve vztahu k povinnému představit jen velmi těžko. Je tomu tak především proto, že sám povinný může délku takového řízení ovlivnit již jen tím, že dobrovolně splní povinnost v nalézacím řízení mu uloženou, anebo bez jakýchkoliv pochybností v exekučním řízení prokáže, že tuto povinnost nemá či nikdy neměl [srov. § 268 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.], případně ji po pravomocném stanovení splnil [srov. § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.]. Povinný může rovněž (a to je za zcela specifických okolností) dosáhnout zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) tehdy, pokud prokáže jeho nepřípustnost [srov. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

21. V daném případě exekuční řízení vedené před Obvodním soudem pro [adresa] trvalo od 8. 6. 2014, kdy byl podán návrh na exekuci, až do 30. 8. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení exekučního soudu, kterým byla předmětná exekuce zastavena; trvalo tedy 8 let a 10 měsíců, jak správně uvedl soud prvního stupně, který za počátek rozhodné doby trvání řízení považoval datum 17. 10. 2014, kdy se žalobce o řízení dozvěděl. Délka tohoto řízení však byla ovlivněna zejména tím, že žalovaný jakožto povinný nebyl schopen prokázat, že vymáhanou povinnost neměl, případně že jí splnil či řádně plní (v případě běžného výživného). Za těchto okolností nelze i ve světle citované judikatury (jak výše vysvětleno, z hlediska práva na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení primárně postavené na ochraně práv oprávněného) z pohledu povinného vůbec uvažovat o nepřiměřené délce exekučního řízení.

22. Odvolací soud tak uzavírá, že nárok na přiměřené zadostiučinění požadovaný touto žalobou žalovanému vůbec nevznikl, pročež nebyl důvod poskytnout mu jakoukoliv formu relutární satisfakce. Za tohoto stavu věci proto napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku I zamítl a zamítavý výrok II podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Nad rámec závěru o neexistenci nároku žalobce na odškodnění odvolací soud uvádí, že se zcela ztotožňuje s odvoláním žalované v otázce významu (podkladového) řízení pro žalobce, které vychází z posouzení jeho významu společenského. Plnění vyživovací povinnosti k dítěti je totiž základní povinností každého rodiče, ve vztahu k nezletilému dítěti je plnění této povinnosti ještě významnější (srov. § 910 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Za situace, kdy žalobce svou vyživovací povinnost k nezletilému řádně neplnil (v průběhu celého exekučního řízení bylo zřejmé, že vymáhaná povinnost nebyla zcela splněna, což se projevilo i v jeho závěru potvrzením dluhu žalobce na výživném ve výši 12 200 Kč) a exekuční řízení se vedlo především kvůli neshodám mezi rodiči nezletilého a neschopnosti žalobce prokázat plnění této povinnosti v minulosti a nastavit adekvátní způsob plnění běžného výživného do budoucna, nebylo by možné vůbec uvažovat o poskytnutí relutární satisfakce i v případě, že by soudy vůbec uvažovaly o nepřiměřené délce exekučního řízení. V této souvislosti lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, které se sice zabývalo zkoumáním následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, nicméně jeho závěry jsou použitelné také v posuzovaném případě.

24. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí ve vztahu ke stanovení formy a výše odškodnění podle § 31a odst. 2 OdpŠk uzavřel, že … (je třeba) přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo…. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

25. Žalobci se tedy již dostalo kompenzace ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jakékoliv další odškodnění, zejména ve formě zadostiučinění finančního, by proto za situace, kdy řádným a prokazatelným způsobem neplnil svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

26. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozhodoval i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 3 o. s. ř., uložil žalobci povinnost, aby úspěšné žalované zaplatil plnou náhradu účelně vynaložených nákladů na obranu proti neoprávněnému žalobnímu požadavku. Žalovaná byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem [právnická osoba], a proto při stanovení výše nákladů řízení vyšel z ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., podle kterého je výše náhrady nákladů řízení upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného právního předpisu přísluší nezastoupenému účastníkovi náhrada nákladů řízení ve výši 300 Kč za každý úkon (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované sestávají ze 4 úkonů po 300 Kč, které představují vyjádření k žalobě, odvolání a přípravu a účast na jednání soudu prvního stupně; celkem tak činí 1 200 Kč.

Poučení